* *
Jak mluvit s idioty
Peter Modler
Obsah
Předmluva
Aneb když argumenty ztroskotají . . . . . . . . . . . . . . . 9
1. Plány skryté za kulisami
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku . . . . . . . . . 19
2. Bezmoc argumentů
Aneb když je být na úrovni k ničemu . . . . . . . . . . . . 31
3. Otevřený prostor
Aneb když člověk mluví, a nic neříká . . . . . . . . . . . . 39
4. Zanedbaný trénink
Aneb když znalosti faktů vedou jen do záhuby . . . . . . 51
5. Skrytá alternativa
Aneb proč ten správný tah rozhodne partii . . . . . . . . 59
6. Zákony jeviště
Aneb jak se přehazují výhybky . . . . . . . . . . . . . . . . 71
7. Troufalost a přepínání systémů
Aneb proč není špatné umět japonsky . . . . . . . . . . . 81
8. Výrobci mlhy
Aneb jak zabránit obsazení vzdušného prostoru . . . . . 89
9. Zápach benzínu
Aneb jak uhájit normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Jak mluvit s idioty
| 5 |
10. Když je pat úspěchem
Aneb kdo je odpovědný za výsledek . . . . . . . . . . . 109
11. Univerzální formulky
Aneb proč to dělat složitě, když to jde jednoduše . . . 117
12. Normalita lži
Aneb když chytíme vola za rohy . . . . . . . . . . . . . . 125
13. Mluvíme s ignoranty
Aneb desatero zlatých pravidel . . . . . . . . . . . . . . 135
Literatura a média
Aneb kde hledat zdroje informací . . . . . . . . . . . . . 143
| 6 |
Peter Modler
* *
Předmluva Předmluva Předmluva
Aneb když argumenty ztroskotají Aneb když argumenty ztroskotají
Aneb když argumenty ztroskotají
*
Ignorantem nevinně, ignorantem záměrně Ztratit se na cestách v Paříži, to jde docela snadno. Vlak mi ale odjíždí jen z jednoho nádraží, a to musím najít. Ptám se tedy kolemjdoucích, jak se dostanu na Gare de l’Est. Dostávám odpověď: „Je l’ignore“ – ne‑ vím. Docela nevinné sdělení. Dotyčný prostě neví daný fakt, ale také nepředstírá, že něco ví, a nepošle mě do slepé uličky, jen tak z falešné zdvořilosti. Ne, prostě uzná svou nevědomost, a já se tedy mohu bez jakéhokoli špatného pocitu zeptat někoho jiného. Je l’ignore. Tento typ ignorance nemá v sobě žádný hodnotící podtón – alespoň ve fran‑ couzštině. V češtině je to docela jiné. Od tohoto slova nás výhybka vede do dvou možných směrů: ignorance je nevědomost plynoucí z čisté ne‑ znalosti, kdy je dotyčný na svou omezenost jistým způsobem i pyšný (něco jako: „V sousední vesnici jsem nikdy nebyl a taky tam nikdy nepůjdu!“). Výzkumy mluví o této nekompetenci jako o dvojím pro‑ kletí: že dotyčný něco neví, je první prokletí. Ale že ani neví, že neví, je druhé prokletí. Pod rouškou ignorance se ale v češtině skrývá i záměrně insceno‑ vané nevědomí: pokud někdo něco „ignoruje“, dělá to zcela vědomě. Ve skutečnosti o daném faktu ví nebo ho alespoň vnímá – ovšem roz‑ hodne se ho zcela promyšleně potlačit. Kvůli pocitu bezmoci, anebo úmyslně. Tady už ale o nevinné ignoranci mluvit nemůžeme. Vedu diskusi na poradě. Najednou přijde Sven s nepříjemnou při‑ pomínkou. Ale já ho ignoruji a pokračuji, jako by vůbec nic neřekl. To kolikrát v pohodě projde. Stejně jsem tady šéfem já. Anebo neignoruji Svena úplně vědomě, protože jsem naučený, že nikoho v místnosti nesmím neprávem odstrkovat, ale tuším, že takhle může začít diskuse o nějakém okrajovém tématu, která se úplně vy‑ mkne kontrole, a nakonec jsou všichni naštvaní, že jsem mu dal slovo. No, není to jednoduché s tímhle ignorováním. Jak mluvit s idioty
| 11 |
Předmluva
Když přejdeme od slovesa k podstatnému jménu, dostává skuteč‑ nost ignorování – alespoň v češtině – zřetelně negativní nádech: To je ale ignorant! Taková ignorance! Přinejmenším mezi intelektuály se toto slovo stává něčím jako nadávkou. Ale – co když zrovna tady leží klíč k řešení mnoha nepříjemných zkušeností? Co když nám zrovna ta zlá a všude očerňovaná ignorance zajistí vyšší svobodu a více prostoru pro vyjednávání? Co když – zrov‑ na pro intelektuály, a především při veřejných výměnách názorů – znamená velkou výhru, pokud si ignoranci osvojíme, místo abychom ji automaticky ignorovali? Co když se taktika ignorantů může stát užitečným nástrojem v rukou těch, kteří se chtějí odlišovat, a to právě tam, kde jinak sklízejí žně populisté? Nástrojem, který bychom potřebovali jako sůl. Protože příliš často probíhají diskuse úplně jinak. Kdo při střetu se zjednodušováním ne‑ ustále sází na argumenty, je odsouzen k záhubě. To si ale intelektuálové