ZEP2234 - KISS - kompletní příběh

Odchody Petera Crisse a Ace Frehlyho uvrhly kapelu do krizové dekády. Vzniklo podivné konceptuální album, zostřila se nevraživost mezi Genem a Paulem a – co bylo nejvíce šokující – členové kapely přestali používat své typické líčení. Jak vůbec Kiss mohli osmdesátá léta přežít? Hloupá otázka. S pomocí MTV a melodického pop metalu to měli v kapse…

Napsal: Dave Everley

eděle 18. září 1983 se do dějin 20. sto letí zapsala jako jeden z nejnudněj ších dní všech dob. V Karibiku zís kaly ostrovy St Kitts a Nevis po dvou dekádách britské nadvlády konečně nezávislost. Na Aljašce dokončil chodec na dlouhé vzdá lenosti George Meegan svou šes tiletou cestu, během které dopu toval z jednoho konce západní polokoule na ten druhý. Po celé Americe rachotila tranzistorová rádia v rytmu hitu tanečního parketu Michaela Sembella Maniac, který se dostal na první příčku žebříčku Billboard. Jen v malém studiu hluboko v nitru newyorského ředi telství MTV se odehrávalo něco monumentálního. Čtyři členové Kiss – ti do té doby vždy nalíčení rockoví titáni –se zrovna poprvé za svou kariéru chystali odhalit světu své pravé tváře. Bez makeupu a světlic a pod neúpros nými studiovými reflektory se tyto velké ikony Ameriky připravovaly na detailní záběry.

Pod maskou: dvě tváře kytaristy Paula Stanleyho z dob, kdy se snažil udržet Kiss nad vodou navzdory rozbrojům a nezájmu uvnitř kapely samotné

Sam chiver S /magic torch

Bylo toho tak akorát

Pokud si záznam celé události pustíte na You Tube, zjistíte, že jde o podivně slavnostní zážitek. DJ John J. Jackson v tichém studiu jednoho po druhém představuje členy kapely, a přitom se na obrazovce postupně objevují jejich tváře. Jako první uvidíte Vinnieho Vincenta („sólo vý kytarista a spoluautor mnoha písní, které se nacházejí na novém albu Kiss,“ dodává Jackson s téměř biblickou vážností), po něm přichází bubeník Eric Carr („v Kiss hraje od roku 1979, mimochodem jde o jedinou kapelu, ve které Eric kdy hrál“). Další na řadě je Paul Stanley („zpěvák, kytarista a spoluzakladatel kapely“) a nakonec, Gene Simmons („baskytarista a druhý ze spo luzakladatelů Kiss je oheň a krev plivajícím monst rem“). S každou větou se obrázek nalíčeného člena kapely promění v živý záběr ze studia: Vincent se tváří nepřítomně, Carr koketně, Stanley zamra čeně a Simmons se culí. Dámy, pánové a spřízněné mezi pohlavní druhy, tohle jsou Kiss, jak je pánbůh stvořil. Šlo o zcela nový způsob sebeprezentace

Hubená léta Kiss

kapely, která si své jméno vytvořila díky image nalíčených komiksových monster. Přes vše chen ten povyk okolo se jejich rozhodnutí zro dilo z čiré nutnosti, protože obrovský úspěch ze sedmdesátých let se pomalu ztrácel v mlhách minulosti. Po neúspěchu svých nej novějších desek se Kiss ocitli v novém hudeb ním světě a přestali si být jisti tím, kdo vlastně jsou a kam mají namířeno. Odložení makeupu bylo jejich posledním esem v rukávu. Bylo to buď anebo!

„Už toho bylo tak akorát dost,“ měl jasno Paul Stanley. „Už to nebyly ty původní tváře a kostý my – měli jsme tam lišku a egyptského válečníka, další na řadě by byli nejspíš Pat a Mat. Začalo to působit jako fraška, tak jsme s tím museli něco udělat. Řekli jsme si, že pokud bude dostatečně zajímavá a životaschopná naše hudba, přežijeme to. A pokud ne, tak zkrátka skončíme, protože si to zasloužíme.“

Velkolepé odmaskování Kiss představovalo bod zvratu nejrozporuplnější dekády jejich kariéry. Před ním se světelnou rychlostí řítili k rozpadu, po něm si pomalu, ale jistě začali znovu budovat své postavení jedné z nejlepších amerických rockových kapel. Na konto si při psali několik význačných studiových desek, které bez uzardění snesly srovnání s čímkoli, co vytvářeli dříve, a pomohli MTV znovu dostat rockovou muziku k mainstreamovému publi ku. Jistě, desky jako Lick It Up nebo Asylum už na společnosti neměly tak razantní vliv jako alba z poloviny 70. let, ale ty nejlepší písně z nich stále patří mezi vrcholy světového melodického roku té doby.

