Gryfuv let KATIE J. TAYLOR
The Griffin´s Flight Katie J. Taylor Copyright © K.J.Taylor 2010 The rihgt of K.J.Taylor to be identified as the autor of this work has been asserted by her under the Copyright Amendment (Moral Rights) Act 2000. This work is copyright. Apart from any use as permitted under the Copyright Act 1968, no part may be reproduced, copied, scanned, stored in a retrieval system, recorded, or transmitted, in any form or by any means, without the prior written permission of the publisher. Právo K. J. Taylor coby autora tohoto díla bylo uplatněno pod copyrightovým dodatkem čislo 2000. Toto dílo je chráněno autorským zákonem. S výjimkou použití povoleného zákonem o autorském právu 1968 žádná jeho část nesmí být reprodukována, kopírována, skenována, uložena v rešeršním systému, zaznamenána nebo přenášena, v žádné podobě a žádným způsobem, bez předchozího souhlasu vydavatele. Gryfův let Katie J. Taylor Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2012. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR1145 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Jana Mahelová, Hana Fruhwirtová Překladatelka: Jana Tučníková Technický redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda © Obálka a ilustrace: Roman Kýbus Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie
ISBN 978-80-7413-206-3
Gryfuv let KATIE J. TAYLOR
2
„Mnozí spisovatelé fantasy čerpají inspiraci z Tolkiena. Já ji čerpám z knih G.R.R. Martina a finského metalu.“
Katie J. Taylor se narodila v Canbeře roku 1986. Navštěvovala Radford College, kde napsala svůj první román, The Land of Bad Fantasy, který vyšel v roce 2006. V roce 2007 ukončila bakalářské studium na univerzitě v Canbeře v oboru komunikace a v roce 2008 promovala v oboru vydavatelství. K. J. Taylor píše nejraději o půlnoci a ráda nosí černou barvu.
Chcete-li se o autorce dozvědět více, navštivte webové stránky: www.kjtaylor.com
MALVERN SEVER
SEVERNÍ
BRÁNA
VRBÍN
KANRAN
VYLM ORLÍN
MĚDĚNÉ
DIVOČINA
C YMRIE
VRCHY
NORTON
FOST JEŘÁBÍ
KAMBRAN
INDUN
ORLÍ JEZERO
ORLÍN
KARPA POŘÍČÍ
SOUTOKY
ÚDOLÍ ČERNÉHO GRYFA
O RLÍN
A OKOLÍ
1
POMSTA
Ú
svit nad Orlínem. Sluneční světlo bylo růžové a žluté, ale při pohledu ze země vypadalo červené. K nebi stoupal kouř. Většina obyvatel města na vrcholku hory byla zvyklá vstávat časně. Každé ráno za úsvitu ožívalo město křikem gryfů, kteří volali svá jména, aby tak oznámili svou přítomnost ostatním příslušníkům svého druhu i lidem, kterým pomáhali vládnout. Ale dnes to bylo jiné. Obloha byla plná gryfů. Kroužili nad troskami budovy, která byla kdysi Orlím hnízdem, sídlem vládce města, a zvuky, které vydávali, nebyly jen pouhým teritoriálním voláním. Gryfové kvíleli. Byl to nekončící vysoký a pronikavý zvuk plný zoufalství. Někteří z nich volali jména svých přátel nebo příbuzných, které ztratili. Jiní truchlili beze slov. Na zemi pod nimi, kde naříkali lidé, procházel mezi troskami Bran. Tu a tam se zastavil, aby se sehnul a něco si prohlédl. Většina z těch, kterým se podařilo přežít, už byla zachráněna. Branovi, dalším strážným a několika tuctům přihlížejících připadl nepříjemný úkol vyprostit těla mrtvých. Ta ovšem byla často natolik ohořelá, že nebylo možné určit, kým bývala, a někdy dokonce ani to, jakého byla pohlaví. Bran se na okamžik přestal prohrabovat hromadou popela a ohlédl se přes rameno. Na kraji celé té zkázy spatřil skupinku lidí, která se od zbytku davu lišila honosným oděvem. Vedle téměř každého z nich seděl gryf a v jejich středu se nějaký mladík pokoušel utěšit dívku jen o něco mladší, než byl sám. Usedavě plakala. 11
Bran si povzdechl a kývl na strážného poblíž. „Převezmi to tu po mně, Dane. Myslím, že už toho moc nenajdeme.“ „Ano, pane.“ Bran se vydal ke skupince. Většina z lidí jej ignorovala, ale gryfové na něj okamžitě začali syčet a jejich kovové oči plály zuřivostí. Bran se jim hluboce uklonil. Skoro všichni o něj vzápětí ztratili zájem, přesto ho někteří stále sledovali a hrabali spáry v zemi. Bran se od nich snažil držet co nejdál. Dokonce i gryf vychovaný mezi lidmi byl schopen okamžitě zaútočit, pokud měl pocit, že jeho lidskému partnerovi hrozí nebezpečí. „Flell!“ Mladík na něj pohlédl. „Co chceš?“ zeptal se zostra. Bran zaváhal a uklonil se mu. „Omlouvám se, pane, jen jsem se chtěl ujistit, že je Flell v pořádku.“ Flell zaslechla jeho hlas, otočila se a rozběhla se k němu. V patách jí poskakovalo gryfí mládě, a když se Bran s Flell objali, mládě se zastavilo a ustrašeně cvrlikalo. Bran, poněkud v rozpacích, dívku rychle pustil. „Flell, jste zraněná?“ Dívka měla na tváři slzy, ale zavrtěla hlavou. „Ne… ne, jsem v pořádku.“ „Dostal se váš otec ven?“ zajímal se Bran. „Já… někdo říkal, že byl zraněný.“ Flell začala vzlykat. „Je mrtvý.“ Bran zapomněl na své rozpaky a znovu ji sevřel v náručí. „Flell, to je mi líto.“ Přes její rameno viděl skupinu šokovaných a zmatených gryfů. „Jak se to stalo?“ Mladík, který Flell předtím konejšil, k nim přistoupil. Gryf, který ho následoval, byl mnohem větší než ten Flellin. Měl hnědé peří a modré oči. I mladíkovy oči byly modré. Bran Flell znovu pustil a uctivě sklonil hlavu. „Vy jste lord Erian?“ Mladík přikývl. „A kdo jsi ty, strážný? Jak to, že tě moje sestra zná?“ „Uhm, jsem Branton Redguard, pane. Jsme přátelé.“ Erian si ho prohlédl odshora až dolů, pak poněkud pohrdavě odvrátil oči a zadíval se na kouřící trosky. „Doufal jsem, že tady budu moci žít,“ prohlásil. „Se svým otcem.“ „Povedlo se lady Kaelyn uniknout?“ zajímalo Brana. Erian po něm šlehl pohledem. „Ne,“ odpověděl stručně a odvrátil se. 12
„Můžeme to postavit znovu,“ řekl Bran. „Ne, to nemůžeme,“ odsekl Erian. „Paní je mrtvá a stejně tak i většina rady. Nic se znovu stavět nebude.“ „Ale co se stalo?“ chtěl vědět Bran. „Víte, kde ten oheň vypukl, můj pane?“ „Ano,“ odpověděl Erian. „Všichni to vědí. Vypukl v komnatách mého otce.“ „Chcete říct…?“ „Nebyla to jeho vina,“ odsekl Erian, aniž ho nechal odpovědět. „Jak to víte, můj pane?“ „Nebyla to žádná nehoda,“ prohlásil Erian. „Ten oheň založili úmyslně. A můj otec byl v tu chvíli už mrtvý.“ „Cože?“ nechápal Bran. Flell k němu zvedla obličej. Oči měla podlité krví a celá se třásla. „Udělal to on,“ zašeptala. „Brane, to udělal on. Zavraždil mého otce a zapálil Orlí hnízdo!“ „Kdo?“ „Ten černý,“ vyprskl Erian. „Tohle je jeho dílo.“ „Cože, můj pane?“ „Brane, to Arren to udělal,“ ozvala se Flell. „On žije. Vrátil se a zabil mého otce. Viděla jsem ho.“ Bran ztuhl. „Cože? Ale… ale…“ Erian se na něj zadíval a pak ke strážnému náhle vyrazil. „Počkat. Nejsi ty… Flell se o tobě zmiňovala. Ty jsi byl jeho přítel, že?“ „Znal jsem ho, můj pane,“ připustil Bran. „A tys byl také ten, kdo nám přinesl zprávu o jeho smrti,“ pokračoval Erian. „Můžeš nám tedy vysvětlit, jak se mu včera v noci podařilo vniknout do Orlího hnízda a spáchat vraždu?“ Hnědá gryfka pozorně naslouchala. Když se Bran nadechl, aby promluvil, popošla k němu, zasyčela a švihla ocasem. Bran pomalu ucouvl. „Prosím, můj pane, já jsem nic neudělal.“ „Nedělej ze mě hlupáka,“ zavrčel Erian. „Určitě o tom všem něco víš. Odmítám uvěřit, že je jenom náhoda, že tvůj nejlepší přítel uprchl z vězení zrovna v tu dobu, kdy jsi tam ty měl službu. Co sis myslel? Že prostě jen tak opustí město? Nenapadlo tě snad, že když vypustíš šíleného černého na svobodu, 13
