ZEP2220 - Čs. odboj 1939-1945

Polsko a Francie

Konečně v boji

Muži, kteří odešli za hranice bojovat proti nacistům, se do akce dostali již v září 1939 v Polsku a později ve větší míře v rámci ústupových bojů ve Franci během Hitlerova západního tažení na jaře a létě roku 1940. V obou kampaních více než obstáli autoři Roman Štér, Ivan Procházka

představovalo Polsko jen přestupní stanici, odkud odjížděli lodními transporty do Francie, kde byli zprvu přijímáni do cizinecké legie. Tam sloužili až do začátku druhé světové války, kdy francouzské úřady povolily formování našich jed notek. V šesti transportech vypravených od května do srpna odjelo z Polska do Francie celkem 1 212 vojáků, po vypuk nutí války čs. muži odcházeli takzvanou balkánskou cestou (mejčastěji přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii).

Rychlý ústup

Čs. vojenský tábor v Malých Bronowicích, jež dnes tvoří součást Krakova. Jedná o jedno z prvních míst, kde se v Polsku začala for movat čs. vojenská skupina

Stíhací letec npor. Jiří Král (1910–1940) se stal prvním velitelem čs. vo jenské skupiny v Polsku. Ve Francii sestřelil jeden Bf 110, padl 8. června 1940 v nerovném boji proti dva nácti Bf 109

Po rozbití Česko slovenska začali odcházet do za hraničí ti, kteří se s obsazením své vlasti ne smířili. Jejich cesta vedla do sousedního Polska, ale do stat se tam nepředstavovalo snadnou záležitost. Často se stávalo, že se přechod podařil až na několikátý pokus. Již 30. dubna 1939 byla v Krakově – z iniciativy čs. konzula Vladimíra Znojemského, který odmítl vydat zastupitelský úřad nacistům – ustanovena Čs. vojenská skupina. Toho dne večer se sešlo v turistickém domě na hlavním náměstí v Krakově prvních sedm dobrovolní ků a postupně přicházeli další. Do vojenské skupiny mohli vstoupit pouze Češi, Slová ci a Podkarpatští Rusíni, sudetští Němci a Maďaři měli dveře zavřené. Prvním veli telem se stal npor. Jiří Král, později vele ní převzal pplk. Ludvík Svoboda.

V závěru června vyvstaly problémy s ubytováním, protože turistická ubytovna přestala vyhovovat – skupinu tehdy tvořilo přes 300 dobrovolníků. Polská vojenská správa vyšla vstříc čs. žádosti, a tak se počátkem července muži přesunuli do tábora v Malých Bronowicích (dnes součást Krakova). V životě Čechoslováků nastal obrat k lepšímu, protože péči o zásobování převzala polská armáda. Vojáci sice neměli stejnokroje (vyjma těch, ve kterých přišlo několik slovenských vojáků) ani zbraně (například strážní u vchodu do tábora měli jen klacky), ale je jich každodenní život se už odvíjel podle kasáren ských zvyklostí, včetně nástupu a střídání hlídek. Koncem srpna se skupina přesunula do tábo ra Lešná u Baranovič (dnes Bělorusko). V Malých Bronowicích zůstal jen oddíl pod velením štábní ho kapitána četnictva Františka Divokého slože ný zejména z letců a specialistů, kteří čekali na

identifikační

známky, které nosili čs. vojáci na ruce během francouzské kampaně

Jednotku financoval čs. konzulát v Krakově, výdaje se hradily z větší čás ti příjmem z konzulárních poplatků či darů; vedle toho se ve městě dokonce začaly organizovat spolky, které si vytkly za cíl podporovat naše vojáky. Pro mnoho z nich

Německé letouny nad Polskem v září 1939. Čs. kulomet ná skupina se účastnila protiletadlové obrany Tarnopolu, kde při jednom z náletů sestřelila dva nepřátelské stroje

Budoucí čs. vojáci – Josef Rada, Karel Pertl, Teodor Pospíšil a Pravoslav Kubišta na palubě lodi Chrobry během plavby z polské Gdyně do Francie, 30. červenec 1939

přijetí do polské armády. K jejich zařazení již nedošlo, protože 1. září vypukla válka a skupina se ihned vydala na cestu k rumunským hranicím, které se jim podařilo překročit. Dva dny po zahájení polsko-německé války vydal polský prezident Ignacy Mościcki dekret o zřízení Legionu Čechů a Slováků, jehož velitelem se stal gen. Lev Prchala. Po napadení Polska však nechal Prchala své vojáky napospas osudu a se svým štábem uprchl do Rumunska. Bohužel pro rychlý spád událostí už k orga nizování Legionu nedošlo a kvůli rychlému německému postupu se fronta přiblížila natolik, že skupina musela 11. září tábor v Lešné opustit.

První krev

Již 13. září byl transport s naší jednotkou zastaven před Tarnopolem. Nádraží a město Němci bombardovali, a souprava se proto vrátila do stanice Hłuboczek Wielki. Tam jednotka zažila dva nepřátelské nálety. Při prvním byl smrtelně raněn četař aspirant Vítězslav Grünbaum. Ve dnech 14.–17. září došlo pod vedením por. Pavla Styka k vyčlenění kulometné skupiny, která se podílela na protiletadlové obraně Tarnopolu.

