SUBPROSTOR
03/14
Zdarma
Subprostor Za oknem listopad a i když si pořád můžem namlouvat kdejaký opaky, pravdou je, že teplý dny jsou nenávratně v trapu. Povalování v parcích definitivně odzvonilo a nezbývá, než najít vhodnej úkryt. Před sebou máme vyhlídky na těla a duše naložený v baru až do března a v hlavě myšlenku, kolik to celý bude proboha zase stát. Jako každá zima. Ráno tma, večer tma a jeden aby se v tom vyznal. Co je vlastně ještě noc a co už novej den. Tak si z toho nepřebernýho množství olomouckých zašíváren vyberte tu svou, ještěže těch dobrých míst tu máme tolik. Na druhou stranu, fajn na tomhle omezeným počtu meeting pointů je, že se prostě potkáme, buď tam, nebo tam.
Šéfredaktor a redakce Veronika Vimmerová Zástupce šefredaktora a redakce Jaromír Krátký Externí spolupráce Michal Utíkal Vojta Konečný Sazba a design www.jinefoto.cz kontakt subprostor@gmail.com Děkujeme tiskárně Epava za podporu a tisk
Epava.cz
Ladislav Daněk Prohlédnout si pěknou výstavu je fajn obohacující zážitek. Málokdo už si ale uvědomí, že za jedním zážitkem se někdy skrývají roky práce, shánění obrazů a domluv. Ladislav Daněk, kurátor olomouckého Muzea moderního umění by mohl vyprávět.
Četla jsem o vás, že jste chodil na přírodovědné gymnázium? Nebije se to trochu s tím, co děláte teď? Mě tehdy nic jiného nezbylo. Chodil jsem na gympl do Přerova, kde byla jedna třída humanitní a tři třídy přírodovědné. Na humanitní byly samé holky a taky se tam učila latina. Obojího jsem se bál, čehož dnes trochu lituji. Tehdy vás to ještě k malování netáhlo? Můj zájem o výtvarné umění začal už v šesté třídě na základní škole. Měli jsme vynikající paní učitelku z výtvarky paní Vlastu Hrdinovu, která asi pro osm zájemců dobrovolně otevřela kroužek dějin umění, což bylo tehdy něco nebývalého, ostatně dnes zřejmě také. V osmé třídě jsme se dostali k dějinám moderního umění a to byl pro mě zlom. Jednou paní učitelka přišla do třídy a rýsováčky připíchla na tabuli reprodukci Plačící ženy od Pabla Picassa. Na to nikdy nezapomenu! Nikdo z nás nic podobného nikdy neviděl a ona se nás zeptala, co my na to. Já si stoupnul a řekl, že je to úplně nesmyslná mazanice. Ona to zvládla a začala nám vysvětlovat, o čem ten obraz vlastně je. Tehdy jsem se za sebe hrozně styděl. Výsledkem ale bylo, že jsem se hned po škole šel přihlásit do městské knihovny a půjčoval si všechno, co v ní měli o moderním umění. Díky ní jsem začal také malovat a kreslit. Nejdřív pochopitelně kubisticky, byly to hrozné blbiny, na které jsem byl samozřejmě mimořádně pyšný. :) Pak jste byl tady na Univerzitě Palackého. … Po gymnáziu jsem šel na češtinu s výtvarkou. Oba obory mě bavily stejně, ale velmi záhy jsem zjistil, že když se chci věnovat jedné věci pořádně, už nemám čas na tu druhou. Podle toho začaly posléze vypadat i moje známky. Navíc jsem studoval v sedmdesátém sedmém, tedy půl roku po Chartě, čímž pádem byla atmosféra ve škole úděsná. Takže jsem toho po dvou letech nechal, za což jsem dnes hrozně rád. Od té doby až do revoluce jsem pak dělal kulisáka v divadle, nějakou dobu jsem byl taky topičem a domovníkem.
