EncyklopEdiE
PROČ & JAK
Umění & architektura
Ilustrované děj I n y umění od pravěku, ant I k y, got I k y, renesance a baroka až po moderní směry
Pravěké umění
Nejstarší příklady lidského umění pocházejí z dob mýtů a legend. Archeologové objevili v Africe, Asii, Evropě i Jižní Americe umění lidí, kteří žili před více než 40 000 lety. Jejich sošky a malby se nacházejí na odlehlých místech, například v jeskyních, daleko od ničivého větru a deště.
Skalní umění z doby kamenné v jeskynních úkrytech
Bhimbetka v indii představuje nejstarší známé stopy lidského života na indickém subkontinentu
Slavný prehistorický komplex menhirů (vysokých vztyčených kamenů) a kamenných kruhů Stonehenge leží v Anglii u městečka Salisbury. podobná uspořádání kamenných bloků vytvořená člověkem jsou k vidění po celé Evropě
Jeskynní umění
význam
Stovky pravěkých uměleckých děl byly uloženy mimo volná prostranství nebo ukryty na odlehlých místech. Prozrazují nám, co si dávní lidé mysleli, co cítili a v co věřili. Tyto výtvory také ukazují lidskou schopnost hledat smysl a sdílet společné hodnoty prostřednictvím uměleckého vyjádření.
Lidskou společnost doby kamenné si většinou nepředstavujeme jako příliš rozvinutou. Ale umělecká díla z této doby svědčí o opaku. V Evropě a Africe se našly jeskyně lovců a sběračů, jejichž stěny pokrývají malby, rytiny a nízké reliéfní plastiky. Zobrazují skupiny lovců, divoká zvířata a tajemné symboly. Tehdejší umělci už zveličovali některé prvky, aby ukázali nejniternější podstatu předmětu. Mamuty a nosorožce kreslili s hrozivými kly a rohy. Koně a jeleni jsou zachyceni v rychlém pohybu. Vznikala také mytická stvoření, například napůl zvířecí a napůl lidské postavy. Portréty lidí byly vzácné.
na skalních malbách v jeskyni Manda Guéli ve střední Africe najdeme velbloudy namalované přes starší vyobrazení skotu. pravděpodobně jde o doklad měnícího se klimatu, kdy se vlhčí savany postupně proměňovaly v suché oblasti vhodné pro velbloudy
před 30 až 20 tisíci lety v Evropě vznikalo velké množství sošek zobrazujících ženské postavy. Jednou z nejstarších figurek je Věstonická venuše objevená před 100 lety na jižní Moravě
Soška zubra olizujícího hmyzí kousnutí byla vyřezána z parohu soba někdy mezi lety 20 000 až 12 000 př. n. l. ve Francii
Zvířata doby kamenné
Starověká umělecká díla nám umožňují poznat, jací obávaní a velkolepí živočichové žili v dlouhém období doby kamenné. Patří mezi ně jeskynní lvi, jeskynní medvědi, nosorožci srstnatí, Machairodontinae (lidově šavlozubí tygři), mamuti, obří jeleni i bizoni.
V evropských jeskyních se dochovaly malby koní, bizonů, sobů, turů, divokých prasat, ryb a ptáků, které často zachycují velká zvířata významná pro lov nebo rituály. Zvířata si tehdejší lidé cenili nejen jako zdroj potravy, ale i kožešin, kůží a kostí. V Africe lidé malovali zvířata v přirozených spojeních, například stáda žiraf a slonů nebo jezera s hrochy, krokodýly a ptáky.
PřeKvAPivá fAKtA
Ne všechno jeskynní umění vzniklo pomocí pouhé ruky. Někdy se k vytvoření používal třeba kus vyřezávané kosti. „Umělci“ z francouzské jeskyně Lascaux zase malovali štětci ze zvířecí srsti. dalším nástrojem byla jednoduchá kamenná rydla, jimiž se rylo do kamene a která pomáhala i kočovným lidem vytvářet přenosná umělecká díla.
Myšlenky a umění
Ideogramy jsou znaky a symboly, které vyjadřují konkrétní myšlenky a ideje. Na jeskynních malbách odborníci objevili několik takových symbolů.
Překvapivé je, že prehistorické památky z celého světa vykazují mnoho stejných či podobných myšlenek. Zobrazují univerzální lidské zkušenosti a společné obavy bez ohledu na to, kde lidé žili. Například otisk ruky na stěně jeskyně mohl představovat sdělení: „Byl jsem tady.“ Symboly také ukazují, jak dávní lidé začínali vyjadřovat složité myšlenky.
Praktické umění
Když se dávní lidé začali usazovat, pocítili potřebu zaznamenat na kameny a další materiály své území. Tyto první „mapy“ zobrazovaly obdělávaná pole, cesty k různým domům a orientační body v okolí.
