˜ od roku 623 po současnost ˜
ilustrovaná
encyklopedie
„To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající,“ zvolal nadšeně praotec Čech, když po dlouhé pouti stanul se svým lidem na vrcholu hory Říp. Tehdy se podle kronikářů začala psát historie českého národa
Čech měl prý i bratra Lecha, který podle pověstí došel do Polska a v některých verzích mýtu i bratra Rusa, který obsadil Rusko
praotce Čecha jako zakladatele našeho národa poprvé zmínil kronikář Kosmas ve své Kronice české dokončené roku 1125. Příběh poté převzali i další kronikáři. Objevil se v Kronice tak řečeného Dalimila (12. století) nebo v dílech Přibíka Pulkavy (14. století) a Václava Hájka z Libočan (16. století). Co kronikáři o praotci napsali?
Vojvoda Čech a jeho bratr vojvoda Lech žili spokojeně se svými kmeny v Charvátské zemi (dnešní Chorvatsko). Obdělávali svá políčka, sklízeli obilí. Jenže v okolí se stále častěji strhávaly boje mezi místními kmeny, a tak se bratři vydali hledat nový, klidnější domov, zemi zaslíbenou.
Po strastiplné cestě praotec Čech stanul na hoře Říp. (Podle Václava Hájka to bylo přesně roku 644.) A rozhodl se v neosídlené a úrodné zemi usadit.
Historici však mají jasno. Žádný Čech nikdy nežil a celý příběh je jen mýtus.
Ostatně kdyby Čech skutečně přišel v onom roce 644 do Čech, nenašel by je prázdné. Už ve 4. století osídlil zemi kolem Řípu keltský kmen Bójů. Právě podle něj začali římští historici říkat středočeské kotlině Bohemia, což v latině znamená Čechy. Později je vystřídaly germánské kmeny a někdy v 6. století se k nám začaly stěhovat slovanské kmeny.
Tato doba až do období kolem roku 867, kdy nastoupil na trůn první český kníže Bořivoj, je však zahalená tajemstvím a moc o ní nevíme. Proto se později začaly objevovat pohádky o prvních Češích, které Kosmas zaslechl a zapsal jako skutečnost.
A zatímco Čechy byly ponořené do temné mlhy historie, vznikl v 7. století na Moravě první doložený státní útvar na našem území. Vládl mu jistý Sámo …
Vděčný lid nazval prý novou zemi po svém vojvodovi!
Vestředověku přes naše území vedla důležitá obchodní stezka zvaná hedvábná, a právě po ní, jak píše Fredegar, se k nám dostal franský kupec Sámo s kupeckou karavanou. V té době bojovaly slovanské kmeny s výbušnými Avary, kteří vytvořili v 6. století na Balkáně mocný kmenový svaz Avarský kaganát. Podle
V temném 7. století žily ve střední Evropě slovanské kmeny. Do jejich čela se postavil jistý Sámo z franské říše a spojil je v první státní útvar na našem území. V roce 631 pak porazil u Wogatisburgu vojsko krále Dagoberta, čímž upoutal pozornost franského kronikáře Fredegara. Nebýt tohoto vítězství, nejspíš bychom se o Sámovi nikdy nedozvěděli
Kdy žil ?–658/659
Kdy vládl asi 623–658/659
ka, Německa a Slovinska, jeho centrum se nacházelo na jižní Moravě.
Fredegara byli Slované Avarům podřízení a museli jim sloužit – bojovat za ně v prvních řadách či třeba platit vysoké poplatky. Podle dnešních historiků spíš obě etnika spolupracovala a vzájemně se kulturně obohacovala, přesto však mezi nimi docházelo ke třenicím. Do čela jedné skupiny slovanských bojovníků se pak, nevíme proč, postavil Sámo. Informace o jeho boji s Avary nemáme, ale zřejmě musel být úspěšný, protože si ho slovanské kmeny zvolily za svého vůdce. To naznačuje, že to byl statečný bojovník i dobrý stratég.
Sámova říše
Pojem říše je nepřesný, šlo vlastně o kmenový svaz vzniklý spojením slovanských kmenů. Ležel na území dnešní České republiky, části Slovenska, Polska, Rakous-
Do historie se zapsal roku 631. Na území „říše“ byli přepadeni a zavražděni franští kupci. Král Dagobert požadoval od Sáma náhradu škody, ten to však odmítl, a tak proti němu Dagobert vytáhl na vojenské tažení. Tuto záminku popsal Fredegar, skutečný důvod tažení ovšem mohl být jiný, například snaha o rozšíření území. Nepřátelé se střetli u slovanského hradiště Wogatisburg, které leželo nejspíš v západních Čechách. V něm se Sámo se svými válečníky opevnil. Frankové hradiště několik dní marně dobývali, a jakmile byli vyčerpaní, Sámovi vojáci je pobili.