Bez nadsázky lze říct, že Paul Stanley a Gene Simmons v osmdesátých letech bojovali za samotnou duši Kiss. „Stali jsme se oběťmi své vlastní slávy,“ ohlížel se přes rameno Stanley. „Ztratili jsme hlad, vášeň, soustředění. Začali jsme se víc snažit o to, aby nás začali brát vážně naši kolegové, než o udržování pouta s našimi fanoušky. Náš úspěch nás celé spolkl.“ „Pro mě,“ vyjádřil se daleko méně diplomaticky Gene Simmons, „byly osmdesátky naprosto příšerné.“

Chtěli jsme být muzikální

Kiss opouštěli sedmdesátá léta na vrcholu –tedy alespoň v profesionální rovině. Diskem říznutá skladba I Was Made for Lovin’ You z desky Dynasty (1979) se stala jedním z jejich největších hitů, přestože zároveň znechutila některé rockovějších fanoušků kapely, kteří ji – zcela oprávněně – považovali za ostudný pokus jít s dobou.

Unmasked

CasablanC a

Na téhle desce se Kiss vydali spoustu excelentních popových skladeb. Stanleyho shandi je dodnes prvotřídní doják, zatímco při Tomorrow by jistě padaly střechy stadionů – kdyby ji kapela někdy zahrála naživo.

Sám Paul Stanley měl před koncem dekády s Kiss spoustu nových plánů. „Uspořádával jsem si myšlenky ohledně toho, jaká kapela vlastně je a jaká by měla být,“ říká dnes. „Z představy, že jsme čtyři mušketýři s heslem ‚jeden za všechny, všichni za jednoho‘, jsem se docela rychle dostal do fáze ‚Co máme dělat teď?‘“ „Ace Frehley i Peter Criss chtěli z kapely odejít,“ potvrdil Gene Simmons. „Manažer se je snažil udržet, tak rozhodl, že bychom každý měli natočit sólovou nahrávku. ‚Jsou to sice sólová alba, ale zároveň to budou desky Kiss,‘ říkal.

‚Dostanete svůj dortík a budete si ho moct sníst.‘“

V teoretické rovině vypadal nápad vydat čtyři hudebně schizofrenní alba ve stejný den naprosto geniálně. Navzdory všem očekáváním ale desky propadly a každá z nich vydělala

pravidla nebo hranice, pro mě byl opravdu dost vzrušující.

Jste pořád ve spojení s Brucem Kulickem a Ericem Singerem, kteří kapelu v nejtěžších chvílích podrželi?

P: Rozhodně. Pracovali tvrdě a dostali dobře zaplaceno. Akustické turné, co jsme udělali v polovině devadesátek, by nedokázal utáhnout nikdo jiný. Oni se zkrátka postavili rozjetému vlaku a když se najednou objevil náznak toho, že se původní sestava zase spojí dohromady, věděli, že nemá cenu vzdorovat.

G: Fanoušci Aceho a Petera chtěli zpátky. Tehdy nám připadali ve srovnání s těmi psychotickými feťáky, co z kapely jeden po druhém odešli, zdravotně docela v pořádku. Paul a já jsme si jednou během nahrávání desky Carnival of Souls sedli s Brucem a Ericem a na rovinu jim řekli, že existuje možnost, že se do kapely vrátí původní členové. Nechtěli jsme, aby to jako první slyšeli od někoho jiného.

Jak probíhala jednání o návratu Aceho a Petera do kapely?

G: Jednou mi zavolal Peter a zeptal se, jestli by s dcerou nemohl zajít na setkání Kiss s fanoušky, co jsme tehdy dělali, protože Jenilee prý chtěla zjistit, v jaké kapele to táta hrával. A tak jsem řekl, že jasně, a poslal jsem mu limuzínu. No a pak Eric Singer navrhl, že by si Peter mohl ve dvou nebo třech písních našeho setu i zahrát. Peter s námi chvíli zkoušel, ale šlo mu to jak psovi pastva. Fanoušci budou možná naštvaní, až si tohle přečtou, ale je to prostě pravda. A tak Peter jenom zpíval a Eric hrál na bicí. Po koncertě prý Peter zavolal Aceovi a řekl mu, že to bylo fajn a že by to měl taky zkusit. Tak se k nám Ace přidal na akustický koncert, co jsme v New Yorku nahrávali pro MTV. Zkoušeli jsme s ním a Peterem dva nebo tři dny a vypadalo to, že oba už své chemické období pohřbili.

Takže jste je prostě vzali zpět?

G: Nejdřív jsem brnknul jejich manažerovi, co nám dřív dělával bodyguarda, a řekl jsem mu, že nebudeme vyjednávat, ale uděláme jim nabídku. Nechtěli jsme, aby nás zase terorizovali dva chlápci, kteří měli za to, že

když se cítí blbě, měl by to vědět celý svět. Své problémy si měli řešit mimo kapelu, museli chodit načas a snažit se chovat profesionálně. Fénix se znovuzrodil z popela a po začáteční mizérii to klukům z ničeho nic začalo fakt pěkně šlapat. Jenže když jsme měli natáčet desku Psycho Circus, chtěli si oba vyjednat novou smlouvu s lepšími podmínkami. Po většinu jejího nahrávání vůbec nebyli ve studiu, tak jsme využili služeb studiových hráčů. Oni se přidali až na konec a snažili se ještě něčím přispět. Napsal pro Aceho skladbu In Your Face, která se ale objevila jen mezi bonusy na japonské verzi, protože zkrátka nebyla nic extra. Ace přišel se šesti písněmi, ale producent Bruce Fairbairn je všechny odmítl. Ace a Peter si vždycky trochu mysleli, že jsme se proti nim spikli, jenže to, že hrajete v kapele, ještě neznamená, že automaticky budete mít své písně na desce.

