02/14
3tãHã" 0iã FR ĜtFW N GČQt Y WRPKOH PČVWČ" =Qiã OLGL NWHĜt GČODM ]DMtPDYê YČFL" 0iPH PDLO
subprostor@gmail.com NDP PĤåHã SRVODW FRNROLY WČ QDSDGQH 6DPRX FKYiOX QiSDG\ NULWLNX WDN\ VQHVHP
5iGL GiPH SURVWRU GDOãtP Qi]RUĤP SRNXG ]D WR VWRMt 3 6 .DQFO MH WDN\ VXSHU
Subprostor Zase je tu září a s ním se vrátil do ulic Olomouce život. Tramvaje jezdí víc jak jednou za hodinu a dokonce i tam, kam se odváží policajti jen na koni a ve dvou. Hospody mají normálně otevřeno, a tak se můžeme motat po ulicích a cestách ožralí až za tmy a neděsit tak maminky venčící svoje děti v tichém panoramatu prázdninových časů. Ulice přestaly připomínat, co se osob týče, minimalistické kompozice, za které by se ani John Cage nemusel stydět. Naše redakce v létě také nezahálela. Část emigrovala za prací do zahraničí a část chodila do práce tady v Olomouci. Volný čas jsme vyplňovali pitím a zevlem. … Ne, kecáme, samozřejmě jsme dřeli jako koně na tomhle čísle Subprostoru. Protože ho děláme pro Tebe. Zajímavé počtení přejem.
Šéfredaktor a redakce Veronika Vimmerová Zástupce a redakce Jaromír Krátký Externí spolupráce Michal Utíkal Tomáš Soldán Sazba a design www.jinefoto.cz kontakt subprostor@gmail.com Děkujeme tiskárně Epava za podporu a tisk
Epava.cz
PAUSER | rozhovor Pausera nazveš grafikem, writerem, djem. Nakonec zjistíš, že těch jmen může být daleko víc. Pokud jsi o něm nikdy neslyšel, možná je načase vyměnit oblíbenej podnik.
„KDYŽ CHCEŠ NĚCO DĚLAT POŘÁDNĚ, MUSÍŠ TRÉNOVAT.“ Začnu otázkou na graffiti, protože těma jsi po Olomouci nejvíc známej. Kdy jsi začal s touhle tvorbou a co bylo prvním impulsem? Kdybych měl jít úplně do detailů, tak zhruba ve 12 letech jsem posprejoval dědovi garáž . Od malička mě bavilo kreslit, a tak nějak začátkem roku 97 jsem namaloval svůj první chrom. Byla to totální hrůza, ale dá se to považovat za začátek.
Jak sleduju tvůj Facebook, nemaluješ jen v Olomouci. Kde všude můžou lidi vidět tvoje věci? Díky tomu, že hodně cestuju, snažím se tvořit všude, kde mám možnost. Skoro celá Evropa, východní pobřeží USA, Indonésie a další města stále přibývaj. Jsou jiné národy nebo státy ke graffity přístupnější? Nebo je to stejná pakárna jako u nás? Určitě je to lepší, ale rozhodně je to na západ od nás .