Další otazník
Tímto vítězstvím Sámo upevnil svou moc a rozšířil svůj vliv. Jestli a jak dlouho „říše“ pokračovala po jeho smrti, však není jasné, písemné prameny chybí. Možné je ale i to, že se postupně přeměnila ve Velkomoravskou říši.
◊ asi 623/624 Sámo se postavil do čela kmenového svazu
◊ asi 626 Vytlačení Avarů z území svazu
◊ 629 Dagobert se stal králem Franků
◊ 631 Sámo porazil Franky u Wogatisburgu
◊ 658/659 Sámo zemřel
Na tuto otázku není lehké odpovědět. Fredegar si totiž pravděpodobně některé informace přibarvil. Podle Sámova jména historici usuzují, že sice pocházel z franské říše, ale měl keltský původ. Nejsou si ani jistí, že byl skutečně kupcem. Jeho válečnické schopnosti ukazují spíše na to, že mohl kupeckou karavanu doprovázet jako prospektor (průzkumník), velmož či diplomat.
Založil první státní útvar na našem území!
Legendy Václava vykreslují jako mnicha na trůně. Mírumilovného panovníka, který konal za svého života i posmrtně zázraky a zemřel jako mučedník. Bylo to opravdu tak?
Kdy žil asi 895/907–935 (případně 929)
Kdy vládl asi 921/925–935 (případně 929)
Kdo to je Patron české země
◊ mezi 895 a 907
Václav se narodil
◊ 921
Drahomíra se stala Václavovou regentkou
◊ 924/925
Václav se ujal vlády
◊ 929 Uzavřel mír s Jindřichem Ptáčníkem
◊ 930 Založil rotundu sv. Víta (na místě budoucí katedrály sv. Víta)
◊ 28. září 935
Byl zabit ve Staré Boleslavi
Hlavním zdrojem informací o životě knížete Václava jsou legendy. Jejich autoři se však příliš nezajímali o věrohodnost, ale spíš o vytvoření kultu Václava jako mučedníka a světce.
Tajemné dětství a mládí
O jeho dětství a mládí prakticky nic nevíme! Byl to nejstarší syn knížete Vratislava a snad jeho manželky Drahomíry. Pravděpodobně jej na hradišti Budeč vychovávala jeho babička Ludmila.
Po Vratislavově smrti roku 921 začal boj o moc mezi Drahomírou a Ludmilou, který vyhrála kněžna vdova. Svou sokyni Ludmilu dokonce nechala zavraždit. Jako Václavova regentka vládla až do roku 924 nebo 925, kdy se sám ujal vlády a matku z Prahy vyhnal.
Kořistnické výpravy
Od začátku vlády Václav vsadil na budování dobře vycvičené a vyzbrojené knížecí družiny. Jak dokazují zranění na jeho lebce, nevyhýbal se přímým vojenským střetnutím. Výpady podnikal výhradně na východ, na západě byla mocná východofranská říše. Jejich cílem byl především
Legendy vyprávějí, že Boleslav a jeho družiníci Václava úkladně zavraždili u dveří kostela. Podle historiků je však možné, že byl zabit nešťastnou náhodou v potyčce, která se mezi ním a bratrem strhla cestou na mši. V každém případě měli Václav a Boleslav problematický vztah, který měl kořeny už v dřívějších sporech Drahomíry a Ludmily. Boleslav rovněž nesouhlasil s podřízeností Sasku.
Za
Václava žilo v Čechách a na Moravě odhadem asi 600 tisíc lidí!
zisk otroků, které pak Václav údajně prodával muslimským vládcům na Pyrenejském poloostrově.
Spor se Saskem
Václav byl stejně jako jeho předchůdci spojencem Bavorska, proto neuznával svrchovanost výbojného Saska a zvolení saského vévody Jindřicha Ptáčníka východofranským králem. A to ani poté, co se Bavorsko přidalo na saskou stranu. V roce 929 proto Jindřich s bavorským vévodou vtrhli do Čech a pronikli až k Praze.
Aby Václav zabránil vydrancování země, podvolil se a uznal Jindřichovu svrchovanost. Musel pak králi vyplácet tribut (daň z míru), stal se ale také jeho spojencem. Jindřich mu dokonce na výraz uznání daroval relikvie sv. Víta, který se stal patronem české země.
