Silverius 2019/02

Ředitel věznice vede odsouzené k výtvarné činnosti.

Papua-Nová Guinea bez obalu v obalu a bez obalu.

Šéfka Zásilkovny Simona Kijonková o práci i rodině.

UJEP

1

Silverius 2/2019 Časopis, který pro vás připravujeme na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Obsah

Adresa redakce:

„Většina lidí se do vězení dostává proto, že chtějí všechno okamžitě.“

Pasteurova 1, 400 96 Ústí nad Labem Jsme registrováni na Ministerstvu kultury ČR pod číslem E 22417.

Redakce Pavel Doulík, hlava Silveria

Kristián Šujan, redaktor

Jana Kasaničová, jazykový korektor, editor

4

„Výtvarný projev vězně se dá též využít jako pomocná diagnostická metoda k jejich psychologickému profilu,“ říká ředitel Vazební věznice Teplice Petr Blažek.

Josef Růžička, grafik, editor a ten, který na to v závěru vždycky ještě hodí očko

10

Kontakt e-mail: redakce@ujep.cz telefon: +420 475 286 274 web: www.ujep.cz

Titulní fotografie Bez obalu. To je téma aktuálního vydání časopisu Silverius. Vedle stále problematického tématu plastů v přírodě jsme se zaměřili i na mnoho dalších oblastí, v nichž se „obal“ v různých konotacích vyskytuje. Navštívíme tak například Vazební věznici v Teplicích, jejíž klienti tráví vymezenou část života právě v takovém uzavřeném „obalu“. Se svým životním příběhem se s námi „bez obalu“ podělí také zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková, jež je absolventkou naší fakulty sociálně ekonomické.

A zavítáme rovněž do obchodů, kde na výrobky v obalu rozhodně nenarazíte. Tak s chutí do toho a pěkné léto!

2

Silverius

32

Nákupy v plastech jsou přežitek,

navštivte s námi bezobalové obchody.

22

Absolventka FSE Simona Kijonková patří mezi nejvlivnější ženy České republiky.

Papua-Nová Guinea bez obalu v obalu a bez obalu

Slovo prorektora Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky, milí studenti, „bez obalu“ musím přiznat, že jsem byl velmi potěšen, když mi byla svěřena možnost napsat úvodník tohoto čísla Silveria. Tím spíše, že jsem na rektorátní palubě teprve chvíli, vlastně takový nováček, který poté, co opustil kapitánský můstek na pedagogické fakultě, přeplul po vlnách kampusu do multifunkčního centra. A to s úžasným výhledem, kdy mohu denně sledovat, jak se tvoří nová flotila naší univerzity – centrum přírodovědných a technických oborů.

A roste skutečně před očima, za chvíli bude výhled na Větruši jen romantickou vzpomínkou.

Téma aktuálního čísla Silveria zní „bez obalu“. Jako vždy se jedná o mnohoznačné sousloví, které člověku umožňuje rozvinout fantazii všemi směry. Žijeme v době, kdy se bez obalu říká spousta věcí, kdy se snažíme myslet a žít ekologicky a nepoužívat zbytečně obaly, nebo kdy nás daleko více než samotné zboží zajímá jeho obal...

Samozřejmě vymyslíte spoustu dalších možností, jak toto téma uchopit, rozvést nebo aplikovat na současný život... či dokonce život naší alma mater.

Univerzita prošla v posledních několika týdnem velmi náročným systémem hodnocení Národním akreditačním úřadem pro vysoké školství ve snaze získat institucionální akreditaci. Hodnotící komise šly skutečně do hloubky, jak se říká „až na krev“, a univerzita se musela také ukázat bez obalu. Upřímně, tento proces je čas od času prospěšný – ukázat se bez zbytečných okrasných vrstev, jak vlastně vypadáme. A byť nám není hodnocení vždy zcela příjemné, můžeme se o sobě dozvědět mnoho zásadních a užitečných věcí, které nám mohou v další práci pomoci. Ústřední rozhovor Silveria je veden s ředitelem teplické vazební věznice Petrem Blažkem. Ten velmi dobře ví, jak se věci dějí bez obalu. Proto všem čtenářům doporučuji právě tento rozhovor.

Nejen, že se dozví něco nového, ale také si uvědomí, jak drsná může realita být. A možná si pak o to více budou vážit toho, co mají. Včetně přátelského prostředí, které na naší univerzitě panuje a které z ní činí příjemné místo pro vysokoškolská studia. A i když Vám to někdy tak nepřijde, podívejte se, jak to bez obalu vypadá jinde. Člověk by se měl umět radovat i z drobností.

Dále:

Zkušenost na anglické univerzitě Obaly a textilie z nanovlákenných materiálů Povídka: Změna je život Josef Trögl: Mikroplasty Výlety: Pod povrchem

14 16 26 28 34

Toto číslo mi sedí, jsem zvyklý říkat věci bez obalu. Tím nemám na mysli nekorektní či dokonce vulgární komunikaci, ale komunikaci upřímnou. Přetvářky máme kolem sebe spoustu, není nutné ji zbytečně podporovat.

A tak upřímně, bez obalu, prožijte pohodové léto plné zábavy a relaxace... a až dobijete tolik namáhané baterie, tak úspěšně vstupte do nového akademického roku 2019/2020.

Pavel Doulík, prorektor pro vnější vztahy

„Většina lidí se do vězení dostává proto, že chtějí všechno okamžitě.“

4

Silverius

text: Kristián Šujan

foto: Karel Pech

UJEP

5

Vězni se během výkonu trestu účastní mnohých resocializačních aktivit, jednou z nich je i výtvarná činnost pod vedením ředitele Petra Blažka Dobrovolně se sem rozhodně nikdo dostat nechce. Vysoké stěny, strážný s brokovnicí na věži i pevné, zamčené mříže. To je Vazební věznice v Teplicích, pro obviněné muže i odsouzené muže a ženy. Zařízení, i jeho ředitel Petr Blažek, vešlo do povědomí veřejnosti díky seriálu ČT Uzamčený svět. Jak vypadá vězení na vlastní kůži? Vazební Věznice v Teplicích patří k nejmenším zařízením svého druhu v ČR. Celková kapacita čítá 176 osob, z toho kolem 100 osob je ve vazbě. Zbytek jsou odsouzení, z nichž dvacítka pracuje přímo ve věznici, zbylých dvacet pak mimo objekt věznice – třeba na hřbitově, ve firmách či v domovech pro seniory. Zbylí vězni, tzv. „průběžky“, přijíždějí na žádost soudů nebo policie do vazební věznice, kde čekají na soudní jednání, výslech či jiné úřední úkony. Věznice má také specializované oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné ženy.

Nejčastějšími trestnými činy jsou v teplické věznici krádeže, podvody či neplacení alimentů. Při pohledu dovnitř čeká na návštěvníky hned několik překvapení. Nejenže věznice skýtá repliku gotické kaple, ale současně na mnoha místech připomíná výtvarný ateliér. Na chodbách, v kancelářích a často i v celách vězňů visí obrazy a nejrůznější výtvarné práce. Není divu, ředitel věznice Petr Blažek je umělecky nadaný a útěk z náročné práce hledá právě ve výtvarné tvorbě. Maluje obrazy jak v soukromém ateliéru, tak i přímo ve věznici s vězni. „Výtvarný projev vězně se dá též využít jako pomocná diagnostická metoda k jejich psychologickému profilu. Nevědomky totiž do kresby projektuje svá traumata,“ říká v následujícím rozhovoru Petr Blažek.

Proč máte ve vězení kapli?

Každá věznice má kaplana, který za vězni dochází a promlouvá s nimi. Využívat ho ale mohou i naši zaměstnanci. Pokud jde o kapli, je to místo, kde je klid. Člověk se v ní zavře a medituje. Třeba se i propojí s „vrškem“ a stane se z něj lepší člověk.

rozhovor

Kaple vypadá jako historické umělecké dílo. Jak k tomu došlo?

Otevřeli jsme ji v přízemí budovy věznice na místě jedné z kanceláří v roce 2012.

Na rozdíl od většiny ostatních vězeňských kaplí je vybudována jako zdařilá varianta 6

Silverius

gotické sakrální architektury. Usiloval jsem o dosažení stejného pocitu ohromení, jako když ve středověku vstupovali věřící do katedrály. Vybudovali ji svépomocí místní vězňové s minimálními náklady.

Základním materiálem byl pěnový polystyren, papír a dřevo. Výsledek je přitom tak věrohodný, že obstojí i při detailním pohledu.

Jediné, co tu chybí, je chlad nepřítomného kamene, přestože kaple vypadá, jako kdyby kamenná byla.

Vy sám jste výtvarně nadaný. Kde se to ve vás vzalo?

K malování, časem k výtvarnému umění, inklinuji od dětství. Později, na vysoké škole, jsem měl možnost v rámci studia na ústecké univerzitě poznat skvělé výtvarníky, prof. Michálka, doc. Šavla a Mgr. Kračmara, kteří mi výtvarně otevřeli oči a ukázali novou cestu a možnosti sebevyjádření.

První obraz jste namaloval v roce 2008 a visí v jídelně ve věznici. Malujete také doma ve svém výtvarném ateliéru. Proč a co všechno tvoříte? Je to způsob psychické hygieny?

Maluji v podstatě všude, kde se dá, a vše, co mě něčím zaujme. Nejsem výtvarně vyhraněný typ, někdy stačí malá kresba, jindy se dám do větší akční malby, někdy dojde i na sochu nebo řezbu.

Pro mě osobně je možnost tvořit formou komunikace s okolním světem a fantastickým únikem do jiných světů, kde vládne klid a harmonie.

S vězni jste vytvořil několik dalších děl, hlavně obrazy, které momentálně vystavujete v pražské Květnici (Zotavovna Vězeňské služby ČR, Na Květnici, Praha-Nusle, pozn. autora). K čemu jsou vůbec vězeňské kresby dobré?

Za každým z obrazů je lidský příběh toho, kdo ho vytvořil. Výtvarný projev vězně se dá navíc využít jako pomocná diagnostická metoda k jeho psychologickému profilu.

Nevědomky totiž do kresby projektuje svá traumata. Když vězeň tvoří spontánně, může dílo zrcadlit určitou symboliku a něco nazačit. Ale abychom tam našli konkrétní indicie, proč se dotyčný dostal na šikmou plochu, to je na delší kontinuální práci.

člověk vede, když vytváří nějaký artefakt, to je podle mě cesta, která by měla napovědět a pomoci. Navíc konečný efekt je také důležitý. Lidé dílo vězňovi pochválí a on cítí, že vytvořil něco, co má hodnotu. Vězni tak mají příležitost sami zlepšit prostředí, ve kterém vykonávají trest odnětí svobody.

Těší mě, že energie, co jsem do nich vložil, nebyla zbytečná. Sekundární význam vidím v tom, že si tvořivou aktivitou krátí čas a utíkají z reality stereotypního prostředí.

Proč je proces tvorby uměleckých děl ve vězení tak důležitý?

Ozývají se vám někteří „vězeňští“ autoři?

Většina lidí se do vězení dostává proto, že chtějí všechno okamžitě. Při vytváření výtvarného díla, které bude hotové třeba za rok, je tak učíme odkládat moment prožitku. Vězeň má čas a možnost přemýšlet o sobě, dojít k sebereflexi, proč se sem dostal a co bude dělat pro to, aby se sem už nikdy nevrátil. Vnitřní dialog, který každý

Ano. Někteří už jsou bohužel znovu ve vězení, ale s těmi, kteří to zvládli, jsem pravidelně v kontaktu. Dodnes mi volá například jedna z vězeňkyň, Nina, která byla zavřená kvůli tomu, že vozila drogy přes hranice. Teď pracuje v Rakousku a daří se jí dobře. Vrátit zpátky se určitě už nechce.

Vězeňská kaple se v přízemí budovy věznice otevřela v roce 2012 na místě jedné z kanceláří. Na rozdíl od většiny ostatních vězeňských kaplí je vybudována jako zdařilá varianta gotické sakrální architektury

UJEP

7

Petr Blažek Plk. Mgr. Petr Blažek nastoupil 1. dubna 1987 do služebního poměru ke Sboru nápravné výchovy Litoměřice, který byl předchůdcem Vězeňské služby ČR. V litoměřické věznici následně prošel několika funkcemi a v roce 1999 se stal vedoucím oddělení vězeňské a justiční stráže ve Vazební věznici v Teplicích. I tady se vypracoval a od roku 2011 zde vykonává funkci ředitele. Bakalářský obor Psychologické aspekty řízení lidských zdrojů absolvoval Petr Blažek na Technické univerzitě v Liberci, magisterský obor Vychovatelství pro speciální zařízení následně na Pedagogické fakultě UJEP v letech 2001–2005.

Zmínil jste, že někteří autoři obrazů už jsou zase ve vězení. Proč podle vás lidé po opuštění věznice znovu páchají trestnou činnost?

Justiční akademii v Kroměříži, ta by měla být hotová někdy v polovině roku. Tamní paní ředitelka viděla naši výstavu v Jihlavě a moc se jí líbila.

Možná ztratili motivaci, možná je jejich komunita „usměrnila“ ve svůj prospěch.

Podle mého by se takoví lidé měli po návratu z věznice asi přestěhovat, aby už svůj okruh „špatných lidí“ nepotkávali.

Znám ale i takové, kteří se chtějí do vězení vrátit dobrovolně. Pro ty je věznice svět, který o ně pečuje, kde mají jídlo, bydlení, kde jsou lidé, kteří je uznávají.

Pomohou podobné aktivity vězňům i prakticky? Dostanou třeba odměnu?

Jeden z vězňů, Marek, se momentálně připravuje na vyřezávání do kmenů stromů – bude tvořit pohanské bohy. Co s výtvorem následně uděláte?

Dáváme je našim rezortním zotavovnám, aby zpříjemnily prostředí pro naše zaměstnance. Tohle konkrétní dílo bude na dětském hřišti v jižních Čechách. Druhý kmen by měl putovat zase do Krkonoš.

Jaké další výzvy pro vězně-umělce jste si přichystal?

V současné době chystáme velkoformátovou dekorativní plastiku, asi šest metrů dlouhou a metr a půl vysokou, pro

Pokud se odsouzení zapojují do takových činností, které přispívají k estetizaci prostor nejen věznice, mají ode mě jakýsi příslib, že pokud si požádají o podmínečné propuštění, tak se k jejich žádosti jako ředitel připojím. To je následně výrazná pomoc při soudním jednání.