V čem konkrétně? Víc legálních ploch, víc zájmu lidí, médií? Jo, přesně jak říkáš. Lidi to víc vnímají jako umění a dokážou rozlišit co je pěkný a co není. Města i firmy jsou vůči tomu víc otevřený. A jaký máš ohlasy na tvoji tvorbu ze světa? V dnešní době internetu je celkem jednoduchý být známej po celým světě. Komunita writerů je pořád docela malá, takže se spousta lidí zná a respektuje. Maloval jsem třeba na francouzské Sorboně, což bylo součástí výstavy o streetartu a graffiti. Byla tam hromada lidí, který zajímá umění a reakce byly super. Tvoje „láska“ ke graffiti přerostla (pokud to takmůžu nazvat) až v sociální síť graffitiwalls.com. Kde se zrodil tento nápad, jak dlouho trval vývoj a funguje to v současnosti? Ten nápad přisel, když jsem byl na Bali. Šlo o to najít zajímavý graffiti místa po celým světě díky aplikaci. Vývoj trval asi 2 roky, než jsme měli funkční web a posléze i aplikaci pro iPhone. Díky tomu projektu jsme se dostali do stratup acceleratoru v Bostonu, kde jsme získali spoustu know how a kontaktů. Momentálně služba jede a máme zhruba 8000 uživatelů. Navíc jsme podporovaní jedním z největších výrobců sprejů, Molotowem. Jak berou lidi graffiti v ČR a hlavně tady v Olomouci? Myslíš, že je tu pro takovou tvorbu dostatek prostoru, nebo že město zbytečně brání i místa, kde by to spíš pomohlo? Můj názor je, že téhle tvorbě hodně ubližuje „tagování“, kdy každý malý dítě neuměle podepisuje fixem nebo sprejem domy. Tím pomáhá budovat na tyhle věci dost negativní názor. Co si o tom myslíš ty? Graffiti tu prostě je, ať chceš nebo ne. Je to součást města, kterou člověk buď vnímá, nebo nechá tak. A jestli je to negativní, nebo pozitivní, to si musí říct každej sám. Každej má nějakej názor. Podle mě se u nás pomalu graffiti uvolňuje a lidi to začínaj víc vnímat jako
umění. Samozřejmě jsou tu i lidi, který žene dopředu adrenalin a dělaj illegal. Je ale illegal a illegal. Řekl bych, že spoustu lidi naštve víc čmáranec/podpis, než obraz, co má nějakej smysl. Nebo myslíš, že v tom není rozdíl? Těžko říct. Je samozřejmě rozdíl, když někomu pomaluješ novou fasádu, nějakou památku, betonovej most nebo vlak. Ale to už si musí každej přebrat sám. Mám poslední dobou pocit, že dneska je graffiti umělcem každej, kdo udrží sprej v ruce. Tím ještě víc nahrává běžným občanům k nenávisti vůči tomuto stylu umění. To bych neřekl. Prostě ty lidi mají potřebu něco vyjádřit, napsat a zkouší to. Je to jako trénink. Když chceš něco dělat pořádně, musíš trénovat. Spousta lidí odpadne, a tak se postupně dělí zrna od plev. V Olomouci jsi taky provozoval obchod s potřebami pro tvorbu graffity. Ten už ale nefunguje. Proč? Může za to malá poptávka? V tý době přišla krize a prostě se to odrazilo na všech malých krámech. Nemělo cenu živit to z vlastní kapsy. Potkaly tě skrz malování i nějaký průsery? Párkrát se stalo, že byl problém no. A co ti na to tehdy řekli doma? Rodiče se v tý době rozváděli a já jsem nebral moc ohled na to, jestli jim to vadí, nebo ne. Jsi známý taky jako DJ. I k tomu ses dostal skrz malování? Všechno je to propojený. Poslouchám rap, což je součást hiphopový kultury, stejně jako graffs. Časem mě začalo bavit hledat originální samply, ze kterých ty pecky byly udělaný. A tak jsem se dostal k soulu, funku boogie atd. Hudba je relax a taky inspirace.
Dost často hraješ s kolegou Dtonatem. Máte v plánu krom DJingu i jinou aktivitu v oblasti hudby? Makáme spolu už víc než 10 let a hudba je pro nás zábava a relax. Dtonate vydává tento rok sólo desku. Já na produkci nemám vůbec čas, takže se snažím spíš soustředit na graffiti a art. Děláš i grafity nebo obrazy na zakázku? Vím, že jsi měl kdysi výstavu v Arkticu na Denisově. Graffiti na zakázku dělám málokdy, protože mě to moc nebaví. Ale když mám volnou ruku, tak to někdy dám. Připravuju výstavu, která by mohla být příští rok ve Francii a Německu. To je takovej long term plán. V Olomouci jsi dělal i graffity jamy, letos