Silverius 2019/01

Silverius 1/2019

Studentka Nur Ashraf Bekai: „Šátek je moje identita, symbol svobody.“

Používané germanismy překreslila grafička z FUDu do unikátního slovníku.

Rodačka z Teplic procestovala Indii.

UJEP

1

Silverius 1/2019 Časopis, který pro vás připravujeme na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Obsah „Na univerzitě jsem nikdy necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval. “

Adresa redakce: Pasteurova 1, 400 96 Ústí nad Labem Jsme registrováni na Ministerstvu kultury ČR pod číslem E 22417.

Redakce Pavel Doulík, hlava Silveria

Kristián Šujan, redaktor

Jana Kasaničová, jazykový korektor, editor

4

Palestinka původem z Libanonu Nur Ashraf Bekai studuje magisterský obor Učitelství pro základní školy. Jaký život má mladá muslimka v severních Čechách?

Josef Růžička, grafik, editor a ten, který na to v závěru vždycky ještě hodí očko

28

Kontakt e-mail: redakce@ujep.cz telefon: +420 475 286 274 web: www.ujep.cz

Titulní fotografie Vycházíme v době, kdy světem otřásl krvavý masakr na Novém Zélandu. Při střelbě v mešitách Al Noor a Linwood ve městě Christchurch zahynulo 50 lidí, dalších 47 lidí utrpělo zranění.

Děsivá na celé tragédii je skutečnost, že fanatický střelec zabíjel lidi kvůli jejich původu a náboženskému vyznání.

Prý šlo o pomstu za teroristické útoky muslimů; nesmyslná generalizace zapomíná i na miliony příkladů pozitivní zkušenosti.

Náhoda tomu chtěla, že máme na titulní straně naši studentku Nur. Muslimku. A že tématem vydání je právě ZKUŠENOST.

2

Silverius

10

Zkušenost Martina Veselého na anglické

univerzitě v Birminghamu.

11

Absolvent katedry tělesné výchovy

rozhýbal na Ústecku tisíce lidí.

Rodačka z Teplic procestovala Indii

Slovo rektora Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky, milí studenti, tématem aktuálního čísla je „zkušenost“. Vychází právě v době, kdy jsem ukončil svoje první funkční období v pozici rektora naší univerzity a zahajuji období druhé. Naskýtá se mi tedy příležitost pojmout téma „zkušenost“ z osobní zkušenosti. Jaké to je pracovat pro UJEP 4 roky na postu té nejvyšší odpovědnosti?

Obecně jde, podle mého, o práci, která je stejná jako každá jiná.

Dokud ji nezačnete vykonávat, jen těžko můžete tušit, co ve skutečnosti obnáší, co vám přinese a co naopak vezme. Můžete mít jen přibližnou představu, o co se jedná. A ten, kdo říká, že ví, do čeho jde, nemluví pravdu. Postupně, jako v každé práci, získáváte nové a nové zkušenosti, rozvíjíte své schopnosti a dovednosti, které jsou pro danou práci důležité. Pro každou profesi je, samozřejmě, důležité něco jiného. V některé je podstatná představivost, kreativita, nápaditost, jinde fyzická zdatnost, odolnost, anebo také analytičnost a logické myšlení. V pozici rektora je, podle mé zkušenosti, zásadní schopnost navazovat pevné kontakty, schopnost učit se komunikovat s lidmi, učit se vysvětlovat, diskutovat i věcně argumentovat a především umět naslouchat.

Opět, jako v každém jiném zaměstnání, platí, že postupně také stále poznáváte nové lidi a ti přinášejí svoje vlastní odlišné pohledy.

Má zkušenost mi říká, že je důležité umět mezi nimi rozlišovat a zároveň je přijmout takové, jací jsou. Někdo říká, že práce s lidmi je ta nejhorší. A ono to bude zřejmě právě proto, že ne každý je schopen vyjít s každým a vykonávat svoji práci s každým. Po čtyřech letech ve funkci rektora jsem přesvědčen, že je zároveň obecně velmi přínosná schopnost překonávat takzvanou mezigenerační propast, tedy rozdíly dané odlišným věkem, a tím tedy rozdíly ve zkušenostech, schopnostech a dovednostech skupin lidí různého věku. V tomto smyslu se jen zřídka skloňuje podstatná potřeba vlastní pokory při vnímání názorů druhých, zvlášť lidí vyššího věku a s většími životními zkušenostmi.

Několikrát jsem pochopil, že právě nechat si poradit, nechat si pomoci, uznat svoji chybu nebo to, že si nejsem jistý, jak dál, není má slabina či nevýhoda. Nikdo přeci nemůže vše a vždy v dané profesi zvládnout jen sám. Proto jsem byl v tomto smyslu pokaždé zastáncem týmové práce, a naopak odmítám autokratický způsob

Dále:

Američani v Ústí 13 Zkušenost? Hloupost, kterou nehodláme prožívat znovu! 18 Povídka: Cena lidského života 26 Germanismy překreslila grafička z FUD do slovníku 30 Moje zkušenost: ERASMUS+ 36

řízení, se kterým se ale, bohužel, kolem sebe čím dál častěji setkáváme.

Takže, když se ohlédnu za svojí čtyřletou zkušeností, je mi ctí, že si mě naše univerzita opět zvolila do čela, a těším se na další práci.

Pěkné dny vám přeje váš rektor

„Na univerzitě jsem nikdy necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval.“

4

Silverius

text: Kristián Šujan

foto: Josef Růžička

UJEP

5

Demonstrace před izraelskou ambasádou v roce 2002. V té době probíhala v Palestine druhá intifáda (ozbrojený boj Palestinců proti Izraeli). Tehdy 6letá Nur Ashraf Bekai stojí uprostřed Ve studovně v přízemí pedagogické fakulty sedí v hloučku lidí dívka v šátku. Má exotické jméno, Nur Ashraf Bekai. Už rok žije v Ústí nad Labem, předtím s rodinou bydlela v Teplicích. Na Pedagogické fakultě UJEP studuje navazující magisterský obor Učitelství pro základní školy. „Pozor, v tašce má u sebe bombu,“ zahlásí ve studovně její kamarádka. Sympatická muslimka, která v České republice žije od svých čtyř let, se vtipu zasměje. „Já osobně mám ráda nadsázku a černý humor, takže i když mi někdo řekne nějaký vtip o Arabáčích nebo muslimákách, tak se tomu zasměju. Jiní by se třeba urazili,“ říká v rozhovoru Nur, která učí angličtinu a občanskou výchovu v Základní škole v ústeckých Předlicích.

Jste Palestinka původem z Libanonu.

Jak jste se ocitla v České republice?

se chystali do Německa. Také ale jiným migrantům, když chtějí zažádat o azyl.

Můj táta studoval přes stipendium ve Frankfurtu v Německu. Pak se vrátil do Libanonu a vzal si mamku. Chtěl zkusit, jaký je tam život. Jenomže tam se pořád válčí, navíc Palestinci nemají v Libanonu tolik práv – nikdy třeba nedostanou občanství a nemohou vykonávat mnohá povolání.

Jedním ze symbolů arabského světa je zahalování žen – ve vašem případě jde o šátek přes hlavu. Proč ho nosíte?

rozhovor

V roce 1999 se tedy rozhodl znovu odletět do Německa a následně se usadit v České republice. Po roce, když mi byly čtyři, jsme se za ním přestěhovali i my, já, moje mamka a dva sourozenci. Zbylá část rodiny, babička, dědeček, tety, strýcové, bratranci a sestřenice, zůstala v Libanonu.

V Čechách naše rodina pronajímá auta, byty a také překládá arabské klientele. Jezdíme s nimi také tlumočit na úřady nebo během jejich pobytu v lázních. Já osobně jsem překládala hlavně Syřanům, když

6

Silverius

Šátek je moje identita, symbol svobody.

Není den, kdy bych ho neměla. To bych raději zůstala doma. Diskuse o zákazu nošení šátku je stejně absurdní, jako kdyby teď někdo přišel a nakázal všem, aby šátky nosili. Tak proč by to někdo měl zakazovat mně?

Kolik šátků máte?

Asi přes padesát, různé barvy i odstíny šedi, včetně různých materiálů, látek i hedvábí. Něco mám z Čech, větší množství pak z Libanonu i z Německa. V nošení šátku hraje obrovskou roli tradice. Celý Arabský poloostrov nosí nikáb. Čím víc věříte v boha, tím více se kryjete. My ho nosíme z principu, že jenom náš manžel nás

může vidět odhalené. Moderní šátky, kdy jsou ženám vidět oči a krk, se nosí třeba v Egyptě. Irák má čádor, Pákistán burku, tedy i síťku přes oči.

Od kdy jste se rozhodla, že šátek začnete nosit?

Tehdy na základce, když zástupkyně ředitele nechtěla, abych ho nosila. Když jsem poprvé letěla do Libanonu a byla jednou z mála holek, které ho nenosí, připadala jsem si divně. Jako bych k té komunitě nepatřila. A pak jsem si řekla, že jsem hezká i v tom šátku. Jsem muslimka, měla bych ho nosit. Ve 14 letech jsem přestupovala na zdrávku a uvědomila si, že když měním školu, lidi, přijdu tam již jako „zazátkovaná“ holka. Tím, že mě znali na základce jen bez šátku, najednou to pro mnohé z nich bylo zvláštní. Ale zvykli si rychle.

Z řeči vůbec nelze poznat, že jste Palestinka. Cítila jste někdy od veřejnosti, že by vám dávala najevo vaši odlišnost?

Asi ano. Když jsem šla do první třídy, tak po mně děti ze začátku trochu pokukávaly.

Také v září 2004, kdy čečenští islamisté ve městě Beslan zabili stovky dětí a civilistů.

O hudebce jsme měli minutu ticha a ostatní na mě koukali. No, a poslední malá zkušenost byla na UJEP. První den v semestru,

15. září 2014. Před velkou aulou PF stálo asi 80–90 lidí. Když jsem tam dorazila, všechny hlavy se otočily na mě. Ale musím dodat, že jsem na univerzitě nikdy skutečně necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval.

Ovšem výsledky voleb do poslanecké sněmovny a možná i časté výpady na sociálních sítích ukázaly, že velká část české veřejnosti cizince ráda nemá.

Nenosím, samozřejmě, růžové brýle, ale mám kolem sebe takové lidi, o kterých vím, že mě neodsuzují za činy jiných lidí, takže proč se trápit těmi pár negativními komentáři. Já osobně mám ráda nadsázku a černý humor, takže i když mi někdo řekne nějaký vtip o Arabáčích nebo muslimákách, tak se mu zasměju. Jiný by se třeba urazil, kdyby mu někdo z legrace řekl: „Pozor, ten se odpálí.“ Někdy v letech 2014 a 2015, když jsme ještě bydleli v Teplicích, jsem začala více vnímat, že mě lidé, třeba na zastávce,

sledují, když mi například upadla taška.

Párkrát se nám také stalo, že si nás fotili, jak sedáme do auta, a pokřikovali na nás: „Odpad je tady! Už nám to tu ničí!“ Nejdříve mi to vadilo, ohrazovala jsem se proti tomu, ale časem jsem to nechala být.

Stejné je to na internetu. Pochopila jsem, že jde tak o deset, patnáct stále se opakujících profilů. Z facebooku jsem si proto odebrala lidi, kteří nadávají na islám, jsou proti migrantům a jejich komentáře se blíží těm Okamurovým.

Zmiňujete poslance Tomia Okamuru.

Setkala jste se s ním někdy?

Když jsem ho viděla poprvé na exkurzi v parlamentu, byly jsme z něj s holkami nadšené, ony se s ním šly dokonce fotit.

Mně to přišlo malinko trapné. Dneska jsem za to ráda. Ano, já nejsem Češka, ale v životě bych neřekla: „Já, holka v šátku, tady nechci cikány, Ukrajince nebo Vietnamce.“ Proč taky? Bylo by to ubohé.

A neříkejte mi, že Češi jsou z 90 % rasisti.

Určitě tomu tak není.

V Teplicích si lidé stěžují hlavně na nepořádek, který po sobě v tamním parku muslimští turisté občas zanechávají. Co si o tom myslíte?

Já tam vůbec nechodím, už rok bydlíme v Ústí. Nechci jim zlegalizovat, že mohou dělat nepořádek, to v žádném případě, ale oni si, pravděpodobně, ještě nestačili zvyknout. Jsou mezi nimi lidé, kteří jsou zvyklí, že za ně někdo uklidí. Ve svých domovech mají mnohdy služebné, které se o všechno starají.

Můj názor je takový, že je hezké, když se sejdou, ale musí se naučit po sobě uklízet... tedy hlavně po svých dětech. Nabídnu ale také i další pohled na Teplice. Je to město s nejlepší finanční kondicí v kraji. Nebýt „Arabáčů“, nikdy by nebyla otevřena Fontána a Galerie. Tyto případné důsledky je také třeba brát na zřetel. Jsou pro ně turisti důležití, či ne?

UJEP

7

Vy si tedy opravdu nepřipouštíte, že by byl český národ nenávistný vůči cizincům?

Nur Ashraf Bekai Palestinka původem z Libanonu Bc. Nur Ashraf Bekai se do ČR dostala ve čtyřech letech. Na Základní škole Předlice učí už druhým rokem angličtinu a občanskou výchovu.

Na PF UJEP studuje magisterský program Učitelství pro základní školy, obor angličtina a občanská výchova.

Ne, nenávist necítím. My, jako rodina, jsme měli pár incidentů, to ano, ale věřím, že to jsou jedinci, kteří za nimi stáli. Například si vzpomínám, že nám jedna těhotná paní narazila autem do našeho auta a odrazila nás ještě do dalšího. Následně volala na policii, že ji pronásleduje auto plný Arabáčů. Úplně celou situaci otočila. Když přijeli policisté, odmítali si poslechnout naši verzi. Pořád opakovali, abychom nedávali ruce do kapes. Asi si mysleli, že se odpálíme nebo jiný nesmysl.

Náš život v komunitě ale jinak není narušen. Chodíme do modlitebny, čteme korán, učíme se číst správně arabštinu a pak si povídáme mezi sebou.

Jaká jsou největší specifika arabštiny? Čte se zprava doleva, nemá samohlásky, má čárky pod (I) a nad písmenem (A), a pak

kroužek nad písmenem (U). Máme písmenka, která ani v češtině neexistují. Naše gramatika je pekelně těžká. Nemáme žádné příčestí minulé. Časy jsou stejné. Zájmena si/se a mně/mě taky, díky bohu, nemáme, ani psaní velkých a malých písmen. Každé písmeno má ale jiné tvary podle toho, jestli je na začátku, na středu či na konci. Chtěla jsem nejdříve pracovat jako soudní tlumočník, ale to bych musela zvládat arabštinu na vysokoškolské úrovni. Čtete z Koránu?

