Srnčí zvěř I. odhad věku, zásady průběrného odstřelu
Pavel Scherer
Pavel Scherer
srnčí zvěř I.
odhad věku, zásady průběrného odstřelu © Pavel Scherer ISBN 978-80-260-3183-3 Dílo včetně všech jeho součástí je chráněno autorským právem. Každé využití mimo úzký rámec zákona o autorském právu je bez svolení autora a nakladatelství nepřípustné a trestné. To platí zejména pro rozmnožování, překlady, zpracování na mikrofilm a ukládání a zpracování v elektronických systémech.
Věnování IN memoriam
Tuto publikaci věnuji mimořádné a nenahraditelné osobnosti, která na poli myslivosti znamenala mnoho. Člověku lidskému, s optimistickým životním postojem, výjimečnými vlastnostmi a neustálým úsměvem ve tváři, legendě české i světové myslivosti, člověku mně blízkému, váženému prof. Josefu Hromasovi. Pan profesor byl, mimo jiné odbornosti a mimořádně kladné vlastnosti, také milovníkem srnčí zvěře a všeho dění kolem ní. Velice se zajímal o můj individuální výzkum biologie srnčí zvěře, kterým se dlouhá léta zabývám a velice mě při této činnosti podporoval. Při křtu mé první knihy jsem mu nabídl, zda by mi nelektoroval připravovanou druhou obrazovou publikaci o srnčí zvěři. Pan profesor mně tenkrát řekl, že mu bude ctí podílet se jeho maličkostí na velice prospěšné a pro mysliveckou veřejnost cenné publikaci. I přes zákeřnou nevyléčitelnou nemoc se na lektorování velice těšil. Bohužel vydání této publikace se už nedožil a odešel tam, odkud není návratu. Věřím, že někde v nebeské honitbě si pan profesor najde chvilku času a za líbezného zpěvu ptáčků si tuto obrazovou publikaci v tichosti a klidu duše přečte… Čest jeho památce autor
recenze
Předkládaná publikace je výsledkem autorovy více než desetileté práce se srnčí zvěří držené v jeho domácím chovu. V deseti kapitolách věnovaným jednotlivým aspektům chovu srnčí zvěře popisuje autor výsledky svých praktických pozorování a výzkumu této naší nejčetnější domácí zvěře. Je nutno ocenit především fakt, že veškerá pozorování jsou podložena systematicky vedenými záznamy a pečlivě zdokumentována fotografickým materiálem. Autor se věnuje problematice srnčí zvěře velmi aktivně dlouhou dobu a na úrovni práce je to znát. Práce přináší celou řadu nových, dosud nepublikovaných poznatků o srnčí zvěři. Využívá rozsáhlého faktografického materiálu a porovnává výsledky vlastních šetření v rámci výzkumných prací s publikacemi a poznatky našich i zahraničních autorů zabývajících se studiem srnčí zvěře. Vyzdvihnout je třeba rozsáhlou fotografickou dokumentaci autorovy práce se srnčí zvěří. V podstatě se tímto předkládaná kniha stává obrazovou publikací umožňující i široké interesované veřejnosti nahlédnout do méně známých oblastí života a životních projevů srnčí zvěře a plně pochopit autorovy závěry prezentované v textové části knihy. Je skutečností, že výzkum v soukromém zájmovém chovu není možné provádět se statisticky významným počtem sledovaných jedinců. Je to však jediná cesta jak dlouhodobě sledovat vývoj konkrétního jedince v jednotlivých fázích života a v závislosti na ročních obdobích. Autorovy poznatky vyplývající z jeho mnohaleté systematické práce se srnčí zvěří drženou v zajetí lze bezpochyby aplikovat v myslivecké praxi a přenést na volně žijící srnčí zvěř. Schererovu práci lze považovat za průkopnickou a je bezpochyby značným přínosem pro mysliveckou praxi v chovu srnčí zvěře. Z těchto důvodů je žádoucí, aby byla vydaná a stala se tak součástí české myslivecké odborné literatury. V Brně 18. října 2012 Doc. Ing. Josef Feuereisel, Ph.D.
Předmluva
Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou obrazová publikace, která je výsledkem mnohaleté práce v oblasti individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře a je sepsána s nejlepším vědomím a svědomím. Publikace je cíleně zaměřena do nejvíce diskutované a stále aktuální oblasti naší myslivecké praxe – odhadu věku srnčí zvěře a správným zásadám průběrného odstřelu. Veškeré exaktní práce, poznatky a závěry, které jsem učinil, jsem opřel o dlouholetá praktická pozorování jedinců chovaných v zajetí a také o zkušenosti s volně žijící zvěří, které jsem pro objektivitu mezi sebou vzájemně konfrontoval. Za svoji stěžejní výhodu považuji skutečnost, že v rodině nebyl nikdo myslivcem, a tudíž můj pohled na srnčí zvěř nebyl zatížen a hlavně ovlivněn mysliveckými mýty a dogmaty, které se bez kritického zkoumání předávají dál. Musel jsem začít od začátku. Aktuálně vydaná monografie přináší do myslivecké praxe spoustu nových, dosud nikde nepublikovaných, poznatků z oblasti biologie srnčí zvěře a vyvrací mýty a dogmata z myslivecké praxe, které byly po desetiletí generalizované a jejichž platnost pozbývá obecného charakteru. S chovem tohoto významného druhu zvěře jsou totiž spojeny mnohé nedoložené údaje, které se předávají z jedné myslivecké generace na generaci následující, a tím se řetězově dostávají chybné informace mezi mysliveckou veřejnost, která má pak o některých aspektech chovu srnčí zvěře zcela zkreslené představy. Tato publikace umožní čtenáři nahlédnout díky své bohaté fotodokumentaci hlouběji do života srnčí zvěře a dalších méně probádaných oblastí. V knize je velká pozornost věnována záludnostem a úskalím v odhadu věku srnčí zvěře, které myslivce v terénní praxi často provázejí a chybně ovlivňují. Textovou část knihy účelově doplňuje rozsáhlý ucelený obrazový materiál, který svou autentičností dá čtenáři přehlednou a srozumitelnou formou dostatek informací k nejdiskutovanějším tématům myslivecké praxe a nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností. Příprava knihy byla časově velmi náročná a neobešla se bez velké trpělivosti. Pořízení obrazového materiálu, v množství desítek tisíc snímků, trvalo bezmála 12 let.
Velice rád bych na tomto místě poděkoval všem sponzorům a inzerentům, kteří toto dílo finančně podpořili a díky kterým tato publikace spatřila světlo světa. Děkuji Krajské veterinární správě pro Jihomoravský kraj (inspektorát Blansko) a Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (odbor životního prostředí) za povolení chovu srnce obecného. Děkuji doc. Feuereiselovi za lektorování knihy a odborný recenzní posudek. Děkuji redakci časopisu Myslivost a šéfredaktorovi ing. Jiřímu Kasinovi za pomoc při vydání této publikace. Děkuji Radku Bártíkovi za odborné grafické zpracování publikace. Zvláštní poděkování patří mé ženě Ivoně a našim dětem za mnohaletou toleranci, trpělivost a podporu finančně náročné záliby, kterou jsem 11 let táhl z rodinných úspor a při níž jsem strávil spoustu času na úkor rodiny. Pavel Scherer
[7
Obsah
1] REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE aneb ÚSPĚCH PO DESETI LETECH
Kojení Hmotnost srnčat
7] základní podmínky chovu srnčí zvěře 10 22 24
2] Etologické a sociální aspekty podzimních 26 a zimních tlup srnčí zvěře 3] Příčiny vzniku asymetrických parůžků a faktory, které je ovlivňují 4] Trofejová kulminace, faktory ovlivňující kvalitu a sílu srnčích parůžků
Pučnice Tělesná hmotnost a kondice Nemoci a parazité Vyrušování, neklid a stres
5] ETOLOGICKÉ A FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY SRNČÍ ZVĚŘE Odpočinek a spánek
Příjem vody Schopnost barevného vidění Hlasové projevy – bekání Tvary obřitků a jejich význam Kálení a ždímaní Péče o srst Teritorialita a souboje
6] GENETIKA SRNČÍ ZVĚŘE Joklík a jeho synové Biologické a morfometrické údaje Joklíkových potomků Starší syn Mladší syn Fenomén Honza a jeho potomci Honza Junior Trojčata Biologické a morfometrické údaje sledovaných srnčat Zazvěřování a „občerstvování“ krve
36
48 60 66 68 81
Kmenový stav Poměr pohlaví Věková struktura
8] odhad věku živé zvěře Přebarvování Zimní srst Letní srst Pokožka Atypické formy zbarvení Postava Obličejové masky Parůžky Chování Srny
9] odhad věku ulovené zvěře 90 92 99 102 103 105 109 111 112 124 127 131 131 132 135 147 156 159 175
Chrup Vývoj chrupu Atypické formy chrupu Srůsty chrupavčitých spojů klínové kosti Další dílčí metody odhadu věku Laboratorní odhad věku
10] zásady Průběrného odstřelu
Průběrný odstřel srnců Průběrný odstřel srn a srnčat
180 182 183 187 190 192 201 205 209 210 212 225 235 249 250 260 262 277 283 287 290 294 298 300 305
[9
úvod
Srnec obecný je původním druhem naší fauny, který obývá území celé České republiky od nížin až po horské oblasti. V posledních dvou letech se však zaznamenává mírný pokles početnosti této zvěře, což u laické a myslivecké veřejnosti vede k různým úvahám a četným diskuzím. Velice často slýcháme názor, že je tato skutečnost ovlivněna dnešní kulturní činností a nezadržitelně narůstajícími negativními vlivy moderní techniky a civilizace, které mají s obecnou platností špatný dopad na životní podmínky a prostředí, v kterém srnčí zvěř žije. Věřím však, že je tento pokles pouze dočasný a srnčí zvěř díky své obrovské vitalitě a dynamice, reprodukčním schopnostem a zejména svojí přirozenou adaptabilitou stavy opět vyrovná a vrátí do normálu. Všichni dobře víme, že srnčí zvěř nám již delší dobu nahrazuje úbytek drobné zvěře, která se již v některých oblastech naší republiky nedokáže existenčně prosadit. Proto je nezbytně nutné naučit se se srnčí zvěří řádně a cílevědomě hospodařit, abychom naše národní bohatství zachovali a hrdě předávali dalším generacím. U srnčí zvěře snad nebudeme muset řešit bolestivé a citlivé situace o zachování druhu a nikdy snad nebude hrozit ani zápis do červené knihy zanikajících či ohrožených druhů zvěře. Dnešní lidská kultura změnila od základu původní přirozené prostředí zvěře. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství a nutí zvěř se stále přizpůsobovat novým podmínkám. Bohužel je dnes jiná doba, než byla před mnoha lety, kdy ještě na zdraví zvěře nepůsobila tak citelně chemie a různé škodliviny, jako jsou pesticidy, dusíkatá hnojiva, průmyslové exhaláty, zplodiny z výfukových plynů a jiné. Naše cílevědomá péče o zvěř je pouze úhradou toho, co člověk zvěři svou činností vzal a co jí vlastně dluží.
V rámci systematického zkvalitňování populací této ušlechtilé zvěře je nezbytné se zodpovědně a důkladně věnovat ochraně a zkvalitňování životního prostředí a taktéž je nezbytné si zvyšovat odborné znalosti a vědomosti, věnovat se studiu biologie, ekologie a etologie a všem ostatním oblastem týkajících se této problematiky. Také je nutné se věnovat důsledné a cílené selekci, abychom v populacích zachovali jen nejkvalitnější jedince, kteří budou nosným pilířem dalšího kvalitativního chovu. Je však třeba zvážit kapacitu dnešního kulturního prostředí a v naší krajině zachovat a udržovat jen takové stavy srnčí zvěře, které by svou existencí a kvalitou přinášely z naší činnosti pouze radost, nekalenou kritickými ataky veřejnosti, spojenými s hospodářskými škodami v důsledku lokálního přemnožení. Navzdory limitujícím faktorům, jako jsou klimatické podmínky a geografická poloha našeho státu vidím v kvalitě dnešních populací srnčí zvěře stále značné rezervy. Ty je možné cíleně zvyšovat systematickým zkvalitňováním mysliveckého hospodaření, důslednou a cílenou selekcí obojího pohlaví, cílevědomou veterinární péčí, zkvalitňováním životního prostředí a také obnovou přirozených potravních zdrojů srnčí zvěře. Srnčí zvěř je svými vlastnostmi a zejména trofejovou různorodostí nejvýznamnějším druhem spárkaté zvěře a mezi myslivci je v popředí chovatelského zájmu. Cílem mysliveckého hospodaření by měla být vedle ekonomického hlediska také snaha o zlepšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře.
1] REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE aneb ÚSPĚCH PO DESETI LETECH
12 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE aneb ÚSPĚCH PO DESETI LETECH Vážení čtenáři, více jak jedenáct let se intenzivně zabývám biologií srnčí zvěře s cílem vše písemně zaznamenat a primárně vytvořit ucelené obrazové série zachycující různé okolnosti a praktické skutečnosti týkající se biologie srnčí zvěře. Na textovou část příspěvků účelově navazuji rozsáhlý ucelený obrazový materiál, který svojí originalitou a vypovídající hodnotou pomáhá čtenáři získat přehlednou a srozumitelnou formou dostatek informací a nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností. Ke všem doposud publikovaným tématům mám ve své fotogalerii nashromážděny desetitisíce originálních autentických snímků, které zachycují srnčí zvěř a všechny její biologické charakteristiky. Jedinou oblastí, kde jsem měl dlouhou dobu obrazový deficit, byla oblast reprodukce srnčí zvěře. V této oblasti mně k jejímu ucelení scházely snímky zachycující detailně porod srny. I přes skutečnost, že mám ve svém chovu každoročně k „dispozici“ alespoň jednu srnu plnou a v době blížícího se kladení srnčat opakovaně navštěvuji výběhy, neměl jsem doposud štěstí porod zachytit a pokaždé jsem přišel už k „hotovému“. Většina srn v mém chovu kladla buďto v noci, nebo brzy ráno. V jednom případě jsem porod „propásl“ skutečně jen o pár vteřin. Bylo to v loňském roce, kdy jsem v odpoledních hodinách spatřil srnu, jak klade srnče. Než jsem však stačil doběhnout pro fotoaparát, bylo srnče na světě. Prostě letitá smůla. Jediné, co jsem stihl obrazově zdokumentovat, byla skutečnost, jak srna těsně po kladení požírá placentu a plodové obaly. V květnu letošního roku se konečně ledy prolomily a smolný den pátek třináctého byl pro mě a moji „vědeckovýzkumnou“ práci nejštědřejším dnem za posledních 11 let. U jedné srny se mi podařilo zachytit a obrazově zdokumentovat porod, respektive všechny tři jeho fáze. Přibližně dvě hodiny jsem měl příležitost „asistovat“ srně při porodu a z bezprostřední blízkosti všechny skutečnosti fotografovat. Každá činnost nese i svá nebezpečí a případná úskalí. Tak tomu bylo i v mém případě. Ve výběhu, společně se srnou, se totiž nacházel kapitální tříletý srnec – biologický otec srnčat, který mi fotografování výrazně ztěžoval a opakovaně dával najevo, že se nacházím v jeho teritoriu. Věda, výzkum a příležitost získat nové unikátní snímky zachycující fenomén zrození byly však silnější než potenciální nebezpečí. Vážení čtenáři, tímto přináším nejnovější informace a originální autentické snímky zachycující porod tříleté srny, re-
spektive narození dvou srnčat – srnečků. Tento zveřejněný materiál považuji z důvodu mnohaletého čekání na příležitost za nejcennější, který se mi v oblasti biologie srnčí zvěře podařilo obrazově zachytit. Srny kladou srnčata v závislosti na věku, zdravotním stavu a geografické poloze státu časově individuálně rozdílně, většinou v časovém rozmezí duben až červen. Kladení v jiných měsících je u srn vzácností a vzniká důsledkem nepřirozené říjnosti srny, vlivem vnějších podmínek ovlivňujících hormonální činnost žláz a též nestabilní latencí v konkrétním roce. V našich zeměpisných polohách a podmínkách jsem nejvíce porodů zaznamenal v průběhu měsíce května, většinou však na jeho konci. V České republice nejsou výjimečné i dubnové porody, a proto spatřit v druhé polovině dubna srnu vodící srnče není vzácností. O přežití časně kladených srnčat prioritně rozhodují klimatické a povětrnostní podmínky v konkrétním roce. V letech s nízkými dubnovými teplotami, mnohdy doprovázenými intenzivními dešti či studenými větry s potenciálním sněžením, může padnout na podchlazení velká část časně kladených srnčat. Také intenzivní deště v časově přirozenější době, tedy v květnu, srnám výrazně ztěžují přirozené podmínky porodu. Srny jsou nuceny klást za mokra a chladna a srnčata nemohou pořádně oschnout. Srst srnčete je bezprostředně po porodu splihlá a zvlhlá, takže tou dobou neplní svou tepelně izolační funkci. Odpařování plodové vody z mokrého mláděte také působí ztráty jeho tělesné teploty a déletrvající deště tuto skutečnost jen umocňují. Vlivem těchto exogenních faktorů hyne na podchlazení určité procento tělesně slabých srnčat. Těsně před porodem je srna neklidná, pohybuje se pomaleji, nežere a nepije. Je u ní možné pozorovat častější ždímání a kálení. Pokud je srna v době blížícího se porodu rušena, či má pocit nejistoty nebo strachu, její organismus má schopnost porod o několik hodin oddálit, tedy alespoň na nezbytně nutnou dobu, kdy se situace v honitbě uklidní. Porod srny probíhá většinou v té části dne, kdy určitý druh zvěře při běžném denním režimu odpočívá. Pokud porod probíhá v noci, pak spíše až v její druhé polovině. Vlastní porod je u srny řízen poměrně složitou hormonální regulací. Rozeznáváme tři fáze porodu. První fáze začíná otevíráním děložního krčku a začátkem děložních kontrak-
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Vlastní porod je řízen poměrně složitou hormonální regulací. Na snímcích je zachycena první fáze porodu, kdy ze svírky srny opakovaně vyhřezávají plodové obaly naplněné plodovou vodou, nejprve světlou, později tmavší. Tyto obaly srna vleže prokusuje a hltavě pije jejich obsah.
[ 13
14 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
cí. Srna v této době bývá obvykle hodně neklidná, zvláště pokud se jedná o prvorodičku. Časově lze tuto první fázi ohraničit přibližně 1–2 hodinami. Druhá fáze je proces vlastního vypuzování plodů, trvající podle mého pozorování pouze pár desítek minut. Ve třetí fázi dochází k vypuzení placenty. Druhá a třetí fáze se mohou vzájemně prolínat. Pokud by nedošlo k úplné evakuaci plodových obalů z dělohy, hrozí velké riziko poporodních komplikací. Srna nejčastěji klade vleže, ale též i vestoje. Srnčata klade v krátkých intervalech tak, že doba vypuzování plodu od vyhřeznutí plodových obalů až po narození posledního srnčete trvá přibližně dvě až tři hodiny. V průběhu kladení je možné pozorovat, jak srna opakovaně vstává a opět zaléhá a často přitom hlasitě naříká. U srny se při porodu výrazně zrychluje frekvence tepu a dechu, kdy dýchá podstatně rychleji, než by fyziologicky odpovídalo teplotě okolního prostředí. Před porodem se pohlavní ústrojí srny silně prokrvuje a vytéká z něho hlen (nejdříve čirý, později tmavý), který se uvolňuje v děložním krčku. Jeho výtok může spontánně začínat už den před kladením. Pánevní vazy a břišní svaly srně před porodem ochabnou, břicho poklesne, boky vpadnou, a tím se zvýrazní žebra, výběžky obratlů a křížové kosti. Uvolňuje se také svalstvo zádi a beder a pánevní vazy se po ochabnutí prodlužují. U srny prvorodičky, která je od mládí tělesně slabá a podvyživená, bývá úzká porodní cesta, takže plod se obtížně protahuje. U těchto srn bývá porod těžký a pro srnče i matku často i velice nebezpečný. Srnče je v děloze během svého prenatálního vývoje obaleno plodovými obaly, které se při porodu postupně protrhávají. V plodových obalech je uzavřená plodová voda, která chrání plod před nárazy a hlukem přicházejícím zvenku. Plodové obaly také poskytují imunitní ochranu plodu. Vnější obal plodového vaku obvykle v děložním krčku praskne. Další dva obaly zůstávají na plodu většinou až do doby, kdy vyjde z dělohy. Po prasknutí plodových obalů a výtoku plodové vody dochází ke zvlhčení porodních cest, což usnadní rychlejší vypuzení plodu. Časové odstupy mezi jednotlivými stahy svalů se ve vypuzovací fázi stále zkracují. Přítomnost plodu v porodních cestách podnítí zvýšenou produkci hormonu oxytocinu. Ten podmiňuje během vypuzování plodu rytmické stahy děložních i břišních svalů. V důsledku stresu může dojít ke snížené produkci tohoto hormonu a k nedostatečným děložním stahům a těžkým porodům. Hormon relaxin umožní uvolnění vazů a pánevní spony, což vede k rozšíření pánevní dutiny.
Druhá fáze porodu je proces vlastního vypuzování plodů, trvající podle mého pozorování pouze pár desítek minut. V průběhu této fáze srna opakovaně vstává a opět zaléhá a často při tom hlasitě naříká. U srny se při porodu výrazně zrychluje frekvence tepu a dechu. Přibližně za 15 minut se z dělohy vysunula přední končetina.
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Přítomnost plodu v porodních cestách podnítí zvýšenou produkci hormonu oxytocinu, který během vypuzování plodu stimuluje rytmické stahy břišních a děložních svalů. Plod před vlastním porodem mění svoji vnitroděložní polohu a zaujímá vhodnou polohu pro průchod pánevním kanálem. Plod obalený vakem sestávajícím z plodových obalů je vtlačován do děložního krčku, který je tímto tlakem stále rozšiřován. Při porodu jsem pozoroval, jak vysunuté přední končetiny, které jsou v detailu zachycené na snímku, se důsledkem kontrakcí opakovaně vysouvaly a zasouvaly zpět do dělohy.
[ 15
16 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Nejočekávanější chvíle druhé fáze porodu. Při vytlačování zaujme srnče porodní pozici, která je zpravidla taková, že přední končetiny srnčete vylézají z dělohy jako první a hlava leží mezi nimi. Následně se objevuje krk a ostatní části těla, poslední vychází z matčina lůna zadní běhy. Jak je z detailního snímku patrné, přední běhy jsou již oproštěny od plodových obalů. Srna se při vytlačování srnčete bolestí „zakusovala“ do země a natahovala všechny běhy. Celý proces vypuzování plodu od vyklouznutí hlavičky až po průchod celého těla trval přibližně 2 minuty. Jakmile vyšla z dělohy hlavička, srna intuitivně vstala a za opakovaného naříkání udělala pár kroků, aby se plod v děloze srovnal a povolilo sevření pánve. Poté opět zalehla a porod dokončila vleže.
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Vlastní porod sestává ze tří fází. Začíná fází otevírací, která je provázena stále se stupňujícími stahy děložních svalů. Stahy dělohy přispívají k roztažení děložního krčku a vtlačení plodu do krčku. U srny se tím výrazně zvyšuje frekvence dechu a srdečního pulzu. Předběžné stahy dělohy mají význam při zaujímání vhodné polohy plodu pro průchod pánevním kanálem. Plod před vlastním porodem mění svoji vnitroděložní polohu. Plod obalený vakem, sestávajícím z plodových obalů, je vtlačován do děložního krčku, který je tímto tlakem stále rozšiřován. Nedostatečné stahy v otevírací fázi mají za následek snížený mechanický tlak plodu na děložní krček a vypuzování plodu je pak obtížné. Při druhé vypuzovací fázi prochází plod od děložního krčku pochvou až ke stydké štěrbině. Při vypuzovací fázi se stahuje nejen děloha, ale také břišní svaly. Při porodu dochází k intenzívním peristaltickým stahům na děloze. Plodové obaly jsou tlačeny na vnitřní branku děložního krčku. Zvýšený tlak tekutiny v prvním plodovém vaku zpravidla vyvolá jeho prasknutí a výtok plodové vody. Je důležité, aby nedošlo k nedostatku kyslíku (hypoxii). Z toho důvodu musí srnče projít nejkritičtějším místem děložního krčku co nejrychleji. Zvláště důležité je rychlé vytlačení při případné zadní poloze (zadními běhy napřed), kdy dochází ke kompresi pupeční šňůry o pánevní dno a srnče se začne dusit, protože nemá zajištěn přísun okysličené krve. Ve snaze nadechnout se vdechne plodovou vodu a zahltí se. Poslední, třetí fáze, je poporodní, kdy jsou za plodem vytlačovány zbytky plodových obalů a placenta. Tato skutečnost je nejlépe patrná na snímcích, které jsou součástí této kapitoly. U srn, které mají pouze jednoho potomka, je poloha plodu ve vyšší fázi březosti zádová (tedy plod v děloze leží na zádech). Teprve těsně před porodem (přibližně 24 hodin) zaujme plod porodní pozici, která je zpravidla taková, že přední končetiny srnčete směřují k ústí dělohy, hlava je natažená a leží mezi běhy. Zadní končetiny jsou složeny v protisměru ústí dělohy. Při porodu proto opouští porodní cesty většinou nejdříve hlava a současně s ní i spárky předních běhů, které jsou obaleny elastickým povlakem. Přední běhy při východu z rodidel bývají již oproštěny od plodových obalů. Tuto skutečnost dokonale zachycuje detailní statický snímek z místa porodu. Následně za běhy se objevuje hlava srnčete, krk a ostatní části těla, naposledy vychází z matčina lůna zadní
Porod druhého srnčete, který následoval bezprostředně za prvním. Situace se opakovala – jakmile vyšla z dělohy hlavička, srna vstala a hmotností srnčete a zemskou gravitací si pomohla k snazšímu vytlačení srnčete. Druhé srnče bylo životaschopnější a vyšlo z dělohy bez plodových obalů.