bude to mít následky?“ Přibližoval se k Branovi a sáhl po meči, který mu visel u pasu. Flell se mu postavila do cesty. „Eriane, ne. Nebyla to Branova vina. Vždyť to byl on, kdo ho zajal a uvěznil. A navíc v tu noc službu neměl.“ „Je to pravda?“ ujišťoval se Erian. Bran přikývl. „Když se zeptáte velitele ve vězeňské čtvrti, ukáže vám rozpis služeb, můj pane. Sloužil jsem přes den, ale v noci jsem měl volno. A když jsem odcházel, Arren byl pořád ještě tam.“ „A jak se mu tedy podařilo uprchnout?“ chtěl vědět Erian. „Ty…“ ukázal na Brana, „tys nám řekl, že spadl přes okraj města, to znamená víc než pět set stop. A přesto, když jsem ho včera v noci viděl, nějakým způsobem byl naprosto zdravý. Dokážeš to vysvětlit?“ „To nedokážu,“ připustil Bran. „Řekl jsem vám, co jsem viděl. A viděl jsem ho prošpikovaného šípy, viděl jsem, jak padá. Sám jsem málem spadl taky, když jsem se ho snažil chytit.“ „Za to by ti moc nepoděkoval,“ ušklíbl se Erian, „a nikdo jiný taky ne. Mohl ten pád přežít? Co je tam dole? Nespadl do jezera?“ „Ne, můj pane. Tam dole není nic než holé skály. Musel se… já nevím, co se stalo. Když vyšlo slunce, šel jsem tam, abych se postaral o jeho tělo, ale žádné tam nebylo. Našel jsem jen místo, kam musel dopadnout. Na zemi byla krev.“ „A to je všechno, cos viděl?“ ujišťoval se Erian. „Ano, můj pane. To je všechno.“ Erian měl prázdný výraz. „Ale jak je to možné?“ „To nevím, můj pane.“ Hnědá gryfka se vrátila ke svému partnerovi a teď do něj šťouchla ramenem. „Ae ee, kraen aee o,“ zaskřehotala. Flell se na ni podívala. „Kre ae oe aa?“ Gryfka zatřepetala křídly. „Ae a´ai, kroe an ee – Kraeai kran ae.“ „Kraeai kran ae, a ee ai o?“ řekl Erian. Bran se tvářil nechápavě. Napadlo ho, jestli by neměl odejít. „Magie,“ přešel konečně Erian zpátky do lidské řeči. „Zlá magie seveřanů.“ 14
„Ale černí žádnou magii nemají,“ namítl Bran dřív, než si stačil rozmyslet, co říká. Erian mu věnoval opovržlivý pohled. „Nemáš na práci nic užitečnějšího?“ „Eriane, takhle s ním nemluv,“ pokárala ho Flell. „Bran neudělal nic špatného.“ „Ne, ne, to je v pořádku,“ řekl se Bran. „Omlouvám se. Uvidíme se později, Flell. Můj pane.“ Uklonil se Erianovi i hnědé gryfce a odešel. Erian sledoval, jak se vzdaluje. „Proč s ním marníš čas, Flell?“ „Je to dobrý člověk,“ odpověděla Flell. „Jako ten tvůj mazlíček černý?“ ušklíbl se Erian. Flell ho uhodila. „Jak se opovažuješ?“ Hnědá gryfka okamžitě skočila dopředu a zasyčela. Flellin gryf, přestože byl mnohem menší, vyrazil na obranu své paní a několik napjatých okamžiků se ti dva měřili a tu a tam naznačili výhružný výpad, než zase ucouvli. Flell popadla malého gryfa do náruče. „Thrain, ne. Eriane, ovládej svého gryfa.“ Erian položil dlaň na krk hnědé gryfky. „Uklidni se, Senneck, nestojí to za to.“ Senneck ucouvla, ale vrhala na svého partnera nevrlé pohledy a jedním okem stále sledovala Flell. Ta nevypadala vystrašeně. „Zapomínáš, kde je tvé místo,“ řekla Erianovi chladně. „Já jsem Rannagonův legitimní potomek. Ty jsi jen levoboček a to, že jsi gryfmistr, na tom nic nemění, stejně jako on kvůli tomu nepřestal být seveřanem. Ani gryf nezmění to, co máš v krvi. Nikdy na to nezapomínej.“ Erian jí věnoval pohled planoucí stěží ovládanou zuřivostí. „Ne,“ procedil skrz sevřené zuby. „Nezapomenu. A ani ty bys neměla.“ Flell po něm hněvivě blýskla pohledem a odešla. Senneck sledovala její vzdalující se záda. „Nenech se od ní rozčílit, Eriane,“ prohlásila pak. „Ty sis přece nevybral být levobočkem. Byl to tvůj otec, kdo se zostudil, ne ty. Ale ona – její čas přijde brzy. Až se celý svět dozví, co udělala.“ „Měl bych ji poslat pryč,“ uvažoval Erian. „Náš otec by to udělal, tím jsem si jistý. Dlužím jí, aby se to lidé nedozvěděli.“ „Proč se s tím obtěžovat?“ odpověděla Senneck. „Byla to její pošetilost, ne tvoje. Nic jí nedlužíš.“ 15
„Ale je to má sestra.“ „Ano, sestra, která se spářila s černým a porodí jeho dítě. Měl by ses jí zřeknout.“ Erian se díval za Flell, která se proplétala mezi troskami a snažila se dohonit odcházejícího Brana. „Ne,“ prohlásil. „Už si vytrpěla dost.“ „Stejně jako tohle město,“ dodala Senneck. Zadívala se na gryfy, kteří kroužili na obloze, a povzdechla si. „Přišel jsi ke mně příliš pozdě, Eriane Rannagonsone. My dva společně jsme mohli ovládnout tohle město i země, které mu podléhají. Ale z tohohle už se Orlín nevzpamatuje. Naši spojenci se brzy obrátí proti nám. Nemáme jinou možnost než odejít.“ „Ale co bude s ostatními gryfy?“ chtěl vědět Erian. „S těmi, kteří nemají své lidi – co se s nimi stane?“ „Najdou způsob, jak si zajistit svou budoucnost,“ ujistila jej Senneck. „Víme, co je třeba udělat. Podívej se.“ Zvedla hlavu a zobákem ukázala na východ. Erian sledoval její pohled a byl díky tomu jedním z prvních, kdo spatřili obrovské stíny vzlétající ze střechy líhně. M „Brane!“ Bran se otočil. „Ach. Ahoj Flell.“ Flell ho dostihla. Byla bledá, ale vypadala, že se ovládá. „Omlouvám se za to, jak se Erian choval. On není – no, je trochu domýšlivý.“ Bran si odfrkl. „Nepovídej. Copak nevyrostl někde na farmě?“ „Ano, nedaleko Carricku. Ale náš… dostalo se mu zvláštního výcviku od gryfmistrů v našem městě. Tak se taky naučil gryfí řeč. Vychovávali ho v přesvědčení, že se z něj jednoho dne stane gryfmistr.“ „Takže se mu jeho sen splnil,“ přikývl Bran. „To se tak někdo má.“ „Myslí to dobře,“ ujistila ho Flell. Nějakou dobu oba mlčeli. Bran se vyhýbal Flellinu pohledu. „Tys ho viděl, že je to tak?“ zeptala se pak tiše Flell. Bran po ní krátce střelil očima a pak se znovu podíval jinam. Další odpověď nepotřebovala. „Taky jsem ho viděla,“ řekla. 16