Z posledních statistik Rady Evropy vyplývá, že Česko má šestý největší podíl lidí ve věznicích ze 43 zkoumaných evropských zemí. Na sto tisíc obyvatel připadá 208,8 vězně. Příčinou jsou přísné tresty i velká míra recidivy.

Pomohlo by domácí vězení zeštíhlit věznice?

Náramky a domácí vězení samozřejmě připadají v úvahu. V současnosti existují i jiné alternativní instituty, jako například podmíněné odsouzení nebo veřejně prospěšné práce. I přesto se však do věznic dostává celá řada odsouzených, kteří podmínky těchto institutů nedodrželi a trest

Ve vězení mají také bohatý knižní fond, o který se stará odsouzený, bývalý soudce trestního senátu, Ondřej H. 8

Silverius

jim byl tzv. přeměněn na nepodmíněný. Dá se tedy předpokládat, že i tresty domácího vězení budou jen pro ty, kteří jsou schopni dodržet nastavené přísné podmínky. Takže masivní úbytek odsouzených v českých věznicích nepředpokládáme. Ale nechme se překvapit.

Mohou si vězni požádat, do jaké věznice chtějí nastoupit? Jak tento proces funguje?

Odsouzená osoba může požádat o stanovení nástupu do konkrétní věznice. Požádat ale musí příslušný soud a „vybraná“ věznice musí být nástupní věznicí pro výkon trestu.

Příslušný soud pak zašle všechny dokumenty přímo do této konkrétní věznice.

Pokud nastoupí do kterékoliv nástupní věznice, neznamená to, že v ní musí vykonat celý trest. Po sestavení tzv. programu zacházení se odsouzení z nástupních věznic přidělují i do věznic ostatních.

Stalo se, že by někdo během práce uprchl?

Pamatuji si na případ dvou vězňů, kteří uklízeli za Teplicemi. Mladíci ve věku 22 a 27 let z nestřeženého pracoviště s dozorem odešli na toaletu a už se nevrátili.

Rozhodli se uprchnout přes kopec za hranice. Na útěku ukradli z kamionu v Újezdečku u Teplic mobilní telefon a zmizeli do německého Dipoldiswalde. Svobodu si ovšem užívali jen 24 hodin, než je chytili němečtí policisté. Jeden z té dvojice měl jen měsíc do konce výkonu trestu. Za tohle ovšem dostali další dva roky a mnohem tvrdší věznici.

Podle statistik Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR aktuálně pracuje z celkově 19 784 odsouzených 8 837 vězňů, což je nejvyšší číslo za poslední čtyři roky.

O rok starší statistiky za Ústecký kraj pak ukazují, že zájem o práci se v jednotlivých typech věznic v kraji liší. Zatímco ve vazebních věznicích v Teplicích a Litoměřicích chodí do práce téměř všichni vězni, v běžných věznicích nepracuje ani polovina odsouzených.Kdo z odsouzených zkrátka chce, tak možnost pracovat má. Pochopitelně ve výkonu trestu najdete skupinu lidí, kteří nebudou pracovat nikdy.

rozhovor

Práce „na svobodě“ u nás v Teplicích zahrnuje například výpomoc na zdejším hřbitově, kde vězni uklízí nebo vozí náhrobky.

Pracují také na Gymnáziu v Teplicích, kde jsou pomocnou rukou školníkovi, nebo v domovech pro seniory. Vězni dojíždí za prací i do soukromých firem v krajském Ústí nad Labem nebo do Bíliny. Kdybychom tady měli pětkrát tolik odsouzených, tak je dokážeme zaměstnat. Velkou poptávku firem dneska nedokážeme pokrýt.

Plk. Mgr. Petr Blažek, ředitel Vazební věznice v Teplicích UJEP

9

report

Papua-Nová Guinea bez obalu v obalu a bez obalu text: Jan D. Bláha foto: archiv autora a M. Soukupa

Obr. 1 Nejen papuánská móda sedmdesátých let 20. století

Papua bez obalu Když s odstupem pěti let přemýšlím, s jakou představou jsem opouštěl Česko při své první cestě za oceán, při cestě na ostrov Nová Guinea, nemohu se ubránit úsměvu a vzpomínce na naivitu, která mne provázela. S určitým odkazem romantismu, včetně jeho J. J. Rousseaua, mě v letadle nad Asií z Paříže do Hongkongu neopouštěla utkvělá představa divocha v rouše Adamově nebo jen spoře oděného, s lukem přes rameno a šípy u pasu – představa divocha, který vyráží na lov roztodivné zvěře, klestí si mačetou hustý porost těžko popsatelných hustých travin, křovin a stromů, a po návratu domů, u ohně se zdivočelými dětmi a manželkou, nepohrdne prsíčky bílého muže, ale to jen za odměnu, když se lov vydaří. Možná jsem jen v dětství udělal chybu, že jsem často četl dobrodružné romány, v nichž se to podobnými divochy přímo hemžilo. Možná jsem udělal chybu, že jsem více nevěřil intuici geografa.

Možná jsem udělal chybu, že jsem prostě nevěřil vyprávění kolegy, který ty končiny předtím již navštívil, a jeho fotografie místních lidí jednoduše ignoroval.

10 Silverius

Takřka nic, nic z toho, co jsem si představoval, se po přistání na Nové Guineji neudálo. Ony představy divocha vzaly za své až později, tedy ve chvílích, kdy jsem zjišťoval, že více divočiny už nebude (že prostě jednoduše došla) a že již budu obtížně hledat odlehlejší kout ostrova.

Ještě v hlavním městě Port Moresby si člověk říkal, že je to taková naše Praha a že bude určitě mnohem hůře. Vždyť i Praha je ve srovnání s některými městy Ústeckého kraje „poněkud“ odlišná. Překvapení se tak mohlo dostavit až ve chvíli, kdy jsme přistáli ve vesnici Sapmanga a obklopila nás velká skupina místních obyvatel, zejména pak dětí, v obnošených tričkách s anglickými nápisy, nejčastěji reklamními slogany a globálními firemními logy, v ošuntělých kalhotách, někteří v žabkách na nohou, téměř všichni však s rozzářenými úsměvy indikujícími očekávání, co jim letadlo přineslo tentokrát. Papuánci prostě reflektují a reflektovali módní trendy svých kolonizátorů (obr. 1), byť i u nich se dostavil čínský vliv, což je ostatně prohlubující se novodobý kolonialismus.

Až zpětně vnímám významnou negativní roli cestovatelů, kteří se vracejí do Evropy, resp. do Česka, s tím, že budou prezentovat

divokou Papuu. Snad proto se v některých filmových „dokumentech“, v nichž hlavní protagonisté tvrdí, že jsou zaručeně prvními návštěvníky příslušné vesnice ze Západu, odehrávají nepatřičné aktivity.

V pozadí za halekajícími domorodci se vesele prodávají „zaručeně původní“ artefakty místní kultury, rozuměj fejky, lidé chodí s mobilními telefony na uchu a občas nedopatřením projde někdo v džínech, jelikož oko kameramana a posléze střihače tento drobný detail přehlédlo. Papua už prostě není taková, jak se nám možná v našich snech a představách jevila.

Papua nově v obalu Díky tomu, že na Novou Guineu dorazily všechny výdobytky moderní doby včetně různých přístrojů, obalů a přebalů, setkáváme se tu s papuánským pojetím odpadového hospodářství. Přes snahu úřadů papuánského státu se bohužel dosud nedaří efektivně a úspěšně řešit problém se vznikajícím odpadem. Není proto neobvyklé vidět, zejména v okolí sídel, často však také přímo v nich, velké množství netříděného nebo spontánně tříděného odpadu v úhledných i méně úhledných hromadách a skulpturách (obr. 2). Přihlédneme-li

Obr. 2 Třídění odpadu a ukládání obalů na ulicích ve městě Madang k tomu, že se chodec musí v zájmu čistoty svých nohou či obuvi umně vyhýbat plivancům vzniknuvším při žvýkání betelových ořechů, působí přítomnost odpadu vlastně spíše roztomile.

Když se člověk dostane do exotické země, nikdy by neměl opomenout navštívit tradiční tržiště a novodobý obchod. Myšlenky antropologického materialismu jsou totiž mimořádně inspirativní. Společným kánonem řady novodobých obchodů v tomto makroregionu, a nejen v něm, je záplava čínských produktů, které působí už na ty nejmladší zákazníky. Oproti našim obchodům, v nichž se daří provádět customizaci produktu (přizpůsobit produkt požadavkům zákazníka), Papuánci nic neskrývají.

Proto si na řadě obalů hraček vesele hrají čínské děti, a obaly tak ani nezakrývají tento vliv.

Papua tradičně bez obalu Aby těch kulturních rozdílů nebylo málo, i v balení, resp. nebalení dárků panují rozdíly mezi Evropou a Papuou. Balicí papír se objevil nejdříve v Číně, v Evropě až ve viktoriánském období. V Evropě je přitom balení dárků spojeno s překvapením a úžasem, které vybalování dárku působí. Kvalitou a okázalostí balicího papíru nicméně dáváme též najevo, že na to prostě máme.

Masové rozšíření balicího papíru je spojeno se Spojenými státy a s počátkem 20. století.

Oproti tomu obdarovat někoho na Nové Guineji zabaleným dárkem nepůsobí zrovna dobře. Kdo ví, co dárce pod obalem skryl?

S kolegou Martinem Soukupem chceme, aby naše vztahy s místními byly reciproční, proto pravidelně komunitu obdarujeme něčím, co mohou prakticky využít, zpravidla při práci s dětmi v místní základní škole.

Takové obdarování kromě toho, že dárek zásadně nebalíme, naopak předměty, které mají obaly, předem vybalujeme, předáváme v rámci určitého představení, které není nepodobné reklamě s Horstem Fuchsem.

výzkumu „Sinofonní příhraničí – interakce na okraji“, který řešíme na Univerzitě Palackého v Olomouci, v jednotce materiální kultura mj. sbíráme tašky, které jednotlivé kultury používají. Tašky a obaly totiž patří mezi tzv. kulturní univerzálie, tedy to, čím disponuje každá kultura. Na Nové Guineji je takovou taškou bilum, dříve vyráběný z vláken kůry, v současnosti často tkaný z bavlny.

Jedná se de facto o obyčejnou síťovku, v níž kromě běžného zboží a surovin ženy nosí své děti a muži například tabák či betelové ořechy.

Ať už je Papua v obalu nebo bez obalu, měla by být prezentovaná taková, jaká je. Ušetříme si tím totiž energii i čas.

Poznámka: Popis představ v úvodu článku je součástí autorské invence, protože kdyby tomu tak skutečně bylo, autor by se z Hongkongu vydal nejbližším letadlem zpět do Evropy a do letadla společnosti Air Niugini nikdy nenastoupil! Bohužel, řada lidí takovou utkvělou představu dodnes má.

Každá kultura si však s sebou nese své tradiční obaly. Kupříkladu v severských oblastech bylo vždy nutné zásoby jídla uchovat pro horší časy, v tropech zase před nájezdy hmyzu a dalšími nežádoucími vlivy. Není náhodou, že v rámci projektu excelentního

report

Tak jako letadlo při dosednutí ještě minimálně jednou poskočí, mám občas tendenci poskočit, když vidím nebo cítím nějakou nepravost v chování lidí. O to více mne fascinují nečekané kulturní rozdíly ve vybalování, resp. zabalování předmětů. Nejlépe je to patrné na zcela banálních příkladech ze života. Občas kolem nás projíždějí vlaky plné vozidel zabalených pro zákazníky tak, aby nedošly k úhoně, než doputují k tomu novému šťastlivci, který k radosti svých spoluobčanů zabere poslední místo v ulici svým automobilovým miláčkem. Papuánci to mají jinak. Nezřídka jsme s kolegou cestovali automobily, v nichž část vnitřního vybavení, včetně předních sklopných clon proti slunci, dosud setrvala v igelitových obalech. Antropolog je jedním z mimořádně otravných tvorů, ne nepodobných komáru či bleše, často kladoucí naprosto hloupé dotazy typu: „Kolik máte dětí?“, „Co děláte večer, když je tma?“, „Narodil se někdo vloni?“ Přesto jsme se za celou dobu nikdy neodvážili zeptat, proč nové, vlastně už staré předměty z igelitu nevybalují. Občas se totiž také přistihneme, že máme tendenci ochranné fólie z předmětů nesnímat, aby se předmět nepoškrábal apod. Až teď budu vyhazovat TV, protože nepodporuje žádný z nových, úžasných formátů vysílání, jistě si na to vzpomenu. Třeba jsou však důvody Papuánců, předměty nevybalovat, odlišné.

Musíme to zjistit!

UJEP

11

text: Monika Beranová

společnost

Podzim bude v Ústí patřit výročí roku 1939 a 1989 Výstavy, divadelní představení, přednášky profesorů ústecké univerzity nebo vernisáže a konference přinese v listopadu 2019 připomenutí 30. výročí tak zvané sametové revoluce, na jejímž počátku stálo shromáždění studentů, které si chtělo připomenout události roku 1939. Tehdy nacistický režim tvrdě a nekompromisně zasáhl proti studentům a zavřel české vysoké školy.

Jednou z prvních obětí této perzekuce, kromě studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, byl i Václav Sedláček, který žil v Ústí nad Labem. „Narodil se v Německu v Recklinhausenu jako druhá generace českých horníků, kteří tam odešli za prací. Kvůli hospodářské krizi a vzestupu nacismu se ale jeho rodiče rozhodli vrátit do vlasti. Usadili se v Předlicích, Václavovi bylo 15 let. Do Prahy odešel po okupaci pohraničí, protože měl s nacisty už své zkušenosti z mládí. Jeho příbuzní žijí v Ústí dodnes,“ přiblížil osobu Václava Sedláčka Martin Krsek, pracovník Muzea města Ústí nad Labem.

Je to výročí, které bychom si měli připomenout, a přihlásit se tak k hodnotám, které události roku 1939 a 1989 prezentují.

S myšlenkou uspořádat připomínkové akce přišla FF společně s FUD UJEP. Později se přidala PF UJEP, Studentská unie UJEP,

Muzeum města Ústí nad Labem, Archiv města Ústí nad Labem, Národní památkový ústav v Ústí nad Labem, Činoherní studio, Veřejný sál Hraničář, Severočeská vědecká knihovna Ústí nad Labem a v neposlední řadě i magistrát města. „Jde o dosud nebývalou spolupráci a kooperaci nejen součástí univerzity a rektorátu, ale i všech dalších partnerů. Jsem za ní velmi ráda a je mi ctí, že FF může hostit koordinační schůzky,“ uvedla prof. Hrubá, děkanka filozofické fakulty.