Poslední roky vlády a smrt Co se dělo v následujících šesti letech, je nejasné. Podle legend se Václav rozhodl vzdát vlády a odejít jako mnich do Říma. V každém případě to neudělal. V září 935 totiž jako kníže navštívil svého bratra Boleslava ve Staré Boleslavi, kde ho ráno 28. září zabili Boleslavovi družiníci! Pár let nato byl Václav prohlášen za svatého.
časů knížete
Podle bájných legend a pověstí založili přemyslovský rod kněžna Libuše a Přemysl Oráč. Jejich příběh je jako z pohádky. A stejně jako pohádky se nejspíš nikdy nestal!
Krok
Podle kronikáře Kosmy vládl v Čechách v dávných dobách jistý vojvoda Krok, který měl tři dcery – Tetu, Kazi a Libuši. Po jeho smrti usedla na knížecí stolec nejmladší a nejchytřejší Libuše. Některým mužům se ale nelíbilo, že jim vládne žena. „Hanba mužům, kterým vládne žena,“ říkali. Libuši nezbylo nic jiného, než svolit k nové volbě knížete.
Oral jsem, oral…
Libuše byla věštkyně, bohové jí proto zjevili, kdo se má stát novým knížetem:
„Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…“
A jak kněžna předpověděla, tak se i stalo. Její bělouš zavedl posly do vesničky Stadice, kde na poli opravdu oral urostlý muž jménem Přemysl. Ten nabídku přijal, oženil se s kněžnou a stal se zakladatelem slavného rodu!
Hostivít
Bájná knížata
Po něm prý vládlo dalších sedm knížat –Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. O něm se říká, že byl otcem prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje I. (852?–890?). Tolik se píše v legendách. Ale jak to bylo ve skutečnosti?
Mlhavá realita
Historikové bohužel nemají, s trochou nadsázky, o původu Přemyslovců ani páru. Písemné prameny ze 7. a 8. století, kdy měl žít i Přemysl, chybí. První zmínka o něm je až v Kristiánově legendě, která je nejspíš z 10. nebo až z 12. století.
Jedna z teorií pak dokonce říká, že Přemyslovci pocházejí z rodu moravských knížat. Podle ní byl Bořivoj I. synem moravského knížete Rostislava z dynastie Mojmírovců, kteří svůj původ odvozovali už od samotného kupce Sáma!
◊ Víš, že? Pokud Přemysl žil, rozhodně nepocházel ze Stadic. Ty v té době ještě neexistovaly!
Nezamysl
Mnata
Vojen
Vnislav
Češi jej v oblibě neměli. Byl pro ně králem cizincem, který spoustu času trávil za hranicemi země. Kde se totiž něco důležitého dělo, nesměl český král chybět!
Kdy žil 1296–1346
Kdy vládl 1310–1346
Přezdívka Král cizinec, Slepý
◊ 1296
Narodil se v Lucemburku, dětství strávil na francouzském dvoře
◊ 1310
Oženil se s Eliškou Přemyslovnou, odjel do Čech
◊ 1311
Korunovace českým králem
◊ 1315–1318
Občanská válka mezi šlechtou a králem
◊ 1319
Eliška se pokusila Jana sesadit z trůnu
◊ 1325
Nechal razit florény
◊ 1330
Zemřela Eliška Přemyslovna
◊ 1334
Svatba s Beatrix Bourbonskou
◊ 1344
Založení pražského arcibiskupství
◊ 1346
Padl v bitvě u Kresčaku
Tragickou smrtí mladého krále Václava III. Přemyslovci vymřeli po meči a čeští páni si za krále zvolili Jindřicha Korutanského. Ten se ale jako panovník neosvědčil, takže se brzy začali rozhlížet po vhodnějším kandidátovi. Do oka jim padl čtrnáctiletý Jan, syn římského krále Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.
Jindřich VII. se nechal přesvědčit, aby Jana oženil s o čtyři roky starší princeznou Eliškou Přemyslovnou. Svatba se konala v září 1310 v německém Špýru a Jan po ní odjel do Čech. Jeho postavení nebylo jednoduché. Byl nezkušený, neznal jazyk a potřeboval rádce. Čeští páni ale hleděli na své zájmy. Není divu, že si na dvůr povolal své lidi z ciziny. To se však domácí šlechtě vůbec nelíbilo.
Pach smrti!