Bran se prudce zastavil. „Cos viděl ty?“ chtěla vědět Flell. „Viděl jsem ho v domě jeho rodičů,“ téměř zašeptal Bran. Otočil k ní oči plné strachu. „Navštívil jsem je, než jsem ho šel hledat. Abych jim řekl, co se stalo. Abych se omluvil. A já… uslyšeli jsme jeho hlas a pak vešel zadními dveřmi dovnitř. On… on…“ „Co, Brane?“ Flell mu položila ruku na paži. Thrain se vedle ní neklidně zavrtěla. „Pořád z něj trčel ještě jeden šíp,“ odpověděl Bran. „Ani si nevšiml, že ho tam má. Viděl jsem, jak si ho vytáhl a zahodil, jako kdyby to byl pouhý trn.“ „Ale jak je to možné?“ nechápala Flell. „Jak? Vždyť nemůže být živý!“ „Já nevím, Flell. Ale byl to on. A nebyl to žádný duch. Jeho rodiče ho viděli. Poznal mě. Zařval na mě, ať vypadnu a nikdy nikomu neřeknu, že jsem ho viděl, takže jsem… utekl. A to bylo naposled, co jsem se s ním setkal.“ „Taky jsem ho viděla,“ zopakovala Flell. „Těsně před tím, než… se to stalo. Šla jsem k sobě domů a Thrain se najednou vyděsila. Nechápala jsem proč. Panikařila a snažila se schovat. A pak tam najednou byl. Objevil se odnikud a vypadal…“ „Špatně,“ dořekl Bran. „Ano. Nevím, jak to, ale bylo tam něco, co jsem prostě… bylo to děsivé. Jako kdyby se nad ním vznášelo nějaké zlo. Jako kdyby on byl zlý.“ „A co říkal?“ „On… mluvil o tom, co se stalo,“ odpověděla Flell. „Řekl mi, že to nebyla jeho chyba a že nechtěl, aby se to stalo. Řekl, že to gryfí mládě ukradl, ale všechno ostatní byla lež. A pak mě požádal…“ „O co?“ „Chtěl po mně, abych mu odpustila. Opakoval to stále znovu a znovu. ‚Prosím, odpusť mi.‘ Nechápala jsem to, ale nic jiného neřekl. Jenom: ‚Prosím, odpusť mi.‘“ „Určitě už to plánoval,“ usoudil Bran. „A taky musel vědět, že přijdeš na to, že to byl on.“ „Hned potom zase zmizel,“ pokračovala Flell. „Vylezl z okna, a když jsem se za ním rozběhla, už tam nebyl. Později jsem šla do Orlího hnízda. Byla jsem 17
tak vystrašená – chtěla jsem najít Eriana a povědět mu, co se stalo. Prohlásil, že bychom to měli povědět otci, ale když jsme došli k jeho pracovně, dveře byly zamčené a slyšeli jsme, že se uvnitř něco děje. Znělo to jako výkřiky a údery. Otec na nás zavolal, že byl napaden. Senneck rozbila dveře a my jsme uviděli…“ „Co?“ vyhrkl Bran. „Byl tam ten černý gryf,“ řekla Flell. „Byl tam. Zabil Shou. Otec byl zraněný. A byl tam také Arren. Zabil mého otce přímo před našima očima.“ Bran se zachvěl. „Ale proč?“ „Je šílený,“ odpověděla Flell trpce. „Vždyť to víš, Brane. Všichni to vědí. Viděla jsem ho v zasedací síni, když ho soudili. Byl úplně pomatený. Křičel, řval a říkal strašné věci. Když ho odsoudili, pokusil se na otce zaútočit. Stráže ho musely zadržet. Bylo to hrozné.“ „Ale, Flell, to se mu vůbec nepodobá,“ namítl Bran. „Dřív takový nebýval,“ připustila Flell. „Ale teď už ano. Už to není ten náš Arren, Brane. Změnil se v něco jiného.“ „Jak se mu podařilo utéct?“ chtěl vědět Bran. „Ten černý gryf mu pomohl,“ řekla Flell. „Arren ho ovládá, viděla jsem to. Zaútočil na nás a chránil před námi Arrena. A když pak Arren zapálil pokoj a snažil se utéct, ten gryf ho odnesl pryč. To bylo naposled, co jsem ho viděla.“ Otřásla se a málem se znovu rozplakala. „V duchu to mám pořád před očima. Znovu a znovu. Vidím před sebou jeho tvář, nedokážu se toho zbavit. Poslední, co mi řekl, bylo: ‚Uteč.‘ A on… on… měl na sobě černý plášť. Bradku zastřiženou do špičky. Vypadal jako černý ze starých knih. Vypadal zle.“ Bran ji objal kolem ramen. „Flell.“ „A zničil celé naše město,“ pokračovala Flell. „Byl to jeho domov. A z-zabil všechny ty lidi a gryfy. Jak to mohl udělat? Jak jen mohl?“ „To já nevím, Flell.“ Odtáhla se od něj. „Měla bych jít domů,“ řekla najednou a vyrazila pryč. Bran se díval, jak odchází, plný strašlivé bezmoci. Nejradši by šel za ní, ale přinutil se nechat ji být. Stejně jí nemohl nijak pomoci. Povzdechl si a odvrátil se. Když teď byl Arren pryč, on a Flell měli jen málo společného. Flell byla bohatá a urozená ještě před tím, než se stala 18
gryfmistryní, ale on nebyl nikdy víc než chudý strážný. A po tom, co se stalo, teď nejspíš i o tuhle práci přijde. Přestože za to nemohl, bylo mu jasné, že ho z toho stejně obviní. Proč by měl jeho vyprávění někdo věřit, když mu nevěřil ani on sám? Lidé neovládají magii, seveřanskou ani žádnou jinou, a člověk nemůže vstát z mrtvých. Nebo tomu aspoň chtěl věřit. Nad hlavou se mu ozvala kakofonie skřehotání. Bran vzhlédl. Výkřiky gryfů kroužících nad troskami města teď zesílily a získaly jiný tón. Ozvala se odpověď. Bran se podíval k východu a srdce mu poskočilo. Nad střechami městských domů stoupaly z líhně, kde žili gryfové, kteří zatím neměli partnera, k nebi temné obrysy. Dospělí gryfové. Přistáli mezi ruinami spáleného Orlího hnízda a lidé se před nimi zděšeně rozprchli na všechny strany. Pak se skupina gryfů rozdělila. Bran je zmateně pozoroval. Předtím viděl, že by gryfové z líhně hromadně opustili svůj domov, jenom jednou: tu noc, kdy Arren Cardockson ukradl gryfí mládě a utekl s ním. Dospělí prázdný kotec brzy objevili a rozletěli se po městě, aby únosce uštvali. Bran měl stále před očima, jak letěli nad obchodní čtvrtí a jejich hlasy byly plné děsivé zuřivosti. Když prchajícího zloděje našli a zahnali do kouta, Bran a jeho strážní museli zasáhnout, jinak by rozzuření gryfové Arrena na místě zabili. Tohle ovšem bylo jiné. Tentokrát gryfové nevypadali rozhněvaně. Když se vydali do města, měli všichni tentýž odhodlaný pohled. A co bylo ještě podivnější, Bran si uvědomil, že mnozí z nich něco nesou. Mláďata. V zobácích dospělých se kolébaly tucty mláďat. Když s nimi dospělí gryfové přistáli, položili je na zem a nechali je, aby se rozběhla. Mláďata vyrazila tryskem pryč a jejich drobné spáry škrábaly do zčernalého kamene. Několik gryfů se blížilo přímo k němu. Bran začal couvat, dával si záležet, aby se pohyboval pomalu a promyšleně. Prudké pohyby gryfa spolehlivě znervóznily a vyprovokovaly k útoku. Tihle gryfové však nevypadali, že by na něj chtěli zaútočit. Dva z nich kolem něj jen prošli, ale tři další zpomalili a začali Brana obcházet, hlavy u země a ocasy zvednuté, jako kdyby ho stopovali. Bran ztuhl a zůstal tak nehybný, jak jen to dokázal. Neodvažoval se ani pohnout, pouze jeho srdce prudce bušilo. 19
Jeden z gryfů do něj strčil zobákem, až ho skoro srazil k zemi. Pak ho šťouchl do ramene a do boku, ne hrubě, ale s jakýmsi ujištěním. Bran slyšel, jak mu očichává oděv a kůži. Pak se gryf odtáhl a chvíli jej pozoroval, potom se otočil a odešel. Jeden ze zbývajících dvou šel s ním. Třetí se zdržel, aby ho také očichal, a pak vyrazil za svými druhy. Bran je zmateně sledoval. Zdálo se, jako by gryfové něco hledali. Byl to Arren? Dozvěděli se, co udělal? Minuli ho další gryfové. Někteří se zastavili, aby si ho prohlédli, a pokračovali v cestě. Bran si všiml, že totéž dělají i jiným lidem. Objevila se i mláďata, která se chovala stejně. Lidé se buď stahovali, nebo zůstali strnule stát; dokonce i ti, kdo nebyli gryfmistři, věděli, jak se chovat v přítomnosti gryfů. Bran se vydal ke skupince gryfmistrů. Přestože neměl ponětí, co se to vlastně děje, instinkty mu říkaly, aby se držel poblíž. Oni už budou vědět, co dělat, a bylo jeho povinností jim pomoct. Neušel však ještě ani polovinu vzdálenosti, která je dělila, když přímo před ním přistál obrovský gryf. Bran se ho pokusil obejít, ale gryf mu zablokoval cestu a upíral na něj soustředěný pohled. Bran se uklonil. „Nechci nikomu ublížit,“ řekl. To byla více méně jediná věta, kterou uměl říct jazykem gryfů; naučil ho to Arren, který tvrdil, že by se mu to jednou mohlo hodit. Gryf na Brana upřeně hleděl. Byla to mohutná, urostlá samička. Peří i srstnatou zadní část měla sytě červenohnědou. Její oči byly žluté a znepokojivě inteligentní. „Nechci nikomu ublížit,“ zopakoval Bran a jen doufal, že mu gryfka rozumí. Gryfka se k němu přiblížila s nahrbenými rameny. Bran zůstal nehybně stát a nechal ji, aby ho mohla očichat. Když to udělala, začala ho kruhem obcházet, stejně jako ostatní předtím, a občas do něj šťouchla zobákem. Pak se vrátila na původní místo, posadila se na zadní a zůstala na něj hledět. Bran vycítil, že se od něj něco očekává. „Já… eh… co ode mě chceš?“ Slyšel, že většina gryfů rozumí lidské řeči, přestože sami jí mluvit nedokážou. Zdálo se, že gryfka mu naslouchá. A pak, bez jediného varování, široce roztáhla křídla a vzepjala se na zadní. Její spáry proťaly vzduch, ostré drápy se zaleskly na slunci, gryfka rozevřela zobák a hlasitě zavřískla. Bran sebou zděšeně trhl a začal couvat tak rychle, jak se jen odvážil. Holínkami drhl o hrubou zem. „Nechci ti ublížit!“ vykřikl. 20