A proč jste zůstal v Olomouci? Nechtěl jste raději na nějakou opravdu uměleckou školu? Do Prahy nebo do Brna? Mohl jsem jít do Brna, ale tam se mi nelíbí. Když jsem byl poprvé s rodiči asi v deseti letech v Olomouci, tak to ve mně zanechalo tak hluboký dojem, že jsem se už tehdy rozhodl, že bych někdy v budoucnu chtěl žít tady. Do Prahy jsem zase nechtěl kvůli obtížnějšímu kontaktu s přírodou, v které jsem strávil dětství. Výtvarná výchova se tu dá studovat jen na Pedagogické fakultě. Šel jste do toho s tím, že byste v budoucnu chtěl i učit? Nejprve jsem takovou představu měl. Chtěl jsem všem vysvětlit, jak to s tím moderním uměním je. Naštěstí mě to zavčasu přešlo. Říkal jste, že po škole jste pracoval jako kulisák v divadle… V Moravském divadle (tehdy Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci) jsem strávil skoro deset let. Po odchodu ze školy jsem hledal místo, kde bych si moc nezadal s režimem. I když někdo jistě může namítnout, že divadlo bylo řízeno a hlídáno ideologicky. Vymyslel jsem to tak, že jsem byl v opeře, která ideologická nebyla. Navíc se mi tím otevřel naprosto nový obzor, viděl jsem spoustu oper včetně současných českých operních novinek, což bylo celostátně jedinečné, a byla tam bezvadná parta lidí. Pravdou je, že když bylo nějaké výročí, tak jsme stejně museli věšet transparenty. Takže ani takhle nebylo možné systému úplně uniknout. Od vaší dcery Johanky jsem se dozvěděla, že jste měli v plánu i emigrovat. Bylo to tak, časem jsem měl toho všeho dost. Dnes se tehdejší atmosféra ve společnosti často neuvěřitelně zlehčuje, nicméně pravdou je, že realita běžného života byla opravdu úplně jinde, než je ta současná. Nechci si hrát a nikdy jsem si nehrál na nějakého aktivního téměř disidenta, to byli daleko odvážnější lidé než já, ale mimo jiné jsme se ženou nechodili k volbám, což pak člověk nevěděl, co neblahého se může stát. Ještě na jaře ’89, když se začalo
podepisovat Několik vět (kterou do podzimu podepsalo pouhých asi 40000 lidí) a my jsme se ženou večer přemýšleli, jestli do toho půjdeme, nebo ne, tak jsme velmi vážně přemýšleli, co všechno se může stát, jestli mě třeba nezavřou nebo jaký jiný dopad to bude mít na naši rodinu.
roku jsem dostal nabídku od tehdejšího ředitele Pavla Zatloukala, zda bych nechtěl do dnešního muzea (tehdy ještě galerie) nastoupit jako depozitární pracovník. Nabídku jsem bez váhání přijal, protože kulisákem jsem do konce života být nechtěl. Asi po roce mi nabídnul, jestli nechci dělat výstavy a tak to celé začalo.
Spousta lidí se nakonec dala cestou nejmenšího odporu právě kvůli dětem a rodině. My jsme se samozřejmě také báli. Ale říkali jsme si, že děti jednoho dne vyrostou a budou se ptát. A my jsme nechtěli, aby se za nás musely zpětně stydět. To byl pro nás nakonec ten nejsilnější motor, proč jsme Několik vět podepsali oba.
Co se týče jednání, domluvy…jaká výstava byla podle vás nejtěžší na přípravu? Každá výstava má něco, co je na ní složitého. Ale nutno říct, že jsem měl vždy štěstí na samou krásnou práci. Asi nejtěžší bylo dát dohromady výstavu maďarského poválečného umění, kterou naše muzeum připravilo v roce 2003 ve spolupráci s muzeem v Székesfehérváru, které vlastní mimořádnou kolekci maďarské neoavantgardy a postmoderny. Jeli jsme tedy s kolegyní na týden do Maďarska připravit výběr exponátů, přičemž oba jsme znali jen tak tři čtyři maďarské umělce v čele s Viktorem Vasarelym. Dohoda s maďarskými kolegy byla taková, že projdeme všechny depozitáře a vybereme si podle našeho názoru to nejlepší, z čehož pak u nás uděláme výstavu. K tomu všemu ještě ta maďarština, takže bylo dost složité se domluvit. Kolegyně mluvila celkem špatně anglicky, já ještě hůř německy a na druhé straně to bylo skoro to samé. Ale spojovalo nás nadšení pro umění a chuť navázat kontakt, vzájemně se dovědět něco podstatného o geograficky