IVA LECKÁ
Deník odhodlané matky aneb
Trable s puberťákem
Text © Iva Lecká, Vojtěch Efler, 2024
Illustrations © Bibi Hykl, 2024
ISBN 978-80-7244-514-1
Vlastně jsem se na tenhle okamžik hodně dlouho připravovala. Říkala jsem si, že až ten správný moment přijde, poznám to. Ujišťovala jsem se, že dokud nemám potřebu sednout si k počítači, je v mém světě všechno v pořádku. Život jede v poklidných kolejích a není nutné se z toho vypisovat. Jenže potom přišel zlom. U mého syna nastoupila puberta.
Přišlo to rychleji, než jsem si sama byla ochotná připustit. Můj malý roztomilý brouček se změnil v monstrum, promiňte, v muže, který si hledá svoje místo na slunci. Vymezuje si své hranice, hledá pevnou půdu pod nohama, a ať se mi to líbí, nebo ne, odstřihává pupeční šňůru. Pochopitelně to provází řada situací, které mě znepokojují, šokují a probouzejí ve mně touhu chodit do kostela.
Všichni jsme si museli obdobím puberty projít. Jenže já ji měla přece tak klidnou! Já jsem nevzdorovala! Neměla jsem na všechno odpověď, neměla jsem potřebu demonstrativně dávat najevo, co si o svých rodičích myslím! Nikdy jsem neměla záchvat vzteku, nebyla jsem ani trochu drzá, pomáhala jsem doma od rána do večera a dělala jsem rodičům jen samou radost. Pochopitelně to není pravda. Vím to. Bohužel. Nechápu, že můj mozek v sebeobraně vzpomínky na tohle divné období nepohřbil někde hodně hluboko. Anebo je to dobře? Jak se to vezme.
Na jednu stranu je fajn vzpomenout si, jaké to tehdy bylo, protože vám to dává aspoň malou naději v tom, že víte, že jste to zvládli, přežili a že to jednoho dne skončí. Na druhou stranu si moc dobře pamatujete, co se vám honilo hlavou, a tak teď tušíte, co se asi honí hlavou vašemu dítěti. A to není moc hezká představa. Tohle si přece o vás vaše dítě myslet nemůže! To by si nedovolilo! Jenže ono se to všechno opakuje… A jak říká moje maminka: „Jen si to užij. Aspoň pocítíš na vlastní kůži, jaké to je. Tvoje dítě ti to všechno vrátí.“ V duchu s ní nesouhlasím, protože moje dítě je přece úplně jiné než já. Ale hned vzápětí mě přepadne hrůza, co
když ne, co když je jako já? Asi si do kostela zřídím permanentku jako do fitka. Budu mít zajištěné místo v první řadě a budu se modlit.
Naprosto nedobrovolně jsem se tedy ocitla ve světě, ve kterém je všechno možné. Zároveň ale jedním dechem musím dodat, že je to hodně veselá jízda. Protože jestli po mně ten kluk něco zdědil, tak je to rozhodně smysl pro humor. A já věřím, že právě smysl pro humor a sranda nám pomůže tohle divoké pubertální období přežít.
Učíte se. Poznáváte sami sebe. Svoje hranice, svoje možnosti. A co mě na tom všem uklidňuje? Že v tom jako matka nejsem sama. Ostatně jsem si jistá, že se v mnoha situacích, které budu popisovat, sami poznáte…
Zažili jsme to všichni. Tu neodolatelnou touhu být dospělým. Velmi dobře si vzpomínám na to, jak jsem ve čtrnácti toužila vypadat jako třicetileté ženy. I moje dítě dospělo do bodu, kdy se začalo ptát, kdy z něj konečně bude muž.
Netušila jsem, že něco takového zažívají i chlapci. Myslela jsem si, že tohle se týká jen dívek, že kluci prostě jsou, rostou a potom z nich jednoho dne je dospělý muž. Šeredně jsem se spletla.
