ZEP2227 - Bombardovací letectvo RAF

Fairey Battle

tiny. Prototyp poprvé vzlétl v březnu 1936, deset měsíců po zadání první objednávky na 155 letadel pro královské letectvo, které z něj ale nebylo nijak nadšené. Naléhavá potřeba posílení stavu a politické přání udržovat zaměstnanost u všech dodavatelů obranných systémů však měly za následek, že byl tento nevyhovující letoun se znač nými výkonnostními nedostatky perutím RAF doslova vnucen. V květnu 1937 obdrže la letouny Battle jako první 63. squadrona a během následujících dvou let byl bombar dér zařazen do výzbroje celkem 17 perutí.

Po vypuknutí války se deset bitevních perutí 1. skupiny přesunulo do Francie jako

Typ Jednomotorový jednoplošník s dolním křídlem, lehký bombardér s dvoučlennou osádkou

Pohonná jednotka Rolls-Royce Merlin I – řadový kapalinou chlazený přeplňovaný dvanáctiválec, výkon 1 030 koní (také motory Merlin II, III a V)

Rozměry Rozpětí 16,46 m, délka 12,90 m, výška 4,72 m, plocha křídel 40,2 m2

Hmotnost Prázdná 3 015 kg, vzletová 4 895 kg

Výkon Max. rychlost 414 km/h ve výšce 4 572 m, rychlost v úrovni mořské hladiny 338 km/h, operační dostup 7 163 m, dolet 1 609 km při cestovní rychlosti 322 km/h

Obranná výzbroj 1× pevný kulomet Browning ráže 7,7 mm v pravém křídle, 1× kulomet Vickers K ráže 7,7 mm v zadním kokpitu

Útočná výzbroj Max. náklad pum 454 kg

Vyrobeno 2 200 kusů všech verzí

Handley Page Halifax Mk.III

Typ Čtyřmotorový jednoplošník s křídlem uprostřed trupu, těžký noční bombardér s osádkou sedmi nebo osmi mužů

Pohonná jednotka Mk.III motor Bristol Hercules XVI –hvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec, výkon 4× 1 650 koní

Rozměry Rozpětí 31,75 m, délka 21,82 m, výška 6,32 m, plocha křídel 118,5 m2

Hmotnost Prázdná 17 345 kg, vzletová 29 484 kg

Výkon Max. rychlost 454 km/h ve výšce 4 115 m, operační dostup 5 670 m, dolet 1 658 km s max. nákladem pum

Obranná výzbroj 1× pevný kulomet Vickers K v nose letadla, 4× kulomet Browning ráže 7,7 mm v každé ze dvou střeleckých věží Boulton Paul v horní a zadní části trupu Útočná výzbroj Max. náklad pum 5 897 kg

Vyrobeno 6 176 kusů

bombardovací součást Předsunuté letecké úderné armády, ale utrpěly těžké ztráty zejména kvůli nedostatečnému výkonu a neúčinné výzbroji svých strojů.

Perutě s bombardéry Battle byly nako nec v červnu 1940 staženy zpátky do Anglie. Osm squadron poté z letišť v Anglii pokra čovalo v bombardování francouzských a bel gických přístavů v Lamanšském průlivu, než byl stroj na podzim vyřazen z inventáře Bomber Command. Letouny Battle, které vyřazení přečkaly, se používaly při výcviku pilotů nebo pro tahání cvičných cílů.

Handley Page Halifax

Bombardér Halifax byl zkonstruován podle specifikace Ministerstva letectví P13/36 a stal se druhým těžkým čtyřmotorovým letounem, který vstoupil do služby u Bomber Command RAF. První letoun Mk.I s motorem Merlin byl 35. peruti dodán v listopadu 1940, ale k první operaci vzlétlo šest halifaxů teprve 10. břez na 1941 při bombardování Le Havru. Britská veřejnost se o existenci nových bombardérů dozvěděla až v červenci stejného roku po jejich úspěšném denním útoku na bitevní loď Scharnhorst v bretaňském přístavu La Pallice. Stále účinnější protiletecká obrana nepřítele však brzy vedla k tomu, že se perutě s hali faxy omezily na noční akce.

Počátkem roku 1942 dostaly halifaxy první čtyři těžké bombardovací perutě 4. skupiny a přezbrojování dalších pokračo valo rychlým tempem; v roce 1944 se Hali fax stal výhradním bombardérem 4. sku piny a kanadské 6. skupiny, a v malém počtu je používala také 100. (BS) skupina pro účely radiotechnických protiopatře ní. Letouny Halifax se účastnily praktic ky všech hlavních náletů noční ofenzivy v letech 1942–1945; poslední příležitostí, kdy halifaxy bombardovacího letectva RAF operovaly v plné síle proti nepříteli, se stal útok na pobřežní baterie děl u Wangerooge 25. dubna 1945.

