h ě b í ř p í n Komplet
KILL'EM ALL. MASTER OF PUPPETS. Ulrich. Hetfield. Hammett. ZROZENÍ METALOVÉ LEGENDY 40 LET ROZHOVORŮ A FOTOGRAFIÍ
100% NEOFICIÁLNÍ
Zkažený spratek, introvert, žvanil a „fakt divnej chlápek“:
akže takhle to začalo. Jeden nevychovaný osmnáctiletý spratek, nějaký Lars Ulrich, původně z Kodaně a potom taky z Newport Beach v jižní Kalifornii, se rozhodl, že nenapodobí svého tátu a nebude vydělávat slušné prachy hraním tenisu na mezinárodních turnajích. Místo toho se válel doma, četl si z Británie dovezené výtisky rockového týdeníku Sounds a sbíral nahrávky obskurních kapel „nové vlny britského heavy metalu“ (New Wave of British Heavy Metal – NWOBHM). V létě roku 1981 si zaletěl do Anglie, kde se přilepil na NWOBHM partičku Diamond Head. Když členové tehdy ještě bezvýznamné kapely na vlastní oči uviděli svého prvního amerického fanouška, nadšený kytarista Brian Tatler mu nabídl ubytování v domě svých rodičů. Říká se, že protiklady se přitahují. Když na podzim roku 1981 do Států navrátivší se Lars potkal Jamese Hetfielda, jednou z mála věcí, která ty dva kromě věku spojovala, bylo jejich pobláznění do rockové muziky. Zatímco prťavý a pořádně nafoukaný Lars, pyšný na své evropské kořeny, byl zvyklý jíst s otevřenou
Metallica ucednicka leta Napsal: Mick Wall Fotografie: Kevin Hodapp/Frank White
8
pusou a celé dny se nesprchovat, dlouhý a vyzáblý Američan James si čistil zuby dvakrát denně a nikdy by nevyšel ven v trenýrkách z předchozího dne. Zatímco Lars nezavřel klapačku, z Jamese aby člověk každé slovo páčil. Zatímco Lars pocházel z prostředí, kde dostatek peněz přál cestování a zájmu o umění, ve kterém se mluvilo různými jazyky a kde vládl bezbřehý liberalismus, James měl jen zkušenosti kluka z chudé dělnické rodiny. Vyrostl navíc v prostředí bigotní sektářské víry, musel se vypořádat s dětstvím bez otce a na prahu dospělosti bolestně přišel i o matku. Zatímco Lars byl vždy přesvědčený, že neexistují dveře, které by pro něj mohly kdy zůstat zavřené, James raději zůstával v ústraní a dopředu se
nikdy netlačil. I na střední škole se choval samotářsky a cestu k přátelům mu – podobně jako v Larsově případě – otevřela až hudba.
Burgery proti herynkům James objevil rock díky svým dvěma nevlastním bratrům. „Vždycky mě zajímaly věci, co jiní lidi vůbec neznali. Když jsem narazil na Black Sabbath, všichni kámoši mleli: ‚Ale ne, takovou desku donést domů nemůžu, to by mi máma nedovolila.‘ Tak jsem šel a sehnal si ji.“ Když v pubertě začal přemýšlet, jak si založit vlastní kapelu, seznámil se s jistým Ronem McGovneym. Ovlivněný Jamesem (Hetfield kdysi navštěvoval hodiny klavíru, které mu pomohly naučit se i na kytaru) začal Ron brát kytarové lekce. „O baskytaře jsem tehdy ještě nevěděl vůbec nic, prostě jsem se jenom chtěl naučit zahrát Stairway to Heaven.“ To James tehdy ujížděl na UFO – pořád dokola si přehrával jejich hardrockové pecky jako Doctor, Doctor nebo Lights Out. Na onu zmíněnou kapelu nakonec opravdu došlo, a ne pouze na jednu. „Rodiče měli vlastní dům a k tomu ještě tři další nemovitosti, které pronajímali,“ vzpomínal McGovney. „Nechali mě s Jamesem bydlet v jedné z nich, navíc zadarmo. Z garáže jsme si udělali zkušebnu.“ Po dokončení střední školy si oba našli práci a vydělali nějaké peníze, které vrazili do své zatím poslední kapely, které říkali Phantom Lord. „Dělal jsem v dílně rodičů, kde se opravovaly náklaďáky,“ zmínil Ron. James si našel práci v továrně na samolepky v Santa Fe Springs a peníze z první výplaty oba vrazili do vybavení „garáže“ – pořídili protihlukovou izolaci, postavili sádrokartonové přepážky, krokve natřeli načerno a strop na stříbrno. Z tehdejší středoškolské ročenky si u Jamese Alana Hetfielda v kolonce „plány“ můžeme přečíst: „Hrát muziku. Zbohatnout.