Ano, ale ne tak výborně jako můj bratr. Má krásný hlas a úžasnou melodii při čtení, což je často důležitější než správná výslovnost. Tím jsou pověstní šejchové.

Každý má tendenci význam Koránu měnit.

Islámský stát ho bere úplně z jiného pohledu. Já bych v něm nic nezměnila.

Když nad tím člověk uvažuje, tak ví, co je správně a od koho poslouchat. Ne každý na to má, aby předčítal z Koránu. Jsou na to školy, které se týkají šaríi a vysvětlení

Studentka pedagogické fakulty Nur Ashraf Bekai v libanonské Saidě 8

Silverius

„Cítím a věřím, že dětem z Předlic mohu pomoci a že mě potřebují,“ říká studentka Nur, která by prý u povolání učitelky ráda zůstala

Vypadá vaše modlitebna jako mešita?

Není to mešita, to by měla věžičku zvanou minaret. Máme dvoupatrový barák se zahradou schovaný za domovem důchodců. Je to přínos i pro mé žáky na základní škole, kde učím.

V sedmé třídě jsme začali probírat náboženství, a moji žáci tak mají konkrétní představu, jak islámská víra vypadá či jak se modlíme.

Učíte na Základní škole Předlice (žáky od 4. do 9. třídy), tedy v poměrně specifickém prostředí vyloučené lokality. Jak vás tato práce naplňuje?

Vyučuji angličtinu a občanku. Byla jsem tam měsíc na praxi a později mě oslovili, že mě chtějí nastálo. V islámu je učitel prorok, posel, takže k výuce tak i přistupuji.

Dětem chci něco předat. K čemu mi je učit chytré dítě, kterému rodiče zaplatí 150 doučování a kroužků? Tady cítím a věřím, že dětem z Předlic mohu pomoci a že mě potřebují, hlavně můj individuální přístup.

Když vám malé děti řeknou, že je nikdo nechce, že jsou pro společnost přítěž, tak je něco špatně. Když ale cítí, že je má někdo rád, tak je to ta správná cesta i motivace.

Nepotřebují učitele, který odvykládá látku a odejde. Hledají v něm vzor, kterému se můžou svěřovat.

Jak vycházíte s rodiči dětí?

Zase to je případ od případu. Někteří do školy vůbec nikdy nepřišli, někteří rodiče některých problémových žáků ale zase dokážou zasáhnout. Minulý rok jsem měla číslo na všechny rodiče, takže stačilo zavolat a bylo všechno v pohodě. Psali mi i smsky, že jejich ratolest nemůže přijít do školy, protože je nemocná, že výlet zaplatí později a tak podobně. Prostě i rodiče potřebují cítit, že učitel dítě vnímá a neodsuzuje ho.

Myslíte si, že povolání učitelky je vaším životním posláním?

Myslím si, že u něho zůstanu. Dokázat dětem, že tu pro ně jsem, je lepší než cokoli jiného. Chtěla bych pořád učit a stoupat v umění učit stále výš a výš.

UJEP

9

rozhovor

114 jednotlivých kapitol Koránu, tzv. súr.

Učitelé se pak snaží porovnávat to, co je v Koránu, s politikou, vědou a obecně se situací ve společnosti. Spousta věcí pochází právě z Koránu. Zmiňuje například, že embryo má tvar rozžvýkané žvýkačky... tak teď už se to ví.

report

Zkušenost na anglické univerzitě text: Martin Veselý foto: archiv Martina Veselého

Silueta centra pohledem z Digbethu, vpravo je vidět obchodní dům Selfridge´s

Letadlo se odlepilo od země a nabíralo výšku. Připadal jsem si jako hlavní hrdina filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Zatímco on se vydal z malé vísky pracovat do Prahy, já jsem mířil z regionální univerzity na stáž na jednu z prestižních britských univerzit. Čekal mne měsíc v Birminghamu, druhém největším městě Velké Británie s 1,1 milionem obyvatel. Tamní University of Birmingham byla sice založená až v roce 1900, ale za tu dobu zde působilo nebo působí jedenáct nositelů Nobelovy ceny a v celosvětovém žebříčku v QS World University Rankings je aktuálně na 79. místě (pro představu, Univerzita Karlova je na místě 317). Že mne čeká zajímavá zkušenost, o tom nebylo sporu.

Mým působištěm byla School of History and Cultures. Její šéfka, prof. Sabine Lee, je zároveň vedoucí projektu Children Born of War, na němž se podílí i katedra historie FF UJEP. Díky tomu se známe už několik let a přijetí bylo o to milejší. Dostal jsem svůj stůl, PC, návod, jak získat heslo do univerzitní sítě, a informace, kde si zajistit ID kartu, čímž jsem se stal jedním ze „staff“. Teď ještě nebloudit v kampusu, 10 Silverius

který vypadá spíš jako menší město ukryté v zeleni, a mimo veškerého zázemí včetně obchodů, kaváren a hospod, má i vlastní železniční stanici. Výborným orientačním bodem je naštěstí věž uprostřed kampusu, která nezapře inspiraci italskou renesancí.

Po zakladateli a prvním rektorovi univerzity, siru Josephu Chamberlainovi, se jí říká „Old Joe“ (pro zajímavost, byl otcem syna Nevilla, na nějž nevzpomínáme zrovna v dobrém). Idea, s níž sir Joseph univerzitu zakládal, byla jednoduchá – pozdvihnout rychle se rozvíjející průmyslový Birmingham a využít potenciálu, který město mělo. Myslím, že s podobným záměrem vznikala i naše univerzita.

Možnosti, které mají studenti a vyučující ke svému studiu a bádání, jsou obrovské.

Knihovna, která je mimo svátků otevřená nepřetržitě, spravuje přes 2,3 milionů titulů a 85 000 odborných časopisů, poskytuje přístup do množství databází, z univerzitní sítě je možné stahovat zdarma digitalizované dokumenty z Národního archivu v Londýně. To byl více než dostatečný důvod k tomu, abych se z univerzity často vracel až večer. Kampus navíc

prochází obdobím rozsáhlé rekonstrukce a výstavby nových budov, takže se průběžně zlepšuje i zázemí univerzity. Odvrácenou stranu představuje pro studenty samozřejmě školné. To činí přes 9 000 GBP ročně v bakalářském stupni a bezmála 15 000 GBP v magisterském, což je i s ohledem na příjmovou hladinu ve Velké Británii značná částka. Většina studentů je proto nucená využít systému půjček a do profesního života vstupují s nezanedbatelnou zátěží. Ani vysoké školné však neznamená jednoduchý přístup k vnitřním grantům univerzity na různé projekty a výzkumné záměry studentů. O ty soutěží při veřejných akcích a podpořit svým hlasem je mohou i jejich kolegové z řad studentů a učitelů.

Samostatnou kapitolou je pak vztah studentů a vyučujících. Je o mnoho méně formální, protože důraz na používání akademických titulů, jak ho známe z našeho nebo rakouského či německého prostředí, zde téměř absentuje, o to výrazněji jsem pak vnímal respekt na obou stranách a vstřícnost akademiků, kteří jsou bráni jako přirození mentoři a průvodci studiem. Pochopitelně ani zde není všechno ideální, ostatně stesky kolegů, s nimiž jsem se setkal, byly v mnohém podobné těm, které známe z našeho prostředí.

a využití svého industriálního dědictví. Části kolem vodních kanálů, které dříve sloužily pro nákladní přepravu a spojují město s Londýnem na jihu a s Lancasterem na severu, patří k nejhezčím ve městě.

Můžete se zde jen tak procházet (dojít podél kanálu se dá mimochodem až na univerzitu), posedět, navštívit kavárny nebo restaurace či vyplout na projížďku. Bývalé průmyslové čtvrti, které ze dvou stran obepínají centrum, se mění. Jedinečná je čtvrť Digbeth, která se rozprostírá od viktoriánského nádraží Moorhead a navazuje na Čínskou čtvrť. Protíná ji kilometry dlouhý viadukt a ulice pod ním návštěvníka zavedou do míst nezávislé kultury, street artu, kaváren a restaurací v prostorách bývalých dílen a továrniček, mezi nimiž naleznete pseudorománské kostelíky a též nejstarší dochovaný dům v Birminghamu. Je to hospoda Old Crown, kde se pivo naráželo už v roce 1368, samotný objekt je ale asi o sto let mladší. V samotném středu města zůstaly jako solitéry jen nejhodnotnější budovy, beton mizí a nahrazuje jej sklo, ocel a vzdušnost. Přitom dostali příležitost významní architekti, mezi nimiž byl i český architekt Jan Kaplický. Obchodní dům Selfridge´s, který je dominantou obchodního centra Bullring, je jeho vůbec největší realizací. Je příznačné, že stavba

vyvolala řadu polemik, ale dnes je jedním ze symbolů města.

V průběhu mého pobytu jsem, samozřejmě, vnímal a vstřebával nuance života v Anglii, potažmo v Birminghamu. Samozřejmou zdvořilost a mnohdy i zájem při obvyklých frázích „jak se máte“, ochotu pomoct kdykoliv jsem se ocitl v nesnázích, nezvyklou barevnost v ulicích danou množstvím lidí ze všech možných koutů světa, ohromný výběr hotových jídel v supermarketech, protože Britové přes osvětu Jammieho Olivera stále nevaří moc rádi, jiné zvyklosti v hospodách, kde dát dýško může být vnímáno dokonce jako urážka, a mnohé další. Hlavním veřejným tématem číslo jedna byl pochopitelně Brexit, který se probíral ve sdělovacích prostředcích, ale rezonoval různými způsoby i v ulicích.

Mezi mými kolegy na univerzitě je pochopitelně vnímán značně negativně – provázanost akademické sféry s dalšími univerzitami v Evropě je značná a z EU přicházejí nemalé prostředky na vědu a výzkum. Vládl však mírný optimismus a já jej při odletu sdílel též.

report

Birminghamskou univerzitu však bylo nutné vnímat i v kontextu samotného města, které obvykle zůstává stranou zájmu turistů. Do jisté míry oprávněně, protože nepatří mezi výstavní města s historickým jádrem, a občas se můžete dočíst, že se řadí mezi nejošklivější města Británie. Na tomhle poli však vládne značná konkurence. Vývoj Birminghamu nabral na obrátkách až díky jeho poloze nedaleko tzv. Black Country, kolébky průmyslové revoluce. Spolu s těžbou uhlí, hutním průmyslem, industrializací a rozvojem železniční a lodní dopravy šel nahoru i Birmingham, který dostal v 19. století označení „Továrna světa“. Za druhé světové války utrpěl značné škody při bombardování a poválečná obnova se nesla ve znamení betonových monolitů, nadjezdů, estakád a celkového odlidštění, kvůli němuž si Birmingham vydobyl novou přezdívku – „betonová džungle“. Spolu s úpadkem tradičního průmyslu a vysokým počtem přistěhovalců, kteří tvoří 40 % z celkového počtu obyvatel, pak musel hledat novou vizi. Pro mne, jakožto rodilého Ústečana, tak Birmingham skýtal množství paralel s naším městem. Vzestup díky průmyslu, válečné ničení i problematická obnova jako by tvořily stejný vzorec, který ovšem vede k odlišnému způsobu řešení ovlivněnému pochopitelně i lokálními podmínkami. Birmingham vstoupil do nového milénia ve znamení rozsáhlé přeměny svého centra

Budova School of History and Cultures, kde autor působil UJEP

11

12 Silverius

text: Alec Mindák

foto: Alec Mindák

Američani v Ústí Anthony Laue pochází původem z Los Angeles, Joel Cameron Head je ze San Francisca.

Dva sympatické kantory můžete potkávat na naší katedře anglistiky, kde se Tony specializuje na „language seminars“ a Joel na literaturu. Co je dovedlo až k nám a jaká je jejich zkušenost s Čechy a s rozdílnou kulturou? Tony se do Čech dostal v roce 1992 hned po revoluci, Joel o pár let později. Oba však podlehli kráse Prahy a rozhodli se zde zůstat. Tony před příchodem sem pracoval v Americe pro televizi, Joel byl v armádě a později učil v Jižní Koreji. Oba se nám vyjádřili k různým tématům života v Česku. pohled na Čechy a jejich chování, když jste se zde poprvé usadili Joel: Když jsem zde začal žít, učil jsem angličtinu v Litoměřicích. Můj první dojem byl, že je většina Čechů neslušná. Na druhou stranu, pokud si zde uděláte přátele, jsou to obvykle velmi dobří přátelé. Dnes už mi přijde, že situace se zlepšuje. Stále zde však cítím něco, čemu já říkám „pasivní agresivita“. Tu v USA nenajdete. Češi jsou stále nedůvěřiví k cizincům.

Tony: Když jsem sem přijel poprvé, roku 1992, byli Češi hodně zvědaví a otevření novým lidem ze západu. Lidé z Ameriky byli tehdy novinkou. Prvních pár let jsem měl dobré zkušenosti s lidmi, kteří se mnou chtěli ze zvědavosti mluvit. Později jsem zjistil, že pokud chce cizinec skutečně pochopit českou náturu, musí si přečíst Švejka. Občas mě okradli číšníci, kteří mi dali jinou cenu, než tuzemským zákazníkům. Nevěděl jsem, že to je podvod.

Joel: Dříve jsem jezdil po Evropě stopem a jediné místo, kde za svezení chtěli zaplatit, bylo Česko. Byl jsem překvapený. Všude jinde uvítali možnost svézt cizince ze západu. To je ale jen jedna z pár špatných příhod. Máme převážně dobré zkušenosti.

Tony: Život je zde také mnohem pomalejší než v USA. Češi mají vždy na vše dost času, život je zde méně ve stresu, což mě osobně vyhovuje.

Joel: Měl jsem určitý kulturní šok z toho, že se Češi potom, co slyší zvláštní přízvuk v jazyce, nesnaží zjistit, odkud člověk vlastně je a celkově zjistit, co je zač.

V Americe je to automatická otázka. Zde dokonce ani matka mé ženy nijak zvlášť nevyzvídala, kdo jsem, kdo jsem, když jsem byl představován.

Nejhorší věc, na kterou jsem si musel v české republice zvyknout Tony: Jídlo. Když jsem tu byl poprvé, nebylo po revoluci nic jiného, než tradiční české jídlo. Žádné saláty, samé knedlo vepřo zelo, sem tam maximálně nějaká ta obloha, žádná zelenina. V Praze jsme měli rčení: „Jíš, abys přežil, ne aby sis to užil.