Rané verze halifaxů s motory Merlin –Mk.I, II a V – utrpěly větší ztráty než lan castery kvůli nižší rychlosti a menšímu ope račnímu dostupu. Trpěly také neřešitelným problémem s občasným zablokováním smě rovky, které mohlo vést k nevratné, a tudíž fatální ztrátě vztlaku. Když v listopadu 1943

vstoupily do služby první exempláře značně vylepšené verze Mk.III s motory Hercules, byly malé trojúhelníkové ocasní plochy nahrazeny většími obdélníkovými, které tento problém jednou provždy vyřešily. Výkony halifaxu byly nyní dostatečně dobré na to, aby se mohl měřit s lancasterem, a přestože unesl až 5 897 kg pum, nejtěžší jednotlivá puma, kterou mohl naložit, vážila jen 3 629 kg.

Po většinu druhé poloviny války představovaly halifaxy výhradní výzbroj 4. a 6. (RCAF) skupiny. Stroj na snímku B Mk.II od 77. perutě vyráží v červenci 1943 z letiště Elvington.

Hampden svou lehkostí při ovládání téměř připomínal stíhačku a byla radost s ním létat. Jeho úzký trup však měl za následek stísněné podmínky uvnitř a dal vzniknout přezdívce „létající kufr“. Tři Hampdeny Mk.I na snímku patřily k 14. operačně výcvikové jednotce, umístěné na základně RAF Cottesmore v Rutlandu. Stále přitom nesou kódová písmena („GL“) svého původního útvaru 185. perutě.

Možné konfigurace nakládky pum pro bombardér Avro Lancaster.

které představovaly skutečný produkt před válečného myšlení. Všechny trpěly stejným nedostatkem – příliš velkým množstvím kovu a malým množstvím trhaviny – a jejich účinnost byla sporná v celém rozsahu hmot ností, přičemž obzvláště na ráně byly nej těžší pumy o hmotnosti 862 a 1 814 kg. Od konce roku 1941 je začaly nahrazovat výkonnější pumy řady MC (Medium Capa city – středněkapacitní), i když se mnoho 113kg a 227kg GP pum dočkalo obnovené pre miéry v létě 1944, kdy bylo nutné nahradit vážný nedostatek munice řady MC. Nejtěžší GP pumy o hmotnosti 1 814 kg se v omezené míře používaly ještě od května 1942 do listo padu 1943, ale poté byly kvůli problémům se zapalovači definitivně vyřazeny z inventá ře bombardovacího letectva.

Pumy řady MC (Medium Capacity –středněkapacitní) o hmotnosti 227, 454 a 1 814 kg Středněkapacitní puma s hmotností 227 kg se ve výzbroji Bomber Command objevila koncem roku 1941 a obsahovala přibližně dvojnásobek trhaviny než velikostně odpoví dající tříštivo-trhavá puma řady GP. Zásoby 454kg pum, které hned od svého zavedení na jaře 1943 prokázaly vysokou účinnost, byly po celý průběh války nedostatečné.

V roce 1944 tento stav dosáhl krizového bodu a zbylé zásoby musely být velmi uváž livě přidělovány. MC pumy o hmotnosti 1 814 kg, zavedené do služby v lednu 1943, byly původně určeny pro bombardování v nízkých letových výškách, ale velitelství Bomber Command RAF je nikdy nezačalo

typy munice

A.S. 113kg, protiponorková

S.A.P. 113kg, průbojná

G.P. 227kg, pro všeob. použití

A.S. 227kg, protiponorková

A Mines 680kg, námořní mina

G.P. 862kg, pro všeob. použití

A.P. 907kg, průbojná

vysokokapacitní

Kapitola čtvrtá

Chlapci z bombardérů

Bombardovací letectvo mělo skutečně mezinárodní složení a jeho osádky pocházely nejen z mateřské země, ale také z jiných národů impéria a zámořských dominií. Kanada byla jedinečná tím, že dodala celou bombardovací skupinu, ale uprchlíci z nacisty okupovaných zemí Evropy také hráli určitou roli – součástí Bomber Command se stala jedna československá a čtyři polské perutě.