“ Kapela Phantom Lord jej k tomuto cíli příliš nepřiblížila. Jako spousta podobných mladých skupin se i tento spolek „rozpadl“ dříve, než stihl vystrčit nos ze zkušebny. S obměněnými členy se pokračovalo pod jinými jmény – asi nejzvláštněji působila „reinkarnace“ s názvem Leather Charm. Šlo o glamrockovou skupinu, v níž si James střihl roli ošminkovaného zpěváka. Dokonce odložil i kytaru a snažil se ze sebe udělat frontmana na plný úvazek. Krátce poté, co se i tato skupina rozpadla, si v plátku The Recycler přečetl inzerát: „Bubeník hledá metalové muzikanty, se kterými by si mohl zajamovat na hudbu Tygers of Pan Tang, Diamond Head a Iron Maiden.“ Setkali se a James usoudil, že ten kluk, který si inzerát podal, je „divný“ a „je zvláštně cítit“. Jo, a taky že vůbec neumí hrát na bicí. „My byli zvyklí jíst v McDonald’s, on si dával herynky,“ vybavoval si James o dvacet let později. „Měl slavnýho a zazobanýho tátu a sám byl pěkně rozmazlenej fracek. Taky proto byl tak drzej. Věděl, co chce, a co chtěl, musel mít.“ Lars ale vycítil, že
James Hetfield na turné Metal Up Their Ass v Doveru, New Jersey, v dubnu 1983
9
FOR WHOM Komu zvoní
hrana
Průlomové album Ride the Lightning z roku 1984 proměnilo Metalliku z věrozvěstů thrashe na metalové superhvězdy. Jejich vrstevníci – včetně soků z kapely Exodus – měli co dohánět… Napsal: Jon Wiederhorn
P
átek 13. ledna 1984 byl pro Metalliku opravdu smolným dnem. Korunní princové thrash metalu právě dorazili do massachusettské metropole Bostonu, kde měli následujícího večera koncertovat v místní „potírně“ The Channel. Zrovna se vrátili z tolik potřebné dvoutýdenní „dovolené“, během níž alespoň na chvíli vypadli z neúprosné mlýnice hraní, zkoušení, psaní a chlastání, v níž se mleli prakticky celých šest měsíců od vydání debutového alba Kill ’Em All. Cítili se jako páni světa, ale čekal je pád zpět na tvrdou zem. V noci před vystoupením se onoho nešťastného pátku třináctého kapele kdosi vloupal do jejího kamionu, který s veškerou výbavou zůstal odstavený před klubem. Lars Ulrich přišel o své bicí, kytaristé James Hetfield a Kirk Hammett zase o zesilovače Marshall. Vedle finančních potíží byla kapele způsobena i významná psychická újma, která muzikanty „zabrzdila v rozletu“. Kdo by taky po takovém zážitku nebyl na dně? I tohle zlo bylo ale v konečném důsledku k něčemu dobré. James Hetfield, který se dočasně ocitl „unplugged“, zase jednou sáhl po akustické kytaře a začal psát melancholickou a velmi komplikovanou melodii s atypickým textem plným křehkosti: „Život jakoby vyhasíná, každý den plyne někam . pryč/Ztratit se sám sobě, nebýt pro nikoho důležitý.“ Vzhledem k závažnosti zločinu, jehož se Metallica stala obětí, mohla taková reakce přece jen působit poněkud nepřiměřeně, píseň se ale pro kapelu stala mimořádně významnou. Sedmiminutový, napůl akustický „dopis sebevraha“ nazvaný Fade to Black se stal kontroverzním vrcholem druhého alba Metalliky Ride the Lightning. „Kdyby nám někdo, když jsme nahrávali Kill ’Em All, řekl, že na další album nahrajeme baladu, poslal bych ho do prdele!“ shrnul to později její autor. Jak samotná píseň, tak celé album se pro Metalliku staly typickými, protože znegovaly vše, co kapela vytvořila dříve, a daly najevo, že do budoucna je možné cokoliv. Přelomovým se stalo až album Master of Puppets, které Metallica vydala o dva roky později, ale Ride the Lightning svému následníkovi otevřelo cestu.