nic takovýho neproběhlo. Už na to není čas? Plánuju do budoucna výstavu svých děl a samozřejmě i nějakou akci. To ale asi až příští rok. Záleží, jak se mi na to podaří sehnat finance. Je fakt, že poslední rok jsem na to neměl vůbec čas. Zase, pomohl mi magistrát a udělali jsme aspoň akci na náměstí v rámci Dnů evropskýho dědictví. Máš malýho syna a ženu. Změnil se tím nějak tvůj přístup k tomu, co děláš? Spousta lidí si myslí, že po svatbě a narození dítěte by měl člověk už jen sedět doma a věnovat se rodině. Samozřejmě, že se ti změní hlavní priority. Ale je to jako nová energie do života. Je potřeba najít tu správnou rovnováhu. Na Michalském výpadu jsi maloval se synem. Vedeš ho k malbě, nebo mu dáváš volnou ruku?:) Dávám mu vyloženě volnou ruku, protože ho to baví. :)
„Podle mě se u nás pomalu graffiti uvolňuje a lidi to začínaj víc vnímat jako umění.“
DPMO | povídka Dobytek. Zpocenej. Buran. Nevychovanej. S ponožkama v sandálech. To jsou asi jediné asociace na dětinské počínání řidiče autobusu, který po několikaminutovém provětrávání faldíků pomaže své tělo posledním marmeládovým koblížkem a za zvuku otevírání dveří tramvaje (jenž právě dorazila) vítězoslavně vyjíždí vstříc svému osudu a vysmívá se do zpětného zrcátka dobíhájící babičce. Ta zběsile mává taškou z kill-billy, následně rezignovaně hledá v jízdním řádu další spoj. Za hodinu... Hodinu. Tak dlouho bude babička čekat mezi roztodivnými individui na pervitinu. Tvrdej svět na olomouckým nádraží. Nastup, nebo chcípni. Integrovaný dopravní systém. Systém. Idos. Spoje. Proč se to nespojuje? Volám na vedení dopravního podniku. Dopodrobna a velice sofistikovaně líčím problém. Idos, spoje, koblížek, řidič, nečeká, nespojuje. Proč? Paní 1 cítí upřímnou soustrast a chápavě mě přepojuje na Paní 2. Znělka... Paní 2: ,,Ano, jsem obeznámena s vaším problémem, sedíme tady spolu s paní v kanceláři.“ (díky za znělku) ,,Ono, víte, když to má zpoždění, tak se může stát, že to nečeká. Řidič tramvaje je povinen řídit se podle řádu.“ Načež Paní 2 vysvětluju (opět velice fundovaně), že se nic nezpozdilo, naopak vše jelo dle systému a řádu. Jen to prase Koblížek pět minut civěl na přijíždějící tramvaj a ve chvíli, kdy otevřela dveře, koblížek mu zarudl, zavdal kvalt, zavřel a zmizel střemhlav do řiti. Proč? Když se v nás probudí kousek Romana Smetany, jistojistě pochopíme motivaci řidičova chování. Žena jej doma tluče, děti ho nemají rády a občas musí vozit lidské odpadky noční linkou, zatímco se těší domů na šunkovou klobásu. A tři studený. Jenže já se taky nevozím autobusem jak na labutích, že jo. A koblížkovejch deset sekund
riotu mi možná může trochu rozhodit harmonogram. A nevyřeším to hvězdičkou na zastávce... S Paní 2 se dostávám k jádru Koblížka. ,,Vaší povinností je zajistit si spoj, který vám poskytne dostatečný čas na přestup.“ Odvětí několikrát. Když jí vysvětluji, že na hlavním nádraží je k přestupu z tramvaje do autobusu potřeba zhruba deset sekund Koblížkova života, chápavě mi sdělí: ,,No my o tom víme a my to řešíme zejména u nočních spojů.“ Nočních spojů? Vážně nevím, co řeší Paní 2 u nočních spojů, nicméně synchronizace dvou to zjevně nebude. Noční linky v Olomouci totiž, jak známo, na žádný další spoj nenavazují. Idosilita. A jsme zpátky u oblíbené obhajoby Koblížka: ,,Vaší povinností je zajistit si spoj, který vám poskytne
dostatečný čas na přestup.“ Paní 2 zmrd level 8 z 10. Já se chci jen včas dostat tam, kam jel Koblížek s poloprázdným autobusem. České dráhy občas zaplatí za svou demenci taxík. Paní 2 se ptám, co navrhuje. Paní 2 goes zmrd. Level 9 z 10. Doporučuje mi, že když se mi to nelíbí a nejsem schopen si zajistit dostatečný čas na přestup, nemám v olomoucké hromadné dopravě co dělat. ,,Pro mě za mě, choďte si třeba pěšky.“ Zmrd level 10 z 10. Waiting, waiting, waiting. I hope I‘ll die in Casablanca... Co na to Roman Smetana? Paní Kopřivková? Oblíže koblížek?
Pro děti:
spoj čisla a uvidíš obrázek.
