Napoleonovi vojáci před Olomoucí Jiří Fiala – Harald Skala
Zdrcující porážka protinapoleonské koalice v bitvě tří císařů – francouzského Napoleona I., rakouského Františka I. a ruského cara Alexandra I. u Slavkova dne 2. prosince 1805 přivedla za ustupujícími ruskými jednotkami k Olomouci oddíl asi 50 Francouzů, jejichž parlamentáři požadovali, aby jim pevnost otevřela brány, byli však odmítnuti. K obléhání Olomouce, obsazené tehdy asi 10 000 vojáky, nedošlo, neboť Napoleon si zajistil výsledky slavkovské bitvy bratislavským mírem z 26. prosince 1805 a během ledna 1806 francouzská vojska Moravu opustila. Olomoucký sedlářský mistr Josef Leitmetzer na to téma píše ve svých pamětech (cit. překlad Josefa Prucka, Olomouc 2001, s. 50, 29–30): „V důsledku válečných událostí v září roku 1805 se pevnostní posádka opět zmenšila tak, že ve městě zůstal pouze jeden batalion[prapor] pěchoty a jedna kompanie [rota] dělostřelectva. Protože vojsko nemohlo pokrýt všechny obvyklé stráže, bylo na žádost pevnostního velitele guberniálním dekretem nařízeno, aby hlídky u Hradské, Terezské a Rohelské brány byly počínaje 14. zářím obsazovány měšťanským ozbrojeným sborem v počtu 55 mužů denně. Měšťanské hlídky střídaly vojsko a takto konaly svou vlasteneckou povinnost do 19. října toho roku. […] Dne 17. listopadu přibyli do našeho města císařští manželé (František I. a Marie Tereza Neapolsko-Sicilská) s vojenským doprovodem a ubytovali se v arcibiskupské rezidenci. Současně sem přesídlila dvorní válečná rada a některá ministerstva. Dne 27. listopadu přitáhl k městu s početným vojskem, čítajícím na 14 tisíc mužů, také ruský car Alexandr I. […]. Francouzi se tehdy (po bitvě u Slavkova) přihnali až k Prostějovu a v počtu padesáti mužů se objevili i u Olomouce. Dva důstojníci s trubačem stanuli před Terezskou 16
bránou a žádali, aby byli vpuštěni k veliteli pevnosti. To vše se také stalo. Brána byla otevřena, Francouzům zavázány oči a v doprovodu našich stráží vedeni k baronu Fröhlichovi. Jejich rozmluva s velitelem netrvala dlouho. Nato byli opět se zavázanýma očima touž cestou propuštěni.“ Tato nadmíru stručná líčení jsme se pokusili doplnit o další údaje. Východiskem nám bude konstatování, že manžel české a uherské královny Marie Terezie a v letech 1745–1765 římskoněmecký císař František Štěpán I. Lotrinský podnítil nemálo svých krajanů, aby hledali uplatnění v císařsko-královské armádě. Jejich biografie sestavil a publikoval generál v. v. Francouzské republiky Alain Petiot a vojenský historik ve dvousvazkovém díle Les Lorrains et les Habsbourg (Lotrinčané a Habsburkové), Aix-en-Provence, 2014. Na straně 517 druhého dílu je otištěna stručná biografie důstojníka císařsko-královské armády Josepha de Saint-Privé, narozeného 10. října 1744 v Charmes v Lotrinsku (na severovýchodě Francie), jenž vstoupil 26. července do c. k. pěchotního pluku č. 1 „Kaiser“, 12. prosince 1757 byl povýšen do hodnosti podporučíka a 16. prosince 1761 do hodnosti poručíka, 30. dubna 1766 byl přeložen k pěchotnímu pluku č. 34 1766 byl přeložen k pěchotnímu pluku č. 1 „Siskowitz“. Další informace o vojenské kariéře Josepha de Saint-Privé nalézáme též v monografii Gustava Amona von Treuenfest Geschichte des kaiserlichen und königlichen Kärnthnerischen Infanterie-Regimentes Feldmarschall Graf von Khevenhüller Nr. 7 (Dějiny císařského a královského korutanského pěchotního pluku polního maršálka hraběte von Khevenhüller č. 7), Wien 1891, na s. X–XXIV. Joseph de Saint-Privé je tu uváděn mezi důstojníky pluku č. 7 v letech 1769–1776 v hodnosti nadporučíka, v letech 1777–1781 v hodnosti kapitánporučíka (povýšen 1. prosince 1776) a v letech 1782–1800 v hodnosti hejtmana (povýšen 9. listopadu 1781).