Sedmičlenná osádka letounu Avro Lancaster čeká v říjnu 1942 u převlékárny ve Waddingtonu na transport ke svému letadlu. V té době bylo letiště v Lincolnshiru domovem dvojice perutí lancasterů 9. a 44.

FuMG 65 Würzburg-Riese G měl 7,5m parabolickou anténu a dosah až 80 km v režimu vyhledávání a 50–60 km v režimu zjišťování kurzu.

Informace pocházející z obou radarů Würzburg se potkaly na zařízení zvaném Seeburg Tisch. Letový návodčí stíhačů (Jägerleitoffizier) uprostřed obrázku odečítá údaje o poloze z obrazovky.

Schéma Seeburgova stolu.

řízení útoku na bombardéry. Operátoři dávali telefonicky pokyny dvěma zapisovačům sou řadnic, umístěným pod matnicí obrazovky stolu, a ty zase ovládaly polohu každého svě telného projektoru.

V této fázi už byla ve vzduchu osádka noční stíhačky, která kroužila v operační výšce kolem radiomajáku v rámci kontrolo vané oblasti. Druhá stíhačka s osádkou byla připravena na startovací dráze a třetí čekala v záloze.

Poloha světelných bodů na mapě skle něné stolní desky při pohledu shora před stavovala relativní polohu stíhacího a bom bardovacího letounu. Jejich příslušné dráhy byly zakreslovány barevnou tužkou na horní ploše skleněné obrazovky. Letový návodčí

stíhačů (Jägerleitoffizier) na galerii obklopu jící zakreslovací stůl odečítal údaje o poloze a pomocí radiotelegrafu směroval pilota noční stíhačky s radarem Lichtenstein na dohled bombardéru. Tomuto postupu se říkalo metoda Seeburg-Lichtenstein (Seeburg Lichtenstein-Verfahren).

Metoda Himmelbett

V reakci na změny taktiky bombardovacího letectva RAF v květnu 1942, kdy byl zaveden proud bombardérů, Němci navýšili hloubku systému Himmelbett. Byla zřízena nová sta noviště před a za původním pásem a zvýšily se počty radarových souprav i podpůrného vybavení, což umožnilo sledování dvou bom bardérů a dvou nočních stíhaček současně. Tento vylepšený systém se stal známým jako metoda Himmelbett (Himmelbett-Verfahren) a ve spojení se systémem Seeburg se po užíval od roku 1943 až do konce války. Spo lupracoval s novým radarovým zařízením, které nebylo rušeno protiopatřeními typu Mandrel nebo Window, a používal se hlavně k zachycení opozdilých bombardérů.

Systém Askania

Původní ručně ovládaný systém Seeburg byl nakonec modernizován na automatický systém Askania (Askania-Gerät), který pomocí řady motorových pohonů umožňoval automatický posun světelného bodu podle údajů z radaru Würzburg. Tím bylo možné eliminovat 12 pracovníků obsluhy pro každý

radiolokátor, což se hodilo zvláště ke konci války, kdy se lidské zdroje stávaly stále nedostupnější.

Řízení stíhačů a protileteckých děl

Seeburg Tisch dokázal poskytovat pouze údaje o lokálním kontaktu, ale velké stojací průhledné mapy, používané v řídicích míst nostech stíhacích a flakových divizí, pokrývaly širší operační oblast a také poskytovaly větší strategický přehled. Svis lá mapa z matného skla byla opatřena bíle vyznačenou čtvercovou mřížkou, předsta vující mapový referenční systém Luftwaffe Planquadrat (Gradnetz), který pokrýval celou Evropu a na západní frontě se používal až do poloviny roku 1943, kdy byl v protivzduš né obraně Německa nahrazen systémem Jägermeldenetz.

Za každým čtvercem mřížky se nacházela voštinová konstrukce, do níž mohli operáto ři vkládat či z ní naopak vyndávat barevné žárovky, které označovaly pozici a pohyb nepřátelských i vlastních letadel.

Noční stíhači

V úvodních letech války představovaly pát rací světlomety a protiletecký flak první linii noční obrany Německa proti bombardé rům. O použití stíhaček k nočním přepadům

Messerschmitt Bf 110 F-2 pilotovaný nadporučíkem Hansem-Karlem Kampem, velitelem 7. letky noční stíhací eskadry 4 v létě 1942. Letoun Bf 110 F byl vyzbrojen dvěma kanony MG FF ráže 20 mm a čtyřmi kulomety MG 17 ráže 7,92 mm, a od léta 1942 do konce roku 1943 byl ve službě u šesti nočních stíhacích eskader. Neměl namontovaný žádný palubní radar.