zpravidla vůbec nepřipouštějí. O svých prohrách mluví s potěšením a útěchu nacházejí u sobě rovných, kteří jim vyslovují solidaritu. Člověk zveřejní něco pobuřujícího a hned dostane spoustu bezděčných lajků, napíše komentář do 500 znaků a postěžuje si v něm na úpadek politických mravů. A právě lidé s aka‑ demickým vzděláním vůbec nepředpokládají, že jejich důmyslně pro‑ myšlená argumentace v mnoha existenciálních debatách skutečně nemusí vést k ničemu. Místo aby si prostě sedli a chladnokrevně si spočítali, proč jim tato komunikace přivodila tak brutální pád. Tyto úvahy vzbuzují navíc určitou zvláštní přitažlivost, skoro něco jako závist. Protože vidíme znovu a znovu, jak tihle debatéři bez ar‑ gumentů neustále vítězí, jak skutečně dostávají, co chtějí, a jak určují celkové klima. Zatímco vytříbeným názorům zůstávají oči pro pláč. Jak to ti ignoranti dělají? To bychom určitě rádi věděli. A přesně na toto se v knížce společně podíváme. Vydáme se po stopách ignorantů ve veřejném životě i ve firmách, anebo trochu ana‑ lytičtěji řečeno: rozebereme komunikační nástroje konfrontačních diskusí ve veřejném i vnitrofiremním kontextu. Je samozřejmé, že tyto nástroje – jako ostatně všechny jiné – se dají použít tak či onak. Ale za své použití nástroje samy o sobě vůbec nemůžou. Stejně tak má totiž i každá lopata a každý šroubovák své před‑ určené použití, a přesto je někdo může použít k úplně jiným účelům. Ale jen proto, že někdo ty a ony nástroje používá nevhodným nebo | 12 |
Peter Modler
Aneb když argumenty ztroskotají
nežádoucím způsobem, je v zásadě nemůžeme zpochybnit, nebo do‑ konce odmítnout. I na komunikační nástroje se proto vyplatí podívat podrobněji. Když třeba Donald Trump ve veřejné debatě odpálkuje Hillary Clinto‑ novou, můžeme ho přirozeně odsoudit za jeho charakter, rozčilovat se nad politickým obsahem debaty a říct, že je nám z něj na zvracení. To je velice jednoduché a přinese nám to snadné body. Taky se ale může‑ me do věci vložit v úloze intelektuála a podrobněji se podívat, jakými prostředky se tomuto člověku bez argumentů podařilo svoji argumen‑ tačně silnou soupeřku – technicky vzato úspěšně – zasáhnout a ochro‑ mit. Protože i od někoho takto nesympatického se můžeme něco málo řemesla naučit. „Sine ira et studio“, abychom byli jednou za humanitní intelektuály.1) Chceme‑li získat alespoň nějakou šanci i ve střetu s rétorickou taktikou ignorantů, musíme si dát tu práci a rozluštit podstatu jejich vystupování: jak s řemeslnou dokonalostí nasazují své komunikační nástroje do boje, jak staví na hlavu veškerá pravidla, která jsme se učili ve škole a na univerzitě, ale jak přitom dosahují enormních výsledků. Argumenty hrají při této hře až překvapivě malou roli. Vzpomínáte si, jak má vypadat školní slohová úvaha? Zdůvodnit své vlastní názory, potom názory protistrany a potom syntéza? Na to zapomeňte. Před‑ stavit střízlivě věcné argumenty bez velké fyzické námahy? Překonané. Ignorant ignoruje všechno, používá úplně jinou gestikulaci a dosáhne s ní docela hodně. Můžeme se s tím přitom setkat v mnoha různých podobách: v gra‑ fickém designu politické strany (plakát pro volební kampaň) či firmy (reklamní prostředky), ve filmu (YouTube a jeho influenceři pozdra‑ vují), a samozřejmě také v písemném projevu. V této knížce se omezu‑ jeme na taktiku ignorantů v přímé konfrontaci. Tedy tam, kde se ode‑ hrává živá scéna, dramatická, více či méně veřejná. To je pro ignoranta dnešního typu ideální scéna. Vlastně bychom ji mohli pojmenovat moderním názvem jednoho druhu umění: performance. Právě takto můžeme nejlépe pochopit mnoho veřejných konfron‑ tací různých politiků či osobností veřejného života. V těchto scénách najdeme často něco nezvykle umělého, odehrávají se podle opakujících 1)
Pro ostatní bez humanitního zaměření: je to zásada objektivního posu‑ zování, „Bez hněvu a bez vášně“ (Tacitus).
Jak mluvit s idioty
| 13 |
Předmluva
se vzorců a neustále pracují se symbolickým materiálem (a často podle přesného scénáře). Jedna hlava státu už při přivítání zcela plánovaně poníží druhou, předsedkyně vlády se úspěšně obrní proti zamýšlené‑ mu ponížení, jedna strana útočí na parlamentní postupy a dozorující instance selhává. Podobné scény ale najdeme dnes a denně také v kul‑ tuře mnoha firem a organizací. I tam znamenají často všechno a raci‑ onální argument bohužel zhola nic.
