Píseň starého blázna
Sedmé CD hudebního skladatele a muzikologa Jana Vičara Jiří Fiala Podobně jako estetik Bohumil Markalous, proslulý jako spisovatel pod pseudonymem Jaromír John, literární historik a prozaik Josef Galík nebo hudební skladatel a muzikolog Vít Zouhar spojuje Jan Vičar ve své činnosti umění a vědu o umění. Markalous-John, Galík, Zouhar i Vičar jsou profesně spjati s Univerzitou Palackého v Olomouci, ale na rozdíl od prvních tří vysokoškolských učitelů byl Jan Vičar v roce 2016 přinucen tehdejším vedením Filozofické fakulty UP olomoucké vysoké učení opustit. Za své nekorektní jednání se sice současné vedení Filozofické fakulty UP Janu Vičarovi 9. července 2020 omluvilo, nicméně olomoucká muzikologie zůstala trvale poškozena. Vičarův mimořádný přínos české hudbě, hudební vědě i pedagogice sumarizuje medailon na Vičarových internetových stránkách (http://janvicar.cz.c190wh.d2.cz/): „Prof. PhDr. MgA. Jan Vičar, CSc. (nar. 1949), se celoživotně věnuje kompozici, muzikologii a vysokoškolské pedagogické činnosti. Studoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a Filozofické fakultě UP v Olomouci, Konzervatoři v Ostravě, JAMU v Brně a AMU v Praze. Vyučoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde se zásadním způsobem podílel na vybudování katedry muzikologie, působil jako šéfredaktor odborného časopisu Hudební rozhledy, přednášel na amerických univerzitách. Je zkušeným organizátorem a koncepčním pracovníkem: předsedou a členem oborových rad doktorského studia, řešitelem grantových projektů, zakladatelem oboru hudební produkce na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze, a také tvůrcem mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc. V roce 2018 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR zvolen do funkce člena Rady Státního fondu kultury České republiky. Publikoval sedm knih (z toho jednu v angličtině) a řadu studií na témata sahající od hudební estetiky a hudební kritiky přes
hudební teorii až po dějiny soudobé české hudební kultury. Jeho kompozice jsou uváděny a vydávány tiskem v České republice i v zahraničí a jeho sedm autorských CD bylo kladně přijato domácí i zahraniční hudební kritikou. Je profesorem Katedry hudební výchovy a kultury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni a Oddělení hudebně teoretických disciplín Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze.“ V roce 2013 byla Janu Vičarovi udělena cena Osobnost Olomouckého kraje v oblasti kultury. Dodejme, že k posledním Vičarovým orchestrálním kompozicím náležejí orchestrální fantazie Žítkovská bohyně (2015), interpretačně náročný Koncert pro fagot a orchestr „Petrovy kameny“ (2017) a Kantáta pro koloraturní soprán, hluboký bas, smíšený sbor a orchestr Tempus iuvenis (Čas mládí) pro soprán, bas, smíšený sbor a orchestr (2019) – v této rozsáhlé skladbě byly zhudebněny latinské texty pocházející ze starozákonní knihy Kazatel, evropských středověkých památek (Carmina Burana, Třeboňský rukopis) a českého folkloru, přeložené do latiny Luborem Kysučanem. Oněch sedm autorských CD Jana Vičara představují tituly Vivat universitas! (2002), Zpíváme si (2003), Fortissimo (2003), Přeludya (2009), Ej, Janku! (2013), Cesta k slunci (2017) a Píseň starého blázna (2020). Široké inspirační rozpětí, sahající od japonské hudby přes moravský písňový foklor, soudobou artistní hudbu až k jazzu a rocku, je pro Vičarovu skladatelskou tvorbu příznačné. Její počátky jsou však spjaty s olomouckým kulturním ruchem „zlatých let šedesátých“, utlumeným svěrací kazajkou „normalizace“. Zhudebňoval tehdy texty olomouckých literátů Františka Navary, Josefa Bezděčky, Zdeňka Karlacha, Miroslava Nopa, Pavla Dusíka a Pavla Cinka, jakož i Jaroslava Stejskala z Nového Jičína, 67