[ 17
18 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Poporodní péče o srnčata. Bezprostředně po kladení srna pozře plodový obal a uvolní srnčeti zahleněné nozdry, aby mohlo naplno dýchat. Opakovaným olizováním provádí masáž všech tělesných partií, prokrvuje kůži a povzbuzuje srnče k nezbytné aktivitě. Lízákem také zbavuje srnče silné vrstvy hlenu, který pokrývá celý povrch těla, aby nedocházelo ke ztrátám tělesné teploty a následnému podchlazení potomka.
běhy. Celý proces vypuzování plodu od vyklouznutí hlavičky až po průchod celého těla trval u každého srnčete přibližně 2 minuty. Někdy může dojít při porodu ke komplikaci tím, že se vysunou pouze přední běhy srnčete, zatímco hlava se zvrátí dozadu. V důsledku této skutečnosti se mládě v děloze vzpříčí a nemůže být vytlačeno ven. Takový průběh porodu má ve volnosti pro matku i mládě většinou tragické následky. Při porodu jsem měl možnost pozorovat, jak vysunuté přední končetiny, které jsou v detailu zachycené na snímku, se důsledkem kontrakcí opakovaně vysouvaly a zasouvaly zpět do dělohy. U prvního srnčete se tato skutečnost opakovala snad dvacetkrát, u druhého pouze dvakrát. Literatura uvádí, že u porodu dvojčat obvykle první z nich vychází v poloze čelní, tedy hlavičkou dopředu, a druhé v poloze zadní – zadečkem dopředu. Toto tvrzení však potvrdit nemohu. Jak je z pořízeného snímku patrné, obě srnčata z dělohy vycházela popředu, tedy hlavičkou napřed. Při porodu se svalová vrstva dělohy silně stahuje, v důsledku čehož se odtrhne placenta. Placenta vychází většinou 5–20 minut po porodu, někdy však z těla vyjde až za 2–3 hodiny. Přestávky mezi děložními stahy se po porodu prodlužují, ubývá intenzity kontrakcí, až nakonec úplně ustanou. Po porodu se začne děloha regenerovat a stáhne se do normální velikosti. Při fotografování jsem pozoroval, jak se srna snaží vytékající plodovou vodu (před i po porodu) zachytit a hltavě u svírky vypít. To stejné dělala i s vyhřezlými plodovými obaly a placentou, které po kusech polykala. Srna rovněž olízala všechny stopy krve, které při porodu ulpěly na okolní vegetaci. Také rozžvýkala a pozřela placentu a všechny plodové obaly, které polykala ve velkých cárech. Říká se, že tyto obaly údajně obsahují látky, které zastavují krvácení z rodidel. Toto tvrzení však pokládám za mýtus. Pokud se srně kladoucí v zajetí obaly a placenta odstraní a zabrání se jejich pozření, nemívá to nepříznivé následky. Je pravděpodobné, že odstranění zbytků po kladení má spíše pudový charakter a funguje jako „zametání stop“ před potenciálními predátory. Tvrdí se též, že pozření plodových obalů podporuje laktaci. Podle mého názoru, pozření placenty a plodových obalů nemá žádný vliv na zvýšení produkce mateřského mléka. Odstraněním zbytků je spíše odvětřeno místo porodu, nedaleko něhož jsou zpravidla brzy srnčata odložena. Během porodu se krev v pupeční šňůře okamžitě sráží, takže srnče nemůže nikdy vykrvácet, a to ani v případě, kdy
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Třetí fáze porodu – vyhřeznutí plodových obalů. Přibližně 15 minut po porodu vychází z dělohy srny placenta a všechny zbytkové plodové obaly. Srna mezi tím provádí intenzivní očistu srnčete.
Biologické skutečnosti zachycené přibližně 25 minut po porodu: Porodem vyčerpaná srna provádí očistu a nezbytnou masáž genitálií srnčat již vleže. Ze svírky si vylizuje plodovou vodu a zbytky vyhřezlých plodových obalů, které rozžvýká a pozře. Srnčata jsou již částečně osušená, jsou čilá a velice aktivní. Srnče začne instinktivně hledat zdroj mléka. V tomto případě si vemínko našlo u zalehlé matky, což je na autentickém snímku zcela patrné.
[ 19
20 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
srna pupeční šňůru překousne nešetrně. Během případného pádu srnčete na zem dochází k uvolnění srnčete z plodových obalů a většinou i k neřízenému přetržení pupeční šňůry. Zbytek pupeční šňůry, který byl při porodu od placenty odtržen nebo překousnut, během několika hodin srnčeti zaschne a po dvou dnech samovolně odpadne. Literatura uvádí, že šelmy rodí vleže a přežvýkavci ve stoje. Tuto skutečnost u srny potvrdit nemohu. Jak je ze snímku patrné, poloha při kladení srnčat byla převážně v ležící poloze. Při porodu srny jsem však obrazově zachytil jeden skutečně zajímavý biologický poznatek. Jakmile vyšla z dělohy hlavička srnčete, srna instinktivně vstala a za opakovaného naříkání udělala pár pohybů. Jakmile se plod v děloze srovnal a částečně i povolilo sevření pánevního kanálu, v důsledku čehož se plod kousek povysunul, srna opět zalehla a porod dokončila vleže. Autentický snímek tuto skutečnost zcela zřetelně dokumentuje. Stejná situace se opakovala i u druhého srnčete. Tímto počínáním jsem nabyl dojmu, že si srna tímto ulehčuje vypuzování plodu. Hmotnost srnčete a zemská gravitace ji zřejmě pomáhá k snazšímu vytlačení plodu. Narozením srnčete a přetržením pupeční šňůry se přeruší placentární krevní oběh. V krvi srnčete vznikne nedostatek kyslíku a přebytek kysličníku uhličitého, což má za následek stimulaci dýchacího ústředí v mozku. Tato skutečnost bezprostředně nutí plíce zahájit dýchání. Pokud by srnče do tohoto okamžiku nebylo osvobozeno od plodových obalů, potenciálně naplněných plodovou vodou, mohlo by se v ní utopit. U prvního z dvojčat, jehož porod byl časově delší, jsem měl možnost pozorovat, jak srnče po bezprostředním vyklouznutí ze svírky těžce dýchá. Vyluzované zvuky bych přirovnal k sípání, chrčení, či nepřirozenému kašlání. Plíce srnčete pravděpodobně zachytily určité množství plodové vody a snažily se jí zbavit. Za krátkou dobu srnče začalo dýchat přirozeně, rytmicky a zcela čistě. Následně po porodu začne srna, zpravidla vstoje nebo ještě vleže, čistit srnče lízákem, a to nejdříve na hlavě, v okolí pupeční šňůry, na zadečku a posléze na celém těle. Srna intenzivním olizováním rovněž uvolní zahleněné nozdry, aby mohlo srnče naplno dýchat. Opakovaným olizováním zbavuje své potomky především silné vrstvy hlenu, který pokrývá celý povrch jejich těla. Masáží také srnčeti prokrvuje kůži, a tím jej povzbuzuje k nezbytné aktivitě.
Na těchto snímcích jsou detailně zachycené zbytky plodových obalů, které z dělohy vyšly přibližně hodinu po porodu. Po důkladném očištění a vysušení srnčat se srna vrátila na místo porodu, kde rozžvýkala a pozřela veškeré poporodní obaly. Říká se, že údajně obsahují látky, které zastavují krvácení z rodidel a také významě podporují laktaci. Podle mého názoru je to však pouhý mýtus. Pokud se srně kladoucí v zajetí tyto obaly odstraní a zabrání se jejich pozření, nemívá to nepříznivé následky.
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Srna odkládá srnčata každé na jiném místě a nikdy nezaléhá přímo vedle nich. Jde o ochranný manévr, krerý má zamezit jejich případnému nalezení. Malinké srnče je pro přirozené predátory snadnou kořistí a zpestřením jídelníčku. Pokud predátor jedno srnče nalezne a zkonzumuje, zůstane srně alespoň to druhé. Čerstvě kladené srnče nemá přibližně do věku pěti dnů aktivované pachové žlázy a pro predátory je těžké je tou dobou navětřit. Srna bývá se svými potomky neustále v optickém a pachovém kontaktu a přichází k nim pouze za účelem nakojení a provedení nezbytných hygienických úkonů.
Srst srnčete bezprostředně po porodu je splihlá a zvlhlá, takže tou dobou neplní svoji tepelně izolační funkci. Odpařování plodové vody z mokrého srnčete působí ztráty jeho tělesné teploty, a proto se srna snaží srnče co nejdříve vysušit. Časné porody, spojené s nepříznivým charakterem počasí (chladné a deštivé dny), kdy srnče nemůže fyziologicky oschnout, mají z důvodu podchlazení srnčete většinou tragické následky. Charakter počasí v době kladení rozhoduje v těchto případech o dalším osudu srnčat. Trávicí ústrojí srnčete je po celou dobu prenatálního vývoje plodu v nečinnosti a ke konci březosti se naplňuje střevní smolkou, kterou mládě vylučuje hned po porodu. Srna čerstvě narozeným potomkům vysaje obsah močového měchýře a periodicky provádí nezbytnou masáž močového a rektálního ústrojí.
Denní režim a aktivita srnčat zachycená druhý den po porodu. Srna odkládá srnčata každé na jiné místo a nikdy nezaléhá vedle nich. Periodicky je kojí a provádí nezbytnou masáž rektálního a močového ústrojí, aby se srnče vyprázdnilo. Také intenzivně pečuje o jejich srst a případná klíšťata a jiné vnější parazity ze srsti odstraňuje.
[ 21
22 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Kojící matka se svými potomky zachycená tři týdny po porodu. Srnčata značně povyrostla a při kojení srnu skoro nadzvedávají. Při kojení se srnče natáčí výhradně do protistoje matky buďto paralelně, nebo v ostrém úhlu k matčinu tělu. To zvyšuje stabilitu jejich postoje při kojení a matce to umožňuje provádět okamžitou masáž genitálií.
Na snímku je zachycen biologický otec srnčat, jehož živá hmotnost dosáhla 29 kg. Objemná raritní trofej je výsledkem mechanického poškození parůžků v době jejich růstu.
Kojení
Pohled na vemínko z perspektivy srnčete.
Bezprostředně po kladení se srnče snaží najít vemínko a většinou během krátké chvilky poprvé saje mateřské mléko. U porodu jsem měl možnost pozorovat obrovskou životní sílu a vitalitu čerstvě kladených srnčat. U druhého srnčete, jehož porod byl na rozdíl od prvního velice krátký (trval přibližně sedm minut) a které vyšlo z dělohy zcela oproštěné od plodových obalů, jsem pozoroval fenomenální životaschopnost. Už při průchodu pánevním kanálem, kdy se objevily běhy a hlavička, se srnče „mrskalo“, opakovaně hlavičkou pohybovalo a mělo naplno otevřená světla. Tato skutečnost je detailně zachycena na autentickém snímku provázejícím první část kapitoly o reprodukci. Ještě předtím, než ho srna stihla vysušit, stálo na vlastních bězích a snažilo se najít vemínko. Po uplynutí krátké doby od kladení (většinou do jedné hodiny) je většina srnčat schopna za matčina povzbuzování hlasem a též fyzické pomoci postavit se a vrávoravě odejít na nedaleké místo, kde je srna poprvé odloží a na krátkou dobu opustí. Čerstvě narozené a očištěné srnče začne instinktivně hledat zdroj mléka a mnohdy se ho snaží tápavě najít mezi předními běhy. Zkušené matky dokáží srnčeti ke zdroji mléka pomoci a opakovaným postrkováním do zadečku nebo nastavováním různých pozic svého těla se je snaží navést na správné místo. Při kojení vždy zaujme srna charakteristický postoj. Většinou své potomky kojí vestoje, ale několikrát jsem už pozoroval, jak srna kojila vleže.
