1939
Září 1939 | Gdaňsk
Němci na hranicích Invaze do Polska
Gdaňští policisté (dva muži napravo), celník (zcela nalevo) a vojáci wehrmachtu společnými silami odstraňují polskou závoru na západních hranicích Svobodného města Gdaňsk, na hraničním přechodu Kolibki v Pomoří. Pokud jde o vojáky, podle ochranných brýlí by mohlo jít buď o průzkumníky, nebo příslušníky motorizované pěchoty. Na helmách mají připevněné popruhy z chlebníků, které se používaly k přichycení improvizovaného maskování v podobě trávy či jiné zeleně. Přestože scéna působí na první pohled autenticky, nejde o začátek druhé světové války, ale o divadlo sehrané před objektivem gdaňského fotografa Hanse Sönnkeho přibližně v polovině září. Němečtí vojáci by ve skutečnosti v tomto prostoru, na pomezí takzvaného polského koridoru a Svobodného města Gdaňsk, v prvních dnech války na takové věci rozhodně neměli čas. Operovali tam totiž muži polského 2. mořského střeleckého pluku. Již 1. září pronikli několik kilometrů hluboko na území městského státu a až do 7. září, kdy byli nuceni ustoupit, se tam úspěšně bránili útokům ozbrojených jednotek gdaňských Němců a wehrmachtu. V samotném Gdaňsku vyhlásili nacisté, kteří ve městě pod vedením Alberta Forstera představovali od poloviny 30. let rozhodující politickou sílu, 2. září připojení k Velkoněmecké říši. Propagandistická fotka z Kolibek dobře vyjadřovala triumf nad Polskem, „vysvobození“ německého města z područí Poláků a Společnosti národů i likvidaci nenáviděného koridoru oddělujícího Východní Prusko od zbytku Říše. Porážku nepřítele měl symbolizovat zejména státní znak v ruce jednoho z mužů, který si s přihlouplým úsměvem dává záležet, aby byla polská orlice pěkně vidět.
24
25
1940
Asi 1940 | Völkenrode
Německý letecký výzkum Messerschmitt Bf 109
Překotný rozvoj německého letectva v druhé polovině 30. let by nikdy nebyl možný bez vědeckých výzkumných ústavů, které poskytovaly zázemí pro testování letounů a jejich maket v aerodynamických tunelech. Kromě střediska v Berlíně-Adlershofu nebo pracoviště na univerzitě v Göttingenu šlo také o Německý výzkumný ústav pro letectví (DFL) založený ve Völkenrode na okraji Braunschweigu v roce 1935. Zatímco první dvě zmíněné instituce se nacházely v městské zástavbě, a tudíž byly zcela nekryté vůči leteckému průzkumu nebo bombardování, zařízení ve Völkenrode vzniklo v rozlehlé zalesněné oblasti. Kvůli utajení k němu nevedly žádné koleje nebo elektrické dráty a například pára využívaná k vyhřívání budov do něj proudila z Braunschweigu podzemním parovodem. Spojenci tak až do půlky dubna 1945 nedokázali tento moderní komplex lokalizovat. V areálu fungovalo celkem pět oddělených institutů: pro aerodynamiku, dynamiku plynů, pevnost, výzkum motorů a také kinematiku, v němž se testovaly různé parametry leteckých zbraní. Tato výzkumná pracoviště byla roztroušena na velkém prostoru nejen kvůli krytí před vzdušným průzkumem, ale také proto, aby se personál z jednotlivých institutů nesetkával a navzájem si nesděloval, na jakých projektech právě pracuje; DFL zaměstnával na 1 500 vědců a technických pracovníků. Snímek pořízený pravděpodobně v roce 1940 zachycuje Messerschmitt Bf 109 E-3 imatrikulace WL-IGKS v největším ze šesti aerodynamických tunelů, které se v Německém výzkumném ústavu pro letectví nacházely.
