Městská elektrárna v Přerově

JIŘÍ LAPÁČEK

Vdobě, kdy nás překvapují rostoucí výdaje za elektřinu a kdy zkoumáme, kteří dodavatelé jsou nejspolehlivější, bych chtěl připomenout historii přerovské městské elektrárny, a to v souladu se zadáním tohoto čísla časopisu, jež zní Krása zašlého průmyslu.

V roce 1883 začaly Křižíkovy elektrické obloukové lampy osvětlovat Staroměstské náměstí; zdrojem stejnosměrného proudu byla dynama poháněná plynovou turbínou. První samostatná elektrárna byla spuštěna na Žižkově v roce 1887. Příležitostí k dalšímu zavedení elektrické energie pro pohon dopravního prostředku se stala Zemská jubilejní výstava v Praze v roce 1891.

Na severní Moravě se konaly první pokusy s elektrickým osvětlením na Ostravsku, a to již v roce 1884. První samostatná elektrárna byla založena městem Slezskou Ostravou v roce 1895, pak následoval Vsetín o rok později.

Město Přerov od roku 1862 zavádělo pouliční osvětlení s využitím olejových lamp. Rozpočet na rok 1887 uváděl v kapitole Osvětlení města položky čištění a rozžehání lamp, petrolej a knoty, zakoupení pěti nových luceren, osvětlování tří luceren plynem, celkem řinila potřeba 2 718 zl. Již o rok později podal starosta zprávu ohledně osvětlení města plynem a uvedl, že není třeba s jeho zaváděním příliš spěchat, protože „světlo elektrické“, jehož používání se počíná vzmáhat, poskytuje světlo mnohem intenzivnější, ale i lacinější. Proto navrhoval posečkat, jak se upotřebení elektřiny k osvětlení osvědčí.

O deset let později rozpočet na rok 1897 počítal na osvětlení s částkou 2 820 zl. a 50 zl. V té době podala firma Emil z Malbergů v Badenu u Vídně návrh smlouvy na pořízení plynového osvětlení Anerovými hořáky. Ve městě ale již působil zařizující výbor pro elektrické osvětlení, jehož členové požádali v roce 1896 o povolení vést sítě elektrických drátů po ulicích a veřejných místech. Zároveň se jednalo o výstavbě elektrické centrály, jako staveniště bylo původně vybráno náměstí Na Marku.

V listopadu toho roku schvaloval obecní výbor v čele se starostou Františkem Tropperem stavbu městské elektrárny. Projekt vytvořil Ing. Josef Pfeffermann ve stavební kanceláři architekta a stavitele Edvarda Sochora. Pro osvětlení města byla nejvhodnější stejnosměrná síť o nízkém napětí, jehož zdroj bylo třeba umístit uprostřed zástavby. Za tím účelem byly získány pozemky na levém

Pohled na Stojanovo nábřeží s elektrárnou, 30. léta 20. století. Zdroj: SOkA Přerov.

břehu Bečvy, na dnešním nábřeží Protifašistických bojovníků. Hlavními prvky průčelí byly termální okno strojovny a čtyřicetimetrový komín kotelny. Stavba byla zadána staviteli Františku Žákovi v Přerově a zahájena na jaře 1897. Parní kotle, napájecí pumpy a parní stroje dodala strojnická továrna Mäerky, Bromovský a Schulz z Hradce Králové. Dynama, rozváděč, obloukové lampy systém Doubrava-Donát a rozvodnou síť dodala a provedla firma Bartelmus, Donát a spol., elektrotechnická továrna v Brně, vše za paušální obnos 92 817 zl. 87 kr. Odmítnuty byly obavy veřejnosti, že světlo od firmy Bartelmus je nestejné – „mrká“.