Rudá gryfka se spustila zpátky na všechny čtyři a vyrazila k němu. Syčela a vrčela, drápy zarývala do země, zobák cvakal. Bran před ní dál couval palec po palci, dokud zády nenarazil na zeď. Pak zůstal stát a zíral rovnou do žhnoucích očí šílené gryfí samice. Chvíli se držela z jeho dosahu, pak do něj náhle začala klovat a trhat mu zobákem tuniku. Bran se tiskl zády ke zdi, znovu a znovu křičel, že jí nechce ublížit, a zoufale se rozhlížel po nějaké záchraně. Najednou rudá gryfka ucouvla, znovu se vzepjala na zadní a napřáhla se po něm přední tlapou. Natažené spáry ho zasáhly rovnou do hrudi, hlasitě zaškrábaly na Branův kožený krunýř a srazily ho na zem. Strážný se při pádu tvrdě narazil, ale pak si vzpomněl na tvrdý výcvik, kterého se mu dostalo. Po dopadu se rychle převalil, podařilo se mu vstát, sáhl k pasu a z pochvy vytrhl svůj krátký meč. Gryfka se k němu rozběhla, Bran na ni zbraň namířil a přinutil ji ucouvnout. Když po něm znovu vyrazila, naznačil varovný výpad k jejímu zobáku a rozběhl se k úkrytu. Dostihla ho a znovu jej zahnala ke zdi, Bran si ji však mečem držel od těla. „Nechci ti ublížit!“ zopakoval snad posté. Rudá gryfka se zastavila. Stáhla se, ale stále Brana sledovala, najednou ovšem mírným pohledem. Potom zvolna popošla k němu a při tom kývala hlavou nahoru a dolů. Bran ji obezřetně pozoroval. Zůstala tiše stát, tak blízko, že se téměř dotýkali, a pak zobákem velmi jemně odstrčila Branův meč. Očichala jeho tvář a vrškem hlavy se mu otřela o bradu jako kočka. Bran velice opatrně vrátil meč do pochvy. Očividně spokojená gryfka od něj ucouvla a popošla na stranu. Když Bran vykročil pryč, nepokusila se ho zastavit. Bran, který úlevou téměř omdléval, se znovu vydal směrem ke gryfmistrům. Pak se zastavil a ohlédl se. Rudá gryfka šla za ním. Zaváhal, pak znovu vykročil a předstíral, že o její přítomnosti neví. Ale ona ho následovala celou cestu přes hromady suti až ke skupině gryfmistrů. Jak Bran pokračoval v chůzi, všiml si, že se děje něco podivného. Všude kolem něj gryfové zkoumali lidi. A jiné lidi zase gryfové následovali. Někteří z kolemjdoucích vypadali zmateně, většina vystrašeně. Když se Bran ohlédl, zjistil, že rudá gryfka je mu v patách. 21
„Copak chceš?“ zeptal se jí. Neřekla nic, jen se na něho dívala. Bran potřásl hlavou a šel dál. Pak uviděl jiného strážného, obtěžovalo ho šedivé gryfátko. „Dane, co se to děje? Co to dělají?“ „Já nevím, pane!“ vykřikl druhý strážný. „Ta zatracená věc mě nechce nechat být! Přišlo to ke mně, očichalo mě to a teď to chodí všude za mnou.“ Všiml si rudé gryfky a zarazil se. „Co to, u všech bohů,…?“ Rudá gryfka se posadila na zadní vedle Brana. Pomyslel si, že vypadá docela pobaveně. „Vypadá to, jako by něco hledali,“ řekl. „Jenom doufám, že to něco není jídlo,“ prohlásil Dan s očima upřenýma na rudého gryfa. Šedé gryfátko se mu usadilo na botě a tiše si předlo. „Brane!“ Bran zvedl hlavu a uviděl, že k němu spěchá starší muž se žlutými vousy. S ním byla stařičká gryfka. „Rolande, pane,“ řekl. „Vy víte, co se to děje?“ Roland upíral pohled na rudou gryfku, která mu právě něco říkala. Muž přikývl a podíval se na Brana. „Ty taky, Brane.“ Vypadal bledý a otřesený, ale současně trochu vzrušený. „Co to do nich vjelo, pane?“ zeptal se Bran. „Ví to Keth?“ Stará gryfka ho přísně sledovala, ale když zaslechla svoje jméno, podívala se na Rolanda a něco mu řekla. Roland jí odpověděl a otočil se k Branovi. „Keth to ví. Říká, že jestli chci, můžu pro ni tlumočit.“ Keth začala mluvit suchou a drsnou gryfí řečí. „Orlí hnízdo bylo zničeno a s ním i celá rada,“ překládal Roland. „Naši vůdcové jsou pryč a noví se neobjeví včas. Město Orlín už neexistuje. Gryfové se poradili a rozhodli se toto místo opustit. Musí být nalezeny nové domovy a vybudována nová hnízda. Ale gryfové, kteří nemají partnery, by bez lidí, kteří by byli jejich vyslanci a společníky, dlouho nepřežili. Proto gryfové z líhně přišli, aby si našli lidi, kteří půjdou s nimi.“ Bran zbledl. „Cože?“ Podíval se na rudou gryfku, která mu pohled klidně oplácela. „Já přece nemůžu být gryfmistr!“ málem vykřikl. „Nejsem urozený, neumím dokonce ani číst!“ 22
Rudá gryfka promluvila. „Říká, že na těchto věcech teď nezáleží,“ tlumočil Roland. „Vyzkoušela tvoji odvahu a udělal jsi na ni dojem. Jsi bojovník, jsi silný a líbíš se jí.“ Navzdory celé té situaci to Branovi docela polichotilo. „No, hm, můžeš jí říct, že si myslím, že na to nejsem ten pravý?“ Roland vyslechl gryfčinu odpověď. „Říká, že ti dokonale rozumí a že časem i ty začneš rozumět jí. Říká, že jsi toho hoden, protože se tak rozhodla. A také…“ Rudý gryf něco zaskřehotal. „Ptá se, jak se jmenuješ,“ přeložil Roland. „Ach.“ Bran se podíval na gryfku. „Mám jí to prostě říct?“ „Ostatní lidé to tak dělají, hochu,“ odpověděl Roland. „Aha.“ Bran se otočil ke gryfce a položil si dlaň na srdce. „Branton Redguard,“ řekl pomalu a pečlivě. Samička naklonila hlavu. „Raanton Redgurd?“ „Přátelé mi říkají Bran.“ Gryfka ostře přikývla. „Ran,“ zopakovala. „Eh…“ „Gryfové nedokážou vyslovit ‚b‘,“ vysvětlil Roland taktně. „Aha. A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Bran už trochu srdnatěji. Rudá gryfka zaváhala, pak zvedla jednu přední tlapu a trochu nemotorně se dotkla své hrudi v nápodobě Branova gesta. „Kraeya,“ řekla. „Kr-a-ya?“ zkusil Bran. Gryfka něco zaskřehotala Rolandovi. „Říká, že jestli chceš, můžeš jí dát jiné jméno,“ překládal muž. „Ale její pravé jméno je Kraeya.“ „Kraeya,“ zopakoval Bran. „Kraeya.“ Kraeya na něj povzbudivě pohlédla. „Ran,“ odpověděla. Bran se začal usmívat. „Kraeya.“ Gryfka sklonila hlavu a špičkou zobáku se dotkla jeho temene. „Kraeya ae ee, Ran ae o,“ zaskřípala. „Říká, že Kraeya a Bran jsou teď přátelé,“ tlumočil Roland. Kraeya sklonila hlavu, až se dostala na úroveň Branovy hrudi. 23