„Maminko, kdy už konečně budu muž?“ zeptal se mě jednoho dne syn u oběda.
Zpozorněla jsem.
„Jak to myslíš?“ řekla jsem opatrně a modlila se, aby z mého hlasu nebyla patrná nejistota.
„No tak, jak to říkám. Kdy už ze mě bude muž, chlap, chlapák, chápeš?“ stupňoval svůj dotaz syn.
Jak mu mám sakra na něco takového odpovědět? Říct mu, že až to bude, tak to bude, mi přišlo poněkud fádní. Ostatně kdybych se na něco takového ptala já, asi bych se také nespokojila s odpovědí, která mi nic neřekne. Také bych potřebovala slyšet nějaký termín, ideálně datum, na které bych se potom vnitřně připravovala.
„Myslím, že zhruba za půl roku,“ vypadlo ze mě, aniž jsem dostatečně zvážila dopady své odpovědi.
Dítě na mě vytřeštilo oči. Ha! Mám ho. Dostala jsem ho. Teď to bude chvíli chroupat a nechá mě být. Odvalí se do svého pokoje, pustí si hudbu a bude si představovat, jaké to za půl roku bude. Omyl.
„To by mě zajímalo, jak jsi na to přišla. Já jsem totiž trochu googloval…“
Jsem v pasti. Podcenila jsem ho. Jak jsem si mohla já bláhová myslet, že děti generace Z nebudou všechno hledat na internetu. Začala jsem se potit. Očima jsem těkala po
místnosti a hledala cokoli, čeho bych se mohla chytit. Trochu do mě vjel vztek, že můj muž není doma a že zrovna teď, ve chvíli, kdy se řeší tak zásadní věc, si dovolí být v práci. Jak se můžu vyrovnat internetu? To přece nejde! Moje znalosti jsou v tomto ohledu nedostatečné. Nikdy jsem nad tím, kdy se z chlapce stane muž, nepřemýšlela. Nevzpomínám si, kdy k tomuhle přerodu došlo u spolužáků ve škole. Někdy mám pocit, že u některých se tak nestalo doteď, ale to je na jinou knihu… Nezbývalo než pokračovat otázkou.
„A co ti Google prozradil?“ vypadlo ze mě.
„Chlapec mezi dvanáctým a patnáctým rokem prochází pubertou a stává se mužem,“ bleskově vystřelil syn a tvářil se u toho jako profesor teologie.
Tak to je v háji, projelo mi hlavou. Nejen že moje dítě vstoupilo do puberty, ale ještě ke všemu se začíná proměňovat! Co budu dělat? A proč se mě na to vlastně ptá, když už odpověď zná? Ví, co se aktuálně děje a kam to směřuje. Proč mě s tím vůbec obtěžuje?
„No vidíš, tak teď už to víš. Podle toho, co sis načetl, se to může stát klidně zítra ráno.“
„A jak se to projeví?“
On mě chce zabít. Rozhodl se, že mě vyždímá, oloupe, ostrouhá až na dřeň. Jak to mám vědět? Změní se mu hlas? Začnou mu růst vousy? Bude mít víc chlupů? Proč není můj muž doma, když ho potřebuju?! Vypadalo by to hloupě, kdybych mu teď zavolala? A tak jsem vzala do ruky mobil (že se podívám na ten Google) a vyťukala esemesku:
CO SE DEJE, KDYZ SE Z CHLAPCE STANE MUZ?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
PROBOHA, CO SE STALO?
NEPTEJ SE ME. ODPOVEZ!
JSI MUZ! NEBO NE?
JAK TO MAM VEDET?
CO TIM CHCES RICT?
KDY JE KLUK MUZEM?
KLUK JE MUZEM OD NAROZENI.
NEJDE O POHLAVI!
O CO TI TEDA JDE?
KDY JE MUZ!
TO BUDE POZDE.
VYSVETLIM, AZ PRIJDU DOMU.
CO SE DEJE?
UZ NIC.