Tzv. topografický kámen z Džebel Amud v jordánské poušti představuje rozmístění 150 propojených osad. V Okladnikovově jeskyni na Sibiři se našla zobrazení lidských postav, která pravděpodobně znázorňovala sklizeň. Starověká nástěnná mapa z dnešního Turecka zaznamenává osídlení v blízkosti vybuchující sopky, což je první lidský záznam tohoto jevu!
V alžírském pohoří Tassili se ukrývají nádherné skalní malby a rytiny, které zobrazují třeba spící antilopu nebo dnes již vyhynulé zvíře podobné bizonovi
pravěké otisky rukou zdobí cuevas de las Manos (Jeskyně rukou) v Argentině
Bedolinská mapa vyrytá do skály v italském údolí Val camonica je příkladem jedné z nejstarších „map“
Bizoni ve španělské jeskyni Altamira
Starověký řím
V 1. století n. l. Řím porazil Řecko a získal nad ním kontrolu. Římané do své říše nezačlenili jen řecké území, ale osvojili si i jeho kulturu. Díky vyspělým technologiím dovedli klasickou architekturu na vrchol. Římská říše čerpala architekty, zedníky, řemeslníky i nápady z několika dalších civilizací (Egypťané, Etruskové, Peršané, ...). Kulturní výměna vedla k rozkvětu stavebnictví, které odráželo bohatství a moc impéria.
Oblouky
Vývoj oblouků – architektonického prvku, který unese velkou váhu – umožnil Římanům stavět mohutné a víceúrovňové konstrukce. Oblouk se stal základem pro stavbu akvaduktů, veřejných budov, a dokonce i památníků oslavujících velké bitvy.
konstantinův oblouk z bílého mramoru a tufu (měkkého sopečného kamene) se třemi průchody nechal postavit římský senát roku 315 n. l. na památku vítězné bitvy u Milvijského mostu (312 n. l.). Většina soch však není původní, ale byla přenesena ze starších římských památek, například z vítězného oblouku císaře Tita
Římské koloseum je největší veřejný amfiteátr v celé římské říši. obří kontrukci pevně podpírají řady oblouků a klenby. koloseum mohlo pojmout okolo 50 tisíc diváků, kteří přicházeli sledovat zápasy, v nichž vystupovali gladiátoři, otroci a divoká zvířata
Pantheon
Pantheon je ikonický římský chrám, jehož stavba začala roku 27 př. n. l. a pokračovala za vlády několika císařů. Má charakteristickou kruhovou kopuli, která je postavena z betonu, a je jedním z nejvýznamnějších inženýrských zázraků té doby. Přední vchod se ukrývá za vysokými korintskými sloupy. Bránu tvoří obrovské, 7,5 metru vysoké dvojité dveře vyrobené z bronzu – první svého druhu. Pod kopulí je zbytek Pantheonu postaven z kamene a mramoru – vnitřek je obložen barevným mramorem, žulou a fialovou horninou porfyr.
nad vchodem do pantheonu návštěvníky vítá nápis zvěčňující zakladatele chrámu, což je typický prvek hrdé římské architektury
římská města
Řada římských měst byla založena podle předem promyšleného plánu. Často jimi vedly dvě hlavní cesty, směřující ze severu na jih a z východu na západ. K veřejným budovám v centru patřily trhy, fórum (veřejný prostor, kde se lidé scházeli a diskutovali), veřejné lázně, arény, vojenská kasárna a chrámy. Mnoho sídel mělo také akvadukty a jednoduché kanalizační systémy. Jak se však říše rozrůstala a z měst se stávala velkoměsta, pečlivé plánování ustoupilo chaotickým, přeplněným městským čtvrtím a silnicím s hustou dopravou.
Lázně
Římské veřejné lázně (thermae) se skládaly z mnoha různých prostorů a místností: nechybělo apodyterium (převlékárna), tepidarium (vlažná lázeň), caldarium (horká lázeň), frigidarium (studená lázeň) či natatio (plavecký bazén).
V ruinách města leptis Magna v libyi se zachovaly lázně z dob vlády císaře Hadriána (asi 117–138 n. l.)
PřeKvAPivá fAKtA
Jedna z nejznámějších hrobek v Petře je Pokladnice. Název získala podle legendy, která tvrdí, že zde faraon schoval poklady během pronásledování Mojžíše. ta však není historicky podložená. stopy po střelách na fasádě byly pravděpodobně výsledkem pozdějších vojenských střetů. skutečný poklad z Petry představují archeologické nálezy a svitky, které přispěly k našemu pochopení nabatejské civilizace.