„Dotkni se jí,“ pokynul mu Roland. „Jemně.“ Bran nesmírně opatrně položil dlaň na gryfčinu šíji. Peří měla teplé a jemné a on obdivoval jeho sytou barvu. Kraeya zvedla hlavu, zaklonila ji a on ji poškrábal pod zobákem, jako to viděl dělat gryfmistry. Líbilo se jí to. Přivřela oči a hluboko v hrdle zapředla. Bran se podíval na Rolanda. „A co mám dělat teď?“ „Budeš muset dostat výcvik, ale jediné, co doopravdy potřebuješ, je naučit se gryfí řeč a to tě naučí Kraeya,“ vysvětlil mu Roland. „Taky se můžeš naučit pár věcí o tom, jak jí čistit drápy, čím ji krmit a jak léčit nemoci. A létání samozřejmě taky vyžaduje trénink.“ „Létání?“ „Ale ovšem. Gryfové své lidi nikdy nenechávají pozadu, když se tomu můžou vyhnout.“ „Kde se to všechno naučím?“ chtěl vědět Bran. „Kdo mě bude učit?“ Roland si vzdychl. „Gryfmistři odcházejí,“ prohlásil. „Koncem týdne už ve městě nezůstane ani jediný. Všichni, kdo nebyli vybráni, budou muset zůstat tady. Co uděláš ty, Brantone Redguarde?“ Ta otázka ho zaskočila. „Já… já nevím, pane. Nemám, kam jinam bych šel.“ „Kraeya určitě bude mít nějaký nápad. Ale nemusíš odcházet, dokud nebudeš připravený. Jestli chceš, můžu tě před tím pár věcí naučit.“ „Copak vy neodcházíte, pane?“ „Pochybuji o tom,“ odpověděl Roland. „Na potloukání se po venkově jsem už trochu moc starý a Kethina křídla jsou na velké létání příliš ztuhlá. Navíc nás lidé tady budou potřebovat.“ „Ale co později?“ naléhal Bran. „Říká se, že jakmile se ostatní města dozvědí, co se tu stalo, brzy nás napadnou.“ „Samozřejmě,“ přisvědčil Roland. „Všimnout si země, kterou je možné zabrat, jim určitě nepotrvá dlouho. Ale jeden starý gryfmistr jim sotva bude vadit. Nebudu pro ně znamenat žádnou hrozbu. Pokud budu stále naživu, až město získá nového vládce, přidám se k němu. Určitě dokážu být užitečný. Ale ty máš myslím na víc. Jsi mladý, Kraeya také. Když dostanete příležitost, můžete dokázat velké věci.“ 24
„Ale kam bych měl jít?“ Roland pokrčil rameny. „Jsou jiná města a jiné země. Místa, kde potřebují gryfmistry. Vyber si někoho, ke komu se přidáš. Na správném místě a mezi správnými lidmi budeš neocenitelný.“ „Ale tohle je můj domov,“ namítl Bran. Příliš přesvědčivě to však neznělo. „Ne, Brane. Tohle už není ničí domov,“ zavrtěl hlavou Roland. „Je to hřbitov.“ Bran sklonil hlavu. „Já vím, pane. Já vím.“
25
15
V KÁMEN
E
rian Rannagonson nasadil šíp na tětivu a natáhl luk. Dřevo tiše zaskřípalo. Miloval ten známý pocit, který ho zaplavil pokaždé, když se podél šípu díval na terč. Krátce zamířil a pak šíp vypustil. S tichým zasyčením prolétl vzduchem. Ozvalo se slabé tlink a šíp se zabodl přímo do středu. Erian spustil luk a spokojeně se usmál. Trefil samotný střed. Dokonalé. Jeho učitel mu říkal, že má pro lukostřelbu nadání. Ale střílet na dřevěné terče nebyla žádná zábava. Možná by se mohl na chvíli vydat z města a zjistit, jestli nenarazí na nějakou zvěř. Nejdřív ale musel počkat, až se vrátí Senneck. Vytáhl další šíp. Zabodl se do terče těsně vedle prvního, tak blízko, že se jejich hlavice dotýkaly. Tenhle způsob střelby Eriana brzy přestal bavit a rozhodl se, že vyzkouší svoji rychlost. Co nejrychleji vystřeloval jeden šíp za druhým, až se terč proměnil v les dřevěných dříků. Erian neustal, dokud mu v toulci zbývaly nějaké šípy. A když pak vystřelil poslední, vydal k terči, aby je vytáhl. Měl za sebou nezajímavé ráno. Dočasný správce mu vysvětlil – třebaže omluvně –, že hradba musí být opravena během několika málo týdnů, a tudíž si nemůže dovolit zastavit práce, byť i jen na krátkou chvíli, aby si Erian mohl otroky prohlédnout. Erian tedy obešel všechna pracovní místa a pokusil se postupně zkontrolovat každou nervózní tvář, přitom neustále pátral po té, která se mu vpálila do paměti. Bylo to únavné a jediná tvář, kterou poznal, patřila Cardockovi, který na něj upíral pohled plný čisté a hluboké nenávisti, dokud mu strážný nenařídil, aby se vrátil k práci. Erianovi na tom nezáleželo. Bylo jen přirozené, že ho starý muž nenáviděl 196
a nedokázal vinu za svůj úděl přisoudit svému prohnilému synovi, který byl jeho skutečnou příčinou. Vůbec nelitoval, že jeho i jeho manželku prodal – vlastně byl docela potěšen vlastní mazaností. V Býlohradě otroky zoufale potřebovali, a tak se Erianovi povedlo dostat za Cardocka slušnou cenu. Wylamští otrokáři koupili také Annir, sice za menší částku, ale bylo to pořád lepší než nic, takže Erian byl spokojen. Stát se gryfmistrem neznamenalo také bohatství a on si toho byl bolestně vědom. Majetek jeho otce pochopitelně připadl Flell jakožto jeho jedinému legitimnímu potomkovi, takže Erianovi nezůstalo nic kromě peněz, které dostal ještě před otcovou smrtí. Meč, který si pořídil, byl drahý a na jeho zaplacení si musel vypůjčit. Tím, že prodal vrahovy rodiče do otroctví, získal část z té sumy nazpět. Měl také štěstí, když zjistil, že lord Galrick v Nortonu nechal spoustu oblečení. Vcelku Erianovi padlo a nikdo mu nebránil, aby si je zabavil pro sebe. Zastavil se, aby si poupravil novou tuniku. Byla z modrého sametu, s rukávy zdobenými gryfím peřím obarveným do stejného odstínu. Dokonce k ní našel i pár modrých kožených bot. Teď konečně vypadal jako správný gryfmistr. Vytáhl z terče poslední šíp a vsunul ho do toulce. Když se vracel na původní místo, zaslechl šustění letících křídel a vzhlédl. Byla to Senneck. Hnědá gryfka ladně přistála kus od střeleckých terčů a zvedla při tom obláček prachu. Složila křídla a zamířila k Erianovi, po cestě mrskala ocasem. Erian se jí vydal naproti. „Vida, tak tady jsi.“ Gryfčiny modré oči zůstaly chladné. „Co to děláš?“ Zvedl svůj luk. „Jen si trochu krátím čas lukostřelbou. Říkal jsem si, že když už jsme tady, neměl bych vyjít ze cviku.“ „Aha.“ Posadila se na zadní, ale stále se nad ním tyčila a upřeně ho pozorovala. Erian znervózněl. „Proč, měl bych snad dělat něco jiného?“ Senneck prudce vstala. „Proč jsme tady?“ „Už jsem ti to řekl,“ odsekl Erian. „Jsme tady, abych si prohlédl otroky. Chci mít jistotu, že mezi nimi není. Jen co dnes skončí s prací, poručím, aby se seřadili, a promluvím s nimi.“ 197