V roce 1315 vypukla občanská válka, která trvala tři roky. Válka, hladomor i černá smrt se podepsaly na životech poddaných. Podle Zbraslavské kroniky na tom byli někteří sedláci a venkované tak špatně,
Prabábou Lucemburků byla podle legendy Meluzína, kouzelná bytost, která se jednou za týden měnila od pasu dolů v hada. Vdala se za pána Raymonda, který o jejím tajemství nevěděl. Žili spolu šťastně a měli deset synů. Jednoho dne ale Raymond na její tajemství přišel. Meluzína se pak proměnila v okřídleného polohada a odletěla. Jako předzvěst neštěstí se pak prý zjevovala kolem francouzských hradů.
že se pojídali navzájem! Smír se podařilo dojednat až s pomocí římského krále Ludvíka Bavora. Jan doufal, že bude klid. Jenže Elišce se nelíbilo, že šlechtě v mnohém ustoupil, tak se v roce 1319 pokusila vojensky obsadit Prahu. Dosáhla tím však jen rozpadu jejich, z počátku láskyplného, manželství. Jan už jí nikdy nevěřil.
Všude dobře, v cizině líp
Po těchto událostech pobýval Jan raději v cizině, účastnil se turnajů a velkých bitev. S mečem v ruce se cítil ve své kůži. Říká se, že české země mu sloužily jen jako zdroj financí. Není to ale úplně pravda. Podporoval například dláždění městských ulic a od roku 1325 nechal razit florény, první zlaté české mince. A za jeho vlády bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství.
Slepý král
V letech 1319 až 1329 připojil Jan k českému státu část Horní Lužice, Slezska a trvale i Chebsko. Neúspěšně se pokoušel ovládnout i sever Itálie. V roce 1339 kvůli dědičné zrakové vadě oslepl, v zahraničí je proto známý pod přízviskem Slepý. Padl jako pravý rytíř v bitvě u Kresčaku, jedné z bitev stoleté války. Prý ještě předtím zvolal: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“
Jan byl posledním králemrytířem středověku!
Karel se narodil 14. května 1316. Podle všeho přišel na svět v obyčejném
měšťanském domě v Praze. Jeho rodiče, král Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, ho nechali pokřtít jako Václava.
V necelých sedmi letech ho král Jan poslal na výchovu do Francie ke dvoru krále Karla IV. Sličného. Krátce po příjezdu byl Václav biřmovaný. Přijal jméno Karel a oženili ho s Blankou z Valois.
Asi neexistuje známější postava českých dějin. Právem byl tento rozvážný státník, úspěšný diplomat i stavitel katedrál a hradů zvolen největším Čechem všech dob!
V následujících letech spolu Jan s Karlem nevycházeli moc dobře. Jan však nakonec syna podpořil v roce 1346 při volbě římským králem. Ještě téhož roku otec zemřel, a Karel se tak stal i českým králem. Korunován byl 2. září 1347.
Italský křest ohněm
V roce 1330 ho otec pověřil, aby jej zastupoval v lombardské Pavii. Karel tam málem přišel o život! Už třetí den po příjezdu mu totiž naservírovali otrávenou snídani! Naštěstí držel ranní půst, protože chtěl jít na mši, takže vyvázl bez újmy.
V Itálii Karel sbíral i první válečné zkušenosti. V listopadu 1332 se vyznamenal v bitvě u San Felice a byl pasován na rytíře.
Na naléhání českých pánů se v roce 1333 vrátil do Prahy. Zemi prý našel zpustošenou a začal s její obnovou. Počínal si jako mladší král, i když byl jen moravský markrabě, což Jana rozhněvalo. Kvapem se vrátil do Prahy a ukázal Karlovi, kde je jeho místo.
Za Karlovy vlády České království vzkvétalo a stalo se centrem Svaté říše římské. Karel nechal opravit Pražský hrad, založil Nové Město pražské a udělal z Prahy moderní město. Taková metropole se neobešla bez kvalitního vzdělání. V roce 1348 proto založil Karlovu univerzitu, která funguje dodnes. Další nádhernou památkou z té doby je Karlův most postavený v letech 1357 až 1402. V lesích na Berounsku se zase tyčí od roku 1357 hrad Karlštejn, kde měly být uloženy korunovační klenoty. Díky obratné diplomacii a sňatkové politice (Karel byl čtyřikrát ženatý) připojil k Českému království
Horní a Dolní Lužici, Horní Falc, knížectví Svídnické, Javorské a nakonec i Braniborsko, o které velmi stál.
Karel IV. zemřel na zápal plic v listopadu 1378. Jeho syn Václav měl před sebou těžký úkol. Vyrovnat se svému otci.