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Srna provádí srnečkovi masáž genitálií. Na levém snímku je zachycena masáž močového ústrojí. Jak je ze snímku patrné, srnče se ve hřbetu nahrbí. Na pravém snímku provádí masáž rektálního ústrojí, při kterém se srnče ve hřbetu většinou prohýbá.
Dokud jsou srnčata malá, tak se při sání mléka natáčí výhradně do protistoje matky buďto paralelně, nebo v ostrém úhlu k matčinu tělu. To zvyšuje stabilitu jejich postoje při kojení a matce to umožňuje provádět okamžitou a nezbytnou masáž genitálií. Když srnčata povyrostou, pijí již z různých pozic, např. kolmo k matčinu tělu, ale také jsem několikrát pozoroval, jak ke „zdroji“ přistupují zezadu, anebo prostrkují hlavu mezi zadními běhy matky. Literatura uvádí, že mláďata přežvýkavců přistupují k matce při kojení častěji z pravé strany než z levé. Toto tvrzení však potvrdit nemohu. Podle mého praktického a dlouholetého pozorování se toto pravidlo u srnčí zvěře nějak výhradně nedodržuje. Kojením mláďat a periodickým odběrem mléka jsou srnám drážděna nervová zakončení mléčných žláz, jejich podráždění podněcuje v hypofýze zvýšenou tvorbu hormonů působících na vylučování mléka, zvláště hormonu oxytocinu. Už samotné sání stimuluje produkci dalšího mléka. Oxytocin je vylučován po celou dobu kojení, ovšem nejvíce se ho uvolňuje během prvních tří týdnů laktace. V důsledku intenzivního sání a tím spojeného vyššího tlaku uvnitř mléčné žlázy, který dává impulz ke spouštění mléka, je mateřské mléko stále intenzivněji tvořeno a uvolňováno. Při nedostatku potravy v době laktace klesá paralelně i produkce mléka. Zpočátku produkce klesá jen pozvolna, protože srna odčerpává potřebné živiny ze svých
tělesných rezerv. Absence kvalitní výživy je však brzy příčinou progresivního úbytku svalové hmoty a tato skutečnost se projeví výrazným vyhubnutím srny. Špatná výživa matky se také brzy odrazí v postnatálním vývoji srnčat, která se špatně vyvíjejí, krní, jsou tělesně a kondičně slabá. V souvislosti s cíleným chovem srnčí zvěře jsou takto slabá srnčata nežádoucí a měla by se z chovu co nejdříve vyřadit. Ze svého praktického pozorování mohu objektivně konstatovat, že slabá srnčata tělesný deficit většinou nikdy nedoženou. Kojící srna má nižší hladinu cukru v krvi, což u ní vyvolává pocit hladu. Z toho důvodu přijímá potravu častěji a v kratších periodách. Mám vypozorováno, že březí a později kojící srna paství podstatně častěji a déle než srna, která v konkrétním roce není zatížena mateřstvím a laktací. Srna věnuje srnčatům intenzivní péči. Od prvních chvil života srnčatům masíruje lízákem oblast podbřišku a čistí jim okolí konečníku a močových vývodů. Tuto masáž provádí srna po dobu, kdy srnčata výhradně sají mateřské mléko a jejich trus ještě není pevněji utvářen. Jakmile srnče přijímá větší podíl rostlinné potravy než mateřského mléka a exkrement se začne utvářet pevněji, srna od intenzivních čistících a masážních procesů upustí.
[ 23
24 ]
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
Hmotnost srnčat
Ve svém individuálním výzkumu biologie srnčí zvěře se kromě jiného věnuji studiu porodních hmotností čerstvě kladených srnčat. Porodní hmotnosti jsou individuálně značně rozdílné v závislosti na kondici, zdravotním stavu, hmotnosti, době kladení, výživě a věku srny. Exaktní a objektivní měření porodních hmotností a jejich progresivních změn v důsledku růstu srnčete je možné provádět pouze u jedinců chovaných v zajetí. Podle mé dlouholeté studie exaktních měření a dalších zjištěných údajů se hmotnost čerstvě kladených srnčat pohybuje v rozmezí 1,2–1,8 kg, s průměrem 1,5 kg. Denní přírůstky hmotnosti do věku jednoho měsíce srnčete se podle genetického založení matky, její výživy a kvality produkovaného mléka pohybují v rozmezí 130–220 g/den. Porodní hmotnosti čerstvě kladených srnčat, obrazově zachycených v této kapitole, dosahovaly fenomenálních hodnot. Navzdory subtilní postavě srny a její nízké tělesné hmotnosti (živá hmotnost před říjí dosahovala pouze 18 kg) byla srnčata nadprůměrně vyvinutá a tělesně silná s vysokou porodní hmotností přesahující hranici dvou kilogramů. Na důkaz mého tvrzení připojuji autentické snímky zachycující tuto skutečnost těsně po kladení. Z mého pohledu a dlouholetého pozorování se zatím jedná o nejvyšší porodní hmotnost srnčat, se kterou jsem se v praxi setkal a kterou jsem měl možnost detailně obrazově zdokumentovat.
Už v prvním týdnu života (váženo 21. 5.) dosahovala hmotnost srnčat přes 4 kg. Denní přírůstek v tomto týdnu činil úctyhodných 250 g/den. Další vážení jsem provedl 1. 6., kdy hmotnost srnčat dosahovala 5,5 kg. V tomto sledovaném týdnu (od 21. 5. do 1. 6.) byl denní přírůstek 150 g/den, tedy oproti předchozímu týdnu poklesl o rovných 100 g. Další vážení jsem uskutečnil 15. 6., kdy srnčata dosáhla 33 dní svého biologického věku. Hmotnost srnčat se vyšplhala na fenomenálních 8,2 kg, respektive 8,3 kg, s denním přírůstkem 200 g/den. Jak je z výsledku vážení patrné, denní hmotnostní přírůstek srnčat není konstantní a progresivně se mění v závislosti na množství a kvalitě odebraného mateřského mléka a podílu přirozené vegetace přijímaného srnčetem, v důsledku čehož dochází v zažívacím traktu ke složité stabilizaci a adaptaci bachorové mikroflóry. Průměrný denní přírůstek srnčat od prvního měření do 33. dne biologického věku činil 191 g/den a srnčata za tuto dobu (po odečtení porodních hmotností) nabrala fenomenálních 6,3 kg. Vysoké porodní hmotnosti sledovaných srnčat přesahující hranici dvou kilogramů mohu vysvětlit. Srna byla pokládána geneticky kvalitním a trofejově silným tříletým srncem (trofej o hodnotě asi 140 b. CIC), jehož živá hmotnost dosahovala 29 kg. Podle mého názoru však největší podíl a zásluhu na těchto hodnotách měla předkládaná výživa. Srnu jsem totiž v podzimním a zimním období, tedy v období prenatálního vývoje plodu, krmil produkty reno-
Porodní hmotnosti srnčat s přesností na jeden gram. Jak je ze snímků patrné, obě srnčata dosahují fenomenálních hmotností přesahující dva kilogramy.
Reprodukce srnčí zvěře aneb úspěch po deseti letech
mované firmy VVS Verměřovice zabývající se výrobou minerálně-vitaminových a doplňkových krmiv pro spárkatou zvěř značky PREMIN. Na základě konzultace s odborníky této firmy, Ing. Ondřejem Faltusem a poradcem pro chov spárkaté zvěře Jiřím Hanákem, jsem pro březí srnu zvolil jimi doporučenou granulovanou směs pro spárkatou zvěř s přívlastkem – bílkovinná, obsahující vyvážený poměr vlákniny, bílkovin, minerálů, vitaminů, stopových prvků a dalších nutričních komponentů. Granulované krmivo měla srna k dispozici v adlibitním množství od září do dubna, tedy až do doby, kdy v důsledku vzrůstu přirozené šťavnaté vegetace přestala sama krmivo odebírat. Dá se tedy říci, že granulované krmivo měla srna k dispozici celou sledovanou dobu březosti. Odběr granulované směsi se pohyboval v různých obdobích od 0,7 kg do 1,7 kg, s průměrem 1,2 kg/den. Navzdory subtilní postavě srny – matky a vysokým porodním hmotnostem srnčat jsem při porodu nepozoroval žádné porodní komplikace či jiné nežádoucí skutečnosti spojené s porodem. Celý porod trval od vyhřeznutí plodových obalů až po narození druhého potomka přibližně 1,5 hodiny, což je podle mého názoru zcela přirozená délka porodu srny. Jak je z výsledů vážení patrné, energetická hodnota přijímané vyvážené potravy a vysoká kvalita krmiva PREMIN s deklarovanými hodnotami živin a optimálním poměrem všech nutričních látek má pozitivní vliv nejen na tvorbu silných trofejí u srnců, ale také na rozvinutí reprodukčního potenciálu, který se pozitivně promítne do prenatálního vývoje plodu. Na základě této skutečnosti budu srnčata v průběhu tělesného vývoje periodicky obrazově dokumentovat. Primárně budu sledovat vývoj jejich pučnic, jakožto základního atributu pro kvalitu budoucích parůžků, parametry parůžků včetně specifické (měrné) hmotnosti parožní hmoty, přírůstky hmotnosti až do ukončení tělesného vývoje a další biologické skutečnosti.
[ 25
5] ETOLOGICKÉ A FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY SRNČÍ ZVĚŘE
92 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
ETOLOGICKÉ A FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY SRNČÍ ZVĚŘE Srnec obecný je původním druhem naší fauny, který obývá území celé České republiky od nížin až po horské oblasti. Navzdory rozšíření tohoto druhu v našem kulturním prostředí a jeho relativně vysoké početnosti kolují mezi mysliveckou veřejností nejrůznější nejasnosti či omyly týkající se fyziologických a etologických aspektů, často přenášené z jedné myslivecké generace na generaci následující. Studiem srnčí zvěře se odedávna zabývala řada našich i zahraničních odborníků, kteří své poznatky a ostatní zjištěné údaje publikovali v odborných mysliveckých periodikách a primárně ve svých monografiích o srnčí zvěři. Srnčí zvěř se v naší myslivecké praxi stala hospodářsky oblíbenou zvěří, která pro své rozmanité vlastnosti a primárně trofejovou různotvárnost vzbuzuje u myslivců velký chovatelský zájem. Z toho důvodu se srnčí zvěř stále častěji stává předmětem různých diskusí, seminářů, je rovněž podnětem mnohých exaktních prací a vědeckých studií. Z důvodu hospodářské krize a propadům světové ekonomiky je do oblasti mysliveckého výzkumu ze strany státu vkládáno stále méně finančních prostředků. Tyto skutečnosti vedou k útlumu progresivního rozvoje mysliveckého výzkumu a jeho dočasné stagnaci. Do dnešní doby však byla spousta z kdysi neznámého a záhadného objasněna a zodpovězena. Nutno však konstatovat, že i dobře ověřené poznatky a exaktní studie pomalu prosakují k nejširším vrstvám myslivecké veřejnosti a v mnoha případech velice
těžce prorážejí po desetiletí generalizované a zakořeněné názory některých myslivců. I přes dosavadní znalosti biologie srnčí zvěře a spousty vydaného odborného materiálu však nebyly všechny otázky zodpovězeny zcela správně. V některých publikacích se opakovaně uvádějí mylné, nepodložené, zkreslené či nepřesné údaje, které pak výrazně ovlivňují myšlení některých myslivců. Z toho důvodu je nezbytné tyto sporné oblasti kriticky hlouběji zkoumat, doplňovat a upravovat. Vyvracení vědeckých omylů nás v dnešní kulturní a civilizované době stále posouvá dál. Cílem této kapitoly je díky dlouholetému pozorování srnčí zvěře a bohatému obrazovému materiálu nahlédnout hlouběji do některých méně probádaných oblastí a upravit léty generalizované skutečnosti naší myslivecké praxe.
ODPOČINEK A SPÁNEK
Srnčí zvěř stráví den i noc přecházením, hledáním potravy, pastvením a přežvykováním. Tyto periody střídá s odpočinkem a spánkem. Mezi mysliveckou veřejností kolují nejrůznější nejasnosti a omyly týkající se otázky odpočinku a spánku srnčí zvěře. Spousta myslivců je přesvědčena, že srnčí zvěř prakticky vůbec nespí, jen bdí a odpočívá. Touto skutečnost umocňuje fakt, že málokterý myslivec za dobu své praxe spatřil jedince ve fázi skutečného spánku. Problematikou oblasti spánku jsem se u srnčích jedinců držených v zajetí dlouhodobě zabýval a provedl četná pozorování.
Odpočinek, dřímání a skutečný spánek jsou neodmyslitelnou fyziologickou nutností srnčí zvěře. Tento odpočívající a chvílemi podřimující jedinec byl zachycen v letním období brzy po skončení srnčí říje. Bystré smysly sedmiletého srnce stále vnímaly moji přítomnost, a proto do pravého spánku ani na chvíli neupadl. Celou dobu podřimování srnec přežvykoval a měl plně aktivované všechny smysly.