Kromě kulometníků se bojů účastnili také naši let ci – do polského letectva jich nakonec nastoupilo 93.

Tři z nich zahynuli 2. září 1939 při bombardování letecké základny Dęblin: npor. Štěpán Kurka, por. Zdeněk Rous, por. Ondrej Šándor. Čtvrtým byl čet. asp. Václav Pěšička, kterého omylem 8. září zastřelili polští četníci. Situace na frontě se stávala kritickou a Čechoslovákům hrozilo, že upadnou do německého zajetí. Proto padlo rozhod nutí okamžitě pochodovat vstříc Rudé armádě, která zabrala východní část Polska v rámci paktu Ribbentrop -Molotov. Dne 18. září přešla Čs. vojenská skupina na území obsazované Rudou armádou, a pro čs. vojáky tak začalo několikaleté období internace.

Přes půl Evropy

Mezitím se nové centrum odboje tvořilo ve Francii. Do vypuknutí druhé světové války se zhruba polovina čs. mužů nacházejících se v Polsku přihlásila do cizinecké legie. V několika transportech se přesunuli z Polska do

Čs. letci v bitvě o Francii

O nemalém přínosu našich pilotů v bojích na západě svědčí skutečnost, že osm z nich se stalo stíhacími esy. V rámci Armée de l´air jich působilo celkem 135. Museli se rychle zaškolit na strojích Curtiss Hawk 75, Morane Saulnier MS.406 či Dewoitine D.520. Celkem si připsali 79 jistých a 14 pravděpodobných vítězství; při bojových operacích a ve výcviku zahynulo 29 letců a jeden mechanik.

Pátý nejúspěšnější stíhač francouzského letectva a nej úspěšnější Čechoslovák –alois Vašátko (1908–1942) sestřelil 12 nepřátel jistě, další čtyři pravděpodobně. V řadách RAF pak při bojo vém letu zahynul.

„Generál nebe“ František Peřina (1911–2006) byl historicky prvním čs. stíhacím esem druhé světové války, celkem ve Francii nasbí ral 11 vítězství jistých a dvě pravděpodobná.

V Polsku působil Britský komitét pro uprchlíky z Československa, který naší straně pomáhal mimo jiné s materiálním zabezpečením utečenců. Zde potvrzení pro Pavla Wechsberga, že se nachází v péči komitétu

‹‹ A R t E fA kt Mobilizační rozkaz pro čs. státní příslušníky ve Francii ze 17. listopadu 1939

vláda

Mozek a nervyodboje

autor Martin Nekola

Edvard Beneš s Janem Masarykem v prezidentově sídle Aston Abbotts

Ministr zahranič ních věcí Jan Masaryk často hovořil k „lidem doma“. Jeho promluvy vyšly po válce pod názvem Volá Londýn

Ikdyž Edvard Beneš v říjnu abdikoval na prezident ský úřad a odešel do exilu, nepřestal pomýšlet na odčinění národní katastrofy způsobené mnichov skou dohodou. Po pobytu v Londýně odcestoval počátkem roku 1939 do USA, aby začal jako hostující profesor vyučovat na Chicagské univerzitě. Tam jej zastih la zpráva o okupaci Čech a Moravy. Okamžitě zaslal te legram ministerským předsedům Nevillu Chamberlainovi do Londýna a Édouardu Daladierovi do Paříže, prezidentu Franklinu Rooseveltovi do Washingtonu, ministru zahra ničních věcí Maximu Litvinovovi do Moskvy a do Společ nosti národů v Ženevě. Protestoval proti porušení meziná rodního práva a žádal vlády velmocí, aby Hitlerův zločin odsoudily. Odpovědi byly rezervované; z Francie nedošla dokonce žádná.

První velkou vzpruhu Bene šovi přinesla podpora americ kých krajanských organizací, jež přislíbily značnou finanční pomoc. Snažil se vytvořit ústře dí zahraničního odboje kolem čs. zastupitelských úřadů, které vyslanci – navzdory příkazu mi nisterstva zahraničí v Praze – ne vydali Němcům. Jan Masaryk tak na Benešův příkaz již 16. dubna 1939 založil v Londýně Československý výbor, jehož členy se stali zástupci čs. kolonie v Anglii, čs. bran né moci, legionářů a politické emigrace české, slovenské a německé národnosti. Ambasador ve Francii Štefan Osus ký paralelně zahájil vlastní odbojové aktivity. První měsíce

Prezident Beneš s ministry exilové vlády – zleva Ladislav Feierabend, Juraj Slávik, František Němec, Jan Šrámek a Sergěj Ingr

V červenci 1940 uznala Velká Británie čs. prozatímní státní zřízení. To mělo zpočátku tři hlavní pilíře: prezidenta republiky, Státní radu coby obdobu parlamentu a konečně exilovou vládu. Zasedli v ní profesionální politici, diplomaté i nestraničtí odborníci. Celých pět let toto těleso vedlo protinacistický odboj v zahraničí