Se srdcem rytíře
Karel miloval turnaje a často se jich sám v přestrojení účastnil. V roce 1350 při jednom tajném turnaji spadl z koně a těžce se zranil. Poškodil si páteř, zkřivily se mu ruce a dokonce na nějakou dobu ochrnul! Od té doby bojoval spíš pomocí diplomacie než meče.
◊ 1316
Narodil se v Praze
◊ 1323
Odjel do Francie a oženil se s Blankou z Valois
◊ 1333
Vrátil se do Českého království a stal se markrabětem moravským
◊ 1346
Byl zvolen římským králem
◊ 1347
Byl korunován českým králem
◊ 1349
Svatba s Annou Falckou
◊ 1353
Svatba s Annou Svídnickou
◊ 1355
Byl korunován císařem Svaté říše římské
◊ 1363
Svatba s Eliškou Pomořanskou
◊ 1378
Zemřel na zápal plic
Zpustošenou zemi proměnil v centrum Svaté říše římské!Kdy vládl 1346–1378 Kdy žil 1316–1378
Na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou se rozkládá nejvýznamnější český hrad. Po staletí byl sídlem českých knížat a později i králů. A také dvou římských císařů. Tím prvním byl Karel IV.
Když se však budoucí římský císař a český král vrátil v sedmnácti letech roku 1333 do rodné Prahy, našel královský palác Pražského hradu v rozvalinách. Stálo jen přízemí a několik stěn prvního patra. „Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi,“ napsal Karel ve svém životopise.
A ostatní majetek, třeba královské hrady? Ty byly v zástavě. Jan Lucemburský totiž potřeboval peníze na válčení... Mladý kralevic se však dal do práce. Začal vyplácet zastavené nemovitosti a palác opravovat.
Neboj, nespal pod mostem Mezitím se ubytoval v jednom měšťanském domě a roku 1334 ho pak purkrabí Hynek Berka z Dubé nechal žít v purkrabství na hradě. Odtud mohl lépe dohlížet na stavbu. A že byla na tu dobu v Čechách nevídaná! Karel se v mnohém nechal inspirovat architekturou, kterou znal z Paříže.
Královský palác rozšířil a přestavěl ho ve velkolepé panovnické sídlo s velkým reprezentativním sálem. Svatovítský kostel pak u příležitosti povýšení
Karel IV. bydlel s manželkou v novém dvoupatrovém křídle v západní části paláce. Jak jejich bydlení vypadalo, odhadují historici z dobových materiálů. Jedna velká komnata s krbem nejspíš sloužila jako obytná, druhá s prevétem (záchodem) jako ložnice. Na stěnách visely pestrobarevné koberce. Nábytku v Karlově době v palácích obecně moc nebývalo, nejdůležitější byla truhla. Ukládalo se do ní prádlo, cennosti i dokumenty, sloužila také jako stůl nebo lavice.
pražského biskupství na arcibiskupství nechal přestavět na krásnou gotickou katedrálu.
Hrad a další panovníci
Ačkoliv si Karel IV. dal s přestavbou Hradu hodně práce, jeho syn Václav IV. v něm žít nehodlal. Studený středověký hrad neodpovídal jeho představám o moderním bydlení, a tak si na Starém Městě nechal postavit luxusní rezidenci Králův dvůr. Sídlili tam také další panovníci a opuštěný Pražský hrad mezitím opět chátral.
Až Vladislav Jagellonský se rozhodl, že mu vrátí zašlou slávu. Nastěhoval se do něj v roce 1483 a s vervou se pustil do stavebních úprav. Dal vystavět třeba reprezentativní Vladislavský
sál. Vladislav nakonec pře-
sídlil do Budína, ale Pražský hrad se ještě jednou stal panovnickým sídlem. Bylo to za vlády Rudolfa II., který do Prahy přenesl svůj císařský dvůr. Císař založil například severní křídlo Hradu, kde nad konírnou vznikl slavnostní Španělský sál a Rudolfova galerie.
◊ Víš, že?
Pražský hrad je největším souvislým hradním komplexem na světě!
1 Bílá věž
2 Biskupská věž
3 Biskupský dům
4 Katedrála sv. Víta
5 Věžová brána
6 Kostel zasvěcený snad sv. Bartoloměji
7 Královský palác
8 Kolmé křídlo paláce (jezdecké schody) vzniklé až za Václava II.
9 Kaple Všech svatých
10 Bazilika a klášter sv. Jiří
11 Purkrabství
12 Černá věž
Kopec, na kterém Hrad stojí, byl osídlený už kolem roku 3200 př. n. l. Hrad byl založený jako dřevěné opevněné hradiště v 9. století.
