Projevy frankofilství na Hané v první polovině 20. století Martin Kučera
Frankofilie, tj. velmi kladný vztah k Francii (ke všemu francouzskému), jak definují slovníky, má na území ČR více než stoletou tradici (pomineme-li počátky česko-francouzských kontaktů ve středověku). Země galského kohouta se mezi světovými válkami těšila u českého národa značné (až nekritické) oblibě. Francie byla mladou demokracií považována za strategického spojence (protiváha německého vlivu) a vzor nejen v oblasti politiky, vojenství, diplomacie, hospodářství, ale také školství, umění i kultury. Francouzština si v českém vzdělávacím systému získala pozici prestižního jazyka. Vyučována byla na českých reálkách, gymnáziích i obchodních akademiích. Oblíbené bylo u českého publika francouzské divadlo. V řadě českých měst desítky let působily frankofilské spolky pro pěstování francouzského jazyka, literatury a kultury. Významnou roli v propagaci Francie, jejího jazyka a kultury sehráli rodilí Francouzi, kteří se v českých a moravských městech věnovali soukromé výuce živých jazyků (zejména francouzštiny) a aktivně se zapojili do kulturně-vzdělávacích aktivit české frankofilské a frankofonní společnosti. Soukromé školy jazyků vedené cizinci byly provozovány kupříkladu v Olomouci, Litovli, Uničově, Prostějově či Přerově (nejznámější byly Berlitzovy školy, které fungují dodnes). Někteří Francouzi se na Hané usadili a uzavřeli zde smíšená manželství. V Olomouci kupříkladu žily Francouzky Marie Koudelková a Melanie Rousselotová, v Prostějově se zas naturalizoval francouzský lektor Georges Charles Chaufour. Profrancouzské sympatie později nedosahují větší intenzity, než tomu bylo v období mezi světovými válkami, tj. ve „zlaté éře“ česko-francouzského přátelství. V českých městech se o rozvoj frankofilství nejvíce zasadily francouzské spolky, a to ve formě francouzských kroužků, klubů a aliancí. Na Moravě patrně nejstarší
Francouzský kroužek (Cercle français) fungoval od roku 1889 v Přerově. Založil jej místní učitel Ing. Basil Macalík po návratu ze světové výstavy v Paříži (jednalo se o jeho první cestu do ciziny). Macalík disponoval značným talentem na jazyky. Během univerzitního studia ve Vídni byl jeho lektorem rodilý Pařížan, který několik let učil v Anglii. O existenci podobných kroužků máme zprávy také v Prostějově a Litovli. Nicméně nejagilnějšími a co do počtu nejčetnějšími spolky pro pěstování francouzského jazyka a kultury byly tzv. Francouzské aliance (na území ČSR existovalo mezi světovými válkami přes 75 aliancí). Jednalo se o dceřiné pobočky francouzské organizace Alliance française (dále jen AF) se sídlem v Paříži (založeno 1883), na jejichž slavné dýchánky dodnes v dobrém vzpomínají pamětníci. První pobočky AF jsou sice na Moravě založeny ještě před rokem 1914 (Olomouc, Prostějov, Brno), nicméně se tak děje s větším časovým zpožděním, než tomu bylo v Čechách. První česká sekce AF byla totiž ustanovena již roku 1886 v Praze, tj. pouhé tři roky po založení pařížské mateřské organizace. Další pobočky vznikají kupříkladu v Plzni, Hradci Králové nebo Pardubicích. Na Moravě jsou pak nové sekce zakládány až po roce 1918. Existují kupříkladu v Přerově, ale i Ostravě nebo Opavě. Frankofilským aktivitám se daří také v Rýmařově, Hodoníně, Kroměříži, Mikulově, Holešově, Novém Jičíně, Třebíči, Uherském Brodě, Valašském Meziříčí či Vsetíně. Frankofilství se úspěšně rozvíjelo tam, kde fungovala česká škola s výukou francouzštiny (reálky, gymnázia, obchodní akademie), a kde byla aktivní frankofilská společnost vedená uznávanou osobností místního společenského života. Pokud ve městě žila také francouzská komunita, založení spolku bylo v podstatě jen otázkou času. V případě Olomouce je česká reálka prosazena roku 1902, povinnou francouzštinu zde učí aprobovaný učitel, 3
