ZEP2222 - Finanční stráž ve fotografii

Proti přívalu nenávisti

Od 21. května (...) konali příslušníci finanční stráže v pohraničí svou odpovědnou službu za mimořádně těžkých poměrů a zejména v poslední době bylo nutno, aby se všichni věnovali službě se zvýšenou pohotovostí a obětavostí. Bylo od nich požadováno mimořádné vypětí sil, udržení pevných nervů a rozvahy. Příslušníci finanční stráže dokázali svou ukázněnost, odvahu a statečnost, i svou lásku k republice, konajíce ochotně a obětavě uložené jim těžké povinnosti, neznajíce námahy a nelekajíce se nebezpečí.

Ministr financí Josef Kalfus, Praha 8. října 1938

Vprůběhu 30. let považovalo ministerstvo národní obrany opatření spojená s ostrahou státní hrani ce za málo účinná a opakovaně požadovalo větší zapojení finanční stráže. Ministerstvo financí ale přednostně prosazovalo zájmy resortní služby a k poža davkům armády se stavělo víceméně odmítavě. Otáz kou součinnosti vojáků, četníků a finančníků při ochraně státních hranic se 19. listopadu 1934 zabývala i Nejvyšší rada obrany státu. Ta nařídila ustanovit komisi ze zá stupců příslušných ministerstev a danou problematiku jejím prostřednictvím vyřešit. V případě finanční stráže mělo dojít především ke zvýšení její vojenské hodno ty a k větší součinnosti s vojenskou správou. Diskuto

Část družstva SOS ze Šluknova. Finanční strážníci jsou vyzbrojeni krátkými puškami vz. 33, pouze správce oddělení vrchní respicient Hynek Valenta (druhý zleva) má pistoli. Družstvo disponovalo také lehkým kulometem vz. 26

valo se dlouhé měsíce a teprve na jaře 1936 navrhovalo ministerstvo národní obrany zřídit jednotný bezpeč nostní sbor, který by vznikl úplným sloučením četnictva, finanční stráže a policie. Tento poměrně rozumný návrh byl ale ze strany ministerstev vnitra a financí smeten ze stolu, přičemž právě vnitro dostalo za úkol vypra covat vládní nařízení o součinnosti ozbrojených sborů při ostraze hranic, tedy budoucí Stráži obrany státu. Stráž obrany státu (SOS) vznikla na základě vlád ního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936 a měla plnit tři základní úkoly: chránit neporušitel nost státní hranice a nedotknutelnost státního úze mí (strážní činnost, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajské aktivity), dále pak spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti a ko nečně se podílet na provádění úkonů celní správy.

Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční strá že, četnictva, státní policie, vojenské posily a poz ději i aktivní vojáci; podle vládního nařízení se však

Podplukovník Quido Matoušek (zcela vpravo), velitel českobudějovického praporu SOS se svým štábem, který tvořili přidělení úředníci či důstojníci jednotlivých složek Stráže obrany státu. Šlo o poradce velitele praporu, kteří řešili otázky a problémy svého sboru ve vztahu ke službě v SOS. Třetí zprava stojí přidělený vrchní inspektor finanční stráže druhé třídy František Hrouda

Z legií přímo na hranici

Pouze legionáři,

nových poměrů

dovedou nejen vybudovati, nýbrž i udržeti

a republice zdravou kázeň na hranicích.

1923

Legionáři měli po návratu do vlasti při vstupu do státních služeb přednost před ostatními ucha zeči. Mnoho z nich našlo uplatnění v armádě, četnictvu, u policie nebo dostali zaměstnání tře ba u státních pošt či drah. Finanční stráž nebyla vý jimkou a její početní stavy v prvních letech republiky posílilo významné množství někdejších legionářů.

V Praze začaly od jara 1919 probíhat cvičné kur zy finanční stráže pro legionáře. Na hranici republi ky byl totiž akutní nedostatek vhodného personálu,

a to především na Slovensku. První skupina legio nářů nastoupila na tamní hranice koncem červen ce roku 1919, jednalo se však jen o 38 mužů. Tempo pražských legionářských kurzů prostě neodpovídalo rychlosti výstavby sboru na Slovensku. Generální fi nanční ředitelství v Bratislavě proto v létě 1919 došlo k závěru, že pouze vojáci–legionáři mohou situaci na maďarských hranicích zachránit. Proto žádalo vojen skou správu o přidělení alespoň tisícovky mužů s ná stupem do konce září. Tito vojáci–legionáři se sice

Od jara 1919 probíhaly kurzy finanční stráže pro legionáře. První kurzisty tvořili především legionáři italští, neboť bratři z Francie a především z Ruska se vraceli později

Čerstvě přijatý nováček finanční stráže, bývalý ruský legionář.