*
Nenechte se ochromit Umění vycházet s ignoranty má ve finále velký význam i pro budouc‑ nost demokracie. Donedávna bylo alespoň v našich krajích obvyklé, že se třeba hádky mezi demokraty daly charakterizovat slovy jako „věcně tvrdé, stylem formální“. Později ovšem do německého parlamentu nastoupila krajně pravicová, populistická formace AfD a více než dobře dosáhla Trumpovy úrovně. Nemluvě o rakouských Svobodných FPÖ nebo o Blocherovi ze švýcarské pravicově populistické SVP. Když někdo na jejich politické výstupy reaguje pomocí čisté argumentace (neboli „korektně“), nijak je to nezastaví. (Podobnou situaci známe i u nás v případě strany SPD nebo hnutích ANO či Trikolora – pozn. editora.) Většina mocenských otázek se rozhoduje spíše nenápadně, bez rozruchu, někde v zákulisí a často i anonymně. Jsou ale situace, kdy se mechanismy moci ocitají ve světle reflektorů – a tam je prostě ignoro‑ vat nelze. Tehdy nastává hodina pravdy, ve které se bolestně projevuje něco, co bychom jinak raději přehlíželi. Dostáváme totiž šanci hloubě‑ ji nahlédnout a pochopit, jak funguje mezilidská komunikace. A právě proto se musíme velice přesně dívat a poslouchat. I když se nám třeba zrovna nelíbí, na co všechno přijdeme. K těmto situacím náhlého vyjasnění patří mimo jiné tři velké prezidentské debaty mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem v roce 2016. Co se tehdy před očima miliónů diváků odehrálo, nebyl žádný jednotlivý, pomíjivý jev, který jednou vyšumí a ztratí na významu. Ne, význam zůstává, a to jednoduše proto, že se jednalo o paradigma, | 14 |
Peter Modler
Aneb když argumenty ztroskotají
učebnicový příklad, jehož relevance dalekosáhle přesahuje jeden ame‑ rický předvolební souboj. Na tomto případu můžeme až zarážejícím způsobem identifikovat taktiku ignorantů, kterou můžeme téměř na‑ zvat „uměním ignorantů“. A jak už to často bývá, když Evropan sleduje se smíšenými pocity děsu a skrývané fascinace vývoj v USA a ve skrytu duše se modlí, aby byl něčeho podobného sám ušetřen, nastupuje tento vývoj o několik roků později i u nás. (V České republice lze podobný vývoj datovat ně‑ kdy od let 2013‒2014. Osoby a obsazení jistě sám čtenář vytuší – pozn. překladatele.) Tři epochální televizní debaty mezi Hillary Clintono‑ vou a Donaldem Trumpem ukazují tvrdý střet dvou komunikačních světů, který likviduje spoustu i u nás oblíbených životních lží a odjak‑ živa hájených iluzí. Po televizních debatách s Trumpem byla Clintonová v levicovém demokratickém americkém tisku stále oslavována jako argumentační vítězka. Kdo si ale tyto tři výstupy prohlédne pořádně a zaměří se zejména na ony zvláště dramatické scény, uvidí zřetelně, jak často Clintonová tváří tvář Trumpovu chování ztroskotala. Její rétorická síla, jakkoli ji u ní chválí ti, kteří sami sázejí na důvody podloženou komunikaci, jí v debatě se soupeřem nebyla naprosto k ničemu – ten totiž hru, kterou Clintonová očekávala, prostě nehrál. V rozhodujících scénách byla Clintonová bezradná. A právě o tento mechanismus a o tuto bezmoc, kterou přináší, v naší knize jde. Když nastoupí na scénu umění ignorantů ve své nej‑ vyšší formě, přináší tento zdrcující účinek. Takovéto výstupy nejsou přitom omezeny jen na Spojené státy nebo na nejvyšší patra politi‑ ky. Realita demokratů ztroskotala v případě exemplární konfrontace mezi Clintonovou a Trumpem na čirém rozhořčení, na čiré morální aroganci. Přesně tohle se ale odehrává i u nás, sice v malém, ale podle stejných strukturálních pravidel – úplně stejně každý den. Jen u toho nejsou televizní kamery. Tady se totiž nejedná o prezidentský souboj. Ani o to, jak dlouho zůstane u moci jedna stejná osoba, která se nyní krátkodobě prosadila. Ale třeba o profesní přežití šéfky oddělení, nebo o vyjednávání pra‑ covníků o platu, o odpor proti svévolnému propuštění, anebo o tom, jak se před všemi vzepřít nepříjemnému šéfovi. A ostatně jde také o sexuální přehmaty (které mají prakticky stejnou strukturu). Jak mluvit s idioty
| 15 |
Předmluva
Pro zúčastněné osoby jsou takovéto situace každopádně úplně stejně dramatické, jako ty na velké televizní obrazovce – neřku‑li, že mohou vést ke skutečným traumatům. Pravidla, podle kterých se takovéto pracovní konfrontace odehrávají, se v ničem neliší od těch mezi Clintonovou a Trumpem. A stejně tak se neliší ani myslitelná řešení. U některých řešení mohou sami postižení použít taktiky, které ovládají sami ignoranti – nejsou tedy omezeny jen na jednu stranu. V této knize rozebírám, které mechanismy při takovéto výměně názorů mohou vést k ochromení a porážce protivníka (a to i když je dotyčný argumentačně silnější). My ale rozpracujeme taktiku, pomocí které lze stejný mechanismus otočit – a využít jej v zájmu těch, jejichž argumenty jim pomohou docílit svých práv. V první kapitole si řekneme něco o významu otázek hierarchie a teritoria a představíme si dva komunikační systémy, jejichž rozdíly mají dalekosáhlé důsledky. V kapitolách 2 a 3 budeme tyto systémy aplikovat na zmíněnou dramatickou debatu Clintonové a Trumpa, která nám poslouží jako příklad pro mnoho srovnatelných konfron‑ tací. Čtvrtá kapitola nám ukáže, z jakých nesprávných předpokladů vycházela Clintonová už ve své přípravě. Pátá kapitola se věnuje mno‑ ha analogickým případům z německojazyčného prostoru – německá kancléřka Angela Merkelová, její ministr financí Olaf Scholz, ministr vnitra Horst Seehofer, chování AfD ve spolkových zemských