1. k ro vá lk y
Více než
600 s n í m ků 196 stran
Autor Jack Holroyd
Rozhodující momenty největšího konfliktu lidských dějin ve fotografiích
Úvodní okamžik dlouho očekávané invaze zachycený fotoaparátem: PzKpfw II překračuje belgické hranice, za ním se připravuje PzKpfw I. Ve stejnou dobu Němci vpadli také do Nizozemska a Lucemburska.
Kapitola 6.
Válka přichází na západ
Desátého května 1940, jen několik hodin před začátkem německého tažení na západ, podal britský premiér Neville Chamberlain demisi. Dotlačil ho k ní především neúspěch v Norsku. Novým ministerským předsedou král Jiří VI. oficiálně jmenoval Winstona Churchilla.
Válka přichází na západ
Seknutí srpem P o pádu Polska Hitler nabídl západním mocnostem mír, ale vlády Francie a Velké Británie odmítly. Doba appeasementu už byla pryč a smíření s tyranským diktátorem považovali představitelé obou zemí za nemyslitelné. Invaze do Dánska a Norska naznačila, že jejich úsudek byl správný. Mezitím také probíhalo na německé straně nepřetržité plánování velké ofenzivy na západě. Hitler požadoval, aby Wehrmacht srazil Francii rychle na kolena, než se opět obrátí na východ. Německo se potřebovalo vyhnout boji na dvou frontách, který do značné míry stál za jeho porážkou v minulém konfliktu. Francii měla před nepřátelskou agresí ochránit Maginotova linie – opevnění podél hranic s Německem, vybudované ve 30. letech 20. století. Nepřítele měla přinutit k postupu dál na sever přes Belgii, kde by mu čelily nejlepší divize francouzské armády. Taková válka by se odehrávala ideálně mimo francouzské území, čímž by se země galského kohouta vyhnula devastaci svých měst a vesnic, jakou musela strpět v letech 1914–1918. Hlavní úsek Maginotovy linie vedl od švýcarských hranic
k Longwy. Bezprostředně na sever kryla Francii hustě zalesněná a kopcovitá oblast Arden. Generál Philippe Pétain prohlásil Ardeny za neprostupné. Pokud by se tudy německé invazní síly pokusily projít, věřil, že by byly zranitelné klešťovým útokem a Spojenci by je snadno zničili. Francouzský vrchní velitel Maurice Gamelin rovněž věřil, že oblast je před útokem bezpečná, a poznamenal, že Ardeny nikdy nepřály velkým operacím. Francouzské válečné hry konané v roce 1938 se scénářem německého obrněného útoku vedeného právě tudy zanechaly ve francouzské armádě dojem, že oblast zůstává z velké části neprostupná. Spolu s překážkou v podobě řeky Mázy to mělo poskytnout čas na shromáždění jednotek, které útočníka zastaví a vrhnou zpět. Prvotní verze německého plánu počítala s konvenčním postupem hlavních sil přes Nizozemsko a Belgii, načež by se čelně střetly s Francouzi a Brity. Nakonec ale vrchní velení schválilo podstatně progresivnější variantu kladoucí důraz na oblast Arden, kudy měla projet většina tankových divizí. Plán generála Ericha von Mansteina proslul pod přezdívkou „sek srpem“. Konečná
Část francouzské pevnosti Hackenberg v sektoru Boulay východně od Thionville. Na Maginotově linii se nakonec také bojovalo a například obránci tohoto objektu odpochodovali do zajetí až 4. července 1940, poté, co se dozvěděli o uzavřeném příměří.
Maurice Gamelin, vrchní velitel francouzské armády, věřil, že jeho zemi ochrání Maginotova linie.
verze se skládala ze dvou hlavních fází. Fall Gelb (případ Žlutý): 18. a 6. armáda (skupina armád B) měly vtrhnout do Belgie a Nizozemska, což by Spojence donutilo k protiofenzivě. Úspěch této lsti měl umožnit jádru německých obrněných sil prorazit „neprostupnými“ Ardenami a poté údolím řeky Sommy, načež by odřízly a obklíčily spojenecké jednotky, jež postoupily do Belgie. Fall Rot (případ Červený) spočíval v likvidaci zbytku nepřátelských sil, kterých se předchozí operace nedotkly. Proti samotné Maginotově linii měly probíhat maximálně demonstrační akce.
Červen 1940, Adolf Hitler probírá na svém velitelství v belgickém Brûly-de-Pesche s důstojníky invazi do Francie. Po diktátorově levici vrchní velitel pozemního vojska generál Walther von Brauchitsch, v pozadí stojí náčelník operačního oddělení Wehrmachtu generál Alfred Jodl.
