Hudební výchova ve světle revizí

ALEXANDROS CHARALAMBIDIS

Summary

The paper seeks the content of music education, possible implementation under current conditions, and potential placement within the Art and Culture framework. Otázka postavení hudební výchovy je diskutována v podstatě neustále. I dnes mnohé články a rozhovory v médiích, ale především diskuse na sociálních sítích (v nichž občas ovšem prosakují ne zcela validní informace) jsou vedeny pod zorným úhlem jisté obavnosti o hudební výchovu. Je to možná i pochopitelné – připomenu 50. léta, kdy probíhaly boje o hudební výchovu, 60. léta a vznik koncepce Budíkovsko-Poledňákovské Hudba – škola – zítřek, léta 70., kdy se začal realizovat projekt Dalšího rozvoje československé výchovně vzdělávací soustavy, 80. léta a novelu školského zákona 1984, 90. léta spojená se vznikem vzdělávacích programů Základní škola, Obecná a občanská škola, Národní škola a alternativ jako Waldorf či Montessori, až po RVP v novém miléniu. Přesto se neubráním otázce, proč tomu tak je? Problém, a o tom jsem přesvědčen, je totiž daleko hlubší, než v kurikulu, nota bene v současnosti tak diskutovaném. Přitom pravé příčiny si mnozí jistě uvědomují. Stačí se třeba zeptat, kolik mladých absolventů nastoupí do pedagogického procesu, chce učit hudební výchovu na prvním, nebo ještě lépe na druhém stupni. Ale také bych se mohl zeptat, zda všichni, kteří mluví o redukcích v novém RVP, si udělali skutečně podrobnou analýzu vzdělávacího obsahu a položili si otázku „CO VLASTNĚ NEUMOŽŇUJE TAKTO NASTAVENÝ VZDĚLÁVACÍ OBSAH, V ČEM BRÁNÍ?“ Zde si dovolím krátkou, ale významnou odbočku – když se před léty připravoval a následně vešel v platnost Rámcový vzdělávací program, zaznamenal jsem signály ne nepodobné výsměchu a v podstatě dehonestování práce lidí, kteří se na tvorbě kurikula podíleli. Dokonce i v současnosti zaznívají prohlášení typu „…aby nové kurikulum nebylo jen cárem papíru“. Zajímavé je, že mnozí, kteří kritizovali teď již „bývalé RVP“, se k němu – k obsahu hudební výchovy – zpětně odvolávají. Je to zajímavý paradox, který si dovolím nechat bez dalšího komentáře. Spíše by mne zneklidňovala redukce vyučovacích hodin – snížení hodinové dotace, ovšem ne pro HV, ne pro VV, ale PRO CELOU VZDĚLÁVACÍ OBLAST. Boje o postavení hudební výchovy, jak jsem již uvedl, zde probíhaly v jistých vlnách. A jaký je výsledek? Boje neustávají. Když jsem četl různé příspěvky, komentáře na sociálních sítích, tak v některých zaznívá v podtextu i obava o „sborový zpěv“. Z mnohých komentářů pak vyznívá, jako by totiž nebyla ohrožena hudební výchova, ale především její dílčí prvek – zpěv a dokonce sborový zpěv. Ovšem, aby nedošlo k dezinterpretaci – nelze a ani není možné zaměňovat sborový zpěv (jako další uměleckou aktivitu školy) za hudební výchovu. Stále se bavíme o hudební výchově – o jejím komplexním pojetí. Součástí hudební výchovy jsou totiž i další činnosti – například

