Spojení básnických duší aneb Jedna Francouzka v exilu Dominika Dvořáčková
Začalo to jako v románu. Jednoho dne roku 1923 objevil v Praze český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek sbírku Ta vie est là… (Zde tvůj život…) francouzské básnířky Suzanne Renaud. Rázem pochopil její volání a okamžitě na něj odpověděl. Prosbou o svolení k překladu začala jejich korespondence. Skrze ni se poznávají, povzbuzují, sdílejí. Skrze dopisy, ale hlavně skrze dílo zjišťují, jak si jsou jejich duše blízké. Milují jemnost, ale opravdovost. Samotu, ale včleněnou do krás Božího stvoření. Bohuslavovy řádky se stávají pro básnířku nejen radostí, zároveň oporou v jejích těžkých chvílích, jako je třeba dlouhá zima, ale také smrt matky, se kterou byla neobyčejně spjata: „Drahý příteli, píši Vám v jedné z těch dlouhých, osamělých chvil, jež jsou nyní mým údělem a které Vaše vzdálené, leč vřelé přátelství dokáže zkonejšit.“ Vznikající láska je něžná: „Posílám Vám pár lístečků z květin, které jsem natrhala u našich zemřelých.“ A protože oba doufali, že pospolu dojdou k „vnitřnímu ztišení“, začali se těšit na společný život: „V budoucnu se o všechny ty starosti a šikany, z nichž se dnes skládá život, budeme dělit; bude to pro oba méně těžké.“ A velmi intimně, až koketně Suzanne dodává: „Uvažujte o tom, že pro svou Zozotte a její nepokojnou duši musíte být oporou, na niž ona čeká, něžnou podpěrou růže z Jericha, která výměnou dává svou vůni.“ Zde se projevuje i její vášnivost, temperament po matce. Félicie Tartari pocházela z vlivné, vysoce vzdělané rodiny a byla velice krásnou a charakterní ženou. Otec, vojenský důstojník Abel Renaud, rolnického původu, snil naopak o rodné půdě a pracích s ní spojených. Po něm Suzanne prý zdědila nezávislost ducha, odmítl se například angažovat v protižidovské otázce v Dreyfusově aféře, což stálo jejich rodinu vystěhování. 12
Když mladá básnířka nahlédla život svých rodičů, jak je nelehké skloubit v partnerství dvě velmi rozdílné povahy, není se čemu divit, že občas váhala, zda si onoho básníka z dálky vzít. Navíc to byl vztah zatím spíše platonický. Snaží se však přes všechny pochyby doufat: „Kéž bychom si dokázali opravdu porozumět, jaké štěstí by to bylo pro oba! Stěží si troufám tomu uvěřit a přesto už několik dnů se mi do duše pomaloučku vkrádá jakési utěšlivé světlo; chmurné přízraky jako by se rozptylovaly. Dej Bůh, aby to nebyl jen nějaký oddech, po němž ta trýzeň propukne znovu, v tragičtějším rozměru!“ V PS ještě děkuje svému tchánovi zřejmě za přípravu nějakého pokojíku: „Jistě to bude kouzelně zařízeno; když se to dělá s takovou láskou, pak se mi to určitě líbit bude.“ Člověka až mrazí! Suzanne nezapírá svou úzkostnou, křehkou povahu, už dvakrát ztratila snoubence, sloužila jako zdravotní sestra během první světové války, nesla jméno po své starší zemřelé sestře, zemřel jí otec, a nakonec i milovaná matka. Oba snoubenci však hledají útěchu v Bohu, modlí se a věří také na ono první propojení, které vzniklo již slovem, přes poezii. Svatba se konala po třech setkání během dvou let 13. března 1926 v kostele Svatého Josefa v Grenoblu. Suzanne Renaud bylo 36 let, Bohuslavu Reynkovi 32 let. Bohuslav si odvezl svou první, univerzitně vystudovanou ženu z Grenoblu domů. Při popisu jejich venkovského statku s věžičkou používal ve francouzštině slovo château – zámek. Na zámku se však francouzská básnířka neocitla. Ucítila hnůj, uviděla suchý záchod, pojedla za stolem, který nebyl prostřený. Určitě se chtěla otočit na podpatku a utéct. Vůbec to nebylo lehké období, ale právě literatura ji zase zachraňuje. Setkává se díky manželovi se spoustou