„Myslíš si, že je tady?“ zasyčela Senneck a zacukala koncem ocasu. „Mohl by být.“ „To ale nestačí,“ opáčila Senneck. „Buď přesný. Jaká je šance, že tu je?“ „No, malá,“ připustil Erian. „Ale…“ Gryfka ostře zaklapala zobákem. „Malá! Takže, můžu vědět, proč jsme sem přiletěli?“ „Protože jsem to tu chtěl vidět na vlastní oči,“ vysvětlil jí. „Je to po cestě, chtěl jsem se zeptat na pár věcí, zjistit, co a jak…“ „Hledáš ho tady,“ ušklíbla se Senneck. „Myslíš si, že bude tady, ukrytý mezi otroky!“ „Mohl sem zamířit!“ „Už jsi mluvil se správcem a ten nic takového neříkal. On tady není, Eriane. Měli bychom být na severu a místo toho marníme čas tady. Proč?“ Erian nepostřehl nebezpečí včas. Pokrčil rameny. „Musíme mít důvod?“ Senneck do něj bleskurychle vrazila a Erian prolétl vzduchem. Tvrdě narazil na zem, luk mu vypadl z ruky. S vyraženým dechem se pokusil vstát, ale gryfka byla rychlejší. Zůstala stát nad ním, syčící, zuřivá. „Neopovažuj se mluvit se mnou takhle, parchante!“ Erian se snažil popolézt pryč od ní. „Senneck, ne! Nechtěl…“ Sklonila k němu hlavu, takže mu hleděla přímo do očí. Ty její žhnuly. „Ty nejsi můj pán. Rozumíš? Nebudeš mi říkat, co mám dělat. Já nejsem tvůj mazlíček nebo nějaký soumar. Ty teď patříš mně, a jestli se rozhodnu, že něco uděláme nebo neuděláme, pak jsi to ty, kdo musí poslouchat.“ Erian v sobě našel dostatek vzdoru, aby se odvážil zeptat: „A co uděláš, když neposlechnu?“ Napřímila se a otočila hlavu doleva. Do dvora se zatoulal správcův pes, který je teď obezřetně sledoval. „Udělám tohle,“ odpověděla gryfka. Sklonila hlavu, rozkročila se předníma nohama a zapřela se do země. Chvíli jen tak stála a pak náhle úplně ztuhla. Něco kolem ní se změnilo, něco neviditelného. Země se lehce otřásla, vzduch tiše zaduněl. Bez varování Senneck zvedla hlavu a široce rozevřela zobák, jako by se chystala zakřičet. Ale to, co vyšlo z jejího hrdla, nebyl zvuk. Z gryfčina zobáku vyšlehl široký paprsek světla, čistě zelený s hnědým 198
středem. Obklopil psa, až jim zvíře zmizelo z dohledu. Na okamžik nebylo nic než ticho a pak Erian uslyšel děsivé praskání, sténavý zvuk vycházející ze zelené záře. Trvalo to jen okamžik, Senneck vzápětí zavřela zobák a zase se posadila. Světlo se zábleskem zmizelo. Podívala se na Eriana, který se s námahou snažil vstát. „Udělám tohle,“ řekla mu tiše. Erian si nevšímal toho, že má tuniku umazanou od hlíny. Jen ohromeně zíral. Pes byl stále na tomtéž místě, ale už se nehýbal. Celé tělo měl šedivé a ztuhlé. Byl tam, uvězněný na místě, strnulý v přikrčené poloze plné děsu. Proměnil se v kámen. Erian konečně znovu našel svůj hlas. „Tys… tys…“ Senneck složila křídla. „Ptal ses mě, jaká je moje moc. Teď to víš. Ten pes tak zůstane navěky, ani živý, ani mrtvý. A totéž se stane každému, koho si vyberu.“ Obrátila k němu hrozivý pohled. „Ať je to kdokoliv.“ „To bys neudělala!“ zašeptal Erian. „Jsi můj gryf!“ Gryfčiny modré oči přetékaly děsivým opovržením. „Tvůj gryf?“ Její ocas sebou znovu zacukal. „Začínáš mě dráždit, Eriane Rannagonsone.“ „Proč?“ chtěl vědět. „Teď mě poslouchej,“ řekla mu. „Toužíš se pomstít. Najít muže, který zabil tvého otce, a zabít ho na oplátku.“ „Ano,“ přikývl Erian. „To přece víš, Senneck.“ „Chápej, že tvé touze rozumím,“ pokračovala gryfka. „Pohrdám tím tvorem stejně jako ty, a jestli ho najdu dřív než ty, zabiju ho.“ Pak si povzdechla. „Mnoho let jsem strávila v líhni, bez partnera. Měla jsem tam jídlo a přístřeší, ale to bylo všechno. Gryf bez člověka nemá žádné postavení, stejně jako člověk bez gryfa. Chtěla jsem svého člověka, ale všechny, kteří ke mně přišli, jsem odmítla. Chtěla jsem někoho, kdo by mě byl hoden – někoho bohatého, váženého. Člověka, který by se mohl stát velkým. Ale nikdo takový se neobjevil. Některé jsem odmítla, některé si přisvojili jiní dřív, než jsem se k nim mohla dostat. A pak… jsi přišel ty.“ Erian ucítil slabou jiskřičku hrdosti. „Ano. Na den, kdy jsme se potkali, nikdy nezapomenu.“ „V okamžiku, kdy jsem tě uviděla, jsem poznala, že jsi obyčejný plebejec,“ 199
pokračovala Senneck ledovým hlasem. „Ze tvého oblečení, ze způsobu, jakým chodíš. Neměl jsi žádné postavení. Vypadal jsi jako venkovský balík. Ten černý tě mezi nás poslal samotného, chtěl, abys ze sebe udělal hlupáka. Neměla jsem ho ráda, ale souhlasila jsem s ním. Okamžitě jsem tě zavrhla.“ Odmlčela se. „A pak jsi promluvil, promluvil jsi gryfí řečí. Dokázal jsi, že něco přece jen umíš. A řekl jsi nám, že jsi syn lorda Rannagona. Už jsem věděla, že lord Rannagon má nemanželského syna, stejně jako to věděli mí druzi. Zavrhli tě, protože jsi parchant, nechtěli se zneuctít. Všichni jsme věděli, co se stalo Eluně, když se spojila s černým. Dokonce i její vlastní rodiče ji za to zavrhli.“ „Ale ty sis mě vybrala,“ ozval se Erian. „Vybrala sis mě.“ „Rozhodla jsem se riskovat,“ přikývla Senneck. „Čekání mě unavilo. A jestliže ti Rannagon prokázal tolik přízně, že tě uznal za svého syna, znamenalo to, že bys svůj nemanželský původ mohl překonat. Doufala jsem, že když se staneš gryfmistrem, mohl bys přesvědčit paní Rionu, aby tě uznala. Společně jsme mohli něčeho dosáhnout.“ „A také dosáhneme,“ slíbil Erian. „Přísahám.“ „Tak to udělej,“ zaskřehotala Senneck. „Přikazuju ti to. Když ten černý zavraždil tvého otce a paní Rionu, okradl mě o mou naději a já chci, aby zemřel. Ale jestli budeš dál takovýhle – bez půdy, bez majetku, pobuda, který nemá ani titul –, zřeknu se tě.“ Erian zbledl. „Ne. To bys neudělala. Patříme k sobě. Jsme partneři. Vybrala sis mě.“ „Vybrala jsem si tě,“ přikývla. „Pochop tohle, Eriane. Já jsem tě stvořila. Nebýt mě, byl bys pořád ještě jenom obyčejný kluk ze statku. A jestli tě opustím, znovu se jím staneš. Za všechno, čím jsi, vděčíš mně.“ Napřímila se. „Takže se chovej slušně, parchante.“ Zaváhal. „Já… budu, Senneck. Slibuji. Nezapomenu na to. Udělám všechno, co budeš chtít.“ Její oči se rozzářily spokojeností. „Tak mě poslechni.“ „Poslechnu.“ „Zítra vyrazíme,“ prohlásila gryfka. „Už se nebudeme dál zdržovat, není čas. Okamžitě odletíme do Malvernu, kde vstoupíme do služeb paní Elkin. Jestli se rozhodne napadnout Orlín, bude se jí tvoje mládí a síla hodit. Ale ze 200
všeho nejdřív si musíš promluvit s tím wylamským otrokářem. Přikaž mu, aby poslal zrádcovu matku do Malvernu, kde bude čekat na náš přílet. Vrať mu peníze a řekni, že ji od něj kupuješ zpátky.“ „Proč?“ chtěl vědět Erian. Opovržlivě se na něj podívala. „Ty vážně nevíš nic, parchante. Ta žena bude užitečná. Použiješ ji jako svou osobní otrokyni. A až se objeví její syn, budeš pro něj mít dokonalou návnadu.“ Erian se zvolna začal usmívat. „A až přijde…“ „Budeš mít na prodej pěknou sochu,“ dokončila Senneck. M Pršelo. Kapky s tichým bubnováním dopadaly do zlámaného kapradí, které se pod jejich vahou lehounce kývalo. Pršelo i na hromadu čerstvě navršené půdy obklopené podupanou travou. Nebyla tu žádná značka, nic než kopec hlíny. V kapradí to zašustilo a k hromadě se kolébalo dlouhé šedozelené tělo. Byl to ještěr dlouhý téměř jako člověk, na svých krátkých nohách se pohyboval překvapivě rychle. Z tlamy mu vystřeloval jazyk, kterým ochutnával vzduch. Nesnášel déšť. Chlad ho zpomaloval, cítil se zmatený a slabý. Ale teď se jeho mysl soustředila na něco jiného. Z hromady před ním vycházel pach, který ho přiměl zapomenout na všechno ostatní. Potrava. Ještěr dolezl ke kupě rozryté hlíny a prozkoumával ji, jazyk mu stále kmital do tlamy a z tlamy. Pach byl slabý, ale nezaměnitelný: mrtvé maso těsně pod povrchem. Na okamžik zaváhal, ale pak začal hrabat. Ostré černé spáry snadno odhrnuly hlínu a zvíře se vtlačilo hlouběji. Zanedlouho vyhrabalo slušnou jámu a pach nabral na síle. Konečně zkoumající čumák narazil na něco měkkého. Ještěr odhrnul další hlínu a našel něco bledého, páchnoucího po mase. Vzal to do zubů a zakousl se, trhal hlavou ze strany na stranu, až kůže povolila a on ucítil krev. Povzbuzený vidinou jídla zatahal usilovněji, ale jeho snaha byla neúspěšná. Ještěrovy zuby byly malé a krátké, bez pilovitých okrajů, jaké měli dravci. Tohle maso bylo příliš čerstvé, než aby ho dokázal utrhnout. Zklamaně zasyčel. Kdyby jeho nález mohl týden nebo dva hnít, byl by dokonalý. Ale ještěr nemohl tak dlouho čekat, potřeboval se nažrat hned. Začal znovu hrabat, až odkryl větší část těla. Byl to člověk, skoro celý zakrytý druhou kůží, kterou lidé mívali. Ještěr našel měkké místo v polovině 201