Uniformu má přešitou z takzvaného vladivostockého stejnokroje, ve kterém se ruští legionáři vraceli do vlasti.

Na hodnostním štítku na levé paži chybí postříbřený hladký knoflíček, vyznačující hodnost dozorce

Svatební snímek italského legionáře Bohumila Šetky, který ke sboru finanční stráže nastoupil 1. srpna 1919. Ve druhé polovině 30. let sloužil coby správce oddělení v Jáchymově a na Božím Daru. Podařilo se mu rozkrýt německou špionážní síť, za což proti němu henleinovci rozpoutali nenávistnou kampaň, a na jejich nátlak byl v červnu 1938 přeložen do Lužických hor jako správce oddělení v Dolní Světlé. Tam se podílel 22. září na osvobození sudetoněmeckými teroristy obsazeného hornosvětelského celního úřadu

nestali zaměstnanci finanční správy, ta jim ale vypláce la mzdu, za niž střežili hranici, a to s hodností „do zorce finanční stráže – legionář“. Na konci října 1919 bylo ale ke sboru přiděleno pouze 202 takových mužů, neboť armáda sama neměla v té době dostatečný po čet legionářů, které by mohla finanční správě uvolnit.

Podle pamětního spisu Finanční srpávy z roku 1922 se bývalí legionáři podíleli na stavu finanční stráže na Slovensku a Podkarpatské Rusi asi z 80 % a zhruba z 50 % v Čechách a na Moravě. Tato čísla, i když jsou jen přibližná, ukazují rozhodující podíl bývalých legio nářů u nově vybudované pohraniční finanční stráže.

Členská legitimace člena Československé obce legionářské, finančního strážníka Jana Ráčka

Se zelenou na výložkách

Četníci a finanční strážníci (první a čtvrtý zprava) se nechali vyfotografovat se dvěma ženami před celním úřadem v Petříkovicích. Je vidět, že stejnokroje obou sborů byly střihově obdobné a vycházely z armádních vzorů. Hlavní rozdíl, kromě jejich barevnosti, představovalo umístění hodnostního označení a také výložková, takzvaná egalizační barva. Četnictvo, jako vojensky organizovaný sbor, nosilo hodnostní označení na náramenících. Naproti tomu finanční stráž, coby sbor civilní, jej měla na rukávovém štítku, stejně jako celníci, policisté či vězeňská služba. Ve 30. letech se pak hodnosti u těchto sborů postupně začaly přesouvat na límcové výložky.

Pokud jde o zmíněnou egalizační barvu, u finanční stráže šlo tradičně o zelenou. Důvod k tomu musíme hledat až téměř na počátku 19. století, neboť v roce 1814 byly v habsburské monarchii zavedeny stejnokroje pro státní úředníky. Měly jednotný střih, ale lišily se barvou výložek. Ministerstvo financí obdrželo světle zelenou a spolu s ním ji dostala do vínku i finanční stráž. Její příslušníci pak tuto barvu nosili nejen na výložkách, ale i jako ozdobu na dalších částech stejnokroje (manžety, nárameníky, okolek čepice a podobně). Zelená barva pak finanční stráži vydržela jako nezaměnitelný, charakteristický znak po celou dobu její existence, tedy až do roku 1949. Pouze po vzniku republiky se odstín změnil ze světlé na tmavě zelenou. Dodejme ještě, že do dnešní doby si svou egalizační barvu (fialovou) uchovalo pouze ministerstvo spravedlnosti a jeho sbor vězeňské služby.

Postrach šumavských pašeráků

Miloslav Chaloupka se k finanční stráži přihlásil roku 1935 a po absolvování cvičného kurzu byl přidělen na oddělení v malé obci Höhal u Prášil na Šumavě. Shluk chalup dnes již neexistuje –nacházely se nad silnicí mezi Hartmanicemi a Železnou Rudou. V Höhalu, kde strávil necelý rok, se seznámil s Němkou Olgou Heislerovou, jejíž rodina měla v obci hospodu a obchod a ubytovávala také příslušníky finanční stráže v hostinských pokojích. Chaloupka byl pak dvakrát v krátké době přemístěn, od podzimu 1936