Od toho je tu pivo.“ Joel: Mně vadila absence mnoha věcí, například bankomatů. V Americe byly doslova na každém rohu. V Litoměřicích měla moje banka jen jeden a když se rozbil, měl jsem smůlu a byl bez peněz. Dokonce i dnes mě štve, že mnoho českých obchodů udává, že má zboží na skladě, ale přitom ho dováží odněkud z Ameriky nebo Číny, takže ve výsledků čekám déle, než kdybych si ho objednal přímo tam.

Rozdíly mezi našimi a americkými ženami Tony: České ženy se oblékají provokativně. V Americe už před 20 lety platilo, že ženy se snaží nebýt předmětem pouhého sexuálního zájmu. Také zde normální věta: „Ty jo, tobě to ale sekne,“ se v USA již považuje za sexismus. Učil jsem angličtinu jednu klientku a jeden z mých přátel se mě zeptal, jestli s ní spím. Odpověděl jsem, že ne. Proč bych to dělal. Na což on odpověděl, že bych měl, jinak o kontrakt s ní přijdu. Vyjadřování sexuality je velmi rozdílné. Nicméně já i Joel jsme z Ameriky již 20 let pryč a nevíme, jak se chová generace narozená po roce 2000. Určitě se taky velmi změnila, jako v ČR. Joel: Skoro mi připadalo, jako kdyby u mě v Litoměřicích spal každý s každým. Ne, že by se to v USA nedělo, ale tam se to veřejně tolik neventiluje.

Tony: Když jsem byl poprvé v Litoměřicích, zkoušel jsem si najít přítelkyni. Poradili mi, že abych měl šanci, musím dělat, že přítelkyni už mám. Být tady single se považuje za divné. Přišlo mi, jako kdyby Češi šplhali po žebříčku partnerů stále UJEP

13

report „Jsem překvapen, jak Češi dokáží vstoupit do vztahu bez silných emocí. Pro mě bylo nesmírně těžké najít si zde děvče,“ říká v rozhovoru Joel ze San Francisca výše a výše, a střídali dívky za pohlednější a pohlednější. Také si myslím, že Češi nepotřebují na zotavení z neúspěšného vztahu tolik času jako Američani. Tady je normální, že se dva lidé rozejdou a druhý den už vesele tráví čas s dalším partnerem.

Joel: Vždy začínám rozhovor v češtině.

Nesnažím se nijak zvlášť zjišťovat, jestli člověk náhodou neumí anglicky. Po příjezdu jsem měl strach, že Češi nebudou angličtinu přijímat, opak byl však pravdou a jak říká Tony, Češi svou angličtinu rádi předvedou.

Joel: Jsem také překvapen, jak Češi dokáží vstoupit do vztahu bez silných emocí. Pro mě bylo nesmírně těžké najít si zde děvče.

V Americe děvčata, pokud mají zájem, sama přijdou a představí se mužům. Zde se to nestane. V USA se také lidé shromažďují kolem barů, kde je snazší někoho oslovit, než zde, kde lidé sedí u stolů v hloučcích, do kterých je těžké proniknout.

Rozdíly v rodinném životě zde a v USA

Tony: České ženy první krok neudělají. Na druhou stranu, pokud o vás české děvče má zájem, dá to najevo více než Američanka. Češi a angličtina. Bariéra mezi jazyky Tony: Mám opravdu jen pár příhod, kdy mi Češi dělali nepříjemnosti kvůli angličtině a to dokonce i dávno do minulosti, po revoluci. Češi nejsou Francouzi. Ví, že nikdo jejich jazyk kromě nich samotných ovládat nebude, ale jsou rádi, když jako cizinec utrousíte pár českých slov a snažíte se.

Velmi Češi také oceňují, když s nimi mluvím anglicky a mohou se procvičit. Občas se mi sice stalo, že toho chtěli zneužít, jako lekci zdarma, ale to byly vzácné případy.

14 Silverius

Tony: Ženy zde jsou pány domu. Spousta mužů jsou podpantofláci. Domov je královstvím žen. Ženy zde mají práci na plný úvazek a ještě u toho zvládají se starat o domácnost, takže jsou velmi pracovité. České děti jsou vychovány tak, aby byly více závislé na rodině. Myslím, že se to mění nejen tady, ale i v USA. My v USA jsme dříve neměli nic jako „mamánek“. České ženy také mají tendenci si pořád stěžovat jiným ženám. Ženy se cítí v pozici, kdy mohou ostatním členům rodiny rozkazovat. Má žena chtěla nahradit roli mé matky, ale já byl vždy naprosto soběstačný. Jí vadilo, když jsem vařil i pral, neboť jsem jí tím bral její roli.

Teď už je zvyklá a o domácí práce se dělíme.

Joel: U mě to bylo dost podobné. V USA není neobvyklé, že jsou rodiny poměrně daleko od sebe a navštíví se jen na svátky. Zde rodiče mé ženy často přijedou i bez ohlášení a ona má potřebu je často vídat. Moje žena ale byla ráda, že jí s pracemi v domě pomáhám.

Tony: Američané se často stěhují, je normální se sebrat a odstěhovat stovky mil daleko. Zde se všichni usazují v blízkosti rodiny, což se často očekává.

Joel: Pro mě je běžné nevidět svoje rodiče dlouho dobu. Učil jsem jednoho ředitele společnosti, který chodil na večeře k mámě, která mu také i prala. To mi přišlo zvláštní.

Rozdíly mezi studenty zde a v USA Joel: Američtí studenti mají více ambicí uspět než čeští, ale chodil jsem na soukromou univerzitu, takže nemůžu hovořit za všechny. V USA máme také něco, co se nazývá univerzitní duch. Lidé často soutěží ve třídě o to, kdo dostane nejlepší známku.

Tady lidem stačí projít.

Tony: Velký rozdíl vidím především v životě i na kolejích. My nikdy na víkend domů nejezdili. Naopak, rodiče nás prosili, abychom se alespoň někdy ukázali. O víkendu byla kolej a kampus ještě plnější, než v týdnu a lidé pořádali různé koncerty a zábavu pro spolužáky. Co se českých studentů týče, jejich angličtina se rozhodně lepší rok od roku, ale neřekl bych, že jsou chytřejší. To má pravděpodobně za následek pronikání angličtiny přes internet a do médií.

Joel: Studoval jsem v Brně na Masarykově univerzitě a šel jsem tam jednou na zkoušku. Řekl jsem, že chci dostat A a pokud A nedostanu, budu naštvaný. Spolužáci na mě koukali jako na maniaka. Jim stačilo jen projít dále, což jsem nechápal. Když už se na něco učím, tak chci být co nejlepší.

Perfekcionalismus zde moc neplatí, všichni dělají vše jen tak, aby se neřeklo a stačilo to. Jednou ke mně přišli zedníci opravovat zeď. Nevěděli, že umím i česky. Jasně jsem je slyšel, jak říkají, že ten kousek za dveřmi můžou odbít, protože to nebude vidět.

Tony: Ne, že by se v USA nepodvádělo, ale nikdo se tím nechlubí, snaží se to naopak skrýt. Tady je to občas pro některé národní sport. Trošku to vidím i u studentů.

Práce na naší univerzitě, plány do budoucna?

Tony: Nejsem akademik, působil jsem zde vždy především proto, abych studenty učil jazyk. Miluji to. Jsem zde, abych jim pomáhal, a to mi dává určitou svobodu ve výuce. Snažím se neustále zlepšovat způsob, jakým se studenti jazyk učí, tak aby byli schopni komunikovat, číst a psát, zatímco si přijdou v angličtině sebevědomě, ať už ji použijí kdekoliv a jakkoliv. Jednou z cest je kupříkladu film „Aussig“, který

studenti tvořili celý v angličtině, získali za něj dokonce i kredity. S Joelem pracujeme na magazínu Funky Little Journal, kde spolupracujeme s dalšími katedrami angličtiny i na jiných velkých českých univerzitách. To také pomáhá budovat vztahy mezi těmito katedrami, kde mimo jiné zjišťujeme, že máme s jinými rodilými mluvčími podobné příběhy a zážitky. Každoročně také pořádáme filmový festival v Hraničáři. Naši studenti tvoří krátké filmy, do festivalu se zapojují také střední školy z Litoměřic a všechny jejich výtvory jsou promítány a hodnoceny. Všechno je kompletně pouze v angličtině.

Joel: Já se věnuji práci na svém doktorátu, který si dělám na Masarykově univerzitě v Brně. Pracuji momentálně na své dizertační práci. Napsal jsem článek o Shakespearovi a doufám, že se zveřejní v americkém magazínu. V budoucnu budu muset napsat další akademické články. Mým největším zájmem a hobby je poezie.

„Snažím se zlepšovat způsob, jakým se studenti jazyk učí, tak aby byli schopni komunikovat, číst a psát,“ zmiňuje Tony.

UJEP

15

text: Michaela Hnidová, Michal Neustupa

foto: archiv Michal Neustupa

Absolvent katedry tělesné výchovy rozhýbal na Ústecku tisíce lidí Zajímavý příběh má za sebou absolvent UJEP Michal Neustupa, kterému se podařilo prostřednictvím sportovního seriálu Milada Tour za necelé dva roky rozhýbat na Ústecku tisíce lidí. Jen o sportu ale tento příběh rozhodně není.

sport

Sportovní seriál, který se koná v unikátním přírodním prostředí jezera Milada, si už ve svém druhém ročníku získal oblibu mnoha sportovců nejen z Ústeckého kraje.

Co je však neméně důležité, Milada Tour se snaží změnit vnímání Ústeckého kraje v očích veřejnosti. ,,Všechno to začalo už v roce 2012, kdy jsem po třech letech kantořiny na průmyslové škole nastoupil do ústeckého basketbalového klubu. Dostal jsem volnou ruku.

Připravoval jsem maličkosti jako letáky, plakáty, doprovodné akce, spravoval web a dělal vše ostatní kolem prezentace klubu.

Všechno jsem si vymýšlel a realizoval sám bez předchozích zkušeností,“ vzpomíná na své začátky Michal Neustupa.

Už o rok později přišlo stěhování do Prahy a velká výzva v podobě zaměstnání v jedné z nejúspěšnějších, sportovně marketingových agentur v České republice. Věci nabraly rychlý spád. Po menších sportovních projektech přišla zodpovědnost za největší závod v běžeckém lyžování, tradiční Jizerskou padesátku. Velká škola. ,,V životě jsem často dost netrpělivý, musím mít vše hned, a brzy jsem cítil, že chci víc. Jizerská padesátka byla nenahraditelná zkušenost, ze které čerpám dodnes, ale věděl jsem, že se potřebuji posunout zase o kus dál,“ popisuje Michal Neustupa.

Následoval další profesní růst. Oddělení sportovního sponzoringu v T-Mobile.

Spolupráce s českou fotbalovou reprezentací nebo s Českým olympijským výborem.

Vysněná pozice mnoha lidí ze sportovního prostředí. ,,Jednoho pondělního rána, ještě před pravidelným meetingem, kde se měla řešit má účast na fotbalovém mistrovství Evropy ve Francii, si mě zavolala nová manažerka komunikace. Byla na té 16 Silverius

pozici sotva měsíc. Oznámila mi, že si mě jako kolegu nevybrala a že si chce složit svůj vlastní tým. Týden před koncem zkušební doby jsem byl nucen odejít. Byl to pro mě šok a velká facka, která mě usadila tvrdě na zem. Možná jsem mohl zabojovat, ale hrdost byla v tu dobu silnější,“ vypráví svou zkušenost Michal Neustupa.

Kapitola Praha skončila tak rychle, jak rychle začala. Přesun zpět do Ústí nad Labem byl jakýmsi osobním vysvobozením. Srpen 2016 znamenal návrat do školství. Pomocnou ruku podala znovu střední průmyslová škola. Získané sportovně marketingové zkušenosti se podařilo přetavit v nový odrazový můstek v podobě založení Milada Tour. Do seriálu se zapojilo město Ústí, Ústecký kraj, několik regionálních partnerů, institucí, spolků, ale především místní lidé, kteří si novou akci vzali brzy za svou.

Za seriálem Milada Tour nestojí žádná agentura zaměřená pouze na zisk, jak je u podobných akcí zvykem, ale člověk, který se naučil pokoře a chce přispět našemu regionu a především změnit jeho vnímání v očích lidí, kteří zde nežijí a neměli možnost krásy Ústecka poznat na vlastní kůži. „Po mém návratu na sever Čech jsem si uvědomil, že je občas lepší udělat dva kroky zpět než další neuvážený krok kupředu.

Ničeho, čím jsem prošel, nelituji. Naopak vím, že pokud se cokoli v životě dělá srdcem, upřímně, s rozumem a nadšením, může to znamenat úspěch. Děkuji za tu zkušenost,“ uzavírá Michal Neustupa.

ÍK 12. ROČN VODU Á Z O ÍH TRADIČN

JEZERO MILADA, ÚSTECKÝ KRAJ

TSKÝ ZÁVOD 50 KM | 25 KM | DĚ E 12.00 HOD. V Ů D O V Á Z H ÍC N V START HLA

9 1 0 2 / 5 /0 1. 6. 2019 05.4 4.

2019

REGISTRACE NA REGISTRACE NA

WWW.MILADATOUR.CZ WWW.MILADATOUR.CZ GENERÁLNÍ PARTNER

HLAVNÍ PARTNER

VÝZNAMNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI

INSTITUCIONÁLNÍ PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

ÚSTECKÝ

text: Lída Dubinská

foto: archiv knihovny

Zkušenost? Hloupost, kterou nehodláme prožívat znovu!

Se zkušenostmi se roztrhl pytel – kdo jich má víc, ten více dokáže. Odpradávna. Je to pořád to samé, i když trochu jinak: zkušenost náboženská, vědecká, sexuální, psychická, u někoho také psychedelická a v moderní době třeba také kybernetická nebo zákaznická. Zkušenost můžeme nalézt zkrátka v jakémkoliv lidském jednání. Jak ji ale získat, a dá se vyčíst z knih?

knihovna

Už Voltaire si pokládal pádnou otázku: Je někdo tak moudrý, aby se poučil zkušenostmi druhých? Záleží na každém z nás, realita však nahrává negativní odpovědi.