tak blízké a z hlediska výtvarného umění zároveň vzdálené kultuře. Celé dny od rána až do pozdního včera jsme trávili v depozitářích a vybírali exponáty, což bylo sice vyčerpávající, ale nesmírně vzrušující. Na závěr našeho pobytu jsme museli předložit výběr exponátů a koncepci výstavy paní Mártě Kovalovszky, což je jedna z nejvýznamnějších maďarských historiček umění poválečného a současného umění. Když jsem noc předtím koncepci dokončoval, náhle jsem usnul únavou a hlavou mi běžely stovky obrazů i se jmény autorů, které byly naprosto fiktivní. Můj mozek byl tak vyčerpaný, že si začal vytvářet věci, které ve skutečnosti neexistovaly. Hrůzou jsem s vzbudil a byl jsem rád, že na stole vidím rozpracovaný koncept
A kam jste chtěli zmizet? Díky modernímu umění jsem si na dálku zamiloval Paříž, takže jsem chtěl tak trochu naivně právě tam. Proč naivně? No, jednak jsem neuměl jazyk … a hlavně jsem si myslel, že se v Paříži prosadím. Přišel někdy někdo za Vámi s tím, abyste ho konkrétně vy učil malovat? Například, že byste tady na UP vedl ateliér s mladými lidmi? To ne. Teď mám shodou okolností učit v Brně na Masarykově univerzitě, ale to se týká kurátorství a ne přímo malby nebo kresby. A je to jen na jeden semestr. Když jsem na tu nabídku po delším váhání kývl, měl jsem požadavek, aby výuka byla spojena s praxí. Mám totiž pocit, že teorie je všude dost, ale praktických zkušeností se studentům našeho oboru jaksi moc nedostává Mám pocit, že to je problém většiny vysokých škol u nás. Spousta hloupostí, ale praxe žádná. Což je samozřejmě problém pedagogů…. Jak jste se dostal z divadla do muzea umění? Měl jsem štěstí na tu dobu. Ještě v listopadu jsem byl v divadle a hned na začátku nového
s reálnými jmény a díly. Příprava a realizace této výstavy byla pro mě mimořádné přínosná.
výtvarných umění v Praze nesměli vystavovat a za případnou výstavu jim hrozil trest vyhození ze školy. Dnes, když studenti nevystavují a neCo vy a mladí umělci? Máte nějakého oblíben- jsou slavní už na škole, tak jako by bylo všechno ce? špatně. Upřímně řečeno, některé rád mám, ale jsou to ti, o kterých se moc neví. To, co je teď všeobec- Ale vždyť to přece není úplně špatně, když se ně prosazováno mě zrovna moc netěší. Většilidé snaží něco dělat už na škole. nou jde o různé formy děsivé figurace, v čele Já jsem to myslel trochu s nadsázkou. Jasně, ať s Josefem Bolfem, Janem Vytiskou a dalšími. To, vystavují (být na jejich místě, také bych chtěl), co se objevuje v takzvaném postkonceptuálním jenže dneska je to tlačené podle mého mínění umění, taky kdovíjak úžasné není. Takže osobně do velmi nezdravých rozměrů. Studium je mimo mám nejraději autory, kteří nejsou známí, jdou jiné užitečně proto, aby měl člověk klid a sousi soustředěně za svým a jsou porůznu roztrou- středění na práci, na hledání vlastní cesty a ne šeni po celé republice. Jsou jich desítky. aby musel ještě nehotový exhibovat. O tom jsme se bavili nedávno. Jsou lidé, kteří dělají perfektní věci a nikdo o nich neví a pak jsou ti, jejichž práce za moc nestojí, ale je to všude. Prostě záleží, kdo má jaké kamarády. Ono to tak bylo vždycky, i když dneska je to ještě extrémnější, protože kde co je vygrantované. Na to jsem už téměř alergický. Možná i proto, že jsem sám v minulosti v několika grantových komisích seděl, takže jsem měl možnost poznat, jak z velké části provoz umění funguje. Na druhé straně je to vše také dost tlačené přes školy. Za minulého režimu to byl opačný extrém, kdy například studenti Akademie
Zakončím to nějak standardně, zajímalo by mě, na co se můžeme výhledově těšit v muzeu? Na rok 2016 mimo jiná překvapení chystáme s kolegy velkou výstavu na téma Andělé v rozpětí od starého umění až po současnost. Já budu mít na starosti výběr z poválečného a současného umění. Už na tom samozřejmě pracujeme a moc se těšíme, jak to dopadne.