36
37
1941
Červenec 1941 | oblast Vjazmy
Vojáci divize SS „Reich“ Operace Barbarossa
Polopás SdKfz 10 v doprovodu pěchoty táhne protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Vozidlo náleželo k motorizované protitankové četě divize SS „Reich“, o čemž svědčí taktický symbol na blatníku doplněný o znak divize v podobě stylizovaného vlčího háku – německého heraldického symbolu, vycházejícího z podoby středověké pasti na vlky. Divize SS „Reich“ postupovala během operace Barbarossa, z níž pochází i tento snímek, v rámci skupiny armád Střed přes Vjazmu směrem na Moskvu. Formaci, která je dnes známá spíše pod svým pozdějším názvem 2. tanková divize SS „Das Reich“, velel na začátku invaze do Sovětského svazu SS-Gruppenführer Paul Hausser, který v polovině října 1941 kvůli utrpěnému těžkému zranění předal otěže SS-Brigadeführerovi Wilhelmu Bittrichovi. SdKfz 10 představoval jedno z nejrozšířenějších polopásových vozidel třetí říše a jeho základní varianta sloužila primárně jako tahač pro vlečení lehčích dělostřeleckých zbraní a přepravu jejich obsluhy. Vznikla ale i celá řada dalších subverzí – například na nejpoužívanější SdKfz 10/4 a SdKfz 10/5 se montovaly protiletecké kanony ráže 20 mm. Za povšimnutí stojí i fakt, že vojáci mají maskovací blůzy, které se v rámci Waffen-SS začaly v širším měřítku používat dříve než u poněkud konzervativnějšího wehrmachtu. Muž zcela vpravo nese lehký kulomet MG 34, další vojáci jsou vyzbrojeni standardními karabinami K98k.
44
45
Prosinec 1941 | Berlín
1941
Vyhlášení války Spojeným státům Adolf Hitler
Snímek z 11. prosince 1941 zachycuje zasedání říšského sněmu v Krollově opeře v Berlíně, na němž Adolf Hitler oznámil vyhlášení války Spojeným státům americkým. Deklaraci o vstupu do válečného stavu předal již o několik hodin dříve nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop americkému chargé d’affaires Lelandu Morrisovi. Stejný krok téhož dne učinila také Mussoliniho Itálie. Události předcházel japonský útok na Pearl Harbor ze 7. prosince, který zaskočil Američany i Němce. Následujícího dne se u Ribbentropa ohlásil japonský velvyslanec Hiroši Óšima a požadoval, aby Německo vyhlásilo Spojeným státům válku. Němci měli podle Paktu tří z roku 1940 přijít císařství na pomoc, pokud by bylo napadeno jiným státem, ale nikoli v případě, že by samo agresi rozpoutalo. Ribbentrop váhal a obával se, že zapojení USA do války v Evropě přinese výrazné vychýlení sil na stranu Spojenců. Hitler však jeho starosti nesdílel – věřil, že Japonsko je mnohem silnější, než ve skutečnosti bylo, a zároveň předpokládal, že se Američané budou soustředit především na válku v Pacifiku. Jeho následné rozhodnutí je považováno za jednu z největších strategických chyb, kterých se nacistický diktátor dopustil. Faktem nicméně zůstává, že v Atlantiku po sobě německá a americká plavidla střílela již několik měsíců a vztahy obou zemí se dlouhodobě zhoršovaly. Na adresu amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Hitler během svého projevu pronesl mimo jiné i tato slova: „Přenesu se přes urážlivé výroky tohoto takzvaného prezidenta vůči mé osobě. To, že mě nazývá gangsterem, je nezajímavé. Kromě toho mě Roosevelt nemůže urazit, neboť jej považuji za stejného blázna, jakým byl Wilson (Woodrow Wilson, prezident USA v letech první světové války, pozn. aut.).“
72
73
Asi 1942 | SSSR 1942
Sovětští odstřelovači Puška SVT-40
Sovětští snajpři během Velké vlastenecké války používali především opakovačky Mosin-Nagant 1891/1930 vybavené puškohledy, ale nutnost ručně natahovat závěr po každém výstřelu výrazně snižovala rychlost palby. Tento problém vyřešila samonabíjecí puška SVT-40 ráže 7,62 mm v odstřelovací variantě, která ve zkušených rukou umožňovala vypálit až 40 mířených ran za minutu a kterou jsou vyzbrojeni i vojáci na snímku Semjona Fridljanda. Celkem jí bylo v letech 1940–1941 vyrobeno asi 50 000 kusů a od standardního modelu se lišila kvalitnějším dílenským zpracováním a zejména optickým zaměřovačem PU s 3,5násobným zvětšením, který umožňoval mířenou palbu na vzdálenost až 1 300 m. SVT-40 používala řada slavných snajprů, například Ljudmila Pavličenková nebo Vasilij Zajcev. Hrdina od Stalingradu na výhodu samonabíjecího režimu vzpomínal: „Skryli jsme se v troskách domu. Němci se přesouvali v pochodovém tvaru. Nechali jsme je přiblížit tak na 300 metrů a pak jsme zahájili palbu. Němců byla asi stovka. Padl jeden, druhý a pak další a další. Vystřelit a znovu zamířit trvalo dvě vteřiny a puška SVT má zásobník na deset nábojů. Zabili jsme tam šestačtyřicet Němců.“ Nehledě na všechny její přednosti zůstala hlavním nástrojem snajprů Rudé armády odstřelovačská mosinka. Byla totiž přesnější, spolehlivější a méně náročná na údržbu. Samonabíjecí SVT se nicméně na sovětských propagandistických fotografiích objevovaly poměrně často.