Všechny pořádané akce budou nejen vzpomínkové. Jejich hlavním smyslem bude otevřít diskusi o množství témat, která souvisí s existencí totality na jedné a svobodné společnosti, kterou dnes již považujeme

skoro za samozřejmost, na straně druhé.

Zazní například otázky: co je to svoboda slova z pohledu historie, filozofie nebo umění, jak se mění obsah pojmu svoboda v historických etapách atd. Jak vypadala krajina a památky v revolučních a porevolučních časech, zmapuje výstava Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem ÚNL. Z produkce památkového ústavu se mohou diváci těšit i na maraton krátkých filmů o zániku obcí a památek kvůli těžbě uhlí v severočeské uhelné pánvi. „Ze sedmdesátky dokumentárních filmů jsme vybrali ty, které se týkají nejbližšího okolí Ústí nad Labem. Zajímavý je jejich rozdílný přístup k zachycení zániku obcí a života v nich. Zatímco v krátkých filmech Otovice (1976) a Vyklice (1977) nás klidný hlas Miroslava Moravce ujišťuje o nevyhnutelnosti likvidace pro lepší zítřky, dokument o Žichlicích s názvem Paměť v terénní nerovnosti (1988) je plný smutku, nostalgických záběrů a otázek po smyslu celé věci. Odklon od budovatelského nadšení

Palachův týden si připomněla Filozofická fakulta UJEP 16. ledna 2019 12 Silverius

foto: archiv FF UJEP; Josef Růžička je díky desetiletému odstupu znát i ve dvou dalších filmech, které jsou z celé řady asi nejemotivnější, byť se týkají obce, která oproti původním plánům zcela nezanikla.

Hodinový dokument Místo: Chabařovice, čas: podvečer (1987) začíná oznámením místního rozhlasu o zákazu pohřbívání a stejně jako ve Zprávě z Chabařovicka (1989) je zde zachycena řada místních obyvatel,“ přibližuje plánované promítání pracovnice vztahů s veřejností NPÚ v Ústí nad Labem Věra Brožová.

Jedním z nejdůležitějších momentů bude odhalení pamětní desky Václava Sedláčka v univerzitním kampusu a průvod na Mírové náměstí, kde bude program uzavřen videoprojekcí připomínající listopadové události 1989 v Ústí nad Labem. „Od roku 1941 je 17. listopad slaven jako Mezinárodní den studenstva na památku brutálního zásahu nacistického režimu proti vysokoškolákům v Protektorátu Čechy a Morava roku 1939. V roce 1989 to byli zase studenti, jejichž demonstrace byla na počátku velké společenské proměny směrem ke svobodné společnosti. Proto je správné, že právě univerzita a její akademická obec je hlavním koordinátorem akcí k připomenutí významného výročí, a to nejen na akademické půdě, ale i ve veřejném prostoru města a regionu, kam všechny aktivity naplňující její tzv. třetí roli, patří,“ dodává prof. Hrubá.

Podrobný program s pozvánkami na jednotlivé akce konané ve všech kooperujících institucích bude zveřejněn na počátku září 2019.

Jedním z nejdůležitějších momentů bude na podzim odhalení pamětní desky Václava Sedláčka v univerzitním kampusu a průvod na Mírové náměstí UJEP

13

report

Zkušenost na anglické univerzitě Michelle Devereaux je docentkou (Associate Professor) na Kennesaw State University v Georgii

Michelle Devereaux, PhD., je hostující profesorka z USA, která působí na katedře anglistiky PF UJEP. Studenti ji jistě znají přímo ze seminářů, ale my bychom rádi umožnili také ostatním poznat paní doktorku a její energickou osobnost, než odletí zpět za moře.

Michelle Devereaux je docentkou (Associate Professor) na Kennesaw State University v Georgii. „Přišla jsem do České republiky v rámci programu Fulbright, který umožňuje americkým profesorům učit svůj vědní obor. Přihlásila jsem se na jeden rok do České republiky. Vždy mě Česká republika velmi zajímala. Vyrůstala jsem jako venkovská dívka v malé obci. Mým světem bylo hraní si v lese. Když byla doma puštěná televize, slýchávali jsme zprávy o pádu Železné opony, o rozdělení Československa na dva nezávislé státy, tudíž mé vzpomínky na Českou republiku sahají mnohem hlouběji než na jakoukoliv jinou zemi,“ říká Michelle Devereaux s tím, že ji velmi zajímá historie české země. „Když vezmeme v potaz, jak veliké bylo Rakousko-Uhersko a posléze jak moc se vás dotkla sovětská expanze, zachovali jste si své tradice a kulturu, což je něco, co málokterá země dokázala,“ míní Michelle Devereaux. Studenty na naší pedagogické fakultě si podle jejích slov naprosto zamilovala. „Jsou tak pozorní a pracovití. Úroveň jejich angličtiny je naprosto impozantní. Setkala jsem se u nich především s pokorou, často říkají, že je jejich 14 Silverius

angličtina tak špatná, ale já odpovídám, že je úžasná. Především v porovnání s jakýmkoliv jiným cizím jazykem, kterým jsem se já jen pokusila mluvit. Studenti jsou skvělí a opravdu si výuku zde užívám. Myslím, že si už zvykli na můj otevřený, performativní výkladový styl. Učím zde lingvistické semináře, konverzační hodiny, textovou analýzu, pragmatiku, teorii gramatiky, multikulturní svět, zkrátka trošku od každého,“ doplňuje Američanka.

Při srovnání českého a amerického školství je podle ní jedním z největších rozdílů odlišný rozvrh. „Tady obvykle trvá jedna hodina 45 minut a třída se na daný předmět schází jen jednou týdně, přičemž je zde mnoho povinných hodin.

Zatímco v Americe si studenti zvolí tři až pět předmětů a schází se dvakrát týdně na každý s vyučovací délkou 75 minut.

Každý předmět je ohodnocen známkou, není zde žádné započteno/nezapočteno.

Studenti dostávají mnoho úkolů, které musí splnit, kupříkladu eseje. Moje i jejich pracovní zátěž je jiná, což je pravděpodobně nejcitelnější,“ doplňuje Devereaux.

Její smlouva v programu Fulbright končí 15. června a pak se vrací do Spojených států. Tam má stále pracovní smlouvu a už jí dokonce naplánovali i předměty na další semestr. „Mnoho studentů se mě ptá, zda se vrátím, a já vždy říkám, že samozřejmě.

Tohle místo se stalo mou součástí a nemůžu

se od něho separovat. Moje děti mluví česky lépe než já, protože chodily do české školky, kde se mluvilo pouze česky. Neumím si představit, že bych se nevrátila,“ podotýká Devereaux.

A co se jí na ČR nejvíce líbí? „No, možná to bude znít vtipně, moji studenti se smáli, když jsem to řekla, ale nikdy jsem nebyla v zemi, kde by uměli tak dobře udělat prase a pivo. Myslím tím, že každý kousek prasete, co jím, chutná tak dobře. Kupříkladu prasečí krk, co to má vlastně být? To v Americe není ani na menu. Můj manžel a já jsme si už lámali hlavu, kde si v Atlantě můžeme prasečí koleno nebo krk vlastně objednat? ČR má svůj smysl pro komunitu a pomoc druhým, když to potřebují. Například, když pozoruji své studenty ve třídě, kteří si zrovna nemohou vzpomenout na nějaký výraz v angličtině, otočí se dozadu, zjistí si informaci u spolužáků a odpoví mi. Je to něco, co jsem v téhle části světa pozorovala velmi často. Amerika je více založená na individualitě, což má své vlastní výhody.

Je to kvalitativní analýza, nejde posoudit kvantitativně, který model je lepší,“ dodává Michelle.

UJEP

15

text: Pavla Čapková, Petr Ryšánek

foto: archiv PřF UJEP

Obaly a textilie z nanovlákenných materiálů věda na UJEP

Nanotechnologie už dávno nejsou výhradní záležitostí pouze výzkumných laboratoří a pronikly do průmyslových technologií a do praktického využití. Jako příklad uveďme samočistící nátěrové hmoty s přídavkem nanočástic oxidu titaničitého nebo antimikrobiální nátěrové hmoty s nanočásticemi stříbra, resp. oxidu zinečnatého. Nanočástice oxidů železa se připravují pro lékařskou diagnostiku. Polymerní nanovlákenné materiály jsou již na trhu jako filtrační media nové generace pro čističky vzduchu a bariérové textilie nepropouštějící mikroorganismy pro širokou škálu využití.

Molekulární nanostruktury jako nové lékové formy využívají farmaceutické firmy pro cílený a selektivní transport léčiva v organismu. Proto i náš výzkumný tým na UJEP spolupracuje kromě výzkumných institucí i s průmyslovými partnery. Kromě projektů základního výzkumu řešíme i projekty aplikovaného a průmyslového výzkumu a v rámci projektu velké výzkumné infrastruktury ČR, NanoEnviCz, poskytujeme výzkumný servis v oblast nanotechnologií akademickým institucím i průmyslovým partnerům.

Na Přírodovědecké fakultě UJEP byla otevřena nová laboratoř nanovlákenných materiálů, která přinese nový impuls pro výzkum a vývoj v oblasti nanotechnologií a bude velkým přínosem pro výuku ve studijním programu Aplikované nanotechnologie.

Studijní program Aplikované nanotechnologie je na přírodovědecké fakultě akreditovaný ve všech stupních od bakalářského přes magisterský až po doktorský. Až dosud museli studenti dojíždět pro laboratorní práce z přípravy nanovláken do litvínovské Nanovie, kde nám v rámci spolupráce poskytovali jejich firemní laboratoř. Nyní nemusí. Naše nová laboratoř je vybavena zařízením pro přípravu nanovlákenných materiálů s lepší možností kontroly procesních parametrů. Dále máme nové aparatury pro širší možnosti charakterizace vzdušné a kapalinové propustnosti a v nejbližší době bude instalováno i zařízení pro 16 Silverius

tahové zkoušky pevnosti nanovlákenných membrán. Nové zařízení pro elektrostatické zvláknění umožňuje navíc i tvorbu 3D nanovlákenných materiálů.

Nanomateriály připravujeme v široké škále typů – nanočástice, nanovlákna, nanovrstvy, nanokompozity a supramolekulární nanostruktury pro využití v ochraně zdraví a životního prostředí i v biomedicínských aplikacích.

Polymerní nanovlákenné materiály připravené elektrostatickým zvlákněním nacházejí uplatnění ve filtračních mediích nové generace, neboť nanopóry v těchto materiálech zabraňují průniku mikroorganismů přes tyto nanovlákenné membrány. Tato výhoda je využívaná i v medicínských aplikacích v materiálech pro krytí ran (spálenin a bércových vředů). Velkou výzvou je v současnosti chemická modifikace nanovláken, tzn. že na nanovlákna se naváží molekuly např. antimikrobiálních látek. Ty pak zabraňují množení bakterií na filtrech. Na nanovlákenné textilie pro krytí ran je možné navázat molekuly léčivých látek. Možností v této oblasti je mnoho a v současné době se stále rozšiřují.

Kompletní vybavení nové laboratoře nanovlákenných materiálů

foto: archiv knihovny

Minimalismus? Třeba i návštěvou oblíbené knihovny!

Minimalismus je nejen umělecký směr z 50. let 20. století. Buzzwordem se tohle slovo stalo z jiného důvodu – ve své nové podobě totiž upozorňuje na světovou potřebu udržitelného způsobu žití a omezení hromadění věcí. Teď je z něj životní styl a filozofie zjednodušující bytí. Namísto vlastnictví mnoha nepoužívaných věcí se soustředí na vášně, radosti a lidi samotné.

Mnoho lidí s minimalismem začíná v reakci na časté stěhování nebo cestování. Další skupina tento trend zahajuje redukcí šatníku. Minimalismus jako takový ale není o pouhé optimalizaci vlastněných věcí či touze po organizovanosti. Pro spoustu lidí je součástí životního postoje, který zahrnuje udržitelnost, odpovědnost a ohleduplnost. Existuje mnoho variant, jak ho promítnout do vlastního života. Omezení nákupu knih a jiných informačních materiálů může být jednou z nich. Ne nadarmo se říká, že sharing is caring.

Přijďte do knihovny protože: Věci nemusíme vlastnit, můžeme si je půjčit Děje se nezřídka, že lidé knihu přečtou pouze jednou a potom zůstává ležet. Sdílení knih je nejenom finančně výhodné a prostorově úsporné, ale také uctivé. Žádná kniha si přece nezaslouží ležet ladem a nebýt čtena, co říkáte?

Opravdu nevyužíváme maximum Je jistě důležité mít vlastní skripta státnicového předmětu, moci si do nich psát a reálně s nimi pracovat. Některé publikace ale jen párkrát prolétneme a dále nepoužíváme. Sdílení knih je dobré i do začátku, když nevíme, zda jsou skutečně potřebné.

Knihovna se zkrátka vyplatí.

Věci se hromadí a čas plyne Je radost za život nastřádat vlastní knihovnu báječných knih, ne všechny v ní ale nutně musí být. Vědecké publikace zastarávají, ne každá beletrie je krásná a z ročenek nemluví aktuální fakta, spíš tíživá nostalgie. Dávejme prostor jenom věcem, které za to stojí.

Vědecká knihovna naší univerzity disponuje obrovským množstvím odborných publikací, ale i nemenším počtem knih a časopisů pro potěchu ducha ve volném čase. V jejím katalogu najdete cca 950 e-knih, které minimalismus ještě více podporují a dovolují mít čtení stále při sobě.

Ve vestibulu budovy navíc probíhá nepřetržitý knižní bazar, kde můžete nevyužívané tituly odložit pro další čtenáře, případně si sami některé odnést. Knihovna podporuje maximální využívání všemožných zdrojů také výpůjčkami deskových her. Sdílí se svými návštěvníky nabíječky telefonů, deštníky či deky. Šetřeme přírodu, prostor i naše peněženky společně. Přijďte si příští knihu či něco jiného vypůjčit do naší knihovny!

Za všechno utrácet nepotřebujeme Literatura vůbec není levná, ceny knih většinou startují na trojciferných částkách.

Peníze, které za knihy a studijní materiály návštěvami knihovny ušetříme, můžeme věnovat na nákup zážitků či jiných záležitostí, které přináší pozitivní emoce.

