Silverius 2020/01-02

Silverius SVĚT NARUBY 1-2/2020

Rozhovor se studentem a šermířem Michalem Čuprem z FZS.

Psaní jako útěk ze zamřížované reality.

Cesta kolem světa za 28 dní – z cestovního deníku.

UJEP

1

Silverius 1-2/2020 Časopis, který pro vás připravujeme na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Adresa redakce: Pasteurova 1, 400 96 Ústí nad Labem Jsme registrováni na Ministerstvu kultury ČR pod číslem E 22417.

Obsah „Snažím se při šermu hodně přemýšlet, což mě někdy limituje,“ říká Michal Čupr.

Redakce Pavel Doulík, hlava Silveria

Kristián Šujan, redaktor

Jana Kasaničová, jazykový korektor, editor

4

Šermíř Michal Čupr je jednou z univerzitních osobností, která se objeví v brožuře MY JSME UJEP! Ještě před tím jsme s ním ale udělali interview do našeho Silveria.

Josef Růžička, grafik, editor a ten, který na to v závěru vždycky ještě hodí očko

31

Kontakt e-mail: redakce@ujep.cz telefon: +420 475 286 274 web: www.ujep.cz

Titulní fotografie Současný svět se prazvláštně zpomalil. Přestože se nejrůznější problémy a s nimi spojená opatření šíří rychlostí světla, zdá se, že naše zrychlené životy si plynou dál spíše v klidnějším tempu. Právě tyhle dny jsou možná ideální příležitostí pro zamyšlení a stanovení životních priorit. Vše s rozvahou a bez unáhlených závěrů.

I když zrovna není nejvhodnější doba pro poznávání zahraničních destinací, notnou dávku podnětů a nápadů nejen z cestovatelského „vesmíru“ vám servírujeme právě v tomto vydání Silveria. A proč? Neboť Země se točí dál a všechno včerejší je historií. Buďte tedy plní optimismu s námi a užijte si dvojčíslo Silveria!

2

Silverius

18

Cestujete rádi? Rozšiřte si obzory

a nechte se inspirovat knihami.

22

Rozhovor s Australankou, která dnes vyučuje na naší pedagogické fakultě.

Křížem krážem s Erasmem

Slovo rektora Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky, milí studenti, stále častěji skloňovaný indikátor kvality vysokých škol je, mimo jiné, míra jejich internacionalizace. Téma mimořádného dvojčísla našeho Silveria, Cesta kolem světa, přímo vybízí se tomuto aspektu věnovat. Zvlášť v době, která obrátila celý svět, i tento časopis, naruby. Pozornost věnovanou mezinárodnímu aspektu vysokých škol jsme proto propojili s vlastní zkušeností s COVID-19.

Internacionalizace univerzity by se dala vymezit jako míra mezinárodního rozměru všech aktivit a činností, kterézaměstnanci (akademičtí, ale i neakademičtí pracovníci) a studenti na univerzitě realizují. Tedy, nejedná se jen o počet vyjíždějících studentů a akademických pracovníků do zahraničí prostřednictvím jednoho z programů, například ERASMUS+. V rámci vzdělávací činnosti se internacionalizace projevuje šíří nabídky studijních programů vyučovaných v cizím jazyce pro zahraniční studenty nebo také počtem předmětů vyučovaných v cizím jazyce v rámci českého studijního programu. Samozřejmě zásadním ukazatelem internacionalizace univerzity je podíl akademických pracovníků ze zahraničí. Rozhodně také platí, že míra internacionalizace by měla obecně růst s typem studijního programu směrem k doktorskému studiu, kde by měla být nejvyšší. V tvůrčí činnosti se jedná o míru zapojení do mezinárodního prostoru ve vědě, výzkumu a v umělecké činnosti.

To lze obecně měřit mezinárodním rozsahem publikací (autorským nebo citačním ohlasem), projektů nebo konferencí, a obecně zapojením se do mezinárodních sítí. V ostatních činnostech na univerzitě se internacionalizace projevuje na studijních odděleních, zaměstnaneckém odboru anebo například i na kolejích. Všude tam, a i na mnoha dalších místech, je nutnou podmínkou pro zvyšování internacionalizace adekvátní „user friendly“ prostředí.

Jak jsme na tom s internacionalizací my? Pro odpověď si vypůjčím větu ze svého oblíbeného filmu, abych parafrázoval: „Řekněme si na rovinu, rozhodně to není takové, jaké bychom si to představovali…“. Kde hledat příčiny? Vždy je možné se na něco vymlouvat.

Za objektivní příčinu ale každopádně považuji vliv specifik Ústeckého kraje i vliv samotné struktury naší univerzity, neboť kvalita zdravotnických a učitelských oborů jistě není tak pevně svázána s mírou jejich internacionalizace, jako je tomu třeba u oborů přírodovědných nebo technických.

Dále:

Úspěšný rok pro doktorská studia na FŽP Psaní jako útěk ze zamřížované reality Cesta kolem světa za 28 dní – z cestovního deníku Povídka: Výprava století Tip na výlet na sever

A co s tím budete dělat, pane rektore? Mohl bych se spokojit se Strategií internacionalizace UJEP, ale tím bych se pasoval jen do role Humphrey Applebyho. Rozhodně také nechci násilně internacionalizovat studium nebo činnost na univerzitě tam, kde to ke kvalitě nepřispěje. Na druhou stranu je ale na naší univerzitě mnohé, kde, měřeno pohledem „zvenčí“, z univerzit v jiných zemích Evropy či světa, se může kvalita zvýšit.

Jak na to? Je třeba si také uvědomit, že internacionalizace zdaleka není jen o rozvoji jazykových kompetencí, ale zejména o rozvoji osobnosti (studenta či pracovníka) jako takové, je o odvaze, zbavení se strachu, sebevědomí, že se „popasuji“ s cizím prostředím, o schopnosti vytvářet si nové sociální vazby apod. O tom všem hovoří studenti i akademici, kteří se ze zahraničních studijních pobytů nebo stáží vrátili. Jsou jiní, otevřenější, jistější, mají nové přátele a chuť cestovat a poznávat dál. To vše se, mimochodem, jistě hodí každému z nás také v osobním životě.

A jde to vůbec? Není třeba se ptát. Nedávné měsíce v nás všech probudily přesně takové motivace a odkryly naši/vaši odvahu, porozumění nové situaci v celosvětovém kontextu, schopnost vcítit se do druhých, omezit vlastních potřeby, tolerovat a přizpůsobit se.

Přinesly také zcela nové zkušenosti o ostatních i nás samotných.

Pracovníci i studenti naší univerzity se rozhodli pomáhat a prokázali obrovský potenciál, odvahu a sebevědomí.

Historicky byly univerzity vždy místem, kde byly prezentovány různé názory, vedly se jak věcné odborné disputace, tak zároveň i stále dnes důležitější veřejné diskuse o celospolečenských problémech v regionu i v globálním rozměru. Ukázalo se, že univerzity jsou nejen místy diskusí, ale také hybné síly. Takzvaná třetí role univerzit, včetně právě zmiňované internacionalizace akademického prostředí, nabývá na síle, pravdivosti, a získává univerzálnější platnost.

S výzvou: „Věřme, že se vše brzy vrátí do starých kolejí a že si opět velmi brzy budeme moci zabalit věci a mimo jiné i za studiem či realizací vědeckých a uměleckých aktivit bezpečně vycestovat do zahraničí.“ Pevné zdraví a pozitivní mysl přeje Váš rektor

21 12 16 28 34

text: Kristián Šujan

„Snažím se při šermu hodně přemýšlet, což mě někdy limituje,“ říká Michal Čupr.

4

Silverius

foto: Daniel Augustin

UJEP

5

Michal Čupr ve Sportovní hale PF UJEP (vpravo) Michal Čupr, absolvent PřF a současný student fyzioterapie na FZS UJEP. Od sedmi let se věnuje sportovnímu šermu. Účastní se tuzemských i mezinárodních turnajů, například v Berlíně, Bernu, Legnanu, Heidenheimu, Paříži či Budapešti. Nevynechává ani světové poháry a Grand Prix. Na akademickém mistrovství České republiky 2018 v Brně získal hned 3 medailová umístění (1. místo v šavli, 2. místo v kordu a 3. místo ve fleretu). Za mnohonásobnou reprezentaci naší univerzity získal i Cenu rektora UJEP. FZS si zvolil proto, že mu v dnešní době dává smysl naučit se pomáhat lidskému tělu a udržet si co nejdéle a nejefektivněji stav zdraví. Zdravotnictví je aktuálně jedním z nejperspektivnějších oborů a Ústí nad Labem má velkou výhodu v těsném propojení univerzity s Masarykovou nemocnicí. Fakt, že fakulta se do několika let přesune do nově budovaného nemocničního komplexu, pozitivně ovlivní nejen kariérní možnosti studentů a akademiků, ale také rozvoj excelentního klinického výzkumu v Ústeckém kraji. Michal je jednou z univerzitních osobností, která se také objeví v brožuře MY JSME UJEP! A protože vám chceme jednotlivé příběhy našich lidí přiblížit, není vhodnější způsob než rozhovor.

Jak jste se k šermu dostal?

rozhovor

Byla to náhoda. Šerm jsem sledoval na Eurosportu jako malý šestiletý kluk. Už tehdy jsem za rodiči běhal a prosil, aby mě na tento sport dali. Nebrali moje dětské touhy ještě moc vážně, přesto se porozhlédli, kde bych se šermem mohl začít. V Ústí nad Labem šerm nikdo nenabízel, takže jsme chodili po jiných kroužcích... třeba juda, taekwonda… mě ale nic z toho nenadchlo.

A tak rodiče hledali dál, až nakonec našli nejbližší oddíl šermu v Litoměřicích. Začínat v šesti letech bylo nezvykle brzo. Proto trenér řekl, že jsem na to ještě malý, ať se přijdu podívat, až začnu chodit do školy.

Rodiče si mysleli, že mě to omrzí, ale neomrzelo.

V prvních letech mě museli na tréninky dovážet, což jim komplikovalo život. Navíc 6

Silverius

jsem byl astmatik, takže první dva roky jsem tam chodil-nechodil. Postupně jsem ale šermu propadl. V té době se šermovalo klasickým kordem, standartní váha a délka, který pro mě bylo těžké unést. Na turnaji, kde byli o pět let starší kluci, jsem tak dostával nakládačku, občas to obrečel, ale přesto se nevzdával. Dneska už jsou mládežnické kategorie rozdělené lépe, a navíc i zbraň je kratší a lehčí.

Jakými zbraněmi se šermuje?

Jsou tři – kord, fleret a šavle. Litoměřický oddíl byl zaměřen na šerm kordem, tím také šermují např. i moderní pětibojaři.

Kord je pouze bodná zbraň, kde je možné zasahovat soupeře do celého těla – nohy, hlavy, trupu, klidně i boty, prostě kamkoli.

Zároveň, když se soupeři zasáhnou současně a je to zásah pro oba, je tam určitá

časová tolerance. Fleret je rozdílný v tom, že přestože se jedná také o bodnou zbraň, platí zásahy pouze do trupu a je tam tzv. právo útoku. Zásah se počítá pouze tomu, kdo útočí. Poslední zbraní je šavle. Ta je bodnosečná a opět je zde tzv. právo útoku.

Platí zde bod i sek a zásahová plocha je od pasu nahoru, tedy do rukou a masky. Šavle je nejrychlejší a nejdynamičtější zbraní, zatímco šerm fleretem a kordem jsou více taktické zbraně.

Jaké vybavení jako šermíř potřebujete?

Boty. Existuje přímo šermířská obuv, která má tenčí podrážku, ale mně vyhovuje tenisová obuv s kulatější patou. Pak nosíme podkolenky, které nám chrání holeň. Tvrdší zásahy však stejně neochrání. Někdy si proto pod podkolenky dáváme chrániče na fotbal, ale není to typické. Dále jsou klasicky šermířské kevlarové kalhoty s oblekem, z materiálu, ze kterého se vyrábí i neprůstřelné vesty. Pod oblekem máme ještě jednu vrstvu, podvestičku, která nám chrání ozbrojenou paži až k lokti. Pak je tu rukavice. Rukávem máme provlečenou šňůru spojenou s kordem a navijákem zapojeným do signalizačního aparátu. Když sepnu zárazník na kordu dostatečnou silou, dojde k propojení a vyslání signálu. Nechybí ani maska na obličej, která je asi nejdůležitější, aby vám protivník třeba nevypíchl oko.

UJEP

7

Jak se vlastně z malého šermíře – žáčka Michala – stal účastník světových turnajů?

Mým trenérem byl pan Jiří Suchý z litoměřického oddílu. Sešla se u něj dobrá parta závodníků. Začalo se mi dařit v žákovských kategoriích a porážel jsem i starší kluky. To mě motivovalo. Vydařil se mi i první mezinárodní turnaj v kategorii mladších žáků ve Wroclawi, kde jsem vyhrál bronzovou medaili. Bylo to takové neoficiální mistrovství Evropy v žákovské kategorii. Postupem času se začalo jezdit po okolních státech i na další mezinárodní turnaje, hlavně v kadetské kategorii. Na těchto turnajích postupně přicházely další úspěchy a medailová umístění.

Když jsem byl posledním rokem v žácích, tak se mi podařilo probojovat mezi kadety na první mistrovství světa do Jižní Korey. Hned první mistrovství světa a hned do takové dálky! Byl to pro mě zážitek, atmosféra turnaje neuvěřitelná. Vše bylo nesrovnatelné s tím, co jsem doposud zažil. Slavnostní zahájení, nástup se všemi vlajkami, doprovodný program…, zároveň tam probíhala i kontrola zbraní, zkrátka úplně jiný průběh.

Po kadetské kategorii přišly první světové poháry v juniorské, a zde opět první úspěchy. Postupem času tak už nestačilo trénovat pouze v domácím oddíle, ale také společně

s ostatními reprezentanty v Praze, a účastnit se domácích i mezinárodních soustředění.

Tréninky tak začaly být postupem času stále více náročné časově i fyzicky, ale tato dřina přinesla úspěchy na mezinárodním poli, ale také mistrovské tituly v kategorii žáků, kadetů a juniorů.

Jak jste v Koreji dopadl a jaké byly další úspěchy v kadetské kategorii?

Skončil jsem mezi 150 účastníky na 26. místě, takže to nebylo špatné... vzhledem k tomu, že jsem byl věkem stále ještě žák. Šlo hlavně o zážitek, protože jsem jako kadet viděl bojovat také juniory i další lídry světového šermu. Velkým zážitkem byla také první výhra na kadetském mezinárodním turnaji v Německu a Rakousku, kde jsem mohl stanout na nejvyšším stupínku, poslouchat naši hymnu a vědět, že jsem byl nejlepší ze všech evropských šermířů. V té samé sezoně se podařil i skvělý úspěch českému kadetskému týmu, kdy jsme společně s reprezentačními kolegy na kadetském mistrovství Evropy v Itálii vybojovali stříbrnou medaili a v evropském žebříčku se umístili na 2. místě. Také jsem se stal v kadetské kategorii mistrem ČR v soutěži týmů i jednotlivců.

Jaké jsou vaše největší juniorské úspěchy?

Mezi největší úspěchy určitě patří zisk titulu mistra Evropy v Dánsku nebo bronzová medaile z MS v Ázerbájdžánu, ale také 2. místo ve světovém žebříčku. Dále bych mezi juniorské úspěchy určitě zařadil trojnásobné umístění mezi TOP 8 šermíři na světových pohárech v Luxemburku, Izraeli a Francii nebo 5. a 7. místo v týmové soutěži na ME v Rusku a Dánsku. Zároveň jsem opět i v této kategorii získal mistrovský titul jak v soutěži jednotlivců, tak v týmové kategorii.

A co vaše největší úspěchy v seniorské soutěži?

Byl jsem součástí týmu, který v Bernu vyhrál akademický turnaj družstev. Na ME do 23 let na Slovensku jsem obsadil 19. místo. Získal jsem bronzovou medaili na MČR seniorů a také na satelitním turnaji v Dánsku.

Jsem dvojnásobným vítězem republikového turnaje. Získal jsem 8 medailí na Akademickém MČR (1x zlato, 3x stříbro a 4x bronz).

V současné chvíli jsem vedoucí závodník Univerzitní šermířské ligy. Zúčastnil jsem se mnoha světových pohárů a Grand Prix, kde startuje zhruba 300 až 400 závodníků, a zde jsem se umístil mnohokrát mezi nejlepšími 80 šermíři. Patří sem i účast na Univerziádě v Rusku a zisk 10. místa v týmové soutěži.

Také jsem byl součástí týmu na mistrovství světa v roce 2015 v Budapešti a společně

Michal byl součástí týmu na mistrovství světa v roce 2015 v Budapešti a společně s ostatními svými kolegy skončili šestí. To je nejlepší výsledek českého týmu na MS! 8

Silverius

Jaké jsou důležité vlastnosti úspěšného šermíře?

Závodník musí mít fyzičku, ale také dobře zvládnutou šermířskou techniku. Jedná se o výbušný sport, ale krom výbušnosti jsou důležité také využití síly a taktika boje, takže jde vlastně o přechytračení soupeře.

Já ho vyprovokuji k nějaké akci záměrně a snažím se ho přelstít. Každý závodník to má ale různé. Menší šermíři, třeba Asiati, často sázejí na výbušnost a rychlost. Rusové nebo Maďaři jsou zase silovější, větší ranaři.

A například francouzský nebo italský šerm je více technický a precizní. Všechno se to skloubí dohromady, ale vždycky záleží na jedinci, jaké jsou jeho osobní dispozice.

Které vlastnosti jsou typické pro vás?

Snažím se využívat rychlost, ale jenom v určitých případech. Když je útok rychlý, využívám své délky a dokážu soupeře překvapit rychlým přiblížením. Nedokážu se ale zase tak rychle vrátit zpět do výchozí pozice jako třeba Asiati. Snažím se šermovat takticky a jsem spíše obranářský typ šermíře.

Občas při šermu hodně přemýšlím, což mě často i dosti limituje. Někdy je totiž lepší dát přednost intuici před složitým promýšlením akce.

Jak je to s fanoušky tohoto sportu?

V Čechách šerm není tak populární, aby na nás do haly chodily davy fanoušků. Nejčastěji přijdou rodiče a kamarádi. Ale třeba v Paříži navštěvují turnaje celé školy a hala se naplní třeba i 3 tisíci lidí. Má to pak úplně jiné grády a je to nepopsatelný zážitek. Rozdílně to také působí na samotného závodníka.

U nás se může závodník bez problémů koncentrovat sám na sebe, nic ho neznervózňuje. Ve světě ho žene právě ten dav lidí, který ho dokáže vyburcovat k lepším výsledkům. Někdy ale může mít velké publikum i opačný důsledek, kdy se závodník nedostatečně koncentruje, má tendenci se „předvádět“ a zbytečně chybuje.

Jste studentem FZS na ústecké univerzitě, absolvoval jste zde i PřF. Jak přesně jste skloubil studium se sportem?

Nejdříve jsem studoval geografii na přírodovědecké fakultě, odtud mám bakalářský diplom. Pak jsem začal s fyzioterapií, kterou jsem si vybral právě proto, že zde vidím spojitost s pohybem, sportem a šermem. Sám jsem jako sportovec fyzioterapii často potřeboval, protože mě trápily různé zdravotní problémy a úrazy. Šerm je velmi jednostranně založený sport, a tak je nutná také určitá dávka kompenzací. Každopádně však šerm patří mezi jeden z nejbezpečnějších sportů, ačkoli pro laika může vypadat nebezpečně. Většinou k žádným velkým zraněním nedochází, spíše si většinou narazíme prsty či zápěstí. Mně se třeba stalo, že jsem si zlomil kůstku zápěstní. Občasné jsou také modřiny nebo podvrknuté kotníky. Výjimečně jsem viděl úraz kolene při špatném došlápnutí nebo dopadu. Přetěžována je často i Achillova šlacha.

Skloubit prezenční studium s velkým množstvím tréninků, ale také s domácími a zahraničními turnaji nebo také soustředěními, bylo často velmi náročné. Naštěstí mi vyučující vycházeli vstříc, především ve zkouškovém období, kdy bylo nejnáročnější propojit přípravu na zkoušky, tréninky a turnaje.