75
Kapitola 7.
Osádky řeší problém jednoho PzKpfw IV, který ve Francii zablokoval úzkou silnici. Stroji s věžovým číslem 321 sjel pás a hrozí, že se sesune z náspu. Zdá se, že k němu připojili tažné lano z před ním stojícího PzKpfw 38(t) s věžovým číslem 613. Další Pzkpfw IV je připraven v případě potřeby zapadlé spolubojovníky pomoct vytlačit.
Zajatci z pluku Queen’s Own Cameron Highlanders pomáhají Němcům při stavbě pontonového mostu přes jeden kanál ve Francii. Ženevská konvence zakazovala nutit zajatce k těmto pracím se zbraní v ruce, nic však nebránilo nasazení dobrovolníků.
Německá pěchota se snaží držet krok s rychlým postupem tankových formací. Obrněnce se často dostávaly daleko dopředu, což řadu konzervativních německých generálů znervózňovalo.
Pád sladké Francie
Britští vojáci, kteří zemřeli v boji proti divizi Totenkopf, leží na břehu kanálu La Bassée. Původní propagandistický popisek zněl: „Proč jste padli? Zdravotník přišel pozdě. Zemřeli za Anglii.“
SS-Gruppenführer Theodor Eicke byl v roce 1934 jmenován vedoucím Inspekce koncentračních táborů, na podzim 1939 se pak ujal velení právě se formující divize SS Totenkopf, vytvořené z dozorců koncentračních táborů a mužů z SS Heimwehr Danzig.
Velitel XVI. armádního sboru generál Erich Hoepner neměl rád esesáky a zejména pak Theodora Eickeho. Byl rozhodnut zasadit se o jeho odvolání, pokud by bylo možné vznést obvinění ze špatného zacházení se zajatci nebo z jejich vraždění. Žádné z vyšetřování vedených za účelem prošetření incidentů však nebylo úspěšné.
SS-Hauptsturmführer Fritz Knöchlein stál v čele 14. roty I. praporu 2. pluku divize Totenkopf. Tento muž nařídil postřílet britské zajatce u Le Paradis. V této rané fázi války pociťovali rozhořčení nad zvěrstvy i někteří důstojníci Waffen-SS, a někteří ho prý dokonce vyzvali na souboj, byť k žádnému nakonec nedošlo. Po válce byl Knöchlein za svůj podíl na masakru oběšen.
115
Kapitola 10.
Benito Mussolini, Alfred Jodl a Adolf Hitler plánují západní tažení. Za Hitlerem nejblíže vzadu stojí náčelník Vrchního velitelství Wehrmachtu Wilhelm Keitel.
Příprava Hitlerovy výsadkové armády: Fallschirmjäger nacvičují výstup z kluzáku a útok na blízké nepřátelské pozice.
Válka v barvě
Generálporučík Erich von Manstein se stal autorem plánu, který vedl k porážce spojeneckých armád v západní Evropě. Vrchní velitelství odvážný záměr zprvu odmítlo, ale Manstein jej dokázal přednést osobně Adolfu Hitlerovi, který jej nadšeně přijal. Sám diktátor později prohlásil: „Ze všech generálů, s nimiž jsem o novém plánu útoku na Západ hovořil, byl Manstein jediný, kdo mi rozuměl.“
Německá pěchota útočící přes Belgii; dobře vybavená ke zdolávání četných vodních překážek protínajících krajinu.
Lehký bombardér Fairey Battle s tříčlennou osádkou a omezeným pumovým nákladem představoval nepříliš povedenou konstrukci. Přesto se ho vyrobilo více než 2 000 kusů, které se ale uplatnily spíše na vedlejších bojištích a ve výcvikové roli.
173
Kapitola 10.
Bombardéry Dornier Do 17 (přezdívané létající tužka) přelétají nízko nad Kentem. Spojenečtí stíhací piloti si užívají vzácnou chvíli klidu během bitvy o Británii, než je sirény pošlou do vzduchu.
Některé typy německých bombardérů měly bohatě prosklenou příď, která umožňovala skvělý výhled a tím umožňovala osádce včas zpozorovat svůj cíl nebo nepřátelské letouny.
186
Válka v barvě
Přišel rozkaz „scramble“ (šplhat/vyškrábat se) a piloti stíhacích letounů RAF běží ke svým strojům. Spitfiry Mk.I od 610. perutě hlídkují v červnu 1940 nad jihovýchodní Anglií. Když Luftwaffe zahájila těžké útoky na letiště, tato jednotka operující ze základny Biggin Hill startovala k ostrým akcím dvakrát až třikrát denně.
187