Ekologie na prvním místě Kolik procesů obsáhne výroba každé knihy? Úderem autora do klávesnice to celé začíná a vytisknutím účtenky v oblíbeném knihkupectví končí. Hodí se to mít na paměti a dobře rozmýšlet, co nákup stojí.

UJEP

17

knihovna

text: Lída Dubinská

text: Lída Dubinská

foto: archiv knihovny

Třídit je in a méně je více Ačkoliv si my, Češi, důležitost životního prostředí uvědomujeme a ve třídění odpadů jsme ve srovnání se světem nadprůměrní, v jistých eko ohledech máme pořád mezery. Třeba v efektivním využívání věcí, které nakupujeme.

knihovna

Taky patříte k těm, co zkoupí půlku obchodu, ale záhy doma vyhazují řadu potravin s prošlým datem spotřeby? Ano, náš zásadní problém se týká využívání zdrojů. Podle výsledků výzkumu studentů VŠCHT se až 1/3 potravin vůbec nedostane ke zpracování a druhá třetina se vyhodí při výrobě konečných produktů, případně skončí v koších nás spotřebitelů. Problém se ale netýká jen potravin. Známe to asi všichni – jeden den vyneseme odpadky, a druhý den abychom s nimi šli znovu, většinou i v případech, kdy poctivě třídíme.

Obzvlášť u plastů to občas vypadá, že se množí dělením. Není přitom tak těžké část věcí, ze kterých se stane odpad, domů vůbec nepřinést nebo použitým věcem znovu vdechnout život a zužitkovat je k úplně jinému účelu.

Příznivci pozitivního využívání zdrojů a minimalismu hlásají heslo ,,reduce, reuse, recycle” (omezení, znovupoužití, recyklování), zero waste před něj přidává ,,refuse” (odmítnutí) a za něj ,,rot”

(rozložení). Je to model obrácené pyramidy, kde nejdůležitější je odmítnutí odpadu a recyklace společně s rozložením je až posledním řešením. Dává to smysl.

My sami si vybíráme, kolik věcí si pořídíme a kolik odpadu z nich vyprodukujeme.

V knihovně máme na téma eliminace odpadu řadu knih, stejně tak i další, které přibližují fakta a názory o životním prostředí. Jako tradičně jsme si dovolili vybrat trojici z nich. Pakliže by vás zajímalo více, neváhejte se zeptat našich knihovnic.

BÉA JOHNSON: Domácnost bez odpadu: jak si zásadně zjednodušit život snížením produkce odpadu Tahle kniha je možná novodobým manifestem všech ,,třídičů” odpadu a lidí s udržitelným pohledem na svět. Autorka brilantně obhajuje svou myšlenku, že smysl života není v tom, co vlastníme. Vždyť čím více toho máme, tím méně svobodní jsme. Kniha je dokonalým manuálem, který

nás provází všemi podstatnými oblastmi života.

VÁCLAV ŠMIL: Jak se vyrábí dnešní svět: materiály a dematerializace Publikaci českého autora doporučuje i Bill Gates. Současný svět je závislý na obrovských tocích materiálů, co nás to však v budoucnosti bude stát? Titul se zabývá nejen hlavními materiály používanými v celých dějinách lidstva, ale věnuje se podrobně také vzrůstající produktivitě a uvádí energetické náklady.

JARMILA ŠŤASTNÁ: Všechno, co potřebujete vědět o odpadech a neměli jste se koho zeptat Možná třídíte, ale nejste si jistí, zda to děláte správně. Možná si jenom chcete rozšířit obzory o zajímavá fakta. Tato kniha hovoří nejen o tom, že posmrkaný kapesník do papíru nepatří nebo že skleněné nádoby nemusíte před vložením do koše na sklo vymývat.

I drobná změna přístupu může mít velký dopad. Pojďme to alespoň zkusit!

V knihovně máme na téma eliminace odpadu řadu knih, stejně tak i další, které přibližují fakta a názory o životním prostředí 18 Silverius

Studenti se setkali s hejtmanem ústeckého kraje, debatovali o POLITICE I médiích Zájemci z řad studentů oboru Český jazyk pro média a veřejnou sféru navštívili ve středu 19. května 2019 Krajský úřad Ústeckého kraje. S hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem debatovali o práci politika i o situaci v českých médiích. „Jako politik se nikdy nevyhýbám otázkám médií, jako bývalý novinář vím, jak tvrdá je to práce. Současně ale cítím, že postoj novinářů z Prahy je směrem k Ústeckému kraji jednostranný a často nás ukazují jen v negativním světle, a to není dobře,“ řekl hejtman. Mluvčí krajského úřadu Lucie Dosedělová následně studenty provedla tiskovým oddělením.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) Robert Plaga se 22. května 2019 setkal s rektorem ústecké univerzity Martinem Balejem. Rektor ministrovi poděkoval za množství vstřícných kroků, které MŠMT v poslední době vůči ústecké univerzitě učinilo. „Nebyla to jen jedinečná finanční injekce ve výši 123 milionů korun, o kterou nám ministerstvo školství navýšilo státní dotaci pro stavbu Centra přírodovědných a technických oborů ve chvíli, kdy jsme po šestiletém úsilí o jeho vybudování již žili v obavách, že stavbu snad nikdy nezahájíme. Navíc totiž ještě díky MŠMT pod vedením ministra Plagy nyní připravujeme další stavby za bezmála 1 mld. korun, na kterou máme finanční krytí díky programu RE:START,“ říká rektor Martin Balej.

Oba společně diskutovali právě investiční záměry, které bude rektor realizovat ve svém druhém funkčním období. Jde o dokončení aktuálně probíhající stavební činnosti v Kampusu UJEP, a to jak výstavby CPTO, tak dostavby budovy fakulty strojního inženýrství a vybudování nového objektu fakulty zdravotnických studií v areálu Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ SLAVÍ, MÁ PRVNÍ MAGISTERSKý PROGRAM! Skvělou zprávu obdržela ústecká univerzita z Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství. Fakulta zdravotnických studií získala pro pět následujících let akreditaci navazujícího magisterského studijního programu Organizace a rozvoj zdravotnických zařízení.

U fakulty zdravotnických studií jde o první magisterský studijní program, dosud zde byly realizovány pouze bakalářské studijní obory Ergoterapie, Fyzioterapie, Porodní asistentka a Všeobecná sestra.

Sportovní hala prošla proměnou, součástí je i profesionálně vybavená posilovna Zbrusu novou posilovnou se může pochlubit ústecká univerzita.

Ryze profesionální, kompletně zrekonstruovaná posilovna, se nachází v suterénu sportovní haly. Je zde nyní k dispozici přes 40 strojů, které umožňují cvičení svalových partií celého těla.

K dispozici jsou i běhátka a rotopedy. Nový povrch má i sportovní hala. „Sportovní hala doznala výrazných změn. Došlo k rekonstrukci plochy, nářaďovny a ostění haly. Povrch ‚zmodral‘, hezky se probarvil a je v příjemném kontrastu se světlým ostěním. Je pravda, že po bývalé palubovce se některým sportujícím asi bude stýskat,“ říká vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu doc. Ladislav Bláha.

Zásadní obměnou prošel také bývalý kryt civilní obrany, který byl využíván jako posilovna. Radikální úpravou spočívající ve výměně vzduchotechniky a rozdělení povrchu na tři části bylo získáno cvičiště pro účely atletiky, tanečních forem, posilování vlastní vahou, šermu a zejména pak posilování na strojích. V přípravě je ještě například nová výsledková tabule.

UJEP

19

ve zkratce

MINISTR ŠKOLSTVÍ robert plaga NAVŠTÍVIL REKTORA ústecké univerzity MARTINA BALEJE

ve zkratce

Haldy odpadků jsou minulostí, místní a vysokoškoláci z UJEP uklidili Klíši

jednu cenu za druhou. Tu poslední, ein&zwanzig, obdržel na veletrhu designu v Miláně.

Filip Krampla zvítězil s kolekcí minimalistického dřevěného nábytku a doplňků s názvem Sokui.

Přednosti nábytku spočívají v použití ekologického rýžového lepidla, které navazuje na tradiční japonskou techniku. Reaguje tím na používání anorganických lepidel a laků, které dělají z dřevěného nábytku zdraví škodlivý odpad, materiál nenavratitelný do přirozených přírodních koloběhů.

Historický první med vytočili na ústecké univerzitě, pomohl známý včelař uváčik Na popud klíšské patriotky a bývalé zaměstnankyně ústecké univerzity Petry Morvayové se sešla více než stovka místních obyvatel, kteří se připojili k akci Ukliďme Česko.

V Ústí nad Labem uklidili část Klíše a Střížovický vrch. Celkem sesbírali více než 1,2 tuny odpadu, v němž bylo například osm pneumatik, plastové lahve a plechovky, ale také injekční stříkačky či dámské kalhotky s podprsenkou. Dobrovolníci našli také peněženku, kterou díky kontaktu v ní předali majiteli. „Velmi vítáme, že jsme svojí iniciativou oslovili i studenty filozofické fakulty a fakulty umění a designu, kteří se k naší akci připojili.

Dobrovolníci z řad studentů a učitelů byli odměněni závěrečnou grilovačkou a soudkem piva. Nemusím snad podotýkat, že všechny odpadky po sobě vzorně uklidili,“ popsal děkan pedagogické fakulty Jiří Škoda.

FILIP KRAMPLA SE STAL VÍTĚZEM MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE MLADÝCH TALENTŮ Designér Filip Krampla zabodoval v mezinárodní konkurenci a stal se vítězem soutěže ein&zwanzig pořádané organizací German Design Council. Uspěl s rýží lepeným nábytkem, který pojmenoval Sokui. Student ateliéru Produktový design Fakulty umění a designu UJEP FilipKrampla se svou poslední řadou nábytku Sokui sbírá 20 Silverius

Historicky první univerzitní med od včel, které na něm po celý rok pracovaly v prostředí Schichtovy vily ve Vaňově, vytočili na ústecké univerzitě. Z plástů ho pomohl ve středu 22. května vytočit známý včelař Augustin Uváčik, který následně na skleněném modelu ukázal, jak včely v úlech žijí. „Augustin Uváčik působí jako učitel včelařství, je propagátorem střešního včelaření a zároveň správcem včelnice UJEP,“ vysvětluje prorektor pro rozvoj a kvalitu Jaroslav Zukerstein. Skleničky medu bude univerzita používat jako propagační materiál. „Včelnici UJEP jsme na univerzitních pozemcích ve Vaňově zřídili před rokem, 19. června. Jde o včelnici s patnácti včelstvy v systémech nástavkových úlů. Pro účely chovu bylo vybráno plemeno Singer F1, které je původem z Rakouska a je velmi vhodné k chovu ve městech, neboť jde o mírné a nerojivé včely,“ dodala mluvčí univerzity Jana Kasaničová.

Katedra informatiky PřF UJEP uspořádala 24hodinový hackathon – HACKITHON 2019. Zúčastnili se ho studenti ústecké univerzity a Střední průmyslové školy z Resslovy ulice v Ústí nad Labem. Celkem 22 středoškoláků a vysokoškoláků soutěžilo v pěti týmech.

U aplikací, které byly v průběhu hackithonu vytvořeny, se předpokládá, že budou využívány v praxi. Aplikace tvořená podle zadání katedry informatiky bude využita ve vědeckých projektech katedry zaměřených na zpracování fyziologických signálů s využitím metod strojového učení. Aplikace zpracovaná pro město Děčín najde uplatnění na webových stránkách města Děčína v rámci podpory Open data iniciativy. Budou ji tak moci využívat občané města i další zájemci o lokální politiku tohoto statutárního města.

Univerzita třetího věku rozjíždí další cyklus kurzů pro seniory nad 50 let věku Od 16. 5. 2019 mají zájemci o kurzy Univerzity třetího věku (U3V) UJEP možnost podávat přihlášky do kurzů dalšího dvouletého cyklu pro roky 2019 až 2021. Určena je pro seniory nad 50 let.

Den s katedrou bohemistiky se uskutečnil 7. května 2019 na pedagogické fakultě. „Šlo o akci víceméně osvětovou, kterou jsme se snažili neobvyklou zábavnou formou seznamovat studenty 4. ročníků středních škol s krásou studia českého jazyka a literatury,“ uvedl zástupce vedoucího katedry bohemistiky PF UJEP Vladimír Trpka. Žáci středních škol se stali přímými účastníky netradičních přístupů k výuce literatury. Na programu byly semináře Fikční světy literatury a filmu s Jiřím Kotenem a Murakamiho tajemný svět s Pavlem Horkým. Nechyběla ani soutěžní hra „Po stopách…“, kterou připravil doktorand Roberto Gaínza a pracovníci studovny katedry bohemistiky. Hra založena na práci v pětičlenných „vědeckých“ týmech a plnění série úkolů středoškoláky zaujala.

Pilotní akce se zaměřila na studenty Gymnázia Kladno. „Máme vytipované i další střední školy, odkud se na naši katedru studenti nejvíce hlásí. Na ty se, samozřejmě, zaměříme,“ doplňuje Vladimír Trpka.

FRANCOUZSKÝ POLITOLOG A HISTORIK Jacques Rupnik přednášel na Filozofické fakultě

Na UJEP má U3V dlouholetou tradici, od akademického roku 1994/1995, a její obliba enormně narůstá. Z původních 54 přihlášek do Ústí nad Labem se „Utřivéčko“, jak mu na UJEP již nikdo jinak neřekne, rozrostlo na 860 posluchačů v Ústí nad Labem a v Kadani.

U3V UJEP nabízí nestárnoucím seniorům nepřeberné množství zajímavých kurzů v oblastech cizích jazyků, umění a kultury, českého jazyka a literatury, cvičení a sportu, informačních technologií, základů práce na PC, fotografování, ekonomie, historie, náboženství, přírodních věd, psychologie a zdravotnictví. „Celkem je v nabídce 58 kurzů s místem výuky v Ústí nad Labem a 2 kurzy v Kadani,“ upřesňuje vedoucí U3V na UJEP Bc. Dana Masopustová.

Způsoby, jak podat nejpozději do 30. 8. 2019 přihlášku, jsou tři, a to buď zasláním na e-mail: dana.masopustova@ujep.cz, osobním odevzdáním v kanceláři U3V v Kampusu UJEP či zasláním poštou na adresu UJEP U3V, Pasteurova 3544/1, 400 96 Ústí nad Labem.

