WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
David Grann WAGER
Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
© 2023 by David Grann
Published by arrangement with The Robbins Office, Inc. International Rights Management: Susanna Lea Associates
Podle anglického originálu The Wager: A Tale of Shipwreck, Mutiny, and Murder vydalo v edici H!story nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brně roku 2024. Žádná část této knihy nesmí být nijak použita či reprodukována bez písemného svolení, s výjimkou případů krátkých citací jako součásti kritických článků a recenzí.
Překlad Filip Drlík
Odpovědná redaktorka Zuzana Kačerová
Jazykový redaktor Aleš Antošík
Šéfredaktor Marek Vlha
Redakční spolupráce Jindřich Kačer, Vít Šebor, Jitka Vlha Stříšková
Grafická úprava a sazba David Dvořák
Mapy Jeffrey L. Ward
Malba na obálce Peter Monamy, Ship in Distress in a Storm, okolo roku 1720-1730, © Tate, London / Art Resouce, NY
Obálka John A. Fontana
Úprava české obálky David Dvořák
Jazyková korektura Vilém Kmuníček
Tisk a vazba PBtisk, a. s., Příbram
Vydání první
Jan Melvil Publishing, 2024
Všechny naše knihy najdete na www.melvil.cz
Chyby a připomínky: melvil.cz/chyby Recenze a pochvaly: melvil.cz/kniha-wager, libisemi@melvil.cz Kniha vychází také elektronicky a jako audiokniha.
ISBN 978-80-7555-229-7
WAGER: Skutečný
VĚNOVÁNO KYŘE, ZACHARYMU A ELLE
šiřitelná ukázka z knihy
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Jsme hrdiny vlastního příběhu.
— MARY MCCARTHY
Možná, že je tu šelma… Možná jsme to jen my.
— WILLIAM GOLDING, Pán
much
šiřitelná ukázka z knihy
Část druhá: Vstříc bouři
Výpočtová navigace
Bouře v bouři
V osamění
Záliv bolesti
Část třetí: Trosečníci
8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.
16. Mí vzbouřenci
17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Poznámka autora
Přiznávám, že jsem na vlastní oči neviděl, jak loď naráží do skalisek ani jak posádka svazuje kapitána. Rovněž jsem nebyl svědkem zrady ani vraždy. Strávil jsem však celé roky pročesáváním archiválií – vyplavených lodních deníků, tlejících dopisů, polopravdivých novinových článků, dochovaných přepisů ošemetného procesu u vojenského soudu. Především jsem však prostudoval svědectví uveřejněná těmi, kdo události nejen sledovali, ale zároveň jich byli součástí. Snažil jsem se shromáždit všechna fakta, abych se dopídil toho, co se skutečně stalo. Přesto se nelze vyhnout protichůdným a často znesvářeným svědectvím zúčastněných. Rozhodl jsem se tedy rozdíly nezahlazovat a nezastírat již tak mlhavé důkazy, ale představit všechny strany a vynesení verdiktu, posouzení historie, nechat na vás.
šiřitelná ukázka z knihy
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Prolog
Jediným nestranným svědkem bylo slunce. Celé dny sledovalo, jak se oceánem plaví podivný objekt, zmítaný nemilosrdným větrem a vlnami. Jednou či dvakrát narazil do útesu, a nechybělo tedy málo a náš příběh mohl skončit ještě dříve, než začal. Ale ať už přičiněním osudu, jak někteří později prohlašovali, nebo šťastnou náhodou loď kupodivu doplula do zátoky u jihovýchodního pobřeží Brazílie, kde ji spatřilo několik místních obyvatel.
Byl to prapodivný člun; patnáct metrů dlouhý a přes tři metry široký. Vypadal, jako by ho někdo poslepoval z rozličných kusů dřeva a látky a pak celý omlátil palicí. Plachty měl roztrhané a ráhno zlomené. Skrze trup do lodi prosakovala mořská voda a z jejích útrob se linul zápach. Kolemjdoucí, kteří se přiblížili dostatečně blízko, slyšeli znepokojivé zvuky – na palubě se tísnilo třicet mužů, vyhublých na kost. Jejich oděvy byly zchátralé a rozpadaly se. Tváře jim lemovaly zcuchané a prosolené vlasy připomínající mořské řasy.