sněmech a další. V kapitole 6 otevřeme jeden exemplární příklad z jisté německé or‑ ganizace. Na tomto příkladu vám vysvětlím prakticky realizovatelné možnosti řešení. Sedmá kapitola nám představí diagnostické nástroje, s jejichž pomocí můžeme rozpoznat charakter mnoha konfrontací již v raných stádiích. Osmá kapitola vysvětlí, co dělat, když se setkáme s agresorem, který u nás vyvolává dezorientaci. Kapitola 9 se věnuje moderátorům, jejichž omezenost vlastně nepřijatelné projevy chování umožňuje. Kapitola 10 ukazuje, že i patové situace mohou paradoxně celé jednání posunout. V jedenácté kapitole se zabýváme protivníky, kteří nás „vyřídí“ pomocí pouhých univerzálních formulek. Dvanáctá kapitola se zabývá diskusí s chronickými lháři. A konečně poslední kapitola představuje deset osvědčených pravidel pro aplikaci technik ignorantů – která jsou v zájmu každého, kdo jako argumentující ne‑ chce skončit porážkou. | 16 |
Peter Modler
Aneb když argumenty ztroskotají
Rád bych ale ještě otevřeně upozornil na to, co tato kniha neumí. Není to žádný návod k boji proti populismu. Není žádnou náhradou za vypracování podrobné politické strategie. Nezabývá se ani tro‑ lly, ani tweety. Neanalyzuje také důvody volebních úspěchů různých populistických skupin. Žádného velkohubého předsedu vlády nám nepomůže odstavit od moci. Má o poznání skromnější ambice: ráda by čtenářům ukázala, s pomocí jakých nástrojů se můžeme vzepřít ignorantům při přímé konfrontaci. Odpověď na tuto otázku proto v knize najdete. Ještě dvě technické drobnosti: s výjimkou všem známých jmen prominentních politiků a s výjimkou prokazatelně doložených citá‑ tů jsou všechna vlastní jména v této knize zcela smyšlená – jakákoli podobnost s realitou je tedy čistě náhodná. Pokud jsem někde použil materiál, jehož výchozím jazykem byla angličtina, překládal jsem jej sám. Moje velké díky za veškerou práci na tomto textu si zaslouží Anne Kottererová a Ekkehard Pohlmann. Amoltern, jaro 2019 Peter Modler
Jak mluvit s idioty
| 17 |
* *
1 Plány skryté za kulisami Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
1. Plány skryté za kulisami 1. Plány skryté za kulisami
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
*
Znaková řeč prostoru Když jsem byl před pár lety pozván na pohovor s vedením jistého kon‑ cernu, očekávala mě zde naprosto typická scéna. V lobby koncernové budovy jsem se ohlásil na recepci. Byl tam v daném okamžiku docela frmol, lidé se bavili mezi sebou a se svými smartphony, když pobíhali tu a tam, u recepčního pultu se tvořila menší fronta, všude bylo prostě rušno. Musel jsem nejprve chvíli čekat, než se nahoře rozsvítila zelená. Dostal jsem průkaz návštěvníka, který je třeba nosit viditelně, a vyjel jsem výtahem o několik pater nahoru. Když jsem z výtahu vystoupil, ocitl jsem se v jiném, mlčenlivém světě. Silné koberce. Ticho všude okolo. Vtom přišla pracovnice v ele‑ gantním kostýmku, zavedla mě za roh a s přátelským úsměvem mě vybídla, ať se na chvíli posadím, než mě někdo další vyzvedne. Dáte si cappuccino? Ani ne. Potom se vzdálila a já jsem měl možnost si prohlédnout mobiliář, který byl vyhrazen mému čekání: byla to dob‑ rých šest osm metrů dlouhá designová pohovka z kůže a oceli. Kolem pohovky prosklená okna, kterými bylo vidět na celé město. Prostředí, do kterého byla pohovka zasazena, bylo, skromně řečeno, vrcholně neskromné. Představenstvo na mne tedy promluvilo ještě před tím, než se pře‑ de mnou objevil jediný jeho člen. Ne verbálně, ale prostorově. Zkusil jsem se na té pohovce posadit. Hned jsem si ale zase stoupl. Bylo až příliš zřejmé, jaký dojem mělo vnitřní vybavení na návštěvníka učinit: přinejlepším jsi takhle malinký. A přesně takhle tě vidíme i my a přes‑ ně s tímto pocitem budeš s námi nejlépe jednat. Ještě dříve, než někdo toto poselství moci vyjádří verbálně a ex‑ plicitně, je takto v mnoha případech důrazně sděleno prostřednictvím uvedeného prostorového uspořádání. Člověk pak může buďto poníže‑ ně vstoupit dál, anebo se vnitřně proti tomuto dojmu obrnit. Podobné „kulisy na scéně“ slouží zpravidla zájmům jen jedné strany, nikoli oběma. Možná by ale měl být člověk takovéto inscenaci naopak vděč‑ ný, protože jako velmi důrazná „výstražná značka“ upozorňuje, z jaké výšky v hierarchii s námi protistrana zcela samozřejmě jedná. Jak mluvit s idioty
| 21 |
1. Plány skryté za kulisami
Přesto lidé význam těchto prostorových sdělení s železnou pravi‑ delností podceňují – a přesně toto využívají i ignoranti. Jako v tomto příkladu: profesorka vstupuje do pracovny despotického vedoucího katedry a poslušně se posadí na sedačce s hluboko posazenými sedáky, na kterých vlastně ani nemůže pořádně sedět, jedině tak, že u toho nemůže ani dýchat. Když člověk do takovéto místnosti vejde poprvé, může se mu to stát i doslova. Ale když se na tomto místě konají porady pravidelně a profesorka má stejně tak pravidelně pocit, že nemá dost vzduchu k dýchání (bodejť, když má přiskřípnutou bránici) – proč si dobrovolně sedá vždy zrovna na tohle pitomé místo? Vedoucí katedry, který si toto pokusné uspořádání zavedl už před mnoha lety, se občas sám diví, že všechno probíhá tak předvídatelným způsobem. On sám si samozřejmě sedá úplně jinam. Existuje ale bezpočet jiných příkladů, kdy právě tuto prostoro‑ vou režii využívá dotyčný ve svém vlastním zájmu. Třeba k nám do kanceláře pravidelně chodí na návštěvu kolega, který zabaví židli určenou pro návštěvníky a