Mocenským centrem Čech se stal na přelomu 9. a 10. století, kdy na něj přesídlil kníže Spytihněv. Od roku 1918 v něm sídlí prezidenti.
Byl prvním prezidentem Československé republiky. Sám se zasloužil o její vytvoření a byl navržen na Nobelovu cenu míru
Kdy žil
Ve funkci
◊ 1850 Narodil se v Hodoníně
1850–1937
1918–1935
Tatíček Masaryk, prezident Osvoboditel
◊ 1876 Obhájil doktorát z filozofie
◊ 1878
Oženil se s Charlottou Garrigue
◊ 1882
Začal přednášet filozofii na pražské univerzitě
◊ 1914–1918
Za 1. světové války byl v zahraničním exilu
◊ 1918
Byl poprvé zvolen českým prezidentem
◊ 1935 Vzdal se prezidentského úřadu
◊ 1937
Zemřel v Lánech
Jeo něm známo, že se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Málo se však ví, že se nejmenoval Masaryk. Jeho otec Jozef byl prostý Slovák příjmením Maszárik. Masarykem se stal až na gymnáziu v Brně.
Když mu bylo čtrnáct, poslal ho otec do Vídně, kde se měl učit zámečníkem. Než se však rodiče nadáli, byl doma. Ve Vídni se mu nelíbilo. Nakonec ho přijali na Německé gymnázium v Brně, odkud ho málem kvůli neposlušnosti vyhodili. Přestoupil proto na Akademické gymnázium ve Vídni. Po maturitě studoval filozofii na vídeňské univerzitě. Doktorát získal v roce 1876.
Tomáš Garrigue
Během následujícího roku se seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigue. Svatba se konala 15. března 1878 v New Yorku. Od té doby nosil Masaryk i její jméno.
Rok poté získal titul docenta filozofie a narodila se mu dcera Alice. Později přibyli synové Hubert a Jan a další dvě dcery. Od roku 1882 Masaryk vyučoval na české části
Období mezi léty 1918–1938 se říká první republika. Vytvořit samostatný stát nebylo jednoduché, neexistovala na to žádná příručka. Jen pro představu – bylo třeba uhájit hranice země, sepsat novou ústavu a zákony, provést měnovou reformu a mnoho dalšího. Masaryk měl jako hlava státu větší pravomoci než současní čeští prezidenti. Zasadil se velkou měrou o to, že se Československo zařadilo mezi prosperující země Evropy.
Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze. Ve sporech o Rukopisy a také v případě tzv. Hilsneriády se postavil za fakta navzory mínění většiny. Boj za pravdu mu často vynesl nenávist a nadávky.
Jako vlastenec se zapojoval i do veřejného dění – byl dvakrát zvolen říšským poslancem. Tehdy byl ještě zastáncem myšlenky rovnoprávného Česka v rámci monarchie. Po vypuknutí války rychle změnil názor. Byl na něj vydán zatykač a nesměl se do monarchie vrátit. Pobýval například v USA, ve Francii, v Anglii nebo v Rusku, kde setkal s čs. legionáři.
Při svých pobytech v cizině přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti samostatného československého státu. Spolupracoval také s dalšími vlastenci žijícími v exilu.
Tatíček Masaryk
Jeho úsilí přineslo ovoce. Po skončení války vzniklo 28. října 1918 svobodné Československo, které uznaly i světové mocnosti. Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prezidentem republiky.
Hlavou státu byl až do roku 1935, kdy kvůli zdravotnímu stavu abdikoval. Zemřel o dva roky později na mozkovou mrtvici. Za jeho zásluhy mu parlament udělil titul „Prezident Osvoboditel“ a byl sedmnáctkrát nominován na Nobelovu cenu míru.
Pocházel z Plzeňska z rolnické rodiny. Po maturitě začal studovat v Praze filozofii a ve studiích pokračoval v Paříži, Berlíně a Dijonu. V roce 1909 se stal doktorem filozofie. O tři roky později už přednášel na univerzitě v Praze.
Zkušenosti z ciziny se Benešovi hodily po vypuknutí 1. světové války, kdy se přidal k zahraničnímu odboji vedenému Masarykem proti Rakousku-Uhersku. Roku 1915 odešel do Paříže. Přednášel tam na univerzitě, psal články do tisku a podílel se tak na propagaci československého politického programu. Pomohl ustanovit Československou národní radu a přispěl k jejímu uznání státy Dohody. Po vyhlášení samostatného Československa se stal prvním ministrem zahraničí za Českou stranu národně socialistickou.