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Na snímcích jsou zachyceny jednotlivé fáze spánku, resp. přechod mezi dřímáním a skutečným spánkem. Srnci ve věku 6 a 7 let byli po soustavném pozorování vyfotografováni v zimním a podzimním období. Časový úsek skutečného spánku byl u srnců 7 minut (v zimním období), resp. 14 minut (v podzimním období).
[ 93
94 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Roční srnka – čiplenka, která po dobu deseti minut upadla do pravého spánku. Srna zaujala typickou polohu pro spaní tzv. „do klubíčka“. Po dobu pravého spánku měla všechny smysly výrazně otupeny a nereagovala na vnější rušivé faktory.
Tento čtyřletý srnec upadl do vlastního spánku bezmála na 20 minut. Skutečný spánek trvá u srnčí zvěře jen krátkou dobu, což se dá vysvětlit tím, že po dobu spánku se funkce všech smyslů sníží natolik, že nemohou jedince včas upozornit na hrozící nebezpečí.
V této kapitole přináším myslivecké veřejnosti nejnovější informace a poznatky z mého pozorování, bohatě doložené uceleným obrazovým materiálem. V souvislosti s individuálním výzkumem biologie srnčí zvěře musím konstatovat, že obrazové materiály jsou výsledkem soustavného a mnohaletého pozorování. Odpočinek, dřímání a skutečný spánek jsou neodmyslitelnou fyziologickou nutností srnčí zvěře. Převážně po každé pastevní periodě uléhá srnčí zvěř k odpočinku, při kterém intenzivně přežvykuje. Nejčastější formou odpočinku srnčí zvěře je dřímání, tedy polospánek, při kterém smysly jedince dokáží zachytit spousty podezřelých vjemů. Při dřímání má jedinec většinou přivřená světla a leží tak, že prakticky klečí na předních končetinách, které má složené pod tělem. Krk a hlavu drží jedinec při dřímání zpříma a obyčejně při této činnosti zcela automaticky přežvykuje. Podřimování je mezistupeň mezi polospánkem a skutečným spánkem. Navzdory sníženému prahu citlivosti všech smyslových orgánů, zejména čichu a sluchu, je srnčí zvěř při podřimování stále bdělá, ostražitá a její bystré smysly velice snadno zjistí podezřelé dění v blízkém okolí. Srnčí zvěř nejraději dřímá na místech, z kterých má dobrý rozhled, kde je chráněna před nepřízní počasí a ostatními rušivými vlivy prostředí, ale hlavně kde si je jistá svým bezpečím. Tyto lokality si srnčí zvěř ráda vyhledává a jsou pro ni tzv. zónami klidu.
Po delší době podřimování, zvláště je-li si jedinec jistý svým bezpečím, začnou slecha povolovat (nejsou drženy zpříma a zaklání se nazad), světla jsou již zcela zavřená, hlava klesá a jedinec upadá do vlastního spánku. Skutečný spánek trvá u srnčí zvěře jen krátkou dobu, což se dá vysvětlit tím, že po dobu spánku se funkce smyslů sníží natolik, že nemohou jedince včas upozornit na hrozící nebezpečí. Tyto jednotlivé fáze spánku jsem v průběhu let vyhodnocoval a obrazově dokumentoval. Jedinec spící skutečným spánkem již nedrží hlavu zpříma, ale z důvodu povoleného krčního svalstva se hlava zaklání na stranu. Vlastní spánek je u srnčí zvěře zpravidla středně hluboký a velice krátký. Ve stadiu spánku jsou receptory všech smyslových orgánů jedince již výrazně otupeny a zkušený myslivec může s velkou opatrností a dobrým větrem ke spícímu jedinci nerušeně přišoulat na velice krátkou vzdálenost. Mohu otevřeně říci, že volnosti jsem měl to štěstí pouze jedenkrát. Bylo to jednoho slunného jarního dne v poledních hodinách. Nebýt loveckého psa (českého fouska), který mě na srnce včas upozornil, tento pohled by se mi ve volnosti zřejmě nikdy nenaskytl. Srnec byl zalehlý v ostrůvku vysoké trávy březového náletu s výhledem do okolí. S dobrým větrem se mně podařilo pomaličku přiblížit k srnci na neuvěřitelně krátkou vzdálenost dvou metrů. Mladý srnec, v parůžcích nerovný šesterák, byl stočený do klubíčka a větrník měl až po světla „zabořený“ v kratinách. Byl to přímo impozantní pohled, skoro až neuvěřitelný. Přibližně po 15 vteřinách
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Vlevo je zachycen roční srnec a jeho specifická poloha při vlastním spánku. Vpravo je zachycena jeho reakce na rušivý podnět.
pozorování jeho bystré smysly zřejmě zjistily nebezpečí, srnec znenadání procitl a rychlostí blesku odskočil. Vícekrát jsem něco podobného nezažil. Škoda, že jsem tenkrát neměl u sebe fotoaparát. Poloha srnčí zvěře při vlastním spánku je velice individuální. Každý jedinec si při ní našel svoji specifickou a nejoblíbenější polohu. Někteří jedinci mají při spánku krk stočený směrem dozadu a hlavu v úhlu mezi trupem a zadními končetinami. Někteří se při spánku spontánně stáčejí jakoby do „klubíčka“, až se větrníkem bezprostředně dotýkají zadního běhu, nebo si ukládají hlavu do oblasti kratin. Jiní zase stáčejí krk na bok svého těla. Pozoroval jsem i jedince, který spal sice v typické poloze, ovšem s krkem nataženým před sebe a hlavou zapřenou o zem. Kurt (1970) uvádí, že se při spánku srnčí zvěř položí zcela na bok. Přestože jsem za dobu svého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře viděl spousty „spáčů“, s touto polohou jsem se u žádného jedince nikdy nesetkal. Tato poloha je pro srnčí zvěř velmi netypická, nepřirozená a hlavně nebezpečná. Z této polohy totiž nedokáže jedinec rychle reagovat na bezprostřední nebezpečí. V dostupných literaturách není poloha srnčí zvěře při skutečném spánku přesněji popisována a už vůbec ne obrazově zachycena. Důvod je zcela prostý – ve volnosti tyto fyziologické aspekty nejdou exaktně studovat a pozorovat. Bystré smysly srnčí zvěře podezřelé dění v okolí většinou zjistí dříve, než se nám podaří ke spícímu jedinci přiblížit.
Problematika spánku srnčí zvěře není v naší myslivecké praxi nijak zvlášť aktuálním tématem, a proto nebyla nikdy hlouběji zkoumána. Protože většina myslivců spícího jedince neviděla, zakořenil se mezi mysliveckou veřejností názor, že srnčí zvěř z důvodu vlastního bezpečí prakticky vůbec nespí. Obrazový materiál této kapitoly však zcela jednoznačně toto tvrzení vyvrací. Nutno ale upozornit, že srnčí zvěř do zcela hlubokého spánku nikdy neupadá. Tím se vysvětlují bystré reakce a okamžité procitnutí jedince už při zcela minimálním rušivém faktoru. Časový úsek vlastního spánku je u každého jedince individuálně rozdílný a do jisté míry záleží na věku jedince, jeho zdravotním stavu, na klidovém a krytovém faktoru, predačním tlaku, stavu sytosti apod. Srnčí zvěř, která je vystavena rušivým faktorům, střídá krátké periody vlastního spánku s častým procitnutím nebo podřimováním, při kterém má opět plně aktivovány všechny smysly. V rušných podmínkách našeho kulturního prostředí může trvat souvislý nepřetržitý spánek pouze jen několik minut. Mimo exogenní faktory je krátký úsek vlastního spánku výrazně ovlivněn činností předžaludků a složitého procesu trávení. Jakmile jedinec upadne do vlastního spánku a přestane přežvykovat, začnou se v bachoru tvořit plyny (metan), které spícího jedince „nafukují“, a nepříjemný tlak v zažívacím ústrojí přinutí jedince k spontánnímu probuzení. Tyto fyziologické aspekty a chemické reakce podle mého názoru výrazně ovlivňují, resp. omezují, délku vlastního spánku srnčí zvěře. Mám exaktně vypo-
[ 95
96 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
V důsledku stagnace zaživadel a přežvykovací činnosti se začnou v bachoru tvořit plyny, které imobilizovaného jedince výrazně nadýmají. Na snímku je zachycen imobilizovaný tříletý srnec a optické změny břišní partie (nadýmání bachoru) v závislosti na délce trvání imobilizace.
zorováno, že jakmile se jedinec probudí, začne okamžitě přežvykovat a přebytečné plyny „krkáním“ vypouštět. V kontextu s touto skutečností musím upozornit, že je nutno věnovat velkou pozornost i cílené imobilizaci. Imobilizovaný jedinec by se neměl nikdy nechat bez dozoru a optického kontaktu. Po nezbytně nutné době (převoz, veterinární zákrok apod.) je velice důležité jedinci aplikovat antisedativum, aby se co nejdříve probudil a vyrovnal plynatost zaživadel. Mám vypozorováno, že po čtvrthodině stavu imobilizace se začne bachor spontánně nafukovat a nekontrolovaný, déletrvající stav imobilizace může vést k úhynu jedince. Znám několik případů, kdy při převozu do jiného chovného zařízení jedinec v důsledku dlouhotrvající imobilizace uhynul. Na snímku je zachycen imobilizovaný jedinec a jeho nafukující se bachor v závislosti na délce imobilizace. Jedinec na snímku byl imobilizován bezmála dvě a půl hodiny. Z výsledků dlouholetého pozorování jedinců chovaných v zajetí, kteří nemusí čelit negativním vlivům prostředí a dalším rušivým faktorům, mohu konstatovat, že časový úsek vlastního spánku se pohybuje v rozmezí 10 až 20 minut a je v průběhu celého dne poměrně nepravidelně rozložen. Netroufnu si však stanovit časový úsek vlastního spánku a pouhého podřimování, zvláště, když nelze zcela přesně stanovit hranici, kdy jedinec ještě podřimuje a kdy upadl do pravého spánku. Ve svém chovu jsem jeden rok pozoroval srnce, který v poloze „do klubíčka“ spal rovných
25 minut. Po tomto čase procitl a dalších 20 minut intenzivně přežvykoval a vyrovnával plynatost. Vzápětí vstal, protáhl se, udělal svojí potřebu a šel se pastvit. Literární prameny uvádějí, že časový úsek vlastního spánku srnčí zvěře je v průběhu dne přibližně 2 hodiny. Tyto údaje jsou však podle mého názoru velice orientační a zkreslené skutečností, že není možné exaktně zjistit, kolik času věnuje srnčí zvěř skutečnému spánku zejména v nočních hodinách. Vlastním spánkem a déletrvajícím odpočinkem srnčí zvěř nabírá novou sílu, regeneruje svalstvo namáhané zvýšenou fyzickou aktivitou (obhajování teritoria, útěk, říje apod.). Na základě mého pozorování mohu konstatovat, že krátký vlastní spánek srnčí zvěře je vyrovnán poměrně dlouhou periodou odpočinku a podřimováním, které fyziologicky dostatečně kryje spánkový deficit. Získat exaktní údaje o periodách vlastního spánku, odpočinku či pouhého přežvykování, zejména v různém období v roce, lze docílit pouze na základě dlouholetého a soustavného monitorování jedinců držených v zajetí. Tato stále zamlžená oblast bude předmětem mého dalšího individuálního výzkumu. Dlouholetým pozorováním jedinců držených v zajetí jsem v oblasti odpočinku zaznamenal jednu biologickou zvláštnost. Je-li si jedinec jistý svým bezpečím a jeho ži-
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Na této ucelené fotosérii je zachycen celý postup a způsob zaléhání a vstávání jedince. Těsně před zalehnutím si srnčí zvěř nejprve předními běhy vyhrabe tzv. záleh. Při zaléhání si klekne na zápěstní klouby (kolena) předních běhů a potom se položí na libovolnou stranu těla. Při vstávání ze zálehu je postup opačný. Nejprve se jedinec postaví na zadní končetiny a vzápětí na přední. Jakmile jedinec vstane, většinou si hned protáhne tělo.