Někteří byli tak zesláblí, že se neudrželi na nohou. Jeden dokonce záhy vydechl naposledy. Člověk, který ostatním zřejmě velel, se s vypětím všech sil zvedl a oznámil, že zastupuje trosečníky britské válečné lodi Wager Jeho Veličenstva.
Když zpráva dorazila do Anglie, setkala se s pochybnostmi. Wager vyplul z Portsmouthu v září roku 1740, během konfliktu se Španělskem, s 250 důstojníky a námořníky na palubě. Stejně jako ostatní plavidla ve velké eskadře byl pověřen
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
tajnou misí – zajmout španělskou galeonu plnou pokladů přezdívanou „kořist všech oceánů“. Eskadru však poblíž mysu Horn v cípu Jižní Ameriky zasáhl hurikán a všichni se domnívali, že se Wager i s celou posádkou potopil. Nicméně 283 dní od osudového střetnutí s živly se přeživší zázračně objevili v Brazílii.
Posádka Wageru totiž neutonula, ale ztroskotala na pustém ostrově u pobřeží Patagonie. Většina důstojníků a námořníků zahynula, ale jedenaosmdesát přeživších postavilo i z kusů vraku Wageru provizorní člun a vydalo se zpět na moře. Na palubě byli tak namačkaní, že se sotva mohli pohnout, zdolávali hrozivé vichřice a vlnobití, ledové bouře i zemětřesení. Během náročné cesty více než padesát mužů zemřelo, a když o tři a půl měsíce později dorazili poslední přeživší k břehům Brazílie, měli za sebou téměř pět tisíc kilometrů – jednu z nejdelších zaznamenaných trosečnických plaveb. Za svou vynalézavost a odvahu byli oslavováni. A jak poznamenal jejich velitel, bylo těžké uvěřit, že „lidská povaha dokáže snést taková utrpení, jaká jsme prožili“.
Šest měsíců nato ke břehům přirazil další člun. Tentokrát doplul během sněhové vánice k jihozápadnímu pobřeží Chile.
Byl ještě menší než předchozí plavidlo – v podstatě šlo o vykotlaný kmen poháněný plachtou ze sešitých přikrývek. Na palubě se nacházeli další tři trosečníci, v ještě žalostnějším stavu než jejich předchůdci. Byli polonazí a vyhublí; jejich těla se hemžila hmyzem ožírajícím kousky jejich masa. Jeden z nich upadl do takového deliria, že „o sobě vůbec nevěděl“, jak uvedl jeho společník. „Nepamatoval si naše jména… ani své vlastní,“ dodal.
Poté, co se muži zotavili a vrátili do Anglie, vznesli proti svým bývalým společníkům, kteří se vylodili v Brazílii, šokující
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy obvinění. Tvrdili, že to nejsou žádní hrdinové, ale vzbouřenci. V následném sporu s obviněními a protiobviněními na obou stranách vyšlo jasně najevo, že důstojníci a posádka lodi čelili po ztroskotání Wageru na ostrově těm nejnehostinnějším podmínkám. Tváří v tvář hladu a mrazu si postavili základnu a pokusili se obnovit námořní řád. Stále se zhoršující situace však důstojníky a posádku Wageru – ty údajné apoštoly osvícenství – uvrhla do hobbesovského stavu zkaženosti. Rozdělili se do znesvářených frakcí a docházelo k loupežím, opouštění bližních, a dokonce k vraždám. Několik mužů se uchýlilo ke kanibalismu.
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Po návratu do Anglie předvolala admiralita hlavní představitele obou skupin a jejich stoupence k vojenskému soudu. Hrozilo, že proces odhalí nejen skrývané temné stránky obviněných jednotlivců, ale i samotné říše, jejímž proklamovaným posláním bylo šíření civilizace.