Jak jste tedy šerm a fyzioterapii promítl do vaší bakalářské práce Vliv kompenzačních cvičení na držení těla a úroveň svalových dysbalancí u reprezentanta ve sportovním šermu?

Na spolupráci jsem se domluvil se závodnicí z našeho oddílu, se kterou jezdíme společně na tréninky a vídáme se i na turnajích. Trápily ji problémy s koleny, ale také zad, krční páteře, lokte a zápěstí. Zvolili jsme si cvičení, která jsme spolu absolvovali. Věnovali jsme se problematice nejen dolních končetin, kde jsme trénovali např. správný stoj nebo využívali balančních ploch, ale pracovali jsme také s měkkými tkáněmi v oblasti zad a krční páteře a využívali různých excentrických cvičení a PIR na horní končetinu.

V mnoha ohledech se stav závodnice zlepšil, bohužel problémy s koleny stále přetrvávají a řeší tento problém i nadále s ortopedem.

Pro závěrečnou obhajobu práce mě těšilo,

že sama pacientka cítila zlepšení, což bylo důležité.

Jaký vám tedy vyšel závěr práce?

Rozhodně je u šermířů vidět, že při tomto sportu dochází k jednostrannému přetížení a je nutná kompenzace přetěžovaných partií. Je ovšem zapotřebí také komplexní osvěta o šermu, včetně jejího zavedení do jednotlivých oddílů, kde často protahování, strečinky, ale i využití fyzioterapeutických konceptů a regenerace, nefungují nebo zcela chybí. Zásady správného trénování šermu by se měly zařadit už k mladším dětem, a ne se jim věnovat až u reprezentantů. V případě mé „pacientky“ ke zlepšení došlo a pro mě bylo hlavní, že se sama na trénincích cítila lépe.

Proč jste přerušil současnou olympijskou sezonu?

Důvodem byly zdravotní problémy v podobě virózy následované kardiologickými problémy, ale také problém s loktem, který se k tomu všemu následně přidružil. Přestal jsem hýbat loktem a občas mi vypadávaly věci z ruky. Teprve v průběhu února jsem se začal pomalu vracet ke sportu. Otestoval jsem se na akademickém turnaji v Praze, kde jsem startoval jako levák a vybojoval 2. místo.

První ostrý start a test loktu proběhl v únoru v Olomouci, kam jsem již vyrazil jako pravák.

Fyzička ještě nebyla ideální, našermováno také moc nebylo, takže jsem jel tak trochu z čisté vody... že to prostě zkusím a uvidím.

Loket jsem měl kvůli přetrvávající bolesti zatejpovaný a zabandážovaný, ale dopadlo to nakonec nadmíru dobře… bedna a bronz.

Nechal jsem za sebou i některé reprezentanty, kteří se mnou jezdí na světové turnaje.

Ze zdravotních důvodů se mi tak oddálila i lednová státní závěrečná zkouška, tak doufám, že nyní už zdraví vydrží a budu moci jít v červnu ke státnicím, ale také se naplno začít věnovat šermu. Obhajobu BP i praktické státnice v nemocnici už mám za sebou.

Je vaší metou olympiáda?

Určitě, rád bych se tam dostal. Od té doby, co jsem v seniorské kategorii (kategorie od 21 let, pozn. redakce), se pohybuji pořád na UJEP

9

rozhovor

s kluky jsme zde skončili šestí. To je nejlepší výsledek českého týmu na MS! Právě týmové výsledky jsou velmi důležité pro nominaci na olympiádu.

rozhovor

pomezí 5. až 8. místa, již jako junior jsem se mezi seniory probojoval do TOP 10. Na světových pohárech a Grand Prix může stát reprezentovat až 12 závodníků, za ČR jezdí většinou 4–10 závodníků v závislosti na destinaci a finanční náročnosti. Na ME a MS jedou pouze nejlepší 4 závodníci. Čtyřce se přibližuji, někdy se jí vzdálím, ale pořád to nestačí na nominaci na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa.

Na olympiádu se nominuje 8 nejlepších týmů světa a poté zbytek startovního pole doplní nejlepší jednotlivci, kteří se nenominují v týmech. Kolikrát se tak může stát, že se na olympiádu dostanou lidé, kteří nejsou tak vysoko ve světovém žebříčku jednotlivců, ale

jsou součástí úspěšného týmu. Je tak „snazší se na olympiádu nominovat z týmů než z jednotlivců.“ Tuhle sezónu to vypadá, že se tým na olympiádu nenominuje, protože se mu nedaří tak jako třeba dvě sezóny zpět.

Pokud se nenominuje ani tým ani jednotlivec ze světového žebříčku, tak pojede česká jednička na tzv. „dobíječku“ do Madridu, kde se sejde třeba 25 evropských šermířů, kteří se na olympiádu nenominovali. Pouze vítěz tohoto turnaje pojede na olympiádu.

Na které z turnajů vzpomínáte nejvíce?

V rámci kadetských a juniorských turnajů se jich většina konala v Evropě, byly zde ale také výjimky jako MS v Jižní Koreji, Jordánsku

a Ázerbájdžánu nebo světový pohár v Izraeli.

V seniorech se také velká část mezinárodních a světových turnajů odehrávala v Evropě, kdy se jednalo především o Německo, Švýcarsko, Itálii, Francii a Maďarsko, ale letěli jsme i do Tallinnu nebo jsme byli v Kazani na univerziádě, kde byli i medailisté z olympiády nebo mistři světa. Univerziáda byl zážitek podobný Jižní Koreji, opět to bylo něco trochu odlišného od turnajů, které člověk do té doby zažil. Tento turnaj měl nádech takové malé olympiády. Pak jsme ale závodili třeba v Gruzii na ME do 23 let, kdy už od příletu byly problémy. Čekali jsme na transfer 6 hodin, a pak jezdili hodinu po centru a hledali hotel. V hotelu na jednom z pokojů nefungovala klimatizace, což v těch vedrech

Ve vybavení šermíře nechybí ani maska na obličej, která je asi nejdůležitější, aby mu protivník třeba nevypíchl oko 10 Silverius

nebylo nic příjemného, na jiném zase netekla voda, a snídaně vyhlížela nevábně.

Objevili jsme tam ale i úžasnou restauraci, kde jsme si objednávali pravidelně šašlik… a pokaždé nám přinesli něco jiného. Gruzínci si zkrátka s organizací turnaje příliš hlavu nelámali. Přišlo mi, že jen otevřeli tělocvičnu, která byla dvacet let zavřená, dali tam planše a řekli: „Tak, tady šermujte.“ Všude v hale byla spousta prachu a člověk si tam ani v tom bílém obleku nemohl sednout, aby pak neměl šedivé celé kalhoty.

turnajích. Krom Odense jsem tak navštívil také Kodaň a Arhus, každé z těchto měst mě nadchlo a velmi rád se tam někdy vrátím.

Díky bronzové medaili také rád vzpomínám na Baku. Bylo to město plné kontrastů mezi bohatstvím a chudobou, nebyl žádný problém, aby vedle nejmodernějšího hotelu stál baráček se střechou z plechu zatíženou pneumatikami. Zároveň zde na člověka dýchla i historie.

Zajímavý byl také turnaj v ruské Lobni, kde jsme spali na hotelu snad hodinu od haly i centra a v dohledném okolí nebylo zhola nic, ani obchod, jen samé louky a pole. To, vzhledem k ne moc vábné stravě, kterou jsme na hotelu měli, bylo celkem nepříjemné, protože si člověk ani nemohl nic koupit.

Mistrovství světa v Jordánsku se zase naopak neslo ve smutném znamení, kdy jednu českou závodnici ve fleretu postihla cévní mozková příhoda a musela zde zůstat skoro tři měsíce v nemocnici. Ale zdejší princ pro ni poskytl veškerou péči a dorazili za ní i rodiče. Vše dobře dopadlo a podařilo se ji zachránit. Dnes je zdravá, ale šermu se již nevěnuje.

Zrovna minulou sezónu jich bylo hned několik, když jsem se zúčastnil turnajů v Argentině, Kolumbii, Kanadě nebo Kataru. Právě třeba Katar mě hodně zaujal, tam se tříštila moderna s historickým městem, které ale ve skutečnosti nebylo zase tak staré. Šermíř Jirka Beran tam byl podesáté a říkal, že některé historické budovy tam před deseti lety vůbec nebyly. Lidé v Kataru byli neuvěřitelně vstřícní. Vyrážel jsem na výlety individuálně a jednou sháněl poštu. Vzal mě na ni autem naprosto cizí člověk, dovezl mě až před vchod a ještě za mě platil parkovné.

Chtěl jsem mu to zaplatit, ale on byl nadšený, že jsem cizinec, navíc sportovec, a peníze si nevzal. Někteří místní sice neuměli anglicky, ale vždycky jsme se nějak domluvili. I tehdy, kdy jsem fotil a natáčel na místech, kde se nesmělo. (smích)

Velmi rád vzpomínám, samozřejmě, také na ME v dánském Odense, kam jsem dorazil s chřipkou, ale i přes tyto komplikace zde vybojoval zlato! Nebyla to má první návštěva Dánska, byl jsem zde celkem na třech

Velkým zážitkem byla také návštěva Kolumbie a Argentiny. Zatímco Buenos Aires byla moderní metropole obklopená slumy a velký pozor jsme si museli dávat především na zloděje, tak kolumbijské Cali bylo opravdu chudé a špinavé od centra po přilehlé okolí.

Zde jsem se jako turista, který chodí sám, ani přes den úplně v bezpečí necítil a večer jsem paty raději nevystrkoval. Běžně všude na ulicích polehávali bezdomovci a pobíhali potulní psi nebo k člověku občas přistoupila partička lidí a nabízela drogy.

Co byste vzkázal lidem, kteří by šerm jednou chtěli dělat?

Jde o sport, se kterým se dá začít „v každém věku“ a dá se dělat na profesionální i hobby úrovni. Člověk při něm může potkat fajn lidi.

Jedná se o gentlemanský a elegantní sport.

Je „tvořivý“, šermíř si může akce promýšlet a neustále zkoušet nové věci, každý soupeř

rozhovor

Hodně příjemnou zkušeností byla návštěva Izraele během juniorské sezóny, kde jsme měli soustředění a turnaj. Světový pohár se vyvedl a odvezl jsem si 6. místo. Na následném soustředění se trénovalo jen večer, protože zde byla vedra a neměli klimatizované haly. Měli jsme tak celý den možnost projít si město Tel Aviv, užít si pláž... prostě příjemná pohoda zkombinovaná s tréninkem. Zároveň bylo šílené vidět místní holky se samopaly přes rameno nebo kontroly, zda nemáme bombu, při každé návštěvě obchodu nebo restaurace. Uspořádali pro nás i jednodenní výlet do Jeruzaléma a k Mrtvému moři. Výlet mi nepříjemně zpestřilo rozříznutí paže o plech, které mělo za následek asi 20 cm dlouhou rozšklebenou ránu. Podle zdejšího trenéra to na šití nebylo, tak jsem s mokvající ránou trénoval a občas ji dezinfikoval v moři.

Byly i nějaké exotické destinace?

je jiný a jinak reaguje, a každý zápas je také jiný. Rozdílné je také šermovat proti levákovi nebo pravákovi. Člověk musí přemýšlet, být trpělivý, zároveň se však pořádně zapotí, protože ani dynamika tomuto sportu nechybí. Šermíř se musí snažit svého soupeře přechytračit, je zde stále prostor pro něco nového. Trénujete postřeh, výbušnost, sílu, koordinaci, a trénink tak není stereotypní. Ač se jedná o individuální sport, vždy je důležitá také dobrá parta lidí. A pokud se člověku bude dařit a bude úspěšný, může se mu poštěstit procestovat nejen kus republiky, ale také poznat kus světa.

UJEP

11

text: Kristián Šujan

foto: archiv Věznice Světlá nad Sázavou

společnost

Psaní jako útěk ze zamřížované reality Existují místa, která zůstávají od společnosti cíleně izolována. Přestože by osoby v této umělé instituci chtěly, do reálného světa se nějakou dobu jen tak nepodívají. To je i případ uvězněných žen ve Věznici Světlá nad Sázavou, kterým se ve své disertační práci věnuje doktorand naší pedagogické fakulty Kristián Šujan.

Paneláková budova centrální ženské Věznice Světlá nad Sázavou (VSnS) stojí v ulici s příhodným názvem Rozkoš (často se takto přezdívá i samotné VSnS). Do roku 1999 sloužil areál pro školy v přírodě Školského úřadu Teplice, jezdilo sem každoročně až 800 dětí. Kvůli nedostatečné ubytovací kapacitě byl komplex roku 2000 převeden do užívání Vězeňské služby ČR se záměrem vystavět moderní vězeňské zařízení pro odsouzené ženy. Jako první bylo do věznice 6. 11. 2000 eskortováno vězeňským autobusem 34 odsouzených žen z Věznice Pardubice.

Při zběžném pohledu se může zdát, že jde o normální školní třídu. Rozdíly tady ale najdete značné. Kromě toho, že v lavicích sedí samé ženy napříč věkovým i společenským spektrem, mají všechny i stejné oblečení a „bohaté“ kriminální životopisy – krádeže, dealerství, ale i několikanásobné vraždy. Vítejte ve škole ve VSnS. Věznice je zařazena do kategorie věznic s ostrahou. Svůj trest zde vykonává více než sedm stovek žen odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody především v kategoriích ostraha, dozor a mladiství, rovněž zvýšená ostraha a dohled.

VSnS má jako jediná svého druhu v České republice taktéž specializovaný oddíl pro matky s dětmi od 1 do 3 let. Tento specifický oddíl se podle výsledků za poslední roky velice osvědčuje, neboť recidivu zde evidují do 10 %. Zároveň se tak ukazuje, že proces tzv. prizonizace, tedy adaptace na vězeňský život a následná neschopnost sociabilně žít po opuštění věznice, lze za pomoci rozličných aktivit, mateřských pudů a lásky zdárně překonat.

12 Silverius

Klientky Věznice Světlá nad Sázavou během edukačních aktivit

Věznice poskytuje velké množství nástrojů s významným penitenciárním dosahem.

Vše je zahrnuto do Programu zacházení, v němž se vedle pracovních, terapeutických, volnočasových a extramurálních aktivit uplatňují i aktivity vzdělávací. Ty zajišťuje Školské a vzdělávací středisko (ŠVS), které je jako externí pracoviště od roku 2008 součástí pražského SOU Na Veselí 51. Vězeňkyně studují na vlastní žádost a vybrat si mohou z několika oborů.

Aktuálně ŠVS nabízí dvouleté E-obory (pro absolventy praktických škol) Šití prádla a Provozní služby, po jejichž zdárném absolvování získají žákyně výuční list.

korespondence), oficiální (žádosti a stížnosti) a rovněž uměleckou (nejen úvahy, básně, filmové recenze, ale i pohádky).

Analyzovali jsme rovněž pokusy o uměleckou tvorbu ve sborníku kreativního psaní a obdobné útvary ve vězeňském časopisu El Passo.

Nechybí ani kurz Doplnění základního vzdělání, kurz Základy obsluhy počítače, kurz Český jazyk pro cizince (k 1. 1. 2020 bylo ve Věznici Světlá nad Sázavou 49 cizinek) nebo kurz Keramika. Další vzdělávací aktivity jsou zajišťovány externími subjekty, například v současné době nabízí nezisková organizace Lighthouse pro ženy ve Věznici Světlá nad Sázavou přednášky na téma finanční gramotnost. Nedílným elementem nejrůznějších forem vzdělávání jsou rovněž písemné projevy. Ve VSnS mají formu neoficiální (např. soukromá

Obsahová a jazyková zjištění reflektují, že psaní poskytuje uvězněným ženám nejen smysluplné trávení času ve výkonu trestu, ale také jim pomáhá ke stimulaci a k „útěku“ z dennodenního stereotypního prostředí. Vzdělávání odsouzených žen je obecně důležitou součástí Programu zacházení a může se vhodně doplňovat se zařazením do zaměstnání. Nezanedbatelná je i preventivní stránka vzdělávání a zvýšení pravděpodobnosti reintegrace delikventních jedinců do společnosti po ukončení výkonu trestu.

Další soubor písemných projevů tvořily dopisy ředitelce zahrnující stížnosti a žádosti.

text: Daniel Trnka

foto: archiv Daniela Trnky

Křížem krážem s Erasmem Takové jsou mé první vzpomínky na Erasmus. Mé jméno je Mgr. Daniel Trnka a aktuálně jsem studentem doktorského oboru na FF UJEP. Za dobu svého studia jsem se programu Erasmus (Erasmus+) účastnil třikrát.

V roce 2012, kdy jsem nastoupil na vysokou školu, byl již tento program v českém prostředí zaběhlou značkou a ročně s ním vyjížděly do zahraniční stovky studentů. Přesto mě na začátku mého dobrodružství čekalo to nejtěžší rozhodnutí, přesvědčit sám sebe, že opravdu chci vyjet. Hlavní je překonat strach z neznáma a udělat první krok vpřed.

V druhém ročníku bakalářského studia jsem se konečně rozhodl. Vybral jsem si Turecko, protože jde o velmi atraktivní orientální destinaci. Páté největší město v Turecku jménem Adana se mi stalo domovem po další deset měsíců. Místní obyvatelé, až na výjimky, nemluvili anglicky, což významně utužilo kolektiv přijíždějících zahraničních studentů. Po čase žití v zahraničí si osvojíte životní rytmus svého okolí. Turci jsou povahou hašteřiví a smlouvající, ale v srdci dobráčtí. Rádi pomáhají a na všechno mají

vždy dostatek času. Ve volném čase se pilo hodně čaje a hrály se deskové hry jako Tavla (Vrhcáby). Zahraniční pobyt a interakce se studenty mi velmi pomohly vylepšit vlastní úroveň angličtiny.

Různé národy mají různé tradice a přístupy k řešení problémů. Poprvé jsem v Turecku držel „Movember“, učil se vařit od Italek, připravoval jsem pravou sangrii a slavil společně svátky s jinými národy. Například oslava Velikonoc vyvolala v řadách studentů, a hlavně studentek, velký rozruch. Španělky a Italky neměly žádné pochopení pro naše zvyky a koledníky považovaly za barbary.

Turecko je však i zemí velkých politických bojů, zvláště výrazné jsou neutuchající konflikty mezi Kurdy a Turky. Při svém pobytu jsem zažil vyhrocené demonstrace, pouliční rvačky i policejní kontroly.

Deset měsíců na Erasmu uteklo jako voda, získal jsem mnoho přátel, navštívil všemožné krásy Turecka, ochutnal jídla, o kterých jsem ani nikdy neslyšel, a zažil dobrodružství, která by vydala na knihu.

Návrat zpět do ČR byl po všech těchto zážitcích šedý a nudný. Nic mi doma neuteklo a život byl stejný jako před desíti měsíci.

Nebo alespoň mi to tak po všem, co jsem zažil, přišlo. Netrvalo dlouho, dokončil jsem bakaláře, a chystal jsem se na další Erasmus. Z extrému do extrému. Po rozpáleném a divokém Turecku jsem si vybral mrazivé a bláznivé Lotyšsko.

Do lotyšské Rigy jsem už jel jako Erasmu znalý, ale přivítala mě tma a zamračené obličeje. Po lidech, kteří se rádi smějí a nikam nepospíchají, byla Riga městem šedým s lidmi zahalenými hluboko do svých kapucí. Přesto mě opět nezklamali ostatní mezinárodní studenti. Za necelý měsíc pobytu jsem získal partu šesti lidí, která se mi stala téměř rodinou. Všichni jsme byli z různých zemí. Čech, Polák, Srb, Němka, Maďarka a Rumunka. Každý z nás reprezentoval jiný způsob myšlení a přístupu k životu, ale to, co nás spojovalo, byla ochota se starat jeden o druhého a pomáhat si. Při jedné z party to náš polský kamarád přehnal s pitím a pobíhal s lahví alkoholu na ulici, což je v Lotyšsku považováno za přestupek. Naštěstí se nám ho podařilo chytnout a lahev mu sebrat, ale, bohužel, jsme již byli spatřeni policisty. Na ulici

report

Letištní hlášení, kroky stovek lidí a pocit svírání v žaludku, naposledy se otáčím a vidím své rodiče za odbavovacím terminálem. Nutkavý pocit rozběhnout se zpět. Naposledy zvedám ruku na pozdrav a otáčím se směrem k odletovému terminálu, směrem k dobrodružství.