100
101
Září 1943 | Salerno
Spitfire poručíka Prybyla 1943
Nouzové přistání u Salerna
Supermarine Spitfire Mk.VC (trop) výrobní číslo JK707, volací znak MX-P, náležel k americké 307. stíhací peruti 31. stíhací skupiny. Ta patřila k 12. letecké armádě. Šlo o osobní stroj poručíka Carrolla Prybyla, avšak během akce, při níž došlo ke ztrátě letounu, seděl za kniplem kapitán Virgil Fields Jr. Dostupné zdroje uvádějí dvě zcela odlišné příčiny vynuceného nouzového přistání na pláži u Paestum jižně od Salerna, které se odehrálo 9. září 1943. Toho dne proběhla operace Avalanche, vylodění britských a amerických vojsk u Salerna a Tarentu. Podle první verze spitfire zasáhli nervózní američtí protiletadloví dělostřelci a přinutili jej tak k nouzovému přistání. Jiné zdroje pak popisují, jak kapitán Fields toho dne dosáhl pravděpodobného sestřelu německého bombardéru Dornier Do 217. Odvetná palba ze střelecké věže dornieru ale poškodila motor jeho stroje, a ten skončil na pláži pod Salernem. Jisté je tak jen to, že Fieldse zachránilo jedno z invazních plavidel a on sám při incidentu utrpěl pouze lehké poranění na rukou. O necelých pět měsíců později už ale takové štěstí neměl: nad Anziem jej 6. února 1944 v kokpitu spitfiru usmrtily střely nepřátelského Messerschmittu Bf 109. Do té doby si Fields stihl připsat šest leteckých vítězství. Pokud jde o „majitele“ letounu na obrázku, poručíka Prybyla, ten válku přežil, přičemž si nárokoval tři sestřely samostatné a jeden ve spolupráci, ve třech případech mělo jít o Focke Wulf Fw 190. Prybylo do armády vstoupil v roce 1942 a zřejmě v ní zůstal i po válce, neboť ještě v květnu 1949 se jeho jméno objevuje v souvislosti s nehodou stíhačky P-47D Thunderbolt. Jeho další osudy se ale nepodařilo dohledat. V pozadí je na snímku zachycena tanková výsadková loď USS LST-359, kterou u Azorských ostrovů 20. prosince 1944 torpédovala a potopila německá ponorka U-870.
134
135
Listopad 1943 | Fastov
Schwimmwagen 1. tankové divize SS Leibstandarte na Ukrajině 1943
Bahnem ukrajinské cesty se na fotografii prodírá Volkswagen Typ 166 Schwimmwagen, známý pod přezdívkou „Vodník“. Tento automobil vycházel z klasického terénního vozu KdF 82 Kübelwagen, jehož konstrukci využil Ferdinand Porsche pro vytvoření obojživelné verze. Vznikl KdF 128, který se sice příliš neosvědčil, poskytl však inženýrům cenné zkušenosti, na základě kterých postavili KdF 166. Vana vozu dostala tvar člunu a stroj měl na rozdíl od Kübelwagenu pohon všech čtyř kol – přední náhon totiž byl nezbytný pro vyjíždění z vody. Vznikl tak automobil s vynikajícími jízdními vlastnostmi v terénu. Pohon ve vodě zajišťoval lodní šroub a směr plavby určovalo natáčení předních kol. Na obrázku je zachycen jeden z předsériových kusů, dodaných na frontu v polovině roku 1942. Za volantem sedí SS-Sturmbannführer Gustav Knittel, velitel tankového průzkumného oddílu SS 1, který patřil do stavu 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“, o čemž svědčí také částečně viditelný divizní znak před místem řidiče. Knittel nechvalně proslul během ofenzivy v Ardenách, když nařídil popravu osmi amerických zajatců. K činu se během poválečných výslechů přiznal, ačkoliv později svoje doznání zpochybnil. V procesu s viníky malmédského masakru dostal doživotní trest, který mu byl nakonec zmírněn na 12 let odnětí svobody. Landsberskou věznici však opustil po amnestii již v prosinci 1953. Fotografie vznikla v polovině listopadu 1943, kdy teploty kolísaly okolo bodu mrazu, takže střídající se deště, mrazy a oblevy proměnily cesty v moře bahna. Leibstandarte se tehdy jako součást XXXXVIII. tankového sboru seskupovala v okolí ukrajinského města Fastiv, zhruba 60 kilometrů jihozápadně od Kyjeva. Sbor dorazil na bojiště jako posila těžce zkoušené 4. tankové armády po její porážce v bitvě o Kyjev. Velitel skupiny armád Jih polní maršál Erich von Manstein se pak pokoušel za pomocí posil město dobýt zpět. Leibstandarte v té době disponovala celkem 95 tanky PzKpfw V Panther, rozdělenými do čtyř rot. Dva z nich jsou vidět v pozadí.