Děti od rodičů ví, že oheň pálí, s největší pravděpodobností si jeho žár zkusí i přesto zažít samy. Kdejaká dívka zahoří citem vůči pohlednému rošťákovi, a pak má oči pro pláč. Kdekdo zkusí přijít nepřipravený na pověstně těžkou zkoušku a záhy odchází s nepořízenou… Je však úplně jedno, kolik nám je – úsudek dokáže zradit v jakémkoliv věku. Do každého životního období vstupujeme poprvé. Proto nám tak často, nezávisle na počtu prožitých let, chybí zkušenosti.

Jak je tedy získat? Žít. A mít oči otevřené pro životy druhých. Na základě nezdaru někoho jiného může i u nás zasvítit výstražná kontrolka. Život je souhra mnoha aktů. Prožitky vnímáme, zážitky si pamatujeme, zkušenosti používáme.

Hloupostem se můžeme vyhýbat, s jejich

18 Silverius

znalostí to jde snáz. Spousta lidí už na toto téma napsala mraky chytrých knih. I když se ze zkušeností druhých příliš nepoučíme, můžeme na ně brát alespoň zřetel.

STEPHEN JOSEPH: CO NÁS NEZABIJE… – MOŽNOSTI POSTTRAUMATICKÉHO RŮSTU Nepříznivá zkušenost, která rozbila váš dosavadní život, nemusí nutně znamenat konec všeho. Chce to zdravý náhled, podporu blízkých a vizi, že i krize může přinést obohacení, posilnit a přinést nové hodnoty a cíle.

VÁCLAV KREJČÍK: JÓGA, DECH A MEDITACE – ZTRACEN A NALEZEN V INDII Tradiční moudrost hlásá příklon k sobě samému. Jóga a jiné duchovní směry nezažívají boom jen tak. S internetem víme o všem a všech všechno. Co víme však sami o sobě?

Zajímavý cestopis navádí, jak zahodit ego a zažívat radost.

ČASOPIS FIRST CLASS Naše budoucnost je prý přesně taková jako naše víra v ni. Známý časopis přináší mnoho náhledů na lidské strachy, motivaci a nejrůznější problémy. Vychází jednou za dva měsíce a my v knihovně máme nejen čísla aktuální, ale i ta minulá.

Teorie bez zážitku je jenom intelektuální hra… Tak zvesela do všeho, co vás čeká.

Chcete-li se něčemu naučit, stačí se zkrátka poučit.

UNIVERZITNÍ STÁNEK SE NA GAUDEAMU PŘEVLÉKL DO SEVERSKÉHO KABÁTU Dvanáctý ročník Evropského veletrhu pomaturitního a celoživotního vzdělávání Gaudeamus Praha 2019 se ve dnech 22. až 24. ledna 2019 uskutečnil na výstavišti PVA Expo Praha - Letňany v hale č. 4. Ústecká univerzita se tohoto největšího veletrhu vzdělávání v České republice již tradičně zúčastnila a zazářila svým velkým výstavním prostorem na ploše 36 m2. V loňském roce univerzita poslala do světa svoji novou kampaň Univerzita severu (www.univerzitaseveru.cz) a právě s tou se na Gaudeamu představila. Propagační plocha UJEP tak stovky příchozích zaujala zejména přírodním exteriérem, jež navozuje atmosféru krajiny a prostředí Ústeckého kraje.

Při příležitosti 50. výročí sebeupálení Jana Palacha si naše filozofická fakulta spolu s fakultou umění a designu připomněly jeho odkaz a vliv na společenské události od roku 1969 po současnost. Před budovou fakulty umění a designu si 16. ledna předali studenti a učitelé z univerzity symbolické světlo, se kterým následně došli až do atria fakulty filozofické. Následovala beseda reflektující tehdejší dobu a význam Palachova činu. Od 14:15 h se v prostorách FF promítal snímek Jan Palach. „Jan Palach chtěl svým šokujícím činem vyburcovat tehdejší veřejnost z rezignace, do které se začala propadat po srpnové okupaci. Svou nejzazší obětí se snažil probudit svědomí národa a varovat před lhostejností a beznadějnou skepsí. Jeho oběť a vzkaz českému národu má smysl i po padesáti letech, a i proto na jeho odkaz v tomto týdnu vzpomínáme,“ uvedla za filozofickou fakultu dr. Barbora Řebíková.

WORKSHOP: NA PROGRAMU BYLY ZELENÁ A MODRÁ INFRASTRUKTURA Využívá vaše město dešťovou vodu? Monitoruje a zajišťuje efektivní využití veřejných ploch? Jaká řešení jsou nejefektivnější a jak jejich realizace komunikovat s obyvateli? Jaké má vůbec obyvatelstvo preference? Odpovědi na výše uvedené i další otázky hledalo 25 účastníků workshopu Platformy pro zelenou a modrou infrastrukturu na Ministerstvu životního prostředí v Praze.

Tuto platformu založil Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v rámci projektu SMART CITY – SMART REGION – SMART COMMUNITY. Projekt UJEP představuje komplexní pohled na vytváření kvalitní infrastruktury pro život člověka a poskytování kvalitních veřejných služeb. Podporuje spolupráci výzkumných organizací, soukromého a veřejného sektoru, posiluje specializaci oborového zaměření UJEP, interdisciplinární spolupráci a rozvoj výzkumných týmů témat SMART.

Odborníci z oblasti kriminologie se sešli na fakultě sociálně ekonomické Desítky odborníků na trestnou činnost se sešli na VII. ročníku Kriminologických dnů, které ve dnech 21.–22. ledna hostila fakulta sociálně ekonomická naší univerzity ve spolupráci s Českou kriminologickou společností. „Největší přínos Kriminologických dnů spatřuji v zapojení FSE do odborné diskuze týkající se současných a budoucích problémů spojených s bezpečnostní situací v ČR. Chceme tím přispět k alespoň částečnému vyjasnění nejasností a předsudků, které v ČR i v Ústeckém kraji v této oblasti dnes panují,“ okomentoval za FSE Pavel Kuchař. Konference se mohla pochlubit obsáhlým programem, který seskupil 150 zástupců 12 vysokých škol, Úřadu vlády ČR, ministerstva vnitra i spravedlnosti, Kanceláře veřejného ochránce práv, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Bezpečnostní informační služby ČR, Vězeňské služby ČR, Mezinárodního vězeňského společenství, Nejvyššího státního zastupitelství ČR, Probační a mediační služby ČR, znalců i soukromých společností a center.

UJEP

19

ve zkratce

SVOBODU SI VZÍT NEDÁME! UNIVERZITA si připomnělA 50 let od smrti Jana Palacha

ve zkratce

ondřej petr z Pedagogické fakulty je Mistr světa v terénním triatlonu Ondřej Petr, 21 letý student oboru Tělesná výchova a sport z PF, je jedním z rektorem za rok 2018 oceněných studentů v kategorii „nejlepší studentské sportovní výsledky“. Ondřej je ve své kategorii mistrem světa z MS XTERRA na Hawaii z roku 2017, letos tam byl druhý. Tento závod byl vyvrcholením všech světových pohárů a patří k nejprestižnějším na světě.

A jeho plány do budoucna? „Rád bych dostudoval a získal bakalářský titul ve svém stávajícím oboru.

Zároveň je v plánu prosadit se mezi profesionály. Pokud mi finanční situace po škole nedovolí trénování a závodění na nejvyšší úrovni, tak jsme společně s mou přítelkyní domluveni, že odcestujeme do ciziny. Následně bych se rád uchytil ve sportovní branži a zůstal u toho, co mě baví nejvíce. Jsem ale připravený na cokoliv a mé plány se mohou změnit ze dne na den. Teď je prioritou stále se zlepšovat v triatlonu a vzdělávat se na poli tělovýchovy a sportu,“ říká Ondřej Petr.

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MÁ PRODLOUŽENU AKREDITACI APLIKOVANÝCH NANOTECHNOLOGIÍ O dalších deset let prodloužil Národní akreditační úřad pro vysoké školy akreditaci pro studijní program Aplikované nanotechnologie na Přírodovědecké fakultě ústecké univerzity. Program byl akreditován v roce 2011 jako bakalářský. Od roku 2014 již má ale schválenu akreditaci pro všechny stupně vzdělání, tedy od bakalářského, přes magisterský až po doktorský. Za krátkou dobu historie Nanotechnologií na UJEP dosáhli studenti tohoto studijního programu významných úspěchů, především získali dvakrát cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za své studentské práce v oblasti nanovlákenných materiálů a fotofunkčních nanostruktur. Studijní program je koncipován jako mezioborový – jeho základem jsou fyzika a chemie materiálů. „Protože je studijní program tematicky provázán s výzkumnými programy přírodovědecké fakulty, mají studenti možnost zapojit se přímo do výzkumu, a tím se jim kromě rozšíření praktických poznatků otevírá možnost i k finančnímu 20 Silverius

ohodnocení jejich výzkumné práce,“ doplňuje vedoucí Ústeckého materiálového centra prof. RNDr. Pavla Čapková, DrSc.

ÚSTECKÝ KRAJ I LETOS PODPOŘÍ univerzitu ČÁSTKOU 10 MILIONŮ KORUN Zastupitelstvo Ústeckého kraje na svém jednání schválilo podporu pro UJEP pro rok 2019 částkou 10 milionů korun. Kraj tak opět finančně přispěje mladým začínajícím vědcům navýšením jejich doktorandských stipendií a poskytne finance také na zvýšení počtu studentů zdravotnických oborů. Podpořeni budou výzkumníci UJEP při vyvíjení technologií pro ochranu životního prostředí a aktivity filozofické fakulty směrem ke středoškolákům ve smyslu probouzení jejich občanství i budování vztahu k regionu. Přijaty byly také projekty na prevenci sociální exkluze či podporu celoživotního vzdělávání v Ústeckém kraji. Podpořeny budou přírodovědné, technické i umělecké obory, zelenou dostaly i projekty na dlouhodobou podporu absolventů, spolupráci univerzity s Užhorodskou národní univerzitou, projekty „Historie podnikání v Ústeckém kraji“ či „Příprava výročí 1420 v Ústeckém kraji“.

AUTOMATIZOVANÝ EXTERNÍ DEFIBRILÁTOR (AED) už je k dispozici také v univerzitním kampusu Univerzita získala od Zdravotní záchranné služby Ústeckého kraje automatizovaný externí defibrilátor. Pro zaměstnance a studenty bude defibrilátor značky Philips HeartStart FRx k dispozici v lobby Multifunkčního informačního a vzdělávacího centra v kampusu.

Právě tam se nachází i největší auly univerzity s 315 a 190 místy a dva přednáškové sály o kapacitě po 90 sedadlech. „Přístroj je velmi praktický a budoucího záchranáře vede krok po kroku procesem

současné problémy světa přiblíží KNIHA „MAKROREGIONY SVĚTA: NOVÁ REGIONÁLNÍ GEOGRAFIE“ Rozdělení světa na kontinenty či světadíly není jedinou možností, jak „uchopit“, poznávat a hodnotit jednotlivé části naší planety. Nová kniha autorů Jiřího Anděla, Ivana Bičíka a Jana D. Bláhy, kterou vydává Univerzita Karlova ve spolupráci s Univerzitou J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v nakladatelství Karolinum, přináší do českého prostředí koncepci tzv. makroregionů. Kniha „Makroregiony světa: Nová regionální geografie“ se snaží zachytit současný svět v co nejširších geopolitických, ekonomických, sociálních, kulturních a fyzicko-geografických souvislostech. Umožňuje nejen vysokoškolským studentům, ale i široké veřejnosti přiblížit a pochopit problémy současného světa.

Americký filosof john searle vystoupil na ústecké univerzitě Prof. Johna Searla, který v roce 2012 na UJEP získal čestný doktorát honoris causa za zásluhy o rozvoj vědy a filozofie v mezinárodním měřítku a zvláště v České republice, vystoupil 18. a 19. března na FF naší univerzity. Veřejnosti se představil na dvou přednáškách, Institutions and Social World a Analytic Philosophy Profesor John Searle se narodil 31. července 1932 v Denveru v Coloradu. Působil jako profesor filozofie na Univerzitě v Berkeley v Californii. Na poli vědy významně přispěl k rozvoji filozofie jazyka a řečových aktů, poté zaujal přední pozici v oblasti filozofie mysli a nejnověji zakladatelsky přispěl k rozvoji filozofické teorie institucí.

Mimořádně známá je jeho práce z oblasti umělé inteligence, kde proslul zejména jeho Argument čínského pokoje z roku 1980, ve kterém vyvrátil hypotézu, že počítačové programy mohou rozumět textům.

Zemřel politolog z ústecké univerzity Rudolf Kučera, zakladatel politologie Významný politolog a pedagog Rudolf Kučera nenadále zemřel. Bylo mu 71 let. Ve středu 16. ledna to oznámila Filozofická fakulta UJEP, kde více než deset let přednášel.

ve zkratce

pomoci, neboť je vybaven hlasovou nápovědou a grafikou v českém jazyce s jasnými instrukcemi tak, aby umožnil komukoli s minimálními znalostmi provádět bezpečně a kvalifikovaně neodkladnou první pomoc,“ říká šéf Záchranné služby v Ústí nad Labem MUDr. Ilja Deyl.

Kučera studoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi lety 1970–1978 působil na Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd. Ze zaměstnání ho propustili kvůli spoluúčasti na Chartě 77.

V roce 1990 získal místo vedoucího katedry politologie na nově zřízené Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde založil obor politologie. Na Filozofické fakultě UJEP začal přednášet v roce 2006. Kučera kriticky hodnotil proces nacionalizace Evropy a vzniku národních států. Byl členem Vědecké rady Nadace Centra proti vyhánění a rovněž spolupracoval se Sudetoněmeckým krajanským spolkem. „Především byl ale Středoevropanem hledajícím možnosti politického a kulturního dialogu. Ač na některé mohl působit jako člověk vyhraněných názorů, přesto či právě proto byl Rudolf Kučera ve svých postojích konsistentní a inspirativní. Čest jeho památce!“ uvedla na svém webu Filozofická fakulta UJEP.

ZPÍVÁME PRO TEBE = 200 TISÍC KORUN POMŮŽE TOMÁŠOVĚ RODINĚ Z ÚSTECKA 7. benefiční koncert „Zpíváme pro Tebe“ se 7. března 2019 uskutečnil v Severočeském divadle v Ústí nad Labem.

Pořadatel koncertu, Ústecký dětský sbor UJEP, předal jeho výtěžek, celkem 200 tisíc korun, rodině pana Tomáše Martince z Ústecka.

Aktéři a diváci společně tak pomohli této rodině spolufinancovat pomůcky potřebné ke zkvalitnění jejich života.