Kamarádi ze Španělska a jeden z Erasmů, na který se nezapomíná UJEP

13

jsem zůstal já s lahví v ruce a dvěma příslušníky policie. Pomohla mi ale děvčata.

Začala se s policisty dohadovat a jedna (ta nejzodpovědnější) mě rychle odvedla do boční uličky. Jakmile zmizel „člověk s flaškou“, zmizel i problém. Nikomu z nás se nic nestalo, jen kamarád měl pořádnou kocovinu. Čas na Erasmu si plyne svým rychlým tempem a pět měsíců se nečekaně chýlilo ke konci. Jak jsme se seznámili, tak jsme se museli i rozloučit. Ale od té doby jsme stále s „lotyšskými“ přáteli v kontaktu a několikrát jsme se i sešli.

Mou zatím poslední zkušeností s Erasmem bylo slunečné Španělsko, kde jsem strávil dva měsíce v hotelu jako animátor/učitel, a to převážně zahraniční klientely. Měl jsem na starosti výuku angličtiny a aktivity se zahraničními hosty. Tentokrát se již nejednalo o studijní pobyt, ale o pracovní stáž, která je odlišná především množstvím času stráveného prací. Zatímco při studiu vám stačí několikrát do týdne docházet do školy, při praktické stáži musíte odpracovat čtyřicet hodin týdně.

Měl jsem možnost pracovat v mladém kolektivu, kde se nemluvilo skoro vůbec anglicky, ale byl jsem vřele přijat. Za poměrně krátkou dobu jsem se naučil různá základní španělská slova a ukazovací zájmena. Poprvé v životě jsem po tak dlouhou dobu bydlel jen sto metrů od moře.

Ale pro sžití s kolektivem jsou dva měsíce málo a já se ani nenadál a už jsem byl na cestě zpět.

report

Stále jsem ale „erazmově“ na cestách. Ani ne za měsíc vyjíždím na svoji poslední praktickou stáž do polské Vratislavi. Erasmus se pro mě nestal životní náplní, ale způsobem, jak využít jednu z nezměrných možností dnešní doby. S minimálními náklady získáte zkušenosti k nezaplacení.

Ne nadarmo se říká, že jeden den v zahraničí je jako tři dny doma. Přál bych každému získat přátele a vzpomínky, které jsem si přivezl ze svých „erazmáckých“ cest já. Hodně štěstí vám, kteří se rozhodnete vycestovat.

14 Silverius

text: Ing. Jana Kubátová

foto: archiv UJEP

Dobrodružství… co to vlastně je?

Podle Wiki to je série neobvyklých a vzrušujících zážitků. Na tom něco bude… někomu pro pocit dobrodružství stačí jen ochutnat nové jídlo, vyrazit na výlet vlakem, poznat nové lidi či odjet na druhý konec města. Proč ne!

My na UJEP jsme pro větší dobrodružství.

Co takhle strávit semestr (nebo dva) na zahraniční univerzitě v Evropě či ve světě a kromě nezapomenutelných zážitků, nových kamarádů a zkušeností, si ještě přivézt kredity do studia na UJEP? To zní dobře, ne? Super na tom je nejen to, že poznáš jinou kulturu (lidi, jídlo, zvyky) a nasbíráš kredity, ale získáš také nezapomenutelné zkušenosti do života, které už ti nikdo nevezme.

To zní super, říkáš si, ale kde na to vzít?

Viktorie Maříková v obci Ribeira da Janela na Madeiře

Neboj, na to taky myslíme! Na celý pobyt nabízíme stipendium (jehož částky se navíc budou zvyšovat).

Tak na co ještě čekáš? Bojíš se?

Neboj, to je úplně normální… 9 z 10 studentů vyjíždějících ven říká, že strach měli také. Dodávají však, že brzy zjistili, že jeho překonávání je jedna z nejlepších věcí, kterou pro sebe můžeš udělat. Vystoupíš tím ze svého zaběhlého života a, hlavně, ze svojí komfortní zóny.

Obáváš se, že se nedomluvíš? Nezoufej!

Na UJEP pro tebe před každým semestrem chystáme jazykové kurzy a nezapomeň také na to, že nebudeš jediným studentem ze zahraniční na zahraniční škole (domluva rukama a nohama to jistí).

Přesvědčili jsme tě?

Pokud ano, více informací najdeš na https://www.ujep.cz/cs/erasmus či na webu svojí fakulty. Neboj se taky zajít za svým fakultním koordinátorem, je tam od toho, aby ti poradil! Těšíme se na tebe!

Martin Bartůněk a rumunský Gerník, největší z šesti českých vesnic v Banátu

UJEP

15

text a foto: Jiří Anděl, Jiří Anděl junior, Nikola Andělová

Cesta kolem světa za 28 dní – z cestovního deníku společnost

Cesta kolem světa je snem snad každého cestovatele. V minulosti se jednalo o cesty v rámci velkých zámořských objevů – o rozšiřování geografických znalostí o světě, o poznání „nepoznaného“. Nyní je situace odlišná, nosným motivem jsou zážitky, které si účastník z cesty odnáší. Nám se podařilo realizovat cestu kolem světa za 28 dní; byla spojena s poznáním nových zemí, zkrátka s regionální geografií světa.

Naším cílem je přiblížit navštívené lokality z hlediska, jak na nás působila krajina a lidé v ní žijící. Chceme poukázat na fakt, že pod „globální slupkou“ existují velké rozdíly etnické, náboženské a sociální.

První, komu se cestu kolem světa úspěšně podařilo realizovat, byli účastníci španělské expedice pod vedením Portugalce Fernãa de Magalhãese v letech 1519–1521. Z pěti lodí obeplutí zeměkoule dokončila jen jedna s příznačným jménem Victoria, sám Magalhães zahynul na Filipínách. O druhé obeplutí země se zasloužil Angličan Francis Drake, který se na cestu kolem světa vydal

v roce 1577 a plavbu dokončil na lodi Golden Hind (Zlatá laň) o tři roky později. Největší popularitě se však těší hrdina románu Julesa Verna „Cesta kolem světa za 80 dní“.

V současné době lze cestu kolem světa realizovat prostřednictvím cestovních kanceláří, kdy se její cena podle navštívených destinací pohybuje od 250 tisíc po 1 milion Kč soukromým letadlem. Geograf by však měl volit jiný způsob, daleko levnější. Sestavili jsme si plán osmi zajímavých míst, která jsme chtěli navštívit. Trasa Dubaj – Sri Lanka – Malajsie – Sydney – Havajské ostrovy – San Francisco – Las Vegas a Stockholm měla délku přes 52 tis. km, z toho rozhodující část připadala na letadla, kde jsme strávili 51 hodin. Použili jsme 8 leteckých linek, nejkratší let trval 2,5 hodiny a nejdelší 10 hodin (z Las Vegas do Stockholmu). Využili jsme nízkonákladové letecké společnosti, takže celková cena letenek byla okolo 28 tis. Kč na osobu – např. letenka z Kolomba do Kuala Lumpuru za 1 tis. Kč či z Prahy do Dubaje za necelé 3 tis. Kč. U nízkonákladové letecké dopravy

je třeba, abyste cestovali s lehčím zavazadlem (většinou do 7 kg), které si vezmete na palubu letadla. Ubytování lze řešit také prostřednictvím internetu, kde je možné použít internetový portál Booking či srovnávač Trivago. Ze šesti států, které jsme navštívili, bylo třeba u tří získat víza, vše šlo přes internet. Na Srí Lance přes ETA on arrival (elektronické potvrzení), do USA elektronickou ESTou a platným biometrickým pasem a do Austrálie přes eVisitor víza, která jsou zdarma.

První zem, kterou jsme navštívili, byly Spojené arabské emiráty, konkrétně Dubaj – šejchát, jenž je jejich součástí. Dubaj je šejchátem s řadou „nej“. Nachází se zde nejvyšší budova světa Burdž Chalífa (Burj Khalifa) vysoká 828 m, nejdelší vlakový systém na světě, který neřídí člověk, nejvýše položený výtah na světě (vyrobený v Česku), největší obchodní centrum (Dubai Mall) s 1 200 obchody, nejluxusnější hotel světa Burdž Al Arab (Burj Al Arab) ve tvaru plachetnice a největší fontána na světě. Jedná

Petronas Tower (452 m vysoká) v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur byla v letech 1998 až 2004 nejvyšší budovou na světě 16 Silverius

Druhým zastavením byla Sri Lanka, která je opakem Dubaje. Jedná se o jednu z nejchudších zemí na světě, kde „vládne všemocný Buddha“. Jeho svatyně vidíme na každém kroku a, bohužel, zpěvy, které jej opěvují, ruší noční klid až téměř do brzkého rána. Chudoba je zde vidět na každém kroku, ulice jsou plné lidí, z nichž někteří na nich doslova žijí. Provozují zanedbané krámky, jejichž sortiment je téměř u všech identický (výpěstky z políček či bezcenné tretky). Všude je zmatek, hluk a nepředstavitelný zápach. Přesto se jedná o lidi, kteří ve srovnání s dalšími zastávkami na cestě kolem světa působí nejšťastněji a mile se na nás usmívají a mávají. Obyvatelé zde žijí vlastním životem. V době návštěvy probíhaly v USA volby amerického prezidenta.

V hotelu jsme byli jediní, kdo sledoval volbu, protože nikoho jiného to nezajímalo.

Obdiv si zaslouží nádherná příroda, všudypřítomné opice a stavební areály zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Ať se jedná o město Galle, vybudované

Nizozemci na jihu země, či Kandy se svatyní ukrývající zub Buddhy či Sigiriyu, což je 200 m vysoká Lví skála s pevností na samém vrcholu (Lloyd 1996).

Třetí etapu cesty představovala Malajsie a její hlavní město Kuala Lumpur, megaměsto rostoucí do výšky, kde se nachází Petronas Tower. Dvojvěž vysoká 452 m byla v letech 1998 až 2004 nejvyšší budovou na světě. V jedné z nejdynamičtěji rostoucích oblastí světa v aglomeraci žije přes 7 mil. obyvatel. Pozoruhodný asijský mix tvoří z poloviny Číňané, dále Malajci (40 %) a Indové. Jsou zde i menšiny Filipínců, Arabů a Indonésanů. Také náboženství je pestré, převládá islám, ale silně je zastoupen hinduismus, buddhismus, taoismus, konfucianismus a křesťanství. Tato etnická a náboženská atomizace způsobuje obavu o národní identitu...

Po přelidněných zastávkách nás čekala oblast s volnější krajinou, kam jsme si zaskočili – do Austrálie k protinožcům. Sydney je rozvolněné město, malebně rozložené podél mořské zátoky, spojené v přístavu Port Jackson mostem Harbour Bridge dlouhým 1 150 metrů. Coat hanger (Ramínko na šaty), jak mu Australané v narážce na jeho tvar říkají, je symbolem města. Tím druhým je budova Opery ve tvaru plachet. Výjimečné je už samo umístění. Dánský architekt Joern

Utzon se rozhodl využít jedinečné lokality na břehu zálivu v samém středu města. Další zázrak lze shlédnout ve vnitrozemí cca 100 km od Sydney. Rozlehlé Modré hory (Blue Mountains) připomínají slavné kaňony amerického jihozápadu. Toto mohutné pohoří je oblastí nezvyklých přírodních krás, na mnoha místech je rozerváno propastmi, kaňony, soutěskami a roklinami.

Modré hory jsou porostlé vzácnými druhy eukalyptů, z jejichž listů se vypařují nestabilní oleje a ty způsobují charakteristický modrý nádech, jenž je během horkých dní zahaluje.

Páté zastavení v ní představovalo skutečnou perlu v náhrdelníku Cesty kolem světa – Havajské ostrovy. Nejznámější z ostrovů, kde žijí 2/3 obyvatel celého souostroví a kam je situováno i hlavní město Honolulu, je Oahu. Ostrov nádherný, určený k odpočívání – pláže, bazény, lelkování a ideální počasí. Nic z toho v době naší návštěvy však neplatilo. Ostrov patří k nejdeštivějším na světě, dokonce zde byl zaznamenán rekord 247 dešťových dnů za sebou. Je bičován silnými větry, které snad nikdy neustávají.

Odkud fouká vítr, poznáte i podle asymetrických korun palem, které jako prapor ukazují, kam vítr vane. Co vadí vegetaci, nevadí surfařům. Havajské ostrovy jsou mimo jiné synonymem pro surfing. Obrovské vlny, v extrémních situacích až 20 metrů

Pohled z kráteru Diamond Head na Waikiki a hlavní město Havajských ostrovů Honolulu UJEP

17

společnost

se o přísně islámskou zemi, kde se principy náboženství promítají velmi silně do každodenního života. Spokojeným obyvatelům nevadí, že zde neexistují svobodné volby.

K čemu volby, „...když šejk tady vybudoval všechno, co vidíte okolo,“ dodal pákistánský řidič, se kterým jsme se bavili na cestě v dubajské poušti.

Hlavní náměstí San Franciska Union Square v předvánočním čase

společnost

vysoké, budí respekt i zkušeného surfaře.

Mekkou sportu je pláž Waikiki na jihu ostrova. Nejvíce nás ohromila komercializace turistiky. Její aktéři se snaží za každou cenu „vytěžit“ z návštěvníků doslova poslední dolar. Například v jedné lokalitě se zde natáčel film Jurský park. Scéna, která se objevila ve filmu, jak jsme si ověřili, trvá cca 2 minuty a na tomto zlomku z celého filmu zde vytvořili obrovskou show pro turisty s širokým obchodním zázemím. Všude reklamy o nezapomenutelných zážitcích z jízdy na koni či na čtyřkolkách (cca za 2 tisíce Kč) po Jurském parku, kterou bylo třeba si objednat dlouho dopředu.

Poslední etapu vyplnila návštěva San Francisca a cesta do Las Vegas, odkud jsme měli letenky do Stockholmu. Most Golden Gate (Zlatá brána) je symbolem „Friska“. Překonává stejnojmennou úžinu u ústí sanfranciské zátoky do Tichého oceánu. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1933 a trvala 4 roky. V té době se jednalo o nejdelší most na světě. Rozpětí pilířů dosahuje 1 280 metrů, celková délka je 2,7 km. Jižně od San Francisca leží „hlavní město počítačů“ a všeho, co s tím souvisí – Silicon Valley (Křemíkové údolí). Název asi 19 sídel, roztroušených v údolí San Jose, pochází z roku 1971 podle společností zabývajících se křemíkovými, tedy silikonovými mikročipy a počítači. Občas jsme zahlédli název jako 18 Silverius

Hewlett-Packard, Google či Apple Computer, Inc. Las Vegas je poslední americkou iluzí o Eldorádu. Vznik města (založeno 1905) souvisí mj. s legalizací hazardu v Nevadě v roce 1931 a právě zahájenou výstavbou nedaleké Hooverovy přehrady na řece Colorado. Po těžké práci bylo nutné se pobavit a vydělané peníze utratit. Město je vybudováno na nehostinném místě uprostřed Mohavské pouště. Hlavní tepnu představují Fremont Street a bulvár Strip s hotely, divadly a obřími kasiny. Symbolem města je 360 metrů vysoká věž Stratosphera. Největší věž na území USA byla dokončena v roce 1996; nachází se v ní hotel, kasino a obchody.

Las Vegas bylo poslední zastávkou na americkém kontinentě. Pak už po 10 hodinách letu následoval Stockholm, odkud to bylo již skok do Prahy.

Podobně jako Verneův hrdina Phileas Fogg jsme díky cestování Slunci vstříc získali jeden den k dobru. Největším zážitkem však byla cesta samotná. Poznali jsme mnoho krajin, lidi a jejich život. Viděli jsme, jak se svět dynamizuje ve svém vývoji a ukazuje se, že nakupené problémy pramenící z těchto rozdílů jsou daleko složitější a obtížněji řešitelné, než jsou problémy, před kterými stojí naše společnost.

Rektor Martin Balej podepsal smlouvu na zhotovení budovy CEMMTECH pro Fakultu strojního inženýrství UJEP. „Jde o další rozsáhlou investiční akci směřující k centralizaci aktivit univerzity a dokončování rozvoje Kampusu UJEP. Budova CEMMTECH je jednou ze tří staveb, které budou realizovány z projektu RE:START zaměřeného na hospodářskou restrukturalizaci Ústeckého, Moravskoslezského a Karlovarského kraje,“ uvádí rektor Martin Balej. Dobudování nových výukových prostor umožní fakultě kompletní centralizaci i rozvoj nových studijních programů. Část fakulty strojního inženýrství se totiž stále ještě nachází v budově na Klíši v ulici Na Okraji. Po dokončení stavby se přestěhuje do kampusu. Stavba včetně vybavení vyjde zhruba na 285 milionů korun. V novém objektu, přistavěném ke stávající budově v kampusu, vznikne prostor zahrnující nové učebny, specializované laboratoře, zázemí a konzultační místnosti, tedy prostor nezbytný pro výuku a pro akademické pracovníky nově vznikajících studijních programů.

ústecká univerzita má NOVOU PROFESORKU Proděkanka naší fakulty umění a designu Zdena Kolečková byla jmenována profesorkou. Jmenovací dekret převzala 18. prosince 2019 v pražském Karolinu z rukou ministra školství, mládeže a tělovýchovy Roberta Plagy. Nejvyšší možný dosažitelný akademický titul převzalo celkem 69 nových profesorek a profesorů. Kolečková získala profesorskou hodnost pro obor Vizuální komunikace.„Byla jsem příjemně překvapená důstojnou a přitom velmi přátelskou atmosférou ceremoniálu. Doufám, že se mi podařilo přispět k pozitivnímu zviditelnění naší univerzity a cítila jsem se pokaždé opravdu moc hezky, když velkou aulou Karolina – a to celkem čtyřikrát – zaznělo, že prezident udělil profesorskou hodnost na návrh UJEP,“ popsala svoje dojmy ze slavnostního ceremoniálu prof. Kolečková.

VYŠLA NOVÁ KNIHA ÚSTECKÝCH POLITOLOGŮ PAVLA MAŠKARINCE A LUKÁŠE NOVOTNÉHO „Strany a vládnutí v digitální éře“ je nová kniha Pavla Maškarince a Lukáše Novotného, která vyšla 22. ledna 2020. Jde o zásadní syntetickou práci, která ukazuje na specifické problémy dnešního výzkumu politických stran. Oba autoři se dlouhodobě odborně, ale i ve výuce, věnují tomuto druhu výzkumu. „V knize se zabýváme některými novými trendy zkoumání politických stran, tedy tím, jak se proměňují stranické systémy a jak se posouvá jejich fungování a stranictví,“ vysvětluje proděkan pro rozvoj a kvalitu FF UJEP dr. Pavel Maškarinec. „Všímáme si také nových komunikačních stylů dnešních politických lídrů. Pokoušíme se zachytit některé zásadnější trendy a nové přístupy v současné politické komunikaci,“ dodává doc. Lukáš Novotný z katedry politologie a filozofie FF UJEP.

ÚSTECKÁ HISTORIČKA Vlasta Kordová ZÍSKALA PRESTIŽNÍ STÁŽ VE VÍDNI Doktorandka katedry historie FF UJEP PhDr. Vlasta Kordová je jednou z mála historiček, kterým se podařilo získat stipendium Jana Patočky na vídeňském Institut für die Wissenschaften vom Menschen (IWM). Hodnotící komisi zaujalo téma: Heroizace a viktimizace v interpretaci historiografie moderních národních dějin po roce 1989. Na stáž, která bude probíhat 6 měsíců, nastoupila začátkem února 2020. „Získat toto stipendium je pro mě velká čest. Je to ale také velká zodpovědnost. Musím zde naplno využít příležitost k prohloubení svých znalostí, a to nejen v oboru historie. IWM mi denně umožňuje potkávat mnoho inspirativních osobností, vědců z celého světa, kteří mi pomáhají otevřít oči k tomu, abych viděla, kolik práce mám ještě před sebou,“ říká Vlasta Kordová. „Filozofická fakulta nadšeně podporuje internacionální aktivity svých doktorandů a získání tohoto stipendia považujeme za velký úspěch i v mezinárodním měřítku,“ říká děkanka FF UJEP prof. Michaela Hrubá.