142
143
Červen 1944 | Caen
Otto Funk
12. tanková divize SS „Hitlerjugend“
1944
Voják v maskovací uniformě je osmnáctiletý SS-Sturmmann Otto Funk, příslušník průzkumné roty pluku pancéřových granátníků 25 z 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“. Snímek pochází ze série, kterou německý válečný zpravodaj pořídil odpoledne 9. června 1944 poblíž vesnice Rots, přibližně pět kilometrů západně od Caen, o které mladíci pod velením SS-Standartenführera Kurta „Panzera“ Meyera v následujících týdnech sváděli tvrdé boje s Brity a Kanaďany. Funk na fotografii přenáší na prkně muniční schránky se střelivem do kulometu MG 42 svého spolubojovníka SS-Sturmmanna Klause Schuha, který v Normandii padl. On sám měl víc štěstí: 26. června byl sice raněn, ale v sestavě divize bojoval až do května 1945, kdy se jejích asi 10 000 mužů i s posledním provozuschopným tankem poblíž rakouského Ennsu vzdalo do rukou generálmajora Stanleyho Reinharta, velitele americké 65. pěší divize. Symbolem německého odporu v Normandii se ale Funk stal už v červnu 1944, kdy se jeden ze snímků série objevil na obálce časopisu Stuttgarter Illustrierte s titulkem „Invaze! Německá protiopatření běží!“
174
175
Říjen 1944 | Dukelský průsmyk
Michal Porochňavec 1. čs. armádní sbor v SSSR
1944
Na přelomu září a října 1944 stáli vojáci 1. čs. armádního sboru u Dukly již velmi blízko československých hranic. Boje byly tuhé a ztěžovaly je i vytrvalé deště, bláto a studený vítr. Na protivníka tlačili nejen Čechoslováci, ale i příslušníci sovětského 67. sboru a způsobovali mu vážné ztráty. Němcům navíc v tomto úseku hrozilo obklíčení, a tak se v noci z 5. na 6. října začali stahovat na novou obrannou linii, která se nacházela již na slovenském území. Právě tehdy se čs. vojákům podařilo přivést zajatce, od nějž se o německém plánu dozvěděli. Vzápětí všechny pěší prapory 1. čs. brigády vyslaly průzkumné hlídky, které měly tuto informaci prověřit. Ráno 6. října kolem šesté hodiny průzkumníci 2. praporu skutečně překročili hranici, spojka o tom spravila velitele útvaru štábního kapitána Josefa Knopa a ten ihned seskupil své muže a vyrazil. Po cestě sice prapor musel překonat několik menších hnízd odporu, pak ale v pořadí rota samopalníků, pěší roty, velitel a štáb praporu společně se spojaři a konečně minometná a protitanková rota dosáhli hraničního přechodu na Dukelské silnici. Samopalníci i pěšáci na místě vztyčili státní vlajky a četař Vasil Bembilo pomocí radiostanice informoval velitele 1. brigády, brigádního generála Jaroslava Vedrala-Sázavského, že prapor jako celek překročil hranici a postupuje dále. Po odchodu Knopova praporu na místě zůstalo jen několik vojáků a důstojníků v čele s legendárním poručíkem Arnoštem Steinerem, kteří tam uvítali i posléze příchozí příslušníky 1. a 3. praporu. Pak se na přechodu objevil desátník Rudolf Belavý v obrněném automobilu BA-64, kterým přivezl
194
nový hraniční sloup s čs. znakem a společně s desátníkem Farkašem, vojínem Jozefem Cibuľou a vojínem Jindřichem Studničkou jej vsadil do země. Nedlouho poté přijel i brigádní generál Vedral-Sázavský, který krátce promluvil s vojáky a důstojníky zajišťujícími přechod, načež se s některými z nich nechal vyfotografovat. Mezitím spojaři vojíni Sviták a Kohout natáhli k celnímu domku telefonní linku a skupinka, jež dokončila osazení hraničního sloupu, začala stavět slavobránu. Generál pak nastoupil do svého automobilu Dodge a vydal se směrem na Vyšný