Veronika Vimmerová
Dvě legendy na jedný stagi Po všech těch Kabátech, Chinaskách a dalším výkvětu české hudební scény se stalo něco nevídanýho. Na náměstí vyrostla stage pro hip hopovou muziku. Olomouc vyhrála hlasování o jedný ze zastávek Red Bull Tour Bus a proto jsme mohli i my mladí a vyhranění konečně navštívit veřejnou akci. Ve středu 15. října se tak kolem šestý večerní začaly centrem města potulovat hloučky kšiltovkářů lačnících po kultuře. I přestože náměstí nebylo ze startu tak plný, jak jsem čekala, sešlo se nás docela dost na to, aby z toho mohla být dobrá akce. Něco málo po půl sedmý se na pódiu objevil Kato a nezaměnitelným hlasem spustil svý básnický obraty. My, posilnění několika Jägermeisterama z nebezpečně blízkýho stánku jsme si s ním dali pár textů a spíš melancholicky zavzpomínali na starý dobrý časy. Shodlli jsme se na tom, že Katova tvorba by si zasloužila
zaplnit pár stránek v učebnicích literatury. Poslouchej a čti mezi řádky. Každej si najde to svý. Prago Union hráli necelou hodinku a zmizeli nám z očí. Protože koncerty na sebe nenavazovaly, rozhodli jsme se prodlevu mezi nima využít ke krátký návštěvě Metra. Toho není nikdy dost. Nabrali jsme další členy bandy, který Prago zase tolik nebaví a vyrazili zpět „udělat bordel“ zase PSH. Orion, Vladimír a Mike Trafik už poskakovali po stagi. Dávali nový písničky, svou sólo tvorbu a taky úplně starý věci. Přemýšlela jsem, jak naivně působily ty nejstarší texty z úst dvou pětatřicátníků ošlehaných životem a jestli se v Praze opravdu pořád chodí spávat k ránu. Kluci si neodpustili ani Penerský dezert, asi měli zrovna vzpomínkovou. Ale aspoň si pak člověk uvědomí, kolik času za tu dobu uteklo a odkud kam se jejich muzika dokázala posunout. Nebylo to špatný, ale nakonec to nebylo ani nijak výjimečný. Co mě na celý akci mrzelo, byl zvuk. Těžko říct proč, možná to byla povinnost skrz prostor, možná technická chyba, ale celá hudba byla na můj vkus až příliš potichu. Chvílema bylo slyšet jen rap a už vůbec hudbu za ním. A od toho se odvíjela i celá atmosféra v publiku. Připadalo mi to jakýsi utahaný. Jakoby si koncert snad nikdo nechtěl ani pořádně užít. Napadlo mě ještě, jestli to třeba nemohlo být tím, že byl koncert zadarmo. Jestli pak lidi nemají tak nějak pocit, že si věcí okolo sebe nemusí tolik vážit. Veronika Vimmerová
Přicházíš k olomouckému Dómu. Venku je opravdu krásně a tak se po domluvě s kostelníkem konečně dostáváš ke splnění svého snu. K cestě na nejvyšší věž v Olomouci, která ční do výšky vedle kostela Svatého Václava. Obcházíš ji zezadu k malým dveřím, které vzhledem k velikosti schodiště ukrývajícím se za nimi působí docela nepatřičně. Velké točité schody zdoláváš po dvou a nedělá ti to žádné problémy. Zanedlouho dorazíš do zvonice. Největší zvon má srdce těžké skoro čtyři sta kilo, a tak pokus pohnout jím přichází naprosto v niveč. Prolézáš pod trámem k dalšímu schodišti, to je už ovšem dřevěné. Po chvíli chůze se ocitáš v prostřední části výstupu. Je jí samotná špička věže. Uprostřed ní je zatočené schodiště, ukotvené do okolních trámů pouze třemi železnými tyčemi. Důvěru příliš nebudí, zvlášť když se při chůzi chvěje. V dalším patře se schody otáčí opačně a věž tak zevnitř vypadá jako obrovský reaktor nějaké sci-fi rakety. Konečně přicházíš nahoru. V nohou máš pět set schodů a před sebou dvířka, která vedou ven. Pomalu je otvíráš a vstupuješ na úzký ochoz. Docela tu fouká a ty se díváš na další věže hluboko pod sebou z výšky devadesáti sedmi metrů. Před tebou se rozprostírá pohled na nejkrásnější město. Olomouc. JarKr