Album Psycho Circus mnoho kritiků odsoudilo. P: Negativními recenzemi bych si doma mohl vytapetovat. Já jsem na tohle album opravdu hodně, hodně pyšný. Něco takového rozhodně neříkám o každé desce, kterou jsme natočili.

Slza na makeupu

Jak jste se cítili na turné k desce, pod níž byli podepsaní čtyři původní členové Kiss?

G: Cestujete si v soukromém letadle, takže nemusíte pořád balit a vybalovat. Většinu dne odpočíváte, pak přeletíte, vstanete a odehrajete koncert. Jenže Peter trpěl kvůli práškům, co bral, nespavostí a Ace naopak usínal uprostřed věty a pak slintal po letadle, takže jsme si s nimi občas dost užili. Jejich právníkům jsme poslali opravdu hodně varovných dopisů.

Skončil Peter Criss v Kiss proto, že si „židé“ brali lví podíl z peněz, které jste vydělali?

G: To je opravdu výstižně řečeno. Až na to, že Peter je z právního hlediska stále členem kapely, jen s námi nejel do Austrálie a Japonska. Chtěl vyšší plat, než jsme byli ochotní mu dát. Někdo mu poradil, že bez něj určitě neodjedeme, jenže v tom se hrozivě spletl. Je mi opravdu líto, že tu s námi nemůže být. Určitě by si to užil.

Byla pravdivá fáma, že si Criss na svůj makeup začal kreslit slzu na protest proti tomu, že se k němu nechováte správně?

G: Ano, jenže za svůj zpackaný život si může sám. Má za sebou tři rozvody a nejmíň tucet bouraček – je zázrak, že pořád žije. Peter ronil slzy sám za sebe. Nikdy nepodepisujte smlouvu, se kterou nesouhlasíte, a pokud se vám vaše práce nelíbí, nedělejte ji.

Také prý řekl, že nikdy nechtěl, aby se z Kiss stal host, který zůstal na večírku déle, než je zdrávo. G: Peter nikdy nevěřil základnímu konceptu Kiss. Vždy byl pyšný na to, že je hlavně hudebník. Jenže v téhle kapele není nikdo z nás virtuos a Peter je z náš všech hudebně ten nejméně hudebně nadaný. I producent Vini Poncia, kterého Peter ke Kiss přivedl, prohlásil, že by desce [Dynasty z roku 1979] na bicí hrát neměl, protože na to nestačí. Peter se nikdy dostatečně nevžil do své postavy kočičího muže, myslel si, že je to prostě dětská zábava. Máš sakra pravdu, Petere, ale milují ji miliony a miliony lidí.

Prozrazená tajemství

Je pravda někteří členové kapely v části skladeb na albu Psycho Circus vůbec nehráli?

P: Nevědomost je někdy sladká. Fakt si někdo mysli, že každý člen Kiss nahrál svoje party ve všech našich písničkách? To už by bylo snazší věřit, že [britskou psychedelickou kapelu] The Troggs jejich manažer opravdu objevil v jeskyni.

G: V roce 1984 jsem se kvůli práci u filmu musel nechat ostříhat a chvíli jsem koncertoval v paruce, což mě dost sralo. Věci vždycky nejsou takové, jak vypadají. Že jsem basák? V některých svých písničkách, třeba v Ladies Room, Christine Sixteen nebo War Machine jsem si nahrál i doprovodnou kytaru. Basu v Creatures of the Night hrál Mike Porcaro z Toto a v I Still Love You zase Eric Carr, protože se do ní líp vcítil. A naopak Eric nehrál na bicí ve skladbě I, co byla na albu Music from the Elder, protože Allan Schwarzberg to, co tam chtěl mít producent, zvládl líp.

Když už prozrazujete taková tajemství, nebyl Ace na některých koncertech comebackového turné nahrazen manažerem Tommym Thayerem?

G: Fyzicky se Tommy během žádného koncertu na pódiu neobjevil. I Ace se během turné snažil získat novou smlouvu a občas s námi zkoušel vyjebávat. Jednou v Kalifornii už byl Tommy nalíčený a připravený vyběhnout na pódium. Ace si pronajal vrtulník a taktak stihl začátek koncertu. Dodnes si myslí, že Tommy by jej tehdy nezastoupil, ale plete se.

Jaká je momentální Aceho pozice v kapele?

G: Právě jsme dojeli turné a Ace i Peter jsou rozhodně stále členy kapely. Pokud by ale chtěli znovu pokračovat sólově, je to jejich volba, nikdo jim nic nerozkazuje.

Gene, ve své knize The Dirt vypráví Nikki Sixx z Mötley Crüe, jak jste je vyhodili z turné, na kterém vám dělali předkapelu, pro špatné chování. O mnoho let později jste se pak prý snažil získat za každou cenu práva, abyste mohl jejich příběh zfilmovat.

