Jsem z hvězd

FRANTIŠEK VŠETIČKA

Básník a hvězdář – to ukazuje tak na středověk. Jsou však i výjimky, jednou z nich je Piotr Horzyk. Rodák z Třince (ročník 1946), firmu má v Českém Těšíně a bydliště v Ustroni na polské straně (asi deset kilometrů od Těšína). Přesun do Polska je poměrně nedávného data, neboť Horzyk podstatnou část života pracoval v Třineckých železárnách. V lázeňském městě Ustroni podědil jednopatrový domek s balkonem, odkud se přes hvězdářský dalekohled konají výpravy do vesmíru. Nejde o diletantská putování, neboť hvězdářských knih a časopisů, též zahraničních, se zde vyskytuje nemálo. To je praktická stránka věci, ta teoretická (nebo teoretizující) je zakleta v Horzykově poezii. Nevyskytuje se u něho patrně sbírka, jež by se nedotkla hvězdného nebe a především člověkova vztahu k němu.

Piotr Horzyk patří k pozdní vlně zaolžanské poezie, debutoval v osmdesátých letech spolu s Gabrielem Palowským v jejich sbírce Současnost (Obecność). Po společné prvotině se osamostatnil, nepřestávaje myslet a hledět na hvězdný vesmír. Zpočátku se hvězdná obloha jevila jednoznačně, měla milostnou, nadneseně milostnou podobu: Dal jsem ti Velký vůz i Andromeduę a Pegase jako spřežení Zlatoskvoucí Vegu jsem ti dal a do vlasů stříbrnou lunu a náhrdelník barevných planet To co jsem měl nejvzácnějšího v mé zemi snů zemi fantazie

To je počáteční fáze, vyjádřená ve sbírce Hledání (Poszukiwania) z roku 2015. Tak je tomu poprvé a také naposledy, neboť nadále se vztah mezi vesmírem a člověkem bude problematizovat. Dokonce už v této sbírce. V další básni, která rovněž postrádá titul (Horzykův hřích), chce romantik rozbít okna nebes a katastrofálně neuspěje, hvězdy se zde stávají prostředníkem poznání (poznání lidských možností) a korektivem. Báseň končí vystřízlivěním a zklamáním. Hvězdy: Padaly Spadały nastavoval jsem dlaně opovážlivý naivní Ony se smály

ANO smály mně Letěly jiným šťastlivcům vstříc

Horzykovo Hledání, které se vztahuje především ke hvězdám, poskytuje však i odvrácenou tvář, pozitivní, opak předchozího. V jiné básni, opět bez názvu (s incipitem Noc po dni zapíná obrazovku nebe – Noc po dniu otwiera ekran nieba) obhlíží galaxie, je jimi přitahován a vybízen k hlubšímu poznání.

V dalších sbírkách kosmická tematika pokračuje. V Zapomenuté pravdě (Zapomnina prawda, 2019) má Horzyk báseň Jsem z hvězd (Jestem z gwiazd), jež začíná těmito verši: Jsem obyvatelem Kosmu chci abyste věděli KOSMU neberu v úvahu národnosti registraci do systému zakódování pod evidenčním číslem x y z…

Jde o prohlášení, jež je závažnější o to, že zdůrazňuje nadnárodní povědomí, tak závažné u Poláka ze zaolžanského prostředí, tak bohatého na národnostní třenice.

V témže roce jako Zapomenutou pravdu vydal Horzyk sbírku Bílé péřové chocholy (Białe pióropusze), jejíž název na kosmické dění neukazuje, míří tam však její rozměrná báseň Planeta Země

Piotr Horzyk a Frantiček Všetička (vlevo). Zdroj: archiv autora.

(Planeta Ziemia), jakýsi náběh na poému o 106 verších. Je to báseň-prospekt, báseň-vize, v níž se autor projevuje nejen jako vizionář, ale také jako karatel a moralista. Varujícím způsobem ukazuje na katastrofickou možnost zániku naší planety a klade si stěžejní otázku: a co by se stalo kdyby zanikla planeta ZEMĚ a kdyby ŽIVOT se změnil v MRTVOST

Jde o tísnivá slova, která potlačuje nejen další Horzykova poezie, ale také její výtvarný doprovod. Všechny uvedené Horzykovy básnické knihy, jakož i další, jsou totiž na obálce doprovázeny reprodukcemi obrazů zaolžanského malíře Bronisława Liberdy. Ze všech vyzařuje nebeské světlo, tak harmonující s básníkovým světem. V této souvislosti nelze opomenout zmíněného Gabriela Palowského, jehož posthumní sbírku Neklid (Niepokój) Horzyk svému příteli vydal a na jeho obálku umístil další Liberdův obraz – jasný světelný proud tryskající do vzdáleného kosmu. Piotr Horzyk a Bronisław Liberda jsou alespoň jedním poutem spjati.

Je začátek noci. Stojíme na balkoně ustroňského domku a přes mlhovinu, byť řídkou, není vidět hvězd. Zato se před námi obloukem vypínají temné kopce Slezských Beskyd, v nichž mihotavě probleskují a zároveň zanikají světla chat místních horalů. Světla připomínající a v dané chvíli nahrazující nedostupná hvězdná tělesa. Vůkol ticho, nezměrný horský klid. Horal Horzyk stojí za mými zády a omlouvá se, že Alfa Centauri ani Andromeda nebudou. Omluva není slyšet, neboť oči a smysly jsou upnuty do tmavých hor. Tato země nemůže a nesmí být mrtvá.

» fvseticka@seznam.czmail

Doc. František Všetička desítky let obohacuje literární prostor

Literární teoretik, beletrista a překladatel doc. František Všetička letos slaví 90. narozeniny. Narodil se 25. dubna 1932 v Olomouci, kde studoval na Slovanském gymnáziu a absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého (obory český jazyk – dějepis). V letech 1957–1961 pedagogicky působil na průmyslových školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou. Poté se stal odborným asistentem Pedagogického institutu ve Zlíně. Od roku 1964 působil na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (v letech 1990–1994 jako vedoucí katedry českého jazyka). Odborně se soustředí na českou literaturu v plném jejím rozsahu (od gotické poezie až po tvorbu současnou). Věnuje se také komparaci české literatury s literaturou světovou (zejména slovenskou, ruskou a polskou). Vydal řadu publikací, zmiňme alespoň Podoby prózy (1997), Tektonika textu (2001) a Celistvost celku (2012). Dále je autorem populárně zaměřených knih, jako jsou např. Morava a Slezsko literární (2009), Rakousko literární (2010), Olomouc literární (třetí díl vyšel 2016), Francie literární (2019). V oblasti beletrie k vydání připravil čtyři romány: Před branami Omegy (1994), Daleký dům (2001), Léta legionů (2012) a Otevírání oken (2015). Je činný také jako básník a překladatel (překládá současnou polskou poezii). Nejen pro čtenáře VKOL uspořádal řadu přednášek a autorských čtení. Je nositelem řady ocenění, mj. byl za přínos v oblasti kultury roku 2016 vyznamenán Cenou města Olomouce.

Martin Kučera