hudebně pohybové. Na tomto místě se tedy nabízí další otázka – jak moc a jak často učitelé zařazují hudebně pohybové činnosti do výuky? A opět – může za to kurikulum? Jistě, v hudební výchově jde o zpěv a hru na nástroje, o produktivní činnosti s tím spojené, o tvořivý poslech i další činnosti. Vzpomínám na konferenci na katedře HV v 90. letech, kdy profesor Herden říkal, že hudebnost se neztratila, je pouze jiná. Jak jsem již naznačil – zneklidňovala by mne skutečnost snížené hodinové dotace, ovšem, a o tom jsem přesvědčen, školy, v nichž má hudební výchova vysoký kredit, využijí bezesporu disponibilní časovou dotaci, respektive nic se zde nezmění. Momentálně se společnost nachází v kulturní regresi. Děti jsou odloučeny od svých spolužáků – vrstevníků. Projevuje se čím dál více sociální deprivace a tolik diskutované digitální technologie jim nenahradí ani sociální kontakt, ani možnost spoluvytvářet a následně sdílet ve skupině společné zážitky. Neoddiskutovatelná síla hudební výchovy jako vyučovacího předmětu je právě ve společné tvorbě, produkci, sdílení hodnot, radosti ze setkání. Je to obdobné, jako například při tělesné výchově – sportovních hrách (vlastně u všech vyučovacích předmětů, v nichž „kolektivní souhra“, týmový duch je v podstatě základním stavebním kamenem pro realizaci smysluplného obsahu). Aděti se vrátí dříve či později do lavic a budou prahnout po společných zážitcích, které jim zmíněné předměty nabídnou. Je tedy nezbytné dívat se do budoucnosti, hledat taková témata a obsahy činností, které mají nadčasovou platnost. Az hlediska kontinua je to jistě kultura a umění – vzdělávací oblast Umění a kultura jako celek. Pokud ale půjdeme cestou zúžení oblasti jen na hudební a výtvarnou výchovu, pak tzv. boj za hudební výchovu je předem ztracen. On totiž jakýkoliv boj přináší občasná vítězství, ale mnohdy ztráty, na jedné i druhé straně. V dalším příspěvku z minulého týdne opět publikovaném na sociálních sítích jsem zaznamenal jisté prohlášení o tom, že se chce integrovat animace, taneční výchova i filmová výchova do obsahu hudební výchovy. Toto je samozřejmě nesmysl. Nikdo nemá zájem porušovat vnitřní integritu hudební výchovy! Obsah hudební výchovy zůstává svébytný, stále zde pracujeme s dvěma dílčími obsahovými okruhy – činnostmi receptivními a činnostmi reprodukčními a produkčními, jimiž napříč prostupují tvořivé činnosti. Nicméně na druhé straně, a to považuji za velmi důležité, pokud má hudební výchova obstát, je potřebné spolupracovat i s ostatními uměleckými obory. Při konstituování oblasti Umění a kultura se obávám imperativu v nevyřčeném smyslu: „Musíme táhnout za jeden provaz, ale táhnout tak, aby HV a VV byly jedinými povinnými vzdělávacími předměty od 1. do 9. ročníku, nejlépe i na gymnáziu, a proto stojí za to vzájemně se podpořit“. Je to tak správně? Je to takto správně v 21. století, v němž vedle hudby a výtvarného umění existují druhy umění jdoucí napříč uměleckými obory? Ještě si dovolím další poznámku k samotnému pojetí hudební výchovy, dovolím si citovat doc. Drábka1: „Hudebnost by přitom neměla být chápána jen jako schopnost zpívat nebo hrát na nástroj, nýbrž také jako schopnost reflektovat hudbu, pronikat k ní prostřednictvím četby, návštěv koncertů, zvukové techniky či počítačů. V pluralitní společnosti lze jen stěží prosadit jediný ideál hudební výchovy.“ (to byl rok 1998!). Navíc, kolik základních škol se nyní potýká s jinými problémy, například veliké množství žáků s odlišným mateřským jazykem, žáků – cizinců. Třídy samotné jsou zaplněny žáky, kteří nerozumí česky (jak mají rozumět české písni, českému textu, jak ji mají prožívat? Přitom jiná složka – právě ona pohybová, zde sehrává, dle zkušeností škol majících žáky s OMJ ve svém stavu, výraznou roli.). A kolik víceletých gymnázií, vyučuje povinně HV pouze do sekundy a od tercie si žáci již jen volí mezi HV a VV! Pro další vývoj hudební výchovy jsou důležité i další signály, které je nutné brát

v úvahu – opad zájmu žáků na 2. stupni či snad lépe hledání vlastních preferencí a prohlubování zájmu o určitou uměleckou oblast. Sám mám zkušenost s výukou tzv. Estetické výchovy, což je předmět propojující HV a VV v 8. a 9. ročníku na škole, kde působím. Díky projektu The Wall se podařilo právě podchytit ony preference, zaujetí pro určitou činnost – při přípravě projektu někteří chlapci přibrali k učebním pomůckám elektrickou kytaru a zkoušeli nacvičovat kytarová sóla, další se vrhli na přípravu kulis, tvorbu plakátů, zajištění vizuální složky projektu, vybrané dívky nacvičovaly zpěv a zbylí prostě „jen“ přiložili ruku k dílu sháněním různých dalších podkladů – materiálů důležitých k dokončení projektu. Každý si našel své místo. Co tedy může pomoci při realizaci obsahu hudební výchovy, respektive oblasti Umění a kultura a jejího pojetí v kurikulu? Bezpochyby důvěra v ředitele škol – vždyť oni sami jsou si nejlépe vědomi toho, jaký potenciál mají ve svém pedagogickém sboru, jaká je sociokulturní skladba žáků školy. Oni nejlépe vědí, co může škola nabídnout tak, aby vzdělávací proces byl efektivní. Dále kvalitní didaktický základ poskytnutý v různorodých uměleckých oborech adeptům učitelského řemesla. V neposlední řadě pak obsahová pestrost kurikula, potažmo oblasti Umění a kultura – její nezastupitelnosti, které na straně jedné vymezí skutečně to podstatné – ono jádro, ovšem na straně druhé bude natolik otevřené k neočekávanému, že to vše, co již bylo zmíněno, umožní. To je, dle mého, cesta. A myslím si, že je nyní zbytečné ohlížet se zpátky a případně volat po dalších dílčích změnách, úpravách či dokonce návratech. Osobně bych se zde zasazoval o logickou triádu:

• zachování svébytnosti oboru • zrovnoprávnění uměleckých oborů • zohlednění zájmu žáků

Poznámky

1 Drábek, V.: Tvořivost a integrace v receptivní hudební výchově. Praha – PedF UK, 1998. ISSN 0862-4461

Résumé

Příspěvek se zamýšlí nad obsahem hudební výchovy, možností její realizace v současných podmínkách a možném postavení hudební výchovy v rámci oblasti Umění a kultura. Klíčová slova: postavení hudební výchovy, malé revize RVP, integrace, zrovnoprávnění uměleckých oborů. Keywords: Music education placement, Education curriculum (RVP) review, integration, artistic disciplines equality. PhDr. Alexandros Charalambidis je absolventem PedFUK Praha, obor Ruský jazyk – Hudební výchova. Začínal jako učitel HV na ZŠ, pak přešel do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, kde se podílel na tvorbě RVP pro ZV, G a ZUV. Krátce pracoval jako zástupce ředitele na ZŠ a referent na MŠMT (problematika konzervatoří), čtyři roky jako učitel didaktiky na Pražské konzervatoři. Nadále pracuje jako učitel HV na ZŠ a jako externí spolupracovník NPI ČR (řešení problematiky HV).