,,Pekny den, pan Balogh vas vecer srdecne zve na Macbetha, kdyz přijdete, posadi Vas. Predstaveni zacina v 19.00. Muzete vzit i babicku a dedecka, je to krasne predstaveni.“ Touto sms zprávou zve Moravské divadlo obzvláště velevážené členy obecenstva na baletní inscenaci Shakespearova Macbetha. Snaha o budování nového „přátelského“ brandu? Co se to s olomouckým největším divadlem stalo? Do povědomí prostého lidu se poslední dobou zapisuje jen jako neprosperující instituce, kterou je nutno dotovat pro kulturní blaho obyvatelstva. A na kulturu jdou často peníze z těch kulturně nejpokleslejších podniků, kde si můžete za pár stováčků zadriblovat na VLT nebo - v těch lepších - za pět korun ovládnout parket pomocí věrných kámošů Bee Gees z jukeboxu. Krásný paradox. Takové máme rádi... Tím Moravské divadlo špičkou levé nohy našlapuje na čáru našeho olomouckého hate-blacklistu, ve kterém jsou Bee Gees z jukeboxu rozhodně na vyšší pozici než například dopravní podnik. A to určitě nechce. Nechceme to totiž ani my. Pokud by totiž divadlo dále směřovalo mílovými kroky do důchodu, museli bychom povolat Davida Drábka (nemá nic společného s bývalým ministrem), který by za vehementní osobní podpory Marka Zahradníčka povstal z publika a vykřičel osvětu olomouckého divadla. Ostatně nebylo by tomu poprvé, úspěšný dramatik, režisér, pravdoláskař, vodofil a umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek za časů svého olomouckého studia v publiku Moravského divadla občas křepčil poněkud hlasitěji. Zřejmě se nudil a bolelo ho bříško. Naše milované divadlo by už nezachránila ani Láska a peníze (Více repríz, prosím. Ano.). Řekl bych, že lidé do divadla stále chodit chtějí. Inscenace Láska a peníze a (nedlouhá) řada dalších povedených inscenací jsou toho důkazem. Pokud však divadlo nebude překvapovat neokoukanými položkami v repertoáru, nezbude mu nic jiného než verbovat další a další neúnavné bojovníky s fialovým přelivem na kudrnatých kšticích. Možná bude mít armádu oddaných svátečně všedních vojáků, v očích veřejnosti se však bude stále potápět hlouběji. A i když mu to rozhodně nepřejeme, jdeme mnohem raději na Psycho. Michal Utíkal
LOFT Lehla jsem si do postele a pak si uvědomila, že jsem zapomněla zavřít hospodu. Tak jsem vstala, džíny si oblekla na holý zadek a nedala si ani podprsenku, jenom triko revolver revue, bundu a do kapsy občanku, protože budu muset přelízt plot kvůli tomu, že se dveře otvírají jenom z jedné strany. Chvíli běžím, pak už nemůžu, protože jsem vykouřila tak dvě krabičky cigaret a tu jednu mi přinesl kluk, co mi do krabičky dal vzkaz „Klářeno, buď dobrá a rozdávej radost, Pú tě má rád“ a já chtěla jen jednu cigaretu a on mi koupil celou krabičku a bylo to hrozně krásné gesto, jako celý ten večer, a mě se líbí, jak si každý dělá s mým jménem, co chce. Přišla Lucie a Klára a Radek a Karel a Michal a seděli na baru a pak se vykašlali na taneční a kecali jsme, pili víno a seděli jsme za barem, pouštěli Metallicu a já začínala být opilá a oni mi pomáhali obsluhovat a hodně jsme se smáli, bavili jsme se o tom, že je jedna holka hrozně hezká, ale že je tak hezká, protože nemá žádnou duši, která by se jí otiskla do obličeje, bavili jsme se o tom, že možná odjedu a Lucie začala plakat a já ji začala milovat. A pak ten kluk s cigaretama, co mi říkal Klářeno a já mu rozuměla Mařeno, přišel na bar a pili jsme písečnou bouři a já to neznala a on mě musel navigovat jak to dělat a pak jsme se bavili o tom, že můj potkan kulhá, a že jeho oblíbená kniha je Tracyho tygr a Malý princ a mě přišlo, že začíná machrovat a tak jsem si ho přestala všímat a zase pila. Pila jsem bílé víno, od tří hodin do jedné ráno a oni mi pořád pomáhali obsluhovat a pak jsem se skamarádila s jednou holkou, která byla stejně opilá jako já, ale ona byla host a já obsluhovala. Pak