Více informací najdete na: http://u3v.ujep.cz

Na Filozofické fakultě UJEP přednášel známý a renomovaný francouzský politolog a historik, profesor Jacques Rupnik. Ten patří mezi přední odborníky na střední a východní Evropu. Zásadním způsobem přispěl k tomu, že střední Evropa přestala být svého času ve světě vnímána jako „východní“ a začala být interpretována jako specifický civilizační kontext politiky, kultury a myšlení.

UJEP

21

ve zkratce

STUDENTI VYVÍJELI WEBOVOU APLIKACI PRO HLA- Den s katedrou bohemistiky navštívili studenti z Kladna, přijedou i další školy SOVÁNÍ ZASTUPITELŮ V DĚČÍNĚ

„Asi nejkurióznější byla přeprava sarančat z ČR na Ukrajinu,“ říká šéfka Zásilkovny Simona Kijonková.

Ryze český franšízový logistický projekt, který se vypracoval mezi nejúspěšnější společnosti Česka, se jmenuje Zásilkovna. Vznikl v roce 2010 a stojí za ním Simona Kijonková, absolventka fakulty sociálně ekonomické naší univerzity. Na podzim v roce 2017 se objevila na titulce českého Forbesu, který ji zařadil mezi 75 nejvlivnějších žen ČR. Její projekt Zásilkovna poskytuje komplexní logistické služby pro internetové obchody a má aktuálně více než 2 300 výdejních míst v celé střední a východní Evropě, kde spolupracuje s více než 26 000 e-shopy. Zásilkovna také nabízí levnější, rychlé a jednoduché doručování zásilek na adresu. E-shopy tak mohou posílat své balíčky nejen po celém Česku a Slovensku, ale také do Maďarska, Rumunska, Itálie, Švýcarska, Polska, Německa, Rakouska, Bulharska, Velké Británie, Slovinska, Chorvatska, Francie či na Ukrajinu. „K letošnímu roku Zásilkovna přepravila více než 30 milionů zásilek,“ podotýká v rozhovoru Simona Kijonková.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta na ústecké univerzitě?

Se studentskými léty se mi pojí ty nejkrásnější vzpomínky. Ty horší, kdy jsem před zkouškami celé noci nespala a dopovala se kávou a čokoládou, už mi zůstaly trochu víc v „mlze“. Byli jsme v kruhu na UJEP 22 Silverius

báječná parta, organizovali jsme výlety, jezdili spolu na vodu i na lyže. Mnoho přátel z té doby mi zůstalo dodnes, s rodinou spolužáka Radima dodnes ta naše jezdí na zimní a letní dovolené a často se vídáme.

Jen jsme si k tomu každý z nás pořídil tři děti.

Co Vaše podnikatelské začátky? Jak jste startovala?

Než jsem začala podnikat, myslela jsem si, že se musím řádně připravit. Dodělat školu, vycestovat do zahraničí, nabrat pracovní zkušenosti, našetřit vstupní kapitál.

Blbost! Pokud máte nápad, neotálejte!

Začněte podnikat hned. Na podnikání nikdy připraveni nebudete, zkušenosti přijdou „za pochodu“. Vidím to na svém příkladu. Přestože jsem u svého prvního podnikatelského záměru měla ty školy, velké pracovní zkušenosti i milion do začátku, nestačilo to a zkrachovala jsem.

Dostala jsem pořádný kopanec od života.

Poté přišel nápad se Zásilkovnou. Začala jsem sama z obývacího pokoje, zcela bez peněz. Programovat jsem se učila jako

foto: archiv Simony Kijonkové

samouk a o logistice jsem nevěděla vůbec nic.

asi 11,2 milionů. Plánujete navýšení tohoto počtu?

Co vás inspirovalo k založení společnosti Zásilkovna? Údajně jste na začátku svého podnikání úplně sama rozvážela zásilky.

Zásilkovna roste každoročně o téměř 100 %, jde o více než trojnásobek průměru trhu. Letos plánujeme růst na 18 milionů zásilek.

Inspirace přišla od mých tehdejších klientů, internetových obchodů. Ještě před Zásilkovnou jsem založila IT firmu a programovala jsem e-shopy. Těm na trhu chyběl projekt, který by jim dodal kvalitní logistiku na míru, a přáli si mít výdejní místa, jako měla tehdy Alza. Na začátku podnikání jsem byla sama a musela dělat úplně všechno. Programovala jsem si web, psala texty, rozesílala e-maily, oslovovala klienty, vystavovala faktury, dělala účetnictví... a ano, také jsem balila a rozvážela zásilky...

Jak ale docílit rychlého růstu?

Prozraďte nám, co na Vaše podnikání říká konkurence? Spolupracujete s Českou poštou?

Co na moje podnikání říká konkurence, to netuším. To se musíte zeptat jich. Spolupracujeme s více logistickými společnostmi, v systému jich máme aktuálně již přes 80.

Přeci jen ještě k té České poště – od března zásadně změnila ceny balíkových zásilek. Zatímco se doposud cena balíků určovala podle hmotnosti, nově si pošta účtuje peníze v závislosti na velikosti balíčku. Vy se zaměřujete na zasílání balíčků z internetových obchodů jak na výdejní místo, tak domů. Jak je to však v současnosti se službou zasílání balíčků mezi fyzickými osobami?

Ceník České pošty je nepřehledný i pro nás, lidi z oboru. Zákazník dopředu netuší, kolik za doručení zásilky zaplatí, dozví se to až na přepážce pošty. U služby Zásilkovny, která má název „Mezi námi“, vždy znáte cenu zásilky předem. Cena je 65 Kč a můžete poslat vše do 50 cm délky jedné strany a do 4 kg váhy. Cena je bez dobírky s DPH, tj. konečná cena. Stačí si k tomu jen stáhnout aplikaci Zásilkovny do mobilu.

V roce 2018 se v ČR přepravilo asi 100 milionů balíků, z čehož vy jste přepravili

Neustále inovovat, přinášet nové myšlenky, převést je na projekty a v rámci kvalitního projektového řízení je převádět do praxe.

Fungujete v mnoha státech. Kam všude ještě plánujete expandovat?

Packeta je dnes holding 10 firem, jednou z nich je česká Zásilkovna. Dnes doručujeme už do 16 ze Michelle Devereaux je docentkou (Associate Professor) na Kennesaw State University v Georgii. mí a v červnu letošního roku „obsadíme“ celou EU + Ukrajinu a Švýcarsko. Plánujeme dále expandovat.

Jaké inovace v oblasti posílání zásilek připravujete?

Jednou z výrazných inovací je mobilní aplikace „Zásilkovna mezi námi“ pro zasílání balíčků mezi fyzickými osobami. Každý uvítá super jednoduchou obsluhu, přehlednost a rychlost doručení. Jasná cena 65 Kč předem je další bonus. Následovat budou inovace směrem do automatizace výdejních míst, za pár dní budeme spouštět zcela automatizovaného robota pro výdej zásilek.

Jde o unikátní systém v rámci celé Evropy.

Co všechno jste už přepravovali? Vzpomenete si na nějaké kuriozity?

Asi nejkurióznější byla přeprava sarančat z ČR na Ukrajinu. Živá zvířata jsou samozřejmě z přepravy dle obchodních podmínek vyloučena a tato zvláštní dodávka byla zastavena celníky na hranicích. Odesílatel nám tvrdil, že nepochopil, že i saranče je v režimu „živého zvířete“. Kobylkám se nakonec nic nestalo, vrátily se od hranic zpět domů.

Simona Kijonková Rodačka z Karlových Varů Simona Kijonková patří podle časopisu Forbes mezi 75 nejvlivnějších žen ČR. Po absolvování karlovarské Obchodní akademie nastoupila na Fakultu sociálně ekonomickou UJEP a ve studiu následně pokračovala na Vysoké škole ekonomické v Praze na fakultě podnikohospodářské. Zakladatelka a majitelka společnosti Zásilkovna s. r. o. je odbornou veřejností označována za první dámu české e-commerce.

V roce 2018 získala titul EY Podnikatele roku Hlavního města Prahy a Hospodářské noviny ji také pravidelně zařazují do žebříčku Top ženy v ČR. V současné chvíli zastává pozici CEO holdingu Packeta, do kterého spadá i Zásilkovna, kterou Simona před devíti lety založila jako start-up. V holdingu aktuálně řídí 11 firem a 500 zaměstnanců v mnoha státech Evropy. Kromě toho se věnuje i dalším investicím do start-upů, je spolumajitelkou IT firmy MYPS, s. r. o., start-upu SizeID.com a v roce 2017 se rozhodla spoluzaložit také P2P online platformu na služby Robeeto.com.

rozhovor

text: Kristián Šujan

UJEP

23

Investujete Vy osobně i v jiných projektech?

Jsem investorem v několika start-upech. Za všechny zmíním SizeID.com a Robeeto.com. SizeID je aplikace jako pomocník pro vybrání správné velikosti při koupi oblečení online a Robeeto.com je digitální platforma, prostřednictvím které můžete nabídnout své služby komukoli, kdo je potřebuje, nebo si služby můžete jednoduše objednat. Od hlídání dětí, doučování, hodinového manžela až po služby osobního charakteru, jako jsou vizážistka či kadeřnice na ples.

V roce 2017 na podzim jste se objevila na titulce českého Forbesu, který Vás zařadil mezi 75 nejvlivnějších žen ČR. Znáte se s dalšími 74 ženami?

S většinou osobně. Některé z nich se za těch pár let, co se známe, staly mými velmi dobrými přítelkyněmi, se kterými jezdíme například na dovolené.

Viděl jsem Vaši přednášku „Úspěšné ženy nejsou dobré matky?“ na TEDxPragueWomen. Jak byste odpověděla právě na tvrzení v názvu?

Vaše profesní role a počet dětí neříkají nic o tom, zda jste dobrá matka. To, že úspěšné ženy, manažerky ve vysokých funkcích či podnikatelky, nejsou médii považovány za dobré matky, je známý stereotyp. Připravila jsem studii, kdy jsem si dala do paralely počet dětí nejúspěšnějších žen v ČR podle žebříčku Forbes a jejich work/life balance a životní styl. Kupodivu, tyto ženy z „žebříčku“ mají v průměru více dětí, než je průměrný počet dětí v ČR, a tráví s nimi mnohem více času. I na vlastním příkladu, kdy mám tři děti, dokazuji, že je správné pracovat jen 6 hodin denně, věnovat se dětem, zařadit do života tzv. digitální abstinenci a mít zdravý work/life balance. Stanete se tak šťastnější a výkonnější. A šťastné jsou i vaše děti...

Simona Kijonková se svým manželem a třemi dětmi 24 Silverius

text: Kristián Šujan

foto: Josef Růžička (5x), LDM Production (1x vpravo dole)

Jaký byl letní semestr na UJEP?

Zleva nahoře: Centrum přírodovědných a technických oborů v čilém pracovním ruchu. Následují dvě fotky ze Sportovního dne rektora a snímek ze Studentského Majálesu před FUD, kde vystoupila populární moderátorka a zpěvačka Emma Smetana, jež tady zahrála se svým partnerem Jordanem Haj. A dole?

Naše spokojené studentky Univerzity třetího věku a PF při akci Silent pajda

UJEP

25

text: Anna Dolanská (absolventka oboru Český jazyk pro média a veřejnou sféru)

Změna je život Praha Florenc, konečná stanice. Sebrat batoh a 2 kufry. Překonat těch pár schodů ven z autobusu. Nádech, výdech. Stojím před vstupem do metra. Kdo jsem? „Na Erasmus prostě musíš jet. Nemůžeš chodit na vejšku a nevyjet studovat do zahraničí. Sakra, to je přece povinnost!“ Jako bych tahle slova slýchala celý život. Vlastně to tak asi bude. Táta by nikdy nedopustil, aby jeho jediná dcera byla jen průměrná. Nechci být průměrná. Vždycky jsem snila o životě v zahraničí a Erasmus byl skvělou příležitostí. Ale teď, když už je poslední možnost někam odjet... nějak to nejde. Nechce se mi. Opustit práci, školu, kamarády, rodinu. Vím, že je to pro mě to nejlepší, ale... být hozená do neznáma, mezi lidi, kteří mě nepřijmou mezi sebe?

Všichni mi říkají, jak jsem společenská, upovídaná, milá.

Nemám problém bavit se s cizími lidmi. Pravda, nemám s tím problém, ale že bych někoho z nich mohla nazvat svým přítelem, kamarádem? Kamarády mám všeho všudy 3 a všichni bydlí do hodiny ode mě. Teď je mám opustit? Poslouchat do konce života, že jsem zklamala a že jsem se svou leností ochudila o jedinečnou zkušenost, ale nechci. To radši ten půl rok vydržím a vyjedu.

povídka

Blbý papírování. Milion dokumentů, podpisů, schůzek. A termín odjezdu se neúprosně blíží. Čtvrtek večer. Mám sbaleno. Za chvíli mám sraz s pár známými, pořádají mi rozlučkovou party. Měla bych se těšit, užít si poslední večer s lidmi, kterým na mně záleží. Ale já bych nejradši seděla doma s kočkou, koukala na Shreka a jedla moje oblíbený těstoviny z Trappoly. Co je se mnou špatně?

Zvonek, nezbývá než oblíknout bundu, nasadit úsměv a jít se bavit. Sedím sama, mezi 20 lidmi. Pozorování okolí prokládám rumem. Nechutná mi, ale co.

Ráno se budím s tupou bolestí hlavy. Skvělý večer. Nebyl čas brečet, nebyl čas na loučení. Ležím v posteli a zírám do stropu. Kočka, jako by tušila, že se něco děje, si mi lehá na prsa a začíná vrnět. „Promiň,“ zašeptám jí do kožichu a pomalu

26 Silverius

ji pokládám na polštář vedle sebe. Musím vstát. Opláchnu si obličej, vyčistím zuby, na záchodě zčeknu novinky na facebooku a instagramu. Na snídani není ani chuť, ani nálada.

Nálada není vlastně na nic, ale nějak fungovat musím. Svážu vlasy do culíku, natáhnu na sebe kalhoty a mikinu (all black outfit ostatně jako každý den) a hlavou mi projede nepříjemný křiklavý zvuk. Zvonek – táta je tady, přesný jako vždycky.

Nechtěl, abych jela sama. Nejspíš si všiml, jak jsem z těch všech změn nervózní. „Díky tati,“ řeknu si v duchu a výjimečně to nemyslím ani trochu ironicky. Jedeme autem, abych si mohla vzít co nejvíc věcí a zbytečně neutrácela.

Přejeli jsme hranice. Polsko. Do očí mi poprvé vhrknou slzy, když mi dojde, že je Polsko obyčejná placka. Žádný hory, nic.