G: Byli to blázni, myšleno v tom potrhlém slova smyslu, ale jejich muzika se mi vždycky líbila. Nemůžu o nich říct nic špatného kromě toho, že každý, kdo jede v drogách, je idiot. Nenabídl jsem jim peníze, aby ze svého příběhu udělali film. Pořád jsem žid, takže vy platíte mně, ne já vám. Udělal jsem Nikkimu nabídku: „Můžu natočit biografický film o Mötley Crüe, který se stane televizním trhákem, jestli chcete.“ Řekl mi, že o tom bude přemýšlet, ale už se nikdy neozval. Co se toho vykopnutí z turné týká, není to pravda. Měli smlouvu jen na čtyři nebo pět koncertů, nic víc.

Dvacet kilo cvočků

Paule, máte naplánováno, co budete dělat, až to Kiss jednou definitivně zabalí?

P: Ne, protože kapela sice možná jednoho dne skončí, ale fenomén Kiss bude pokračovat. Pořád dostáváme skvělé nabídky – pozvali mě, třeba, abych znovu hrál Fantoma opery, tentokrát snad dokonce v Londýně. Ale vždycky víc věcí odmítnu, než kolik jich vyzkouším.

Přestože existuje spousta důkazů, které popírají, fáma o tom, že jste gay, asi nikdy nezmizí. Vadí vám to?

P: [smích] Když jste to takhle uvedl, uvědomil jsem si, jak strašně je to absurdní. Vždycky jsem věřil, že nejvíc podezřelý je ten, kdo pořád zatíná svaly. Když jste se sebou doopravdy spokojení, můžete nosit dámské šaty a stejně zůstáváte mužem. Respektuju životní styl všech lidí, pokud nezahrnuje zneužívání nezletilých. Zlatokopky? Super – dělejte si, co vás baví.

Nikdy jsem ale neviděl muže, který by přitahoval alespoň zlomkem té síly, jako to dovedou ženy. Miluji na nich všechny aspekty, od estetického hlediska až po jejich myšlení. Takže, ne, nejsem gay, ačkoliv chápu, proč se ptáte. Přijde mi to až hysterické, protože už se mi mnohokrát stalo, že jsem spal se ženou a ona mi řekla: „Můj přítel povídal, že jste gay.“ A já na to: „No, tak teď aspoň víte proč.“

Jak moc pravděpodobné je, že Kiss v nejbližší době skutečně přestanou koncertovat? Kdysi jste slíbili, že se nikdy neodlíčíte, a o pár let později zase, že už se nikdy nenalíčíte…

P: Mnohé kapely existují tři až pět let a jejich řeči o konci se jim vyplní, protože jednoduše nedostanou druhou šanci. S kapelou, která hraje třicet let, se pravdou stane to, co její šéf řekne.

G: Momentálně si konec dovedeme představit. Z fyzického hlediska jsou naše koncerty daleko náročnější než u ostatních kapel. Chodím v dračích botách s dvaceticentimetrovou podrážkou a na sobě mám přes 20 kilo cvočků a kůže. Pořád mě to baví, ale rozhodně by bylo daleko jednodušší být třeba Keithem Richardsem.

Na závěr bych rád řekl ještě jednu věc, a sice, že kapela je jako rodina. Kiss se perou do krve o ty stejné věci, jako vy doma – o peníze nebo o to, kdo bude mít poslední slovo. Ale pokud někdo na člena vaší rodiny vztáhne ruku, zabijete ho. Podobně se odměním každému, kdo se bude špatně chovat ke kterémukoliv jinému členu kapely.

Postrach módní Policie

Zapomeňte na písně a pódiovou show – vývoj kapely Kiss nejlépe dokládají a shrnují jejich kostýmy Ilustrace: Jimbob Isaac

Nechci teN ko Ncert jeN vidět. chci si Na Něm zahrát!

V roce 1975 se novinářka Jaan Uhelszki stala první (a poslední) novinářkou, která se s Kiss ocitla na jednom pódiu

Jak se to vlastně stalo, že jsem se v malém hornickém městě Johnstown v Pennsylvánii jedné chladné květnové noci roku 1975 na okamžik stala součástí Kiss? Povedlo se to hlavně proto, že kapela tehdy ještě nebyla takovým rockovým kolosem, jako jsou dnes. Čtyři kluci, kteří donedávna nevystrčili nos z newyorského Queensu si teprve zvykali na nylonové punčocháče a boty na podpatku. Jako první se upsali Casablanca Records, a toto vydavatelství se všemi možnými způsoby snažilo získat jim publicitu. Slibovali novinářům hory doly, jen aby se přijeli na vystoupení kapely podívat. Řekla jsem si, že určitě nebudou mít problém s tím, když se na jeden večer stanu členkou kapely a pak o tom napíšu článek.

Zavolala jsem Larry Harrisovi, který měl v Casablanca na starosti promo, a řekla jsem mu: „Nechci ten koncert vidět. Chci si na něm zahrát!“ K mému překvapení souhlasil, abych se na jeden večer stala členkou kapely a pak o tom napsala článek. Měl podmínku, že o Kiss nebudu psát jako o glitter-rockové kapele. To se ale snadněji řekne, než provede. Chtěla jsem článek nazvat „Snila jsem o tom být na pódiu s Kiss ve své podprsence od Maidenform“ jako odkaz na dlouhodobou reklamní kampaň této značky, ve které se ženy probouzely jen ve spodním prádle na nečekaných místech a zdánlivě neměly tušení, jak se stalo, že řídí povoz, přebírají Oscara nebo pronásledují špiona.