18
London Feature International/photoshot.com
Blesková jízda: Kirk Hammett, James Hetfield, Lars Ulrich a Cliff Burton
19
kapelu plivou už třicet let.
„Lidi na tuhle
To pro nás není žádná novinka…“ … tvrdil Lars Ulrich poté, co se do kin dostal snímek Through the Never. Ten totiž publikum opět spolehlivě rozdělil na několik skupin. James Hetfield na něj ale nedá dopustit Napsal: Dave Ling ebut Metalliky na filmovém plátně se setkal s velmi protichůdnými ohlasy. Film, který ukáže největší světovou metalovou kapelu živě a ve 3D na plátnech IMAXu? Parádní nápad! Ale proložit to podivnými scénami, jako by vystřiženými ze Šíleného Maxe? V ulicích apokalyptického města hlavního hrdinu, roadieho a fanouška skupiny, pronásleduje nějaký chlápek na koni. Nestačilo by na to DVD s Policejní akademií? I když si muzikanti, kteří si bez ohledu na důsledky pevně stojí za svým dílem, rozhodně zaslouží obdiv, film Through the Never skutečně nepatří k nejlepším nápadům Metalliky. Pokud by jako důkaz pro toto tvrzení nestačily výkřiky nesouhlasu od fanoušků, podívejme se na celou věc řečí peněz. Skupina si film financovala sama a zaplatila za něj údajně okolo třiceti milionů dolarů, během tří týdnů po premiéře se jim z kin ale vrátilo pouze 3,2 milionu. Po mizerném přijetí předchozího projektu Lulu se tak objevilo další dílo, jež vyvolalo pochybnosti o duševním zdraví členů kapely. Nabízela se otázka, proč vůbec Metallica po třiceti letech kariéry takto riskuje a hazarduje se svou pověstí. Nejde 126
o součást jakési krize středního věku? Bubeník Lars Ulrich se tuto a další podobné teorie pokusil vyvrátit.
Chceme ty prachy Kdo vlastně s myšlenkou na film Through the Never přišel? To se musíme vrátit zpátky o takových patnáct let – dokonce ještě před Some Kind of Monster. IMAX se na nás tehdy obrátil, jestli bychom nenatočili pětačtyřicetiminutový film s koncertem, ale měli jsme toho tenkrát moc. Před čtyřmi roky se nám v Belfastu Peter Mensch, jeden z našich manažerů, o té myšlence znovu zmínil. Vždycky jsme chtěli natočit nějaký kurva velký film. No a Peter nám řekl, že je čas ten kurva velký film opravdu udělat. O co vám šlo nejvíce? Pokud bych měl být stručný, tak hlavním cílem bylo dostat diváka pomocí 3D technologie co nejblíže k pódiu. Chtěli jsme, aby se filmové publikum stalo součástí Metalliky. Kdybych se tě zeptal, kolik to stálo, asi bys mě poslal do prdele, že? Na to si tě moc vážím. Bylo to určitě… hmm… dost drahé. Dražší než cokoli, co jsme kdy dělali. Všechno něco stojí… natáčení, jevi-
ště, marketing. Pokud ti řeknu, že stál sedmnáct fufniků, bude tě ten film buďto bavit, nebo ne. A nebude záležet na tom, jestli náhodou nestál třeba sedmnáct tisíc fufniků. To přece není podstatné. Jo, ale třicet milionů fufniků, to už je dost velký ranec na to, abys je všechny dostal zpátky. To je fakt, ale to číslo je hodně přehnané. Rozhodně to tolik fufniků nebylo. Jasně, že chceme ty prachy dostat zpátky, ať už prodejem triček, DVD nebo alb. Je to vůbec možné? Já myslím, že jo, stačí, když udám všechna ta DVD, co vozím v kufru svého auta. [smích] Rozpočet bychom měli vyrovnat do takových pěti šesti let, ale zas tak se kvůli tomu nenervujeme. Pro mě je důležité, že jsme měli koule si to sami platit, takže jsme si nad tím udrželi kontrolu. Nikdo zvenčí nám nepřišel „radit“, že tam má být víc Tripa (Dane DeHaan) a míň Jamese Hetfielda, nebo že máme něco učesat, uhladit, vypulírovat. Ale máš pravdu v tom, že dělat filmy je fakt drahé. Rozhodně dražší než nahrávat desky. Ta část na konci, jak se zhroutí osvětlovací souprava, roadies odvlečou zbytky Spravedlnosti