začne se zdlouhavě vykecávat. Když je pak jednoho krásného dne židle zaskládaná knížkami a dokumenty, nemá se kam posadit. A najednou se svými litaniemi přestane. Anebo když je moje sako ledabyle pohozené přes opěradlo židle zrovna na nejstrategičtějším místě naproti šéfové a nedaleko od projektoru, a to ještě dlouho před zahájením porady. To je jasná značka „obsazeno“, kterou víceméně všichni bez rozdílu respektují. A už jen tím se zvýšil můj vliv v místnosti, i když by na stejném místě třeba rád seděl někdo z kolegů. Podobným způsobem pracuje s kulisami i velká politika. Existuje jedna příznačná fotografie, na které prezident Barack Obama poprvé přijímá nově zvoleného kanadského předsedu vlády Justina Trudeaua. Obama stojí se svojí ženou Michelle na nejvyšším stupni velkého scho‑ diště. Oba se na přicházející pár z Kanady přívětivě usmívají a oba jim podávají ruku na pozdrav. Kanadský premiér a jeho žena úsměv opětují a stejně tak natahují ruku k pozdravu – stojí ale o jeden stupeň níže. A navzdory veškerým přátelským pohledům neudělá americký pár ani krok k tomu, aby pustil dvojici Kanaďanů na stejný schod. Kdyby Obama se svojí ženou o jeden jediný krok ustoupili, mohl po‑ zdrav proběhnout na stejné úrovni. Ale to oni neudělají. Jednat jako rovný s rovným prostě nebudou. Hned první pozdrav se tedy odbývá přesně s tímto demonstrativním výškovým rozdílem: vy jste o jeden | 22 |
Peter Modler
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
stupeň pod námi – prostě aby bylo jasno. Úsměvy září všude dokola. Ale prostorové uspořádání říká něco úplně jiného. Někdy je sdělení zcela jednoznačné, bez jakéhokoli skrývání úmy‑ slu, jako tomu bylo při moskevských jednáních o Ukrajině v roce 2015. Tehdy už Merkelová dorazila k Putinovi, zatímco francouzský prezi‑ dent Hollande přišel později. Ale stůl v Kremlu byl prostřen jen pro dva. Aha ty máš přijít taky, François? To nebylo zdvořilé.
„Demise“ Sobotkovy vlády Premiér Bohuslav Sobotka chtěl podat 4. května 2017 demisi vlády, kancelář prezidenta Miloše Zemana proto připravila tradiční aranžmá. Jenže úřad vlády ještě ráno v den demise Hrad informoval, že demisi nepodá. Informovaný prezident ale již od počátku jasně naznačil, co si o celé situaci myslí. Premiéra, který přišel na obyčejnou schůzku, ihned donutil zdviženou holí a příkazem („ale nastav si to, támhle to máš obráceně“) upravit mikrofon a přijmout přidělenou pozici. Premiér se zpočátku nerozhodně pokusil o změnu pravidel: „Já přemýšlím, k čemu bych se měl vyjádřit. Já jsem přišel na jednání s panem prezidentem k řešení vládní krize. Očeká‑ vám, že se sejdou s panem prezidentem, abychom prodisku‑ tovali řešení této vládní krize.“ Nepomohlo to, karty byly již rozdány a prezident před kamerami dohrál svou hru až do hořkého konce. Premiér se pořádně dostal ke slovu až po čty‑ řech minutách během lhostejném odchodu prezidenta z míst‑ nosti – pozn. editora. I takhle nějak může tedy probíhat setkání státníků. Protože často bývá do věci zapojen nějaký více či méně rafinovaný nebo dětinský ig‑ norant. Ale to stejné se stává klidně i v každodenním životě, ve městě nebo na vesnici. Chybí zde sice diváci, ale logika je stejná a vlastně to není nic originálního. Chovatel dobytka, kterého přijede navštívit na statek nová zvěrolékařka, stojí uprostřed pozemku s nohama široce rozkročenýma. Když se na statku objeví její vůz, dívá se mlčky na ni, ale zůstává pořád na stejném místě. Když vystoupí a udělá pár kroků Jak mluvit s idioty
| 23 |
1. Plány skryté za kulisami
k němu, podívá se statkář opět jejím směrem, ale neudělá jediný krok vstříc. Ruku jí na pozdrav podá až potom, co mu stojí tváří v tvář, a jinak už to prostě nejde. Takhle zrovna nevypadá „vstřícnost“. Sa‑ mozřejmě musel nutně dát najevo, jak galakticky důležité pro něj jeho teritorium je… Teritoriální zájmy projevoval ostatně také člověk, do kterého by‑ chom to v této souvislosti neřekli – Sigmund Freud. Ve Vídni s až ohromující autenticitou obnovili prostory jeho někdejší praxe. Když do místností vstoupíme, máme doslova pocit, že by se profesor měl za rohem každou chvíli objevit. Při zařízení své prostorné praxe nenechal Freud nic náhodě – pro‑ storové řešení, nábytek, drobné dekorativní předměty. Jeho „čekárna“ v domě na Berggasse 19 byla plná stylového nábytku a dokola na stěnách byly rozvěšené velmi působivé archeologické artefakty, které si Freud přivezl ze svých velkých cest: obrazy antických bohů, řecké a egyptské skulptury, starořímské vázy a podobně. Kdo musel v této místnosti chvíli na profesora čekat, nemohl získat jiný dojem, než že na úroveň slavného psychoanalytika prostě nemá. Tolik tedy přede‑ hra. Koho profesor odtud pozval do ordinace, ten se ocitl v zatemněné místnosti. Těžké brokátové závěsy nevpustily denní světlo dovnitř. Místnost byla svého času nepochybně zahalena mlžným oparem, pro‑ tože profesor byl vášnivým kuřákem doutníků. U jedné stěny stála slavná Freudova pohovka, na níž se vždy položil jeho klient. Zhruba metr za záhlavníkem pohovky se nacházela Freudova židle. Tam se vždy usadil on, zahalen do dýmu, za zády pacienta, a na kolenou zá‑ pisník, do kterého si zapisoval. Když člověk ležel na pohovce, nikdy na něj během sezení neviděl, jen tu a tam slyšel jeho hlas. Je možné, že Freudovi šlo později především o analytické hovory; na začátku musel ale – zejména někdo jako on – dát jasně najevo, kdo zde má teritoriál‑ ní kontrolu.