1 2 5
4 3
Původ některých věcí se nedá vysvětlit. Vznik člověka, chování včel, sepsání Tóry, objev černé díry. Odkud se vzala? Vždycky tady totiž existuje ta nepříjemná možnost, že v něčem tak podstatném hraje roli náhoda. Nebo naopak, že něco tak prostého a neuchopitelného zároveň někdo nebo něco řídí a navádí neomylně na náš život. Až do okamžiku, než dojde k nárazu. K třesku. Nebo ke zlomu. Vznik věcí v podmínkách, které jsou jejich čirou negací, je malým výsměchem jakékoli existenci. Přesto je to nezvratitelné, přesto se stále pokoušíme něco vykřesat, uplést z hovna lustr, jak kdysi řekl Alfréd Radok. Jako dva bezdomovci souložící stranou v parku ve snaze zplodit potomka. I tak působí postavy v příběhu, který v devadesátých letech napsal islandský básník a prozaik Sjon. Pod názvem Tvé oči mě viděly rozehrál básnickou vizi o zplození nového člověka, o tom, jak se vprostřed války rodí naděje. Sjon tento svůj příběh postavil na několika legendách a skutečnostech. Mýtus o stvoření golema pražským rabim Löwem zde užívá jako symbol pro neskutečnou houževnatost lidské lásky a naděje. A tak se může uprostřed kontinentální války, v malém městě Kükenstadtu na saském Labi, v bývalém bordelu na stole, v krabici na klobouky narodit Hliněný chlapec, tedy jiný člověk, kterého z neskutečného žáru společně vypálili dva k smrti unavení lidé. Vlastně se tím uchýlili k naprosto nesmyslnému gestu, stejně jako ti bezdomovci. A přesto čtenář jejich příběhu musí mít neodbytně pocit, že měli pravdu. Krátkou, spalující, ale pravdu. Sjonův jazyk, jeho imaginace a citlivé zacházení s mýty a mystikou, stejně jako cílevědomé nahlížení na válku, která se Islandu dotkla jen jaksi paradoxně, vytvářejí vyprávění, které ani po bezmála dvaceti letech neztrácí na životnosti. Vždyť golemů, tedy nehotových bytostí, těch, kteří nevládnou jazykem a slovem, ale jen tupě převalují svou hmotu z jednoho místa na druhé, je tady víc než dost. A ani ta válka
Vidět věci v zárodku | reportáž
nám nemusí být tak vzdálená. I to může být důvod, proč kniha Tvé oči mě viděly v současnosti dostává i rozhlasovou podobu. Tedy tu českou, islandský rozhlas dramatizaci tohoto příběhu uvedl před několika lety. Teď je na řadě Český rozhlas, pro který tento text natáčíme v Olomouci, tedy vlastně kdesi na okraji. Možná v ne zcela ideálních podmínkách. Ale přesto - navzdory vžitým postupům - jsme mikrofony navíc vynesli i ven ze studia. Natáčelo se na schodišti vily Primavesi i na faře u svatého Michaela archanděla (ve hře se zmiňuje druhý z jeho druhu - Gabriel). A svěřili jsme hudbu Tomáši Vtípilovi, který dost možný půjde trochu proti veškeré lyrice. A herce jsme záměrně vybrali nesourodě, z různých divadel a míst - Igora Bareše, Terezu Richtrovou, Michala Isteníka, Jaroslava Achaba Haidlera a další. A musíme přitom pořád ujišťovat (i sami sebe), že to není zbytečné, takhle zběsile natáčet, natáčet v reálu. Že tahle složitější cesta není tak nesmyslná, jak by se zdálo. Proč? Protože někdy ten největší smysl spočívá v tom, že můžeme vidět věci v jejich nedokonalosti, v jejich zárodku. Premiéru hry Tvé oči mě viděly odvysílá ČRo Vltava v lednu 2015.
ALFONZ MERGELL Ať děláš, co děláš, vždycky je potřeba občas zvednout zadek a jít věcem naproti. Kluci z kapely Alfonz Mergell se rozhodli, že vyjedou se svou muzikou do světa. Naházeli věci do auta a vyrazili. S Miguelem a Jiřím jsme se sešli ve Středním formátu. Kluci dorazili skrz na skrz mokří od lijáku, kterej je po cestě prohnal. Dali si čaj a nijak to neřešili. Ono taky, když strávíte měsíc na cestě v dodávce z devadesátýho šestýho roku, ve společnosti pěti dalších lidí, vybavení měsíční zásobou domácího lunchmeatu, pobudete v pěti státech a urazíte přes 6 tisíc kilometrů, těžko říct, jestli vás vůbec ještě něco rozhází.