UJEP

21

„Přijde mi, že je dnes trendy být smutný. Já jsem zatím bez depresí,“ říká student Láďa Mrázik.

Láďa Mrázik je dvaadvacetiletý student fakulty sociálně ekonomické. Ekonomiku si zamiloval už na střední škole a rozhodl se v jejím studiu pokračovat i dál. I přesto, že je jeho život plný překážek, s úsměvem je všechny překonává. Ladislav má vrozenou vadu, kvůli které je odkázaný na vozík. Ovšem hlavu si z toho nedělá, bere život takový, jaký je. Z jeho smýšlení bychom se mohli ledacos přiučit. Pozitivním přístupem dává jasně najevo, že i život vozíčkáře může být sranda a není tak hrozný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dokumentuje to třeba video na YouTube s názvem Ze života vozíčkáře, kde Ládik vtipně demonstruje situace, které se mu stávají.

Jaký je tvůj handicap, Láďo?

Tuhle otázku jsem očekával, takže mám připravenou vtipnou historku. Na střední škole se mi kamarádka svěřila, že se jí někdo zeptal, co se mi stalo. Prý slyšel, že jsem měl autonehodu a od té doby jsem na vozíku. Ale to není pravda. Jsem menšího vzrůstu, o to by se žádná autonehoda nepostarala, do šesté třídy na základce jsem byl chodící člověk. Mám vrozenou vadu. Jmenuje se larsenův syndrom. Je to celosvětově velmi vzácná nemoc. Není 22 Silverius

moc prozkoumaná, takže člověk vlastně neví, co ho může v budoucnu čekat. V té šesté třídě jsem šel na operaci s chodidlem, která mi měla pomoct. Jenže nepomohla.

Po zákroku jsem měl půl roku sádru, nohu jsem vůbec nepoužíval, a když se něco nepoužívá, tak to ochabne. Chodil jsem sice na rehabilitace, ale ty mi také nepomohly. Začal jsem používat hůl, ale nestačila mi. Po doma tedy zvládám chodit o berlích, ale na delší trasy potřebuji vozík.

Myslíš, že by situace byla jiná, kdybys operaci tehdy nepodstoupil?

To je otázka. Nemůžu říct, jestli bych byl chodící a v uvozovkách jenom zakrslý nebo jestli by se nemoc vyvíjela stejně.

Rozhodně toto nedávám za vinu lékařům.

Doktorka, která mě operovala, je super.

Když jsem se narodil, tak mi bylo řečeno, že vlastně nebudu chodit vůbec. Tahle paní doktorka mi tehdy jinými operacemi pomohla. Postavila mě na nohy a chodil jsem spoustu let. Na druhou stranu si toho všeho cením, jsou to životní zkušenosti a já mám životní zkušenosti rád. Třeba bych byl chodící a vůbec si neuvědomoval, jaké problémy jsou s vozíkem spojeny. Mám teď oči otevřenější.

foto: archiv L. Mrázika

text: Tereza Sajdlová

Já jsem pohodář a vzal jsem to tak, jak to je. Vždycky jsem byl nějak nemocný, vyčleněný, jiný… Přijímá se to líp, než když má člověk třeba právě autonehodu a skončí na vozíku. To se stát mně, tak se zblázním.

i ekonomika a politika, proto studuju tuhle školu. Občas jsem ještě psal, když jsem byl na střední. Hlavně jsem se věnoval povídkám.

Také jsem se zúčastnil soutěží, ale tam jsem nebyl tak úspěšný jako v ekonomice. Možná to bylo proto, že jsem psal samé negativní věci. Výherci většinou psali pozitivně.

Takže v tom vnímáš rozdíl?

A teď už se psaní nevěnuješ?

Je to určitě rozdíl. Když se s nemocí člověk narodí, tak si sám připadá normální. I když já vím, že nejsem. A díky tomu, že jsem na vozíku, mám jiné myšlení než ostatní. Mám otevřené obzory. Všiml jsem si, že se lidé hroutí z maličkostí. Například z toho, že nedali zkoušku. Já si řeknu: „Tak jsem nedal zkoušku, no a? Žiju!“ Já se hroutím jen v tu chvíli, kdy vidím výsledek zkoušky. Pak se oklepu, zapíšu se na další termín a říkám si, že příště uspěju. A když ne, tak ne. Vždycky musím umět v životě improvizovat.

Mám toho spoustu rozepsaného a také spoustu v hlavě, ale teď na psaní nemám čas. Těšil jsem se, že dám zkoušky rychle.

Na všechno jsem se zapsal v předtermínu, abych měl leden celý volný a mohl třeba i psát, ale předtermíny se mi nepovedly.

Zkoušky jsem skládal celý leden. Doufám, že až budu mít v létě volno, tak se ke psaní zase vrátím a začnu tvořit.

Když jsi byl na střední škole, vyhrál jsi v roce 2016 ekonomickou soutěž. Jak na tento úspěch vzpomínáš?

To je můj cíl, ale i můj problém. Vždycky, když se pro něco nadchnu, vydrží mi to maximálně měsíc a po měsíci už mě nadšení opouští. Většinou i proto, že mi do toho něco vleze, a pak se k té rozdělané práci nerad vracím. Knížku bych jednou napsat chtěl, ale asi by byla plná smutných povídek. Možná by se ale chytla, protože mi přijde, že dnes je trendy být smutný a lidé pesimismus vyhledávají. Takže by se jim to hezky četlo. Já jsem pesimista jen v povídkách, ale jinak jsem zatím bez depresí.

To je pravda. Nejdřív proběhlo školní kolo, kde jsem byl druhý. Z prvních třech míst se udělala skupina, nazývala se ekonomický tým, která postoupila do krajského kola, které bylo v Chomutově. Tam jsme vyhráli první místo. Potom jsme postoupili do celorepublikového kola, kde jsme skončili na krásném jedenáctém místě. Konkurence byla veliká, a tak si myslím, že to byl úspěch. Byl jsem šťastný.

Jaké jsou tvé zájmy? Patří mezi ně právě i ekonomika?

Teď už jich moc není, protože mám plnou hlavu školy a momentálně je právě škola můj největší zájem. Mám ale rád hudbu.

Nejsem tedy žádný umělec, ale občas si zahraju na klávesy. Neumím sice noty, ty bych se musel učit, a to já nemám rád. Učit se něco nazpaměť, na to jsem líný. Spíš hraju podle sluchu. Můj velký koníček je i focení. Na fotky se můžou čtenáři podívat na mém Instagramu (@ladick96). Mám také rád filmy a seriály, ale kdo je v dnešní době nemá rád. Zajímá mě samozřejmě

Třeba bys mohl vydat knihu. Nepřemýšlíš o tom?

Jak se ti na UJEP studuje? Vnímáš nějaká pozitiva a případně i negativa s ohledem na svůj handicap?

Musím říct, že jsem byl hrozně mile překvapený. Na obchodní akademii v Děčíně jsem měl jak se spolužáky, tak s učiteli velmi dobré vztahy. Hrozně jsem se bál přechodu jinam. Říkal jsem si, že to už třeba nebude tak fajn, že se něco může zvrtnout... ale zjistil jsem, že je to tady úplně perfektní.

Líbí se mi, jaký je tu rodinný přístup, a to mám rád. Jak učitelé, tak i veškerý další personál jsou na univerzitě úplně skvělí.

Když jsme sem přišli poprvé 1. října, tak jsme začínali v přednáškové hale, kam se dá dostat jen po schodech. Říkal jsem si, kudy

Láďa Mrázik Ladislav Mrázik studuje Ekonomiku a management na FSE. Je mu 22 let. Kromě rodičů a kamarádů mu se studium pomáhá také univerzitní Centrum podpory pro studenty se specifickými potřebami. Centrum je specializovaným celouniverzitním pracovištěm garantující odbornou podporu studentům se specifickými potřebami — těm, kteří vzhledem k vrozené nebo získané povaze zdravotního stavu vyžadují modifikaci studijních podmínek, zpřístupnění studijních materiálů, odstranění fyzických překážek, popř. jiné zvláštní úpravy prostor univerzity za účelem úspěšného průběhu a ukončení studia.

já se tam dostanu. Zjistil jsem, že hala má ještě postranní vchod, ale ten byl zamčený.

Tak jsme hledali matikáře, ale neměl klíče.

Nakonec jsme to vyřešili tak, že mi ostatní pomohli s vozíkem po schodech a první přednášku jsem seděl nahoře. Další přednášku jsem řekl správci, že potřebuji klíč, do druhého dne byl hotový a dostal jsem i čip od výtahu. Musím říct, že tu všechno funguje perfektně a zatím můžu jen chválit.

Negativa tedy zatím žádná nevnímáš?

Jediné, co mi trochu vadí, je pověst, která obecně o této univerzitě traduje. Když UJEP

23

rozhovor

Jak jsi se s přechodem na vozík vyrovnal? Byl jsi v pubertě, muselo to být o to těžší...

jsem říkal na své střední škole, že jdu na UJEP, tak mě dost lidí odrazovalo. Byl jsem docela dobrý student a většina mi říkala, že bych měl jít spíš na VŠE, protože to je lepší škola a UJEP je hodně jednoduchá. Nakonec jsem zjistil, že to není tak úplně pravda.

Samozřejmě se najdou předměty, které tak úplně těžké nejsou, ale jsou i věci, které se člověk musí opravdu naučit. Takže s tím názorem, že je UJEP lehká škola, se úplně neztotožňuji. Chvilku to vypadalo, že tenhle rozhovor budu muset zrušit, protože na co bychom dělali rozhovor s někým, kdo tu už dlouho studovat nebude. Ale zkouškové dopadlo dobře, takže jsem spokojený.

Usnadňuje ti někdo studium? Máš asistenta?

Na střední jsem měl v prváku asistentku, protože jsme byli ve třídě dva vozíčkáři a z toho plynul jeden plný úvazek pro asistenta. Ze zdravotních důvodů jsem musel přerušit studium a ročník jsem tedy opakoval. Pak už jsem asistentku neměl. Já bych potřeboval někoho maximálně na čtvrt úvazku, protože jsem soběstačný.

A když jsem pomoc potřeboval, pomohli mi kamarádi. Tady na UJEP je mým asistentem spolužák. A dost mi usnadnil studium i pan Vladimír Řáha z Univerzitního centra podpory pro studenty se specifickými potřebami. Nesmím ani zapomenout na své rodiče. Bez jejich podpory bych nemohl ani studovat a jsem jim opravdu vděčný za všechno, co pro mě celý život dělají.

Jak to máš s dopravováním? Cestuješ často?

Abych se přiznal, tak mám fobii ze zahraničí i z cestování. Maximálně jedu do

24 Silverius

Německa na nákupy. Já jsem vždycky spíš dbal na jiné předměty než na jazyky. Teď, kdybych se mohl vrátit v čase, bych se jim věnoval víc. Mám asi psychický blok, protože v momentě, kdy na mě někdo začne mluvit cizí řečí, tak mi všechno, co umím, vypadne a stresuje mě to.

A jak to máš s cestami do školy?

Ze začátku jsem do školy jezdil vlakem. Sice jsem si v létě udělal v Pardubicích řidičák, ale ono trvá dlouho, než se auto upraví tak, abych ho mohl řídit. Do prosince jsem jezdil vlakem a samozřejmě i městskou hromadnou dopravou. Velký problém jsou právě vlaky. Osobáky jezdí nízkopodlažní, ale rychlíky bohužel ne. Překvapilo mě však, jak jsou zaměstnanci Českých drah ochotní. Vždycky mi byli při ruce. Teď už jezdím autem. Musím podotknout, že mi univerzita zřídila vlastní parkovací místo, což mě hodně potěšilo.

Před tím si to s parkováním řešil jak?

To bylo peklo. Vyhrazená místa u školy jsou, ale byla obsazená. Asi si ti lidé říkali, že tam nikdo parkovat nebude, já to chápu. Jednou jsem ale musel objíždět celé Ústí, než jsem místo našel. Teď už je všechno v pořádku.

Takže bys nevolal policii, kdyby někdo stál na vyhrazeném místě pro invalidy?

Já jsem hrozně tolerantní ve všech ohledech. Mě nikdy nic nerozčílí. Znám lidi, kteří by kvůli tomu vybouchli, ale já mám pochopení. Také nedělám celý život, co se smí. Ale také mě to dokáže naštvat, to místo chci, je pro mě určené a parkuje tam někdo cizí. Pro názornost uvedu příběh, který se

mi stal, než jsem poprvé vyrazil do školy vlakem. Pokud jede vozíčkář vlakem, musí se předem nahlásit, aby se o něm vědělo. Šel jsem se tedy u nás na nádraží nahlásit, ale zrovna jim vypadl systém. Říkal jsem, že se nedá nic dělat, že přijdu druhý den. Ta paní byla úplně v šoku, protože jiný člověk by ji seřval a křičel na ni, ale já ne. Co neovlivním, tím se nezabývám.

WANTED absolvent

Dead or alive!

Staň se členem klubu absolventů Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Více na www.ujep.cz/klub-absolventu

ujep UJEP

25

text: Tereza Kulíková (studentka 1. ročníku oboru Český jazyk pro média a veřejnou sféru)

Cena lidského života Nový rok, nové začátky. Aspoň tak si to tenkrát představovala.

Kdo? Říkejme jí Bára – věčná optimistka, která se v každém člověku a na každé věci snažila najít něco dobrého. Ovšem na tom, čeho právě byla svědkem, nic dobrého vidět nelze.

Stála ve dveřích do obývacího pokoje v jejím bytě a nevěřícně koukala na svého přítele, který právě šňupal ten proklatý bílý prášek z jejich stolu. „Řekni mi jediný důvod proč?!” ptala se ho se slzami v očích.

Nebylo to poprvé, ale to ona netušila. Vždy ho měla za někoho, kdo tyhle věci odmítá. Je pravda, že lidi, kteří s tím také měli co dočinění, nikdy neodsuzoval, jen si držel odstup. To se teď ale změnilo.

Boris nebyl prototypem dokonalého muže, ale to mu nikdo neměl za zlé. Každý má nějakou chybu, nějakou vadu na kráse.

On se navíc jako malý musel vypořádat s mnoha překážkami, které si pro něj život připravil. Doteď byl ovšem v očích Báry jen tím bláznivým chlapem, co si vynahrazuje dětství, a proto se občas chová dětinsky, možná až stupidně.

povídka

Všechno se ale změnilo jediným pohledem a dle výrazu, který se objevil na Borisově obličeji, mu to došlo. Nic neřekl. Jen strnule zíral před sebe, na stůl se zbytky koksu.