Mnichovská zrada
Po smrti Masaryka zvolili Beneše prezidentem země. Měl však před sebou těžké časy. V Německu se v roce 1933 chopili moci nacisté v čele s Adolfem Hitlerem a Československo se ocitlo v ohrožení. V roce 1938 si Hitler začal nárokovat pohraniční oblasti Československa, ve kterých žilo více než
50 procent německého obyvatelstva. Vláda mu je odmítla postoupit.
Italský premiér Mussolini, britský
premiér Chamberlain a francouzský
premiér Daladier se však sešli 29. září
s Hitlerem v Mnichově a podepsali dohodu, která jeho požadavkům vyhověla.
Chtěli tak zabránit válce v Evropě. Beneš
Po boku T. G. Masaryka patřil k vůdcům československého odboje proti Rakousku-Uhersku a pomohl ke vzniku Československa. Netušil, že dvacet let poté bude ze země utíkat znovu
Kdy žil 1884–1948 ve funkci 1935–1938 a 1945–1948, jako prezident v exilu 1938–1945
měl před sebou těžké rozhodnutí – podřídit se, nebo se pokusit o odpor? Věděl však, že bez spojenců proti silnějšímu Německu neuspěje a na podmínky Mnichovské dohody přistoupil. Poté abdikoval a odcestoval do zahraničí.
Podruhé v exilu
Ani obětování Československa válce nezabránilo. Začala 1. září 1939. Beneš ji strávil v Londýně, kde vytvořil exilovou vládu. V roce 1941 ji uznal Sovětský svaz i Británie. Vláda vydávala i vlastní dekrety (zákony), které měly po válce platit. Po porážce Německa na jaře 1945 byl Beneš opět zvolen prezidentem Československa.
Komunistický převrat
První poválečné volby vyhrála komunistická strana a předsedou vlády se stal Klement Gottwald.
Komunisté postupně omezovali demokracii, v zemi začal růst vliv Sovětského svazu. V únoru 1948 pučem ovládli celou vládu. Beneš, v té době už velmi nemocný, v červnu pod tlakem odstoupil a v září zemřel. Československo čekalo čtyřicet let komunistické diktatury.
Část dekretů vydaných exilovou vládou v Londýně se týkala poválečného vypořádání s československými Němci, Maďary a kolaboranty (spolupracovníky s nacisty). Na jejich základě přišli o majetek i občanství. Při nuceném vysídlení Němců došlo ale také k mnoha křivdám a krutostem.
◊ 1884
Narodil se v Kožlanech na Plzeňsku
◊ 1909
Stal se doktorem filozofie
◊ 1915
Odešel do zahraničního protirakouského odboje
◊ 1919
Stal se prvním čs. ministrem zahraničí
◊ 1935
Byl zvolen prezidentem
◊ 1938
Po přijetí mnichovské dohody odešel do exilu
◊ 1945
Po skončení války se stal opět prezidentem
◊ 1948
Vládu v zemi převzali komunisté, Beneš půl roku nato zemřel
Stál v čele země v pohnuté době, kdy ji obsadilo nacistické Německo. Češi ho považovali za zrádce. Přitom se snažil mírnit dopady nacistické okupace, tedy dokud mu to zdraví dovolovalo
Kdy žil
1872–1945
ve funkci 1938–1939 jako prezident Česko-Slovenské republiky, 1939–1945 jako státní prezident protektorátu Čechy a Morava
◊ 1876
Narodil se v Trhových Svinech u Českých Budějovic
◊ 1895
Stal se doktorem práv
◊ 1902
Svatba s Marií Klausovou
◊ 1925
Stal se prezidentem Nejvyššího správního soudu
◊ 1938
Zemřela Marie Háchová
Hácha byl zvolen prezidentem republiky
◊ březen 1939
Stal se státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava
◊ září 1939
Vypukla 2. světová válka
◊ 1945
Skončila 2. světová válka
Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici
Narodil se jako Emil Dominik Josef Hácha do rodiny úředníka Josefa Emanuela Háchy. Byl chytrý chlapec, dokonce mu odpustili první třídu, takže mohl nastoupit rovnou do druhé. V roce 1895 dokončil studium práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Během 1. světové války působil jako rada Správního soudního dvora ve Vídni.
Po vzniku Československa byl nejprve členem Nejvyššího správního soudu a od roku 1925 také jeho prezidentem. Současně působil na fakultě práv Univerzity Karlovy v Praze. Byl uznávaným odborníkem na mezinárodní právo.
Děti zlaté, Hácha to podepsal!