Ministerský předseda

Římskokatolický kněz Msgr. thDr. Jan Šrámek (1870–1956) působil do roku 1918 jako poslanec říšské rady ve Vídni, za první republiky byl před sedou čs. strany lidové a ministrem v několika koaličních vládách. V Anglii se stal jako kompro misní kandidát předsedou exilové vlády. Byť se na něm stále více podepisovala únava, Šrámek s pře hledem řídil zasedání a se svým typickým klidem a rozvahou řešil konflikty mezi ministry. Odmítal stranický přístup a se všemi se snažil vycházet v dobrém. Nehovořil však anglicky, používat němčinu mu přišlo nepatřičné, a při projevech na akademické půdě či v církevních kruzích proto používal latinu; jinak se spoléhal na svého osob ního sekretáře, který mu tlumočil. Po válce Šrámek znovu vedl lidovou stranu a do února 1948 vykonával funkci náměstka předsedy vlády. V březnu 1948 byl při pokusu o útěk z Česko slovenska letounem zatčen a zbytek života strávil v internaci.

se však nesly ve znamení těžkostí, neboť britská i fran couzská vláda odmítaly uznat jakoukoliv kontinuitu exilových orgánů s předmnichovskou republikou.

Neplatná abdikace

Počátkem července 1939 se Beneš vrátil ze zámoří do Velké Británie. V září pak vypukla válka a střediskem odboje se stala Paříž, kde dotyčný vedl komplikovaná vyjednávání s Osuským, který odmítal zprvu přijmout jeho vedoucí úlohu. Výsledkem bylo ustavení Českoslo venského národního výboru s úkolem reprezentovat čs. lid v zahraničí, řídit vytváření vojenských jednotek ve Francii, pečovat o nově přicházející exulanty a kori govat protiněmeckou propagandu.

Další zvrat přišel v červnu 1940 s pádem země gal ského kohouta. Beneš spojil snahu o evakuaci čs. vojáků ve Francii s požadavkem uznání politické reprezentace. Zároveň cílil na co nejrychlejší anulování mnichovské dohody, která byla dle jeho názoru Československu vnucena a nikdy nebyla ústavně přijata. K uznání pro zatímního vládního zřízení britskou vládou došlo výmě nou dopisů mezi Benešem a ministrem zahraničí lordem Halifaxem z 21. července 1940. Foreign Office uznalo čs. prozatímní vládu, ale nikoliv plnou právní kontinuitu Československé republiky a její předmnichovské hrani ce. Složení vlády kopírovalo složení Československého národního výboru, ovšem s rozdílem, že výsadnímu postavení se těšil Beneš coby prezident. S tím však měli mnozí problém. On sám tvrdil, že jeho abdikace z října 1938 je neplatná, a zůstává tedy nadále hlavou státu. Zdůvodňoval to tak, že byl k tomuto aktu nezákonně do nucen, ovlivněn domácím i mezinárodním nátlakem a že stávající prezident Emil Hácha je jen německou loutkou.

‹‹ ArtefA kty Československo-sovětská smlouva z 12. prosince 1943 v Moskvě. Originál obsahuje ještě její verzi v ruštině

Návrh programu nové československé vlády národní fronty Čechů a Slováků (tzv. Košický program) z 5. dubna 1945 redakci vládou vydávaného týdeníku Čechoslovák tvořilo deset lidí, ale distribuce mnohatisícového nákladu do celého světa vyžadovala mimořádné nasazení. Šéfredaktorem byl prezidentův synovec Bohuš Beneš

Předsedou exilové vlády byl jmenován lidovecký poli tik Jan Šrámek, ministrem zahraničních věcí Jan Masaryk, ministrem národní obrany generál Sergěj Ingr, ministrem financí národohospodář a předválečný ředitel Zbrojovky Brno Eduard Outrata, ministrem vnitra někdejší velvy slanec v Polsku agrárník Juraj Slávik a ministrem sociální péče sociální demokrat František Němec. Kabinet doplňo vala trojice ministrů bez portfeje a státní tajemníci.

Odboj na úvěr

Na prvním zasedání kabinetu 23. července 1940 Beneš definoval poslání vlády v podmínkách exilu. Uvedl, že na britskou žádost by měla být velikost čs. úřadů co možná nejmenší. Jak připomněl ministrům již ve jmenovacím dekretu, bylo úkolem vlády pokračovat v masarykovských tradicích první republiky a připravovat „republiku novou,

Protektorátní premiér v odboji

Šachy z chleba, které si generál vyrobil ve vězení

Za první světové války sloužil tento původním povoláním inženýr zeměměřič jako důstojník čs. legií v Rusku a ve Francii. V letech 1938–1939 působil gen. alois Eliáš (1890–1942) coby ministr dopravy, od 27. dubna 1939 byl předsedou druhé protektorátní vlády. S přijetím funkce otálel, neboť se jako muž vysokých morálních zásad nechtěl zkompromitovat v očích národa. Na druhou stranu viděl rozsáhlé možnosti, jak pracovat ve prospěch odboje a udržovat kontakt s Edvardem Benešem. Tak se i stalo a Eliáš začal posílat časté depeše do Londýna. Ujišťoval, že on i jeho vláda jsou připraveni okamžitě odstoupit, kdyby od Beneše takový pokyn přišel. Spojení probíhalo přes Obranu národa, skrz dvě ukryté vysílačky či prostřednictvím ministra Ladislava Feierabenda, který později sám uprchl a přidal se k exilové vládě. Eliáš o výměně zpráv s Benešem informoval i státního prezidenta Emila Háchu a společně se pokoušeli bránit národ před řáděním nacistů. Němci je stále více podezřívali, musel krotit tendence některých svých ministrů k přílišným ústupkům okupantům a zároveň se ochlazovaly vztahy se zahraničním odbojem. Okamžitě po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl 27. září 1941 zatčen a odsouzen k smrti. Rozsudek byl vykonán na Kobyliské střelnici 19. června 1942.

