ZEP2224 Luftwaffe 1935-1945

Luftwaffe

Vybavení do akce

Piloti Messerschmittů Me 262 na sklonku války používali více variant výstroje, a to od speciálních kombinéz, bund z vepřové či hovězí kůže až po zateplené komplety s elektrickým vyhříváním. Čím vyšší hodnost či významnější letecké eso, tím více měl netradičních doplňků.

1 Pilotní kukla LKp N 101 s koženými kryty sluchátek a takzvanými krkafony (hrdelními mikrofony).

2 Letecké protistřepinové brýle, varianta s tmavými skly, Flieger-Splitterschutzbrille Měly chránit oči pilota v případě roztříštění skla vlastní kabiny.

3 Na vestě uchycená kyslíková maska (dýchač), připevňovaná ke dvěma uzávěrům pilotní kukly.

4 Bunda s elektrickým vyhříváním. Společně s dalšími součástmi oděvu (kalhoty, rukavice, boty) se vše do sebe zapojilo přes patenty, skrze něž vedla elektrická soustava.

5 Záchranná vesta Luft-Schwimmweste B-2 s malou plynovou bombou a hadicí s náústkem na dofukování. Vyráběla se v letech 1940–1945, nahradila starší modely používající jako výplň kapok (vlákna tropického stromu).

6 Kalhoty Kanalhose , vytápěná varianta vyvinutá původně pro piloty operující nad mořem, zavedeny byly v roce 1940. Piloti si je oblíbili krom jiného kvůli několika prostorným kapsám. Z kalhot vedl jeden centrální kabel, který se zapojoval do sítě v letounu s napětím 24 voltů. Na nohou měl letec boty Pst 4004 E s elektrickým vyhříváním skrze malá topná tělíska, která se nacházela na bocích.

7 Výrazně žlutou rozpoznávací pásku používaly útvary operující nad Říší. Nosila se na rukávu a měla zajistit, že si místní obyvatelstvo německého pilota v případě jeho sestřelení nesplete s nepřátelským a nebude ho lynčovat.

8 Gravitační nůž s výsuvnou čepelí se nosil v kapse kalhot a pilot se s jeho pomocí například mohl vyprostit z lan padáku.

Autor: Zbyněk Dundáček

Úder orlů

Německá Luftwaffe šla na začátku války od vítězství k vítězství, přičemž vždy dokázala pozemní armádě zajistit maximální podporu. Zničila polské, norské i francouzské letectvo a velení očekávalo, že si stejně úspěšně povede i během připravovaného útoku na Velkou Británii. Zprvu probíhalo oťukávání nad průlivem La Manche, Hermann Göring se ale zatím jen připravoval k zahájení hlavní ofenzivy.

Němci hýřili optimismem a v tomto ohledu se není čemu divit. Útvary měly ve výzbroji špičkovou techniku, velmi kvalitní byly i osádky samotných strojů. Létající personál absolvoval dlouhý a důkladný výcvik založený na zkušenostech získaných během španělské občanské války. Většina mužů bojovala také v polském, skandinávském či západním tažení. U jednotek panovala výborná morálka a všichni věřili ve vítězný konec války. Vrchní velitel Hermann Göring se dosud

Nadporučík Hans Philipp (uprostřed) se svými spolubojovníky z JG 54 v srpnu 1940. Během války sestřelil 206 nepřátelských letounů, což jej řadí v žebříčku Luftwaffe na celkové 12. místo

Autor: Marek Brzkovský

těšil velké důvěře svých podřízených, i díky pověsti slavného stíhacího esa minulého konfliktu. Luftwaffe zahájila přípravy na rozhodující úder. Před samotnou invazí totiž měla vybojovat vzdušnou nadvládu nad průlivem La Manche a místy plánovaného vylodění. Obecně měla Luftwaffe taktický charakter a zaměřovala se až dosud hlavně na podporu útočících pozemních sil. Nyní měla ale trochu jiný úkol. Němci potřebovali získat vzdušnou nadvládu, aby ochránili svá invazní plavidla při chystaném vylodění na britských ostrovech. Pomalé přepravní lodě a čluny se mohly stát snadnou kořistí nepřátelského loďstva i letectva, které navzdory ztrátám utrpěným ve Francii zůstávalo bojeschopné.

Počasí Navzdory

Britské velení po zkušenostech s nálety na Londýn za první světové války věnovalo protivzdušné obraně země velkou pozornost. Systém navádění

vlastních letounů na nepřítele byl velmi propracovaný a účinný. I výcvik stíhačů se dlouhodobě zaměřoval na útoky proti početným formacím bombardérů. Na začátku srpna zavládlo několik dnů špatné počasí a dosud probíhající boje nad Kanálem ztratily na intenzitě (jednalo se o první fázi bitvy o Británii, která začala 4. července). Obloha se vyjasnila až okolo 8. srpna a právě od toho dne britští historikové počítají začátek druhé fáze bitvy. Luftwaffe si vybrala za cíl nepřátelské radarové stanice a letiště Royal Air Force (RAF). Bombardéry měly zničit protivníkovy letouny pokud možno na zemi a poškodit vzletové dráhy natolik, aby odtud stíhačky nemohly operovat. Osmého srpna panovalo proměnlivé počasí, přesto se nad britským námořním konvojem proplouvajícím Kanálem rozhořela prudká letecká bitva za účasti střemhlavých Ju 87. Ty utrpěly kruté ztráty a Němci večer postrádali 22 strojů, zatímco Britové 17. Šlo o dosud nejkrvavější den začínající kampaně.