Doma jsem si do své černé cestovní tašky sbalila základní věci – černé punčochy, černé spodní prádlo, černé lodičky a odličovač. Na místě jsem pak musela chvíli snášet uštěpačné poznámky Genea, Paula, Aceho a Petera, kteří mi zkritizovali můj účes a makeup, upravili si mě podle svých neogotických pravidel a smáli se mé neznalosti kosmetologie. „Jak to, že nevíš nic o líčení,

když jsi holka?“ zeptal se mě Ace a radil mi nanést si na obličej kakaové máslo, aby mi uzavřelo póry. Postupně se na mě „vystřídali“ všichni členové kapely, a každý z nich na mé tváři zanechal něco ze svého líčení, aby to moje bylo kombinací všech čtyř postav. Pak nás manažer turné odvedl do tmavého tunelu, který vedl na pódium. V návalu adrenalinu a odvahy jsem se hrnula za slavnou čtveřicí a pokračovala za nimi i po schodech, až bych málem zapomněla, že můj vymezený prostor („čtyři minuty nebo jedna celá píseň, podle toho, co uplyne dřív“) přijde až v samém závěru vystoupení.

„Ok, už je čas!“ konečně zakřičel manažer a popostrčil mě vpřed. Ač to zní neuvěřitelné, po výstupu na půl metru vysoké pódium jsem se okamžitě uklidnila. Ocitla jsem se v zajetí dunivé baskytary a burácejících bubnů a začala se instinktivně houpat a vlnit do rytmu, přičemž svou červenou kytaru Fender (kterou mi odmítli zapojit do zesilovače) jsem držela „nízko a sexy“, jak mě nabádal Paul. „Chtěla bych hrát celou noc rock’n’roll a celý den propařit,“ kvílela jsem do mikrofonu. Najednou mi došlo, že fanoušci vůbec netuší, kdo jsem, ba co hůř – nejspíš si ani nevšimli, že na pódiu někdo přibyl. V tu chvíli mě napadlo, že možná budu jediným členem Kiss, který kdy měl prsa. A abych vám řekla pravdu, vždycky jsem si myslela, že to tak zůstane navždy. A zůstalo – pokud tedy nepočítáte osmiletou Hallie Eisenbergovou, která se v roce 2000 s kapelou objevila v reklamním spotu na Pepsi. Stejně jako já byla s Kiss přímo na pódiu, ve vlastních botách na podpatcích a kožených šatech, s blyštivou kytarou a rozcuchanými tmavými vlasy. Vypadala skoro jako já před těmi téměř 39 lety. Ani nevím jak, ale dostala jsem tehdy chuť ji kvůli tomu uškrtit svou podprsenkou značky Maidenform.

Přebal nevydané desky kapely Wicked

Lester nakonec zužitkovala sedmdesátková kapela Laughing Dogs.

Zdroj obrá ZK u:

Než se členové Kiss chopili kytar, aby začali pracovat na své dvacáté studiové desce, strávili spoustu času společnými rozhovory o ní. Gene Simmons vždycky urazil necelé dva kilometry do honosného frontmanova sídla v Beverly Hills, kde už na něj v Paulově domácím studiu mezi spoustou kytar a zesilovačů čekal zbytek kapely.

Hned prvního dne, co se po pauze dali zase dohromady, došli k jednoznačné shodě. „Chceme jen naše vlastní skladby,“ tlumočil Gene, se kterým jsem si sedl v zákulisí amfiteátru Alpine Valley ve Wisconsinu. Z druhého konce chodby se ozývaly hlasy členů Mötley Crüe, jejich parťáků z turné, a z dálky bylo slyšet, jak diváky rozehřívají „Ang

láni“ The Treatment. Za vzdálené horské vrchol ky pomalu zapadá slunce.

Obchodník tělem i duší

„Písně kapely, napsané v jedné místnosti,“ pokračo val baskytarista, „z očí do očí, vzájemné sdělování nápadů. Je těžké se vyhnout kritice, když se někdo dívá přímo na vás. Dřív jsme se vždycky rozdělili a každý zvlášť nahrával demo nahrávky. Pokaždé jsem pak přišel s třiceti nebo čtyřiceti kousky, ale většina z nich za moc nestála. Tentokrát se nápady hrnuly rychle a zběsile – byli jsme plní energie. Eric [Singer] začal mluvit o zuřivosti kapely MC5, o přístupu a atmosféře, která se mu na nich líbila. Právě tehdy jsme začali vymýšlet akordy a skládat je dohromady, a hned jsme napsali a nahráli i pracovní verzi skladby Back to the Stone Age – ještě ten samý den.“

Praotec chvástavé reklamy P. T. Barnum by si s Genem dobře rozuměl. Díky Simmonsově podobnému obchodnickému přístupu k fanouš kům sotva poznáte, kdy v něco doopravdy věří. Je schopný vás nadchnout pro toaletní papír Hello Kitty se stejným zaujetím, se kterým vám prodá nejnovější golfové hřiště v Las Vegas. Nedá se vypnout a je oddaný značce, kterou prodává, takže je občas těžké odlišit hudbu, která kapelu proslavila, od té mohutné obchodní mašinérie.