Několik obviněných uveřejnilo své šokující – a značně rozporuplné – výpovědi o této „temné a spletité“ záležitosti, jak se jeden z nich vyjádřil. Záznamy o výpravě ovlivnily i filozofy Rousseaua, Voltaira a Montesquieua a později rovněž Charlese Darwina a dva velké romanopisce píšící o moři, Hermana Melvilla a Patricka O’Briana. Obvinění muži se v první řadě snažili admiralitu a veřejnost přesvědčit o pravdivosti své verze. Jeden z trosečníků sepsal své vlastní „věrné vyprávění“, přičemž zdůrazňoval: „Dával jsem si bedlivý pozor, abych [do svého příběhu] nevložil jediné slovo nepravdy. Neboť jakákoli nepravda by v díle, jež má očistit osobu autora, vyznívala zcela absurdně.“ Vůdce druhé strany ve své vlastní kronice tvrdil, že jeho nepřátelé předložili „nedokonalé vyprávění“ a „očernili nás nejhoršími pomluvami“. Přísahal: „O všem rozhoduje pravda. Pokud nás nepodpoří pravda, pak nás nepodpoří nic.“
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
šiřitelná ukázka z knihy
Určitou soudržnost, určitý smysl vtiskujeme chaotickým událostem své vlastní existence všichni. Probíráme se surovými obrazy svých vzpomínek, třídíme je, pozlacujeme a mažeme. Ve svých příbězích figurujeme jako hrdinové, a díky tomu dokážeme žít s tím, co jsme udělali – nebo neudělali.
Přeživší členové posádky však věděli, že na jejich výpovědích závisí jejich život. Kdyby nedokázali předložit přesvědčivý příběh, mohli by skončit pověšení na ráhně.
8. KAPITOLA Ztroskotání
WAGER: Skutečný příběh
šiřitelná ukázka z knihy
Vířící mořská voda natékala do ranhojičovy kajuty, v níž nehybně ležel kapitán David Cheap. Od svého úrazu kajutu nemohl opustit, takže srážku neviděl; poznal však hlasité škrábání, zvuk, kterého se děsí každý komandér – skřípání trupu o skály. V tu chvíli pochopil, že Wager, plavidlo jeho neukojitelných snů, je ztraceno. Věděl, že pokud přežije, čeká ho vojenský soud, který rozhodne, zda loď Jeho Veličenstva uvázla na mělčině „kvůli jeho umíněnosti, nedbalosti, či jiným selháním“. Bude shledán vinným – vinným podle soudu, vinným v očích Ansona, vinným sám před sebou – z toho, že ztroskotal s první válečnou plachetnicí, jíž kdy velel? Skončí tím jeho námořní kariéra? Proč ho první důstojník na nebezpečí neupozornil dříve? Proč ho ranhojič omámil opiem – „bez mého vědomí“, jak Cheap později zdůrazňoval, „proč říkal, že to je jen lék proti horečce“?
Nevyčerpatelná armáda vln pokračovala v útoku a Cheap cítil, jak se trup mezi skalisky otřásá jako chrastítko smrti. Bulkeley vzpomínal: „Čekali jsme, že se loď každou chvíli rozlomí […] prudké otřesy cloumaly všemi na palubě.“ Operace kosti v Cheapově rameni trvala téměř tři hodiny a kapitán stále trpěl obrovskou bolestí.
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Ke dveřím ranhojičovy kabiny brzy přistoupili Byron a Campbell, promočení jako přízraky z jiného světa. Kadeti Cheapa informovali o proběhlých událostech a pověděli mu o ostrově. Ležel přibližně na dostřel muškety a ze zdánlivě bažinatého, neúrodného, bouřemi bičovaného terénu vyrůstala do husté mlhy horská úbočí posetá křovinatým porostem. Byron prohlásil, že „ostrov neposkytoval jedinou známku osídlení“. Nabízel však možnost úniku. „Mysleli jsme pouze na záchranu vlastního života.“
Cheap jim nařídil, aby čtyři čluny, které byly připoutané k palubě, okamžitě spustili na vodu – jedenáctimetrový dlouhý člun, šestimetrový kutr, sedmapůlmetrovou bárku a pět a půl metru dlouhou jolu. „Jděte a zachraňte všechny nemocné,“ řekl.
Byron a Campbell Cheapa prosili, aby na záchrannou loď nastoupil s nimi. On však hodlal dodržet kodex mořeplavce: kapitán opouští loď jako poslední, i kdyby s ní měl jít ke dnu. „Mnou se nezabývejte,“ trval na svém. I námořník John Jones se kapitána pokoušel přesvědčit, aby loď opustil. Cheap mu údajně odpověděl: „Dokud nebudou zachráněny životy celé posádky, můj vlastní nemá žádnou cenu.“
Byron nad Cheapovou statečností žasl: „Vydával v té chvíli rozkazy s neuvěřitelně klidnou hlavou.“ Na jeho odhodlání však bylo cosi znepokojivého, jako kdyby věřil, že svou čest může vykoupit pouze vlastní smrtí.