Ať chápete, o co jde. Alfonz Mergell (od teď AM) je olomoucká instrumentální kapela, hudebně někde v okolí indie-rocku. Škatulkovat žánry ale není moje oblíbená činnost, kdo chceš, pusť si a uslyšíš. Vznikla před čtyřma rokama pod stromem v Bohuňovicích, kde se Miguel a Jiří potkali. V současnosti funguje ve složení Jiří, Miguel, Jiří, s tím, že od podzimu mají kluci v plánu celý dílo překopat a přidat elektroniku, k čemuž přibírají dalšího člena, Viktora. S tím, že se vydá na cestu, si AM pohrával už nějakou dobu. „Přemýšleli jsme o tom asi rok, všichni jsme chtěli přes léto někam vypadnout. Reálná organizace probíhala měsíc dopředu. Pravda, dalo
se to určitě vyřešit líp, ale i tak myslím, že jsme z toho vytřískali maximum,“ popisuje přípravy Jiří. Cestu naplánovali na západ, přes Německo, Holandsko, Belgii a Francii s tím, že nechají většinu věcí na náhodě a nějak to dopadne. A jak to tak bývá, když se tomu poddáš, začne se to dít. Kromě kapely přibalili ještě reportérský doprovod. Pavla Schlemmera, kterej celý putování zaznamenával na paměťovou kartu foťáku, jeho holku Karol a Vojtu, jehož úkolem bylo zážitky převádět do slov. (což se dočteš tady http://voiko.tumblr.com/). Před odjezdem z Česka udělala výprava ještě zastávku v Horním Jiřetíně. Městečko na okraji těžební zóny hnědýho uhlí v severních Čechách teď aktuálně řeší existenciální problém - zda by mělo být srovnáno
se zemí pro dobro uhelného průmyslu. „Máme tam kamaráda, kterej zrovna dělal akci na podporu města. Jeden den jsme hráli odpoledne na koupališti, no a druhej jsme si mohli prohlídnout povrchový doly :),“ zlehčuje tamní situaci Miguel. Pak už se ale dodávka konečně posunula za český hranice, konkrétně do Lipska. „Co se Lipska týče, bydleli jsme přes couchsurfing u šílenýho člověka,“ smějou se oba dohromady. „Byl to tak trochu veganskej fašista. Na otázku, jestli u něho v kuchyni můžem dělat maso, odpověděl NE, pak se nás zeptal, odkud jsme a dál celou dobu mluvil jen o sobě.“ Přesto si ale návštěvu v Německu pochvalovali. Výprava natrefila v parku na dobrou atmosféru. Místo,
kde se scházeli mladí lidi, pili, seděli, povídali. No a tak si koncert udělali tam. Ale aby všechno nebylo jen růžový, první problémy se vynořily už s myšlenkou na překračování Německých hranic. Precizní vycepovaná povaha Němcům velí rozdávat pro vjezd do měst autům ekologický známky. Jenže když je tvým dopravním prostředkem šestnáct let stará dodávka, může se taky stát, že najednou nedosáhneš ani na ten nejnižší stupeň místního hodnocení. Posádka tak po návštěvě Lipska raděj zvolila možnost nejmenšího odporu a pokračovala dál rovnou do Holandska. Při vyprávění amsterdamských zážitků kluci dost ožili. „Paradoxně to bylo místo,
kde jsme chtěli strávit nejvíc času, ale bez jakýkoliv předchozí domluvy. Což nakonec obnášelo třeba 8 dní bez sprchy,“ popisuje Jiří. Přesto byli z města nadšení. Dostali se do komunity lidí okolo divadla Badhuistheater, kde si nakonec taky zahráli. „Lidi tam berou všechno jinak, je to takový nádraží Evropy, kam všichni jezdí za kulturou a za drogama. Nikdo nemá s ničím problém,“ pochvaluje si Miguel. Za týden v Amsterdamu nenarazili na nic, co by jim zkazilo náladu. Dokonce, i když jim policie, dopravující se po městě jak jinak, než na kole, rozmlouvala hraní na ulici se zesilovačem, vyřešilo se nakonec všechno bez zbytečných problémů.