boj proti nepřátelským plavidlům, 311. peruť (1942–1945)

Pozemní vojsko v Británii

1. čs. smíšená brigáda –> Československá samostatná brigáda –> Československá samostatná obrněná brigáda

vznik: 12. srpna 1940 v Cholmondeley

celkový počet vojáků: asi 11 000 mužů ztráty: 190 padlých, 461 raněných (u Dunkerku)

Ve Francii

Československá 1. divize

vznik: 15. ledna 1940 v Agde celkový počet vojáků: 11 405 mužů ztráty: 52 mrtvých (z toho 29 letců), 88 raněných a 2 394 nezvěstných

lege NDA místo bojů přesuny čs. vojáků čs. zastupitelský úřad (po 15. 3. 1939)

Letci v RAF 310., 312. a 313. čs. stíhací a 311. bombardovací peruť v boji: 1940–1945

celkový počet vojáků: 2 500 mužů ztráty: 505 padlých, 228 zraněných, 52 zajatých

catterick honington exeter

boj proti nepřátelským plavidlům, 311. peruť (1942–1945)

boj proti nepřátelským plavidlům, 311. peruť (1942–1945)

posádkové město / vojenský tábor letecká základna exilová vláda

mapa zachycuje hranice k 18. březnu 1939.

vylodění v normandii (6. 6.–3. 7. 1944)

boj proti nepřátelským plavidlům, 311. peruť (1942–1945)

cholmondeley malé bronovice

agde

dieppe (19. 8. 1942)

11 nezvěstných

Poznámka: Blíže neurčený počet Čechoslováků bojoval v polské, sovětské, britské, francouzské, americké či australské armádě i v cizinecké legii a také u partyzánů (sovětských, francouzských či norských). Řádově mohlo jít až o tisíce osob.

rozhlasové vysílání v českém jazyce internační tábor čs. vojenská mise

obléhání dunkerku (7. 10. 1944–9. 5. 1945) gien (17. června 1940)

bombardování říše a okupované evropy, 311. peruť (1940–1942)

ostravská operace (24. 3.–5. 5. 1945)

montereau (15. června 1940)

duxford speke Tri duby

Přechod velitele Vládního vojska i se štábem k Američanům (28. dubna 1945)

dračí údolí (11. 8. 1944)

liptovský sv. mikuláš (3. 2.–4. 4. 1945)

krakov

bitva o británii (září 1940) snp (29. 8.–27.

u italských partyzánů

ivanjski bok (7.

sibinj a okučani (prosinec 1943)

U Titových partyzánů

1. čs. prapor Jan Žižka z Trocnova –>

1. čs. brigáda Jan Žižka z Trocnova

vznik: 3. května 1943 v Cikote

celkový počet vojáků: 3 500 mužů a žen ztráty: 700 padlých a 800 zraněných

rakov

dukla (8. 9.–28. 11. 1944)

8.–27. 10. 1944)

Tarnopol (14.-17. 9. 1939)

V Polsku legion Čechů a Slováků

vznik: 3. září 1939 v lešné u Baranovič celkový počet vojáků: 1 050 (z toho 93 letců) ztráty: 5 padlých

sudal (červen 1940–listopad 1941)

(7. února 1944)

kyjev a pravobřežní ukrajina (5. 11. 1943–5. 2. 1944)

jarmolince (listopad 1939–březen 1940)

kamenec podolský (září–říjen 1939)

sokolovo (8.–13. 3. 1943)

Během SNP

zapojené útvary: 2. čs. paradesantní brigáda v SSSR, 1. čs. sam. stíhací pluk v SSSR, čeští partyzáni (brigáda Jan Žižka, 2. čs. brigáda J. V. Stalin, 1. a 2. čs. partyzánská brigáda gen. M. R. Štefánika), čeští četníci, české pěší roty Buk 1 a Buk 2

V SSSR

1. čs. sam. polní prapor v SSSR –> 1. čs. sam. brigáda v SSSR –>

1. čs. armádní sbor v SSSR vznik: 12. února 1942 v Buzuluku celkový počet vojáků: 60 000 mužů a žen (při vstupu na čs. území 16 000) ztráty: 3 124 padlých, 15 556 raněných a 1 896 nezvěstných

al-sumayriyya

Na Středním východě a v severní Africe Československý pěší pluk 4 – Východní

11. čs. pěší prapor – Východní –> Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní vznik: 29. června 1940 v Al-Sumayriyya celkový počet vojáků: 2 500 mužů ztráty: 41 padlých

Tobruk (12. 10. 1941–7. 4. 1942) (31. 12. 1942–12. 6. 1943)

oranki (duben–červen 1940, listopad 1941–počátek roku 1942)

buzuluk

aleppo

novochopersk

černovice

operace exporter (červenec 1941)

z Velké Británie

Výcvik čs.