UJEP

19

ve zkratce

KAMPUS SMLUVNĚ ZAHAJUJE DALŠÍ NOVOU STAVBU – CEMMTECHU

ve zkratce

Den s katedrou bohemistiky potřetí Jaké je být bohemistou? To zjišťovali současní maturanti na akci katedry bohemistiky PF UJEP pořádané tentokrát 12. února 2020, tradičně v prostorách univerzitní Vědecké knihovny. „Jedná se o víceméně osvětovou akci, kterou se snažíme neobvyklou a zábavnou formou seznamovat studenty 4. ročníků středních škol s krásou studia českého jazyka a literatury,“ vysvětluje Mgr. Vladimír Trpka, Ph.D., zástupce vedoucího katedry bohemistiky PF UJEP. Studenti středních škol se stali přímými účastníky netradičních přístupů k výuce literatury. Byly pro ně připraveny zajímavé workshopy a také dva semináře, první s Mgr. Jiřím Kotenem, Ph.D., na téma Fikční světy literatury a filmu, a druhý s PhDr. Pavlem Horkým, Ph.D., s názvem Murakamiho tajemný svět.

Mezi nominovanými v kategorii Dobrý skutek byly dvě zaměstnankyně UJEP, Ing. Lucie Melničáková (FSI) a Mgr. Michaela Valášková (PF). Tyto dámy, společně s paní Mgr. Olgou Jarolímkovou, tvoří silnou trojku a konají dobré skutky pro obyvatele městské části Klíše.

Mgr. Roberto Gaínza společně se studenty katedry bohemistiky připravil dále soutěžní hru „Po stopách“. Ta byla založena na práci v pětičlenných „vědeckých“ týmech, které na stanovištích plnily sérii úkolů, jež je nakonec přivedly k osobnosti jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století, k Bohumilu Hrabalovi.

Akce byla tentokrát připravena pro studenty Gymnázia Teplice a pro žáky Obchodní akademie a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky v Ústí nad Labem. Zajímavé je, že největší vědecké a bohemistické předpoklady prokázal smíšený tým z obou škol. Vítězům ještě jednou gratulujeme. Autor textu: Jiřina Růžičková

V současné době dokončují dětské hřiště ve Štefánikově ulici, pro které získaly finanční podporu v rámci participativního rozpočtu obvodu. Ve svém volném čase pracují na renovaci dětského hřiště a rekultivaci parku ve Vrchlického sadech. „Velice si ceníme, že pro nás lidé hlasovali v anketě Osobnost roku 2019 Ústeckého kraje. Znamená to pro nás další výzvu v našich aktivitách pokračovat a věříme, že je to jistým pohonem i pro ostatní lidi, sousedy, kteří se k nám připojují,“ uvádí Ing. Lucie Melničáková, PR zaměstnankyně Fakulty strojního inženýrství UJEP. Aktivity této dámské trojice zaměřené do jejich okolí tímto nekončí, naopak plánuje v tomto duchu pokračovat a ještě více je rozšířit. „Nepřevzaly jsme ocenění jen za sebe, ale za všechny aktivní lidi, kteří chtějí dělat naše Ústíčko krásnějším,“ dodává Melničáková.

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ZAKLÁDÁ CENTRUM PODPORY PŘÍRODOVĚDNÉHO VZDĚLÁVÁNÍ OSOBNOSTI ROKU ÚSTECKÉHO KRAJE 2019 JSOU TAKÉ Z UJEP Dne 19. 2. 2020 proběhl v Zahradním domě v Teplicích slavnostní večer věnovaný novým osobnostem Ústeckého kraje. Šlo již o 9. ročník projektu, který se snaží vyhledat a ocenit lidi, kteří dělají Ústeckému regionu čest. Opět byly mezi oceněnými osobnostmi také pracovníci UJEP. Ve čtenářské anketě Metropolu „Osobnost roku Ústeckého kraje“ může veřejnost hlasovat v pěti kategoriích – Podnikání a management, Veřejná správa, Kultura, Sport a Dobrý skutek.

20 Silverius

Novou, v pořadí osmou, součástí Přírodovědecké fakulty UJEP se od 1. 3. 2020 stalo Centrum podpory přírodovědného vzdělávání.

Vedení fakulty chce zřízením Centra přispívat k odstranění problémů souvisejících s didaktikou přírodovědných předmětů. Reaguje tím na současnou společenskou výzvu. Oborové didaktiky jsou často součástí vysokoškolského vzdělávání na jiných než pedagogických fakultách a nejinak tomu je i na ústecké univerzitě. Cílem nového centra je podpora aktivit fakulty směřujících k výchově učitelů přírodovědných předmětů, tedy biologie, fyziky, chemie, informatiky, matematiky a zeměpisu. Ruku v ruce s podporou pak půjde propagace těchto oborů směrem k veřejnosti a také k fakultním středním školám v celém ústeckém regionu.

text: prof. Ing. Pavel Janoš, CSc.

foto: archiv Pavel Janoš

studium

Úspěšný rok pro doktorská studia na fakultě životního prostředí Příprava doktorandů se od běžné pedagogické činnosti dost liší. Je to tak trochu alchymie, občas to vypadá jako zázrak.

Jak jinak nazvat proces, během kterého se z „beznadějných případů“ stávají vědecky vyzrálé osobnosti, které obstojí v nejtvrdší světové konkurenci? Proti takové přeměně je transmutace olova na zlato dětskou hračkou.

Nicméně zázrak to není – není za tím nic jiného než tvrdá práce samotných studentů.

Jak se to tedy dařilo v poslední době na Fakultě životního prostředí UJEP? V úterý 18. února 2020 obhájila s velkým přehledem (byť se značnou dávkou nervozity) svou práci na téma Organické polutanty v sedimentech českých řek Jitka Tolazsová, studentka doktorského studijního oboru Environmentální analytická chemie. Symbolicky se tak završil mimořádně úspěšný rok pro doktorská studia na Fakultě životního prostředí UJEP, který započala počátkem února loňského roku Lucie Majerová obhajobou práce na podobné téma zaměřené ovšem na anorganické polutanty. Lucie projevila při dokončování práce mimořádnou houževnatost, neboť v té době již zastávala vysoce exponované postavení vedoucí odboru v České inspekci životního prostředí. Její dizertační práce vyhověla všem požadovaným kritériím a článek publikovaný v časopise Water, Air and Soil Pollution je hojně citován autory z celého světa. Proto si myslíme, že jí bude titul Ph.D. „slušet“, i když se nyní vědecké práci nevěnuje.

Jakub Ederer začal do laboratoří FŽP UJEP docházet již v době svých středoškolských studií, nicméně ke studiu analytické chemie si vybral PřF UK v Praze, což bylo zajisté správné rozhodnutí – kde jinde studovat elektroanalytické metody než v laboratořích, kde učinil Heyrovský svůj objev polarografie. Během bakalářského a magisterského studia v Praze pracoval Jakub i ve Fyzikálním ústavu AVČR, nicméně při zvažování doktorského studia usoudil, že

nejlepší podmínky k samostatné práci mu může nabídnout ústecká univerzita. Snad k tomuto rozhodnutí přispěl i fakt, že se zde opět setkal se svým kamarádem ze střední školy Martinem Šťastným, který mezitím vystudoval FŽP UJEP. Společně se pak vyrovnali se všemi nástrahami doktorského studia a v dubnu loňského roku obhájili disertační práce věnované přípravě a charakterizaci speciálních anorganických materiálů pro environmentální aplikace.

Poslední z loňských úspěšných absolventů – Daniel Bůžek – si vybral snad nejnáročnější cestu k doktorskému titulu. Dnes se tomu už usmívá, ale sám uznává, že mu nebylo do smíchu, když musel do sebe nasoukat rozsáhlé kapitoly speciální organické chemie, které se na fakultě životního prostředí (ale ani na většině chemických fakult) běžně nevyučují. Bez toho by se ovšem nemohl věnovat svým oblíbeným „MOFům“ (tedy speciálním organokovovým sloučeninám zvaným Metal-Organic-Frameworks). Za práce o využití těchto materiálů při léčbě zhoubných nádorů byl během studia odměněn jednou z cen J. M. Lehna pro nejlepší mladé chemiky. V době obhajoby se mohl pochlubit několika publikacemi v nejprestižnějších časopisech, takže oponenti měli s hodnocením snadnou práci.

Studenti naší fakulty životního prostředí na konferenci v Portugalsku Témata zmíněných disertačních prací naznačují, že studijní obor Environmentální analytická chemie začal být poněkud těsný pro rozvíjející se výzkumné aktivity FŽP. Proto byl připraven rozšířený doktorský studijní program Environmentální chemie a technologie, který byl na jaře loňského roku úspěšně akreditován na dobu deseti let. Na přípravě se, podobně jako v případě předchozího oboru, podíleli i odborníci z PřF UJEP a zejména z Ústavu anorganické chemie AV ČR (ÚACH), který je spolunositelem akreditace.

Spoluprací zmíněných dvou fakult UJEP a ÚACH vznikl nesmírně účinný „výzkumně vzdělávací prostor“ vytvářející pro přípravu doktorandů vynikající podmínky. O tom, že spolupráce je možná, svědčí i úspěšná společná konference studentů technických a přírodovědných oborů StudKon 2019 konaná ve dnech 10.–11. 6. 2019 ve dvoře Perlová Voda u Budyšova nad Ohří. Vzhledem k příznivému ohlasu je připravován další (již třetí) ročník konference, která proběhne počátkem června, tentokrát přímo v univerzitním kampusu.

UJEP

21

Usměvavá Australanka si Česko zamilovala text: Alec Mindák foto: Alec Mindák, archiv Sarah Good

Sarah Good vyučuje na naší pedagogické fakultě na katedře anglistiky Sarah Good pochází z malé australské osady z Viktorie, která se nachází v jihovýchodní části země. Vyrůstala v komunitě mléčných farmářů a chodila na velmi malou základní školu, která měla dohromady jen 30 žáků. Dnes je učitelkou na naší pedagogické fakultě. Jaká je její životní cesta a jak se dostala do Ústí nad Labem?

Jaký byl Váš první kontakt s Českou republikou?

rozhovor

Po dokončení základní školy jsme museli cestovat do většího města poblíž. Chodila jsem na katolickou školu, odtud jsem po jejím dokončení odešla do velkoměsta, na což jsem se velmi těšila, jak si asi umíte představit. Byla jsem teenager, z malé komunity mléčných farmářů, takže bylo velmi příjemné se „osvobodit“ a odejít do Melbourne, kde jsem začala studovat učitelství pro základní školy na University of Melbourne. Skupinka kamarádek se do Melbourne přistěhovala také, takže jsem si studium velmi užívala. Po absolvování jsem hodně cestovala, což je pro Australany běžné (po dokončení vysoké). Přestěhovala jsem se do Japonska, kde jsem učila angličtinu a strávila zde několik let.

Pak jsem se vrátila do Melbourne, kde jsem v roce 2006 potkala svého manžela. Byl Čech, který v Melbourne studoval. Časem jsme se rozhodli přestěhovat se do Česka.

Předtím jsem pracovala jako dobrovolnice v Africe, ale navštívila také Londýn a Nizozemí. Evropa je skutečně okouzlující místo plné historických památek. V Austrálii je 22 Silverius

vše velmi moderní a moc z historie tam nenajdete. Evropa však má zvláštní druh energie. Do Česka jsem se velmi těšila a byla zvědavá, protože předtím jsem ani nevěděla, kde Česká republika vlastně je, neznala jsem jazyk.

Přestěhovali jsme se v roce 2007 a já hledala práci. Rozhodli jsme se nežít v Praze, protože jsme už měli dost velkých měst, takže jsem přivítala nabídku práce v Litoměřicích. Můj muž je z Chomutova a Ústecký kraj znal dobře. Řekl mi, že Litoměřice jsou krásné město. A měl pravdu – Litoměřice byly jak z pohádky. Mám je nesmírně ráda. Když se mě někdo zeptá, jakou část ČR mám nejraději, odpovím České středohoří a Šumavu. Austrálie je hrozně plochá, na pohled velmi nudný terén, a každý sní o evropské krajině.

Jak jste se dostala na ústeckou univerzitu?

Po čtyřech letech práce na základní škole, kterou jsem si velmi užívala, jsme se s manželem rozhodli dát Austrálii šanci a zjistit, jaký by tam byl společný život. Zkusili jsme Sydney, kde můj manžel našel práci,

ale neměli jsme to tam rádi. Chybělo nám Česko. Vrátili jsme se a já si hledala opět práci. Tony (nynější kolega z katedry anglistiky – Tony Laue, původem Američan) také žije v Litoměřicích a zmínil, že by možná byla volná pozice na univerzitě, a dal mi kontakt na Natalii (doc. Orlová – nynější vedoucí katedry anglistiky). Setkala jsem se s ní a velmi jsme si rozuměly, měly jsme stejné názory na výuku i podobnou životní filozofii. Nabídla mi práci a já byla z téhle nové životní příležitosti (práce na univerzitě) velmi nadšena. Vyzkoušela jsem základní i střední školu, učila jsem i ve školce a na jazykové škole, ale nikdy na univerzitě. Práci s dospělými si opravdu užívám, dává mi mnoho možností, co se studenty dělat. Studenti zde mají víceméně vlastní motivaci ke studiu a ta vzniklá dynamika ve spolupráci s nimi mě opravdu baví.

Jak je na tom vaše čeština?

Moje čeština je pořád nic moc. Dokážu se domluvit, ale když někdo umí anglicky, vždy zvolím jednodušší cestu. Mám trošku ostych vyjadřovat se v češtině, protože mi dělá problém výslovnost. Představím si, jak to říct v duchu, ale po vyslovení to zní divně. Miluji jazyky, to je jasné, a měla jsem podobný problém i v Japonsku. Celkově ale musím říct, že japonština je mnohem jednodušší jazyk na naučení než čeština. Po několika letech v Japonsku jsem

Jak hodnotíte české studenty?

Je to o rozdílných pohledech na učení a přednášení. Zdejším trendem je předání co největšího možného počtu informací studentům, aby se z nich staly studnice vědění.

Učitel předává informace studentovi, ale interakce je velmi pasivní. Motivací je dostat známku, v ideálním případě dobrou, takže toto nastavuje určitou pasivitu, která na studenta v průběhu studií působí. Ze zkušeností z doby, kdy jsem já byla studentkou, mohu říci, že studium má být více aktivní proces, který si student sám řídí.

Učitel má jen nastavovat studijní prostředí nebo určitou strukturu, ale student sám si má zvolit způsob, kterým se bude učit. Studenti musí být aktivní už od mala a vytvářet toto prostředí, než jen pohlcovat informace od učitele. V australském systému nejsou známky a způsob, kterým jsou studenti hodnoceni, založený na kompetentnosti nebo určitých kritériích. Postup, jak se k výsledku dostat, je individuální. Je zde, samozřejmě, více svobody, což může být ošemetné v určitých oblastech chování, ale obecně řečeno, konečný produkt vzdělávacího systému je aktivní student a v čase, kdy se jedinec dostane na univerzitu, je velmi zodpovědný. Čeští studenti jsou v průběhu studia pasivní, zatímco univerzita požaduje určitou úroveň aktivity, přičemž tento přechod může být obtížný. Je výzvou pro studenta, aby se stal více zodpovědným.

Co byste doporučila čtenářům Silveria, aby v Austrálii navštívili?

Austrálie je obrovská a velmi rozmanitá, máme tolik rozdílných ekosystémů, které člověk může vidět, což je podle mě jednou z nejzajímavějších věcí. Je zde mírnější region na jihu a tropický severní region.

Něco od každého. Je těžké říct, která část je nejlepší. Moje oblíbené je severní pobřeží a Nový Jižní Wales, takže východní strana poblíž Velkého korálového útesu. Musím podotknout, i když je to samozřejmě známý fakt (směje se), že Austrálie má nejkrásnější pláže. Pláže jsou, v porovnání s Evropou, prázdné. Můžete mít jejich celé kilometry jen pro sebe. V podstatě ráj na

zemi. Samozřejmě, máme Velký korálový útes, který je skvělým místem pro potápění, a poušť, která vám také dá trošku jiný pohled na přírodu. Být v tomto „rudém“ středu Austrálie působí velmi dramaticky.

Doporučuji severní území. Je zde úžasný park s názvem Kakadu, který vedou původní domorodí obyvatelé, což umožňuje určitý vhled do historie a přežití v tak nehostinném prostředí.

Jaké jsou vaše životní cíle?

Mám dvě male děti (pět let a dva roky). Nejmladší je se mnou doma a trávím s ní většinu svého času, než mi vyroste a nastoupí do školky. Ze zkušenosti s prvním dítětem vím, že děti rostou hrozně rychle, a chci si s dcerou užít co nejvíce času. Tudíž, v tuto chvíli se zaměřuji nejvíce na rodinu, ale užívám si i činnost na univerzitě, kam chodím dvakrát týdně učit. Je to vždy příjemná změna. V budoucnu, až moje mladší dítě nastoupí do školky, budu přemýšlet, kam směřovat dál ve svém profesním životě.

Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.

Kromě australské fauny. Ta tě rozhodně zabije. Jaké jsou vaše zkušenosti v tomto ohledu?

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že vlastně žiji s pavouky a hady v úzkém sousedství, dokud jsem žila v Austrálii. Když jsem se odstěhovala, lidé se mě začali ptát, jak jsem to jen mohla zvládnout, přežít se všemi těmito tvory, a tyto otázky mi přišly velmi zábavné. Vždy říkám, že „to je prostě součást života”. Od útlého věku děti v Austrálii ví, jak se chovat v blízkosti těchto tvorů. Víte, že nemáte chodit do dlouhé trávy, kontrolovat si po ránu boty (kvůli pavoukům) a zatřepat s oblečením, než si ho nasadíte. Pro lidi mimo Austrálii to zní šíleně. V Česku to skutečně nedělám.

Samozřejmě, s různými pavouky a hady jsem se nejednou setkala, a je to skutečně děsivé. Kolem našeho domu v Austrálii jsme měly určité „zóny nebezpečí“. Někdy nám něco snědlo koťata, takže jsem jako malá holčička byla vyděšená. Můj táta vždy přiběhl s lopatou a nebezpečné tvory odehnal.

Prostě se s tím naučíte žít, jste připraveni na podobné situace i nepříjemné konfrontace

a víte, kde dělat hluk, aby k nim optimálně vůbec nedošlo.

Nedávno Austrálii zachvátily mohutné požáry. Zasáhly nějak i vás?

Momentálně mám rodinu ve Viktorii, moje dvě sestry a rodiče. Moje starší sestra žije v Melbourne a pravděpodobně trpí nejvíce vlivem znečištění ovzduší. Když chcete jít z domu, musíte si nasadit masku, a to evokuje postapokalyptický scénář. Samozřejmě, největší strach je o zdraví dětí.

Druhá část mé rodiny žije ve střední části Viktorie, která je rizikovou oblastí s požární výstrahou. Momentálně tam nehoří, ale oheň se tam může rozšířit. Moje rodina je velmi nervózní, ale má plán co dělat, když se oheň skutečně rozhoří. Děsivý je především rozsah těchto požárů. Ty byly v Austrálii vždy, není to nic neobvyklého, ale nikdy v takovém rozsahu. Není tam zase tolik obyvatelného prostoru a myslím, že současný stav je skutečně alarmující. Mělo by to lidi přesvědčit, že je čas bojovat se změnou podnebí. Australská vláda by to pravděpodobně takto neformulovala, ale můj názor je jasný.

Pojedete se do Austrálie podívat?

Co se návštěvy Austrálie týče, byla jsem tam na začátku roku 2019, takže minulý rok.

Jak si asi umíte představit, cestovat přes půl zeměkoule se dvěma malými dětmi je velmi obtížné. Co se zkázy týče, raději bych ji neviděla. Takže návštěvu neplánuji.

UJEP

23

rozhovor

uměla celkem plynule mluvit, ale po mnoha letech v Česku s češtinou stále zápasím.

text: Dagmar Najmanová

Dáša v pralese Dáša Najmanová je absolventka fakulty životního prostředí UJEP. Opět se vydává na dalekou cestu do rezervace Green Life a posílá nám zprávy o životě uprostřed pralesa.