Pokladnice ve skalách
Pokladnice (Al-Khazaneh) v tajemném skalním městě Petra v dnešním Jordánsku je pravděpodobně velkolepá hrobka nabatejského krále Aretase IV., vytesaná do skalní stěny. Ve 2. století př. n. l. Petru vystavěli Nabatejci jako hlavní město svého království. V roce 106 ale padla do rukou Římanů, kteří město rozšířili a přestavěli podle svého vkusu. Pokladnice tak získala velkolepé korintské sloupy a fronton. Petře se přezdívá také Růžové město, a to podle barvy, kterou skály získají při západu slunce.
Úžasná celsova knihovna v Efesu byla třetí největší knihovnou své doby. Její velkolepé průčelí zdobí klasické frontony – jaké Římané okoukali od Řeků a upravili
trajánův sloup
Tento 38 metrů vysoký mramorový pomník nechal vztyčit císař Traján v letech 106–113. Je připomínkou krutých válek, které vedl Řím s Dáky. Nápisy a asi 2 000 dalších rytin se spirálovitě vinou po celé délce sloupu a znázorňují klíčové okamžiky dáckých válek. Podstavec ukrývá hrobku, kam uložili Trajánovy ostatky.
Trajánův sloup v Římě dnes zdobí socha svatého petra
Sixtinská kaple
Apoštolský palác je oficiálním sídlem papeže ve Vatikánu. Papežská kaple, známá pod názvem Sixtinská, byla navržena renesančním architektem Bacciem Pontellim (asi 1449–1494) pro papeže Sixta IV. (v úřadu 1471–1484) (odtud její pojmenování). Zatímco zvenčí budova působí jednoduše, její interiér je bohatě zdobený freskami. Nejúchvatnější podívanou tvoří strop, na kterém
Michelangelo zvěčnil devět scén ze Starého zákona od stvoření světa až po Noemovu archu.
Nástěnné fresky
Po stranách kaple se nacházejí fresky od dalších významných malířů té doby, jako jsou Sandro Botticelli, Domenico Ghirlandaio či Cosimo Rosselli. Výjevy na jižní stěně zobrazují život Mojžíše, severní stěna je vyplněna scénami z Kristova života.
Raffaelovy tapiserie
Raffael pro kapli navrhl deset tapiserií se scénami ze Skutků apoštolských. Z hedvábí, vlny a zlatých a stříbrných nití je pak utkala slavná bruselská dílna Pietera van Aelsta. Tapiserie se nacházejí v muzeích a do Sixtinské kaple se vracejí jen při zvláštních příležitostech.
nástěnné fresky jsou umístěny do řad nad sebou Tapiserie nazvaná Smrt Ananiáše
Strop Sixtinské kaple s výjevy ze Starého zákona. na vzdálenější stěně je zobrazen Poslední soud
Stropní freska
V roce 1508 pověřil papež Julius II. (synovec Sixta IV.) Michelangela, aby freskami vyzdobil klenutý strop Sixtinské kaple. Ačkoliv se Michelangelo cítil být více sochařem, zakázku přijal a pustil se do práce s velkým elánem. Motivy si mohl vybrat sám a zvolil devět obrazů z knihy Genesis (Starý zákon) – stvoření světa, osudy Adama a Evy a příběh o potopě světa a Noemovi. Práce trvaly přes čtyři roky a Michelangelo při nich musel balancovat na vysokém lešení. Často pracoval dokonce vleže. Jeho fresky se pyšní dramatickou kompozicí a živými barvami, které dokazují umělcovo obvivuhodné ovládání techniky práce s mokrou omítkou.
Adam a eva
potopa světa
na Michelangelově stropní fresce
Potopa
Jako první namaloval
Michelangelo nad vchodem sérii fresek o Noemovi. Poté postupoval směrem k oltáři a maloval příběhy v opačném pořadí. Ve scéně o potopě světa se v pozadí nachází Noemova archa. Noe a ostatní přeživší jsou bezpečně na palubě, zatímco zbytek lidstva se horečně snaží zachránit před stoupající vodou.
na fresce Poslední soud zachytil
Michelangelo svatého Bartoloměje s vlastní staženou kůží v ruce
Michelangelova genialita
Sibyla libyjská sahá po knize poznání
První postavy a výjevy, které Michelangelo na strop Sixtinské kaple namaloval, byly pečlivé, malé a stabilní. S každým dalším obrazem ale umělec získával větší jistotu a jeho práce se zrychlovala. Figury se stávaly odvážnějšími, měly složité výrazy a byly více v pohybu. Michelangelo se více zaměřoval na zachycení emocí a psychologické hloubky, což vedlo k vytvoření postav s výraznou fyzickou silou a dramatickým napětím. Strop kaple zobrazuje nejen hrdinské příběhy, ale i tragické momenty lidského pokolení. Jedná se tak o komplexní, technicky výjimečné dílo.