Stříbro s hodnotou zlata

Na konci prosince 1941 seskočila do protektorátu společně s výsadky Anthropoid a Silver B také trojice mužů desantu Silver A. Zpočátku parašu tisty sice doprovázely potíže a dopouštěli se chyb, nakonec se však sešli, aniž na sebe příliš upozornili, a zahájili činnost. V polovině ledna 1942 radista Jiří Potůček s radiostanicí Libuše navázal (před několika měsíci zpřetrhané) spojení domácího odboje s Londýnem. Díky spolupráci s Václavem Morávkem pak tímto kanálem odešlo také několik zpráv od agenta A-54 (Paula Thümmela).

Skupina Silver A je považována za jednu z nejúspěšnějších. Zuřivé pátrání nacistů po atentátnících však nakonec vedlo k jejímu zničení; nejprve padl 18. června v pražském kostele svatého Cyrila a Metoděje Valčík. O pár dní později gestapo rozpletlo ilegální síť sahající na Pardubicko, kde měl základnu velitel Bartoš; ten po přestřelce spáchal sebevraždu. Nejdéle unikal Potůček, který vysílal z lomu Hluboká u Ležáků. Několikadenní hon ukončilo udání kolaboranta a následná nešťastná náhoda, kdy vyčerpaného parašutistu v sebeobraně zastřelil 2. července 1942 český četník.

Moravec na mušce

Heydrich nebyl jediným, koho měli parašutisté v roce 1942 zlikvidovat. Na kolaboranta Emanuela Moravce cílil výsadek Tin ve složení velitel Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc. Do vlasti sesko čili 29. dubna 1942 společně s výsad kem Intransitive, jehož člen Vojtěch Lu kaštík po přistání pomáhal zraněnému Cupalovi. Oba odcestovali na Moravu, zatímco Švarc, který po seskoku svého spolubojovníka nenašel, odjel do Prahy, kde navázal spojení s ostatními parašu tisty. Po atentátu nalezl spolu s dalšími úkryt v kostele v Resslově ulici, kde také 18. června padl. Cupal se mezitím uzdravil. Jakmile polevilo řádění gestapa, opět se sešel s Lukaští kem a pokusili se vyhodit do vzduchu trať u Uherského Hradiště, což se nepodařilo; navíc na sebe upozornili bezpečnostní složky. Jako prvního zastřelili gestapáci při zatýkání v Jankovicích neda leko Uherského Hradiště Lukaštíka (8. ledna 1943), odkud vedly jejich kroky také do Cupalova úkrytu. Ten o týden později na Velehradě obrátil v bezvýchodné situaci zbraň proti sobě.

Silver A

Bojovníci z Beskyd

Desant Wolfram byl svým složením, výcvikem a posláním naprosto ojedinělý. Šestice mužů (velitel Josef Otisk, Vla dimír Řezníček, Josef Černota, Josef Bierský, Robert Matula a původní člen Anthropoidu Karel Svoboda) měla plnit di verzní úkoly v Beskydech, na padat německé jednotky v týlu a vytvořit kolem sebe síť par tyzánských skupin. Každý člen byl skvělým střelcem a dokázal přežít v přírodě; Otisk dokonce absolvoval výcvik commandos. Nafasovali jen pár ručních zbraní, protože se počítalo s tím, že další jim budou shozeny. Při seskoku však přišli o vysílačku, a nemohli tak Londýn požádat o další zásoby; navíc krátce po vysazení (14. září 1944) byl Svoboda zatčen. Parašutisté sice navázali kontakt s odbojem i partyzánskými skupinami, které přišly ze Slovenska, ale stanovené úkoly plnit zatím nedokázali. Na podzim navíc museli bojovat o holé přežití, když v jejich okolí probíhaly protipartyzánské operace. Kromě toho přišli o Bierského, jehož kvůli penězům zavraždil pozdější konfident gestapa Kotačka.

V listopadu se zbylí muži přesunuli do Líšně u Brna, kde přezimovali; na jaře 1945 si pak obstarali pár zbraní a působili v německém týlu. Omezené množství zásob jim ale neumožnilo vyvíjet tuto činnost v původně plánovaném rozsa hu, a tak je celkové hodnocení skupiny značně komplikované.