Stavba, jakož i montáž strojního zařízení, byla v poměrně krátkém čase provedena, takže již 15. října 1897 byla uvedena městská elektrárna do provozu. Zařízení kotelny sestávalo ze dvou parních kotlů systém „Tischbein“, každý o 135 m2 výhřevné plochy, při tlaku 10 atmosfér, a dvou parních čerpadel pro napájení kotlů. Ve strojovně byly postaveny pro výrobu elektrické energie dva parní stojaté rychloběžky, každá na výkon 120 koňských

sil. Stejnosměrná dynama o výkonu po 65 KW byla přímo spojena s parními stroji.

Elektrický proud byl dodáván 60 odběratelům a pro pouliční osvětlení, sestávající z 28 obloukových lamp a 180 celonočních a večerních žárovek. V následujících létech se zvětšil odběr elektrické energie, takže bylo nutné v roce 1903 přikročit k rozšíření strojního zařízení hlavně z toho důvodu, že městská rada začala budovat městský vodovod. Protože k pohonu čerpadel v čerpací

Plány na stavbu elektrárny. Zdroj: SOkA Přerov. Bourání staré elektrárny a výstavba restaurace Bečva, 1964. Zdroj: SOkA Přerov.

stanici městského vodovodu u Lýsek byla určena elektřina, byl zakoupen mlýn na náhonu Strhanci v Lýskách a přestavěn na hydroelektrárnu.

K dalšímu rozšíření došlo až v roce 1911, poté co byla uzavřena smlouva na dodávku elektrického proudu pro nádraží a přednádraží v Přerově. Zvýšený odběr elektřiny vyvolala také dostavba Všeobecné veřejné nemocnice v Přerově, značně od města vzdálené. V roce 1911 se připojila druhá obec na sítě Přerova, a sice Radslavice, v následujícím

roce Sušice, další rok Tučín a Předmostí. V době kdy vypukla světová válka, bylo rozestavěno další dálkové vedení, a sice do Pavlovic, dále do Šišmy a Bezuchova v holešovském okrese. S dodáním proudu těmto obcím se započalo v září 1914.

Město Přerov započalo se souhlasem moravského zemského výboru v roce 1916 s výstavbou nové elektrárny, smíšeného podniku se zemskou účastí. Bylo získáno stavební místo na pravém břehu Bečvy vedle městských jatek, kde se začalo stavět v následujícím roce. Do roku 1919 byl postaven jeden turbogenerátor o výkonu 1 400 kW.

A právě v tom roce se utvořila akciová společnost „Středomoravské elektrárny“, která velkoelektrárnu převzala a také uvedla do provozu. Výroba elektrického proudu v městské elektrárně byla zastavena, určitou dobu sloužila jako záložní zdroj, posléze bylo strojní zařízení demontováno. Město Přerov si vyhradilo dodávku elektrického proudu pro město, nádraží a přednádraží v Přerově, ponechalo si ve vlastní režii hydroelektrárnu v Lýskách a připojilo na své dálkové sítě další obce Dluhonice, Bochoř, Lověšice, Horní Moštěnice, Újezdec, Želatovice a Kozlovice, jakož i průmyslové závody v městě a v připojených obcích. Městské elektrické podniky zaměstnávaly celkem 13 úředníků a 35 dělníků. V roce 1928 byla v budově staré elektrárny provedena úprava s cílem získat kancelář technického správce, provozní a obytné místnosti.

V roce 1964 bylo rozhodnuto o demolici objektu, ve kterém se nacházely rozvodny vysokého a nízkého napětí. Na tomto místě pak byla postavena budova restaurace Bečva. Město Přerov tak přišlo o hodnotnou architekturu navrženou stavební kanceláří architekta a stavitele Edvarda Sochora, odkud pocházely i další realizované projekty elektráren v Prostějově a Plzni.

Jiří Lapáček (* 1960) vystudoval historii na FF UP v Olomouci. Zabývá se regionální historií, je spoluautorem dějin obcí přerovského okresu. Redakčně připravuje Sborník Státního okresního archivu Přerov.

» j.lapacek@pr.archives.cz