První útok na Velkou Británii 13. srpna 1940

doprovodné dvoumotorové Bf 110 na britské stíhačky nestačily hlavně obratností; žraločí tlama na přídi letounu ukazuje, že tento létal u skupiny II./zG 76

Roztříštěná výroba

I když se Němci průběžně snažili zredukovat počet typů letounů sjíždějících z továrních linek, až do konce války se jim to nepodařilo. Statistiky na dvoustraně zachycují celkovou výrobu ve třech hlavních kategoriích od vzniku Luftwaffe až do května 1945.

Bombardéry

Bitevníky

Na počátku války sloužily Junkersy Ju 87 k taktickému bombardování, později jako bitevní letouny

Během střemhlavého letu stuky sestupovaly ze 4 500 m do výšky 1 000 m, kde odhazovaly pumy. Na cíl se vrhaly po jedné, přičemž ostatní piloti mezitím průzorem v podlaze sledovali, kdy budou moci zaútočit

Stuky útočí

Nálety bombardérů Junkers Ju 87 se staly jedním ze symbolů blitzkriegu a německých úspěchů z prvních let války. Zatímco osádky klasických bombardérů vypouštějících svůj smrtonosný náklad za horizontálního letu měly shodit aspoň polovinu svých pum do vzdálenosti 75 m od cíle, od absolventů speciální školy střemhlavého bombardování se očekávala třikrát větší přesnost. Jak stuky takového výsledku docílily?

úroveň se dostala po sestupu o 2 500 m, tedy ve výšce kolem 2 000 m. Poté už stroj klesal konstantně, přičemž pilot stále kontroloval směr letu a svůj cíl v zaměřovači. Celkově střemhlavý let trval přibližně půl minuty a probíhal pod úhlem asi 80°. Čtyři vteřiny před stanoveným bodem odhozu pumy varoval pilota klakson, který ztichl ve výšce jednoho kilometru. V ten moment se rozsvítila kontrolka výškoměru a pilot zmáčkl tlačítko spouštějící jak zařízení na automatické vybrání střemhlavého letu, tak mechanismus odhozu pum.

Kvílivá smrt Stuky se k cíli blížily většinou ve výšce kolem 4 500 m nepříliš vysokou rychlostí 240 km/h. Ještě před začátkem útoku pilot zapnul zaměřovač, na výškoměru nastavil výšku odhozu pumy, stáhl plyn a otevřel ventilaci (aby se mu při rychlém sestupu vlkhostí nezamlžovalo čelní sklo). Nakonec pak zapnul známou „troubu Jericha“ – náporovou sirénu instalovanou na náběžné hraně křídla nebo na podvozkové noze. Tato obávaná psychologická zbraň vydávala kvílivý jekot děsící vojáky i zvířata dole na zemi, také ale zpomalovala letoun asi o 25 km/h a znervózňovala i osádky samotných stuk, které ji proto neměly rády. Jakmile velitel formace vydal signál, junkersy začaly po jednom útočit. Piloti dosud vyčkávajících strojů mohli skrz malé okno v podlaze svého stroje sledovat, zda už mají volnou cestu. Pokud šlo o větší než bodový cíl (typicky město nebo přístav), vrhaly se dolů zaráz celé trojice strojů. Po přechodu do střemhlavého letu stuka zrychlovala poměrně pomalu. Musela mít aerodynamické brzdy, aby nepřekročila maximální přípustnou rychlost kolem 600 km/h. Na tuto

Junkersy

Do

Bezpečí

Nyní nastal čas dostat se co nejrychleji z dosahu nepřítele. Letoun potřeboval ještě necelého půl kilometru, než vybral střemhlavý let, osádka přitom po dobu více než deseti vteřin čelila přetížení 6–7 G. Ve výšce několika set metrů pak junkers už s pomocí běžných manévrů a co nejvyšší rychlosti unikal z dosahu protiletadlové palby. Pokud měly stuky k dispozici stíhací doprovod, jeho menší část zůstávala ve výšce se stukami dosud čekajícími na svůj útok, zatímco většina eskorty klesla do jednoho kilometru. Odtud kryla Ju 87 v kritické chvíli, kdy byly nejzranitelnější – při vybírání střemhlavého letu.

Ju 87 D patřící letce 7./stG 1 těsně před vzletem do akce na východní frontě. tyto stroje bombardovaly asi třikrát přesněji než horizontálně létající bombardéry

Autor: Vojtěch Borek