Ale i Holandsko nebylo tou poslední destinací a kdesi čekaly další zážitky. Výprava se tak posunula do belgických Brugg, kde právě probíhal Cactus festival. Dozvídám se příhodu, kterak obsadili prázdnou stage a za pomoci náhodné švédské slečny nakonec naplnili celý náměstí. Belgická zastávka ale byla jen krátká a tu největší část cesty měla posádka starý dodávky pořád před sebou. Mířili do Francie. Jak se ukázalo, největší problém byl tady s komunikací. Francouzi totiž angličtinu neradi, no a zbytek světa zase neumí francouzsky. „Byli jsme z toho fakt překvapení. Všude strašně moc turistů, Angličani, Američani, Japonci, ale obsluha v restauraci se s tebou nedokáže domluvit. To pak dopadá tak, že ty číšníkovi říkáš něco
anglicky, on ti odpoví francouzsky, tak na něj začneš mluvit česky a v tu chvíli pochopí, že je něco špatně a přestane s tebou mluvit úplně,“ vzpomíná na dorozumívací bloky Miguel. Že se ale na všem dá najít něco dobrýho, snad ani nemusím psát. Jiří s Miguelem mi nadšeně vyprávěj o cestě do Arçais, podle nich jednom z nejkrásnějších kousků světa, kterej v životě viděli. Oblast, výstižně označovaná jako Zelený Benátky, pokrytá tisíci kilometry starých, ručně vykopaných kanálů, je evidentně okouzlila. „Hráli jsme tu na farmářským trhu v malé vesničce, kde všichni byli hrozně milí a pohostinní. Dostali jsme perfekt-
ní jídlo a paradoxně jsme si tam vydělali mnohem víc peněz, než někde ve městě,“ vypráví Jiří. S tím se dostáváme i k otázce poměrně zajímavých kulturních skoků. Pár dní strávených v přírodě pod širákem, odtud rovnou do hypermoderního domu v centru města a nakonec zase zpátky do stodoly, kde v noci běhají myši. Minimálně dobrý k přemýšlení. Dobře to nedopadlo jen v Marseille, kde kapele zrušili koncert, domluvenej úplně jako první a pokládající se za stoprocentně jistej. „To máš tak, když ti někdo volá v momentě, kdy jsi skoro na místě, a říká ti, že to teda nevyšlo,“ stěžuje si Jiří a dodává, že na jihu je to všechno takový jednodušší. Protože bubeník Jiří k tomu všemu ještě onemocněl, parta se dostala do problémů s místními osadníky národního parku a tak nějak už prý bylo všeho moc, usoudili, že nejlepší bude otočit to směrem k domovu. Že si ale cestu z Marseille do Prahy střihli přes dva dvoutisícový vrcholy alp, možná dávalo předzvěst k tomu, že dobrodružstvím ještě není učiněno zadost. „Důležitý je podotknout, že jsme bloudili vlastně úplně celou cestu. Vyrazili jsme bez GPSky, s tím, že Jiří vezme mapy a všechno bude v pohodě. Zapomněl už ale říct, že to jsou mapy z osmdesátýho pátýho a že za tu dobu se leccos změnilo,“ vytahuje další neskutečný příhody Jiří. „To se stalo i po cestě domů, v Miláně špatně odbočíš, najednou koukáš, že už jseš v Bormiu a říkáš si, tady je to v osmnácti stech metrech, co nás čeká? Před tebou šílenej kopec, kterej vyjíždíš na dvojku. Předjíždíš cyklisty, ti za tebou mizí v oblaku černýho dýmu a ty začínáš chápat, proč ti nedali v Německu ekoplaketu. Nejvýš