V rezervaci jsou vystavěny dva pralesní dobrovolnické tábory s kapacitou ubytování pro 10 a 8 lidí. Žije zde 5 rodin gibonů lar, několik rodin makaků vepřích a dlouhoocasých, hulmanů, v době zrání ovoce se zde zdržuje asi 6–12 orangutanů, outloni, zoborožci, varani, divoká prasata, muntžakové, kančilové, luskouni, divoké kočky bengálské, dikobrazi, cibetky, mnoho druhů ptáků, agam, žab a hadů, nepřeberné množství hmyzu a dokonce je toto pralesní údolí součástí teritoria tygra sumatránského, medvědů malajských, jelenů sambar a především slonů sumaterských. Na místě také rostou unikátní květy Rafflesia a Tacca chantrieri.

26. 1. 2020 přes čínu zasaženou koronavirem do pralesa

reportáž

Ve středu 22. 1. 2020 ráno vyrážím s batohem zabaleným na Sumatru. Ještě mě čeká 8 hodin v práci a potom směr Praha. Tam přespáváme, abychom mohli v 7 hodin ráno vyrazit do Vídně. Z Vídně letíme do Urumqui (Ujgursko, SZ Čína), kde je palivový stop. Na letišti leží sníh, venku je –14°C, což je cítit při přestupu z letadla. Zde procházíme pasovou kontrolou a dostáváme čínské vízum. Nastupujeme znovu do letadla, ale tomu se nedaří odlepit od země. Další 3 hodiny čekáme v nastartovaném letadle a netušíme, co se děje. Do toho dostáváme informaci z Čech, že se v Číně šíří nebezpečný koronavir. To vysvětluje, že mají všichni roušku. Nakonec se dozvídáme, že neodlétáme kvůli mrazivému počasí. Naše letadlo je poléváno teplou vodou, aby rozmrzly rampouchy, ale dělají se ještě větší. Po sedmi hodinách opět nastupujeme do letadla do Ghanzou (Kan-čou, západní Čína). Následující spoj do Kuala Lumpur zmeškáme. Dostáváme hotel. Hned po příjezdu na nás v hotelu míří bílou pistolí a měří nám teplotu. Asi opatření proti koronaviru.

24 Silverius

Venku se začíná střílet. Aha, Čínský Nový rok. Ráno odlétáme do Kuala Lumpur a v letadle se seznamujeme s chlápkem, co se letí oženit. Povídáme si a než z letadla vystoupí, už by s námi taky chtěl na dobrovolnický tábor do pralesa. V Kuala Lumpur jsme až odpoledne a kupujeme letenky na druhý den ráno. Spíme 300 kroků od letiště v parku a jsme tu sami. Teplota 33°C není ideální na procházku a jsme navíc unaveni.

Probouzíme se až za tmy, přecházíme do haly letiště a tam přečkáváme až do rána.

Přijde mi, že se znova probouzím až při přistávání letadla. Veřejnou dopravou se přesouváme směr Bohorok a Batu Katak.

Rozpálené ulice, prach a odpadky, v nich se lidé množí, vychovávají děti a pracují.

Připomíná mi to městské potkany nebo houby. Hoví si tu společně s bezocasími kočkami v bordelu a smradu. Řeky jsou zde smradlavé stoky. Dokonalé peklo.

V Bohoroku přesedáme a po cestě se nám otevírá nádherný pohled na hory porostlé pralesem. Konečně přijíždíme do Batu Katak, čerstvý vzduch nám vlévá energii do žil a chladíme naše těla, po několikadenním cestovním utrpení, v modré řece.

Prales čeká.

pohrávám s myšlenkou přespat v pralese (ale nejsme vybaveni a také se to nesmí).

Zpět k torzu původního kempu dorážíme již za šera. Je tu podlážka cca 2 m široká a nad ní, jen pro tuto noc, narovnané desky z vlnitého plechu. Vaříme si na ohni čaj a jdeme spát. Pro pět lidi je tu ale sakra málo místa, tlačíme se jako sardinky. Nebe začíná tmavnout a blýská se, začíná tropický slejvák. Tmavá kulisa pralesa, hukot řeky a bubnující proudy deště. Prostě nádhera. Jen dírami v plechu na nás značně zatéká a prostor jakkoliv se pohnout chybí.

Můj spacák už není suchý, ale nijak mi to nevadí, ve srovnání s tím, když jsme museli minule strávit bez ničeho noc v pralese, je toto vysloveně luxus. A tak sice nespím, ale pozoruji zdejší světlušky – blikající a rychle se pohybující – a přemýšlím, proč létají za slejváku a zda půjde ráno překonat řeka zpět.

Po pěti dnech cestovaní čekám, že odpadneme jako přezrálé hrušky, ale opak je pravdou. Nakonec si dlouho do noci povídáme. Ráno vstáváme, poklízíme... máme příležitost využít dva dny do příjezdu dobrovolníků, a tak neváháme.

Ráno jsme všichni značně rozlámáni. Klukům se po delší době daří rozdělat oheň, a tak si dáváme sladký čaj. Opět se loučíme s komandem. V plánu je jít přes hory pralesem do tábora č. 2. Náš indonéský kamarád se směje a moc nechápe, proč dobrovolně chceme jít do pralesa a přes hory. Je to pořád do kopce a z kopce. Vyrážíme a hned v úvodu nás čeká řeka. Je zvednutá voda, ale zdá se, že překonání bude možné. Moc se mi nechce – mam z vody respekt. Jenda (můj přítel) jde první, řeku překonává jen s lehkými potížemi (namáčí spodní část batohu, kde jsou spacáky). Zkouším to za ním, ale proud je silný, a tak se nevyhnu plavání. Řeka mě chytá a mě čeká celý den v mokrém. Vyleju vodu z bot a už se prodíráme pralesní vegetací ke hřbetu hory.

Pěšina se line podél plantáží rýže a palmy olejné. Na sedmkrát brodíme řeku Sekelam a ke konci se prodíráme vegetací sekundárního lesa. Po cestě potkáváme známé tváře Indonésanů z Tygřího komanda a dozvídáme se, že máme 4 hodiny do tmy, a tak rychle postupujeme proti proudu řeky a snažíme se najít cestu, kterou jsme před rokem šli po stopách pralesních slonů. Po dvou hodinách je čas se otočit, i když si

Tady v pralese se dá chodit buď jen potoky, nebo po hřebeni hor. Tuhle cestu jsme už kdysi šli a víme, že do kopce se neztratíme.

Je to asi jako „jít po sjezdovce na Ještěd“, jen je třeba si k tomu představit tropické vedro a vlhko. Mně se jde ale krásně, Jenda s báglem vypadá hůř. Když konečně dosahujeme vrcholu, dáváme si pauzu na jídlo.

30. 1. 2020 dva dny sami v pralese

foto: Jan Bílý

Dobrovolníci 50 metrů nad zemí Sakra, v teple už zasmrádlo. Jistí to tedy mandarinka a rambutan. Chceme pokračovat. Musím ale dát bacha, loni jsme tu zakufrovali, vybrali špatný hřeben a museli přežít noc v pralese. Letos cestu vybírá Jenda, ale já jsem přesvědčena, že jdeme zase špatně. Brzo se tedy vracíme a hledáme, až narážíme na prostřední hřeben.

Jdeme po úzkém hřbítku, z každé strany strž dolů. Poznávám skálu a uklidňuji se.

Ještě že jsme dva – „pokaždé“, když jeden z nás blbě odbočí, druhý to včas odhalí.

Na jednom vršku nacházíme zbytky po pytláckém táboře. Sbíráme odpadky a likvidujeme i primitivní dřevěnou konstrukci.

Balíme jim plachtu. Z jednoho vrcholu jdeme na další... najít správný hřeben k cestě dolu, to je teprve oříšek. Po cestě vidíme, že na protější hoře ujel obrovský kus země. Sesuvy půdy jsou tu časté – jílovitá půda je tu po deštích jako kaše.

mezi orangutany Po dlouhém, předlouhém sestupu docházíme až do tábora č. 2, kde se opět setkáváme s Petrem. Hned nám hlásí, že objevil pobytové stopy tygřice (v Nepálu na mezinárodním setkání strážců přírody se je naučil rozpoznávat) a později ukazuje fotky orangutanice, avšak jeho orangutanka je orangutan. Plánujeme si, že brzo ráno společně

vyrazíme do pralesa na místo, kde by se orangutani mohli zdržovat.

Ráno se probouzím nedočkavostí ještě před rozbřeskem a budím ostatní. Oblékám se do mokrých hadrů, beru foťák a vyrážíme.

Jsou tu! Teď jen, abychom je nevyplašili.

Jdeme dál a lezeme do svahu přes padlý kmen, abychom získali lepší perspektivu.

Vše je mokré a kluzké. Nacházíme dobré místo pro pozorování, ale slyšíme lámání větví i na druhé straně od nás. Všichni si myslíme, že je tam další orangutan. Praskání se několikrát opakuje. Teď však to již není jen drobné praskání, k zemi jde celý strom a strhává s sebou i liány a vše kolem.

Rodinka orangutanů rozrušeně pád stromu komentuje. My jsme šťastní, že dozrává fíkus, takže se tu s orangutany budeme potkávat nejspíš pravidelně.

17. 2. 2020 50 m nad zemí Skupina dobrovolníků, která se přestěhovala do druhého kempu, má velké štěstí, protože naráží na tygří stopu. Byla také přítomna vypouštění rehabilitované kobry, má také příležitost vidět Jendu, jak natahuje lano na gigantický strom. S dobrovolníky ho sledujeme, a najednou se proti nám obrovskou rychlostí řítí něco, co nedokážeme identifikovat. Těsně před námi zaslechneme zvuk, jako když otevřete deštník, a zjišťujeme, že řítící se cosi je poletucha, která roztáhla blány těsně před námi. Neuvěřitelný zážitek, vidět takto zblízka toto nevšední zvíře. Poté, co Jenda slézá ze stromu, si mohou dobrovolníci vylézt do cca 50metrové výšky a sledovat prales z koruny.

Musíme se vrátit do Tygřáku – do tábora, kam mají přijíždět dobrovolníci, a my jako vedoucí je máme uvítat. Jsme tu už po čtvrté, jsme tzv. superdobrovolníci, tedy vedoucí dobrovolníků. Máme dvě povinnosti: zajistit, aby se udělala práce, to je ta méně příjemná část, a ukázat dobrovolníkům nádheru pralesa, to je ta milá povinnost. Ted už si jen přejem, aby se sjela ta správná parta.

UJEP

25

text: Lída Dubinská

foto: Vědecká knihovna UJEP

Až na konec světa, ale vždycky zpět sám k sobě O čem naše babičky ani nesnily, to je pro nás dnes naprostou samozřejmostí. Stačí vzít pas, pár nejdůležitějších nezbytností, a vydat se na cestu. Některé kouty světa byly dříve otevřeny jenom zámožnějším, ale ani to už neplatí. Svět zkrátka leží před námi a je jen na nás, z jakých úhlů ho poznáme.

Pro někoho je dalekou cestou vydat se na hranici svého kraje. Jiný neposedí a Evropa je mu malá. Každý máme jiné zájmy, sny i touhy. Jedno je ale jisté – při cestování více poznáváme sami sebe. Zkoušíme svou trpělivost při odbavování na letištích, testujeme své komunikační dovednosti při běžných i úplně absurdních situacích, musíme čelit nenaplněným očekáváním i nejrůznějším překvapením.

V poslední době je módní heslo ,,méně věcí, více zážitků”. Má něco do sebe. S internetem na dlani je nám celý svět sice otevřený každou minutou, fotky na Instagramu ale nikdy nevyváží krásu reality. Ty nejúžasnější momenty a pocity nevyfotíme. Třeba když nám fouká vítr do vlasů a my víme, že tenhle den už nemáme povinnosti. Nebo když snídáme venku a obklopuje nás ranní měkké světlo.

knihovna

Pro poznávání světa nemusíme využívat jenom prázdninový čas. Cestování může znamenat i práci nebo studium. S odvahou v hrsti se dostaneme nekonečně daleko. Už Komenský ale mluvil o bloudění v labyrintu světa. To hluboké, krásné a čisté bude vždy v našem srdci.

Na cestování je dobré se připravit. Širými dálkami voní spousta papíru. Formu klasických průvodců a cestopisů už vyvažují i jiné. Zde je pár doporučení, která inspirují i navnadí.

Matouš Vinš a Petr Novák: Travel Bible: praktické rady za milion, jak procestovat svět za pusu na jedné fotografii 26 Silverius

Travel jobs: 135 způsobů, jak si vydělávat na cestách Po přečtení těchto knih možná přestaneme snít a skutečně se vydáme do zemí, kam se už tak dlouho toužíme podívat. V obou publikacích zjistíme, jak za cestování neutratit příliš mnoho a jak další peníze vydělat. Nejlepší způsob je prý splynout s místními obyvateli a přestat se chovat jako turista. Radí toho ovšem mnohem víc.

Jan Hocek: Nejhezčí túry světa Nejhezčí oblasti celého světa lze klidně projít i pěšky. Spolu s autorem prožijeme dobrodružství v kraji plném medvědů, vystoupáme k nejvyšší hoře světa, poputujeme tropickými pralesy či zdoláme aktivní vulkány. Nechybí informace o přírodě, historii a místních zajímavostech, stejně jako praktické rady nebo stručné popisy jednotlivých tras.

Simon Adams, R. G. Grant, Andrew Humphreys: Cestování – historie v obrazech Tato světová kronika je oslavou lidského putování a zaručeně potěší každého milovníka cestování a historie. U zrodu cestování stály nejrůznější podněty – od migrace a výprav za potravou až po obchod, vědeckou zvědavost, poutní cesty nebo obyčejnou touhu po dobrodružství. Tento vizuální průvodce vypráví příběhy lidského putování, od hedvábné stezky po velkolepý program Voyager.

Celý život je cesta. My jsme ti, kdo drží mapu. Ať už nás osud zavede kamkoliv, můžeme si to užít nebo se vydat zase dál.

Dobrodružstvím někdy může být i účast na cestovatelské besedě. V naší knihovně touto formou občas cestujeme. Přidejte se příště k nám.

UJEP

27

text: Tereza Müllerová Dzurjová (studentka oboru Český jazyk pro média a veřejnou sféru)

Výprava století „Dámy a pánové,“ ozvalo se z televizních obrazovek, „tímto vám všem oznamuji, že podniknu největší cestu kolem světa.

Navštívím každý stát, každou republiku i každé království, země s otevřenými hranicemi i ty s nejstřeženějšími hraničními přechody. Cestu podniknu zcela sám. Na cestě se budu živit jen tím, co si sám ulovím, nasbírám nebo najdu. Nepřijímám žádnou finanční podporu ani před cestou, ani během ní. Zvu vás, abyste mou výpravu sledovali na mých sociálních sítích – odkaz vidíte pode mnou – a tím mě podpořili. Chci ukázat, že všechno je možné. I když jste na to úplně sami.

Věřte si.“ Mužův obličej zmizel z obrazovky a nahradila ho reklama na nový elektrický zubní kartáček.

Sledoval svůj spot s úsměvem. Udělal dobře, že se na první vysílání své reklamy šel podívat do baru. Teď se po něm všichni ohlíží. Je celebrita. Byl v televizi. Vyndal telefon, zapnul Instagram, Facebook, Twitter a spokojeně sledoval, jak narůstá počet sledujících. „Hele, nebyl si to ty v tý bedně?“ zeptal se konečně barman. „Jo, to sem byl já.“ „A to jako fakt pudeš tu štreku? A pěšky?“ barman se tvářil stále překvapeněji. „Jasně, klidně mě sleduj na insta, tam vo tom píšu furt.“ „A proč ses jako rozhod´ to jít?“

povídka

„Abych si dokázal, že to zvládnu.“ „To sou kecy. Teď fakt. Vyklop to.“ „Měl sem po krk toho, jak mě všichni ignorujou. Teď šel ten spot poprvý a už se po mně lidi koukaj´.“ Když přišel domů, ani nerozsvítil. Zapnul počítač a otevřel soubor cesta_plan.pdf. Na monitoru se objevila mapa světa, na níž byla barevnými šipkami a číslicemi vyznačena trasa.

Začínala nahoře v Norsku, pokračovala přes Švédsko a Finsko.

Pak se šipky stáčely dolů a skrz Dánsko se táhly skrz západní Evropu a západním pobřežím Afriky až po JAR. Když už nebylo kam pokračovat, otočila se trasa opět nahoru a přes zbylé africké státy se dostala znovu do Evropy. Tímto způsobem

28 Silverius

křižovaly barevné ukazatele celou mapu. Každý stát měl své pořadové číslo.

Vzal do ruky telefon a vytočil první číslo na jeho rychlé volbě kontaktů. „No...,“ ozval se rozespalý hlas z druhého konce. „Co no? Viděl si tu reklamu?“ „Ne. Zaspal sem to.“ „Ty seš teda kámoš. Tak aspoň přiď ráno ke mně. Chci, abys to viděl.“ „Fajn. Až vstanu, tak třeba přídu.“ Ukončil hovor. Od chvíle, kdy se viděl na televizní obrazovce, se pořád jen usmíval. S úsměvem si vyčistil zuby, osprchoval se a spokojeně si lehl. Nemohl usnout. Příliš se těšil, až zítra příteli ukáže svou reklamu a podělí se s ním o svůj brilantní plán na proslavení.

Z přemýšlení o jeho slávě ho vytrhlo až světlo vycházejícího slunce. Zkontroloval čas a při té příležitosti se podíval, kolik má nových obdivovatelů na sociálních sítích. Čísla ho potěšila.

S úsměvem od ucha k uchu vstal a než přišel jeho kamarád na promítání reklamy, měl za sebou už ranní hygienu, dvacet minut cvičení a těžkou anglickou snídani. Když zazvonil zvonek, rozeběhl se ke dveřím jako malé dítě. Pustil přítele dovnitř a snažil se tvářit, že se zrovna probudil. Nechtěl vypadat příliš nedočkavě. „Tak kde máš ten tvůj televizní zázrak?“ zeptal se ho návštěvník po nekonečně dlouhém rozhovoru o dnešním počasí. „Mám to v kompu.“ „Tak uka. Ať taky vidim, jaká seš celebrita.“ Spustil na svém notebooku přehrávač videí. Samotná nahrávka trvala asi dvě minuty, ale v televizi pustili jen čtvrtinu. Na víc neměl peníze. „Jak chceš sám navštívit každou zem?“

„Jako upřímně – nebudu pořád uplně sám. Na zvlášť nebezpečný místa s sebou vezmu někoho, kdo se tam vyzná.“ „A jak se hodláš dostat přes zavřený hranice? Jak se jako dostaneš třeba do Severní Korey za Kimem?“ „To už mám dávno vyřízený. Normálně sem si to zařídil. Známej dělá ňákýho mezinárodního cosi, tak mi vyjednal propustku těsně za hranice. Nepudu nikam dál, stačí mi všude jenom jeden krok dovnitř a mám vodškrtnutej stát.“ „Ale stejně… Proč se hodláš takle mučit? Dyť ty nejdeš pěšky ani tady na roh do krámu.“ „Kašlu na to. Já prostě chci, aby mě lidi na ulici poznávali. Nechci bejt furt neviditelnej, na kterýho všichni kašlou.“ „A myslíš, že tohle je nejlepší způsob, jak to změnit, jo?“ „Způsob není důležitej. De hlavně vo můj ksicht. Můj ksicht na každý bedně v každym bytě každýho města.“

Německo. Otevřené hranice, to vypadá dobře. „S otevřenými hranicemi přichází možná rizika – od teroristických útoků až po dosud neznámé nemoci.“ To znamená, že pojede jenom za roh do Německa a dostane hned nevyléčitelnou nemoc? Není si jistý, jestli je to ochoten podstoupit. Snad to nebude tak zlé.

Další hledání ho ale nejen nepotěšilo, přímo ho vyděsilo. V každé zemi je očividně nejméně sto způsobů, jak zemřít pomalou a bolestivou smrtí. Někde je nebezpečný virus, někde mafie, tam lidožrouti, tuhle zase vysoká kriminalita. Nikde není bezpečno. Musí se nějak uklidnit. Zkusí zavolat mámě, ta ho vždycky dokáže povzbudit. „Mami?“ „Ahoj, broučku, viděla jsem tě v televizi. Jsem na tebe tak pyšná.“ „Díky, mami, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ „Povídej. Cokoli potřebuješ.“ „Ty si hodně cestovala, že jo?“

Nezdálo se, že by ho přítel podpořil. Měl by ho přeci podpořit. Je to přítel. To přátelé dělají. Místo toho si vyslechl plán jeho cesty a pak řekl, že už musí jít, a zmizel. Ale co je mu po něm? Za chvíli už bude celosvětově známý a pak si sežene stovky nových přátel.