„Chtěl jsem si být jistý, že všichni budou znovu makat na 100 procent,“ svěřil se Paul Stanley, který i tuto desku Kiss produkoval, když jsme se ho zeptali, proč by mělo být Monster o tolik jiné než slibný Sonic Boom z roku 2009 nebo o dekádu starší, katastrofální Psycho Circus. „Nikdo během natáčení nesměl pracovat na jiných projektech a potom jen na desku dopsat svoje jméno nebo doda tečně natočit své party. Všichni nejen souhlasili, že takto budou pracovat, ale doopravdy to splnili. Vidím spoustu kapel, které už existují nějaký ten pátek, jak jdou do studia a snaží se nahrát desku, kterou už jednou natočili, ale já jsem tentokrát chtěl pořídit nahrávku, jakou jsme zkrátka ještě nikdy nevytvořili.“

Vzory z rockového pravěku

Stejně jako Simmons to i Stanley při debatách o záležitostech Kiss poněkud přehání s okáza lostí, ale rozhodnutí kapely nechat se inspirovat umělci, na kterých její členové vyrostli, aby album Monster dostalo tu správnou šťávu, se mnoho násobně vyplatilo. Pro Tommyho Thayera to byli Aerosmith a Deep Purple, Eric Singer se vrátil k Steveu Marriottovi a ranému Rodu Stewartovi, no a Stanley a Simmons se ponořili do tvorby britských kapel, jejichž invaze na východ USA se datuje od poloviny šedesátých letech – The Who, Humble Pie, Cream nebo Rolling Stones.

Navzdory všem těm silným řečem hlavních protagonistů (Stanley prý doopravdy věří, „že to není jen obyčejné album Kiss. Je to skvělé album, které se zvukově obrací ke kapelám, které jsem poslouchal jako teenager.“, zatímco podle Simmonse jsou Kiss „právě teď po hudební stránce opravdu silní“), se zdá, že album Monster opravdu dostálo jejich slibům.

Tradičně egocentrické skladby (Freak, The Devil Is Me, Eat Your Heart Out) sice občas střídají úplné absurdity (taková Take Me Down Below je textově tupá jako motyka po sezóně), Monster je přesto tou nejlepší deskou Kiss za poslední dvě dekády. Je plná ohně a zápalu, je bezprostřední, ale hned tak se neoposlouchá. Zatímco album Sonic Boom jemně naznačilo, čeho je aktuální inkarnace Kiss schopná, s Monster kapela vyložila na stůl všechny trumfy.

„Když se naše původní sestava začala rozpadat, bylo to opravdu těžké,“ potvrdil Stanley. „Jakmile jsme ztratili společný cíl a začali jsme střídat členy, dostali jsme se do vleku hudebních tren dů. Snažili jsme se najít nejen stabilitu, ale také udržet určitou úroveň kvality – kamarádství a společný názor na svět tak občas musely jít stranou. V téhle sestavě ale dokážeme všechny tyhle věci perfektně skloubit. „Když máte pocit, že jste v dobré kapele, nápady se rodí daleko rychleji,“ souhlasil Simmons, „Prostě to chce opravdový tým. Ať už je to fotbalový mančaft nebo zásahová jednot ka, vždycky jste tak silní, jako vaší týmoví kolegové –jste jen tak dobří jako ti kolem vás.“

Velké dílo producenta

Tato sestava Kiss už to společně táhne celou jednu dekádu. Stále vystupují ve svých blyšti û

Zpet v ringu

V devadesátých letech si Kiss museli připadat jako na horské dráze. Začali na dně popularity po vydání alba s nádechem grunge, které nikdo nekupoval, pokračovali návratem k původní sestavě, čímž vydělali spoustu peněz, a ukončili ho málem katastrofickým rozpadem

Napsal: Dave Everley

ovinku, na kterou téměř dvě dekády čekali všichni fanoušci Kiss, oznámil Tupac Shakur. Hvězda gangsterského rapu byla jednou z hlavních moderátorských celebrit osmatřicá tého předávání cen Grammy, které se konalo 28. února 1996 v Los Angeles. Shakur, který nakráčel na pódium v obleku od Versaceho a s medailonem Death Row Records, musel utišil diváky, aby slyšeli jeho oznámení.

„Nezačíná vás to tady trochu nudit?“ začal. „Zkusíme to troš ku oživit. Při těchhle ceremoniálech vždycky vystupují samí úhledný a upravený páprdi v oblecích, lidi se kroutěj nudou a nedočkaj se žádnýho překvapení. Už nás to nebaví. Potřebujeme něco jinýho, novýho. Tak jsme se rozhodli vás krapet šokovat.“

V tu chvíli na pódium svižně nakráčela čtveřice nalíčených vysokých postav v botách s podpatky. Byli to Kiss – a to přesně v té sestavě, která kapelu před více než čtyřmi dekádami zakládala. Paul Stanley, Gene Simmons, Ace Frehley a Peter Criss na jednom pódiu a kompletně v kostýmech? To už tu dobrých 17 let nebylo. Dora zili na Grammy, aby předali cenu za Nejlepší popový výkon dua nebo skupiny. Moc toho neřekli, ale to ani nebylo potřeba. Kiss zkrátka dali najevo, že to nejžhavější zboží na rockové scéně je oficiálně zpět. Jenže jak už to u Kiss bývá, k nějakému poklidné mu návratu to celé mělo pořádně daleko.