Nepomůže mi. Nechá mě v tom. To si musím pořádně zapamatovat. Což mi nebude činit sebemenší problém – jsem žena. Ale musím si to uložit do šuplíku – vytáhnout, až bude potřeba –, protože to, že mě v životně důležité chvíli nechal po krk v panice, mu budu muset vrátit. Svět musí být v rovnováze.
„S kým si teď píšeš? Já se tě normálně ptám – a ty si s někým píšeš…,“ zakňoural syn.
„To bylo z práce, to jsem musela. Kde jsme skončili?“
„Jak se pozná, že už jsem muž.“
A jsme zase na začátku. Musela jsem zbaběle přiznat, že o proměně v muže nevím vůbec nic. Najednou jsem pochopila všechny matky světa, které vychovávaly syny a na které jejich budoucí snachy nadávaly, že své syny nevychovaly dobře. Najednou mi bylo všechno jasné. Ono to nejde. Jak může žena poznat, že se její syn mění v muže? Najít tu správnou chvíli, ten moment, kdy dochází k proměně, a být u toho, všechno zařídit tak, aby to byl muž slušný, poctivý, hodný, laskavý, pracovitý? To prostě nejde. My matky jsme v tom všem nevinně. To příroda.
Večer, když jsme šli všichni spát, jsem zaslechla rozhovor svého muže se synem. Šeptali si v koupelně, jako by probírali nějaké velké tajemství. Říkala jsem si, jak je to hezké, že si spolu tak rozumí, a že je moc fajn, když spolu umí mužské věci řešit. Uši jsem měla jak netopýr, natahovala
11…
jsem hlavu směrem ke koupelně, až mě bolel krk. A pak to přišlo…
„Jak se pozná, že jsem už muž?“
„Hele, až to přijde, tak to poznáš…“ „O. k.“
Cože?! O. k.? To mu jako stačí? Jenom prosté o. k.? A v ten moment mi to došlo. On už je muž. Už dávno. Už jsou s mužem na stejné lodi, už jedou na stejné vlně a já jsem zůstala opuštěná na břehu. Nechali mě tam. Jako trosečníka. A já volám, hulákám a doufám, že se někdo dovtípí, že jsem tady taky! Odezva nula. Normálně mě odřízli. To jim nedaruju! Chtějí boj, mají ho mít!
Věta „Ty mi absolutně nerozumíš!“ se bude v této knize často opakovat. Je to jakási mantra puberťáků, kterou jsou vybaveni a kterou používají jako zbraň ve chvíli, kdy to uznají za vhodné. Občas ji doprovází bouchnutí dveřmi nebo úprk do jiné místnosti. Samozřejmě ji umí používat v mnoha variantách.
Nic nechápeš.
Tak to teda moc dobře chápu! Já jsem taky byla mladá, hochu, taky jsem si myslela, že všechno vím, a přitom jsem nevěděla vůbec nic! A ty na to jednoho dne přijdeš taky!
Tak mi laskavě neříkej, že nic nechápu. Jediný, kdo tady nic nechápe, jsi ty.
Nevíš, o co jde.
Tak mi to vysvětli! Řekni mi, o co jde, když si jsi tak jistý, že to nevím. Já to totiž vím, jediný, kdo tady v té místnosti neví, o co běží, jsi ty. Protože už jsem ti snad stokrát řekla, ať něco uděláš, ale ty máš na všechno dost času. Tak mi laskavě vysvětli, o co tady jde, abych věděla, co ti brání udělat, co po tobě chci. – Ticho. Vražedný pohled. – Aha! Takže kdo tady neví, o co jde? Mám ti to napsat? Klidně! Já ti to klidně i pošlu přes messenger, protože mám pocit, že jedině tak mě budeš vnímat.
Nemáš páru, jak to chodí.
To myslíš vážně? Tenhle slovník si nech pro svoje kámoše, protože já nejsem kámoš, já jsem rodič. Já jsem tvoje matka! A o tom, jestli mám, nebo nemám páru, jak co chodí,