Tenhle trapák, co byl kdysi dávno jeho kamarádem, pak bude chodit a žadonit, aby mu vyprávěl o té velké cestě. Ale to už na něj nebude mít čas. Nebo nebude chtít mít čas.

„Projela jsem si pár míst.“

Plánovaný začátek cesty se kvapem blížil. Je na čase začít pomalu balit. Rychlá kontrola sledujících na Instagramu a jde se na to.

Kufr nebo batoh? Asi vsadí spíš na batoh. Přeci jen se s ním chodí snáz. Rozhodl se, že se na začátek cesty raději nechá dopravit letadlem. Není to podvádění. To bude ještě před cestou. Až po začátku musí jít pěšky. Začal poprvé přemýšlet o tom, co si s sebou vůbec má vzít. Zatím se zaměřoval hlavně na svou propagaci, aby lidé věděli, kdo je, ale samotná cesta pro něj byla na posledním místě.

Sedl k počítači a zadal do vyhledávače dotaz Co si vzít s sebou na cestu kolem světa. Výsledek ho nemile překvapil. Kromě spousty odkazů na recenze k filmu Cesta kolem světa za 80 dní nenašel v podstatě nic. Vyhledávač mu sice nabídl několik článků o cestování, ale všechny se zaměřovaly na určité země, žádný na celý svět.

Rozhodl se vyhledat země jednotlivě.

„To sem chtěl slyšet. Už sem klidnější. Dík. Ahoj.“

Severské země může zadat nejednou. Tam je to ve všech stejné.

Skandinávské státy. Nestačil se divit. Nečekal tolik rizik. Nechtělo se mu věřit, že se může stát, že půjde celé desítky kilometrů, aniž by potkal jediné stavení nebo auto. Co když se mu na cestě něco stane? To ho nikdo nemusí najít celé dny. Zamrazilo ho. V jiných zemích takové problémy určitě nebudou. Nebude panikařit zbytečně. Nejdřív se podívá, jak jsou na tom víc na jih.

„Čet´ sem si ňáký články. Vypadá to, že je všude hrozně nebezpečno. Je to fakt pravda?“ „To víš, všude jsou rizika. Ale většinou to není nic hrozného. Dá se vyhnout nebezpečným místům. Nemusíš se bát.“

Lhal. Nebyl klidnější. Slyšel jen, že všude jsou rizika. Co si teď počne? Jeho fanoušci na něj spoléhají. Možná by se jim mohl svěřit se svými obavami. Oni ho jistě povzbudí. Napsal pár příspěvků a čekal pozitivní zkušenosti z cest. Místo toho chodily zprávy, kde byly detailně popisovány děsivé příhody jeho sledujících. Teď už cestu nemůže zrušit. Média o něm ví. Musí pokračovat v balení.

Sbalil si už všechno, co by mu mohlo pomoct přežít. Zbraně, léky, slovníky pro vyjednávání, všechno. Poslední noci před cestou moc nespal. Byl tak nervózní, že pořád jen běhal na záchod.

Den odletu do Norska. Před jeho domem se shromáždily televizní stanice. Kamery mířily na vchod do domu. V hlavě mu probíhaly články plné varování před cestováním. Na druhé straně všechna ta sláva. Když nepůjde, bude pro všechny zbabělec. Všichni ho budou nenávidět. Budou na něj pořvávat nadávky. Budou se mu vysmívat.

Ale nebudou ho ignorovat. Už teď je známý. Není důležitý způsob, ale výsledek. Bude slavný. Bude konečně slavný. Usmál se a zamkl se v bytě.

UJEP

29

text: Adéla Machová

Mezi obrazy napříč kontinenty Unikátní evropsko-africká mezioborová spolupráce propojující umění, vzdělávání a sociální vědy začala již v roce 2017 v polském Štětíně na místní Akademii umění. Šest partnerských institucí společně nastartovalo pětiletý tvůrčí výzkumný projekt TICASS (Technologies of Imagining in Communication, Art and Social Sciences), jehož aktivity se budou od dubna do června letošního roku konat i na Fakultě umění a designu UJEP. Projekt TICASS kromě společné výzkumné části a sdílení zkušeností otevírá prostor i pro individuální badatelskou a tvůrčí práci. Během mobility si například každý účastník vytváří vlastní příležitosti a rozvíjí své zaměření. Jelikož působím v oblasti současného výtvarného umění a jeho zprostředkování veřejnosti, zajímala jsem se nejen o kulturní instituce a jejich práci s diváky, ale vyhledávala jsem i místní umělce, pracující jak s novými technologiemi, tak s tradičními postupy i řemeslem, a hledala další možnosti budoucí spolupráce.

Loziaka – „Opportunities“, která se konala v muzeu Palazzo Buonaccorsi v listopadu 2019 a představila jeho umělecký projekt vytvořený během zahraničního pobytu na východním pobřeží Keni (březen a listopad 2018). Výstava „Opportunities“ reflektovala různé příležitosti v místním každodenním životě, které se v časově omezeném okamžiku stávají určitým impulsem a přináší nové možnosti. V současné době je připravována pro Dům umění Ústí nad Labem skupinová výstava Vize obrazu, jež bude zahájena 8. dubna 2020.

Během mobility v Itálii jsme získali možnost uspořádat samostatnou výstavu Aleše

Během cest se snažím vnímat kulturní zvyky a učit se jejich významy, neboť se zrcadlí

věda na UJEP 30 Silverius

v různých obrazových sděleních – uměleckých dílech, obrazových ikonách, značkách. Jako nestačí mechanicky číst text, je třeba se naučit rozkrývat jednotlivé vrstvy obrazu, odkrýt obsah, abychom porozuměli významu. Mnohdy je pro diváka jazyk obrazů rozeklaný, neboť vizuální vypravování je mnohovrstevnaté, symbolické, alegorické. A také občas zapomene nebo ještě netuší, že je potřeba se podívat i „za rám obrazu“, na prostředí, ve kterém obraz vznikl nebo do kterého je umístěn. „Severo-jižní“ spolupráci, kterou tvoří instituce Polish University in Abroad in London, Akademia Sztuki w Szczecinie, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Universitá degli Studi di Macerata a Pwani

Pracovní návštěva střední dívčí školy v Kilifi se nesla v duchu rozvíjení kreativního myšlení a výtvarných dovedností

foto: Aleš Loziak University in Kilifi, orientačně vykresluje samotná zeměpisná poloha zúčastněných partnerů od Velké Británie přes Polsko, Českou republiku, Itálii až do africké Keni.

Společnou „laboratoří“, kde se mezioborový výzkum zaměřený na vizuální komunikaci ve veřejném prostoru odehrává, je vždy samotné město partnera hostící dvouměsíční mobility.

Zahraniční stáže projektu umožňují badatelům – filozofům, sociologům, teoretikům umění, umělcům a pedagogům – zkoumat

v rámci jejich oboru, jak lidé ve veřejném prostoru vnímají vizuální znaky, ikony, QR kódy, digitální informace, ale také umělecká díla. Zabýváme se otázkou, jakou funkci zastávají obrazové technologie v různých městech, zemích a na jiných kontinentech. Mezioborové zkušenosti pak sdílíme v jednotlivých seminářích, workshopech, na výstavě „Rapprochement – with public space“ (Sblížení – s veřejným prostorem), která slouží jako výzkumný nástroj v projektu, a v neposlední řadě na konferencích. V Ústí nad Labem se mezinárodní

konference koná ve dnech 27. a 28. května 2020 a nese název „Pespectives“. Konference se bude věnovat interpretačním přístupům, využívání uměleckých přístupů ve vzdělávání, metodám vzdělávání v oblasti umění a proměně technologií zobrazování.

Projekt TICASS obdržel financování z programu Evropské Unie Horizon 2020 výzkum a inovace jako grantová dohoda č.

734602 a je realizován od května 2017 do června 2012. Více o projektu a jeho aktivitách naleznete na webu www.ticass.eu.

věda na UJEP

Pohled do výstavy Rapprochement – with public space v muzeu Palazzo Buonaccorsi v italské Maceratě

Setkání výzkumného týmu projektu TICASS na Pwani Univerzitě v Kilifi UJEP

31

foto: Jana Häuslerovå

Univerzita plesala ve stylu orientu

ples UJEP 32 Silverius

text: Jana Kasaničová

foto: Josef Růžička

Souboj o krále severu Pohár rektorů O krále severu je tady.

Nepleťte se, nejde o očekávatelné intelektuální zápolení, v plánu jsou tvrdá hokejová utkání.

Liberec, provozovatel Sport Parku Liberec, a extraligový tým Bílých Tygrů, mohou vyzvat tým ze sousední univerzity v Ústí nad Labem na první derby.

Aktivity obou univerzit jsou v tomto smyslu vedeny prioritně snahou stát se součástí Univerzitní ligy ledního hokeje a hrát zápasy i proti jiným univerzitám.

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně sestavovala hokejový tým úplně poprvé, ve spolupráci s místním ligovým klubem HC Slovan, první trénink měli hoši v lednu 2020.

Na led budou vyjíždět pod názvem HC North Wings Ústí nad Labem. Ten propojuje příslušnost týmu i univerzity k severu s motivem pohybu křídel, tedy formací v ledním hokeji, ladností, rychlostí a obratností pohybu či touhou člověka dosáhnout výšek. Současnou sestavu 28 hráčů v roce 2020 finančně podporuje Ústecký kraj.

Liberecká univerzita obnovila svůj hokejový tým po více jak 50leté odmlce v loňském roce. Z náboru vzešlo přes 30 hráčů, vedoucím mužstva HC Technická univerzita v Liberci je student Adam Lochman.

Díky podpoře partnerů, kterými jsou SFM

První vzájemný duel v liberecké Home Credit Areně se měl konat ve středu 11. března, odveta 24. března v Ústí nad Labem. Kvůli vládnímu nařízení souvisejícímu s epidemií koronaviru byly zápasy odloženy.

„Určitá rivalita mezi oběma krajskými univerzitními městy tady je, tak proč jí trochu neupustit ventil a nepřetavit ji ve férový souboj na ledě. Koneckonců je to dobrá příležitost, jak se studenti, ale i akademici z obou krajských měst mohou setkat při jiné příležitosti, než jakou nabízejí konference a plnění studentských povinností,“ říká rektor TUL Miroslav Brzezina.

sport

Lákavá je ale také možnost účasti hokejových týmů na Českých akademických hrách. „Dneska je velmi populární a na vzestupu Univerzitní liga ledního hokeje, která je oficiální soutěží Českého svazu ledního hokeje. My bychom se do této soutěže rádi, od příští sezóny, dostali. Musíme však splnit základní podmínky účasti v soutěži, které garantují její stabilitu a kvalitu,“ vysvětluje prorektor pro vědu z UJEP Martin Novák, který je, mimochodem, dlouholetým hokejovým rozhodčím.

„Souboje na ledě ukáží, která škola je skutečným králem severu. Alespoň na ledové ploše,“ říká s úsměvem rektor UJEP Martin Balej a pokračuje: „Protože jsme se dohodli na četných duelech, titul krále severu nebude nikdy dlouho jistý. Každopádně si nenechám žádný ze zápasů ujít, v Ústí nad Labem chodím se svým synem fandit sportovcům poměrně pravidelně.“

Trénink našeho univerzitního týmu HC North Wings na ledě v Ústí nad Labem UJEP

33

text: Pavla Růžičková

Tip na výlet na sever

výlety

Jistě jste si také více než jednou vyslechli poznámky o škaredém Ústí a drsném severu. Ovšem Ústecký kraj, to je celý svět v jednom. Drsné Krušné hory, tajemné Labské pískovce, malebné České středohoří, slunné Lounsko nebo úrodná polabská nížina… Vydejte se s námi za blízkou vůní dalekých světů… České Švýcarsko Lesy táhnoucí se, kam oko dohlédne, hluboké rokle a soutěsky, průzračné bystřiny 34 Silverius

a mohutné věže pískovcových měst. Při pohledu na nevšední a malebnou krajinu člověk rychle pochopí, kde ze vzala inspirace pro název této krásné oblasti: České Švýcarsko. Pravda, vysoké a rozeklané vršky alpských velikánů krajina postrádá, ale i tak oplývá pohádkovou krásou.

Symbolem Českého Švýcarska je šestnáct metrů vysoký a sedmadvacet metrů široký majestátní skalní most Pravčické brány.

Brána do světa úchvatných skalních měst, romantických říček, zadumaných údolí

i malebných vesnic. Bohužel také turistický cíl číslo jedna. Nejlepší je tento klenot obdivovat z okolních vyhlídek, kterých je zde hned několik. Jednou z nejznámějších je krytá vyhlídka vybudovaná na ostré Mariině skále, součásti nádherných Jetřichovických skal. Už v první polovině 19. století se odtud mohl kochat úchvatným výhledem kníže Ferdinand Kinský, který tu nechal zbudovat první altán a skálu pojmenoval podle své ženy. Výhled je to skutečně fantastický a jen pár kroků odtud

foto: Krajský úřad Ústeckého kraje

čekají další okouzlující vyhlídky – Rudolfův kámen či Vilemínina vyhlídka...

obrovský jižní sráz s úchvatným výhledem na blízko i do dálky.

Hobitů a Elfů pak voní Pytlíkov. Prostě celý svět v jednom. U nás na Severu.

Pokud by vás snad trápil strach z výšek, má České Švýcarsko ještě další trumf v zásobě – soutěsky říčky Kamenice, kolem níž se zdvihají stěny vysoké místy až 150 metrů. Část cesty lze projít pěšky, po úzkých lávkách, skalními tunely či pod převisy, ovšem jsou zde i místa, kam se člověk nedostane bez loďky. Právě Edmundova soutěska je místem skutečně nezapomenutelným. Bezmála kilometrová projížďka na pramičce vedené zkušeným převozníkem se tu odehrává vlastně úplně stejně, jako tomu bývalo na konci 19. století.

GPS: 50.5124589N, 13.9128031E

Mnichov, Velké Chvojno 50.7224236N, 14.0769950E

Info: www.ceskesvycarsko.cz www.npcs.cz Lipská hora Název vonící dálkou má i jeden z nejhezčích vrcholů Českého středohoří, Lipskou horu. Tento málo známý kopec si dosud žije tichým a poklidným životem stranou zájmu turistického ruchu, přitom jeho zdolání ve spojení s dalšími sopečnými vrcholy v okolí patří k tomu nejlepšímu, co příroda a krajina mezi Ohří a Labem nabízí.

Lipská hora představuje pozoruhodný terénní útvar, který upoutá na první pohled výraznou asymetričností. Nestejnoměrný sklon svahů způsobuje zdánlivé zakřivení vrcholu. Jeho ozdobu tvoří tence deskovitá skaliska rozčleněná četnými puklinami na bloky, stěny a římsy. Pod nimi se na jižním svahu rozkládají mohutné akumulace pohyblivých sutí a při úpatí četné sesuvy.

Lipská hora je méně známá hlavně proto, že tady chybějí turistické značky. Východiskem ke zdolání je vesnička Medvědice. Zde narazíte na červenou značku vedoucí vzhůru až do sedla, které odděluje Lipskou horu od dalších vyvýšenin na západě. V sedle, v místě, kde červené značky začínají opět scházet na druhou stranu, odbočte vlevo na zprvu málo zřetelný chodníček. Ten se začíná po chvíli strmě zdvíhat vzhůru a míří mlázím a mezi nízkými stromy na vrchol Lipské hory. Výstup je to sice krátký, zato mimořádně strmý a vzhledem k drobné suti i dost neschůdný. Teprve nahoře se les otevře, vpravo se ukážou šedé skály a pod nimi

Brazílie v Náhlově Divíte se, co má společného nepatrná vesnička Náhlov na Českolipsku s Brazílií?

Nachází se zde vskutku unikátní Krajanské muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Málokdo dnes ví, že od poloviny 19. století putovaly tisíce obyvatel z dnešního Ústeckého a Libereckého kraje a ze Šumavy za lepším životem přes Atlantický oceán. Tou dobou začala Brazílie, zvláště jižní provincie Rio Grande do Sul a Santa Catarina, nabízet výhodné imigrační podmínky pro usazení se. Ve 20. letech 19. století se habsburská princezna Leopoldina vdala za brazilského císaře Pedra a i její aktivity a vazby na její vlast napomohly šířící se vystěhovalecké vlně z Čech. Jednalo se zejména o české Němce, kteří proměnili kus pralesa na ornou půdu a začínali nový život.

Dnes se jejich potomci zajímají o původní vlast svých předků a často míří právě do Náhlova, za místním nadšencem a ředitelem muzea Petrem Polakovičem. Jeho muzeum sídlí v budově bývalé školy v Náhlově, ve kterém končí silnice. Nenechte se odradit, sem se opravdu vyplatí dojet za pohledem do jiného světa.

Info: www.emigrationmuseum.cz Svět v kraji Víte, že můžete objevovat svět a přitom neopustit Ústecký kraj? Nebo dojet z Ústí do Mnichova za čtvrt hodiny? Vesnička Mnichov je součástí Velkého Chvojna a ze středu Ústí to je 10 km. Ovšem Mnichov naleznete v kraji dokonce ještě jednou, jako část obce Libčeves na Lounsku. A zde jsou opravdu světoví, vždyť sousední ves má Balkánem vonící název Charvatce. V okrese Louny leží i kouzelný Petrohrad se stejnojmenným zámkem. A pokud jste si mysleli, že Janov je jen v Itálii, tak vězte, že ho naleznete i v Litvínově nebo nad Hřenskem v Českém Švýcarsku. U Nechranické nádrže máme i Poláky, u Mostu Lužice, u Teplic Srbice a nad Ústím Němčí. Tolkienovým světem

Mnichov, Libčeves 50.4205969N, 13.8081933E Petrohrad 50.1275172N, 13.4464139E Janov, Litvínov 50.5856469N, 13.5616975E Janov, Hřensko 50.8598672N, 14.2654228E Poláky 50.3371322N, 13.3542544E Lužice 50.4932517N, 13.7521592E Srbice 50.6606536N, 13.8692858E Němčí, Malečov 50.6176719N, 14.1155553E Pytlíkov 50.6111756N, 13.8557572E

text: Anna Škopková

foto: Josef Růžička

. e ř b o D ? a t ě v s m e l m Cesta ko o t o p

a “ u k t í d o v a Ale jen „n ! í t s Ú o d , ů m o d d e n h Interní krajský audit, provedený nedávno agenturou Aussig 4.0, s. r. o., ukázal určité nesrovnalosti v koeficientu inteligence v Ústeckém kraji. Podle pravidla „Když je příjem, musí být i výdej“ a skutečnosti, že Univerzita J. E. Purkyně každoročně již téměř 30 let přijme a vychová několik stovek vysokoškoláků, by totiž Ústecký kraj v současné době měl být krajem s poměrně vysokou úrovní vzdělanosti. Skutečnost je však taková, že úroveň vzdělanosti obyvatelstva s trvalým bydlištěm v ÚK je jedna z nejnižších v ČR.

non testatum

Vinu na tom mají, podle vyjádření agentury Aussig 4.0, s. r. o., zejména pochybné programy typu Erasmus+, které mladé

lidi navádějí k vycestování do zahraničí již během studia. Studenti tak okusí život v cizí zemi, zjistí, že se jim může, leckdy lépe, dařit i jinde, a do našeho regionu se vrátí maximálně již jen na skok, pro titul.

Kraj tak ročně přijde o stovky inteligentních lidí s VŠ diplomem a potenciálem.

Odborníci z kraje se proto rozhodli spojit s vědci z univerzity (jmenovitě se specialisty na informatiku a robotiku z našich PřF a FSI UJEP) a společně vymyslet způsob, jak mladé lidi v Ústeckém kraji udržet.

Za pomoci Inovačního centra Ústeckého kraje a jeho programu Inkubátor StartUp Go vznikl inovativní transhumanistický projekt s názvem „Chip’em‘n’drag‘em“.