Metalový requiem

Osmdesátá léta Kiss opustili hodně nejistě. Jejich dvě nejnovější desky, Crazy Nights z roku 1987 a o dva roky mladší Hot in the Shade byly neslané nemastné popmetalové výtvory, které držela pohromadě jen vůle Paula Stanleyho. A mělo být ještě hůř. V roce 1990 byla dlouholetému bubeníkovi kapely Ericu Carrovi diagnostikována rakovina srdce. Bitvu s onemocněním bohužel prohrál a zemřel 24. listopadu 1991 – ve stejný den jako zpěvák kapely Queen Freddie Mercury.

Byla to rána, ale Kiss se nedali zastavit. Stanley a Simmons zva žovali přijetí Aynsleyho Dunbara, protřelého veterána, který hrá val s kdekým od Franka Zappy a Davida Bowieho až po Journey nebo Whitesnake, nakonec ale naznali, že je příliš slavný. Místo toho najali Erica Singera, který Stanleymu roku 1989 osvědčil na sólovém turné. Bubeník se zkušenostmi od Black Sabbath či Gary ho Moorea za Carra poprvé zasko čil, když Kiss pro film Neskutečná cesta Billa a Teda (1991) natáčeli coververzi skladby God Gave Rock and Roll to You od kapely Argent.

„Podle některých fanoušků jsme byli příliš tvrdí,“ poznamenal Gene Simmons. „Říkali: ‚Jak může kapela

pokračovat, to jste si ho tak málo vážili?‘ Jenže oni tam nebyli, nemají nárok o tom rozhodovat.“

Prvním albem Kiss se Singerem v sestavě se stalo Revenge (1992). Podob ně jako s deskou Creatures of the Night si skupina znovu chtěla získat pověst pravověrných rockerů. Dokonce za tímto účelem znovu angažovala Boba Ezrina – muže, jenž Kiss v roce 1976 pomohl vylétnout do výšin s deskou Destroyer. Cíl se podařilo splnit, Revenge se stala možná vůbec nejhutnějším a nejtvrdším LP v historii kapely.

Nový přístup kapely asi nejlépe reprezentoval singl Unholy, syrový rockový flák u s Geneovým zachmuřeným vokálem. Překvapivým spoluautorem této skladby se stal bývalý kytarista Kiss Vinnie Vincent, jenž kapelu neslavně opustil v roce 1983 a následující roky vedl se svými bývalými zaměstnavateli soudní spory. Tvrdé linie se ale držela většina desky, což dokazuje i lascivní Stanleyho stadionovka Take It Off a Simmonsovův oplzlý kousek Domino. Závěrečné sólo na bicí Carr Jam 1981, představovalo poctu zesnulému spoluhráči, kterému kapela odkázala i celé album.

Po stopách grunge

„Je čas lidi potrestat,“ komentoval Simmons přímočarost desky Revenge. „Chci, aby lidé věděli, že když si ji koupí, budou potrestáni.“ Zdálo se, že bojovné řeči zabírají, protože album rychle proniklo do první desítky zámořského žebříčku, což se Kiss naposledy povedlo s deskou Dynasty roku 1979. Jenže po famózním nástupu prodeje rychle klesly a v konečném výsledku deska u fanoušků propadla. Nakonec sice dosáhla na zlato, když se jí prodalo přes 500 000 kopií, ale to byl jen zlomek prodejních čísel, které v té době zaznamenávala Nirvana nebo Pearl Jam. V hlavách členů Kiss měla tato situace jen jedno myslitelné řešení: když je nemů žete porazit, přidejte se k nim. V roce 1993 ještě fanoušky ve spo kojeném stavu udrželo vydání živé desky Alive III, Kiss už se ale chystali vykročit zcela novým směrem.

Producent Toby Wright

V roce 1994 se Stanley a Simmons setkali s producentem Toby Wrightem, který si udělal jméno produkcí EP Jar of Flies kapely Alice in Chains „Chtěli se tehdy nechat ovlivnit zvukem žánru grunge, který zrovna dost frčel,“ vzpomínal později Wright. „Jejich hlavní motivací bylo, jako u všech ostatních umělců, prodávat co nejvíce desek.“ Kiss nebyli jedinými veterány, kteří se v první polovině devadesátých let pokusili změnit své hudební směřování – podobně pře mýšleli třeba Mötley Crüe nebo Def Leppard. Jenže Stanley a Simmons se do toho pustili s větší vervou než většina ostatních. Vzdali se rozdo váděných metalových hymnů a kle nutých balad ve prospěch temného,

„Hodně jsem se pohádal s Genem ohledně směřování desky. Tvrdil, že chce být jako Billy Corgan ze Smashing Pumpkins.“

Kiss v původní sestavě při odhalení jejich vlastní hvězdy na Hollywoodském chodníku slávy roku 1996

Chtěli jste ty nejlepší…

…máte je mít! Tak zněla mantra Kiss, když v roce 1974 přerostla jejich sláva newyorské kluby. Přesto je čekala dlouhá a náročná cesta, než konečně upoutali pozornost zbytku Ameriky