Byla to asi 20minutová výměna názorů. No, byl to spíš monolog. Bára chodila po bytě, brečela, nadávala, a její drahá polovička jen seděla a přihlížela. To bylo něco nového. Byl to právě Boris, který musel mít vždy poslední slovo. Dnes mu ale možná došlo, že Bára má právo křičet přes celý byt. V duchu si začal nadávat, že se nechal nachytat. Byl to ale jen okamžik. Pouhý okamžik, než začal koks působit.

Ačkoli spolu byli již druhým rokem, nikdy si ji nepustil příliš k tělu. Boris měl zkrátka od dětství problém komukoli věřit.

Bára si toho byla moc dobře vědoma a snažila se jejich vztah posouvat krůček po krůčku. Dařilo se jí to. Většinu času. Tohle byl ovšem okamžik, který tu dvouletou snahu smetl ze stolu.

26 Silverius

Celou noc probrečela. Boris ležel vedle ní, ale zády. Tak moc doufala, že aspoň ve skrytu duše ví, že je to špatný. Že to přece není nic, s čím by chtěl mít dočinění. Že to je hnus. Podle výrazu, který viděla, když se k ní otočil, usoudila, že ho to přeci jen asi mrzí. Usnula. Nespala dobře, celou noc se převalovala a ráno se celá rozlámaná zvedla z postele. Byla sobota.

Rozhodla se, že jedno klopýtnutí nezaviní, aby se z pohodové soboty stal den plný hádek.

Když on večer ležel v posteli, myslel jen na jednu věc. Na ní? Na jeho přítelkyni, která vedle něj brečela? Ani náhodou. Myslel jen na to, jaké místo bude dost bezpečné, aby si bez jejího načapání a podezření mohl v bytě dávat další dávky. Otočil se a podíval se na hodiny. Zesmutněl, byly už 3 hodiny ráno a droga přestávala působit. Periferně viděl, jak se na něho dívají dvě modré uslzené oči. Bylo mu to jedno. Usnul a spal až do druhého dne, kdy ho Bára vzbudila. Nevěděl, co se stalo, ale ubrečená, opuchlá tvář byla pryč a on se díval na ženu, která mu s laskavým úsměvem donesla kafe. Nerozuměl tomu, co se stalo, ale nerýpal se v tom. Vyhovovalo mu to tak. „Kam jdeš?” zeptala se ho celkem milým, leč ustaraným hlasem, když viděla, jak si obouvá boty. „Pro cíga a pak za Romanem.” Její srdce poskočilo. Věděla moc dobře, co je Roman zač, a starostlivý kamarád to opravdu nebyl. Byl to svobodnej 40letej chlápek, kterej chodil po sídlišti s bandou náctiletých a prodával, jak on říkal, „zboží všeho druhu”.

Boris vytušil z její tváře, na co myslí. Přišel k ní, pohladil ji po vlasech a naprosto klidným hlasem, s pohledem z očí do očí, řekl: „Neboj, nic neprovedu. Už to svinstvo nechci ani vidět.”

Bylo pro ni těžké mu věřit. Nesčetněkrát už zklamal její důvěru a dělal to příliš často, než aby si k němu nějakou vůbec vypěstovala. Dveře se za ním zavřely a slyšela ještě chvíli po schodech

jeho kroky, které se rozléhaly přes celý barák. Byly zrovna 2 hodiny odpoledne.

Když se dveře opět otevřely, bylo 11 večer. Čekala, jak bude vypadat, a k jejímu údivu přišel ve stejném stavu, v jakém odcházel. Překvapilo ji to a nutno dodat, že mile. „Vidíš, říkal jsem ti, že neudělám žádnou blbost.” Pozoroval, jak s úsměvem odešla do kuchyně. Rychle šel do koupelny a schoval si tam to, kvůli čemu z domova odpoledne odešel. Sáček s bílým práškem. Podvědomě se smál, že ona tomu věří. Že vážně věří, že během těch několika hodin si nic nedal. Ale byl rád, že zvládl přijít domů v pohodovém stavu.

Neměl náladu na nějaký scény jeho, podle něj, konzervativní přítelkyně.

Dnes se oběma usínalo dobře. Oba byli rádi. Bára proto, že Boris konečně jednou svůj slib dodržel, a Boris proto, že mu to prošlo.

V neděli, tak jako vždycky, se vydali za přáteli kousek za Prahu.

Ti měli velký dům s ještě větší zahradou. Ačkoli Bára mezi lidi moc nechodila, společnost pár přátel na zahradě kousek za hlavním městem byla příjemná. Boris se moc nevyspal, ale po tom, co si dal v koupelně sprchu, byl překvapivě čilý. Kdyby tak jen věděla, že to nebyla jen sprcha, co si to ráno v koupelně dopřál.

Vyjeli. Boris byl čím dál tím roztěkanější a Bára začala něco tušit. Neřekla nic, nemělo to cenu. Podívala se z okna a začala přemýšlet, jak by mu mohla pomoci. Očividně byl pod vlivem.

Ne moc, ale byl. Z očí jí pomalu tekly slzy. Pohled do dálky na vycházející slunce ji najednou zaplavil srdce pocitem, že to snad nějak zvládnou. Pomůže Borisovi se z toho dostat a vše bude v pořádku. Zahřála ji naděje a lehce se do slunečních paprsků pousmála. Nedokázala si vysvětlit proč, ale uvnitř cítila, že všechno bude zase dobré.

Báře chvíli trvalo, než si uvědomila, co se vlastně stalo. Přišlo jí, že sedí 5 minut bez hnutí. Ve skutečnosti se po pár vteřinách rychle odpoutala a vyběhla z auta. Sražená žena tam ležela v kaluži krve s na pohled viditelnými zlomeninami. Bylo to hrozný. Rychle vyndala z kapsy mobil a snažila se zavolat sanitku. Panika ji roztřásla ruce a za boha nemohla ta proklatá tři čísla namačkat. Konečně se jí to podařilo. Vyděšeným hlasem oznámila, co se stalo, a stále přitom hleděla na ženu, ze které se pomalu vytrácel život. Kolem bylo naprosté ticho.

Alespoň Bára nic neslyšela. Nic, až na tlukot svého srdce. A teď ji šlo hlavně o to, aby začalo tlouct i srdce ženy, která ležela před ní.

Viděla v ní mámu, na kterou doma čeká manžel, děti, možná vnoučata? To také, ale hlavně v ní viděla ženu, která byla sražena jejím přítelem. Člověkem, který bezstarostně sedl za volant, ačkoli moc dobře věděl, že nesmí.

Stále masírovala srdce. Přišlo jí to jako věčnost, ruce bolely, ale potřeba zachránit lidský život jí nedovolila přestat. Žena zalapala po dechu. Spadl jí kámen ze srdce. Pokračovala až do té doby, kdy v dálce viděla sanitku. Pocítila úlevu. Zvuk sirén ovšem nebylo jediné, co slyšela. Otočila se a spatřila, jak v dálce mizí auto. To auto, které srazilo ženu, která tu teď bojuje o život. To auto, ve kterém seděl její přítel Boris.

Bylo to naposledy, co ho viděla. Nikdy už k nim domů nepřišel a ona byla ráda. Později se dozvěděla, že je ve vězení a dlouho se ven nepodívá. K dlouholetému trestu přispělo také to, že sražená paní v ten den, bohužel, svůj boj prohrála. A ačkoli v okamžik nehody byla krví potřísněná Bára, krev na rukou zemřelé má ten bezohledný zbabělec, po jehož boku 2 roky žila.

„DO PRDELE!” zařval Boris a začal stáčet volant. Nebylo to nic platné. Čelní náraz odmrštil starší paní na čelní sklo auta a pak ji odhodil z cesty.

Nezmohla se na slovo. Ten krátký okamžik, než došlo ke srážce, viděla jen vyděšený výraz ve tváři ženy, která si byla vědoma, že přijíždějící auto už zabrzdit nestihne. Viděla její pohled, viděla v jejích očích smrt.

Boris zůstal sedět jak opařený. Nehnul se, jen pevně svíral volant v ruce a nezmohl se na slovo. Vytřeštěně zíral na prasklé čelní sklo od krve. Ani nemrkl.

UJEP

27

text: Alina Tsiuleneva

foto: archiv Jana Neuhöferová

společnost

Rodačka z Teplic procestovala Indii Jana Neuhöferová, teplická rodačka, tvrdí, že nikdy v minulosti neměla sen cestovat po celém světě. Po odmaturování na střední škole se ovšem s přítelem shodou náhod a událostí dostali až na Nový Zéland, kde její vášeň pro cestování začala a už ji nepustila. „Můj životopis je opravdu různorodý a se stoprocentní jistotou vím, že pobaví mé budoucí zaměstnavatele,‘‘ říká dnes Jana s úsměvem.

Po skončení víz se na další 4 roky vydali do dalekých krajů Austrálie, Asie a Ameriky. Poslední cesta byla ovšem odlišná od všech předešlých. Hlavním důvodem bylo, že se na toto dobrodružství vydala úplně sama. Její cesta začala měsíčním jógovým pobytem v ášramu. Ášram je poutní místo, na kterém jsou přísně dodržována speciální pravidla týkající se např. denního režimu nebo oblékání. Ráno se vždy vstává před pátou hodinou. Poté se provádějí dýchací a očistné techniky, kdy se vyprazdňují a čistí tělní otvory. Mluvit mezi sebou se smí jen na místech určených k mluvení. Odhalující, přiléhavé oblečení

je nepřípustné. I celibát byl součástí pobytu v ašrámu. „Lidé, kteří do ašrámu přijeli v páru, museli spát v oddělených ložnicích,“ vypráví Jana. Po pobytu v ašrámu další měsíc cestovala po celé Indii. O pár svých postřehů se s redakcí Silveria podělila.

Skutečný indický život Na otázku, zdali je život v Indii těžší, než na severu Čech, si netroufá odpovědět. „Život tam je zkrátka jiný. A to naprosto ve všech aspektech. Lidé nešetří na dovolenou, ale na svatby a provdání dcer, kdy se platí rodině ženicha,“ popisuje Jana. Na jednu takovou zásnubní hostinu se shodou náhod dostala. Přibližně 6 hodin trvaly přípravy na tuto událost, kdy ji místní ženy pečlivě malovaly a oblékaly. Následně se všechny společně vydaly do pouště, kde žila nevěsta. Na místě je čekal stůl plný indických dobrot, tančilo se a nevěstě se předávaly dary. Atmosféra byla nezapomenutelná. „I přes to, že mě nikdo neznal, cítila jsem se jako vážený host. Každý byl

ochotný se se mnou podělit i o poslední kus chapati, což je tradiční indický chléb,“ vzpomíná Jana. V Indii stále funguje rozdělení společnosti na kasty. Je běžné, že rodiče vybírají svým potomkům ženicha a nevěstu ze stejné kasty. Také se zde setkala s novomanželským párem, který se vzal z lásky mimo kastu, a tak se spolu nějaký čas museli schovávat. „Nejde jen o blízkou rodinu, která je zavrhne, ale i o celou společnost a vesnici, která po této události zavrhne celou rodinu. Takové jednání se považuje za velikou sobeckost.

Ve velkých městech jsou lidé více otevření a manželství v kastách vyžadováno není,“ míní Jana. Když mají děti štěstí, tak mohou docházet do školy. Setkala se i se spoustou Indů, kteří neumí číst nebo ani neví, kolik je jim let, protože pochází z odlehlé oblasti, kde nepočítají na dny ale na roční období. „Po cestě Indií si člověk uvědomí, jaké máme štěstí, kde jsme se narodili.

Naše životy nejsou nalinkované, můžeme se rozhodnout, koho si vezmeme, zda půjdeme studovat a kde budeme jednou pracovat,“ říká Jana.

„Když jsem v jednom menším městě chodila krmit pouliční štěňátka a poté odnášela obaly od mléka a nepohazovala je kolem, děti se mi smály,“ vypráví Jana z Teplic.

28 Silverius

Rodina je na prvním místě Co ji ale opravdu nadchlo, bylo to, jak jsou indické rodiny velké a přátelské. Mentalita je prý s naší opravdu nesrovnatelná. „Pokud chcete jet do Indie, tak zapomeňte všechno, co víte, a jen pozorujte. Často jsem nerozuměla tomu, proč jsou věci takové, jaké jsou. Nenacházela jsem žádná vysvětlení,“ popisuje cestovatelka. Indové mnohem více lpí na rodinných sešlostech a tradicích. Být pohromadě. Schází se téměř každý den. Žijí opravdu společenský život. „V jednom kole jsem byla zvána k někomu domů na čaj, a to i od lidí, které jsem zrovna potkala na ulici nebo na mě třeba jen zamávali. Hned mě brali za ruku a vedli domů. Vlastně jsem celé dny nedělala nic jiného než s někým pila Chai čaj, tradiční indický černý čaj se směsí exotického koření, obvykle podávaný s mlékem.“ Jediné negativum, které přiznává Jana, je bezesporu špatná ekologická situace, se kterou se už několikrát setkala na svých předchozích cestách Asií.

V Indii je to dle jejich slov mnohem rozsáhlejší problém než kdekoliv jinde. „Děti si v odpadcích hrají, krávy a psi zde hledají něco na zub. Plasty se používají ve velké míře a nikdo vlastně neví, co potom s nimi.“ Kvůli nedostatečnému poučení o této problematice to místní obyvatele ve většině případů ani netrápí. „Když jsem v jednom menším městě chodila krmit pouliční štěňátka a poté odnášela obaly od mléka a nepohazovala je kolem, děti se mi smály. Vůbec nerozuměly, proč to dělám. Dokonce jsem se i setkala s tím, že je to tak zaujalo, že o tom později vyprávěly doma.“ A co tedy dělat s odpadky? V nejlepším případě jsou shromažďovány na jedno místo a páleny.

Ale i přes špinavé ulice plné odpadků si nedovolí Indii hodnotit špatně. „Je důležité si uvědomit, že je to jiná kultura a člověk musí být připraven na všechno,“ radí Jana. „Naprostý šok a údiv smíchaný se smíchem mě doprovázel každou minutu mojí cesty. Říká se, že člověk Indii buď miluje, nebo nenávidí a není nic mezi.‘‘ Jana si Indii rozhodně zamilovala a doufá, že se do ní jednou opět vydá.