Po měsících intenzivního výzkumu je tu konečně řešení, které zaručeně přinese radikální výsledky. Společně s kartičkou ISIC a stravenkami do menzy nafasují studenti od příštího roku v obávané kanceláři č. 1.17 v budově rektorátu i čip aplikovaný nastřelovací pistolí do podkoží. Tato jednoduchá, téměř bezbolestná a naprosto bezpečná metoda, zajistí, že se nám studenti do regionu budou vracet stejně spolehlivě jako tažní ptáci z jihu #nasever.

Jakmile se totiž jedinec s implantovaným čipem v zahraničí zdrží déle než půl roku, spustí čip prostřednictvím nervového systému hostitele program „špatné svědomí“ a studenti se nám vrátí zpět, připraveni nově budovat a utvářet kraj, který jim „dal“ vzdělání.

akce pro aktuální akce sledujte web ujep.cz a také webové stránky jednotlivých Fakult. www.ujep.cz

sport Těšíte se, až vám do těla vaše alma mater zavede speciální čip?

36 Silverius

UJEP

37

text: kapitáni Radek a Barča

foto: archiv Radek Rákos

Seveřané dobývají Vltavu!

Zimu už vzal dozajista ďas, VODÁK UJEP je tu zas! Sbal krosnu jen s těmi nejnutnějšími věcmi, nechceš, aby plavali vedle kánoe přeci. Na osobu je jeden 50litrový barel, jen musíš dát pozor na každý větší kámen. Co říci o vodáku snad více? Pojeď s námi taky jednou provětrat plíce. Už snad jen jednu radu malou, dokonce i víčka od rumu plavou! Semester is ending and Summer is coming…

Ledy na severu roztály, koronavirus už snad taky odtáhne a my dáváme dohromady novou posádku těch, kteří chtějí zakončit celý akademický rok v příjemném přírodním prostředí po toku Vltavy s kolegy z vejšky. Jedeme vyhlášenou trasu od Vyššího Brodu až do poslední štace Boršov. Po cestě leží nádherné město Český Krumlov, které budete mít možnost si náležitě prohlédnout. Celý Vodák stojí 2 900 Kč, platíte

38 Silverius

si pak už jen jídlo a pití. Vše ostatní, od cesty tam i zpět, ubytování v kempech, pojištění, kánoe s pádlem, vestou a barelem, je již v ceně. Vodák UJEP je plný zážitků, sjíždění jezů, nájezdů na kempy a táboráků.

To ovšem není všechno. Turnus provází nespočet soutěží, za které můžete vyhrát mnohé zajímavé ceny. Neváhejte a pojeďte si i vy pro svou výhru!

Už teď se nemůžeme dočkat, až zvedneme kotvy z našeho domovského přístavu a vyplujeme vstříc novým dobrodružstvím.

Objevování vodáckých končin s sebou přináší jistou zátěž, a proto je potřeba se občas hodit do pohody a dát si veget. Pojeďte si s námi odpočinout po náročném zkouškovém. Sluníčko, voda a bezva parta jsou garantem skvělé nálady plné nezapomenutelných zážitků. My již máme zkušenosti z mnohých setkání, vzpomínáme na ně s láskou dodnes a rok co rok se nemůžeme dočkat dalších. Pošlete přihlášku a přidejte se k nám na naši palubu! http://vodakujep. cz/prihlaska/

text: Lucie Libešová

ilustrační foto: Josef Růžička

Fakulta zdravotnických studií byla součástí týmu studie kolektivní imunity Fakulta zdravotnických studií UJEP se zapojila do studie kolektivní imunity SARS- CoV2- CZ Preval. Jednalo se o plošné testování zájemců na onemocnění Covid-19, které se konalo na litoměřickém Výstavišti Zahrada Čech ve dnech 23. až 28. 4. 2020 v jednom z pavilonů. Výsledky rychlotestů byly známy do 15 minut, lidé se je tedy dozvídali přímo na místě. Při pozitivním výsledku provedli zdravotníci Armády České republiky další vyšetření v podobě výtěrů.

Práce probíhaly denně a pracovníci fakulty při nich byli rozděleni do dvou týmů. Ty se skládaly vždy ze šesti studentů, u kterých se střídaly čtyři akademické pracovnice z katedry ošetřovatelství (Mgr. Jana Chrásková, Ph.D., Mgr. Alena Kohlová, Mgr. Lucie Libešová a Mgr. Kamila Madarová). V ochranném obleku, roušce a štítu tým strávil denně 5 hodin. „Není to nic příjemného pracovat celou směnu v overalu, kdy z respirátorů bolí uši a ve dvojitých gumových rukavicích se vám

potí ruce, až je máte rozmokvané,“ říká Lucie Libešová.

fakulty bez zaváhání a v souladu se všemi platnými nařízeními ÚNZ -ČR.

Během pěti hodin bylo v sedmi lidech průměrně vyšetřeno 300 až 350 zájemců o test.

Obdiv patří všem, kteří s neuvěřitelnou vervou, odhodláním, snahou a úsilím dokázali odvést neskutečnou práci za minimum času.

To také způsobilo, že testování mohlo být ukončeno o dva dny dříve oproti plánu, kterým bylo naplnění určeného množství probandů ve všech věkových kategoriích, resp. otestování 3 000 osob.

Velké poděkování patří i dobrovolníkům a hlavně vojákům, kteří se starali o hladký průběh testování a zajištovali veškerý servis leckdy v nelehkých podmínkách. Díky jejich velké pomoci a srdečnosti vznikla „super“ parta lidí.

„V neděli nás velmi potěšil oběd uvařený Zdenkem Pohlreichem. Pochutnali jsme si na hříbkové polévce a neméně kvalitním rizotu,“ popisuje s úsměvem Lucie.

„Byly to neopakovatelné zážitky, za které jsme vděčni a na které budeme dlouho vzpomínat,“ uzavírá pracovnice katedry ošetřovatelství FZS UJEP Lucie Libešová.

V úterý dopoledne byla za osobní účasti řídících pracovníků celé studie provedena namátková kontrola pro zjištění kvality stanovení anti -SARS-Cov-2 protilátek rapid testem v odběrovém místě. Odhalení pozitivního testu proběhlo ze strany pracovníků

Studentka FZS Anna Štěpánková pomáhá na oddělení Jednodenní chirurgie v ústecké Masarykově nemocnici

kalendář akcí

na (nutné) minimum. Zatím poslední restriktivní nařízení vešlo v platnost 16. dubna. Zavedla se povinnost mít zakrytá ústa a nos na veřejnosti. V Polsku se v počátcích epidemie neuvažovalo o nošení roušek, vláda dokonce obyvatele od jejich používání odrazovala.

20. dubna byly opět otevřené parky, lesy a zelené plochy, ale stále platí pravidla o částečném omezení pohybu. Reálná situace ve Vratislavi se však od vládních nařízení v ledasčem liší. Ani v době nejpřísnější karantény z ulic nevymizeli lidé tak, jak to známe z videozáznamů natočených v Itálii nebo Španělsku. Nařízení omezení pohybu v parcích byla porušována zvláště osobami venčícími psy. Podobně i zákaz shromažďovaní nebo dodržování povinného odstupu je občas porušován lidmi v ulicích města.

Procházející hlídky policistů namíchané s vojáky jsou velmi benevolentní a rozumné.

V případě porušení jakéhokoli krizového nařízení může policista udělit pokutu ve výši 30 000 zl (180 000 Kč). Povinnost zakrývat si obličej porušují převážně. Přes všechny výše uvedené prohřešky se většinová část obyvatelstva chová disciplinovaně a své domovy opouští jen v nutných případech.

Nekrásnější zážitky posledních dnů mám z národních parků a malých vesnic v okolí. Život na vesnicích jakoby karanténou nebyl poznamenán. Lidé nosí roušky jen do obchodů a při větší koncentraci osob na jednom místě. Při turistice vás lidé zdraví s úsměvem bez roušek (tedy porušují pravidla), obyvatelé vesnic se s námi často dávali do řeči. Ukazuje se, že konzervativní polský venkov řeší vládní nařízení po svém a lidé na vesnici neztrácí svou přirozenost.

Stejně jako se zlepšuje počasí, tak i situace v Polsku nevypadá tak špatně jako před několika týdny. Už se mluví o otevření škol a termín zpřístupnění sportovišť byl stanoven na 4. května. Nezbývá než věřit, že situace bude každý den lepší a brzy se vrátí k normálu.

Ozdobená socha rouškami (nahoře) Informace z vlaku o povinném nošení roušek

text: Daniel Trnka

foto: archiv Daniel Trnka

Jak prožívám Erasmus v éře coronaviru Nákupní centrum vypadající jako by bylo postavené z cihel, zápach výfukových zplodin a hluk vozidel. To bylo první, co jsem ve Vratislavi viděl, cítil a slyšel. Nově zrekonstruovaná budova dávala naději pohodlného bydlení v rušné části města. Tak jako je to skoro všude zvykem, vrátný na recepci koleje ovládal pouze svůj mateřský polský jazyk. Lámanou polštinou jsem mu vysvětlil, z jakého důvodu jsem přijel. Vstal ze svého místa, podal mi ruku a s úsměvem odpověď: „Spoko, damy sobie radę razem.” (V pohodě, zvládneme to.)

Vratislav je kosmopolitním městem s krásným historickým centrem a úžasnými ostrovy na řece Odře. Lidé jsou vstřícní a usměvaví, zvláště rádi mají Čechy.

Nabízí příjemné prostředí, které je cenově dostupné i studentům s nižším stipendiem, Vratislav je proto možno považovat za jedno z nejlepších míst, kam vyrazit na Erasmus.

Má praxe probíhala v příjemné atmosféře a s dobrosrdečnými kolegy, kteří mi pomáhali se svěřenými úkoly. Měl jsem dostatek času nejen na svou práci, ale i na bádání v knihovně. Večery jsem trávil studiem polštiny nebo volejbalovými tréninky. To, že se všechno náhle změní, nikdo nečekal.

O COVID-19 se v Polsku mluvilo již před vypuknutím pandemie v březnu 2020. První případ nakažení coronavirem byl oznámen 4. března a o dva dny později byly v Polsku evidovány již čtyři případy. První nařízení spojená s bojem proti nákaze byla zaváděna

na počátku druhého březnového týdne.

10. března byly zakázány hromadné akce a druhý den (stejně jako v ČR) došlo k uzavření škol. Po 13. březnu, kdy byly uzavřeny obchodní centra, sportoviště, bary a hospody, se nálada ve Vratislavi změnila.

Začalo být jasné, že situace je vážnější, než kdokoliv očekával. Ve městě se rozšířily plakáty propagující správnou hygienu a také se začaly objevovat výzvy k setrvání občanů v domovech. Městem projížděly automobily s ampliony donekonečna opakujícími frázi „Zostańcie w domu.“ (Zůstaňte doma.)

20. března byl v Polsku vyhlášený stav nouze v Polsku. Od uzavření sportovišť, klubů a obchodních domů uplynul jeden týden, ale město se změnilo k nepoznání. Úsměvy obyvatel vystřídaly zamračené výrazy.

Změnily se jízdní řády městské dopravy.

V každé tramvajové soupravě mohl nyní cestovat jen omezený počet lidí, sedět musel

každý sám a ob řadu, stát nemohl nikdo.

Z počátku nařízení na zastávce postávali členové dopravních podniků a kontrolovali dodržování nových pravidel. Omezena byla i vlaková a autobusová doprava, příměstské autobusy přestaly pravidelně jezdit, polovina vlakových spojů byla zrušena. Valná část vratislavských studentů a zaměstnanců z uzavřených podniků odcestovala ke svým rodinám.

Prvním hygienickým nařízením byly povinné umělohmotné rukavice a dezinfekce při vstupu do všech obchodů. Ve stejný čas byla zavedena i nákupní doba pouze pro seniory a maximální počet osob na jednu pokladnu. Od 30. března bylo zakázáno shromažďování osob a nařízena povinnost dodržovat odstup 2 m od další osoby. Polská vláda v prvních týdnech doporučovala lidem nosit rukavice a dbát na zpřísněnou hygienu. S příchodem teplejšího počasí se vratislavská veřejnost přesunula do parků, 31. března však bylo vydáno nařízení o uzavření parků, lesů a veřejných prostranství.

Nově byl povolen pohyb mimo bydliště v důležitých případech (cesta do práce, nákup, lékař), což v podstatě znamenalo úplnou karanténu a omezení pohybu osob

Pohled na jeden z parků dne 27. 4. 2020 „Do Vratislavy se vrací život.“

E-maily z 1. linie Studenti FZS během pandemie koronaviru pomáhali na četných místech po celé republice. Přečtěte si jejich krátké příběhy.

Jsem přihlášená jako dobrovolník pro převoz/ doprovod seniorů k lékaři. Dále dělám zdarma on-line lekce jógy, kde mám převážně zdravotníky z nemocnice. Lebrušková Lucie (Fyzioterapie, 2. ročník)

V rámci dobrovolnické činnosti chodím čtvrtým týdnem do trutnovské nemocnice na bariérové vstupy. Dále jsem společně s mamkou šila roušky pro interní oddělení trutnovské nemocnice. Přeji pěkný den a spoustu sil a zdraví v této době.

(Tereza Svobodová, 2. ročník)

Reaguji na Váš email o poskytnutí informací o aktivitách. Ve volném čase jsem šila roušky a spolu s mými kamarády jsme se složili a udělali velký nákup různých potravin a dobrot pro nemocnici v Mladé Boleslavi. Hezký den, Klára Koucká (fyzioterapie 3. ročník)

Šila jsem roušky pro obec a pak jsem pracovala na rhb ambulanci v Uhřiněvsi, která byla otevřena pro pooperační pacienty, kteří neměli kam jít.

(Kristýna Růžičková, 3. ročník)

Šiji společně s mamkou roušky, chodím nakupovat pro příbuzné (zejména prarodiče), pravidelně chodím za těžce nemocnou příbuznou upoutanou na lůžko a cvičíme spolu a pomáhám její rodině s péčí o ní. (Michaela Janoušková - 1. ročník Fyzioterapie)

V reakci na Váš email chci sdělit, že jsme v naší rodině společnými silami našili okolo 200 roušek, které jsme rozdělili mezi obyvatele Krupky, místní domovy důchodců a Masarykovu nemocnici. (Petr Částek, 1. ročník)

Já jsem se obrátila na ambulanci rhb v místě bydliště, zda nepotřebují pomoci s akutními pacienty

(operace a úrazy), a vzhledem k tomu, že všechny fyzioterapeutky byly doma s dětmi, pomoc se jim hodila. Docházím od začátku vyhlášení akademického volna doteď. Poté samozřejmě nákup příbuzným v ohrožené skupině, ale to je samozřejmost.

(Pavlína Tláskalová, 3. ročník)

S paní primářkou roudnické záchranné služby jsem šila roušky pro personál a naše rodiny. Nutno dodat, že ušitých roušek však do nemocnice a na záchranku doneslo spoustu dalších lidí. Tudíž ty, které jsme ušily, jsem následně rozdávala v začátcích koronaviru lidem, které jsem potkala na ulici bez roušek. Dále jsem upekla zaměstnancům záchranné služby pochoutky v podobě bábovky a koláče. Nevím, zda se to vůbec počítá, ale jídlo vždy udělalo personálu velkou radost. (Eva Hourová, 3. ročník)

V současné době jsem se věnovala šití roušek pro Krajskou nemocnici Liberec, dále jsem je rozvážela do domovů s pečovatelskou službou v Českém Dubě. Vypomáhám v Krajské nemocnici Liberec na oddělení rehabilitace. Zajišťuji nákupy pro několik seniorů v místě mého bydliště a poskytuji asistenci pro známého na vozíku. (Jana Havlová, 2. ročník FZT)

Během karantény jsem šila roušky a chodila na nákup pro starší lidi. (Petra Novotná, 1. ročník fyzioterapie )

Po obdarování známých a šití pro občany obce, kteří neměli možnost roušku zakoupit nebo vyrobit, jsme vyrobili i přes 40 ks bavlněných roušek do mostecké nemocnice, která hlásila akutní nedostatek, stejně jako Neurologické oddělení v nemocnici v Hradci Králové, kam jsme našili 20 kusů. Padlo na to mnoho metrů látek, ale pocit, že pomáhají je k nezaplacení. (Bendová Eliška, fyzio 3. ročník)

Reaguji na Váš e-mail ohledně dobrovolnické činnosti. Jsou to sice drobnosti, ale i tak trochu pomohly ke zlepšení této nelehké situace. Hned v prvních dnech jsme začali šít roušky pro Domov pro seniory, zároveň jsem se rozhodla pomoct

seniorům v naší čtvrti a začala venčit jejich pejsky. K další aktivitě mě přivedl přítel, který spolu s dalšími záchrannými složkami tráví 12hodinové směny na hranicích v nepříznivých podmínkách.

Proto jsme se s rodinou rozhodli, že se jim to pokusíme alespoň trochu zpříjemnit, a pečeme jim různé buchty, koláče, a posíláme teplé jídlo.

(Michaela Callová, 2. ročník fyzioterapie )

Ve volném čase šiji roušky (nebo se aspoň o to pokouším :)) a s dobrovolníky v MB chodíme nakupovat potraviny starším lidem a lidem, kteří kvůli svému zdravotnímu stavu nemůžou chodit ven.

(L. Martincová (2. ročník fyzio)

Šijeme od prvních dnů roušky pro naši rodinu, známé a místní organizaci Diakonie, která roušky předává dál. Anna Kovářová (studentka 2. ročníku fyzioterapie)

V rámci nouzového stavu a omezení vycházení jsem šila roušky pro rodinu a příbuzné. Nyní docházím jednou týdně na dětskou neurologii (MUDr. Rennerová), kde i pracuji, vždy s ochrannými pomůckami (brýle, rouška, rukavice). V přílohách posílám fotografie. (Markéta Steinertová, fyzioterapie 1. ročník )

Po dobu karantény pracuji v Rehabilitačním ústavě v Hostinném a šiji roušky pro rodinu.

(Kamila Vajsarová, 1. ročník fyz)

Konkrétně vypomáhám celkem devíti seniorům a jedné onkologické pacientce v pokročilém stádiu tohoto onemocnění v okolí mého bydliště na Litoměřicku. Má podpora zahrnuje především nákupy jídla, pití a léků, venčení psů, dovoz na neodkladné návštěvy lékaře a další maličkosti, které jsou potřeba. Společně s mou maminkou a sestrou jsme našily a rozdaly několik desítek roušek, kterých je v našem okolí jako šafránu. Ač jde o drobnosti, dělají mi tyto činnosti radost a beru je jako naprostou samozřejmost. (Dita Fraňková, 3. ročník)

o ubytování matek s dětmi, z Domova pro seniory Orlická a Azylového domu pro matky s dětmi, dočasně na studentských kolejích UJEP na Klíši. Na vysokoškolských kolejích UJEP nachází dočasný azyl 11 maminek s 22 dětmi. Ubytování je dočasné a mělo by skončit 31. 5. 2020. Na kolejích UJEP je také ubytováno 6 mediků pracujících dobrovolnicky v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem.

Pomoc studentům To, že studenti UJEP získávali aktuální informace bezprostředně a všemi dostupnými cestami i sítěmi, bylo naprosto samozřejmé. Dělo se tak z univerzitní i fakultní úrovně. Pak tu byl obrovský nárůst on-line podpory, která prakticky způsobila, že se výuka nezastavila. Akademičtí pracovníci využívali dostupné technologie, které do té doby nenašly masivního uplatnění, nebo si hledali další kreativní cesty, jak své studenty vzdělávat.

Informační databází a základnou je, samozřejmě, Vědecká knihovna UJEP, která propaguje současné portfolio licencovaných elektronických informačních zdrojů a e-knih na UJEP, ale také volně dostupné zdroje, a snaží se získávat bezplatné nebo zkušební přístupy k dalším e-knihám.

Na Filozofické fakultě UJEP např. vedoucí studovny katedry historie v průběhu

Štítem z naší univerzity jsme pochopitelně ochránili také našeho J. E. Purkyněho

uplynulých dvou měsíců digitalizoval, na základě poptávky studentů, odbornou literaturu, kterou potřebovali např. při psaní kvalifikačních prací, a zároveň digitalizoval starší diplomové a bakalářské práce, které nejsou dostupné v IS STAG. Fakulta umění a designu od prvních dnů uzavření vysokých škol streamuje na svém YouTube kanálu FUDSTREAM – Extrémní přednášky pro extrémní dobu. Ale také na ostatních fakultách jsou přednášky natáčeny a poskytovány studentům on-line.