sedím s nima na baru a pijem vodu přímo ze džbánu a jsme klidní, protože odpovídáme na otázku, jaký by byl náš poslední panák, kdybysme si měli vybrat jen podle flašky. Vybrala jsem si Janneau a oni Jacka a podle chutě by to byla dvanáctiletá balantinka a pro mě dobrý rum nebo božkov, ještě teď si pamatuju, jak jsme se s Kačou a Mrci a Týnou dohodly v Olomouci, že budeme pít božkov s kolou, protože ten nikomu extra nevadil a byl levný a my chtěly kupovat jednu flašku pro všechny. Včera jsem prostě cítila život, když jsme s Lucií seděly za barem a pily a bylo mi jedno, že je po celém baru bordel a neumyté nádobí a hudba řve už v šest večer, jak říkal Radek, že cigareta dělá moment silnějším, že cigareta dělá moment, tak včerejší večer byl jeden velký silný moment a já byla šťastná a opilá a sama sebou a divoká a trapná a řízla jsem se do prstu, když jsem ožralá krájela citrón. No a tak si dávám občanku do gatí aby, když budu přelízat ten plot a mě chytli policajti, tak abych jim mohla vysvětlit, o co jde a úplně poprvé se v hospodě po tmě sama nebojím, protože jsem tak ožralá, že mě nic nenapadá a ráno najdu v tašce cizí zelené žvýkačky a vůbec nevím, jak se tam dostaly. A tak je teď žvýkám a chutnají skvěle. Vojta Konečný
Projekce, jakou jsi neviděl
Už čtvrtej rok se pár nadšenců snaží lidem zprostředkovávat vizuální zážitek skrz festival VZÁŘÍ. Do centra města se díky nim dostal videomapping, projekce a koncerty. Letos se festival zrovna nepovedl a na hlavu Kamila Zajíčka, jakožto hlavního organizátora akce, se sesypala hromada hejtu. Jasně, všichni ví nejlíp, kde je problém a jak ho napravit. I přestože jsem slyšela nějaký ozvěny na nepovedený promítání už ve čtvrtek (25. září), celá věc mě začala zajímat v sobotu (27. září) večer, kdy jsem, stojíc na plným Náměstí republiky, čekala na poslední festivalovou projekci. Nedělo se nic v osm, kdy měl program začínat, a vlastně ani o hodinu pozděj, když se většina lidí z náměstí začala nespokojeně rozcházet. Samozřejmě, za vším hledej peníze. Problémem celýho festivalu je tak rozpočet a z toho plynoucí nedostatek lidí, kteří by byli schopní celou organizaci ukočírovat. „Rozpočet je tak seškrtanej, že každá věc navíc musí jít stranou. Narážíme taky na zásadní fakt. Inspirujeme se ve velkých městech a v těch všechno je. V Olomouci není nic. Když potřebuješ cokoliv půjčit, musíš to vozit odjinud, protože tady to nikdo nemá. Takže skrz rozpočet nevyšly peníze na jakýkoliv zálohy. To znamená, že když něco nevyšlo, vzalo to všechno s sebou“, vysvětluje hlavní kámen úrazu Kamil. Ve čtvrtek i v sobotu dojel festival na podobnou věc. Stalo se to, že zdroje, který byly určený na pohon techniky, nakonec nestačily. „Našli jsme zásuvky, samostatnej obvod na 220W. Stroje nepotřebují 380W, 220W jim stačí, ale zásuvka nesmí být 100 metrů vzdálená. Pak začíná problém, což se stalo i nám. Pustili jsme techniku, ta se rozjela, zhasla, a to bylo celý“ popisuje Kamil. Při čtvrteční projekci se ještě podařilo dát věci
do pořádku a tak slibovaný mapping nakonec proběhl, i když s velkým zpožděním. V sobotu se projekce neuskutečnila vůbec. Když chtěli pořadatelé celou situaci aspoň slovně vysvětlit obecenstvu přes repráky, objevil se další zádrhel se zvukařem, kterej nebyl k nalezení. Takže se nakonec neřeklo nikomu nic. I když dokážu pochopit vznik neočekávaných problémů, do hlavy mi nejde jedna věc. Kamil a spol. dělali festival letos už počtvrté. Opravdu jsou tohle věci, se kterýma za ty roky člověk nedokáže počítat? A nabízí se i otázka, jestli není lepší od začátku nastavit rozměr toho, co člověk dělá na úroveň, kterou by zvládl. Pokud je problém s penězma, nehnat se zbytečně do něčeho velkýho.