Síť Velkého Josefa

Když seskakoval v noci na 4. dubna 1944 z letadla nedaleko Vysoké nad Labem ve litel výsadku Barium Josef Šandera, gestapo už na něj mělo téměř dva roky zavede nou kartu díky informacím od zatčených parašutistů. Na zemi se Šandera (známý jako „Velký Josef“) shledal s radistou Josefem Žižkou i Tomášem Býčkem. Skupina se pak rozdělila – velitel s Býčkem odešli do Hradce Králové, zatímco Žižka (přezdíva ný „Malý Josef“) zamířil do Potštejna. Během několika týdnů dokázali kontaktovat místní odboj; vybudovali kolem sebe rozsáhlou síť a dodávali informace do Londý na. Dalším Šanderovým úkolem byla příprava na povstání v závěru války. Gestapo o parašutistech vědělo a do východních Čech vysílalo konfidenty. Roz bití skupiny zapříčinila zrada zevnitř. Půlroční úspěšné působení Baria znamenalo rozšiřování sítě (přes 140 lidí), a tak se do organizace dostal i Gustav Žid. Díky jeho udání Němci zahájili v Hradci Králové počátkem října 1944 velkou zatýkací akci, ale přestože za mřížemi skončily desítky odbojářů, parašutisté unikli. Oba Josefové zamířili do osady Polsko u Žamberka, Býček utekl do severovýchodních Čech, kde se skrýval do konce války. Josefové z úkrytu ještě pár týdnů vysílali, ale nakonec je zra dil Vítězslav Lepařík – Šanderův kamarád a velitel výsadku Glucinium. Dne 16. led na 1945 gestapo úkryt obklíčilo. Šandera se pokusil o sebevraždu, ale zemřel až po dvou měsících v nemocnici. Žižka se sice vzdal, ale záhy se v cele oběsil. Býček jako jediný přežil – koncem války se připojil k sovětským výsadkářům z desantu Chan..

‹‹ Ar T efA k T

Volali Moravu do zbraně

Podobné úkoly jako Barium měl také desant Clay (velitel Antonín Bartoš, radista Čestmír Šikola a Jiří Štokman), jenž seskočil v polovině dubna 1944 a operoval na Moravě. Výsadkáři oživili tamní odbojové organizace a začali se připravovat na povstání včetně vytipování míst vhodných pro dodávky zbraní. Clay patří k nejúspěšnějším výsadkům; začátkem podzi mu 1944 na něj bylo navázáno okolo 400 spo lupracovníků, takže dlouho nemohl unikat pozornosti gestapa. Rozsáhlé zatýkací akce koncem roku sice většinu organizace zlikvi dovaly, ale parašutisté do konce války unikali. Vysílačka Eva byla ve spojení s Londýnem do začátku roku 1945, kdy ji výsadkáři museli na útěku opustit. Celkem stihl radista Šikola odeslat 700 depeší a asi 250 jich přijal. O vý znamu skupiny hovoří také fakt, že se okolo ní mělo původně zformovat místní velitelství pro případ povstání.

Protektorátní vyhláška z 28. května 1942 vyzývá k pátrání po výsadkáři ze skupiny Silver A Josefu Valčíkovi. Gestapo uvedlo chybně křestní jméno i datum a místo narození (správně 2. listopadu 1914 ve Smolině u Valašských Klobouk). Gestapo se výsadkáři dostalo na stopu 21. března 1942, když po přestřelce v Praze zahynul Václav Morávek, u něhož

Podpažní pouzdro na pistoli Colt, kterým byli výsadkáři vybaveni

Wolfram Barium

května 1942

Atentát na Heydricha

Tři minuty, ježvstoupily do dějin

Zdemolovaný

Heydrichův automobil krátce po atentátu, který provedli příslušníci desantu Anthropoid – Josef Gabčík a Jan Kubiš

Psal se 27. květen roku 1942. Toho dne ráno dva čs. parašutisté, členové desantu Anthropoid, kteří koncem předchozího roku seskočili do protekto rátu s úkolem zabít zastupujícího říšského pro tektora Reinharda Heydricha, na kolech vyrazili ke křižovatce dnešních ulic Zenklova a V Holešovičkách v Praze. Právě tam chtěli útok vykonat. Heydrich tudy obvykle projížděl mezi půl desátou a půl jedenáctou, ale Jan Kubiš a Josef Gabčík tam dorazili už kolem deváté. V aktovkách, které měli zavěšeny na řídítkách, si vezli zbraně. Gabčík rozložený samopal Sten Gun bez ramenní opěrky, dva zásobníky a bombu, Kubiš dvě bom by. S sebou měli také své osobní 7,65mm pistole Colt.

Kola opřeli o sloupy elektrického vedení u drátěného plotu na druhé straně křižovatky, pro snazší únik ve směru na Libeň a Vysočany si natočili kola právě tímto směrem. Na místě zvoleném pro akci se oba snažili působit nená padně; pokuřovali, zdánlivě čekali na tramvaj a sledovali, zda ze zatáčky nezahlédnou blížící se protektorův Merce des. Historikové se dnes přiklánějí k verzi, že muži byli při této akci sami. Gabčík si pod svým baloňákem takřka poslepu smontoval Sten Gun předtím ukrytý v aktovce a posléze se v zatáčce rozmístili podle nadrilovaného sché matu – Gabčík u okraje chodníku výše, Kubiš níže u plotu skrytý za sloupem elektrického vedení.

Mezi nejvýznamnější speciální vojenské operace druhé světové války patří útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Provedli jej dva českoslovenští výsadkáři, které podporovali stateční příslušníci domácího odboje autoři Martin Brabec, Pavel Kmoch

Osudová chyba

Okolo 10.15 začali být oba už velmi nervózní. V křižovatce se pohybují již dlouho, mohli by vzbudit něčí pozornost; přitom Heydrichův vůz stále není v dohledu. Přibližně v 10.32 Mercedes-Benz 320 Cabrio B s odklopenou stře chou konečně přijíždí. Ovšem než vjede do osudové za táčky, řidič Johannes Klein podle některých interpretací dobových dokumentů musí zleva objet u chodníku zasta vující tři vozy tramvaje č. 14. Ne všichni historikové se však v tomto detailu shodují. Mercedes zrychluje, aby včas pro jel před z protisměru přijíždějící další tramvají, a následně do ostré pravotočivé zatáčky zase trochu zpomalí. Situace je tak zmatečnější, než si Kubiš s Gabčíkem představovali.