Finanční pomoc Pomoc při studiu doplnili jednotliví děkani velkoryse také podporou finanční. „Vypsali jsme stipendijní program na mimořádná stipendia pro studenty naší fakulty, kteří jsou OSVČ a kteří svoji podnikatelskou činnost museli v době mimořádných opatření přerušit,“ potvrzuje děkan PF UJEP prof.

Jiří Škoda. Finanční pomoc později fakulta rozšířila také na ty studenty, jejichž oba rodiče jsou OSVČ.

Na některých fakultách (FF, PřF) vypsala děkanka a děkani také mimořádná stipendia pro ty studenty, kteří se v době mimořádných opatření vlády v době pandemie COVID-19 dostali do obtížné situace.

Někteří studenti jsou již soběstační a své životní náklady (např. za bydlení) hradí z prostředků, které získají v zaměstnání

nebo na brigádách. Některé pracovní pozice však byly díky opatřením utlumeny nebo zcela pozastaveny. V dalších případech se do takové situace mohli dostat rodiče nebo partneři dotčených studentů.

Rektor UJEP, doc. Martin Balej, a děkan FZS UJEP, doc. Zdeněk Havel, udělili mimořádná stipendia všem 83 registrovaným dobrovolníkům a 23 dalším studentům FZS UJEP, kteří v posledních měsících dobrovolně pomáhali v nejrůznějších zdravotnických zařízeních kraje (nemocnicích, domovech důchodců, v sociální a pečovatelské službě, v dobrovolnických centrech či na odběrových místech) nebo se podíleli na testování v rámci Studie kolektivní imunity SARS-coV-2CZ-preval v Litoměřicích.

Pozadu nezůstalo ani vedení univerzity. „Vyčlenili jsme částku až 200 000 Kč na financování nákupu chemikálií pro míchání dezinfekce a surovin pro výrobu ochranných štítů,“ uzavírá rektor Martin Balej.

Patrik Christian Cmorej z katedry záchranářství a radiologie FZS UJEP fosfolipidázové aktivity nanozymů,“ říká profesor Pavel Janoš.

Dlouhodobým tématem zájmu vědců z UJEP jsou také nanotextilie. Všechny příklady využití nanovlákenných textilií řeší jeden závažný problém. Tím je bio-film, který se vytvoří na vnější straně nanovlákenné textilie, kde se zachycené mikroorganismy začnou množit a vytvoří film, který postupně ucpe všechny nanopóry. „Tato komplikace je problémem nejen u roušek, ale zejména u nanovlákenných filtrů v čističkách vzduchu,“ upozorňuje profesorka Pavla Čapková z PřF. Právě tento problém vyřešili nanotechnologové UJEP v rámci projektu MPO spolu s Nanovií/Nanotex s. r. o. Litvínov. „Řešení spočívá v ukotvení vybraných molekul vysoce účinné antimikrobiální látky na povrch nanovlákenných textilií,“ vysvětluje Pavla Čapková.

Nanotextilie vytištěné přímo na přírodovědecké fakultě také dávno pomáhaly. Téměř

polovina nanotextilie z UJEP byla předána na Magistrát města Ústí nad Labem, zbytek byl ponechán zaměstnancům univerzity pro vlastní potřebu.

Počítače Fakulty životního prostředí UJEP nezahálí a v rámci celosvětového projektu Folding@home se věnují viru COVID19. Analyzují jeho strukturu a interakci s lidskými buňkami a hledají látky, které by proti viru mohly úspěšně zafungovat. „Na fakultě jsme do projektu Folding@ home věnujícímu pozornost viru COVID19 zapojili všechny počítačové učebny, tj.

25 počítačů, a dva výkonné výpočetní servery,“ vysvětluje děkan FŽP Pavel Kuráň.

Také Přírodovědecká fakulta UJEP poskytla svoje výpočetní kapacity pro účast na projektu Folding@home, zároveň vyzvala své studenty a zaměstnance a vytvořila tým PRF_UJEP (TeamID: 263313).

Telefonickou krizovou intervenci zajišťovali pracovníci katedry sociální práce. Jiní vykonávali koordinační činnosti pro neziskové organizace v případě vyhledávání pracovníků na vznikající pozice např. v karanténních centrech (Charita), kdy spolupráce není realizována přes systémy státní správy. „Při telefonických konzultacích a poradenství ve finanční oblasti dostávají naši odborníci nejčastěji otázky typu: Co se nyní může stát s úsporami a investicemi a kam je bezpečně uložit. Jak postupovat při odkladu splátek úvěrů. Co znamenají předkládané návrhy vlády a kdy nastane jejich účinnost. Zda odložit platbu nájemného či podání daňového přiznání. Ptali se také na bezúročné půjčky podnikatelům, na slíbenou podporu 25 000 Kč, a kdy nejlépe o ně zažádat,“ uvádí PR pracovnice FSE UJEP Jitka Ježková.

Odborná pomoc

Další pomoc veřejnosti

Fakulta sociálně ekonomická poskytovala psychologické i ekonomické poradenství.

UJEP vyšla vstříc žádosti primátora města Ústí nad Labem, Petra Nedvědického,

Pavel Janoš z FŽP se věnuje výzkumu nanozymů všechny chemikálie ze svých vlastních rezerv v laboratořích a míchala ji doslova v době největší krize. „Vzhledem k tomu, že nebyl k dispozici oficiální přehled, kde v kraji dezinfekci urgentně potřebují, lidé z Czechinvestu nás propojili s Krajskou zdravotní a ta na nás přesměrovala žádosti lékařů, které sami nedokázali v tomto kritickém období zásobit z vlastních zdrojů. Uvítali jsme, že vzali poptávku do rukou samotní lékaři. Obdrželi jsme desítky podobných urgentních žádostí o dodání,“ uvádí Michaela Liegertová, proděkanka PřF UJEP. Spolu s žádostmi začaly na fakultu přicházet pochvalné ohlasy. Oficiální poděkování za urychlené a bezplatné dodání desinfekčních

prostředků obdržela přírodovědecká fakulta od Zdravotnické záchranné služby ÚK. Za 20 pediatrů v primární péči z Ústí nad Labem fakultě poděkoval také např. MUDr. Antonín Gabera.

Přírodovědecká fakulta nezůstala na výrobu účinné dezinfekce sama. Na UJEP se k ní později připojila také fakulta životního prostředí, která taktéž rozjela výrobu účinného dezinfekčního prostředku na ruce a distribuovala ho na místa v kraji potřebná. „Prvních deset litrů například putovalo městu Jirkov, kde se městský úřad staral o distribuci desinfekcí do rukou zdravotníků, hasičů a dalším potřebným. Další balení po 4 litrech obdrželi lékaři a lékařky z Dětského střediska Suchdol a z Dětského

střediska Stříbrníky,“ vysvětloval Radek Timoftej, PR pracovník FŽP. Věda pomáhá Pracovníci Fakulty životního prostředí a Přírodovědecké fakulty UJEP se věnují výzkumu tzv. nanozymů – materiálů, u kterých byla nedávno prokázána schopnost inaktivovat chřipkové viry. Jejich pozornost si v této souvislosti zasluhuje nanoenzymatické štěpení fosfolipidů. „Nanoenzymatické štěpení fosfolipidů je v mnoha ohledech zajímavým problémem.

Zda to může přispět k boji proti koronaviru je otázkou. V každém případě jsme se rozhodli výzkum v tomto směru urychlit a doktorandi již začali vyvíjet postup testování

„Největší objednávku, 500 kusů, jsme evidovali přímo z krizového štábu Ústeckého kraje,“ upozorňuje Lucie Melničáková, PR pracovnice FSE UJEP. I zde funguje mezifakultní spolupráce.

Hlavové části ochranného štítu vytištěné na přírodovědecké fakultě jsou dodány na fakultu strojního inženýrství, kde dochází ke kompletaci a finální distribuci.

Výroba hlavové části štítu na FSI se nakonec rozšířila ještě o jednu tiskárnu Ultimaker, kterou zapůjčila fakulta umění a designu.

Takže zde pracovali se silikonovými formami, čtyřmi univerzitními tiskárnami a další jednou 3D tiskárnou zapůjčenou z Inovačního centra ÚK. Plexiskla fakultě dodávala firma 2HHOLINGER s. r. o.

Ochranné štíty si na 3D tiskárně vyrábějí také na fakultě zdravotnických studií, pro vlastní potřeby, zejména zaměstnanců studijního oddělení. Kreativně nahrazují čelní plexisklo dostupnými plnohodnotnými ekvivalenty, tedy fóliemi pro standardní kancelářské využití, a štíty ladí do fakultní červené barvy. Nadbytek ochranných štítů předávali spřáteleným organizacím.

Dezinfekce Na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem se dezinfekce nikdy nemíchala.

Pracoviště a katedry si ji nakupovaly v čase a množství obvyklém pro svoje pravidelné potřeby. Příchod koronaviru ale rázem změnil odběratele na výrobce. „Již 17. března namíchaly katedry biologie a chemie a Ústecké materiálové centrum Přírodovědecké fakulty UJEP první alkoholovou dezinfekci s isopropanolem pro okamžitou spotřebu Zdravotnické záchranné službě Ústeckého kraje, kde jí byl akutní nedostatek,“ říká rektor Martin Balej.

Pro přípravu dezinfekce podle doporučeného postupu Světové zdravotnické organizace WHO, přírodovědecká fakulta uvolnila

Pracovníci PřF míchají dezinfekci

fakulty. „Schránka je 50 metrů za naší budovou, takže ji jako sběrné místo nejen využíváme, ale také propagujeme,“ uváděla Monika Beranová, PR pracovnice FF UJEP.

Zakladače z PF byly odeslány například do Krupky, Přestanova, Úštěka, Mukařova, Proboštova, Velkého Března, Lovečkovic apod.

3D tisk

Zajímavé jsou také konkrétní příběhy 3D tiskáren. Ta na pedagogické fakultě byla pořízena v rámci projektu „Učíme se učit“, což byly ve skutečnosti čtyři letní školy 3D modelace, kde se sami akademici s technikou učili pracovat. Perfektní načasování poslední vzdělávací akce, která skončila 8.

3. 2020, plynule vyústilo do tisku komponentů, které se díky šíření koronaviru staly obrovsky nedostatkovými.

Na UJEP tiskla celá „komunita 3D“, tedy všechny 3D tiskárny, které byly na fakultách k dispozici. Vyráběly zakladače na tkalouny, pomůcky k rouškám pro obrýlené či ty, kteří je musí nosit permanentně, hlavové části ochranných štítů... „Na pedagogické fakultě tiskneme od prvopočátku s naší bývalou studentkou Veronikou Čmejlovou zakladače na tkalouny.

Od 16. 3. 2020 jsme jich rozdali cca 80, švadlenkám na UJEP, studentkám i akademičkám z FUD nebo FSI, ale také jednotlivcům z Ústí nad Labem a okolí. Zakladače si u nás vyzvedla i Policie České republiky,“ říká s nadšením hlavní tiskařka a švadlena PF UJEP Jitka Kratochvílová. Tuto jedinečnou pomůcku pro jednodušší výrobu tkalounů k ochranným rouškám tiskly také na FSI, PF, PřF, FUD i FF při využití geometrie navržené firmou Průša research a. s.

Výroba štítů na FSI

Po zakladačích následoval tisk dalších pomocných „vychytávek“ pro nošení roušek. „Zkusily jsme vytisknout pro lidi, kteří nosí brýle, taková udělátka na roušku, aby se jim nezamlžovala skla. Také vyrábíme strunu, která drží roušku na hlavě bez nutnosti upevnit si ji gumičkami za uši. Pro pracovníky, kteří musí mít ústenku nasazenou celý den, je to velmi praktické a také velká úleva,“ vysvětlovala aktuálně Veronika Čmejlová.

Velkým tématem 3D tisku byly na ústecké univerzitě ochranné štíty, resp. jejich hlavové upevnění. Vlajkovou lodí tohoto tisku na UJEP se stala fakulta strojního inženýrství za vydatné pomoci Centra Informatiky UJEP, přírodovědecké a pedagogické fakulty a fakulty zdravotnických studií.

Na fakultě strojního inženýrství odbavily poptávku po ochranných štítech v počtu 1 470 ks. Na fakultu se obrátili z mnoha oddělení Krajské zdravotní, a. s., např. z operačních sálů, infekce, dětské chirurgie, porodnického oddělení, anestezie, JIP. Ale také stomatologové, dětští praktičtí lékaři, pražské fakultní nemocnice, policisté či dokonce klinika z Bratislavy. Všechny štíty byly dodány zdarma za finanční podpory vedení UJEP a Inovačního centra ÚK. V současné sobě nastává další vlna poptávky po štítech již formou přímého zakoupení.

V laboratořích FSI byla také „vyladěna“ technologie výroby a hlavové části štítů nyní vznikají odléváním pryskyřice do silikonových forem. Díky této nové technologii tak fakulta zvedla produkci ochranných štítů na finálních 150 kusů za den.

Michaela Cuchá z PF doučuje malého Havlíčka v Děčíně skromně. Roušky se šily pro lékaře, pro potřeby na univerzitě a jakékoliv potřeby evidované z okolí.

Kromě klasiky pro dospělé se na pedagogické fakultě zaměřili také na děti. Své v tom sehrály osobní kontakty dr. Jitky Kratochvílové, která se studenty Univerzity třetího věku již v minulosti vymalovala dětské oddělení Masarykovy nemocnice pohádkovými postavičkami. „Od tamních sestřiček jsme si zjistili, jaké mají potřeby, a pustily se do práce. Samozřejmě se k nám opět přidali studenti U3V, dokonce s jejich vedoucí Danou Masopustovou,“ popisuje Jitka Kratochvílová z katedry výtvarné kultury PF UJEP.

Přes víkend tak společně ušily 107 malých dětských roušek s veselými motivy.

Obrovské množství ústenek vyráběly pracovnice fakulty zdravotnických studií, konkrétně z kateder fyzioterapie a ošetřovatelství. Předaly je do nemocnic v Ústí nad Labem, Roudnici, Uhříněvsi, Lounech, České Kamenici, Liberci, Děčíně a Trutnově. „Dalších cca 1 000 ks roušek bylo poskytnuto Dětskému domovu a Domovu pro seniory v Ústí nad Labem, ústecké a pražské městské policii, pracovníkům Kauflandu ve Všebořicích, Domovu důchodců Čížkovice, Domovu sociálních služeb v Meziboří a dalším,“ uvádějí Lucie Libešová a Dáša Stupková z katedry ošetřovatelství FZS UJEP.

Schránka PF pomáhá Tato schránka s rouškami bezprostředně souvisí. Každý den jsou v ní byly nové. „Občas až přetékala a museli jsme ji vybírat i 3x denně,“ pochvaluje si Alec Mindák z PF. Roušky pedagogická fakulta rozvážela po Ústí nad Labem, ale také do Litoměřic a Prahy, zejména do nemocnic.

Na pedagogické fakultě si stanovili cíl, 3 000 roušek, který byl rychle splněn, neboť leckdy byl denní přírůstek i 500 kusů. „Masarykovu nemocnici jsme doslova přeplnili,“ doplňuje Alec.

Do schránky PF pomáhá směřovaly také roušky ušité zaměstnanci filozofické

Zástupce PF Ladislav Zilcher předává roušky do Domova pro seniory a Azylového domu pro matky s dětmi na Severní Terase v Ústí nad Labem

nemocnice v Ústí nad Labem, či v zařízeních pro seniory.

Dobrovolníci FZS UJEP spustila 30. března na fakultním webu aplikaci, ve které se mohli registrovat všichni studenti, kteří se aktuálně účastnili dobrovolné pomoci.

Celkem 83 studentů fakulty pomáhalo dobrovolnicky v nejrůznějších zdravotnických zařízeních (56 v nemocnicích, 9 v domovech důchodců, 5 v sociální a pečovatelské službě, 7 v dobrovolnických centrech, 2 v zubních ordinacích, 4 na odběrových místech). Na žádost primátora města 5 dobrovolníků doprovázelo nemocné z domovů pro seniory, které zřizuje město Ústí nad Labem, do zdravotnických zařízení a zpět. Šlo o činnosti, jako jsou např. úklid lékařských ambulancí, hlídání a doučování dětí lékařů a sester v první linii, dále o dobrovolnickou činnost ve zdravotnických zařízeních na pozici fyzioterapeutů (konkrétně v nemocnicích v Ústí nad Labem, Teplice a Trutnov či v Centru pro seniory Clementas Mlékovice) a ergoterapeutů (NNP Česká

Kamenice). V odběrovém stanu v Masarykově nemocnici realizovali výtěry z nosní a ústní dutiny, vypomáhají v obchodech s potravinami a drogerií, pomáhají seniorům s venčením jejich psů.

Kapacitu dobrovolníků v Ústeckém kraji se snaží doplnit také Pedagogická fakulta UJEP. Ta na svých www stránkách vystavila výzvu pro studenty UJEP. Zejména Magistrát města Ústí nad Labem měl velký zájem o dobrovolníky, zvlášť pro zajištění tzv. sousedské výpomoci (pomoc seniorům a osobám v karanténě, hlídání dětí a pomoc s úkoly).

Dne 23. 3. 2020 vyšly PF a FF UJEP také vstříc prosbě Krajského úřadu ÚK o pomoc při zajištění výuky v dětských domovech, koordinaci této pomoci zajišťuje na PF Centrum pedagogické praxe, na FF oboroví didaktici. V dětských domovech probíhá pomoc formou online, digitální podporou výuky, ale i prezenčně, pokud to dovolí podmínky. „Pedagogická fakulta evidovala více než 50 dobrovolníků, kteří pomáhali zejména s hlídáním dětí zaměstnanců, kteří musí

chodit do práce, a dále participovali na doučování klientů dětských domovů zřizovaných Ústeckým krajem,“ říká děkan PF Jiří Škoda.

Veřejné instituce měly značný zájem o pomoc studentů PF, bohužel situaci komplikoval karanténní režim, který byl vyhlášen v některých těchto institucích a který přímou pomoc vylučoval. roušky Roušky šili hned na několika místech univerzity, a to na pedagogické fakultě, fakultě strojního inženýrství, fakultě zdravotnických studií, filozofické fakultě... a tzv. designové roušky vyrábí také fakulta umění a designu.

Fakulta strojního inženýrství šila roušky 5 týdnů v počtu 4–7 osob denně a ušila celkem 3 580 roušek, které distribuovala po celém Ústeckém kraji. Šití ústenek nepovažovaly univerzitní švadlenky za nic mimořádného. „Jenom jsme se přidaly ke spoustě dalších žen a mužů, kteří přiložili ruce k dílu,“ říkaly

text: Jana Kasaničová

foto: Josef Růžička a archiv fakult UJEP

Univerzita pomáhala v době pandemie Jak si vedly všechny aktivity, které byly za poslední období na ústecké univerzitě zahájeny, aby pomohly překonat postup pandemie koronaviru a zmírnily jeho následky? V současných dnech se velká část vládních opatření už rozvolňuje, v následujícím přehledu si tak připomeneme všechno z období od března do dubna 2020.

Studenti a akademici UJEP v sociálních a zdravotnických zařízeních Na naší univerzitě šlo o studenty oborů PF (Speciální pedagogika – intervence, Speciální pedagogika – poradenství, Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální pedagogika,

Linda Jirásková z FZS pomáhá na ústecké Gynekologicko-porodnické klinice

Sociální pedagogika), FSE (Sociální práce, Řízení v sociální práci) a FZS (Všeobecná sestra).

Dle informací z Ústeckého kraje bylo v rámci sociálních a zdravotnických oborů osloveno příkazem hejtmana zhruba 40

našich studentů, převážně studentů FZS UJEP. „V rámci pracovní povinnosti působilo v Krajské zdravotní i u ostatních poskytovatelů zdravotních služeb 30 studentů studijního oboru Všeobecná sestra,“ udává prorektorka pro studium Alena Chvátalová.

Vzhledem k odborné způsobilosti pracovaly mnohé členky kateder fakulty zdravotnických studií v pozicích všeobecných sester, ať již přímo v první linii v Covidovém týmu, na Kardiologické klinice Masarykovy

Silverius SVĚT NARUBY 1-2/2020

Univerzita pomáhala v době pandemie.

E-maily z 1. linie od studentů FZS.

Seveřané dobývají Vltavu!

Vyrazte na Vodák s UJEP!