| 24 |
Peter Modler
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
*
Dva systémy Tak se to tedy dělá. Zřídí se jeviště se všemi omezeními, která si režisér vymyslel. A spousta lidí se třeba v takovémto uspořádání cítí nepří‑ jemně, až poníženě, aniž by si uvědomili, odkud tento pocit pochází. V nejhorším případě se z nich stává pouhý kompars, se kterým se jen hýbe sem a tam, a oni sami vůbec nechápou, co se s nimi děje. Byli přece už díky svému vzdělání pro tuto situaci vybaveni, měli přece dostatek věcných informací, takže je vlastně druhá strana přijala jako sobě rovné, ne? Ale nakonec tu hru neprohlédli, takže v ní spadli dolů. Velice rádi – a s velkým úspěchem – hrají tuto hru ti, o kterých v knize hovoříme jako o „ignorantech“: jsou to lidé, kteří ve svém dis‑ kursu vědomě a cíleně nesázejí na zdůvodnění a argumenty, nýbrž na jiné komunikační prostředky, jako je třeba prostorová inscenace. Při dostatečně efektivní teritoriální přípravě si totiž mohou často výrazně ušetřit námahu s pozdější argumentací. Že nehovoříme všichni stejným jazykem, zde rozhodně není žád‑ né banální zjištění. Mnozí lidé skutečně vycházejí z toho, že se všichni na této planetě nacházíme ve stejném systému komunikačních sym‑ bolů. Což je ovšem zásadní omyl. Americká sociolingvistka Deborah Tannenová učinila již před mnoha desítkami let průlomový objev dvou naprosto rozdílných lingvistických systémů. Jeden z nich má vertikální, hierarchickou komunikační strukturu, druhý pak horizon‑ tální. Podívejme se trochu podrobněji, co se tím myslí. V jednom systému se člověk téměř s jistou posedlostí zabývá právě těmito zmíněnými prostorovými či teritoriálními sděleními. Práce s prostorem – Tannenová hovoří v této souvislosti právě o „teritoriu“ – je v tomto systému trvale spojena s otázkami postavení. Vykolíkovat si revír je to podstatné. Stejně zásadní význam má v tomto systému také vymezení hie‑ rarchie; možná je tato „znaková řeč“ teritoriálních symbolů jen jed‑ nou z funkcí hierarchických zájmů. Zejména na začátku komunikace, a tím spíše, pokud jde o jasně protichůdné zájmy, zabraňuje tento Jak mluvit s idioty
| 25 |
1. Plány skryté za kulisami
systém nastolení jakéhokoli produktivního řešení, dokud není vyjas‑ něná vzájemná pracovní či politická hierarchie. Komunikační systém, kterému osy hierarchie a teritoria dominují, označuje Tannenová jako „vertikální“. V něm se obvykle pohybují spíše muži než ženy, nikoli však výhradně. Když lidé, kteří jsou zvyklí na vertikální komunikaci, nejsou oslo‑ veni na obou vertikálních osách, tedy hierarchie i teritoria, většinou se k nim nedostaneme. To často není žádná zlovůle, ale velmi rozšířená naivita: nedovedu si přece představit, že tam venku jsou nějací lidé, kteří mluví a rozumí docela jinak, než jsem já zvyklý. Ve druhém z komunikačních systémů, který Tannenová popisuje, nehrají oproti tomu osy hierarchie a teritoria vůbec žádnou roli. Na‑ místo toho jde v tomto druhém systému o čistě obsahovou argumen‑ taci a o sdělení sounáležitosti. Tento systém má doslova egalitářské, rovnostářské rysy. Abychom ale neodbíhali od tématu: namísto pro‑ storových či teritoriálních zájmů mají tito lidé pouze funkční zájmy. Je jim jedno, kde se spolu baví. Hlavně, že se vůbec bavit mohou. Jak se člověk v daném teritoriu pohybuje, to pro ně není tak důležité. Hlavní je vysoká kvalita verbálního hovoru. Do věcných otázek se tento sys‑ tém pustí rychlostí blesku. Otázky „revíru“ či teritoria jsou ale slepá skvrna. Právě tento druhý systém charakterizuje Tannenová jako „horizontální“. V něm se zdržují spíše ženy než muži, ale opět nijak výhradně. Řekněme si ale stručně a jasně: oba systémy mají svoje silné a svoje slabé stránky. Oba se mohou ve vyváženém pracovním vztahu velmi produktivně doplňovat. Ale když jedna a druhá strana trvá na tom, že na světě existuje jen jeden systém, tedy ten, na který jsou zvyklí, pak mezi nimi žádná produktivní komunikace fungovat nemůže. Naopak obě strany považují tu druhou za ignoranta. Když se tedy teritoriálně fixované osoby střetnou při argumentaci, lze očekávat velmi obtížnou komunikaci. Asi tak obtížnou, jako když se Clintonová ocitla tváří v tvář Trumpovi nebo Angela Merkelová proti Horstu Seehoferovi. Člověk žijící ve vertikálním systému si do očí bijící agresi trénuje odmalička. Často ji přitom nemyslí nijak osob‑ ně, ale prostě jako hru. Hovor chápou v tomto hierarchicky orientova‑ ném světě na prvním místě jako výměnu sdělení o hierarchii, a až poté jako nějaké obsahové sdělení. | 26 |
Peter Modler
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
*