ale zakotvil na šumavském oddělení Knížecí Pláně. Později vzpomínal, že služba tam nebyla jednoduchá, neboť v obci a jejím okolí žili samí Němci a českou národnost měli pouze zaměstnanci pošty a finančníci. Chaloupka se několikrát vyznamenal v boji s šumav skými pašeráky. Jeden případ popsal pro dobový tisk dozorce Eduard Andrle z Kvildy: „Dne 23. října 1937 o 19. hodině zadržel dozorce finanční stráže Miloslav Cha loupka v obci Knížecí Pláně, v blízkosti bavorských hranic, Jana Fastnera z Nových Hutí, na kterého jest vydán zatykač pro podloudnictví s cukerínem. Chtěl ho předvésti na četnic kou stanici do Ferchenhaidu (dnes Borová Lada) a dru hý den pak do Vimperka k soudu. Podloudník Fastner s ním chvíli šel, ale před obcí Ferchenhaid si lehl na zem a že prý pěšky nepůjde. Dozorce Chaloupka ho nechal klidně ležet a če kal na někoho, kdo by oznámil na četnické stanici, aby mu přišli pomoci odvésti podloudníka. Nikdo však nepřicházel. Proto chtěl dozorce Chaloupka znovu přiměti Fastnera, aby s ním šel. Než se k tomu odhodlal, spatřil z lesa vycházet dva muže, kteří nesli na zádech baťohy. Zadržel je a na otázku,

Miloslav Chaloupka se svou ženou Olgou, s níž se oženil v roce 1937, a roční dcerou Soňou v Knížecích Pláních na jaře 1938

Dozorce finanční stráže Miloslav Chaloupka

Skupinový snímek pomocných dozorců –absolventů cvičného kurzu finanční stráže pocházející z pozůstalosti Miloslava Chaloupky

co mají v tlumocích, odpověděli, že nic. Dozorce Chaloupka jim nevěřil a po ohmatání tlumoku zjistil, že tam mají cuke rín. Vyzval je, aby jej následovali do Ferchenhaidu, ale starší z nich se na něho vrhl a snažil se mu vyrvat pušku. Nastal zápas, při čemž oba upadli a podloudník si vrazil bodlo, které měl dozorce Chaloupka nasazeno na pušce, do prsou. Takto oslabený podloudník se potom dal klidně obvázati a odvés ti na četnickou stanici. Druzí dva uprchli. Ke zraněnému byl přivolán lékař, který ho ošetřil a zranění uznal za lehké. V muži byl zjištěn Jan Sitter z Nového Světa u Vimperka. V jeho tlumoku byl nalezen kilogram cizozemského cukerí nu, pět zapalovačů, vlna a šňupavý tabák. Jeho společník byl též zjištěn a zatčen a spolu se Sitterem odevzdán soudu. Z celého případu je vidět, jakou má těžkou službu finanční stráž na hranicích našeho státu, kde podloudník riskuje ra ději svůj život, nežli by se dal zadržet a připravit o zboží.“

Chaloupka později na časté střety s pašeráky sám vzpomínal: „Střílel jsem po nich poměrně často. Když mně chlap na výzvu nezastavil, tak jsem mu ji tam zkrátka ‚prd nul‘. Taky jsem ho pak kolikrát našel posranýho. Mojí man želce místní lidi říkali: ‚Váš muž je sice malej, ale vzteklej!‘“

Miloslav Chaloupka prošel i službou u SOS a v řadách finanční stráže zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1940. Když skončila druhá světová válka, nastoupil znovu

v Knížecích Pláních, kde nějaký čas působil jako proza tímní velitel oddělení. Poté byl již v hodnosti vrchního respicienta na vlastní žádost přemístěn do Prášil. Opako vaně odmítal vstoupit do komunistické strany, a tak byl nakonec pro politickou nespolehlivost přeložen k berní správě, čímž jeho služba u sboru definitivně skončila.

Pohled na domy rodiny Heislerovy v šumavské osadě Höhal. Ve stavení vpravo byli ubytováni také finančníci

Pašerákům na stopě

Psy jsme si museli cvičit sami. V Becherově jsme nacvičovali zadržení pašeráka tím způsobem, že pes pachatele předběhne a skočí mu předními tlapami na prsa a vrčí. Bohužel, velmi brzy se vyskytl problém, a to tragický. Takto zadržený pašerák vytáhl nůž a našeho psa zespodu probodl. Od té doby se nacvičoval způsob zadržení tak, jak jej známe od současných pohraničníků a policistů.