jsme se dostali do dvou tisíc sedmi set metrů, s tím, že ráno jsme byli na nule. A takhle jsme to překonali dvakrát,“ popisuje alpskej zážitek Miguel. „Říkali jsme si nakonec, jestli nejsme trošku blázni, když jsme si cestu naplánovali takhle přes půlku Evropy a urazili přes 6 tisíc kilometrů v dodávce, která nejela víc než stovkou. Že jsme to celý mohli umístit trochu blíž. Ale zase, takhle jsme viděli spoustu neskutečnejch míst,“ zakončuje celý povídání Jiří a mě nezbývá, než s ním souhlasit. Kapele se nakonec výprava vyplatila. I přestože si na celou cestu hraním nevydělali, poznali spoustu novejch lidí a míst. Na podzim vyráží AM do světa znova, tentokrát na předem domluvený koncerty. Snad je napadne, vzít si s sebou příště i tu navigaci :) Foto k článku: Pavel Schlemmer a Vojta Konečný
Co neprošvihnout |
Be light, be alive. – Lomená galerie (Denisova 30)
Až se setmí, bude všechno jinak. Čistý prostor, dva tvůrci, jedno dílo. Adéla Szturc a Jirka Dossy, kteří už za sebou mají několik společných LoveMousse w/ Isa Wolff projektů, tentokrát oživí průchod v centru Druhý domov (Nábřeží 11) města. V rámci festivalu Vzáří přetvoří zdi Lomené galerie na Náměstí republiky v umělecké Na odpolední kavárenskou poslechovku přijala dílo. Na jednom prostoru, stejnými materiápozvání Isa Wolff. Rodačka z německého ly, ale každý svým vlastním úhlem pohledu. Norimberku, rezidentka tamějšího klubu Die Street artový obraz tvořený napůl běžnými Rakete, momentálně pracující pro berlínský barvami, napůl barvami reagujícími na UV podnik Echo Buecher. Do Olomouce přijede za- světlo se během dne a noci promění. Zářivky hrát v pátek 26. září, od pěti hodin se zastavte ve tmě odhalí, co zůstávalo za světla skryto. na pořádnou porci lásky a dobré muziky. Malovat budou ve středu 24. září celé odpoledne, což je výzva pro všechny, kteří by se chtěli do happenningu zapojit a přijít vzduch vyplnit nástroji a hudbou. Vernisáž je pak naplánovaJuicy – Metro chill out club (8. Května 11) ná na osmou večerní. Kdo nezáří, nežije. První díl nové párty Mickeyho Degueta Juicy pohostí 10. října Lukáše Mičku. Pražský dj, který vinyly roztáčí už léta letoucí, přijede do Olomouce po delší době. Kdo se kdy ocitl v hlavním městě, bude možná znát akci Just like that, kterou pravidelně pořádá na Bukanýru. Krom toho Lukáš stojí za labelem Visky recordings. Žánrově rovný, deep, ale místo slovíčkaření si přijď radši poslechnout.
„večeře je hotova“ Galerie mona lisa (Horní náměstí 20)
Vstoupíte do lehce potemnělé místnosti, vaše boty se dotýkají podlahy a je slyšet každý váš krok. Cítíte lehké mrazení vzadu na krku, jako by se vás dotýkal ledový chlad vanoucí z nejtemnějšího koutu mysli. Pozorujete obrazy na stěnách a pocit nejistoty se ještě prohlubuje. Máte pocit, že to, na co se díváte, pozoruje Alfonz Mergell – Střední formát také vás a že obrazy žijí vlastním životem. (Žerotínovo náměstí 7) Ztrácíte se v magickém obsahu obrazů a vaše mysl cestuje v prostoru, kam se běžně člověk Na cestovatele z článku tohoto čísla se shodou nedostane. Zkoumáte každý detail a okolností můžete podívat 3. října ve Středním zjišťujete nové a nové podrobnosti. Nakonec formátu. Koncert začíná o půl osmé a krom odcházíte s pocitem, že už nejste jako dřív. muziky se pude podávat i spousta dobrého pití. Výstava Leonidase Kryvošeje bude v galerii Mona Lisa do 18. 10. 2014
ZASE TROCHU JINÝ UMĚNÍ
Dům stínů: František Skála (CZ)
Uranium Figure: Rony Plesl (CZ)