Eskalace konfliktů Když dojde na skutečný střet protichůdných zájmů, nastává eskalace, která se v tomto jazykovém systému odehrává ve třech krocích. Na první úrovni se ještě opravdu snažíme o argumenty (přinejmenším pro formu) a všechno probíhá ještě jakž takž věcně, i když třeba ve zvýšeném tónu. Na této úrovni sice obě strany rády vynášejí na světlo svou obsahovou rivalitu, ta ale ještě není cíleně urážlivá. Tady má ještě svou váhu určitá tradice důstojnosti. Tady nad protistranou vyhra‑ je člověk s vyššími věcnými znalostmi a s relevantními odbornými informacemi či vzděláním. Známá jména, známé informace, známé myšlenkové modely – to všechno je zde rozpoznáno a uznáváno. Také ironie tu má svoje místo (později už ale ne!). Uvedená úroveň předsta‑ vuje „vysokou úroveň“, takzvanou high talk („hovor na výši“ lze chá‑ pat jako protiklad ke „small talk“, tedy k plytké konverzaci, pozn. pře‑ kladatele). Na této úrovni high talk probíhá verbální a intelektuální komunikace. Jakkoli ale tato úroveň připadá každému intelektuálovi sympatická a přirozená, při skutečném konfliktu zájmů s protějškem, který se pohybuje ve vertikálním systému, je tou nejméně účinnou. Horizontálně komunikující osoby, silně fixované na obsah, považují ze svého pohledu tuto úroveň často za jedinou správnou. Dokonalým příkladem byla Hillary Clintonová. Když na nějakém jednání vystupuje horizontálně komunikující osoba s vynikajícími odbornými znalostmi, poměrně málokdy ji verti‑ kální konkurent napadne na úrovni high talk. Bylo by to ostatně dosti obtížné, když se dotyčný ve svém oboru tak dobře vyzná. Nastupuje tudíž druhý stupeň eskalace, ve kterém už klasický diskurs nehraje prakticky žádnou roli. A přesně tady začíná království ignorantů, ke kterým patří pro ně typické souboje, typický zbraňový arsenál a někdy až bizarní představení. I na této úrovni zůstává ještě rozhovor ve verbální podobě, úplně se ale vytrácejí celé věty: podmět, přísudek, předmět, závěry. Žádné vedlejší věty. Argumentační řetězce mizí. Na scéně převládají krát‑ ké, jednoduché formulace. Rychle se dostáváme na osobní rovinu, Jak mluvit s idioty
| 27 |
1. Plány skryté za kulisami
dokonce na osobní útoky, sexistické a ponižující. Odborné znalosti už tu nemají žádný význam. Šéfová oddělení Müllerová připravila třeba vynikající zprávu, kterou teď jeden bod za druhým prezentuje. Její konkurent, šéf jiného oddělení Meier, na ni sice odborně naprosto nemá, ale několika slovy ji prostě shodí: „Tomu přece ale sama nevěříš.“ Anebo: „Zbytečně podrobné.“ Anebo ještě lépe: „No ty jsi ale milouč‑ ká!“ Už jen toto dokáže jinak věcnou Müllerovou pořádně zabrzdit. Připadá vám už to jako taktika ignorantů? Jasně že ano. V tomto typu hovoru se běžně nasazuje do boje také opakování. Na otázky dotyčný neodpoví věcně, ale namísto toho začne mluvit o něčem jiném. Tato úroveň vertikální komunikace představuje „zá‑ kladní hovor“, basic talk. Nadále jsme sice ve verbální rovině, ale naprosto rozhodně (a často i naprosto vědomě) už ne na úrovni in‑ telektuální. Velmi jednoduchý jazyk, který může mít ale zničující účinek, a to zejména na protivníky, kteří znají jen high talk. Co si Donald Trump zaznamenal na papírek jako shrnutí náročného jedná‑ ní summitu G20? Bob Woodward jej vypátral. Stála zde drtivě primi‑ tivní tři slova: „kšefty jsou špatné (Trade is bad).“ Nic víc. Jen tři slova. Vládní program vyjádřený v basic talk. Ale jakkoli bolestný může být pro zúčastněné už tento basic talk, zdaleka ještě neznamená tu nejvyšší formu vystupňování či eskalace vertikálního systému. Nejvyšší stupeň eskalace probíhá naprosto bez verbálního hovoru. Ostatně i na slově „agrese“ vidíme jeho základ v latinském „aggredī“, které původně označuje skutečně jen prostorový pohyb. Když se od‑ stup dále zmenší, dostáváme se k „agressio“, tedy útoku. Když se od‑ stup mezi dvěma osobami sníží na nesnesitelnou mez, je ihned jasné, co tím dotyčný myslí: jeho tělo je v prostoru situováno s určitým úmy‑ slem. Tuto úroveň komunikace označujeme jako „pohybový hovor“, move talk. Pro vertikálně komunikující osoby je to nejvyšší myslitelná úroveň stupňování neboli eskalace konfliktu. Tyto osoby používají ale move talk neustále. Už při prvotním pozdravu je rozhodující, co dotyčný dělá se svýma rukama a pažemi, v jakém tempu kroků při‑ chází, kam se postaví a podobně. Na jednáních může správný move talk hned na začátku rozhodnout, jestli budou dotyčného ostatní po‑ slouchat, anebo jestli mu budou neustále skákat do řeči. A přitom při move talk nezazní jedno jediné slovo! | 28 |
Peter Modler
Aneb jak pohyby na scéně dělají politiku