Voda, šplouchající a vířící, stoupala stále výš a výš. Nad vším se nesl lomoz mužů a chlapců prchajících z paluby a úděsné, ohavné skřípání dřeva o kámen.
John Bulkeley se snažil spustit přepravní čluny na moře, ale na lodi nezůstal jediný stěžeň, přes který by je mohl nechat vytáhnout, a dříve spořádanou posádku zachvátila panika
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy a zmatek. Většina mužů neuměla plavat, a potýkala se tak s pochmurným rozhodováním – skočit do příboje a pokusit se dostat ke břehu, nebo otálet na rozpadající se plachetnici?
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Dlouhý člun – největší, nejtěžší a nejdůležitější přepravní plavidlo – ležel rozštípnutý a pohřbený pod troskami. Muži však zjistili, že jeden z lehčích člunů, bárku, mohou odtáhnout po palubě. No tak, rychle! Chyťte ho a zvedněte! Teď, nebo nikdy. Bulkeley spolu s několika silnými námořníky vyzvedl bárku nad bort a pomocí lan ji spustil na moře. Muži se překotně hrnuli na její palubu, pošťuchovali se a jeden druhého odstrkovali. Někteří z nich dolů seskočili a člun přitom málem převrátili. Bulkeley sledoval, jak muži veslují přes nebezpečné vlny, skrz mlhu a kolem útesů, dokud nedorazili k pláži v záhybu ostrova. Poprvé po dvou a půl měsících stanuli na pevné půdě, a jen co se jí dotkli, podlomily se jim nohy.
Bulkeley zatím na Wageru čekal, až se někteří z nich s bárkou vrátí. To však nikdo neudělal. Silně pršelo, od severu svištěl vichr a před sebou hnal zběsilé moře. Paluba se otřásala a Bulkeleymu s ostatními se nakonec tváří v tvář smrti podařilo shodit na hladinu i jolu a kutr. Nejvíce churavé jedince přepravili jako první. Pětadvacetiletý pokladník Thomas Harvey, který na lodi spravoval proviant, zajistil, aby posádka při útěku pobrala co nejvíce zásob. Ty zahrnovaly pár kilogramů mouky schované v nevyčištěném pytli od tabáku, zbraně a munici, kuchařské náčiní a nádobí, kompas, mapy, kroniky dřívějších průzkumníků kvůli navigaci, ranhojičovu truhlu a Bibli. Po několika hodinách byla evakuována většina posádky; tucet mužů, mezi nimi i tesařův pomocník Mitchell, kterému v očích vždy plál vražedný oheň, však odmítl opustit plavidlo. Kupodivu se k nim připojil i bocman King, člověk, jenž měl na starost dodržování kázně. Muži začali otevírat sudy s pálenkou a dopřávali si, co hrdlo ráčí; zřejmě volili raději smrt při poslední nespoutané pijatyce. „Několik jedinců na lodi bylo natolik lhostejných k nebezpečí, které na ně číhalo, jednalo
Volně šiřitelná ukázka z knihy
Než Bulkeley opustil loď, pokusil se zachránit lodní záznamy. Z vraků se lodní deníky běžně odnášely, aby admiralita mohla později posoudit vinu či nevinu kapitána, ale také prvního důstojníka, loďmistra a ostatních důstojníků. Bulkeley se zděšením zjistil, že mnoho záznamů na Wageru zmizelo nebo bylo zničeno, a to nikoli náhodou. „Máme dobrý důvod se domnívat, že někdo byl pověřen jejich zničením,“ vzpomínal.
Někdo, ať už navigátor, nebo možná dokonce vyšší důstojník, chtěl své činy před zraky ostatních utajit.
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy natolik hloupě a necitlivě vzhledem k vlastnímu utrpení,“ vzpomínal Bulkeley, „že propadli nejhorší nekázni a nepřístojnostem.“
John Byron doufal, že před útěkem z lodi stihne posbírat i své oblečení. Sešel do podpalubí a opatrně se proplétal troskami, zatímco kolem něj stoupala voda. Na hladině pluly pozůstatky starého domova – židle, stoly, svíčky, dopisy, upomínkové předměty – a mezi nimi i mrtvoly. Když se dostal hlouběji, trup se podvolil náporu vln a dovnitř se nahrnula voda. „Musel jsem se vrátit na můstek, aniž jsem zachránil jediný hadr. Zůstalo mi jen to, co jsem právě měl na holé kůži,“ poznamenal. Navzdory nebezpečí cítil povinnost vrátit se pro kapitána Cheapa, a tak se spolu s několika důstojníky brodil přívalem vody až k ranhojičově kajutě. Byron a ostatní kapitána opět prosili, aby odešel s nimi.