„Stačí, když udám všechna ta DVD, co vozím v kufru svého auta.“ Lars Ulrich
metallica.com
Ani je nenapadne balit kufry: Navzdory kritikám kapela za svým posledním projektem pevně stojí
127
zjevně Lars Ulrich nestárne
138
Až v daleké Kanadě jsme pořídili exkluzivní reportáž z „útrob“ toho nejvíc hustokrutopřísného turné roku 2017. Vítejte v pekle, přátelé! Napsal: Clay Marshall Fotografie: Ross Halfin
ars Ulrich žvýkal párátko, srkal čaj a uvažoval o tom, jak se jeho kapele podařilo udržet se tak dlouho na výsluní. Seděli jsme v zákulisí torontského stadionu Rogers Centre, kde měla Metallica v rámci turné WorldWired 16. července zahrát pro 52 000 svých fanoušků. Ve městě Hetfield a spol. poprvé vystupovali už roku 1985 spolu s kapelami W.A.S.P. a Armored Saint, tehdy ale ještě šlo jen o klubový koncert. Stadion, na němž je mělo čekat vřelé přijetí, tehdy ještě ani neexistoval. „Jak se turné rozjíždí, jenom čumíš, že to kurva pořád funguje,“ kroutil Lars hlavou. „Část mého já na to nevěřícně zírá a říká si: ‚Do prdele, vždyť už ti je třiapadesát. A lidi na tebe, kurva, pořád chodí!‘ To mi hlava nebere.“ Bubeník byl evidentně v dobrém rozpoložení. Uvítal nás v provizorní zkušebně – irk hraje v podobných se K lý d se o p Horory vanou kapela na turné ru pojmeno na svou kyta bie“ večer co večer „White Zom přibližně třicet
minut rozehřívá – a svou řeč pepřil „kurvami“, „mozky na sračku“ a dalšími výrazy, v poslední době pro jeho projev čím dál typičtějšími. Během posledních několika měsíců se toho hodně změnilo. Za v pořadí desáté studiové album Hardwired… to Self-Destruct kapela získala ve Spojených státech platinovou desku, v Kanadě se stala platinovou dokonce třikrát – právě onoho večera měli od svého kanadského distributora v průběhu koncertu převzít první pamětní plakety. Turné WorldWired už se převalilo několika velkými městy Asie, Jižní Ameriky a Evropy a v oněch dnech právě probíhala jedna z jeho severoamerických částí.
V základním táboře
metodu „základních táborů“: vytipují si vždy několik měst, která si zvolí za svůj dočasný domov, a odtud vyrážejí na koncerty v relativně blízkém okolí (před Torontem je takto „hostil“ například New York, Chicago a Miami). Tímto způsobem chtěli členové Metalliky šetřit síly, aby se psychicky či fyzicky tolik nevyčerpávali. Od dob dokumentu Some Kind of Monster, který kapelu představil jako těleso s poměrně nestabilní vnitřní chemií, se mnohé změnilo a zlepšilo – i díky takto jasně určeným „hranicím“. „Dáváme si velký pozor na to, abychom je nepřekračovali a neriskovali syndrom vyhoření,“ řekl k tomu Lars. „Jsme si vědomi potenciálních nebezpečí, která číhají všude okolo nás. Pokud se nám ale podaří udržet směr, kterým se ten vlak řítí – pokud ho vůbec budeme schopni řídit, protože on leckdy projevuje vlastní vůli –, řekl bych, že to všechno ještě můžeme zvládat takových dvě stě tři sta let.“ Než dnes odpoledne dorazil do Rogers Centre, trávil Lars den se
Metallica se v Torontu „zabydlela“ na déle než týden. Dávno pryč jsou časy, kdy kapela nahrávala v garáži a po koncertě nasedla do dodávky nebo do autobusu, v němž se kodrcala na další štaci. Dnes je těmto muzikantům přes padesát – v takovém věku už trošku toho pohodlí oceníLars vyjadřuje vděčnost fanouškům Metalliky i v roce 2017 te. Proto vymysleli
„Lidi na nás, kurva, pořád chodí!“ 139