Po pár hodinách jízdy se před námi objeví cedule oznamující příjezd do města jménem Poznań. Tak jsme tady. Není cesty zpět.

Hanka. Tak se jmenuje moje kolej. Snažila jsem si ji před odjezdem vygůglit, ale našla jsem jen pár návrhů od architektů. Třeba ani neexistuje. Přijedu a nebudu mít kde bydlet.

No, Polsko, co taky čekat jinýho. „Dojeli jste do cíle,“ oznamuje navigace a já marně hledám nějakou budovu, která by vypadala jako kolej. Až po chvíli mi dochází, že to, co jsem původně považovala za historickou, nově zrekonstruovanou radnici nebo malý palác, má na štítu nápis Dóm studencki Hanka.

Po vyřízení všech papírů ohledně ubytování a dalších formalit (povolení k pobytu) jdu konečně do svého nového pokoje.

2. patro, poslední pokoj vpravo. Double room – 2 postele, 2 stoly, 2 židle. Jsem tu první. Zabírám si postel u okna, ale nehodlám tu čekat na spolubydlící. Ani nevybaluju a hned běžím za tátou. Projdeme si město, dokud je krásně, třeba najdeme nějakou fajn hospůdku. Mám po celý tý cestě hlad.

Vrací se mi chuť k jídlu.

Město je překvapivě hezký. Starý malovaný baráčky, řeka, spousta kostelů, katedrála, obrovský park, všude plno studentů. Trochu kazí dojem zjištění, že se nesmí pít na

veřejnosti. Ani pivo. To mě přivádí k myšlence: Jaký vůbec mají v Polsku pivo?

Táta odjel. Spolubydlící přijela. Je z Turecka, studuje politologii. Vypadá celkem sympaticky, ale moc nemluvíme.

Po dvou večerech strávených v pokoji voláním s přítelem a kamarády mi to nedalo. Včera jsem nemohla usnout, v kuchyni o patro níž byla nějaká party. Hudba nebyla vůbec špatná. Dneska tam zkusím zajít.

Blížím se ke dveřím kuchyně číslo 133, hluk a zpěv zesiluje.

Sama sobě se divím, že jsem tak nervózní. Co se mi může stát?

Otevírám dveře. Všechno ztichne. To jsem přesně nechtěla. Oči všech přítomných se na mě upírají. „Hi, I am Anna.“ Najednou mě zahltí hlasité vítání a obrovské množství otázek. Nervozita opadá. Nebylo to tak strašný. Možná sem přijdu i zítra.

Uplynul první týden a mně se kupodivu vůbec nestýská. Nikdy jsem nebyla stýskací typ. Jako malá jsem nechápala, proč ostatní děti na táborech brečí, že chtějí domů. Ale teď jsem překvapená. Svým způsobem jsem čekala, že mi bude chybět domov, žádný takový pocit se zatím nedostavil. Třeba to přijde později, přece jen jsem tu jenom pár dní.

Vždycky jsem myslela, že jsem originál. Pak jsem potkala ji.

Hanka, 2. patro poslední pokoj vlevo. 24letá Němka se stejně „debilním“ smyslem pro humor, stejně špatným hudebním vkusem, kuřačka. Když jednou večer v baru objednala po 2 pivech jégra s fantou, bylo jasno. My si budeme rozumět.

Po dvou týdnech už jsem plně aklimatizovaná. Mám svou partu, oblíbenou hospodu, zapsané všechny předměty. Teď se budu soustředit na školu. Musím pohnout s bakalářkou, abych se po návratu mohla důkladně připravit na státnice.

A hele? Erasmus office pořádá výlet do Gdaňsku, je to jen na víkend a fakt levný. Přece nebudu pořád jen sedět na koleji.

Když už jsem v tom Polsku, měla bych toho využít!

Gdaňsk byl krásnej! Rozhodně to není můj poslední výlet v rámci tohohle pobytu, ale cestovat se skupinou 40 lidí, z nichž je půlka Španělů (= všude chodí o 15 minut později)?

Díky, to už znova nepotřebuju. Ale proč bych nemohla jet jen tak, na vlastní pěst? Já, Doerte, Manon – 3 Erasmačky na cestě za dobrodružstvím! Vratislav, Varšava, Talin, Petrohrad, Berlín, Krakov, Oslo, a dokonce i na skok v Helsinkách. Začínám chápat, proč se mi nestýská po domově. Domově, kde je každý den jako ten předchozí.

jak to zjistit, než spolu cestovat. Teď vím, že jsem si udělala i za tak krátkou chvíli, jakou je 6 měsíců, přátele na celý život a konec Erasmu rozhodně neznamená konec našich cest do různých koutů světa.

Teď ale zpátky do školy. Zápočty, prezentace, eseje, všechno jde tak nějak samo.

A jsou tu moje oblíbené Vánoce. Celkem se těším do mých rodných Teplic zakrytých tradičním zimním smogem, až se s přítelem a kočkou zachumlám pod deku a budu koukat na vánoční pohádky a filmy. 14 dní doma! 14 dní doma... Zdobím stromeček, balím dárky, připravuji spoustu jídla na štědrovečerní večeři, tlačím se v davech lidí shánějících nějakou pozornost pro své milované na poslední chvíli. Dokud mám co dělat, všechno je super. Jakmile si ale sednu na gauč a začnu svůj každoroční filmový maraton, zjišťuji, že je něco špatně.

Něco mi chybí. Nudím se. Stýská se mi? Po čem? Vždyť jsem přece doma, nebo ne?

Po 2 týdnech v naší krásné republice si nemůžu pomoct od úsměvu, který se mi na tváři objeví vždy, když si vzpomenu, že už za pár hodin budu zpátky v Polsku. Ale nepotrvá to dlouho.

Už jen měsíc.

Uteklo to. Zkoušky, loučení. Tentokrát je to snad ještě těžší.

Volá táta, jestli pro mě může přijet do Poznaně, aby mi pomohl s věcmi. Odmítám.

Nepotřebuji pomoct. Říkali mi, že mě Erasmus změní. Nevěřila jsem jim. Teď sedím v autobuse a vracím se do reality. Změnila jsem se, bude pro mě moje realita pořád dobrá? Bude aspoň dostatečná? Možná bych po téhle zkušenosti měla něco změnit. Práci? Vztah?

Můžu začít zlehka. Třeba tím, že přestanu kouřit.

Praha Florenc, konečná stanice. Překonat těch pár schodů ven z autobusu. Sebrat batoh a 2 kufry. Nádech, výdech. Stojím před vstupem do metra. Kdo jsem? Jsem ta, která nechtěla odjet, nebo ta, která se nechtěla vrátit?

Zapaluji cigaretu.

Kamarády jsem si vždycky vybírala podle toho, co máme společného. Tady, kromě koníčků a vkusu, záleží taky na tom, zda spolu lidi dokáží vycházet dlouhodobě, a není lepší způsob,

UJEP

27

text: Josef Trögl, FŽP UJEP

společnost

Mikroplasty Přemýšleli jste někdy nad tím, kam každoročně mizí vzorek z pneumatik vašeho auta, když je třeba je vyměnit? Kam mizí materiál z ochozených bot nebo opraného oblečení? Co se stane s nedopalky odhozenými jen tak na zem? Správně tušíte, že část toho všeho skončí v životním prostředí, ve vodě, v půdě i ovzduší. A tam se rozkládá velice, velice pomalu, spíše se jen rozpadá na menší a menší kousky – mikroplasty. Mikroplasty dnešní věda řadí mezi tzv. emerging pollutants, tedy relativně nové zdroje znečištění životního prostředí, o kterých toho vlastně tak moc nevíme. Významný zájem o tuto problematiku lze ve vědecké literatuře vystopovat teprve v posledních 10 letech.

Jako mikroplasty se obvykle označují částice z umělých polymerů o velikosti menší než 5 mm. Mikroplasty dělíme na primární, tedy takové, které člověk záměrně vyrábí v těchto velikostech. Patří sem např. mikročástice přidávané do kosmetických přípravků, materiály používané pro otryskávání některých kovů (ty jsou pak obvykle tímto kovem kontaminované), mikrokapsulae používané ve farmacii, materiály pro 3D tisk nebo primární plastový granulát připravený pro další zpracování. Jako sekundární se pak označují mikroplasty vzniklé rozpadem větších plastových výrobků nebo materiálů.

Doba plastová První materiály, které měly povahu dnešních plastů, byly připravené na přelomu 19. a 20. století. Komerčně asi

nejúspěšnější byl bakelit, který objevil v roce 1907 Leo Hendrik Baekeland. Jen pár let později založil firmu a začal ho produkovat komerčně. Opravdu masová produkce plastů ale začala až po druhé světové válce (viz graf) a od té doby setrvale roste. Nesporný ekonomický úspěch těchto materiálů je ale vykoupen dopady na životní prostředí, ať už ze zvýšené těžby ropy (hlavní surovina pro výrobu plastů), nebo právě z množství plastového odpadu.

Odhaduje se, že až do roku 2015 bylo vyrobeno 8,3 miliard tun nejrůznějších plastových materiálů. Zrecyklováno bylo ale jen cca 10 % (byť se podíl v poslední době zvyšuje). Část plastů se stále používá (jsou to materiály poměrně stálé), část se ale stala odpadem a skončila na skládkách nebo v horším případě v životním prostředí.

Odhaduje se, že do moře se ročně dostane

kolem 8 miliónů tun plastových materiálů, zejména obalových (lahve, pytlíky apod.).

Zdroje mikroplastů v životním prostředí Mikroplasty se do různých složek životního prostředí dostávají řadou cest. Mezi nejvýznamnější patří používání a opotřebovávání plastových výrobků. Významným zdrojem je automobilová doprava a v úvodu zmiňované opotřebování pneumatik. Velkou roli hrají také umělá vlákna (polyester, silon apod.) uvolňující se při používání a především praní oblečení.

Zejména v Evropě patří umělá vlákna mezi hojně nacházené mikroplasty. Až třetím nejvýznamnějším zdrojem mikroplastů jsou rozpadající se odpadky, ať už byly do životního prostředí odhozeny záměrně, nebo omylem. Řada monitorovacích studií našla mikroplasty prakticky všude – ve vodě, půdě, v atmosféře především nad městy, v organismech, v hlubokých mořských sedimentech, v písku pláží atd. Zdá se ale, že nejčastějším cílem mikroplastů jsou oceány.

Několik studií odhadlo, že mikroplasty i makroplasty nalézané v moři mají z cca

Historická produkce plastů. Zdroj dat: PlasticsEurope Market Research Group (PEMRG) / Consultic Marketing & Industrieberatung GmbH 28 Silverius

foto: Karel Pech 80 % původ na pevnině a s mořem nijak nesouvisejí. Významným vstupem plastů do oceánu jsou některé Africké a Asijské řeky, které v řadě chudších zemí bohužel suplují skládku odpadů. Na znečištění oceánů se částečně podílí i čistírny odpadních vod (ČOV), které mikroplasty ne vždy dostatečně zachycují, účinnosti jednotlivých čistíren se ale liší. U přímořských států se na znečištění moří podílí také vítr, který unáší lehké plastové výrobky (pytlíky, kelímky, lahve, brčka apod.).

Rizika mikroplastů Plastové materiály jsou obecně považovány za inertní, a proto poměrně neškodné. Platí to ale i pro mikroplasty? Moderní toxikologie má v této oblasti více bílých míst než poznatků. Jistou inspiraci můžeme najít ve studiu toxicity nanomateriálů. Zde se ukazuje, že při dostatečně malých rozměrech začínají být tyto částice toxikologicky významné jen díky svým malým rozměrům a méně při tom závisí na materiálu, z jakého jsou složené. Malé částice lépe pronikají do organismů, čím menší, tím dále/hlouběji.

Negativní jevy mikroplastů zahrnují dále několik možných účinků: Mechanické poškození. Malé ostré fragmenty mohou způsobovat mechanická

poranění. To se týká třeba drobných oděrek sliznic, zažívacího traktu nebo dýchacích orgánů. V nich pak může docházet k lokálním zanícením. Vynechané nejsou ani mikroorganismy, plastová částice o rozměrech stovek nanometrů může probodnout i buněčné obaly bakterie nebo řasy.

Toxický účinek příměsí. Většina plastových výrobků není jen čistými polymery. Jsou do nich přidávány nejrůznější příměsi pro zlepšení užitných vlastností. Řada z těchto látek je přitom různým způsobem toxická a často mají tendenci se kumulovat v tukových tkáních. Po průniku do organismu může docházet k vyluhování těchto příměsí do organismu. Nejběžnějšími příměsmi jsou plnidla (např. saze v pneumatikách – podezřelé karcinogeny), barviva, změkčovadla (typicky ftaláty v PVC – především ve starších výrobcích se používaly dnes zakázané deriváty), zpomalovače hoření (např. polybromované bifenyly nebo polybromované difenylethery), antimikrobiální přísady (stříbro, kvartérní amoniové soli apod.) a další.

Sorpce/desorpce. Mnoho plastů má dobré sorpční vlastnosti. V životním prostředí na sebe mohou vázat řadu látek, včetně polutantů. Do jisté míry je to pozitivní vlastnost – např. voda se tím mírně čistí. Sorpce je ale vratný proces a po průniku do organismu se

sorbované látky změnou prostředí mohou opět uvolnit a škodit.

Osud v životním prostředí Plasty jsou ze své chemické povahy převážně stabilní až inertní materiály, chemicky odolné a stálé. To je výhodou pro jejich používání, nikoliv ale pro jejich osud v životním prostředí. Většina polymerů se v životním prostředí rozkládá velice pomalu. Změny zahrnují spíše rozpad na menší a menší části, než chemickou degradaci polymeru. K chemickému rozkladu je náchylný třeba PET, u kterého dochází k hydrolýze esterových vazeb, jiné polymery jsou ale v podstatě „věčné“.

Na rozkladu polymerů má významný podíl fotooxidace – společné působení kyslíku a ultrafialového záření. Významnou roli hraje i voda, která může hydrolyzovat některé vazby, např. v už zmiňovaném polyethylentereftalátu (PET). Většině organismů umělé polymerní materiály „příliš nechutnají“. Zdá se, že nějakých 50 let pravidelného kontaktu zatím evoluci nestačilo k vývoji efektivního biologického rozkladného (biodegradačního) procesu.

