Pokrývka hlavy Turka na tři aneb firma Volpini

Pokrývka hlavy Turka na tři aneb firma Volpini z Mikulovic

KVĚTOSLAV GROWKA

Omlouvám se čtenářům, kteří se v křížovkách s touto nápovědou nikdy nesetkali. Z našeho povědomí vlastně zmizelo i hledané slovo: FEZ. A přitom jsme patřili ke světoznámým výrobcům těchto pokrývek hlavy nošených nejen v islámských zemích, ale i na blízkém Balkáně!

Když se mi jednou dostala do ruky exotická fezová nálepka s rovněž exotickým jménem majitele firmy Volpini, netušil jsem, že se jedná o výrobce z Jesenicka. Naštěstí po něm ještě přede mnou pátral jesenický archivář dr. Rudolf Zuber, o jehož zjištění se tak můžeme opřít a představit našim čtenářům nálepku na krabici, v níž se z městyse Mikulovice ve Slezsku rozesílaly fezy do Turecka, na Blízký Východ a do severní Afriky.

V roce 1867 se Priessnitzův následovník ve vodoléčebných lázních Gräfenberk Josef Schindler pokusil se společníky založit v Mikulovicích u „pracující“ řeky Bělé přádelnu; podnikat v jiném oboru vedle sezónních lázní bylo tehdy zcela obvyklé. Z plánů však sešlo a pozemek prodali v roce 1873 vídeňskému podnikateli Antoniovi (II.) Volpinimu de Maestri (1821–1881), majiteli továrny Volpini & Söhne na výrobu fezů v Rakousku založené jeho otcem, rodákem z italského Milána Antoniem I. (1788–1859).

Volpini zde následujícího roku postavil továrnu včetně jezu a vodního náhonu k pohonu turbíny. Odbyt pro tyto ve Slezsku prazvláštní výrobky byl zajištěn poté, co reformám naladěný sultán Osmanské říše Mahmut II. Adli (1785–1839) zavedl nošení fezů povinně pro vojsko a úředníky namísto tradičních turbanů. V habsburské monarchii si pak fezy na hlavy nasazovalo vedle muslimských obyvatel Balkánu i mužstvo a poddůstojníci bosenských pluků. Volpini si přivezl do Mikulovic odborníky, kteří měli rozjet výrobu, mezi nimi především z prosperujícího závodu v Gloggnitzu ředitele Georga R. Liewalda. Ten a jeho potomci řídili továrnu až do její likvidace.

Jak vidíme na dobové litografické pohlednici, kterou si firma nechala zhotovit u vrbenského tiskaře a litografa J. J. Olbricha, areál továrny zahrnoval vedle budovy ředitelství haly, kde se nacházela mykárna příze se stroji na trhání vlny, rovněž

Fezová nálepka firmy A. Volpini & Söhne. Zdroj: SOkA Jeseník. tkalcovnu se sto stavy, pět valchovadel, stříhačky, žehlicí stroje a lisy. Fezárna v roce 1880 zaměstnávala již 155 osob (92 žen, 61 mužů a dvě děti), které vyrobily ročně na 260 tisíc fezů, tj. zhruba 970 kusů denně! Nedělejme si však iluze o sociálním postavení dělníků, byť každé nově vytvořené pracovní místo bylo pro tento kraj požehnáním. Pracovní doba trvala 11,5 hodiny denně po 270 dní v roce, průměrný výdělek činil cca 53 krejcarů, což činilo přes tři zlaté týdně. Kupní síla zlatého (gulden) odpovídala zhruba dnešní stokoruně. Jaké byly ceny v roce 1883, nám prozradí staré ceníky: např. kilogram másla stál 1,07 zl., sádla 0,71 zl., rýže 0,18 zl., kávy 1,61 zl., mouky 0,21 zl., ementálského sýra 0,98 zl. a litr vína přišel na 15 až 30 krejcarů.

Po smrti majitele Antonia II. v roce 1881 firmu převzali jeho synové. Rychlejším dodávkám zboží do světa výrazně napomohlo vybudování železnice z Hanušovic do Głuchołaz o sedm let později. Zásilky se tak mohly vagónovat i proclívat přímo v Mikulovicích. Firma si též zřizovala svá zastoupení v Cařihradě, Smyrně, Bejrútu a Káhiře. Svými výrobky obesílala i světové průmyslové výstavy, z nichž si přivážela medaile, např. z Vídně, Neapole a Paříže.

Ovšem zahraniční trhy podléhaly nejen hospodářskému cyklu střídání prosperity s krizemi, ale též politické situaci. Letité balkánské války s Osmanskou říší a posléze i mezi jejich vítězi, tj. nově vzniklými státy, celní ochrana francouzských výrobců v arabských zemích a nakonec první světová válka, to vše negativně zasáhlo do svobodného podnikání. Aby firma přežila, musela se podílet na válečných dodávkách. Fezy spíše směřovaly jednotlivým prodejcům o menším objemu,

Balíková průvodka vypravená akciovou společností Der oesterr. Fezfabriken Niklasdorf. Zdroj: soukromá sbírka.

Továrna na pohlednici s novoročním přáním odeslaná 31. 12. 1898. Zdroj: SOkA Jeseník.

jak např. dokládá balíková průvodka zachovaná v autorově soukromé sbírce. Z Mikulovic byl 29. 11. 1916 odeslán proclený balík s fezy o hmotnosti 4,7kg na adresu Leopolda Backa do Konstantinopole. Na místo určení dorazil přes Vídeň 7. 1. 1917, přičemž poštovné činilo na dnešní dobu neuvěřitelnou „sumu“ 2 koruny 95 haléřů!

Po vzniku Československa byl mikulovický podnik zařazen pod správu ve Strakonicích (FEZKO), kde se fezy vyráběly již od roku 1805. V roce 1925 provoz utrpěl těžkou ránu, když reformátor Turecka Kemal Atatürk zakázal nosit i fezy. Odbytiště tedy měly jen v arabských zemích okolo Středozemního moře. Na druhé straně, v Mikulovicích se vyráběly fezy mimořádné kvality z vlny dovážené až z Austrálie, takže i v období krize byl z mikulovického nádraží vypravován každý týden jeden vagón fezů určených pro export. Až německou okupací Sudet v říjnu 1938 byla výroba zastavena a přeorientována cele pro potřeby armády. Dopátrat se podrobnějších informací o fezárně nelze kvůli chybějícím dokumentům. Co po tak sice krátké, ale výnosné výrobě orientálního zboží zbylo? Několik dopisů, pár stavebních plánů a fezových nálepek… Druhá světová válka a následující revoluční kvas vedly k likvidaci mnohé dokumentace buď ve snaze zamést stopy po nacistické vládě, nebo jako neškodné vybíjení si protiněmeckých nálad na „starém papíru“.

Právě v jesenickém archivu zvláště citelně chybí podklady k průmyslové sféře Jesenicka, alespoň mezerovitě dochované firemní archivy větších podniků se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ty malé, včetně živností, se nedochovaly. Obdobný osud měla výroba žiletek v Mikulovicích, plnicích per v Bílé Vodě, zápalek v Bernarticích, dřevěných špulek na nitě i kabely v Domašově atd. Proto dnes i sebemenší upomínka na průkopníky průmyslového podnikání má svou hodnotu. Jedním z takových kamínků do mozaiky hospodářských dějin Jesenicka je i tato fezová nálepka.

Květoslav Growka (* 1956), archivář v. v., je vlastivědným badatelem na Jesenicku a autorem řady článků z faleristiky.

» florian56@centrum.cz