V září 1938 byl prezident Edvard Beneš donucen přijmout takzvanou Mnichovskou dohodu, kterou se území státu zmenšilo o pohraniční oblasti ve prospěch Německa, a vzápětí abdikoval. Místo něj byl 30. listopadu zvolen nestranný Hácha.
Přesně 14. března 1939 si Hitler Háchu pozval do Berlína. Týž den slovenský
sněm v Bratislavě vyhlásil nezávislost –vznikl Slovenský štát. Hitler na Háchu tlačil, aby zbytky země svěřil do péče říše. Hácha nechtěl. Ale Hitler vyhrožoval, že případný odpor všemi prostředky potla-
čí. Hácha během jednání dostal srdeční záchvat a nakonec ustoupil. Následujícího dne německá vojska obsadila zbytek českých zemí. Vznikl protektorát Čechy a Morava s Háchou jako státním prezidentem.
Hácha zprvu nebyl Hitlerovou loutkou. Odmítl mu slíbit věrnost, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů a udržoval kontakt s exilovým prezidentem Benešem, který sídlil v Londýně.
Situace se změnila po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. Hitler Háchovi vyhrožoval, že český národ vyhladí. Hácha to už neunesl, navíc byl vážně nemocný. Rezignoval na vše, stáhl se na zámek do Lán, kde podepisoval dokumenty podstrčené Němci a sloužil jako nástroj jejich propagandy.
Po skončení války v květnu 1945 byl pro spolupráci s Němci (kolaboraci) zatčen. Měsíc nato zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci.
Druhá světová válka začala 1. září 1939 napadením Polska a skončila 2. září 1945 (v Evropě už 8.– 9. května 1945). Šlo o nejkrvavější konflikt dějin. Na jedné straně stálo především nacistické Německo, Japonsko a zprvu i Itálie, na straně druhé např. Velká Británie, Francie, později i Sovětský svaz, USA a další státy. Válka výrazně zasáhla civilní obyvatelstvo. Zahynulo během ní přes 60 milionů lidí.
Současná prezidentská standarta
V roce 1918 vzniklo samostatné Československo.
Po dlouhých staletích monarchie se začaly psát dějiny republiky. A správná republika musí mít i své státní symboly!
Dnes mezi státní symboly patří velký a malý státní znak, státní barvy (trikolora) a vlajka, vlajka prezidenta republiky, prezidentská pečeť a státní hymna. Tyto symboly se od vzniku Československa měnily v souvislosti s politickou situací v zemi.
Všechny národy
Veliký znak republiky Československé byl vybrán v anketě a začal platit v březnu 1920. Skládal se ze dvou štítů. Na předním štítu se vyjímal stříbrný dvouocasý lev.
Zadní štít byl rozdělen na sedm polí. V pravém horním rohu byl znak Slovenska s třemi vrchy, v levém pak Podkarpatské Rusi s medvědem. V pravé střední části byla moravská šachovaná orlice, v levé černá slezská. A nakonec ve spodním levém rohu byl znak Ratibořska, uprostřed Opavska a vpravo Těšínska. Zadní štít nesli dva zlatí lvi, kteří stáli na lipových větvičkách, a pod nimi byla stuha s nápisem Pravda vítězí
S Rusí i bez Rusi
Tento znak platil až do roku 1939 a pak mezi lety 1945 až 1960, kdy byl součástí vlajky prezidenta republiky (standarty). Bylo to trochu směšné, protože Podkarpatská Rus k Československu po 2. světové válce již nepatřila!
Dnešní Velký státní znak je oproti tomu prvorepublikovému mnohem jednodušší. Má jen čtyři pole, na kterých je dvakrát český lev a moravská a slezská orlice.
Ostatní symboly
Proměnami, i když ne tak výraznými, prošly i další státní symboly. Změny neminuly například hymnu, kterou tvoří první sloka písně Kde domov můj. V době Československa k ní patřila jako druhá sloka i slovenská hymna Nad Tatrou sa blýska
Vlajka se zase původně skládala jen z bílého a červeného pruhu. Jenže tuhle kombinaci už měli Poláci. V roce 1920 se tedy změnila do dnešní podoby. Tvoří ji tři státní barvy, takzvaná trikolora. Nahoře je bílý pruh, dole červený a mezi ně je vsazen modrý klín. Alespoň ta se dodnes nezměnila!
Vlajka prezidenta republiky byla, mimo období 2. světové války, stejná od roku 1918 až do roku 1960
Velký státní znak ČSSR mezi lety 1960–1989
Takto dnes vypadá malý státní znak