Indické ulice fotoaparátem teplické rodačky Jana Neuhöferová

UJEP

29

text: Adéla Bierbaumer

foto: Petr Štěpánek

Používané germanismy překreslila grafička z FUD do unikátního slovníku Z diplomové práce žádaná kniha se zahraničním přesahem. Takový je příběh absolventky Fakulty umění a designu UJEP Adély Bierbaumer, která vytvořila obrázkový slovník germanizmů. Kniha s česko-německým názvem Wörtník se zabývá převzatými či vypůjčenými slovy z německého jazyka, jež v současné mluvě běžně používáme.

Do Ústí nad Labem mne zavála grafika, pocházím z města Větřní, které leží hned za kopcem nedaleko Českého Krumlova a je známé svým monumentem zchátralé papírny a romským ghettem. Po gymnáziu jsem se přihlásila do ateliéru ilustrace na plzeňskou univerzitu, což mne uvedlo do tajů uměleckého vzdělávání. Tam jsem také zjistila, co chci dělat, a nastoupila na ústeckou FUD do ateliéru GD2.

Našla jsem tu, co jsem vždy od grafického ateliéru umělecké vysoké školy chtěla – vlastní prostor, podporu komunity a svobodu v hledání sama sebe, a hlavně spoustu

zajímavých přátel, kluků a inspirace.

Dostalo mne začmouzené Ústí, sevřené magickými kopci, aura místní umělecké scény je více než sympatická. Nálada a flow jakéhokoliv atéliéru leží hodně na bedrech samotných studentů. Měla jsem štěstí, že jsem přišla v době, kdy studovala velmi silná generace vášnivých kreslířů do skicáků, vzájemně jsme se hypovali a battlovali... jo, na Růžku v hospodě – tužky a papíry, to byla skvělá doba.

Jednou z báječných možností studia je vyjet do zahraničí a mne osud zavál do německého Halle, které je z Ústí pouhé dvě hodiny autem. Chtěla jsem do Německa, jelikož mám rakouské předky, část rodiny tu žije, a samozřejmě s úmyslem zlepšit němčinu. Když jsem svýho kluka učila v Halle základy jazyka, pomáhala jsem si germanizmy a zjistila, kolik jich denně nevědomě vyslovíme. V ateliéru ilustrace jsem zrovna měla možnost vlastního výběru zadání, takže nápad ilustrovat

slovník germanizmů byl jasná věc. Němci vůbec neměli „ánunk”, že taková slova používáme.

Udělala jsem si seznam – aušus, flaška, špunt, cihla, drát...dóza nebo fígl, háro, knoflík, ksicht, majlant, roura a taky pech, sichr, nudle, šnek, trotl, kravál, kaput a šlus. Našla jsem jich fůru! Buď jsem slovo znala, nebo se mi zamlouval jeho příběh a chtěla jsem ho ztvárnit. Kniha obsahuje jen výběr cca 350 obrázků, nesnáze tedy nepramenily z důvodu, že bych slova nemohla najít, ale že je tam nemohu všechny nakreslit. S tématem germanizmů pracovalo už spoustu lidí i učitelů, ale unikátnost této knihy spočívá v ilustracích a autorském ztvárnění významů slov. Když jsem začala pracovat, myslela jsem si, že nejdříve jen naskicuji návrhy a pak budu pečlivě každý obrázek překreslovat. Nejvíce mne ale bavila autenticita rychlokresby a první myšlenky. Většinu ilustrací jsem mnohokrát překreslovala,

umění Absolventka Fakulty umění a designu UJEP Adéla Bierbaumer vytvořila obrázkový slovník germanizmů 30 Silverius

dokud jsem nebyla s výsledkem spokojená, ale byly i případy, kdy jsem přes veškerou snahu nedokázala výjev vyjádřit tak jako napoprvé, třeba cimprlich. Tak vznikla na konci semestru knížka Wörtník. S názvem jsem hodně tápala a nakonec zvolila zkomoleninu slov Wörterbuch a slovník, obsahuje tak symbolicky přehlásku za německý jazyk a za český jazyk čárku nad i. V Německu i doma se to ujalo skvěle!

Wörtník je plný humorných hádanek, které lze někdy horko těžko rozluštit, a většinou patří českým čtenářům. Mnoho slov v knížce je již zastaralých a znají je třeba jen naši rodiče, a ti je zase znají od svých rodičů a prarodičů, proto je kniha zajímavá i pro německou stranu.

Jelikož jsem cítila potenciál tématu, rozhodla jsem se po návratu z Německa, což bylo až po roce, slovník s odbornou pomocí vylepšit a dokončit jako svou diplomovou práci. Začala jsem spolupracovat s Mgr. Janem Kvapilem z katedry germanistiky a účastnila se několika česko-německých diskuzí. Díky tomu jsem pak vytvořila brožuru pro Euroregion Elbe Labe v Drážďanech a výukové pracovní sešity pro střední školy nebo workshopy pro děti. Nejen kamarádi mne začali pošťuchovat, že by knihu rádi měli, a tak jsem se rozhodla půjčit si peníze a vydat vlastní náklad, který je po roce distribuce rozdávání a prodeje v pár knihkupectvích skoro pryč. Na podzim o knize vyšel článek v Sachsische Zeitung a o Wörtník si lidé píší i z Německa. Tak mám radost, že moje práce nezůstala v šupleti a je stále na pochodu. I když je vždy spoustu jiné práce, s Wörtníkem buduju další plány, přemýšlím o dotisku, vychytané „šmajchl” obálce i úvodníku v němčině, který mi v knize chybí. Co se mnou plánuje Wörtník sám, to se nechám překvapit.

umění

Studentka Adéla Bierbaumer se věnuje ilustraci, volné i pevné grafice, a buduje sítotiskovou dílnu v Domě umění Ústí nad Labem, kde vede workshopy pro studenty, školy i veřejnost, a letos je již po čtvrté jednou z organizátorů mezinárodního festivalu ilustrace a komiksu FIK v Hraničáři.

UJEP

31

text: Anna Škopková

foto: archiv ELBEDOCK

Šéf festivalu dokumentárních filmů: Chceme dodat Ústí sebevědomí

R S 1 R

p

1 Vlevo Filip Kršiak s režisérem Vítem Klusákem V domácnosti nadšený kuchař a pejskař s ironií o sobě říká, že vlastní pílí se několikrát dopracoval až ke dnu. To je Filip Kršiak. Ale také ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů ELBE DOCK, v rámci něhož se předává i Cena Pavla Kouteckého. Jeho hlavním cílem je pozvednout kulturní život v Ústí nad Labem. Proč se rozhodl zrovna pro Ústí? A jaké čekají na návštěvníky novinky?

společnost

ELBE DOCK čeká druhý ročník, i přesto je jeho historie mnohem delší. „V roce 2017 jsme převzali organizaci desátého ročníku Ceny Pavla Kouteckého určenou pro nejlepší české dokumenty. Deset let probíhala v Praze řada nominačních projekcí zakončených slavnostním večerem v divadle Archa. Jenže my jsme z toho chtěli vytvořit světovou událost, světový filmový festival. Ten ale musí mít nějakou místní kulturu, a to nám v Praze smysl nedávalo. Cena se tak přetransformovala do festivalu ELBE DOCK. Rádi bychom z ní vytvořili největší kulturní událost v kraji,” říká Kršiak a vysvětluje, proč se rozhodl zorganizovat ho zrovna v Ústí nad Labem. „Ústí je skvělý. Město je úplně bizarní.

Má v sobě spoustu protikladů, a tím je vlastně fakt hezký. Ústecký kraj si zaslouží zkulturnit a stojí za to udělat v něm něco významného. Něco, co by mělo význam i pro místní lidi a mohlo je to obohatit.

Chceme do kraje vrátit sebevědomí,” míní 32 Silverius

Kršiak. Podle jeho slov chybí v dokumentární sféře podobná akce, která by se zaměřila na začínající tvůrce ze střední Evropy. „Zatímco zmíněná Cena Pavla Kouteckého byla cena veškerých dokumentů od všech filmařů, my chceme dát šanci hlavně debutujícím autorům. Všechny naše tři soutěžní kategorie jim tuto příležitost poskytují,” podotýká ředitel festivalu.

Letos si organizátoři přichystali také doprovodný program, jehož ústředním tématem jsou exekuce. „Vytvoříme safe space a formou besed a diskuzí na toto téma se chceme věnovat věcem, které lidi v Ústí pálí. Připravujeme různé masterclass, workshopy i studentský program.

Chceme se více propojovat s mladými lidmi a mluvit s nimi o dokumentárním filmu. Seznámit je s ním. Byli bychom rádi, aby se akce účastnilo i více studentů, a proto nabízíme všem studentům UJEP akreditace zdarma. Zároveň s univerzitou

letos navazujeme bližší spolupráci,” uvádí Kršiak, kterého prý v Ústí mnoho věcí překvapilo. „Že Mekáč zavírá dřív, než má uvedené otevírací hodiny! (směje se). Ale jinak mám jenom pozitivní zkušenosti. Po minulém ročníku jsme měli dobrý pocit i díky pozitivnímu feedbacku od diváků a místních organizací. Samotné zakončení akce dostalo mě i diváky nejvíc. Za zvuků zremixované Vltavy na Labe, původně od Bedřicha Smetany, jsme předávali ledovou cenu, která oceněným roztála v rukou přímo na pódiu. Byl to takový symbol prchavosti.

I když se občas někde zasekneme, zamrzneme, tak to zas rychle povolí,” doplňuje.

V porotě v loňském roce usedli například producent a influencer Kazma, zpěvačka a moderátorka Emma Smetana nebo režisér seriálu Pustina Ivan Zachariáš. Porotce pro letošní rok organizátoři ještě drží v tajnosti.

13. Cena Pavla Kouteckého a 2. Mezinárodní festival dokumentárních filmů ELBE DOCK proběhne v Ústí nad Labem 28. května–2. června 2019 a v Drážďanech 6.–8. června 2019.

s p s

p

s p s

w w

REKTORA SPORTOVNÍ DEN 10.

4.

2019 REKTORA ˇ ˇ a zvítezís ˇ ˇ prijd

10. 4. 2019 sportovní disciplíny ˇ prehlídka pohybových skladeb studentská párty

ˇ ˇ a zvítezís ˇ ˇ prijd sportovní disciplíny ˇ prehlídka pohybových skladeb studentská párty

www.pf.ujep.cz/sportovni-den www.pf.ujep.cz/sportovni-den UJEP

33 1

text: Pavla Růžičková

Výlet „na zkušenou“

Dekorovaný porcelán se v Dubí jako jediný v České republice dekoruje původní podglazurovou technologií

cesta s UJEP

Vydat se na zkušenou bývalo dříve naprosto běžné. Mladí muži odešli z domova, ve světě či ve vedlejší vsi se vyučili řemeslo a často se domů vrátili i s nevěstou. Bylo to vlastně velmi šikovně vymyšleno.

Ti úspěšní se vraceli, aby si zřídili novou živnost a nevěsty odjinud obohatily genofond často uzavřených komunit vesnice.

Dnes mají mladí lidé a především studenti mnoho možností sbírat zkušenosti po světě, bohužel smutným faktem zůstává, že dnešní děti často nevědí, co to řemeslo je. Vydejme se tedy na výlet „na zkušenou“ za řemesly.

Za mlynářem do Zubrnic

výlety

Že mlynář mele mouku snad ještě každé dítě ví. Ovšem jak takový mlýn funguje, už ví málokdo. Krásný funkční mlýn je přitom součástí skanzenu v Zubrnicích, které jsou jen 15 kilometrů od Ústí nad Labem. Mlýn Týniště čp. 27 je příkladem malého selského mlýna pracujícího jen pro nejbližší 34 Silverius

okolí, kde na počkání mleli mouku a šrot z vlastního přivezeného obilí. Zákazník při mletí obvykle i pomáhal. Mlýn z roku 1758 pohání vodní kolo. Samotný mlynář se svou rodinou bydlel od roku 1864 v nově postaveném domku vedle, neměl proto potřebu mlýn modernizovat a rozšiřovat, a objekt tak zůstal nezměněn v podobě ze začátku 19. století.

V roce 1945 přišli do mlýna nový osídlenci, ti však obydleli jen kamenný domek a z mlýna udělali skladiště. Naštěstí byl v roce 1976 zakoupen Okresním vlastivědným muzeem a zahájena rekonstrukce.

Dnes je mlýn opět zcela funkční. Bohužel mlynářskému řemeslu se nikde v kraji nenaučíte, a tak například mlýn v Litoměřicích dlouhodobě bojuje s nedostatkem mlynářů a zaměstnává mlynáře z Německa.

Brány mlýna se otevírají 1. května 2019, více informací naleznete na: www.skanzen-zubrnice.cz

Za cibulákem do Dubí I tradiční porcelán s modrým vzorem cibuláku se vyrábí přímo za humny – v malebném Dubí v Krušných horách. Dekorovaný porcelán zde navíc jako jediní v České republice dekorují původní podglazurovou technologií. Využijte jedinečnou možnost navštívit výrobní prostory a sledujte, jak se vyrábí známý cibulák. Uvidíte vše – od skladu surovin po expedici výrobků. Seznámíte se s přípravou porcelánové hmoty a s různými způsoby vytváření porcelánových výrobků — od tradičních po nejmodernější vytvářecí technologie, kterými jsou izostatické lisování nebo tlakové lití.

Ohřejete se u moderních plynových rychlovýpalových pecí, na dekoraci uvidíte, jak se základní prvky cibulového motivu přenáší na porcelánový střep, a budete moci nahlédnout pod ruce malířkám při dokončování cibulového vzoru. Autentický pocit z návštěvy porcelánky můžete posílit i tak, že po prohlídce poobědváte v závodní zaměstnanecké jídelně.

foto: Josef Růžička

Prohlídku výrobních provozů je nutné absolvovat v dopoledních hodinách a termín vaší návštěvy je třeba dopředu domluvit u pracovníka Městského informačního centra. Více informací naleznete na: www.infocentrum-dubi.cz/cz/70. exkurze-do-vyroby-ceskeho-porcelanu-a-s/ Za horníky do Krupky Krušné hory byly po staletí domovem horníků, kteří se každý den prokopávali hlouběji do země a v potu tváře těžili nerostné suroviny. Štola Svatý Martin v Krupce bývala jedním z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. Otevírala jednu z nejbohatších cínových rudních žil – žílu Lukáš. Dolování zde začalo v průběhu 14. století, těžba ustala před druhou světovou válkou. Dnes lze tuto kulturní památku navštívit a v podzemních štolách si udělat představu o tom, jak zde horníci dobývali cín. Štola nabízí návštěvníkům ukázky ražení historických dlouhých důlních děl, ukázky rozdílů ve vyztužování prostor v minulosti i současnosti, na vybraných stanovištích způsoby dobývání cínové rudy, které dokumentují rozvoj technologie těžby, dále charakteristické úseky žíly s její minerální výplní, sbírku historických předmětů a znaků hornických měst v ČR, výstavu minerálů a hornin i venkovní expozici důlní techniky. Lákadlem je také Pramen štěstí či krápníková výzdoba.