Move talk je ale víc než jen pouhé „neverbální“ chování. Nesmíme zde propadnout mylné představě, že „verbální“ je jediná správná cha‑ rakteristika komunikace, a když z ní něco vypadne, vzniká mezera, která pak může být „neverbální“. Takže něco jako defekt v komuni‑ kaci. Move talk ale žádný defekt není. Tvoří dokonce samostatný jazy‑ kový element, ve kterém dotyčný uvádí své tělo cíleně do určité polohy v prostoru. Může toho docílit velmi nenápadnými pohyby, v případě potřeby ale zrovna tak i nápadnými, které mohou nabýt až exploziv‑ ních dimenzí. Intelektuálně založení lidé ovšem význam move talk většinou nedokážou prohlédnout. Už ve škole, a tím spíše na vysoké škole, je komunikace redukována prakticky výhradně na high talk. Tím vzni‑ ká iluze, že je high talk jedinou relevantní formou komunikace vůbec. Konec konců, jedině z takovéto nevzrušené výměny rozumných ná‑ zorů můžeme přece vyvodit objektivní pravdu! A věcný kompromis, to je taková úleva! Copak jsme se všichni neučili, že plodná diskuse může fungovat jen tehdy, když uznáme právo i protistraně a jejímu názoru? Když jsme posléze nuceni tyto předpoklady konfrontovat s realitou, bývá to docela hořká zkušenost. Řekněme si to otevřeně ještě jednou: především ve vertikálním systému patří demonstrativně oslavovaná ignorance k normálním komunikačním nástrojům. Hodí se totiž ke zde obvyklým hrám na hierarchii a teritorium. Také v horizontálním systému můžeme sice komunikovat ignorantsky, tam ale spíše vždy v rámci vztahu: teď se začnu chovat odtažitě, však ty si toho všimneš… Ignorance v horizon‑ tálním systému funguje jen nepřímo a spíše ve skrytu. Ve vertikálním systému oproti tomu probíhá přímo a tak otevře‑ ně, jak je to jen možné(!). Proto se v knize zabýváme především právě tímto uspořádáním. Nepřímé formy ignorance nemají většinou žádný zřetelný efekt otevřeného významu (osobní efekt ovšem samozřejmě mají). Stupňování výměny názorů či hádky probíhá v tomto vertikálním systému ve třech krocích: od high talk se dostáváme k basic talk a dále k move talk. Horizontálně komunikující lidé považují high talk pře‑ vážně za jedinou skutečnou formu diskuse. Že druhá strana eskaluje hádku na úplně jinou úroveň, to jim často uniká. Zatímco tak uživatel high talk pokládá protistranu za sobě rovnou a slovy jí vysvětluje svou obsahovou logiku, tato protistrana – ve své vlastní virtuozitě – již Jak mluvit s idioty
| 29 |
1. Plány skryté za kulisami
eskaluje debatu na basic talk a move talk, často se zcela zničujícími účinky. Takovéto situace mohou rozdmýchat nedorozumění mezi lidmi, kteří nerozumí jazykovému systému toho druhého. Ani jeden z obou systémů není přitom sám o sobě správný nebo špatný, ani dob‑ rý nebo zlý. Přesto se stále častěji setkáváme s tím, že lidé podobné konfronta‑ ce vyvolávají vědomě. Třeba tam, kde jedna strana moc dobře ví, že je proti svému soupeři argumentačně slabá, protože fakta hovoří proti ní, a proto zcela cíleně přejde na jinou úroveň komunikace. A tady igno‑ ranti ukazují své umění – často s velmi dobrými vyhlídkami úspěchu. Než stoupenec high talk v takovéto situaci pochopí, co druhá strana zrovna dělá, může to trvat docela dlouho. Slavným příkladem je – pre‑ zidentský duel Hillary Clintonové a Donalda Trumpa.
| 30 |
Peter Modler
* *
2. Bezmoc argumentů Aneb když je být na úrovni k ničemu
2. Bezmoc argumentů 2. Bezmoc argumentů
Aneb když je být na úrovni k ničemu
Aneb když je být na úrovni k ničemu
*
High talk na hliněných nohou Hofstrova univerzita na Long Islandu, americký stát New York. To, co mají diváci první velké prezidentské debaty 26. září 2016 na obrazov‑ kách před sebou, vypadá na začátku jako klasická scéna pro politické diskuse. Před publikem se otevírá široký půlkruh. V něm jsou nalevo a napravo, zhruba deset metrů od sebe, rozmístěny dva řečnické pul‑ tíky. Uprostřed – zády k publiku – má ve vzdálenosti asi šest, sedm metrů od obou pultů své místo moderátor. Statické uspořádání, při kterém není v místnosti příliš mnoho prostoru pro pohyb. Jediný mo‑ derátor Lester Holt, hlasatel zpráv z NBC News, představuje oficiální pravidla debaty: šest bloků otázek, pro každého vyhrazený stejný čas na mluvení, celkem devadesát minut. Ve stejný okamžik vstupují na scénu kandidáti – Clintonová zpra‑ va, Trump zleva. Za republikány s mírným úšklebkem Donald Trump, za demokraty se širokým úsměvem Hillary Clintonová. Sotva Trump vstoupil na pódium, už podával či spíše vystrkoval napjatou ruku Clintonové na pozdrav. V tomto okamžiku se Clintonová ještě nachází dobrých pár metrů daleko od něj. Pozorovatel musí nabýt dojmu, že ji Trump jistým způsobem řídí, protože ta musí poslušně uchopit jeho nataženou pravici, jen co se k němu dostane blíž. Následuje zdánlivě uvolněné potřesení rukou. Clintonová se dále usmívá do kamer, ale její rival, přestože ji stále drží za ruku, si ještě přisadí. Zatím pořád nepadlo jedno jediné slovo, které by diváci slyšeli! Nyní ji Trump de‑ monstrativně svou druhou rukou poplácá po hřbetě ruky, kterou ještě stále kontroluje. Konečně se Clintonové podaří z jeho sevření osvobo‑ dit a může zaujmout pozici za svým pultem. Trump se spokojeně loudá ke svému pultu. Dobře ví, že první bod už získal. Aniž by sdělil cokoli verbálně, jasně prezentoval svou domi‑ nanci. Kostky jsou vrženy. Ve vlastní debatě působí Clintonová se svou argumentací zna‑ menitě. Je maximálně soustředěná, informovaná, suverénní. Trump potřebuje chvíli času, než je také plně přítomen. Argumentačně na Clintonovou nemá. Ale od začátku bije do očí, jak často své výroky Jak mluvit s idioty
| 33 |