[ 97
98 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Typická poloha srnčí zvěře při odpočinku. Většinou má odpočívající jedinec všechny končetiny složené pod sebou, což je přirozená poloha, s kterou se můžeme u srnčí zvěře běžně setkat. Tato poloha je také pohotovostní, protože z ní může jedinec při potenciálním nebezpečí rychleji reagovat a okamžitě vybíhat.
votní prostor není rušen a ohrožován potenciálními predátory, využívá k odpočinku polohu, při které si natáhne všechny čtyři běhy podél těla. Z pohledu myslivce je tato poloha nepřirozená a může se potenciálnímu pozorovateli jevit až komicky. V dnešních intenzivně rušených honitbách a primárně z důvodu vlastního bezpečí tuto polohu srnčí zvěř využívá minimálně. Většinou má odpočívající jedinec všechny končetiny „složené“ pod sebou, což je nejpřirozenější a nejtypičtější poloha, s kterou se můžeme u srnčí zvěře setkat. Tato poloha je také tzv. pohotovostní, protože z ní může jedinec při potenciálním nebezpečí rychleji reagovat a okamžitě vybíhat. V této stati bych se ještě v krátkosti zmínil o postupu a zejména způsobu zaléhání srnčí zvěře. Těsně před zalehnutím si srnčí zvěř nejprve předními běhy vyhrabe tzv. záleh. Zaléhá tak, že si nejprve klekne na zápěstní klouby (kolena) předních běhů. Potom si lehne na pravé či levé stehno a složí zadní končetiny pod sebe. Leží tedy vždy na přední a zadní končetině jedné strany těla, kdy končetiny druhé strany má souběžně s trupem. Při vstávání je postup opačný. Nejprve jedinec zvedne zadní část těla (postaví se na zadní končetiny) a vzápětí na přední. Na doprovodných snímcích jsem u několika jedinců různého věku zachytil fáze odpočinku, přežvykování i vlastního spánku a také detailní postup srnce při zaléhání a vstávání.
Je-li si srnčí zvěř jistá svým bezpečím a její životní prostor není opakovaně rušen a ohrožován potenciálními predátory, využívá k odpočinku polohu, při které si natáhne všechny čtyři běhy podél těla. V dnešních intenzivně rušených honitbách a primárně z důvodu vlastního bezpečí tuto polohu srnčí zvěř využívá minimálně.
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
PŘÍJEM VODY
Pro správnou funkci trávicího ústrojí je velmi důležitý dostatečný příjem vody. Otázka skutečného příjmu vody nebyla u srnčí zvěře exaktně řešena a objasněna, zejména co se týče množství přijaté vody z přirozených zdrojů v různém období v roce. Podle starších literárních pramenů spotřebuje organismus srnčí zvěře na 10 kilogramů živé hmotnosti při přirozeném složení potravy asi 1,3 litru denně, což by představovalo při průměrné hmotnosti jedince kolem 25 kg přibližně 3 litry vody. Tyto údaje však nejsou nikde přesněji specifikovány, takže nelze zjistit, je-li tato dávka myšlena z přímého pití nebo sečtená dohromady včetně vody absorbované v zelené šťavnaté potravě. Současné „nejaktuálnější“ prameny uvádějí spotřebu vody u srnce 5–8 litrů/den, u březí či kojící srny neuvěřitelných 7–11 litrů/den. Mnohdy si marně lámu hlavu nad tím, kde naši přední „odborníci“ na tyto výsledky přišli nebo z jakých věrohodných zdrojů či materiálů tyto údaje čerpali. Každý rozumný a problematiku chápající myslivec ví, že takto obrovské množství vody nemůže 25 kilogramový jedinec už z fyziologického hlediska vypít a přirozenou cestou zpracovat. Pokud by v průběhu 24 hodin vypila srna 7–11 litrů vody, byl by její bachorový obsah tak naředěn, že by trávník brzy přestal plnit svou funkci se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav. Pokud bych měl pro názornost tento poměr vody ve vztahu k tělesné hmotnosti přirovnat například k člověku, tak muž o hmotnosti kolem 80 kg by měl vypít přibližně 24–32 litrů vody denně. V živočišné říši by znamenalo, že např. kůň o hmotnosti 500 kg by musel vypit 150–200 litrů vody apod. Každý autor by si měl nejprve uvědomit, co píše a jaké informace šíří mezi mysliveckou veřejnost. V případě zpochybnění by si měl ovšem za svým tvrzením stát a případně si ho i obhajovat. Myslím, že při obhajobě tohoto nesmyslného údaje by se autor asi hodně zapotil. Před začátkem svého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře jsem byl také milovníkem a chovatelem sportovních jezdeckých koní. Mohu otevřeně prohlásit, že literaturou uváděná hodnota (7–11 l/den pro březí a kojící srnu) by jako záchovná dávka fyziologicky vykryla nároky pětimetrákového koně. Samozřejmě za předpokladu, že nebude v zátěži. Už logicky vyplývá, že přirovnávat srnu s koněm není možné.
Voda je fyziologickou nutností zdravého organismu srnčí zvěře. Ve vegetačním období si srnčí zvěř vystačuje vodou vázanou v zelené šťavnaté potravě, různými dužnatými plody a zejména lízáním ranní rosy, která dostatečně kryje všechny fyziologické potřeby.
Na snímku je zachycena biologická matka se svým dvouměsíčním potomkem v době prováděného měření. Každý jedinec bez ohledu na věk či roční období přijímá vodu podle fyziologických potřeb organismu individuálně rozdílně. Příjem vody výrazně ovlivňuje také charakter počasí (sucho, horko, vlhko, déšť, zima, mráz, sníh apod.).
Na snímku je zachyceno třítýdenní srnče při pití vody.
[ 99
100 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Získat přesné údaje o příjmu vody lze pouze u jedinců chovaných v zajetí na základě každodenních kontrol odběru vody z předem kalibrovaných nádob. Jedině tímto způsobem je možné získat přesné údaje a zjistit, kolik vody srnčí jedinec za 24 hodin vypije.
Jsou-li přirozené vodní zdroje zamrzlé a leží-li v honitbách sníh, uhrazuje si srnčí zvěř nutnou dávku vody lízáním sněhu nebo ledu. Ve vyhodnocovaném zimním období, kdy v důsledku silných mrazů voda v nádobách zamrzala, se jedinci zcela automaticky přeorientovali na lízání sněhu.
V souvislosti s touto problematikou jsem v roce 2010–2011 provedl experiment, který měl potvrdit či vyvrátit literaturou uváděné hodnoty. Za účelem získat co nejpřesnější údaje jsem do každého výběhu nainstaloval plastové, výrobcem kalibrované nádoby o objemu 12 litrů. Pravidelně každých 24 hodin jsem kontroloval postupný odběr vody, který jsem si písemně zaznamenal. Nádobu jsem po každém měření vyčistil a opět nalil čerstvou vodu přesně po hranici 12 litrů. Tímto způsobem jsem postupoval každý den a všechny čtyři roční období (jaro, léto, podzim, zima). Po dobu dvou let jsem tímto způsobem získal mnoho objektivních údajů od 26 sledovaných jedinců různého věku a různého pohlaví. Z vyhodnocovaných jedinců bylo 15 srnců různých věkových tříd, 2 srnci parukáči, 6 březích (později kojících) srn a 3 nevodící srny. Výsledky pozorování byly velice zajímavé. Na základě svého výzkumu mohu myslivecké veřejnosti zcela objektivně sdělit, že srnčí zvěř v letním období pije méně než v období podzimním či zimním. Spousta myslivců je totiž přesvědčena o opaku, což se dá vysvětlit jediným způsobem. Logicky si každý myslivec tyto souvislosti vztahuje na sebe a je mu známo, že v létě každý člověk pije více než v zimě. Skutečnost u srnčí zvěře je ovšem jiná. V tomto kontextu musím upozornit, že každý jedinec je svým způsobem originální, a proto každý z vyhodnocovaných jedinců přijímal vodu podle fyziologických potřeb organismu individuálně rozdílně. Nutno upozornit, že do značné míry byl ve sledovaném období příjem vody ovlivněn charakterem počasí (sucho, horko, vlhko, déšť, zima, mráz, sníh apod.) a zejména kvalitou a šťavnatostí pastvy, v období podzimního a zimního přikrmování také druhy předkládaných krmiv. Největší (rekordní) odběr v průběhu letního období jsem zaznamenal u obou srnců parukáčů, a to v množství 1,4 (resp. 1,8) litru za den. Tento větší odběr může být částečně ovlivněn skutečností, že srncům parukáčům v jarním období paruka „ožívá“ a v průběhu léta přirůstá spousta nové parožní tkáně, která v podzimním obdo-
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
bí dosahuje rozsáhlé hypertrofie. Z toho důvodu zřejmě organismus parukáče potřebuje větší přísun vody, než je tomu u „normálních“ srnců, jejichž parůžky jsou od jara zmineralizované a jsou mrtvou kostní tkání. Tato zpětná vazba se mi potvrdila na podzim, kdy v důsledku ukončení růstu paruky a její dočasné stagnace byl příjem vody u obou srnců parukáčů výrazně nižší. U ostatních srnců různých věkových tříd se odběr vody pohyboval v rozmezí od 0,2 do 1,4 litru za den. Je také nutno přihlédnout ke skutečnosti, že v letním období, zejména za horkých slunných dnů, se voda v nádobě rychleji odpařuje, a tím je výsledek skutečného příjmu nepatrně zkreslen ve prospěch většího odběru vody jedincem. Také u kojících srn byl odběr vody individuálně značně rozdílný. Zatímco jedna srna vypila denně 0,5 litru vody, tak druhá na vykrytí všech fyziologických potřeb potřebovala bezmála 2 litry vody denně. U březích a kojících srn jsem oproti srncům zaznamenal odběr vody přibližně o 20 % vyšší. Tento výsledek je ovšem zkreslen skutečností, že od třetího týdne života začínají pít vodu i srnčata, která určité množství vody z nádoby odeberou. Nelze tedy zcela exaktně zjistit, kolik vody vypila biologická matka a kolik její potomci. Zvláště v podzimních měsících jsou výsledky měření zcela zkreslené, protože srnčata v té době dosahují tělesných hmotností kolem 15–20 kg a jejich organismus již spotřebuje podstatně větší množství vody, než tomu bylo v časné fázi vývoje. V té době je nutno celkový odběr vody v nádobě nějakým způsobem rozpočítat na všechny jedince. Zajímavostí bylo, že u jednoho ze sledovaných srnců jsem v průběhu letních měsíců zaznamenal zcela nulový odběr vody. Jednalo se o mého „zlatého“ srnce jménem Honza, který v současné době vstupuje do desátého kalendářního roku života. Je možné, že organismus staršího jedince již nepotřebuje takové množství vody jako organismus jedince mladšího a fyziologickou potřebu vody si stačí vykrýt vodou absorbovanou v zelené pastvě a zejména lízáním ranní rosy. Nutno také upozornit, že předkládaná voda pro celé sledované období byla studniční, nikoliv chemicky upravovaná (chlorovaná apod.). Špatné složení vody by totiž mohlo vést ke zkresleným výsledkům, protože např. chuťově špatná voda by odrazovala jedince se napít tzv. do sytosti. Tím by celá dvouletá studie neměla zcela žádnou vypovídající hodnotu.
Z výše uvedeného lze vyvodit jednoznačný závěr: Srnčí zvěř pije v letním období zcela minimálně a primárně si vystačí s vodou vázanou v zelené šťavnaté potravě, různými dužnatými plody a zejména lízáním ranní rosy, která dostatečně kryje a stimuluje fyziologické potřeby jedince. Přímým pitím si zvěř podle potřeby organismu vodu pouze doplňuje. Tento názor potvrzuje i německý odborník Kurt Menzel v knize Chov a lov srnčí zvěře, který píše: „Srnčí zvěř přijímá vodu obsaženou v potravě, nemá proto téměř žádnou potřebu pít.“ Reakce recenzentů na tyto skutečnosti jsou však většinou diametrálně odlišné a snaží se tyto názory ihned dementovat. V podzimních měsících se příjem vody u vyhodnocovaných jedinců zvýšil přibližně o 30 až 40 %. Tuto skutečnost je možné vysvětlit úbytkem druhové pestrosti šťavnaté zelené potravy a primárně dynamickou ztrátou vody absorbované v podzimní vegetaci. Z důvodu blížícího se vegetačního klidu a primárně fyziologické potřeby a nutnosti naředění bachorového obsahu naplněného krmivem s větším podílem sušiny (obilné plevy, jádro, seno, letnina apod.) se odběr vody u všech jedinců progresivně zvyšuje. S pitím vody u srnčí zvěře mají myslivci v honitbách různé zkušenosti. V některých lokalitách, kde není přirozený zdroj vody, budí srnčí zvěř v očích pozorovatele dojem, že vodu téměř nepotřebuje. V takových případech si srnčí zvěř kryje většinu vody hlavně lízáním ranní rosy, šťavnatou paší a různě dostupnými dužnatými plody. V zimním období, jsou-li přirozené zdroje vody zamrzlé a leží-li v honitbách sníh, uhrazuje si srnčí zvěř nutnou dávku vody lízáním sněhu nebo ledu. Ve vyhodnocovaném zimním období, kdy v důsledku silných mrazů voda v nádobách rychle zamrzala, jsem přestal vodu doplňovat a jedinci se zcela automaticky přeorientovali na lízání sněhu. Tyto skutečnosti jsou dobře patrné i na doprovodných snímcích. V tomto kritickém a časově omezeném úseku nelze zcela jednoznačně stanovit skutečný příjem vody jedincem. Podle mého názoru však bude přibližně stejný jako v podzimním období. Shrnu-li všechny výsledky, které jsem v této oblasti za dvouleté období získal, mohu objektivně konstatovat, že příjem vody srnčí zvěře je v letním období nižší než v období podzimním a zimním, kdy se příjem vody u některých jedinců progresivně zvýšil až o 50 % z letního období. Literaturou
[ 101
102 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Rozlišovací schopnost barevného vnímání srnčí zvěře na známé barvy jsem zjišťoval u několika jedinců mého chovu. Navzdory skutečnosti, že jsem nádoby mezi sebou účelově přehazoval, jedinci vždy přistupovali ke své obvyklé barvě (srna k červené nádobě, srnec k modré). Z vlastních pozorování je téměř jisté, že srnčí zvěř v omezeném rozsahu schopnost barevného vidění má.
uváděné 3 litry, 5–8 litrů, nebo dokonce 7–11 l/den, jsem za dobu svého dvanáctiletého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře v žádném období a u žádného jedince nikdy nezaznamenal.