Michelangelo si v průběhu práce na stropních freskách vzal roční přestávku a na výsledku je tento časový odstup patrný. Na pozdějších obrazech se projevuje silná emocionalita, která na těch dřívějších chybí. Zřejmě nejznámější je freska Stvoření Adama, monumentální dílo nabité emocemi. Bůh na ní předává prostřednictvím prstu božskou jiskru prvnímu člověku. Scéna vykazuje promyšlenou zdrženlivost a napětí, což z ní činí jedno z nejexpresivnějších mistrovských děl renesance.
oddělení světla od temnoty
Stvoření Evy
Stvoření Adama
vincent van Gogh (1853–1890)
Jedním z nejznámějších postimpresionistických umělců na světě je bezesporu nizozemský malíř Vincent van Gogh. Ačkoli tvořil pouze v posledním desetiletí svého krátkého života, tato fáze se ukázala jako nesmírně plodná – vytvořil přes 800 olejomaleb a tisíce kreseb. Jeho energické a někdy téměř zběsilé dílo odráželo hluboké drama jeho života a psychické stavy. Obrazy zachycovaly nejen každodenní chvíle a vliv jeho blízkých přátel, ale také turbulence jeho vnitřního světa a ochabujícího zdraví – od živých autoportrétů přes fascinující a zářivé slunečnice až po zlověstné krajiny, které vyjadřovaly jeho osamělost a vnitřní bolest.
Vincent van Gogh byl ovlivněn japonským uměním, jak je vidět na jeho olejomalbě Kurtizána z roku 1887, která vznikla podle díla japonského umělce kesai Eisena
Raná tvorba
obecně se má za to, že Vincent během svého života prodal pouze jeden obraz — Červenou vinici, namalovanou v roce 1888 poblíž Arles ve Francii
Vincent nejprve kreslil tužkou, uhlem a tvořil akvarely. Jeho ranými náměty byli chudí, těžce pracující lidé, k nimž cítil velké sympatie. Také jeho první olejomalby zobrazují podobné náměty v tmavých, sžíravých barvách. Nejznámější z nich je obraz Jedlíci brambor (1885). Toto ponuré plátno zobrazuje rolnickou rodinu při skromné večeři. Jejich hrubé a ošklivé tváře jsou výsledkem několika van Goghových studií. Většina jeho současníků však nelichotivé reálie, které zobrazoval, kritizovala.
Jedlíci brambor (1885)
ÚžASNé
OSObNOSti
V mládí Vincent vyzkoušel řadu zaměstnání, ale neuspěl. byl učitelem, kazatelem, pracoval v knihkupectví, v umělecké galerii, v dole, a dokonce se stal misionářem. až v roce 1880 poslechl rady svého mladšího bratra thea a začal se naplno věnovat umění. theo Vincenta celou dobu finančně podporoval, povzbuzoval ho, a dokonce se (neúspěšně) snažil prodávat jeho obrazy.
Opotřebovaný, skica tužkou válečného veterána v místním chudobinci z roku 1882
dozrávající malíř
V roce 1886 se van Gogh přestěhoval do Paříže, kde žil se svým bratrem Theem a učil se od umělců. Ovlivnili ho muži jako Monet, Degas, Pissarro, a dokonce se spřátelil s Paulem Gauguinem. Vincent se naučil používat jasné barvy a nové techniky práce se štětcem. Cvičil se v portrétování, a když nemohl najít žádné modely, maloval sebe. Vytvořil přes 30 autoportrétů. V roce 1888 si našel dům v Arles ve slunné jižní
Francii, kde namaloval svůj zářivý a šťastný cyklus Slunečnice. Van Goghovy obrazy tam získaly novou intenzitu a emoce. Nejenže volil zářivější barvy, ale často nanášel barvu přímo z tuby na plátno. Maloval tak silnými drsnými tahy štětce, že obrazy schly celé týdny.
po prudké roztržce s paulem Gauguinem se van Gogh psychicky zhroutil a uřízl si část levého ucha, kterou pak zabalil a dal do úschovy jedné ženě. později namaloval autoportrét s obvázaným uchem
Goghovo pravděpodobně poslední dílo Pšeničné pole s vránami (1890) se často považuje za jeho nejlepší
obraz Slunečnice z roku 1888 je součástí stejnojmenné série namalované v Arles, která zobrazuje květiny ve váze. navázala na sérii, která znázorňuje slunečnice ležící na zemi
Ochabující zdraví
V roce 1889 byl van Gogh tak náladový, depresivní a nevypočitatelný, že se nechal dobrovolně hospitalizovat v psychiatrické léčebně. I když už se o sebe nedokázal postarat, s elánem dál tvořil. Z tohoto období pocházejí některá z jeho životních děl, jako například nádherná Hvězdná noc s cypřiši a vířícími barvami. V červenci 1890 spáchal sebevraždu.
Hypnotizující Hvězdná noc (1889) znázorňuje měsíční scénu poblíž blázince, kde pobýval