Zeptal se, zda už byli všichni ostatní převezeni do bezpečí. Vysvětlili mu, že ano, až na menší neposlušnou partu, která se rozhodla zůstat. Cheap naznačil, že počká. Až poté, co odpřisáhli, že se pomatence pokoušeli zachránit všemi možnými prostředky – a že už pro ně nelze víc udělat –, Cheap z lůžka zdráhavě vstal. Přestože si pomáhal holí, sotva se belhal; Byron s pár dalšími muži ho podpírali, zatímco jiní se chopili jeho
Volně šiřitelná ukázka z knihy WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
námořní truhly, v níž vedle skrovného majetku ležel jmenovací dopis od Ansona. „Pomohli jsme mu do člunu,“ vzpomínal Campbell, „a odvezli jsme ho na souš.“
Trosečníci se choulili na pláži ve studeném, neúprosném dešti. Cheap spočítal, že z původní posádky Wageru čítající 250 mužů jich přežilo 145. Byla to vyčerpaná, churavá, otrhaná banda ubožáků. Při pohledu na ně si člověk pomyslel, že ztroskotali už před dávnou dobou. Byl mezi nimi Byron, už sedmnáctiletý, a také Bulkeley, bezpáteřní první důstojník Baynes, pyšný kadet Campbell, Byronovi druzi Cozens, který v jednom kuse nasával, a Isaac Morris, zručný tesař Cummins, lodní hospodář Harvey, mladý statný ranhojič Elliot, jehož Cheap i přes nesouhlas s podáním opia považoval za přítele, a námořní veterán Jones. A rovněž loďmistr Clark a jeho syn; dále také osmdesátiletý kuchař, dvanáctiletý chlapec, svobodný černošský námořník John Duck a Cheapův věrný sluha Peter Plastow. Zahynulo mnoho vojáků, ale jejich kapitán Robert Pemberton přežil, stejně jako jeho poručík Thomas Hamilton, který uměl skvěle zacházet s dýkou a byl jedním z nejbližších Cheapových spojenců. Na ostrově leželo i pár nemohoucích. Cheap netušil, kde přesně se ocitli ani co by na ně mohlo číhat v okolí. Zdálo se však silně nepravděpodobné, že by se zde někdy mohla zjevit evropská loď, která by si jich všimla. Skončili odříznutí a ztracení. „Je přirozené, že muži si před ztroskotáním ze všeho nejvíc přáli dostat se na pevninu,“ napsal Byron a dodal: „Bylo to velká, milosrdná záchrana před okamžitou zkázou. Záhy jsme se však potýkali s mokrem, zimou a hladem a veškeré prostředky, které by tyto neduhy mohly vyléčit, se nacházely v nedohlednu.“ Cheap věřil, že pokud se ještě někdy chtějí dostat do Anglie, musí posádka držet pospolu. Už tak se musel poprat se skutečností, že na nepotopené
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
části lodi zůstala parta opilců. A možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, že muži na pláži na něj hledí jinak než dříve. Dávali mu snad ztroskotání za vinu?
Noc se rychle blížila a ochladilo se. Úzký pás pláže neskýtal
žádnou ochranu před štiplavým větrem a deštěm. Přestože byli Byron a jeho druhové „zesláblí, otupělí a téměř bezmocní“, s vypětím sil se pokoušeli najít úkryt ve vnitrozemí. Trmáceli se zacuchanou bažinatou trávou a pak po strmých úbočích porostlých stromy, trvale pokřivenými od neutuchající vichřice, zohnutými a zbitými jako samotní trosečníci.
Po kratší túře si Byron všiml kopulovité stavby uprostřed lesa. Měřila přibližně tři metry v průměru a necelé dva na výšku, zakrývaly ji větve a v přední části zel otvor. Byl to jakýsi příbytek; Byron ho popsal jako vigvam. Rozhlédl se. Po obyvatelích nikde ani stopa; někde však být museli, ať už na ostrově, nebo někde poblíž. Uvnitř příbytku ležely oštěpy a další zbraně a muži se začali obávat, že je po setmění domorodci přepadnou. „Naše nejistota ohledně jejich síly a počtu podněcovala nejdivočejší představy a udržovala nás v neustálé úzkosti,“ poznamenal Byron.