těla, těsně pod žebry, očichal je a zkusil se zakousnout. Maso tam bylo tenké, zuby a drápy by je mohl roztrhnout a dostat se tak k vnitřnostem. Ty by se žraly mnohem snáz, navíc je měl ještěr nejraději. Zvíře zatnulo drápy do vnější kůže a silně zabralo, takže se roztrhla a odhalila druhou, bledou kůži. Zakouslo se do ní a začalo tahat. Zcela zabraný do svého úsilí, navíc se smysly otupenými chladem, ještěr včas nezpozoroval hrozící nebezpečí. Náhlý závan vzduchu, tiché zapraskání a vzápětí ještěra něco obrovského zasáhlo rovnou do zad. Zvíře sebou škublo a začalo se divoce zmítat a syčet, ale jeho zápas ustal téměř tak rychle, jak začal. Obrovské černé drápy ještěra pevně sevřely a černý zobák velikosti lidské hlavy mu jediným úderem roztříštil lebku a zlomil vaz. Zvíře okamžitě ochablo. Skandar potěšeně zasyčel a trhnutím hlavy rozpůlil svou kořist ve dví. Přední část spolkl na jeden hlt. Druhá polovina byla větší, ale byl příliš netrpělivý, než aby ji trhal na menší kusy. Hodil hlavou dozadu, aby mu lépe sklouzla do krku, a pak, s ještěrovým ocasem stále visícím ze zobáku, se podíval dolů, jestli něco nezbylo. A uviděl ruku. Narovnal se a znovu pohodil hlavou, aby do žaludku setřásl i zbytek ještěra. Přitom škubal ocasem. Ucítil pach zředěný deštěm. Pach, který znal. Vytáhnout Arrena z primitivního hrobu mu zabralo jen pár okamžiků. Jemně ho sevřel svými spáry a vytáhl jej ze země, jako kdyby nic nevážil. Arren mu ze spárů zůstal viset, chladný a nehybný. Byl smrtelně bledý, vlasy a vousy zacuchané a špinavé od hlíny. S nehybným Arrenovým tělem v kolébce svých tlap si Skandar lehl na břicho a strčil do něj zobákem. „Arrene,“ zaskřehotal. „Arrene. Probuď se. Probuď.“ Arren se ani nepohnul. Byl mrtvý. Ve Skandarově hrudi se vzedmul pocit zoufalství. Temný gryf do Arrena dál šťouchal a volal jeho jméno, marně čekal na nějakou reakci. Arrenův pach byl stále silný, byl to tentýž pach, jako když spolu byli v divočině. Chladný, kovový pach, jaký nemohlo mít žádné živé stvoření. Skandar se jej naučil znát a spojovat s člověkem, kterého přijal za svého. 202
203
Nakonec gryf své snažení vzdal a sklíčeně se přikrčil nad Arrenovým tělem. Z konce zobáku mu stékal déšť. Celý život byl sám. Jeho sourozenci i matka zemřeli. Lidé, které unesl, zemřeli také. Většinu z nich nechtěl zabít, ale všichni byli tak křehcí a většinou ho rozhněvali podivnými kňouravými a sténavými zvuky, které vydávali. Byla to jen hloupá zvířata, která nedokázala mluvit, neuměla létat ani bojovat. Všichni až na jednoho. Všichni kromě toho jediného, člověka, který ho osvobodil, člověka se zvláštní mocí, toho, který uměl mluvit. Skandar jej mnohokrát viděl používat magii. Když se poprvé setkali, použil nějakou moc, aby Skandara zbavil síly a uspal ho, a pak ho uvěznil a odvezl na jiné místo, stejně snadno, jako by byl čerstvě vylíhnuté mládě. A dokázal ovládat jiné lidi, přinutit je dělat různé věci. Když se Skandar dozvěděl, že se s ním střetne v Aréně, okamžitě mu bylo jasné, co musí udělat. Ten člověk k němu mluvil, teď musí on promluvit k němu – a také promluvil. Přikázal člověku, aby znovu použil svou magii a osvobodil ho, a nechal ho naživu, aby svůj slib mohl dodržet. Tu noc čekal. Ostatní gryfové v klecích se mu posmívali, nazývali ho zbabělcem, tvrdili, že ho lidé zabijí, protože odmítl bojovat. Ale Skandar čekal a neříkal nic, mlčky toužil, aby ten člověk přišel. A on přišel. Spadl z nebe, přímo mezi klece. Uměl létat. Otevřel Skandarovu klec, sundal mu pouta, jako by to nebylo nic těžkého, a osvobodil ho. Přišla noc. Skandar sklopil oči k Arrenově bledé tváři. Jednou už ho takhle viděl. Tehdy ho hledal a našel ho ležet mezi skalami pod horou, na které hnízdili lidé. Viděl, jak se hýbe a hledí vzhůru, oči zářící jako dvě kapky krve. Než zemřel, zašeptal nějaké jméno, a Skandar nevěděl, co dělat. Ale člověk se zase vzbudil. Nějak se stalo, že zemřel a pak procitl. Skandar tehdy něco cítil v hrdle, něco, co v přítomnosti toho člověka cítil už předtím, a tu noc to konečně vyšlo ven. Výkřik. Černý výkřik, který vypadal jako blesk a spaloval ho uvnitř jako oheň. Skandara to vyděsilo, ta vzpomínka ho děsila i teď. Déšť mu promáčel srst a začínal pronikat i peřím. Gryf zaškubal křídly, ale zůstal na místě a snažil se přemýšlet. Udělal tehdy on, Skandar, něco, čím člověku nějak pomohl? Znovu do Arrena šťouchl. „Magie,“ zaskřehotal. „Použij magii.“ 204
Odpovědí mu bylo jen mlčení a tiché šumění deště. Skandar přemýšlel o té věci uvězněné v jeho hrdle. Od oné noci už to nikdy necítil. Bylo to pryč, jako trn, který mu vypadl z tlapy. Stěží si ji dokázal vybavit. Otevřel zobák a pokusil se něco vyloudit, ale ozvalo se jen slabé přidušené zakňučení. Tiše zasyčel a přitáhl si Arrena blíž k sobě, aby ho chránil před deštěm, jako by to bylo vejce, které se má vylíhnout. Nevěděl, co jiného by měl dělat, a tak se usadil a čekal. Na krátký okamžik si zdříml a zase se probudil. Už byla úplná tma, takže nemohl vidět, že Arren otevřel ústa a začal znovu dýchat. Ale ucítil, jak se vrtí, a zaslechl, jak sténá. Černý gryf se prudce zvedl a otevřel zobák, aby zasyčel. Ale v okolí necítil pach ničeho nového a po žádném vetřelci tu nebylo ani stopy. Arren se pohnul, snažil se zvednout. Skandar k němu přikročil a znovu do něj šťouchl. „Arrene, vstávej,“ řekl. „Vstávej.“ Arren ho slyšel. Gryfův hlas se zdál podivně zdušený, jako by k němu přicházel ze sna, ale byl doopravdy tady, strohý a přikazující, jako obvykle. Zvuk toho hlasu mu vlil sílu do ochrnutých končetin. Veškerý zmatek se rozplynul a v mysli mu vyvstala jediná myšlenka. Skandar. Skandar je tady. Posadil se, namáhavě se zvedl na nohy a otevřel oči. Svět se k němu přiřítil zpátky, mokrý, studený, nádherný svět. A Skandar byl u něj. Arren se dopotácel ke gryfovi a napůl se zřítil na jeho hruď. „Skandare,“ zašeptal a rozkašlal se. Zakašlal znovu, silněji, vykašlával hlínu a krev. Hrudník měl v jednom ohni, ale nedbal na to. Držel se Skandara, tvář zabořenou do gryfova stříbrného peří. „Skandare, Skandare, jsi to ty. Našel jsi mě. Tys mě…“ Znovu se rozkašlal. Černý gryf zašvitořil a lehce Arrena štípl za krkem, jako by se mu snažil upravovat peří. „Arren,“ odpověděl. „Arren Cardockson.“ Konečně Arren uvolnil sevření. „Skandare, kde to jsme? Co se stalo?“ Skandar zatřepal křídly, aby setřásl dešťové kapky. „Našel jsem tě mrtvého,“ oznámil Arrenovi. „Zase ses probudil.“ Vzpomínky se nahrnuly zpátky. „Zdálo se mi…“ Arrena zamrazilo. „Zdálo se mi, že jsem byl mrtvý. Že mě pohřbili. Nemohl jsem se hýbat a byla mi taková zima.“ 205