Finanční strážník Vojtěch Hercík

Před rokem 1918 nadřízená místa používání slu žebních psů u finanční stráže odmítala. Mimo jiné proto, že by údajně honili lesní a polní zvěř a utrpěla by i ostražitost hlídek, které by prozra zovali. Po vzniku republiky se situace měnila jen pozvol na. K prvnímu nasazení čtyřnohých pomocníků u sboru došlo ve druhé půli 20. let především na Slovensku, a to s tichým souhlasem nadřízených. Často se jednalo o psy bez zvláštního výcviku a neslužebních plemen. Oficiálně

byli služební psi u finanční stráže zavedeni až výnosem ministerstva financí z roku 1935, přičemž v březnu 1936 vyšla směrnice o získávání, výchově, výcviku a používá ní psů při výkonu hraniční strážní služby. Použití zvířete pro služební účely finanční stráže muselo být povole no nadřízenými a psi se dělili na služební a ochranné.

Zatímco pes prvně zmíněné kategorie musel mít za sebou úspěšně absolvovaný výcvikový kurs v Pyše lích (viz str. 146), ochranný pes jej neměl, ale byl zcela

Na oddělení finanční stráže ve slovenské Buzitě sloužili v červnu roku 1938 i dva psi. Všimněte si, že dozorce sedící vpravo je vyzbrojen pistolí – v září 1936 bylo totiž povoleno, aby psovodi nosili do služby pouze pistoli, která je neomezovala v pohybu a při práci s jejich svěřencem

poslušný a ovladatelný. Výcvik služebních psů pokra čoval i během války, a to na Slovensku. Jeden z kur zů skončil 4. září 1942 v Mástu u Stupavy, přičemž se se zvířaty poprvé pracovalo bez košíků a také hla sitých projevů, pouze na základě posunků. Podle do bové zprávy se takovýto postup velmi osvědčil. Vlastní výcvikové středisko služebních psů získa la finanční stráž až po druhé světové válce. Nejprve od září 1946 v Žítkové u Starého Hrozenkova a od dub na 1947 v moravské Strážnici. Jak nasazení služebního psa vypadalo v praxi, dobře nastiňuje třeba reportáž z lis topadu 1947, kdy novináři z deníku Stráž severu navštívili jedno z oddělení finanční stráže v obvodu inspektorátu Hanšpach ve Šluknovském výběžku: „Po hodinovém čekání byl náš šeptem vedený rozhovor přerušen tichým zavrčením psa Dana. ‚Nehýbejte se, někdo jde,‘ oznamuje vůdce psa, kte rého umlčuje tichou pochvalou. (...) Podle praskotu větviček a pohledu psa jsme poznali, že někdo jde směrem podél nás ke státní hranici. Když neznámý došel na výši našeho stano viště, zazněla lesem výzva: ‚Stůj! Finanční stráž!‘ Po této výzvě se dal neznámý na útěk, což jsme poznali podle prasko tu větviček. Opět výzva ‚Stůj! Finanční stráž! a pak povel pro psa k zadržení prchajícího. Pes vyráží jako střela a my s hlídkou za ním. Za chvíli je slyšet štěkot, a když přiběh neme na místo, jsme svědky krásného výkonu zvířete, které přinutilo prchajícího muže, aby se zastavil. Zadržený byl hlídkou na místě podroben prohlídce a podle dokladů zjištěn v něm německý státní příslušník. S lichou výpovědí, že prý hledal v lese houby a zabloudil, se hlídka nespokojila, a tak vůdce psa sledoval svého věrného pomocníka, kterému dal rozkaz k prohledání terénu, zatímco druhý člen hlídky střežil zadrženého. Pes ‚pročesával‘ okolí místa zadržení a po chvíli jsme uslyšeli jeho štěkot. Když jsme k němu přišli, viděli jsme, jak sedí u naplněného tlumoku a radostně štěká. Zadrže ný po delším zapírání doznal, že tlumok při útěku odhodil. V kanceláři oddělení finanční stráže, kam byl odveden, se Němec při křížovém výslechu doznal, že byl u nás navštívit známé, kde výměnou za fotoaparát dostal potraviny, které si chtěl odnést do Německa, neboť je tam velký hlad a bída.“

Snímek z výcvikového střediska služebních psů finanční stráže ve Strážnici na Moravě

Naddozorce finanční stráže z oddělení Gudja se svým psem ve 20. letech minulého století. Dobře je vidět i píšťalka připnutá na levé náprsní kapse

Volné pokračování úspěšné knihy Mobilizace ve fotografii tentokráte věnované příslušníkům finanční stráže, jejich soubojům s pašeráky, ale i obraně vlasti v letech 1938–1939.

Nebýt viděn, ale vidět vše –to byla zásada mužů v zelených uniformách, kteří střežili naše pohraniční hory a hvozdy za Rakouska-Uherska, za první republiky i několik let po druhé světové válce. Začtěte se s námi do jejich příběhů doplněných stovkami dobových, často dosud nepublikovaných snímků.