Komárník. Po několika desítkách metrů však vůz najel na minu. Vedral-Sázavský zahynul a zbytek osádky utrpěl různě těžká zranění. Němci vzápětí do prostoru hraničního přechodu spustili palebný přepad, během něhož se jim podařilo zranit několik dalších Čechoslováků. Když ostřelování skončilo, vojáci uložili generálovo tělo do celního domku. V době, kdy se stavba slavobrány chýlila ke konci, přijel k hranici i velitel sboru brigádní generál Ludvík Svoboda se svým doprovodem, nechal se vyfotografovat u jedné z vlajek, přijal několik hlášení a dozvěděl se o smrti generála Sázavského, což jím viditelně otřáslo. Na snímku je u hraničního sloupu podle dostupných informací zachycen desátník Michal Porochňavec pózující se svým samopalem PPŠ-41 Špagin. Šlo o příslušníka velitelské roty 1. čs. armádního sboru, který v listopadu v Karpatech utrpěl vážné zranění, na jehož následky 24. listopadu 1944 v polské obci Posada Jaśliska zemřel, a tamtéž byl i pochován.
Duben 1945 | Mnichov
Koupel v Hitlerově vaně Lee Millerová
1945
Jednou z mála žen, které jako válečné zpravodajky ve frontových oblastech dokumentovaly druhoválečné boje v Evropě, byla Lee Millerová. Narodila se roku 1907 v New Yorku a zažila těžké dětství a mládí. V sedmi letech ji znásilnil rodinný známý, který ji přitom nakazil kapavkou, a později, již jako studentka umění, málem přišla o život, když vstoupila do cesty projíždějícímu autu. Muž, který ji zachránil, ale nebyl nikdo jiný než Condé Nast, zakladatel časopisu Vogue. Náhodné setkání udělalo z krásné Lee Millerové jednu z nejznámějších modelek v New Yorku. Počáteční nadšení ale brzy vyprchalo a Lee se rozhodla stát fotografkou. Odjela do Paříže, kde navázala kontakty s předními světovými umělci včetně Picassa, a až do vypuknutí války žila bohémským životem. Později začala s fotoaparátem dokumentovat bombardování Londýna a jako novinářka na volné noze pracovala opět pro Vogue, načež se stala akreditovanou válečnou dopisovatelkou americké armády. Své síly spojila s fotografem magazínu Life Davidem Schermanem a společně dvacet dnů po Dni D přistáli na pláži v Normandii. Postupovali v patách americké 83. pěší divize a Lee přitom nasnímala obléhání přístavu Saint-Malo,
226
osvobození Paříže, boje v Lucembursku a Alsasku nebo setkání Američanů a rudoarmějců v Torgau. Dne 29. dubna 1945 vstoupila do Dachau, kde fotografovala hrůzy holokaustu, a ještě téhož dne se s Schermanem přemístili do Mnichova. Tam, v Hitlerově soukromém bytě, vznikl i tento snímek. Scherman na pořízení slavné fotografie a čas strávený s Lee Millerovou vzpomínal v roce 1993: „Během války jsme byli já a Lee téměř nerozluční. Byli jsme společně u setkání Američanů s Rusy, byli jsme spolu v Dachau. Pak jsme se přesunuli do Hitlerova velitelství (sic!) v Mnichově. S Lee jsme našli staršího muže, který sotva mluvil anglicky, a tomu jsme dali karton cigaret za to, aby nás po Mnichově provedl. Ukázal nám Hitlerův dům a já tam vyfotografoval Lee, jak se koupe v Hitlerově vaně. (…) Našli jsme dům Evy Braunové, přemístili se tam a bydleli v něm čtyři nebo pět dnů, než jej našli američtí vojáci. Vzali jsme si také spoustu suvenýrů po Evě a Adolfovi.“ Fotografie má silnou symboliku: Millerová se vítězně koupe v diktátorově vaně a na předložce stojí její boty zašpiněné blátem z Dachau. Ani jeden z fotografů navíc v době pořízení snímku netušil, že Hitler a Eva Braunová jen o několik hodin později spáchají v obleženém Berlíně sebevraždu.
227