SCHOPNOST BAREVNÉHO VIDĚNÍ
Schopnost vidět barevně je u zvířat různá. U srnčí zvěře nebyly praktickými pokusy tyto otázky řešeny a pokud je mi známo, nikdy se v tomto kontextu neprováděly žádné úmyslné a cílené experimenty, které by tyto skutečnosti potvrdily či vyvrátily. Některé literatury uvádí, že srnčí zvěř vidí pouze černobíle. O této skutečnosti však nejsem zcela přesvědčen. Na základě dlouholetého pozorování jedinců chovaných v zajetí mohu konstatovat, že srnčí zvěř, i když jen v omezeném rozsahu, schopnost barevného vidění má, tedy alespoň dobře rozeznává základní barvy a do určité míry i jejich odstíny. Uvedu konkrétní autentický příklad z mého pozorování. Při vstupu do výběhů vždy nosívám oblečení zelené barvy různých odstínů. Na tyto barvy si srnčí zvěř zvykla a vnímá je zcela klidně a přirozeně. Pokud si do výběhu vezmu např. křiklavě červenou košili, jedinci reagují jako by mě vůbec neznali. Ti méně krotcí se tak znepokojí, že se dokonce pokoušejí oplocení výběhu přeskočit. Nepomůže ani verbální uklidňovací projev. Po převléknutí do obvyklých barev se opět zklidní a vše se vrací do normálu.
Podobná situace nastala, když jsem na jaře z důvodu zvyšující se agresivity srnců a nutnosti separace tří ročků sdílející jeden výběh požádal místní policii, aby provedla (narkotizační puškou) jejich imobilizaci. Po příjezdu a samotném přiblížení se policistů k výběhu reagovali na jejich křiklavě modré košile podobně jako v prvním popisovaném případě. Po převléknutí do něčeho zeleného se zklidnili a vše bylo v pořádku. Jako další vypozorovaný případ uvedu rozlišovací schopnost barevného vnímání srnčí zvěře na známé barvy. Srnčí jedince v mém chovu napájím z plastových nádob světlé barvy, které mají ve výběhu stále k dispozici. Pokud nádobu vyměním za objemově a tvarově stejnou ale jiného zbarvení, přistupují k ní v nejistotě a s větší opatrností. Po krátké době si na jinou barvu nádoby rychle zvyknou a napájí se z ní. Na podzim minulého roku jsem provedl u několika jedinců malý experiment a předložil vodu ve třech objemově a tvarově stejných nádobách různých barev rozestavěných ve vzdálenosti 3 metry. Jedna nádoba však zůstala v barvě, na kterou byli zvyklí. Při nutnosti se napít přistupovali jedinci vždy ke své barvě, a to i v případě, že jsem nádoby mezi sebou účelově přehazoval. Z četných pozorování a výše popsaných případů je téměř jisté, že srnčí zvěř v omezeném rozsahu schopnost barevného vnímání má.
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
HLASOVÉ PROJEVY – BEKÁNÍ
Mladá i dospělá srnčí zvěř při vyrušení, nejistotě či znepokojení beká. Vydávaný zvuk je podobný štěkotu psa, jehož základem je jednotvárný, podle věku jedince odstupňovaný, jednoslabičný, krátce či dlouze vyrážený a v různé intenzitě modulovaný zvuk. Dlouho se mělo za to, že bekají pouze srnci a že srny nebekají buďto vůbec, nebo jen sporadicky. Mnozí myslivci se v naší myslivecké praxi jistě přesvědčili o tom, že srny bekají také a dokonce někdy více než srnci. Nejčastější příčinou bekání je vyrušení srnčí zvěře člověkem nebo přítomnost jiného zvířecího druhu jako je např. liška, černá zvěř, jezevec apod. Srnčí zvěř reaguje bekáním i v případě, když je vyrušena zvěří, která se v honitbě obyčejně nevyskytuje a není na ní zvyklá. Navětří-li jedinec něco podezřelého, zvláště nemůže-li původce vyrušení identifikovat či lokalizovat, začíná zpravidla ještě na místě bekat. Je-li však vyrušen náhle, většinou odskočí a začne
Na snímku je zachycen bekající dvouletý srnec. Škoda, že statický snímek nikdy nevystihne impozantnost tohoto hlasového projevu.
bekat až po několika skocích směřujících do nejbližšího úkrytu. Srnčí zvěř bekání několikrát opakuje, v mezičase intenzivně jistí a v případě trvajícího nebezpečí odskakuje několika krátkými dupavými skoky, přičemž vyráží bekání současně s odskokem. Toto počínání je pudového charakteru a je také výstrahou pro ostatní zvěř. Pokud potenciální nebezpečí pomine, jedinec se brzy uklidní a začne zprvu jen zdánlivě pastvit, přičemž stále bedlivě jistí a vše pečlivě pozoruje. Sklon k bekání je u jedinců samčího i samičího pohlaví velice individuální. Například některé srny bekají intenzivněji, hlasitěji a mnohdy i bez zjevné příčiny. Naopak staří zkušení srnci nebekají buďto vůbec nebo jen sporadicky a instinktivně se řídí nabytými životními zkušenostmi, čímž zbytečně na sebe verbálním projevem neupozorňují. Myslivci, kteří často navštěvují honitbu, jistě zaslechli, jak si někteří jedinci žijící v blízkém okolí na bekání vzájemně odpovídají. Při této „komunikaci“ bekající jedinci stojí nehnutě na místě. V letním období častěji a intenzivněji bekají zpravidla jedinci žijící v lesních komplexech, narozdíl od svých soukmenovců žijících v otevřeném polním prostředí. Polní srnčí zvěř od doby sdružování do tlup po celou dobu pospolitého života až do jarního rozpadu tlup zpravidla nebeká nebo jen velice sporadicky. Smyslová orientace, která je u lesní zvěře závislá hlavně na čichu a sluchu, je u polní zvěře nahrazena do značné míry orientací zrakovou. Plné využití sluchu a čichu je navíc v polních oblastech značně omezeno velkými vzdálenostmi terénu a také výraznou nepravidelností proudění větru. Změně smyslové orientace převážně na vjemy vizuální odpovídá i změna výstražných zvukových projevů zvěře, kterými se členové tlupy navzájem upozorňují na hrozící nebezpečí. Polní srnčí zvěř žijící v tlupách se tedy jen velmi zřídka ozývá varovným bekáním, které je u lesní zvěře naprosto běžným zvukovým znamením. Namísto toho intenzivně využívá ostatní výstražné povely, jako je např. odpichovaný krok, krátký dupavý odskok či doširoka roztažený obřitek. V polních lokalitách má srnčí zvěř možnost rychleji rozeznat příčinu vyrušení a většinou odbíhá tiše. Spolehlivě poznat pohlaví bekajícího jedince, pokud s ním nemáme vizuální kontakt, je podle mého názoru nemožné. Někteří myslivci jsou však skálopevně pře-
[ 103
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
PÉČE O SRST
Neodmyslitelnou a zcela přirozenou vlastností srnčí zvěře je celoroční péče o srst. Jakmile jedinec vstane ze svého zálehu, obyčejně se chvilku věnuje „denní toaletě“, tedy péči o srst. Upravuje si ji olizováním a přečesáváním pomocí řezáků směrem od krku až po zadní partie těla. Při této činnosti si současně srst tzv. „parfémuje“, neboť její slinné žlázy jí dávají určitý osobitý a individuální výraz, pomocí kterého se jedinci navzájem poznávají. Lze se domnívat, že v době mateřské péče srna soustavným a intenzivním olizováním potomka kromě toho, že podporuje jeho krevní oběh a další činnosti orgánů, přenáší současně na srnče svoji individuální pachovou značku. Zejména v době jarního přebarvování věnuje srnčí zvěř velkou pozornost své srsti. Se zvyšujícími se denními teplotami se srnčí zvěř snaží rychleji zbavit zimní srsti, a proto si pomáhá všemi možnými způsoby jako je např. vykusováním, olizováním, odíráním o tvrdou vegetaci či vytřepáváním, což do jisté míry urychluje proces výměny srsti. Z důvodu její přirozené obratnosti, pružnosti a ohebnosti se při očistě dostává i na těžce dostupné partie těla jako je hřbet, slecha, břicho apod. Tyto někdy až gymnastické kreace, zejména v některých nepřirozených polohách, se zdají být případnému pozorovateli mnohdy až komické. Partie těla, které si jedinec nemůže sám olizovat, jako např. hlava, krk apod. si drbe spárky zadních běhů. Také je možné, že si přitom na srst nanáší produkty meziprstní pachové žlázy. Zvláštní pozornost věnuje srnčí zvěř zejména vnějším parazitům, kteří v mnoha případech bývají neodlučitelnou součástí její srsti. Jde hlavně o klíšťata a kloše, které sáním krve zraňují pokožku a neustálým pobíháním v srsti dráždí nervovou soustavu jedince a znepříjemňují mu život. Několikrát jsem pozoroval, jak se srnčí zvěř snaží tyto parazity ze srsti odstranit, přisátá klíšťata se snaží vykusovat, což se jí v mnoha případech úspěšně daří. Intenzivní péči věnuje srna svým potomkům zejména v raném dětství. Na snímcích je zachycena srna, jak odstraňuje srnčeti vnější parazity. Na přelomu jara a léta je srnčí zvěř neklidná a velkou pozornost věnuje bodavému hmyzu, zejména náletům podkožních střečků, kteří se snaží na srst zvěře naklást vajíčka. Jedinci se mnohdy marně snaží útěkem zabránit nakladení.
Intenzivní péč i vě nuje srna svým potomkům, zejména v raném dě t ství. Na snímcích je zachycena srna, jak provádí oč istu a odstraň uje srnč e ti vně jší parazity.
[ 111
112 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
TERITORIALITA A SOUBOJE
Velkou pozornost vě nuje srnč í zvěř celoroč ní péč i o srst zejména v době jarního př ebarvování. Se zvyšujícími se denními teplotami se srnč í zvěř snaží rychleji zbavit zimní srsti, a proto si pomáhá všemi možnými způsoby, jako je např . vykusování, olizování, odírání o tvrdou vegetaci č i vytř epávání. Díky své pružnosti se dostává i na těžce dostupné partie tě l a (hřbet, slecha, apod.).