„Není to ani tak problém velikosti. Šlo spíš o to, že děláme teprve čtvrtej ročník a podobný problémy nás zatím nepotkaly. Sehnat na několik dní agregát za pár tisíc není neřešitelný. Jen jsme nad tím prostě nepřemýšleli. Odteď už nad tím přemýšlet budem,“ vysvětluje Kamil. „Pro nás z toho plyne i ponaučení, a to vykašlat se na drahý doprovodný akce (100 ˚C v Jazz Tibet Clubu) a raděj peníze investovat do techniky. Jediná akce, která pro mě měla smysl, byl koncert v parku. To byl koncert s projekcí a navíc něco novýho v tom prostoru,“ dodává ještě Kamil. Olomouc je první město, který tenhle žánr festivalu vytvořilo. A rozhodně by byla škoda to odpískat. Podle Kamila to není jen o rozpočtu, ale i o domluvách. Chtěl by do projektu ještě
víc zapojit město, nebo třeba univerzitu. Sám ví, že tyhle možnosti zatím nevyužívají na maximum a rád by to do budoucna pozměnil. Když jsem za Kamilem šla, přemýšlela jsem i nad dalšíma černýma místama. Sama jsem týden před začátkem festivalu projížděla web VZÁŘÍ a hledala informace k programu. Stránky ale byly z větší části prázdný a chyběly spousty informací. „Co se webu týče, je to zase o tom týmu. Když jeden člověk dělá za tři, někde se to projeví,“ vykládá Kamil. „Bylo by fakt pěkný, kdyby nás mohlo být víc a každej by měl na starosti jen jednu část toho, co je potřeba. To tak ale zatím není a tak si dělám většinu věcí sám celej rok.“
Tím, že se hodně diskutovalo, se problémy začaly řešit. Takže je tu nakonec šance, že se projekt vzchopí.“ Náhradní projekce Aby nikdo nepřišel zkrátka, došlo 28. října večer na Náměstí republiky na náhradní promítání. Pro pár desítek odvážlivců, kteří se rozhodli vyjít ven do mrazu a mlhy, tak byly puštěny všechny soutěžní projekce. Napodruhé se plán vydařil, i když měl zase svoje mouchy. Jednotlivý vstupy na sebe zrovna dvakrát nenavazovaly a někdy haproval i zvuk. Ale, dočkali jsme se. Veronika Vimmerová
Máš v hlavě nápady? Zajímá tě, co se kolem děje? Chceš něco říct celýmu světu? Dej vědět, něco vymyslíme.
subprostor@gmail.com Dostali jsme se i k páteční (26. září) projekci ve Ztracené. O tý jsem totiž z pár stran slyšela, že byla „bez zvuku a vlastně ani ne mapping“. Což mi Kamil záhy vysvětluje jako záměr. „Projekce měla být od začátku zaměřená na procházejícího diváka. Říkal jsem to už před startem festivalu, ale lidi prostě neposlouchají. Mají pak představy o něčem, co ani nebude. Takže to, co bylo ve Ztracené k vidění, byl koncept a ne chyba.“ Kamil setkání uzavírá tím, že všechno je propletený. „Na začátku byla fakt skvělá cestička, která kdyby vyšla, jak měla, všechno by bylo supr. Jak se to začalo kazit, tak se všechno sesypalo na sebe. Člověk musí mít víc záložních plánů a víc schopných lidí. Letos se to nepovedlo a víme proč. Ale nakonec jsem i tak trochu rád.
facebook.com/subprostor
Co neprošvihnout v listopadu.docx
BEZ DOMOVA – vernisáž + dobročinná aukce Umělecké centrum Konvikt (Univerzitní 3)
LoveMousse w/ Embryo (Weareunity, Slovensko) Druhý Domov (Nábřeží 11) Na další daytime kavárenskou poslechovku/tancovačku se 15. listopadu přijede podívat slovenský dj a producent Embryo. Kromě všeho jiného vydal na konci léta na svým labelu Weareunity album Luv Grooves, který není vůbec špatný. Čekám, že to bude odpoledne a set plný radosti a tak dále… a taky krb a kakajo!