Začátkem léta nastala v Olomouci situace, kdy člověk nemusel upadnout do stadia klinické smrti, aby spatřil krásné světlo, a už vůbec nemusel do tunelu. Zastavila se zde výstava světelných instalací Czech the light. Místnímu lidu připomněla, že uměním nemusí být jen koncert na náměstí nebo výstava Jindřicha Štreita v muzeu, ale i vkusná interaktivní socha umístěná ve veřejném prostoru. Czech the light ale není jen nárazový happening v ulicích. Jde o dlouhodobý celorepublikový projekt, jehož cílem je oživit městská prostranství a památky. Série menších putovních výstav končí v říjnu pražským Signal festivalem, na kterém se podílí celá řada předních českých výtvarníků. Mimo jiné třeba Vladimir 518. Olomoucká část akcí, které během roku prošly nebo projdou Kutnou Horou, Brnem a Krumlovem, dorazila do města 11. června. Pět dní se lidé mohli zastavit u světelných instalací v parku, Muzeu umění, Arcidiecézním muzeu a u Terezské brány. Vzhledem k vytíženosti jsem stihnul až poslední den akce a navíc jen tři objekty. Z nich nejvydařenější podle mě byl ten, umístěný v kapli Arcidiecézního muzea. Jednalo se o trubice skla obarvené oxidem uranu a nasvícené UV světlem. Díky tomu byla vytvořena iluze velkého krystalu, který při pohledu zezdola připomínal bránu do jiné dimenze. Některým dokonce kryptonit, legendární to kámen, který dokázal zneškodnit supermana. Venku před muzeem pak stál domek, vyrobený podle mého z průhledného laminátu. Na jeho stěhy se z vnitřní strany promítal stínový příběh neurčitého děje a obsahu. Po poměrně dlouhém přesunu do smetanových sadů (v cestě stojí vinárna) jsme dorazili ke třetí a pro nás poslední instalaci. Tou byl světelný mrak, který zdálky připomínal logo známé webové služby pro přehrávání hudby. Zblízka však člověk zjistil, že mrak je složen ze stovek různých žárovek. Ty navíc mohl pomocí řetízků visících z jeho koruny, zhasínat a rozsvěcet. Což bylo skvělé hlavně, když jsem si chtěl určitou část vyfotit a někdo mi ji po zaostření zhasnul. Pokud jste v Olomouci tyto instalace nestihli, neváhejte se vypravit 16. -19. října na již zmiňovaný Signal festival.
Mrak: Caitlind Brown & Wayne Garrett (CAN)
WWW.METROCHILLOUTCLUB.CZ
^ƚƎĞĚŶş ĨŽƌŵĄƚ <ĄǀĂ ũŝŶĂŬ͘͘͘
WƌǀŶş ŬĂǀĄƌŶĂ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ͕ ƉƎŝƉƌĂǀƵũŝĐş ŬĄǀƵ ǀ ĚǎĞnjǀĄĐŚ͘ dĂŬƚŽ ƉƎŝƉƌĂǀƵũĞŵĞ ĨĂŝƌ ƚƌĂĚĞ ŬĄǀƵ nj ĞƐŬĠ ƉƌĂǎşƌŶLJ ŵĂŵĂĐŽī ĞĞ͘ ĄůĞ ŶĂďşnjşŵĞ ĞƐŬĠ ŵŽƓƚLJ͕ ůŝŵŽŶĄĚLJ Ă ĚĂůƓş ŽƌŝŐŝŶĄůŶş ŶĄƉŽũĞ͘
^ƚƎĞĚŶş ĨŽƌŵĄƚ
<Ăİ ƌŶĂ ͮ ŐĂůĞƌŝĞ ĞƌŽơ ŶŽǀŽ ŶĄŵĢƐơ ϳ Olomouc
ǁǁǁ͘ƐƚƌĞĚŶŝĨŽƌŵĂƚ͘Đnj
Tiskárna EPAVA Olomouc, a. s.
Vám nabízí malonákladový i vysokonákladový tisk. Klademe důraz na komplexnost našich služeb, od grafického návrhu až po distribuci k zákazníkovi.
LETÁKY
NEKONEČNÉ FORMULÁŘE
BLOKY
OBÁLKY
POHLEDNICE
SLOŽKY
KALENDÁŘE
VIZITKY
KNIHY
Grafické studio - tvůrčí zpracování textů, grafiky, fotografií... Archový tisk - dokonalé technické provedení a kvalitní servis... Rotační tisk - neomezené možnosti našich technologií... Digitální tisk - než si u nás vypijete kávu... Knihařské zpracování - dokončujícím zpracováním nás nezaskočíte...
vytištěno za podpory: EPAVA Olomouc, a. s., Chválkovická 223/5, 779 00 Olomouc, www.epava.cz, +420 585 312 666