Zřejmě i kvůli objíždění tramvaje tak parašutisté za registrují auto o chvilku později, než kalkulovali ve svých plánech. Už není ani vteřina nazbyt; je několik minut po půl jedenácté a akce začíná. Gabčík má Heydrichovo auto na mušce zleva (z pravé strany ve směru jízdy), do palebné ho prostoru se za vozem však zároveň blížila plně obsaze ná tramvaj č. 3. Dotyčný mačká spoušť, ale Sten Gun mlčí. Vzpříčil se mu první náboj, což byla relativně častá závada těchto výrobně levných samopalů. Klein křičí na Heydri cha: „Pozor, atentátník!“ Ten rozkazuje řidiči zastavit, tím se ale dopouští osudové chyby. Měl nařídit svému šoférovi šlápnout na plyn, aby se z nebezpečné situace co nejrych leji dostali, ale udělal pravý opak. A Klein také postupoval zcela proti všem principům ochrany významných osob, ale jeho chování se dá lidsky pochopit; jednoduše uposlechl rozkaz svého nadřízeného.

Zaútočili současně?

V tu chvíli už ale Kubiš hází odjištěnou bom bu, tedy upravený britský protitankový gra nát. Vše se odehrává v několika málo vteři nách a je pravděpodobné, že oba čs. vojáci útočili souběžně. Historik Eduard Stehlík je toho názoru, že celý plán zkomplikoval fakt, že Heydrichovo auto blížící se do zatáčky v jednu chvíli zakryla projíždějící tramvaj. Kubiš s Gabčíkem tak museli improvizovat a zaútočili současně. Kubiš hodil bombu z trochu jiné ho úhlu, než původně předpokládal, více zezadu, zatímco Gabčík se pokusil zahá jit palbu.

Důležitým faktem je, že Kubišovu bombu nešlo aktivovat jako běžný ruční granát pouhým vytržením po jistky. V tomto případě bylo nutné

vršek bomby odšroubovat podobně jako uzávěr plastové láhve. Poté musela být bomba vržena na cíl tak, aby rotova la kolem své osy. Přitom se odvinula látková páska opatře ná olůvkem. Tím došlo k vytažení ocelové vidličky a k uvol nění úderníku. Bomba se tak aktivovala a explodovala při dopadu v jakékoliv poloze. Čili Kubiš musel mít bombu už připravenou, s odšroubovaným víčkem a musel prstem dr žet olůvko, aby neodmotalo látkovou pojistku příliš brzo. Z toho plyne, že bomba byla ještě před zahájením akce určena k použití a zcela určitě nešlo o nějakou improvizo vanou variantu zvolenou až poté, co selhal samopal. Lze tedy tvrdit, že při útoku nedošlo k tomu, co známe ze Sequensova filmu Atentát – tedy že by Gabčík vstoupil před jedoucí Heydrichův vůz. Bylo by to naprosto nelogické a zcela mimo rá mec toho, co se trénovalo v Británii. Rovněž německé prameny jasně uvádějí, že Gabčík stál na chodníku.

Rychle pryč!

Kubišova bomba dopadla a explodovala pod autem u zadního blatníku. Nutno zdůraznit, že kabriolet nebyl pan céřovaný, ani nedisponoval bez pečnostními úpravami, napří klad vyztužením zadních částí opěradel plechovými pláty.

Výbuch prorazil zadní pneu matiku, vyvrátil pravé dveře

Čs. parašutisté disponovali specifickými zbraněmi určenými speciálně pro diverzanty. Jednalo se o samopal Sten Mk II, pistoli Colt Pocket Model 1903 a bombu vyrobenou z britského válcového protitankového granátu No 73 Mk I

Zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě Reinhard Heydrich hned po nástupu do funkce 28. září 1941 vyhlásil za účelem potírání odboje stanné právo. Během něj bylo uvězněno na 5 tisíc osob, přičemž popraveno jich bylo necelých 500

Adolf Opálka (27 let)

Velitel desantu Out Distance

Jan Hrubý (27 let)

Příslušník desantu Bioscop

Josef Valčík (27 let)

Příslušník desantu Silver A

Josef Bublík (22 let)

Příslušník desantu Bioscop

Jaroslav Švarc (28 let)

Příslušník desantu Tin

Jan Kubiš (28 let)

Příslušník desantu Anthropoid

Josef Gabčík (30 let)

Velitel desantu Anthropoid

Řády a vyznamenání

Mzda odvahy

Není viditelnějšího důkazu statečnosti vojáka, než je vyznamenání. Exilová vláda měla první vlastní dekorace k dispozici až od konce roku 1940, avšak naši odbojáři získávali i spojenecké řády a medaile autor Ivan Koláčný

Válečný kříž z roku 1939

Jedno z prvních dvou našich válečných vyzname nání zřídila čs. exilová vláda v Londýně 20. prosince 1940. Mělo jeden stupeň a bylo určeno pro čs. občany a skupiny ve vlasti a v zahraničí, jakož i pro vojáky spojeneckých armád za vynikající statečné nebo velitelské činy vykonané při nebezpečí života. Každé další udělení kříže se značilo bronzovou lipovou snítkou připínanou na stuhu. Vícenásobnými nositeli byli napří klad Arnošt Steiner (sedmkrát), Sergej Petras (šestkrát), Vilém Sacher, Karel Klapálek, Oldřich Kvapil (pětkrát) nebo Alois Vašátko (třikrát).