českém pivovaru, je dnes již možné spatřit jen zřídka. Při hodinové prohlídce pivovaru s průvodcem návštěvníci mohou sledovat celý proces vaření piva od varny po stáčírnu. V nabídce jsou školní prohlídky a prohlídky s ochutnávkou v prostorách spilky, kde je připraveno chlazené světlé a tmavé pivo čepované přímo z tanku do originálního pivovarského mazáku.

Prohlídky je nutné objednat předem, více informací naleznete na: www.zateckypivovar. cz/prohlidka A protože na zkušenou se často chodilo za hranice, máme pro vás ještě jeden tip: Za květinami do Sebnitz Sebnitz je městem květin, ovšem ne těch přírodních, vonících, nýbrž ručně dělaných květin umělých. Touha napodobit krásu květin je stará jako lidstvo samo, umělé květy zmiňuje již Starý zákon. V 18. století byly umělé květy velkou módou, zdobily šaty i složité účesy. Vyráběly se především v severních Čechách z papíru, pilin a lehkých lněných látek. Ve velkém se exportovaly do celé Evropy a převevším do sousedního Saska. Po uvalení nových cel za zboží do Saského království pak čeští výrobci pragmaticky přesunuli výrobu z Čech do Saska, přesně řečeno do Sebnitz a okolí. A tam se umělé květy

Na prohlídku podzemí je potřeba mít pevnou obuv a teplé oblečení, více informací naleznete na: http://www.krupka-mesto.cz/ stola-stary-martin/ Za pivovarníky do Žatce Žatecko je vyhlášeno pěstováním chmele a jeho následným zpracováním v lahodný mok. Zatímco starší generace si jistě vybaví tvrdou práci na chmelových brigádách, v Žateckém pivovaru lze nahlédnout pod pokličku sládkům při vaření piva. Žatecký pivovar dodnes pokračuje v tradici výroby českého piva typu světlého ležáku tak, jak se tato technologie ustálila od druhé poloviny devatenáctého století. Trvá přitom na použití pouze tří základních surovin: vody, sladu a chmele. To, co bylo ještě v době nedávné k vidění téměř v každém

Krásnou ruční práci v Sebnitz před očima návštěvníků předvádí 18 květinářek

vyrábí dodnes. V manufaktuře Deutsche Kunstblume Sebnitz lze vznik křehké krásy umělých květů pozorovat zblízka od vyražení obrysu listu jednou ze 130 tisíc historických raznic přes napaření, tvarování, barvení až po konečné lepení a vinutí na tenký drátek. Krásnou ruční práci zde před očima návštěvníků předvádí 18 posledních květinářek, studijní obor Výrobce umělých květin bohužel zanikl při sjednocování Německa a studovat se nedá ani ve šluknovském Centrofloru. Sebnitz leží přímo na hranicích s ČR, sousedí s obcí Dolní Poustevna v západní části Šluknovského výběžku.

Ukázková manufaktura má otevřeno celoročně denně od úterý do neděle, více informací naleznete na: www.deutsche-kunstblume-sebnitz.de

Moje zkušenost: ERASMUS+ text a foto: Radek Timoftej, absolvent FŽP UJEP a FUD UJEP

společnost

Město Selçuk v tureckém Izmiru, vpravo na stránce loď v istanbulském přístavu

Co je to zkušenost? Trvalý výsledek zážitku, říká Wikipedie. A co říká Radek, který před 10 lety, během studia na UJEP, strávil s Erasmem několik měsíců v Turecku? Že právě možnost vycestovat jako student s programem Erasmus+ je jednou z cest, jak získat hned celou řadu nejrůznějších zkušeností. Zkušeností, které možná udají zásadní směr vašemu životu.

Pokud je, podle Forrestových slov, život opravdu jako bonboniéra, pak Erasmus musí být minimálně hodně sladká a k tomu ještě vysokoprocentní čokoláda s chilli.

Prostě mix neskutečných pocitů extrahovaných do pár měsíců života.

Erasmus je forma dospívání. Oproštění se od domova, rodiny a uchopení svého života do vlastních rukou. Možná proto nakopnul tolik lidí dělat věci, na které před odjezdem neměli ani pomyšlení.

Erasmus je svoboda, které by si měl každý student vážit, protože s přibývajícími léty jsou pro něj tyhle chvíle svobody čím dál vzácnější. Připadá vám těžké tomu uvěřit?

Těžší je si to připustit.

Stejně jako Forrestova bonboniéra symbolizovala fakt, že nikdy nevíme, co nám 36 Silverius

život připraví, nikdo před Erasmem netuší, kým bude, až se z něj vrátí.

Na Erasmu je úžasné, že si ho můžeme uvařit tak, jak nám to vyhovuje (i podle toho, jak vařit umíme). Může se dokonce stát zrcadlem našeho života. Někdo zaleze na byt na koleji na půl roku, někdo vymetá všechny bary v okolí, jiní cestují, baví se, objevují, nebo se také vzdělávají.

Erasmus je nástrojem, kterým se Evropská unie snaží umožnit svým občanům získávat znalosti a zkušenosti, učit se cizí jazyky, poznávat jiné kultury, vytvářet celoživotní přátelství a probouzet studenty i akademiky k odvážným a tvůrčím životním krokům. Erasmus přispívá ke globalizaci, dnešní formě cestování a sdílení.

Výběr státu, kam by se chtěl student vydat (a UJEP má opravdu slušnou nabídku) je jedním z prvních a důležitých rozhodnutí.

Od něj se životní cesta odvíjí dál. Co, odvíjí.

Rozbaluje. Protože v tomhle případě je to doslova jako s tou bonboniérou.

Deset let po Erasmu si, upřímně, moc neumím představit, že bychom dnes dělali podobné věci jako tehdy. Už jen naše samotná dvoudenní cesta autobusem do Turecka. A potom půlroční spaní 10 metrů vedle věže mešity, stopování tureckých

kamioňáků, zahrabávání krosen na hraně pláže, spaní ve stanu na periferiích měst, čtyřhodinové přednášky finského učitele, který nám v rozpálené stepi tureckého středozemí v angličtině vyprávěl o boreálních lesích. A samozřejmě dnes nepředstavitelné šetření na čemkoli, abychom ušetřili peníze na cestování.

V Turecku jsem kromě jiného zažil, jak fungují 4 ženy, s nimiž jsem několik měsíců, sdílel jeden pokoj. Jak jinak, také kvůli tomu, abychom ušetřili. Pochopil jsem, proč je na parketách vyšlapaná cesta mezi zrcadlem v pokoji a koupelnou. Probouzel mne kartáč rozčesávající vlasy některé ze spolubydlících. Místo počítání oveček před spaním jsem počítal ženské spodní prádlo a ponožky visící na hodně dlouhé šňůře nad postelemi a u toho jsem vyslechl nespočet dívčích rozhovorů.

nedá věřit. Několik měsíců jsme bydleli vedle základny tureckého vojenského komanda, které je jedním z nejdrsnějších na světě.

Při snídani na střeše našeho domu nám pár desítek metrů nad hlavou přelétaly vojenské vrtulníky. Lyžovali jsme uprostřed Turecka a potápěli se kousek od antických památek.

Během cesty do školy jsme denně strávili hodinu s místními obyvateli, a i přesto jsme málem způsobili mezinárodní konflikt, když jsme se rozhodli, že dětem uděláme radost a převlečeni za Mikuláše, čerty a anděly jsme přijali v prosinci pozvání do místní školy (až později jsme zjistili, že je muslimská). Nebyl to dobrý nápad.

Jestli tedy patří něco na konec, pak je to tohle: „JEĎTE.” Jak vycestovat s programem Erasmus+?

Kontaktujte oddělení pro vnější vztahy UJEP, navštivte web ujep.cz/erasmus nebo facebookovou stránku Erasmus na UJEP.

Erasmus byl pro mne hořko-slano-trpko-pálivo-kyselo-sladkou zkušeností a odstartoval mnohé, čím se dnes v životě zabývám.

Turecko jsme projeli křížem krážem i dokola. Více než deset tisíc kilometrů všemožnou dopravou. Chvíli jsme žili hluboko v horách. Naši hostitelé věřili na animismus a stranili se společnosti. Viděli jsme slintat velblouda při velbloudích zápasech. Přemýšleli jsme, kde se v Turecku vzal dikobraz. Lezli jsme na čtyři tisíce metrů vysokou sopku. Pochopili jsme, že ani policistům se UJEP

37

text: Anna Škopková

foto: pixabay.com

! y n h c e š v o r p + Erasmus Držte si klobouky, jedeme na Erasmus+.

Nejen studenti. Všichni. Od vrátnice po rektorát. Protože na pořádnou dávku inspirace není nikdy pozdě!

non testatum

V posledních týdnech jsme o Erasmu slyšeli v jednom kuse. Fakulty vyhlašovaly výzvy na zahraniční stáže a byl toho plný internet.

Denně jsme se seznamovali s příběhy mladých lidí, kteří s Erasmem vyrazili do světa a vrátili se změnění, plní inspirace a nadšení do nových projektů… Celebrity se přiznávaly k chybám ve výslovnosti, sežraným notám, betonovým knedlíkům či ztraceným pasům, a všechny přitom svorně tvrdily, že každý z těch (tra)pasů stál za ty nenahraditelné zkušenosti, které je nasměrovaly na hvězdnou životní dráhu.

A pak to najednou přišlo. Bylo to jako epidemie. Káťa z Vědecké knihovny dorazila jednoho rána do práce rozhodnutá a s krosnou. A než jí jel vlak, stačila (za vydatné pomoci cestovatelských časopisů z oddělení Geografie) nakazit většinu kolegyň a kolegů. Cestou kampusem pak na sebe tahle skupinka nabalila další odvážlivce, kteří pochopili, že není důvod držet se při zemi jen proto, že je člověk Ústečák, ve středních letech, s jedním či dvěma rozmazlenými dětmi a obligátním poměrem (samozřejmě myslíme ten zaměstnanecký, s univerzitou).

Když tahle skupinka instantních cestovatelských nadšenců procházela kolem rozestavěné budovy Centra pro přírodovědné a technické obory, všimli si ho naši vědci a vědkyně z PřF UJEP, kteří se sem chodí pravidelně dívat, kdy že se budou moci nastěhovat. A došlo jim, že čekání je na nic, a že když chce člověk studovat kultury, nemusí jít striktně jen o ty bakteriální, pod

mikroskopem, že se člověk občas může pokusit poznat nějakou tu (odlišnou) kulturu bez mnohonásobného zveličování, prostě jen tak, 1:1.

Tou dobou už to nebyla jen skupinka nadšenců, ale pořádné masopustní procesí skandující hesla jako „Vědec nebo učitel, pecivál je na pytel!“ či „Ať jsi z UMPRUM nebo z FUDu, nikdy nesmíš zažít nudu!“ či dokonce „Rektor na vlak!“. Nešlo je přehlédnout, natož přeslechnout. A už vůbec ne z oken 4. patra budovy rektorátu, kde zrovna probíhalo jednání správní rady univerzity. A tak se nakonec s Káťou na nádraží vydal i rektor, kvestor, litoměřický biskup Mons. Baxant, několik ředitelů vlivných sudetských průmyslových podniků i paní kancléřka, která si jedny pohotovostní pohorky schovává v šuplíku na sekretariátu.

Cestou k nádraží se na procesí nabalilo mnoho dalších přesvědčených „erasmáků“ včetně Martina Hausenblase, který sice už všude byl, ale nemůže chybět u žádné ústecké legrace. Někoho ještě napadlo zavolat expertům na inovace do ICUKu, aby jeli také, ale nikdo to tam nebral. Asi proto, že všichni, kdo tam pracují, dávno sami pochopili důležitost cestovatelského nadhledu a inovují Ústecko odněkud z pláže… Že by měl člověk po studiích cestovat, aby si rozšířil obzory, to říkával již Jan Amos Komenský. My dodáváme, že by se měl zavést Erasmus plus mínus pro všechny.

Protože na to, získávat nové zkušenosti, vydat se někam dál, výš nebo prostě jinam, není v životě pozdě nikdy. Tak na to nezapomínejte.

A ještě něco. Až najdete, co hledáte, vraťte se s tím zase sem k nám. #nasever.

38 Silverius

Kam za námi?

4. 4.

AUTORSKÉ ČTENÍ RADKA FRIDRICHA Pozvánka na autorské čtení a besedu s nositelem ceny Magnesia Litera Radkem Fridrichem. Vědecká knihovna UJEP, od 16 hodin.

10. 4.

SPORTOVNÍ DEN REKTORA Přijďte si zasportovat do haly PF UJEP a do úniverzitního kampusu. Tradiční akce KTVS startuje od 9 hodin.

10. 4.

ZEĎ V MATIČNÍ PO 20 LETECH V rámci realizovaného výzkumu katedry sociální práce zve FSE na seminář k realizovanému výzkumu „Zeď v Matiční po 20 letech“. Seminář se uskuteční 10. dubna od 10 do 16 hodin v MFC UJEP.

16. 5.

DEN VĚDY A UMĚNÍ Festival vědy, sportu a umění se koná na Kostelním náměstí, před obchodním domem Forum v Ústí nad Labem, a to od 10 do 16 hodin.

28. 5.

29.–30. 4.

INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽ PEDAGOGICKÝCH FAKULT Interpretační soutěž pedagogických fakult ČR 2019 s mezinárodní účastí se uskuteční v Ústí nad Labem. Soutěžními obory jsou hra na klavír, sólový zpěv, hra na ostatní nástroje, melodram a sbormistrovství. Více informací včetně přihlášky najdete na pf.ujep.cz.

26. 7.

VÝSTAVA: SLUNEČNÍ MĚSTO Až do 26. července probíhá v ústeckém Hraničáři výstava a půlroční tematický program představující vybrané poznámky k architektonickému dědictví z let 1948–1989 v Československu. Ve výstavním projektu se promítnou i konkrétní příklady z Ústí nad Labem.

ELBEDOCK 2019 13. Cena Pavla Kouteckého a 2. Mezinárodní festival dokumentárních filmů ELBE DOCK proběhne v Ústí nad Labem 28. 5.–2. 6.

2019 a v Drážďanech 6. 6.–8. 6. 2019.

kalendář akcí