„Zemřel, vrátil se,“ prohlásil Skandar pyšně. „Magie. Jsi člověk s magií. Šťastný člověk.“ Arren se ovinul svými pažemi. „Šťastný.“ Zachvěl se. „Ano. Skandare, kde jsi byl? Myslel jsem, že jsi mrtvý nebo že ses ztratil.“ Gryf zaklapal zobákem. „Ty ses ztratil,“ opáčil. „Ztratil ses. Řekl jsem, jdu lovit. Vrátím se, ty pryč. Ty pryč.“ „Já vím,“ přikývl Arren. „Skandare, je mi to líto. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Nebyla to moje vina.“ „Kam jsi šel?“ chtěl vědět Skandar. „Chytili mě,“ vysvětloval Arren. „Byl jsem… podívej.“ Natáhl ruku. „Tohle mi udělali.“ Skandar upřel oči na strašlivou jizvu. Jeho ocas sebou začal škubat. „Zranili?“ „Ano, Skandare. Mučili mě. Udělali ze mě otroka.“ Černý gryf začal syčet. „Zranili tě. Zranili člověka.“ „Ano. Byli to naši nepřátelé.“ Skandar zaryl drápy do mokré hlíny. „Zabiju je. Nedovolím zranit.“ „Chci udělat totéž,“ přikývl Arren. „Skandare, já…“ Posadil se na zem. Gryf do něj šťouchl. „Zraněný?“ „Ne. Skandare, já…“ zhluboka se nadechl. „Skandare, omlouvám se. Je mi to moc líto.“ „Co líto?“ nechápal Skandar. „Jsi skvělý gryf. Ten nejlepší a nejsilnější, jakého jsem kdy viděl. Tohle si nezasloužíš. Nezasloužil sis být chycen a odvezen do Arény a nezasloužíš si být tady teď se mnou. Gryf jako ty by neměl… neměl jsem se k tobě chovat tak, jak jsem se choval. Byl jsem krutý a nevděčný. Tolikrát jsi mi zachránil život. Pomohl jsi mi porazit Rannagona. Jsi jediný opravdový přítel, kterého jsem kdy měl. A já tě ignoroval, urážel jsem tě, nevšímal jsem si tvých rad. Měl jsi pravdu. Neměli jsme chodit do té jeskyně a neměli jsme pomáhat Skade. Měli jsme ji přinutit, aby nám řekla cestu, a letět do Nortonu bez ní, tak, jak jsi chtěl.“ Skandar naslouchal. „Půjdeme teď,“ navrhl. „Ne. Už je pozdě.“ Arren se rozkašlal. „Tolik ti dlužím, Skandare. 206
Kdybych… kdybych nebyl seveřan a kdyby sis mě vybral ještě v Orlíně, mohli jsme tam žít spolu, ty a já. Dal bych ti pořádný domov, každý den bych ti nosil jídlo a čistou vodu a slámu na spaní. Měli bychom úctu. Ostatní gryfové by se ti klaněli – jsi tak velký, vážili by si tě. Společně jsme mohli být v radě a já bych byl tvým vyslancem, jako jsem byl kdysi Eluniným. Byl bych tvůj člověk. Tvůj sluha, tvůj partner, tvůj přítel. Byli bychom bohatí a mocní, ty bys nosil stříbrné pásky na předních nohách a gryfky by se…“ zavřel oči a povzdechl si. „Mohl jsem ti toho tolik dát. Jen kdybych byl jižan a tys nebyl divoký gryf. A kdyby ani jeden z nás nebyl vrah. Mohl jsem se oženit s Flell a mít vlastní děti a naše jména by vyryli do zdi chrámu.“ Zdálo se, že Skandar mu rozumí. „Jednou jsem se pářil,“ řekl. „Tys také pářil.“ Naše páření skončilo. „Ano. Ale to jsem nemyslel. Mluvil jsem o tom, že jsme mohli mít domov. Ale teď nemůžeme, a je to moje vina. Jsem seveřan. Černý. Temný.“ „Co je seveřan?“ zajímal se gryf. „Vypadám jinak,“ odpověděl Arren. „Jsem jiný.“ „Taky jsem jiný,“ opáčil Skandar tiše. Arrena to naprosto zaskočilo. „Co… Ano. Ano. My oba jsme jiní, že?“ „Jiní,“ zopakoval černý gryf. „Ostatní gryfové říkali: ‚Ty, Temné srdce. Jsi zrůda. Hloupé mládě. Neumíš mluvit. Nic nevíš, Temné srdce. Nevíš nic. Mluv, Temné srdce, mluv.‘ Když jsem mluvil, smáli se. Nenáviděl jsem je. Chtěl jsem bojovat, ale… ne.“ Arren si vzpomněl, jak obrovský gryf zuřivě bojoval proti mřížím klece v Aréně, jak se snažil dostat na svobodu a zaútočit na ostatní gryfy, kteří se mu posmívali. „Lidé jsou krutí,“ povzdechl si. „A gryfové stejně tak. Ale já se ti nesměju, Skandare, a nikdy nebudu. Možná ti nemůžu dát všechno to, co bych chtěl, ale udělám, co bude v mých silách, abych ti dal to, co chceš ty.“ Dotkl se gryfova ramene. „Co bys chtěl, Skandare? Co chceš, abych udělal?“ „Ty… uděláš?“ ujistil se Skandar. „Ano. Jsem tvůj člověk, Skandare, tak dlouho, dokud mě budeš chtít. Gryfmistr především slouží svému gryfovi. Co bys chtěl?“ 207
Skandar dlouho mlčel. „Jen mi to řekni,“ naléhal Arren. „Ať je to cokoliv.“ „Domov,“ ozval se Skandar nakonec. „Chci domov, Arrene Cardocksone.“ Arren si vzpomněl na domov, který Skandar kdysi měl, v Měděných horách, spousty mil na jih. Zasmušil se. „Jaký domov, Skandare? Kde?“ „Chci domov,“ zopakoval černý gryf. „Hory. Velké hory. Jídlo. Žádní lidé, jen gryfové. Chci jeskyni a řeku a nebe, velké nebe.“ „Na severu jsou hory,“ řekl Arren zvolna. „Velké hory?“ „Podle toho, co jsem slyšel, ano. Obrovské hory pokryté sněhem. A žijí tam bílí jeleni a je tam veliké jezero a velké prázdné nebe. Můj otec říkal, že na severu můžeš cestovat celý týden, aniž bys potkal jiného člověka.“ Skandar naklonil hlavu. „Půjdeš?“ „Ano, jestli chceš. Může tam být náš domov, když budeš chtít.“ Černý gryf se zamyslel. Pak vstal. „Poletíme,“ prohlásil pevně. „Sever, poletíme na sever.“ „Ale může to být nebezpečné,“ varoval Arren. „Jsou tam gryfmistři.“ Skandar zasyčel. „Nebojím se. Budu bojovat, ty taky. Poletíme.“ „Ano, Skandare. Ty a já. Ale udělal bys napřed něco pro mě? Prosím? Jen jedinou věc?“ „Jakou věc?“ chtěl vědět Skandar. Arren zvedl ruku a ukázal mu svůj cejch. „Pomstu,“ odpověděl tiše. „Ty a já, Skandare. Pomstíme se společně.“
208
° let Gryfuv Katie J. Taylor Lidé ho nenávidí a bohové odmítají. Arren Cardockson. Arenadd Taranisäii, potomek z krve Taranisovy. Muž s temným gryfem po boku. Muž bez srdce. Když zabil lorda Rannagona a zapálil Orlí hnízdo, zdálo se, že mu bohové dávají další šanci žít. Jenže bohové nedávají nikdy nic zadarmo, a tentokrát byla cena skutečně vysoká. Srdce. Tak se Arenadd, temný Seveřan, který ale celý svůj dosavadní život strávil jako gryfmistr na jihu, vydává spolu s lidožravým a nepřátelským temným gryfem Skandarem na cestu do země svých předků. Prchá před pomstou. Prchá, aby znovu našel svoji ztracenou duši. Když pak potkává Skade, ženu se stříbrnými vlasy a zářivě zlatýma očima, zdá se, že jeho cíl je nadosah. Budou ale bohové prokletému nakloněni?
TEMNOTU NELZE UVĚZNIT Druhým dílem, který pojmenovala Gryfův let, navazuje K. J. Taylor na svoji úspěšnou prvotinu Temný gryf. Vytvořila poutavý a temný, dokonce zlověstný příběh, v němž se hrozivá seveřanská mytologie spojuje s bájnými gryfy. Ze slov utkala osud člověka zmítaného krutostí bohů.
DOPORUČENÁ CENA: 249 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1145
ISBN 978-80-7413-206-3
Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno
9 7 8 8 0 7 4 1 3 2 0 6 3