Známe ale mikroorganismy schopné rozkládat polymery přírodního původu (celulózu, lignin, chitin apod.). Protože molekuly

Devět z deseti vzorků vody z Labe obsahuje mikroplasty. Vyplývá to z výsledků měření organizace Greenpeace, která vloni v září odebrala vzorky z řeky v Praze, Ústí nad Labem a Hřensku UJEP

29

polymerů jsou velké, zatímco mikrobiální buňky malé, rozklad probíhá vně buněk (extracelulárně) za působení málo specifických enzymů, především oxidáz a peroxidáz. Přitom může docházet i k oxidaci molekul plastů. Nerozložené mikroplasty se také běžně stávají součástí potravních řetězců a v konečném důsledku mohou skončit i na našich talířích. Odhaduje se, že průměrný člověk pozře ročně několik desítek tisíc mikroplastových částic.

Rozkládají bakterie plasty?

Před nedávnem prošla tiskem senzační zpráva, že Japonští vědci objevili bakterii rozkládající plasty. Některá média prezentovala objev skoro jako spásu země od plastového zamoření. Nadšení je potřeba poněkud zkrotit. Nově izolovaná bakterie Ideonella sakaiensis 201-F6 je skutečně schopná hydrolyzovat PET a využívat ho jako hlavní zdroj uhlíku a energie. Není ale příliš rozšířená a ani na PET neroste zrovna závratnou rychlostí. Na druhou stranu ale moderní biotechnologie disponují řadou nástrojů pro intenzifikaci přirozených procesů.

V této souvislosti je na místě zmínit loni udělené Nobelovy cena za chemii za cílenou evoluci enzymů.

Co s tím Co tedy s tím? Klíčová je jistě změna myšlení a chování. Proč např. balíme potraviny s krátkou dobou trvanlivosti do materiálů, které mají trvanlivost tisíckrát vyšší? Zvykli jsme si na pohodlí jednorázových výrobků.

Zvykli jsme si neopravovat staré přístroje a nakupovat pravidelně nové. Představa eliminace plastů je zcela utopická, nezbývá tedy než to, čemu se anglicky říká „responsible use“ (zodpovědné využívání), někdy prezentované jako 5R (Refuse – Reduce – Reuse – Repair – Recycle). Potřebuji brčko do pití? Potřebuji zabalit každý rohlík do plastového sáčku? Potřebuji denně kávu z jednorázového kelímku?

Trocha optimismu na konec Mikroplasty jsou všude, zdá se, že jich přibývá a změny chování jsou pomalé. Přesto se najdou i mírně optimistické zprávy.

Nedávná švédská studie prezentuje dlouhodobý (1987–2015) monitoring mikroplastů v Baltském moři, které patří mezi silně zatížené činností člověka. Švédští vědci přitom zjistili, že mikroplasty jsou v Baltském moři prakticky všude, ale ve sledovaném období jich statisticky významně nepřibylo i přes jasný trend rostoucí světové produkce i spotřeby plastů. Relativně dobré zprávy jsou i z naší kotlinky.

I přes občasné nalezení mikroplastů tu i tam (naposledy např. zpráva Greenpeace z 23. 3. 2019 o mikroplastech v 9 z 10 vzorků z Labe) se zdá, že koncentrace mikroplastů ve složkách životního prostředí u nás není (zatím) vysoká. Chovejme se tak, aby ani v budoucnu nebyla.

INFOBOX Máte zájem o studium mikroplastů?

Pokud vás problematika studia mikroplastů v životním prostředí zajímá, kontaktujte autora článku. Téma by bylo vhodné pro disertační práci v nově akreditovaném programu Environmentální chemie a technologie na Fakultě životního prostředí UJEP nebo pro diplomovou práci pro studenty Odpadového hospodářství nebo Analytické chemie životního prostředí a toxikologie.

společnost Nejvíce mikroplastových částeček, hned osmnáct kusů v litrovém vzorku, našli výzkumníci ve vodě získané poblíž výpustě čistírny odpadních vod v ústecké části Neštěmice 30 Silverius

umění UJEP

31

text: Kristián Šujan

Nákup v plastech je přežitek, pojďte s námi do bezobalových obchodů Tady nakoupíte zdravě, chutně, a ještě pomůžete přírodě. Bezobalové obchody se postupně rozšiřují do všech koutů republiky a Ústecký kraj není výjimkou. Vzorem mohou být například ústecký ŠPAJZ nebo děčínský Bio Koko. Špajz – bezobalový obchod s kavárnou – se nachází v centru Ústí nad Labem, v ulici Pivovarská č. p. 5, hned vedle proslulé „vany“. „S našimi rodinami jsme se po 17 letech vraceli zpátky z Prahy, kde jsme žili. Přemýšleli jsme, co budeme po mateřské dělat. V Ústí nad Labem nám chyběla možnost bezobalově nakupovat.

Zároveň nás štvalo, kolik odpadu naše domácnosti měsíčně produkují, a chtěli jsme s tím začít něco dělat,“ říká za Špajz Tereza Matoušková.

Obchod nabízí potraviny, drogerii a kosmetiku. „A to konkrétně luštěniny, obiloviny,

těstoviny, oříšky, semínka, sušené ovoce, mouky, oleje, med, ocet, koření, bylinky, čaje, mléčné výrobky, Nemléko, sójové produkty (nápoje, tofu), ekodrogerii (gel na praní, na mytí nádobí, do myčky, oplach do myčky, máchadlo, prostředky pro úklid), kosmetiku (mýdla, šampony, kondicionéry, balzámy na rty, kosmetické bavlněné tampony, menstruační kalíšky) i doplňky (látkové pytlíky, síťovky, voskované ubrousky, láhve z borosilikátového skla, znovupoužitelné kelímky na kávu/ čaj z bambusu, z borosilikátového skla nebo z plastu) a mnoho dalšího,“ vypočítává nabídku Matoušková s tím, že Špajz

si dává záležet na podpoře lokálních dodavatelů. „Jmenujme například mléčné výrobky z BIO farmy Hampl nad Děčínem, med ze včelí farmy Lachmanovi z Mlékojed u Litoměřic, chléb kváskový, ručně hnětený z Pekárny Tisá, čerstvou zeleninu z biodynamického hospodářství Svobodný statek na soutoku, pesta/marmelády/chutney od Petra Psoty z Kytlic, Javlko cider od pana Vlka z Ústí n. L., dorty do kavárny od Café Páv Ploskovice nebo veganské dobroty do kavárny od Simony Vorlíčkové z Teplic,“ vyjmenovává Matoušková.

Obchod je spojený také s kavárnou, kde si zájemci mohou dát chutné espreso, batch brew, limonády, cidery, dorty, quiche a sušenky, a vybrat si ze širokého sortimentu pro vegany i nevegany. „Kavárna je

společnost

Nádoby plné zdravých a chutných potravin v bezobalovém obchodě Bio Koko v Děčíně 32 Silverius

foto: archiv Martin Šošško, Tereza Matoušková

také bezobalová a bezodpadová. Tento koncept se nám velmi osvědčil a už nás následují další bezobaloví nadšenci z různých měst v ČR. Na kávu s sebou máme zálohované, znovupoužitelné bambusové kelímky.

Do tohoto projektu jsme zatáhli další skvělé kavárny v Ústí nad Labem – C´Up a Café ve Foyer a dále se přidaly kavárny Nádražka a Marty kočičí kavárna,“ podotýká Matoušková s tím, že Špajz úzce spolupracuje i s okolními provozovnami. „Chceme z Pivovarské ulice, z její horní části, vytvořit klidovou pěší zónu s lavičkami, stojany na kola,“ míní Matoušková. Hodlá tak přitáhnout lidi zpět do srdce města a konkurovat obchodním centrům. „Myslíme si, že je důležité vybírat potraviny podle toho, jak vypadají, voní a chutnají, ne podle toho jaký mají obal. Nákupem bez obalu šetříte planetu… a taky své zdraví a peněženku! Pojďte do toho s námi!“ vzkazuje návštěvníkům Matoušková.

Podobně populární je také obchod Bio Koko v Děčíně. „Hlavním naším cílem je zbavit se používání jednorázových obalů, drahých a nešetrných k životnímu prostředí.

Jednorázové obaly, spolu s jídlem, které

z nich nestačíme spotřebovat, tvoří až 90 % komunálního odpadu, z něhož se přitom zrecykluje jen zlomek. Recyklace je navíc velmi nákladná a třeba z recyklovaného plastu se průměrně dál využije jen něco kolem 30 %, zbytek putuje na skládky nebo do spalovny,“ říká majitel děčínského Bio Koko Martin Šošško.

Princip fungování je stejný jako v Ústí nad Labem. „Stačí, když si s sebou přinesete vlastní přepravky, krabičky, láhve či textilní tašky. Všechny zmíněné přenosné obaly se na začátku vašeho nákupu zváží a vy můžete směle nakupovat. Po ukončení nákupu se jejich hmotnost od celkové váhy nakoupeného zboží odečte, a zákazníci tak zaplatí pouze za čistou váhu nakoupených potravin a drogistických výrobků,“ vysvětluje Šošško. Obchod se nachází v centru Děčína, v Lázeňské ulici za Masarykovo náměstím. „Nejvíce nás inspiroval první český bezobalový obchod, který byl otevřen v Praze před několika lety. Osobně se s majiteli známe a vyměňujeme si vzájemně informace a postřehy, stejně jako s ostatními bezobalovými prodejnami po republice. Inspirace přišla ale i ze zahraničí, kde tyto obchody běžně fungují. I u nás mají vlastně tradici,

jen si vzpomeňte na koloniály,“ zmiňuje Šošško.

Jeho obchod nabízí především základní kvalitní potraviny, jako jsou luštěniny, obiloviny, rýže, mouky, vločky, ořechy, semena, sušené ovoce, těstoviny, koření, oleje, rostlinná mléka, ochucovadla, tyčinky, přísady pro vaření, ale i ekodrogerii a kosmetiku nebo síťovky a plátěné pytlíky. „Pokud je to možné, tak hlavně z lokálních zdrojů, přímo od výrobců z ekologického zemědělství,“ doplňuje Šošško.

V obchodě nenajdete žádné potraviny ani drogerii v plastových obalech. „Všechno naše zboží je v samoobslužných zásobnících, do kterých doplňujeme zboží z vratných obalů od našich dodavatelů, nebo z 25kg pytlů. Pro spotřebitele má nákup potravin bez obalu hned několik výhod.

Přesně vidí, co si kupuje, nic nezůstane skryto. Koupí si jen takové množství, jaké potřebuje, takže pak nemusí přemýšlet, co se zbytkem. My samy se snažíme pokud možno nevytvářet žádný zbytečný odpad a zbylé papírové pytle a krabice věnujeme dalším, kteří je využijí,“ dodává Šošško.

UJEP

33

text: Pavla Růžičková

Pod povrchem

Výhled z Radobýlu

cesta s UJEP

Tajemství skrytá pod povrchem zemským jsou předmětem zájmu geologie. A v okolí Ústí nad Labem srdce geologa přímo jásá a neví kam dříve. Když opomineme, že Ústí má ve středu města kamenolom a leží v malebném labském údolí, tak přímo na dosah zde máme tři různá pohoří. To je přímo otevřená učebnice geologie…

Labské pískovce: Děčínský Sněžník

výlety

Geology paradoxně nejméně nadchnou Labské pískovce, které jsou ale na druhou stranu rájem pro turisty. Vždyť bohatstvím skalních útvarů jsou srovnatelné i se známými národními parky v USA. Zatímco v USA jsou skalní útvary díky suchému klimatu obnažené, v Labských pískovcích jsou značně pokryté lesními porosty.

A právě to utváří přímo pohádkové kouzlo, kdy z lesů náhle vystupují skály, skalky a různé bizardní skalní ostrohy. Kdo by neznal slavnou Pravčickou bránu nebo skalní město u Tisé. Ze středních forem skalních reliéfů zde nalezneme skalní věže, pilíře, stěny, ostrohy, skalní hřiby, římsy či převisy. Z malých forem jsou nejběžnější 34 Silverius

voštiny a skalní dutiny, skalní mísy a pseudoškrapy. Ovšem pravým unikátem je stolová hora Děčínský Sněžník, jde totiž o jedinou a zároveň největší stolovou horu na našem území. Plocha vrcholové plošiny je asi 2 km2 a s vrcholem ve výšce 726 m je zároveň nejvyšším bodem celého území.

Masiv Děčínského Sněžníku, někdy také zvaného Vysoký, pod povrchem ukrývá ještě další zajímavost. Ve zlomovém pásmu na úbočí hory vznikly pseudokrasové rozsedlinové jeskyně. Dosahují délky až 96 m, šířky 8 m a výšky 35 m a jejich stěny pokrývá fluorit s dalšími minerály. Jeskyně byly odkryty při těžbě fluoritu, ukončené v roce 1994. Svými rozměry a fluoritovou mineralizací představují evropský unikát.

Dnes jsou jeskyně, bohužel, nepřístupné, ovšem fluority lze v lokalitě nalézt poměrně snadno. Na Sněžník se dá dojít z Jílového u Děčína po zelené turistické značce nebo po náročnější červené z Děčína, nejsnadnější přístup je od osady Sněžník.

Bývalý fluoritový důl: 50.7878333N, 14.1114931E

České středohoří: Radobýl České středohoří je pro geology opravdovým rájem. Je nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. Podloží Českého středohoří tvoří přeměněné horniny a hlubinné vyvřeliny, patřící k tzv. krušnohorskému krystaliniku. Povrch krystalinika je skrytý v hloubce pod mladšími horninami, je velmi členitý a na povrch vystupuje pouze v Opárenském údolí a v České bráně. Významné z hlediska geologického vývoje Českého středohoří je období svrchní křídy. V době před 97–85 mil. let zde existovalo mělké moře, které za sebou zanechalo několik stovek až tisíc metrů mocný pokryv usazenin. Z tohoto období pochází vápnité jílovce, opuky, jílovité vápence a písky a pískovce, které zde byly těženy. V dalším vývoji byl křídový pokryv rozlámán do řady ker a hlavně nastoupila zmíněná sopečná činnost. Ta v Českém středohoří začala na konci eocénu (před 56–34 mil. lety). Nejdříve docházelo k výlevům láv čedičů bohatých na olivín v poměrně rovném terénu s mokřady a jezery. Voda ochlazovala lávové proudy

foto: Josef Růžička

a zchlazené okraje lávy lávové horniny vytvářely vysoké bariéry, které omezovaly rozlévání čedičové lávy do plochy. Čedičové lávy tak vytvářely tělesa o tloušťkách v řádu desítek metrů, která zahradila místní říčky a vytvářela další jezera. Vulkány, ze kterých lávy tekly nebyly žádné výrazné sopečné kužely, spíše se jednalo o množství malých vulkánků seřazených na puklině v zemské kůře. Důkazem tohoto vývoje jsou známé čedičové sloupce. Ty na Panské skále u Kamenického Šenova každý zná, i když třeba jen z Pyšné princezny.