Několik mužů se vměstnalo do příbytku, aby se ukryli před bouří, a udělali uvnitř místo pro kapitána Cheapa, kterého museli přenést. Ve svém stavu by „bez přístřeší určitě nepřežil“, napsal Campbell.
Pro Byrona místo nezbylo, a tak s většinou ostatních námořníků ulehl do bláta. Hvězdy, které jim na moři ukazovaly cestu, byly zahaleny hustými mraky a Byron v naprosté tmě naslouchal tříštícímu se příboji, ševelení větví a nářkům nemocných.
Bouře zuřila celou noc. Neustala ani ráno a Byron vůbec nespal. Přestože byli on i ostatní trosečníci zmáčení a zmrzlí,
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
přinutili se vstát – až na nemohoucí a další dva nemocné, kteří spali vedle Byrona. Když se dlouho neprobouzeli, Byronovi došlo, že jsou mrtví.
Cheap stál nedaleko pobřeží a opíral se o hůlku. Nad mořem visela mlha a uzavírala jej i jeho muže v šedém předpeklí. Skrze chuchvalce páry rozeznával obrysy Wageru, jenž vězel mezi útesy – jako groteskní připomínka toho, co je postihlo.
Bylo zřejmé, že King, Mitchell a ostatní odpadlíci, kteří odmítli opustit loď, brzy utonou. Cheap je však hodlal stůj co stůj zachránit, a tak pro ně v jole vyslal mladého Campbella a menší družinu.
Campbell záhy vyrazil, a jakmile vstoupil na palubu Wageru, nevycházel z údivu nad tím božím nadělením. Mitchell a jeho parta spolu s loďmistrem Kingem rekvírovali vše, co na lodi zbylo, a vrak drancovali jako přeživší apokalypsy. „Někteří prozpěvovali žalmy,“ uvedl Campbell, „jiní se prali, další kleli a ostatní leželi zpití na palubě.“ Pár opilců upadlo do zaplaveného podpalubí a utopilo se; jejich mrtvoly se povalovaly spolu s prázdnými sudy a odpadky mezi rozjívenými pijany.
Campbell spatřil sud střelného prachu a vydal se ho zachránit. Ale dva námořníci, rozhořčení vzpomínkou na to, jak s nimi během plavby zacházel, se na něj rozkřičeli: „Bůh tě zatrať!“ Třetí námořník se na něj rozběhl s lesklým bajonetem v ruce. Campbell uprchl i se svou družinou a odpadlíky ponechal jejich nevyhnutelné zkáze.
Večer téhož dne, když Cheap ležel v přístřešku, ho probudil mohutný výbuch; tak hlasitý, že přehlušil i dunivý vichr. Vtom nad střechou prosvištěla kovová koule, rozlámala okolní stromy a zanechala v zemi kráter. Vzápětí se ozvala další rána a světelný záblesk ozářil temnotu. Cheap si uvědomil, že
WAGER: Skutečný příběh ztroskotání, vzpoury a vraždy
Volně šiřitelná ukázka z knihy
muži na vraku ve strachu, že se loď zcela potopí, střílejí z děla na můstku – a dávají tak najevo, že už jsou ochotní nechat se zachránit.
Odpadlíky se podařilo úspěšně převézt. Když pochodovali přes ostrov, Cheap upřeně sledoval jejich vzhled. Na kostkované košile a kalhoty napuštěné dehtem si navlékli šaty z nejjemnějšího hedvábí a krajek, které ukradli z opuštěných důstojnických truhel.
Vzhledem k tomu, že King byl bocman, dával Cheap událost za vinu především jemu. Kapitán k němu před shromážděnými trosečníky přistoupil. King se ve svém urozeném oděvu nesl jako král všehomíra. Cheapova levá ruka ochable povlávala, ale pravou dokázal napřáhnout a udeřit Kinga holí s takovou vervou, že se statný bocman skácel k zemi. Cheap mu vynadal do darebáků. Potom Kinga i ostatní včetně Mitchella přinutil svléct si oděvy důstojníků, až vypadali, jak uvedl Bulkeley, „jako skupinka přepravovaných zločinců“. Cheap dal jasně najevo, že kapitánem je stále on.