Medaile Za chrabrost před nepřítelem

Vznikla nařízením exilové vlády z 20. prosince 1940 za osobní statečnost před nepřítelem na domácím nebo zahraničním bojišti. Dekorace mohla být udělena i cizin cům – jednotlivcům i skupinám. Medaile má jeden stupeň a uděluje se in natura jedenkrát, další udělení se značilo bronzovými lipovými listy připnutými na stuze. Dvojnásobnými nositeli byli například Arnošt Steiner nebo Alois Vašátko.

Medaile

Za zásluhy

Byla zřízena roku 1943 a propůjčoval ji prezi dent za vynikající zá sluhy o armádu mimo boj; náležela i civilním osobám. Medaile měla dva stupně – v tom prvním je stříbrná, ve druhém bronzová. Nositelem prvního stupně byl na příklad JUDr. Bohuslav Ečer, který jako první vyslýchal zadrženého K. H. Franka.

Řád bílého lva Za vítězství

Nejvyšší čs. řád byl zřízen vládou 9. února 1945. Propůjčoval se čs. obča nům a příslušníkům cizích států za vynikající vojenské zásluhy, za prokázanou osobní statečnost, či za mimořádný bojový čin. Řád má pět stupňů: hvězda 1. stupně, hvězda 2. stupně, kříž, zlatá medaile a stříbrná medaile. Nositelem řádu 1. stupně byli Alois Vašátko in memoriam, Karel Klapálek a Ludvík Svoboda. Vyznamenání uděloval prezident ČSR, jím zmocněný ministr národ ní obrany nebo pověřený velitel vojska.

Zleva: Řád bílého lva Za vítězství 1., 3. a 5. stupně

Válečný kříž 1939–1945

Francouzská dekorace vytvořená v roce 1939 pro vlastní i spojenecké vojáky za přímý boj s nepřítelem. Kříž se udě loval i opakovaně – na stuze byla umístěna bronzová ratolest – za citace v rozkaze hvězdička bronzová, stříbrná nebo zlatá. Stíhač Alois Va šátko kříž získal celkem osmkrát.

Řád za vynikající službu

Britský řád byl určen nižším důstojníkům za příkladnou vojenskou službu. Uděluje se od roku 1886 dosud. Za opakované udělení je na stuhu umístěna zlatá lišta s královskou korunou. Z našich vojáků jej obdrželi například letci Jaroslav Hlaďo či Miloslav Mansfeld.

Záslužný letecký kříž

Náležel jako vyzname nání za osobní statečnost důstojníkům RAF v aktivním boji. Při dalším udělení byla na stuhu připevněna stříbrná lišta s le tícím jestřábem. Záslužný letecký kříž získalo podle dostupných údajů 62 čs. letců v RAF.

Zlatá hvězda Hrdiny SSSRa Řád Lenina

Nejvyšší sovětské vyznamenání bylo zří zeno roku 1939 k titulu Hrdina SSSR a spolu s ním se uděloval i Řád Lenina. Celkem jej obdrželo sedm Čechoslováků. Vedle Otakara Jaroše, Josefa Buršíka, Antonína Sochora, Richarda Tesaříka, Jána Nálepky a Stěpana Vajdy, kteří vyznamenání obdrželi za nasazení v boji, byla Zlatá hvězda v roce 1965 udělena Ludvíku Svobodovi. Řád Lenina – druhé nejvyšší vyznamenání SSSR – existovalo od roku 1930. Udělovalo se opakovaně a opakovaně se i nosilo; kromě hrdi nů SSSR jej obdrželi Ludvík Svoboda, Vladimír Janko a Sergej Petras.

Řád Vlastenecké války

Vyznamenání zřízené roku 1942 ve dvou stupních za přesně definované činy sta tečnosti a zásluhy, po válce se postupně uděloval veteránům až do roku 1985. Mezi čs. nositeli prvního stupně byli například Čeněk Hruška, Vít Nejed lý in memoriam, Bedřich Reicin či Otakar Rytíř; 2. stupeň dostalo 60 osob.

Dvě nejčastěji udělované sovětské de korace: Medaile Za odvahu (za mimořádnou osobní odvahu v boji) a Za bojové zásluhy (za smělé a iniciativní činy)

Řád rudé hvězdy se uděloval – za obecněji definované válečné zásluhy – i opakovaně. Během války jej získalo 2 860 000 osob, mezi nimi i řada Čechoslováků

tankista richard tesařík obdržel většinu sovětských a čs. vyznamenání, jež byla za války k dispozici