V kapitole o etologických aspektech srnčí zvěře bych se chtěl zmínit o teritorialitě srnčí zvěře a soubojích mezi jedinci stejného druhu. V dnešní době se snad nenajde myslivec, který by neznal základní principy teritoriálního chování srnčí zvěře a který by alespoň jednou v životě na vlastní oči nespatřil souboj srnců. Na rozdíl od ostatních jelenovitých přežvýkavců žije srnčí zvěř dvojím způsobem života. Jeden časový úsek, přibližně od října do března, žije pospolitým (tlupním) způsobem života a druhý časový úsek, od dubna do září, přísně teritoriálním způsobem, většinou na omezeném území. Z toho vyplývá skutečnost, že v průběhu roku má jedinec srnčí zvěře více stanovišť, která se nacházejí v rámci jeho domovského okrsku. Po rozpadu zimních tlup začíná srnčí zvěř žít samotářským způsobem života a v souvislosti s touto skutečností se u ní vyvinula výrazná teritorialita, která se nejvíce projevuje u jedinců samčího pohlaví v době zvýšené činnosti pohlavních žláz, tj. od vytlučení parůžků až do konce srnčí říje. Pod pojmem teritorialita rozumíme skutečnost, kdy dospělí jedinci srnčí zvěře pokládají určité území za svůj „revír“ a brání ho proti ostatním příslušníkům svého druhu, nejvíce však proti jedincům stejného pohlaví. Velikost teritoria se odvíjí od několika faktorů. Především od kvality biotopu, tj. od jeho trofických a topických vlastností, od populační hustoty zvěře v dané lokalitě, od samotné aktivity jedince, jeho fyzických schopností a dalších individuálních vlastností. Teritorium jako celek musí mít kromě úživnosti a krytiny i dostatek vhodně rozmístěných tzv. fixních bodů, což jsou místa, kde se zvěř v průběhu 24 hodin pase, zaléhá, vytlouká, strouhá, odpočívá apod. Každý jedinec má své teritorium různé velikosti. Jsou srnci, kteří potřebují k svému životu velký prostor, v řádech několika desítek hektarů a naopak jsou jedinci, kteří si vystačí s životním prostorem několikanásobně menším. Domovský okrsek polní srnčí zvěře je většinou větší než teritorium srnců žijících v lesních komplexech. Zatímco polní teritorium může mít velikost i několik desítek hektarů, teritorium lesní srnčí zvěře, zvláště s dobrou krytinou a úživností, může mít velikost jen několik hektarů. Jednou jsem pozoroval staršího lesního srnce, který po celou dobu svého teritoriálního života žil na ploše ne větší než 1,5 hektaru. Polní srnec musí často překonávat dlouhé trasy za kvalitní rozmanitou potravou, úkrytem, k místu vytloukání, strouhání, a proto jeho území bývá zpravidla větší.
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Fotosérie souboje srnců. Jsou-li soupeři tělesně a fyzicky vyrovnaní, může vlastní souboj trvat i několik desítek minut a zpravidla vede k vyčerpání obou soupeřů. Na snímcích je zachycen nelítostný a tvrdý souboj srnců II. věkové třídy. Foto Robert Hlavica.
[ 113
114 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Zejména v jarním odobí, v době obsazování a obhajování teritorií, je možné v honitbách pozorovat nelítostné a vyčerpávající souboje převážně starších zkušených srnců. Tyto fenomenální záběry si zasluhují velký obdiv. Foto Jiří Bohdal.
Srnčí zvěř je velice věrná svému stanovišti. Na základě značkování 1341 srnčat (Raesfeld, 1965) byly zjištěny údaje o migraci srnčí zvěře. Z celkového počtu značkované zvěře bylo uloveno v prvním roce 360 jedinců, z toho 96 % v okruhu 5 kilometrů od místa značkování a 74 % do vzdálenosti 1 kilometr. Z dalších 981 již starších jedinců se 86 % ulovilo ve vzdálenosti do 5 kilometrů a 41 % dokonce ve vzdálenosti menší než 1 kilometr. Z této studie jasně vyplývá skutečnost, že srnčí zvěř je velice věrná svému stávaništi a pokud to situace a okolnosti dovolují, nikdy neodchází do vzdálených míst. Nejkvalitnější teritoria si zpravidla obsazují nejsilnější, sociálně nejvýše postavení jedinci středního věku. Teritorium, které si srnec v souboji obhájil, obyčejně obsazuje po dobu několika let. Když vlastník kvalitního a úživného teritoria zahyne nebo je uloven, většinou ho obsadí jedinec, který stojí v hodnostní hierarchii k němu nejblíže.
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
V případě absence starších srnců, což je v dnešních honitbách zcela běžná skutečnost, obsadí toto teritorium s největší pravděpodobností srnec dvouletý či dokonce tělesně a trofejově vyspělý roček. Většina důležitých životních projevů v rámci celodenního cyklu (pastva, odpočinek, spánek) probíhá v určitém víceméně přesně fixovaném časovém sledu a je vázaná prostorově na určitá místa v rámci teritoria jedince. Například srnec velice často, zejména na jaře, vychází na pastvu v určitý čas, někdy téměř na minutu přesně. To znamená, že jsou úzké souvislosti mezi jeho celodenní činností a pohybem mezi jednotlivými lokalitami jeho území. Dá se tedy usoudit, že se jedinec v určitém denním čase s velkou pravděpodobností zdržuje právě v určité části svého teritoria. V důsledku opakovaného rušení, změny počasí či změny pastevních možností se však mohou vyskytovat výrazné časové odchylky, resp. změny. Systém teritoriality je pro srnčí zvěř velice důležitý, zejména z hlediska zachování druhu. Zabraňuje vzájemnému vyrušování, častým soubojům, které by jinak vedly k oslabování nebo usmrcování srnců. Teritoriální systém také zabraňuje soubojům mezi vodícími srnami, což by mělo bezpochyby negativní vliv i na vývoj srnčat v době jejich postnatálního vývoje. Teritorialita rovněž zabezpečuje rovnoměrné rozmístění srnčí zvěře v našem přirozeném prostředí, čímž se zabraňuje potenciálním nadměrným škodám na lesních a polních kulturách. Ve své podstatě teritoriální systém také výrazně snižuje negativní vliv lokální mortality, jako jsou různé nákazy, časté střety s motorovými prostředky, ale i nadměrného odlovu ze strany myslivců či pytláků nebo přirozených predátorů srnčí zvěře. Srnčí zvěř je díky své individualitě a vyhraněné teritorialitě svému stanovišti téměř na smrt věrná, a to i v době, když se výrazně změní charakter území, který už nemůže uspokojit ani její nejelementárnější životní potřeby. Tato skutečnost může vést v některých lokalitách i k její záhubě, zejména v zimním období. Jelení zvěř, která žije v tlupách, se na rozdíl od srnčí zvěře nepříznivým životním podmínkám, např. nedostatku potravy a hladověním, vyhýbá odmigrováním na jiné vhodnější stanoviště. Obsazování teritorií, resp. souboje srnců o teritoria, začíná již časně zjara, hned po rozpadu zimních tlup, jakmile srnci vytlučou parůžky. Pokud se dva soupeři střetnou, nejprve se zpovzdálí pozorují a vzájemně měří své síly. Potom si pomalu běží naproti, ale do boje se bezhlavě hned nepouš-
V době, kdy jsou teritora rozdaná a hranice vytyčené, musí srnec svoji agresivitu občas někde vybít. Svoji sílu a fyzickou zdatnost většinou demonstruje na keřové či stromové vegetaci, různě se povalujících haluzí apod. Srnec si při těchto improvizacích zřejmě představuje svého soupeře.
[ 115
116 ]
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
Na snímcích jsou zachyceni průběrní roční paličkáči a jejich souboje za účelem zjišťování fyzické převahy. Také u těchto jedinců dochází vlivem zvyšující se hladiny testosteronu k projevům agresivity a nevýznamným znakům teritoriality. Jedinci si výhružnými gesty a fyzickými kontakty zajišťují převahu a sociální hodnostní postavení. Foto Robert Hlavica.
tí. Zastaví se od sebe ve vzdálenosti přibližně 5 metrů a vzájemně odhadují svoji sílu. První fáze souboje bez fyzického kontaktu je možné nazvat jako vzájemné imponování či optické vyhrožování. Při této činnosti mají srnci „vykulená“ světla a kdo měl možnost pozorovat souboj srnců zblízka, zřetelně viděl jejich svítící oční bělmo. Pokud jsou síly protivníků vyrovnané, skloní srnci hlavu, parůžky natočí proti sobě a předními běhy intenzivně hrabou. Srnci mají přitom natažený krk, skloněnou hlavou a parůžky natáčí různými směry. Slechy mají výrazně zakloněny nazad, což parůžkům dává ještě více vyniknout. Srnci v první fázi souboje stojí čelně proti sobě, intenzivně hrabou předními běhy a přitom hlasitě funí. V tomto stádiu může ještě slabší jedinec bez boje ustoupit. Často se stane, že i kondičně vyrovnaní srnci náhle přeruší první fázi souboje (imponování a vyhrožování) a rozběhnou se paralelně vedle sebe, načež se v určité vzdálenosti opět zastaví. Potom znovu zaujmou k sobě čelní polohu a pokračují v imponování a vyhrožování. Druhá fáze souboje je přímý fyzický kontakt. Zpravidla začíná tím, že srnci kráčejí proti sobě zvláštním odpichovaným krokem, někdy souběžně, někdy čelně, přibližují se blíže k sobě, až se prudce s hlavami skloněnými parůžky napadnou. Po několika pokusech odrazit soka se náhle odpojují a po chvilce nového měření se znovu napadají. Zpravidla jsou zřetelně slyšitelné nárazy parůžků a funivé projevy soupeřů. Pokud jsou srnci zaklesnutí svými parůžky, chvíli se přetlačují jako zápasníci v aréně, přičemž se přemísťují z místa na místo, obyčejně se ale točí jen v kruhu. Vzájemný kontakt se většinou opakuje vícekrát. Když jeden srnec začne soupeři podléhat, zaujme na chvilku gesto pokory (se skloněnou hlavou) a dá se na útěk. Vítěz se snaží poraženého dohnat a napíchnout ho parůžky do zadních partií těla, většinou do oblasti kratin (tímto způsobem vynikají srnci parukáči). Vzápětí se vítěz vrací na místo střetu a vzrušeně až agresivně hrabánkuje a přitom výstražně funí a sípe. Pak si začne čelní pachovou žlázou značkovat svůj revír. Jsouli soupeři stejně zdatní a fyzicky vyrovnaní, trvá souboj někdy velmi dlouho a zpravidla vede k vyčerpání obou srnců. Nakonec musí ten slabší, kterému zbylo méně sil, přece jen ustoupit. Z výše popsaného vyplývá, že souboje srnců jsou vlastně jakési rytířské turnaje s přesnými pravidly, tedy silně ritualizované sportovní klání, jehož účelem je zjistit, kdo je silnější. Tento bojový rituál je velice důležitý pro zacho-
Etologické a fyziologické aspekty srnčí zvěře
vání druhu, protože srnčí parůžky jsou velice nebezpečnou zbraní a kdyby je srnci používali bez zábran, mělo by to pro ně katastrofální následky. Srnec zaútočí na svého soupeře obyčejně jen tehdy, když jeho protivník stojí čelně proti němu a má parůžky skloněné k boji. Nikdy na něj neútočí například zezadu. Srnec, který při souboji nemá tyto přirozené zábrany (má z nějakého důvodu narušenou psychiku), se stane škůdníkem, kterého je ovšem nutno z honitby co nejdříve odstranit. Takoví srnčí jedinci jsou ale poměrně vzácní a vyskytují se jen zcela výjimečně. Častěji se stává, že srnec usmrtí či vážně poraní svého soupeře zcela neúmyslně. Může se stát, že srnec soupeře při souboji vážně zraní. Rána malým srnčím parožím s krátkými výsadami však bývá jen zřídkakdy smrtelná, a proto nacházíme srnce probodnutého v boji mnohem vzácněji, než například stejně postiženého jelena. Do soupeře, který byl z nějaké příčiny v boji imobilizován a nemohl utéci, bodá vítěz vášnivě parožím, což ovšem skončí smrtí poraženého. Autentický případ usmrcení srnce při fyzickém kontaktu v souboji byl zachycen myslivcem Radkem Bártíkem, shodou okolností člověkem, který se svojí odbornou grafickou činností významně podílel na tvorbě této obrazové publikace. Dne 21. 7. 2012 nalezl při pochůzce honitbou, nedaleko místa svého bydliště uhynulého srnce, který na první pohled nevykazoval žádné poranění či vážnější onemocnění. Srnec byl na pohled v dobré tělesné kondici, parůžky měl nasazené do stupně nerovného šesteráka o délce lodyh 18 cm, věk byl odhadnut na 3 roky. Pravá příčina úhynu srnce byla zjištěna až při důkladné prohlídce a stažení kůže z těla. Při souboji s jiným srncem došlo shodou nešťastných náhod a okolostí k propíchnutí oblasti mezi týlní kostí a prvním obratlem (nosičem), tedy místa, kde myslivci obyčejně dávají postřelenému srnci záraz. Hrot protivníkových parůžků pravděpodobně přeťal míchu, a tím došlo k okamžitému usmrcení srnce. Z autentických snímků je patrné, že protivník na bezvládně ležící tělo opakovaně útočil a srnci ještě zasadil několik hlubokých bodných ran. Tento autentický případ zachycený ve volnosti ukazuje na obrovskou nesnášenlivost a agresivitu srnců chránících si vlastní teritorium. Daleko častěji však probodne některý rvavý, psychicky narušený srnec v průběhu léta jiný, nebránící se kus srnčí zvěře, ať již slabšího neduživého srnce nebo srnu či srnče, než protivníka v přímém boji.
Na těchto snímcích je zachycen souboj ročních srnců s vysokou chovnou hodnotou. Trofejově slabší srnec souboj zpovzdálí pasivně pozoruje. Foto Robert Hlavica.
[ 117