Úvodník Vážení a milí čtenáři revue KROK, držíte v rukou poslední letošní číslo našeho čtvrtletníku. Tentokrát jsme ho věnovali Francii, protože, byť se to nemusí na první pohled zdát, francouzských vazeb a stop je v našem kraji mnoho a to v nejrůznějších oblastech. Školství, umění, vojenství, divadlo a literatura, tam všude nacházíme Francouze a současně se stále pohybujeme na naší rodné hroudě. Země galského kohouta je nám možná bližší, než si myslíme a zajímavých témat, která najdete uvnitř naší revue mnoho. Ale tento editorial bych chtěl věnovat výjimečně něčemu jinému, než je představení jednotlivých textů a témat v našem magazínu. Dovolím si dnes širší úvahu nad posláním naší revue v kontextu současných událostí. V době, kdy píši tento editorial, se nachází naše země v hluboké krizi způsobené koronavirem. Zatím ještě ani nevidíme světlo na konci tunelu, byť nějaké skromné náznaky se snad kdesi rýsují. Nevíme zatím nic, doba je krajně nejistá pro každého, vše až na výjimky je zavřené, my jsme také v jistém smyslu slova zavření, byť ne absolutně. Situace, ve které jsme se ocitli, je nejen vinou politiků, ale také odborníků a vědců. Nejsme tudíž jen v krizi, řekněme, zdravotní, ale i intelektuální. Po tolika měsících prožitých s oním zákeřným covidem jsme se dostali nikoliv do stavu většího pochopení problému, ale do jeho naprostého rozbřednutí. Debatujeme stále dokola o nebezpečnosti viru, o možných řešeních a dopadech, masově se šíří nejrůznější bludné teorie, konspirace, v médiích defilují zástupy vzdělaných mužů a žen, často kapacit ve svých oborech, a přesto se dozvídáme od každého z nich něco úplně jiného. Není to jeden hlas, je to jakási kakofonie překřikujících se lidí, kteří si oponují a do celé situace vnášejí zmatek. Jak jsme se mohli dostat ze snahy najít pravdu do situace takového intelektuálního chaosu? Budeme napříště debatovat o tom, zda je kyslík pro člověka potřebný nebo spíše škodlivý? Nebo že země je placatá (což už se bohužel zhusta 2
děje)? Hledání pravdy je samo o sobě složité, ne tak ještě u komplikovaných věcí, jako je neznámý virus, ale to neznamená, že na tuto snahu rezignujeme a dáme se cestou naslouchání bludům, fámám a nesmyslům. A jak to všechno souvisí s naší revue? Cesta, kterou jdeme v KROKu, je právě maximální úcta k faktům a poctivá práce s nimi. Občas slýchám, že naše texty jsou komplikované, dlouhé, není lehké je číst a měly by být nahrazeny snad něčím lehčím a zábavnějším. Vůbec se těmto názorům nedivím a chápu je, ale posláním KROKu není přinášet prvoplánově jednoduchou zábavu, ale určitou míru poznání. Naši autoři, byť každý má svůj styl a různou míru talentu, všichni dohromady mají jedno společné – ke svým textům přistupují s maximální možnou odpovědností, někteří dokonce až s s úzkostlivou pečlivostí. Když jsem před dvěma lety přišel do KROKu jakožto klasický novinář, považoval jsem styl KROKu za anachronismus, který ve světě moderních médií příliš neobstojí. Dnes vím, že jsem se mýlil, protože právě tato poctivost k faktům a snaha dobrat se objektivní pravdy, je jedna z jeho největších devíz. Stejně tak by měli lidé přistupovat k faktům, která jsou jim předkládána i v jiných oblastech a z jiných zdrojů. Pravda je někdy nudná, není tak líbivá jako zkratkovitá hesla, nebo závojem tajemství obestřené konspirační teorie, ale bez pravdy se neobejdeme nejen v medicíně, ale ani v žádném jiném oboru. Nechci využívat prostor editorialu k nějakým patetickým proklamacím či výzvám, ale prosím vás, vážení čtenáři, o jediné – dodržujte všechna opatření, která po nás vláda žádá. Jen tak máme šanci, že se z celé této velmi nepříjemné šlamastyky dostaneme a vrátíme se k normálnímu životu. Přeji vám nejen příjemné čtení, ale také hodně zdraví. Tomáš Chalupa