Krásné čedičové sloupce jsou ale k vidění i na vrchu Radobýl nad Litoměřicemi.

Ač nevýrazný svou výškou, představuje Radobýl výraznou a zdaleka viditelnou dominantu. Ze západní strany je obnažen opuštěným lomem, ve kterém se dobývaly tu čedičové sloupce, které se údajně vozily až do Nizozemska jako odolný materiál pro zpevňování hrází. Došlo k odkrytí skály, ale silueta kopce zůstala prakticky nepoškozena. Při pozorném pohledu na uspořádání sloupců zpovzdálí je dobře vidět jejich seskupení do milíře nebo do jakéhosi obráceného vějíře. Na základě tohoto uspořádání sloupcové odlučnosti čedičové horniny se předpokládá, že by Radobýl mohl představovat lávové jezero ztuhlé v sopečném kráteru. Pod povrchem se zde skrývala tajná podzemní nacistická továrna Richard na výrobu součástí motorů pro tanky a stíhače. Na Radobýl vede žlutá turistická cesta ze Žalhostic nebo z Litoměřic.

prvky do puklin v okolních horninách. Tam se z nich vytvářely žíly s rudními nerosty obsahujícími železo, mangan nebo stříbro.

Autometamorfózou vznikala v již utuhlé žule cínovcová ložiska. Vlivem tlaku alpínského vrásnění v třetihorách byly Krušné hory porušeny četnými zlomy. Vzniklo jednostranně ukloněné pohoří spadající do našeho území příkrým svahem a vytvořily se pánve. Po této tektonické činnosti probíhala silná činnost vulkanická. Puklinami pronikaly na povrch výlevné vyvřelé horniny, působením povrchových vod a subtropického klimatu došlo ke zvětrání žuly.

Sedimentací rostlinných zbytků a jejich prouhelněním se vytvořila ložiska hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi.

Ve čtvrtohorách ještě doznívala vulkanická a tektonická činnost, docházelo ke zvětrávání a odnosu hornin a vzniku dnešních říčních náplavů. Vytvářela se půda, rašeliniště a slatiny. Pokud chcete poznat tak trochu opomíjenou, ale krásnou a podmanivou krajinu Krušných hor, vypravte se na Cínovec. Po zdánlivě nekonečném stoupání od Teplic se vám otevře syrový

Radobýl: 50.5303778N, 14.0932853E Krušné hory: Cínovec Neméně zajímavé jsou pro geology Krušné hory. Jsou přímo otevřenou učebnicí geologického vývoje. Navíc byly lidmi v honbě za bohatstvím skrytým pod povrchem během minulých staletí doslova provrtány skrz naskrz, a lze se tak dostat i pod povrch zemský. Krušné hory vznikly kadomským vrásněním koncem starohor a počátkem prvohor. Došlo k vytlačení a přeměně sedimentů moře v krystalické břidlice– ruly, svory a fylity. Následovalo vrásnění variské, koncem prvohor, kdy došlo v několika fázích k proniknutí žulového magmatu do okolních hornin. Z magmatu unikaly plyny a páry bohaté na kovové

Pohled na krajinu ze stolové hory Sněžník

pohled na náhorní krajinu, která lákala horníky svými bohatými ložisky cínových a stříbrných rud. Odtud také název Cínovec, i když v samotném Cínovci v 19. a 20. století převládla těžba wolframu, ukončená v roce 1990. Dnes zde turisty očekává liduprázdná krajina s hustými lesy i rozlehlými pláněmi, které přímo vybízejí k toulání. Po Příhraniční hornické naučné stezce si můžete udělat pěkný výlet na Komáří hůrku s rozhlednou nebo se po stejné stezce můžete vydat do Saska. Hned za hranicemi je muzeum Huthaus věnované historii místního hornictví.

Cínovec: 50.7316019N, 13.7685783E

5 dobrých skutků

tex: Tomáš Nejedlý a Kamila Petrová

společnost

Veškerou činnost projektu „Dělám dobré skutky“ můžete sledovat na facebookové skupině Studenti z FSE dělají dobré skutky, rozdávají radost a kouzlí potřebným lidem úsměv na jejich tváře.

Jmenuji se Tomáš Nejedlý a studuji obor Sociální práce na ústecké fakultě sociálně ekonomické. Loni mě napadlo, že by bylo fajn udělat některým lidem jejich život trochu hezčí. Proto jsem vymyslel projekt s názvem „Dělám dobré skutky“. Mým cílem bylo udělat potřebným radost a zároveň zaktivizovat co nejvíce dalších lidí do dobrovolnické činnosti.

Celý projekt vypukl prosincovou výzvou dobrých skutků. Těch bylo celkem 5 a do každého se zapojovalo několik dalších lidí.

Prvním skutkem jsme udělali radost dětem z NZDM v Předlicích a ze dvou mateřských školek. Jako Mikuláš, andělé a čerti jsme jim přinesli nadílku a odměnou nám byly básničky, písničky, dokonce čertí taneček.

Druhý skutek zpříjemnil odpoledne babičkám a dědečkům z Domova pro seniory Bukov. Na pomoc nám tentokrát přišli i žáci ze ZŠ Litvínov. Společně s nimi jsme pro seniory připravili pestrý program.

Nechybělo například zpívání vánočních

36 Silverius

koled či kvíz, ve kterém soutěžili senioři společně s dětmi.

V pořadí třetím dobrým skutkem jsme v prostorách Azylového domu Samaritán pomáhali lidem bez přístřeší. Byla jim zdarma podávána polévka a teplý čaj, mohli také ochutnat cukroví. Jako doprovodný program pro ně bylo připraveno několik vánočních tradic – pouštění lodiček z ořechových skořápek, rozkrajování jablka, zpívání koled…

Předposlední skutek byl trochu odlišný od těch předchozích – dobrovolníci se totiž vydali do Centra pro zvířata v nouzi, kam přinesli krmivo a hračky pro psy. Několik z nich pak vzali na 2hodinovou procházku.

Kamila Petrová: „Rozhodnutí zapojit se do projektu, který pomáhá lidem v jejich těžkých životních situacích, mi trvalo asi půl vteřiny. Spolu s Tomem jsme tedy dali hlavy dohromady, spojili síly a začali s plánováním jarních dobrých skutků.“ A jaké to byly tentokrát?

Několik úsměvů na tváři jsme vykouzlili dětem z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. V převlečení královské rodiny jsme obešli všechna dětská oddělení, dětem předali hračky, které společně nashromáždili studenti FSE, a malým pacientům tak zpříjemnili dlouhé chvíle, které musí v nemocnici trávit.

Poslední „dobro“ pomohlo Matějovi v boji s cystickou fibrózou – nemocí, která mu velmi komplikuje život. Celý prosinec bylo možné kupovat náramky a výtěžek – 5 000 korun – byl Matějovi předán jako dar, který ho v boji s touto nemocí podpořil.

Druhý dobrý skutek proběhl v obci Telnice. Společně s jejími obyvateli jsme se po přednášce o ekologii vydali do okolí uklízet odpadky. „Dobroskutkářů“ dorazilo opravdu dost, ale naplněných pytlů bylo na konci akce ještě víc. Na závěr sběru jsme společně se starostou obce zasadili 2 stromy před domovem pro seniory.

Tím byla prosincová výzva dobrých skutků v cíli a mohla se začít plánovat další, jarní.

Na tu už jsem nebyl úplně sám. S jejich organizací mi pomáhala spolužačka

Třetí skutek byl věnovaný lidem se zdravotním postižením z DOZP Trmice.

S 5 lidmi jsme se vydali na výlet – lanovkou na Větruši, kde jsme si společně dali

čaj a kávu, prošli si přírodní a zrcadlové bludiště, a strávili tak společně hezké odpoledne. Čtvrtý skutek opět pomohl „němým tvářím“ – proběhl totiž v ústecké ZOO, kde jedna část studentů pomohla s opravou pavilonu a druhá s údržbou výběhu šelem.

Jarní skutky byly ukončeny festivalem „Culture Up“, který proběhl 18. 5. 2019 na Lidickém náměstí. V rámci něj byl 5letému chlapci předán výtěžek z prodeje placek, které bylo možné po celou dobu realizace skutků zakoupit. Obdarovaný hoch téměř celý život bojuje s onemocněním diabetes mellitus – dětem s takovým onemocněním se nasazuje inzulinová pumpa a musí dodržovat přísnou dietu.

Veškerou činnost projektu „Dělám dobré skutky“ můžete sledovat na facebookové skupině. A jeden důležitý vzkaz na závěr: do příštích dobrých skutků se neváhejte zapojit! Vidět všechnu radost, všechny úsměvy a všechen vděk je totiž tím nejlepším pocitem a tou nejkrásnější odměnou.

Několik úsměvů na tváři vykouzlil Tomáš také dětem z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. „V převlečení královské rodiny jsme obešli všechna dětská oddělení, dětem předali hračky, které společně nashromáždili studenti FSE,“ říká Tomáš

UJEP

37

text: Anna Škopková

foto: Josef Růžička

? u l a b o z e b u n h c a ete K

Chc Dobře.

non testatum

Tak za prvé. Ústí smrdí. Rodilí Ústečané si sice rádi utahují z „princeznovsky zhýčkaných“ přistěhovaleckých nosíků, ale když pak na kole sami projíždějí kolem čističky, neobejdou se bez moderní obdoby princeznovského závoje v podobě nákrčníku přes nos a ústa ani oni. Na druhou stranu podle intenzity smradu celkem spolehlivě odhadnete rychlost a směr větru, takže hned na začátku cyklostezky víte, jak vám to pošlape. Cyklostezky, která je, mimochodem, považována za jednu z nejkrásnějších v Evropě a dovede vás z Ústí klidně až k Severnímu moři…

Za druhé. V Ústí je nezaměstnanost, chudoba a kriminalita. Jsou tu sociálně vyloučené lokality. Předlice, Matiční, sídliště Mojžíř, kde byty koupíte o polovinu levněji než třeba na Severní Terase, ale za pronájem vysolíte dvojnásobek normálu. Na druhou stranu i tady občas někdo vystrčí růžky a postaví se zavedeným (ne)pořádkům. Jako třeba „hodnotový“ developer a transčert Boris Rudý, který skupuje

Ústí má rád také náš prorektor Pavel Doulík, který se rozhodl se s vámi rozloučit svou opravdu žhavou show. Tak snad si ho na závěr pořádně, alespoň obrazově, vychutnáte 38 Silverius

odepsané nemovitosti, opravuje je a pronajímá sociálně vyloučeným lokálníkům za přijatelné ceny. Nebo Nur z naší pedagogické fakulty. Rohy sice nemá (nebo je schovává pod šátkem), zato kuráže a energie má na rozdávání. A tak je rozdává. Tam, kde je jich zapotřebí nejvíc. Na předlické základce.

Co za třetí? Ústí je plné polorozpadlých postindustriálních a postkomunistických reliktů. Ty hyzdí město i krajinu kolem něj, prorůstají plevelem a dějí se v nich kdovíjaké nepřístojnosti. Na druhou stranu se v nich občas uděje i leccos přístojného. Ba dokonce zajímavého, užitečného, krásného až fascinujícího. Jako třeba v Armaturce, která dosud fungovala jako velkorysý, extravagantní prostor pro mediálně hojně diskutované výstavy naší fakulty umění a designu. Nebo v Hraničáři, který dělá z Ústí město, kam se stěhují Prahou znuděné filmové festivaly. Nebo v našem kampusu, který postupně polyká další

a další analfabeticky ladem ležící metry čtvereční a proměňuje je v ob(vz)dělanou zeleň.

Tak se za to nestyďte, až budete letos v létě, téměř bez obalu, ležet někde na pláži v dalekých krajích a najednou se vám zasteskne po domově. Jo, nikdo vám to sice neuvěří, ale vy to dobře víte. Ústí je prostě hnus i láska. Kocovinou pobledlá kráska.

Vaše zkáza i cílová páska…

A příště zase nějakou pořádně rozjuchanou kačicu, jo?

Kam za námi?

13. 6.

PREZENTACE KNIHY: KAPITOLY Z DĚJIN ÚSTECKA 1945–1989. KULTURA, LIDÉ, SPOLEČNOST. Uvedení a prezentace knihy Kapitoly z dějin Ústecka 1945–1989.

Kultura, lidé, společnost se uskuteční dne 13. června 2019 od 17:00 ve Wolfrumově čítárně Severočeské vědecké knihovny Ústí nad Labem (Velká Hradební 49) za účasti autorů a pamětníků, kteří se podíleli na vydání publikace. Účast přislíbila mj. také herečka Marie Málková.

18. 6.

20. 6.

FSE CUP Turnaj v tenisové čtyřhře pro všechny zaměstnance, studenty UJEP a přátele FSE. 8:30–17:00 h.

24. 8.

MILADATLON 2019 Závod pro širokou sportovní veřejnost, všechny věkové kategorie i štafety v krásném prostředí jezera Milada na Ústecku.

11.–13. 9.

TĚLO ÚSTÍ 2019 Vzdělávací seminář s akreditací MŠMT zejména pro učitele a trenéry o nových trendech ve výuce tělesné výchovy.

PF UJEP.

21. 9.

BĚH O POHÁR REKTORA Atraktivní závod z rodiny RUNCZECH Mattoni 1/2Maraton se poběží v Ústí. Jednou z disciplín bude také tradiční Běh o pohár rektora UJEP.

26.–27. 9.

31. CELOSTÁTNÍ ODBORNÁ KONFERENCE ČESKÉ ASOCIACE ERGOTERAPEUTŮ Pořádá FZS UJEP společně s Českou asociací ergoterapeutů.

Více informací včetně přihlášky najdete na pf.ujep.cz.

27. 9.

NOC VĚDCŮ Celorepubliková vědecko-popularizační akce, která zapojuje všechny lidi do inspirujícího prostředí vědy. Uskuteční se na ústecké univerzitě.

ÚSTEČTÍ FILOSOFOVÉ — VERONIKA KONRÁDOVÁ – RODINNÉ A INTIMNÍ VZTAHY V ANTICKÉM ŘECKU. Přednáška v Hraničáři v Ústí, od 18:00 h.

kalendář akcí