Napsal: Paul Elliott Fotografie: Ginny Winn /Getty

Když se v listopadu 1973 Kiss ve studiích Bell Sound v New Yorku pustili do práce na svém debutovém albu, čišela z nich tak nezdolná žízeň po úspěchu, že na ni dva kopro ducenti tohoto alba, Kenny Kerner a Richie Wise, dodnes vzpomínají. Jak Richie později řekl, „touha po obrovském úspěchu, touha ohromit hned napoprvé – to byly kořeny, z nichž Kiss vyrostli. Hodlali se stát nejslavnější kapelou na světě a nezastavit se nikdy před ničím. Chtěli jediné: vstoupit do dějin rockové hudby.“ Sen si nakonec splnili, ale museli zdolat dlouhou a náročnou pouť. I když se jim podařilo zaujmout svým neopakovatelným zjevem a získat si popularitu coby banda šílenců, kteří na pódiu řádí do roz trhání těla, protrpěli si také bezmála dvouleté období, kdy se jim nedařilo přijít s žádným pořádným hitem. Eponymního debutového alba z roku 1974 se prodalo jen 75 000 kopií. Po druhé desce Hotter than Hell, která vyšla ještě v témže roce, už byla sháňka větší, i tak ale do americké top 100 proklouzla jen o fous. Třetí album Dressed to Kill (1975) se málem objevilo v top 30, jenže jeho ústřední skladba Rock and Roll All Nite na singlu propadla. Až napočtvrté Kiss konečně definitivně prorazili a pokořili magickou hranici milionu prodaných výlisků se nadupaným koncertním dvojalbem Alive! Navzdory všem dílčím nezdarům si Kiss vždy zachovali nezlomnou sebedůvěru a palčivou touhu po slávě a uznání, kterou v nich Richie Wise už tehdy vycítil. Jak popsal kytarista Paul Stanley, „pochyby jsou jed. Pře kážky vnímáte jen tehdy, když spustíte z očí svůj cíl. Klidně můžete prohrát pár bitev, ale ve válce zvítězíte. Někteří lidé si možná mysleli, že neuspějeme, ale pro nás bylo selhání něco nemyslitelného.“ Baskytarista Gene Simmons viděl v úspěchu Kiss triumf nad strachem. „Většina lidí se výsměchu bojí,“ pro hlásil, „ale já chtěl uspět tak moc, že jsem si zklamání vůbec nepřipouštěl. Dokud existovala aspoň jiskřička naděje, že si mě lidé zamilují a ženské se mnou budou chtít děti, musel jsem pokračovat. Chceme to tak všichni, ale jen málokdo je ochotný se tomu úplně podřídit.“

Povedené demoverze

Kde vlastně hledat kořeny spolupráce těchto dvou tahounů, kteří jsou součástí značky Kiss už dlouhých 50 let? Při pohledu zpět časem nesmíme opomenout skladbu Stanley the Parrot (Papoušek Stanley). Šlo o vcelku marginální písničku, jejíž název ale nebyl ze Simmonsovy strany žádným

vtípkem na adresu Paula Stanleyho. V době, kdy Gene tuhle zvláštní jedno hubku s psychedelickým zvukem skládal, se ještě s Paulem neznali. Jakmile se ovšem v roce 1970 poprvé potkali, Stanley the Parrot se ocitl mezi skladba mi, které Gene Paulovi zahrál. „Rychle jsme zjistili, že usilujeme o podobný zvuk,“ prohlásil Stanley. On sám se při psaní textů inspiroval širokou škálou umělců od newyorských „škaredek“ New York Dolls až po Boba Dylana. Z takového tvůrčího kvasu se zrodila například skladba Strutter. Nahrávka, z níž dodnes čiší atmosféra „velkého jablka, se měla zanedlouho stát úvodní skladbou debutového alba Kiss

V březnu 1973, když ještě Kerner a Wise neměli o existenci Kiss ani potu chy, stihla kapela Strutter zaznamenat v podobě demoverze spolu s dalšími zásadními skladbami rané éry Kiss jako Deuce, Cold Gin či Black Diamond. Za mixážním pultem přitom seděl chlapík, který se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v rockové hudbě nachomýtl k ledasčemu zajímavému. Eddie Kramer měl za sebou například práci pro Beatles (skladba All You Need Is Love), Rolling Stones (album Their Satanic Majesties Request), Jimiho Hendrixe (Are You Experienced, Axis: Bold As Love a Electric Ladyland) i Led Zeppelin (Led Zeppelin II a Houses of the Holy). Všichni čtyři členové kapely byli celí bez sebe, že mohou spolupracovat s vlastníkem tak barvitého životopisu. Z Paula se dle jeho vlastních slov „už někdy v pubertě stal anglofil. Všechny kapely, které mě kdy inspirovaly, pocházely z Británie. A Beatles jsem vyloženě uctíval.“ Produkci debutového alba Kiss přesto dostali do rukou úplně jiní lidé. Jak k tomu došlo?

Producentská škatulata

Bývalá popová hvězdička a manažer nahrávací společnosti Buddah Records Neil Bogart si v roce 1973 založil vlastní vydavatelství, které v narážce na svého slavného jmenovce Humphreyho Bogarta nazval Casablanca Records. Kerner a Wise se s ním poprvé dali dohromady v době, kdy label Kama Sutra, jehož nahrávky Bogart distribuoval, angažoval newyorské trio Dust. Wise