Pod hlavičkou skupiny STUART se 4. listopadu od čtvrt na sedm uskuteční vernisáž na podporu neředínského psího útulku. Autoři nejen z řad studentů vytvořili díla inspirovaná jednotlivými psy a výtěžek z jejich prodeje bude věnován útulku v plné výši. Můžeš se těšit na dobré víno a hudební doprovod – na akustickou kytaru zahraje GeorgesLoup. Motto: Umění má sílu i pomáhat.
Japonský měsíc Střední formát (Žerotínovo nám. 7)
SOFA w/Scherbe (Uncanny Valley, Německo) & Disko Mørety (Ritual, Praha) Metro (8. května 11)
Už čtvrtým rokem se v listopadu uskuteční festival Japonský měsíc, aktuálně pro větší míru „festivalovosti“ smrsknutý jen na týden. Pokud tě zajímá Japonsko a věci s ním spojený, přijď se od 17. do 21. mrknout do Středního formátu. V kavárně si můžeš poslechnout přednášky, kouknout na filmy, zkusit si bondage nebo i zaskočit na koncert japonský flétny. Časovej rozpis všech bodů programu k nalezení na www.japonskymesic.cz.
V našem malým městečku se konečně začíná objevovat kvalitní zahraniční muzika. Kluci z Metra si na svou rezidentní noc SOFA pozvali už druhého německého dje v řadě a 14. listopadu se tak můžeme těšit na člena drážďanskýho labelu Uncanny Valley, Scherbeho. Ten nejen hraje, ale i produkuje svý vlastní věci (poslechni na soundcloud.com/scherbe, stojí za to). Spolu s ním se v Olomouci objeví i Disko Mørety aka Click Joe aka Pepi, který v česku aktuálně rozjel sérii večírků onemoretime? (díky kterým si můžem 21. listopadu poslechnout i Lenu Willikens Slampoetry v Kabinetu Múz (Brno).
Divadlo hudby (Denisova 47) Pravidelné klání místních mistrů slov a poezie v rámci celonárodní soutěže je na programu 19. listopadu od 19:00. Mikrofon, tři minuty, diváci a žádné rekvizity, to jsou prvky rozhodující o tom, co je slam a ty budeš mít možnost rozhodnout, kdo se stane reprezentantem Olomouce ve finále na brněnské Flédě.
DONEBE w/ Koogi & IM Cyber Metro (8. května 11)
Hudba proti filmu: Piccadilly + Kittchen Divadlo na cucky (Wurmova 7)
Ve čtvrtek 25. listopadu od 19:30 se nech vtáhnout do luxusních klubů a pulzujícího rytmu nočního Listopadový Donebe se ponese v duchu legend české života v Londýně dvacátých let minulého století, v drumbassové scény. Mireau a spol. si na večírek 28. němž se zmítá exotická žena vamp. Vše za doprolistopadu nepozvali nikoho menšího než Koogiho a vodu mystické lo-fi směsi bicích, smyček, telefonu a IM Cyber. Jeden i druhej začínali s hraním v druhý kytary v podání KITTCHENa a Tomáše Neuwertha. polovině devadesátých let a oba se svýho času pyšni- Nový cyklus projekcí němých filmů s živým hudebním li rezidenturou v pražský Roxy. V Metru jsme je mohli doprovodem. Hudba proti filmu. slyšet sólo v loňský sezoně a kdo tyhle párty stihnul, Máš čuch na zajímavé akce, nebo sám(a) mi dá jistě za pravdu, že bylo o co stát. Myslím, že takové pořádáš? Napiš na náš e-mail tentokrát tomu nebude jinak.
subprostor@gmail.com a pokud bude zajímavá, rádi ji zde uveřejníme. Uzávěrka je vždy k 20 dni předchozího měsíce.
METROCHILLOUTCLUB.CZ
Střední formát Káva jinak...
První kavárna v Olomouci, připravujicí kávu v džezvách. Takto připravujeme fair trade kávu z České pražírny mamacoffee. Dále nabízíme České mošty, limonády a další originální nápoje.
Střední formát
Kafírna | galerie Žerotínovo náměstí 7 Olomouc
www.stredniformat.cz