Dračí řád

Dračí řád — Času navzdory

DRAČÍ ŘÁD ČASU NAVZDORY

DRAČÍ ŘÁD  ČASU NAVZDORY Copyright © 2013 ZONER software, a.s.

Vydání první, v roce 2013.

Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press, katalogové číslo: ZRK1236 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda Ilustrace na obálce: Kateřina Perglová Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

ISBN 978-80-7413-232-2 ISBN 978-80-7413-233-9 (mobi) ISBN 978-80-7413-234-6 (epub)

Dračí řád — Času navzdory

Úvod echceš to vzít za mě?“ zeptal se mě vládnutím unavený šéfredaktor MFantasy. „Proč ne,“ odpověděl jsem já blázen. A první věc, kterou jsem udělal, bylo vyhlášení literární soutěže. Nazvali jsme ji O Dračí řád, protože drak byl odjakživa naším symbolem. Koho by tehdy napadlo, že z ní o necelé dva roky později vzejde tento sborník. Když jsme v březnu roku 2010 vyhlásili první ročník, ještě jsme nepřemýšleli tak daleko. Dokonce jsme ještě ani netušili, že nějaké další ročníky budou!

Předchozí soutěže na MFantasy byly vyhlašovány spíše nepravidelně a pod různými názvy. Ale Dračí řád jsme se rozhodli zachovat a dát jeho účastníkům nejen pořádné ceny, ale i užitečná hodnocení. Prostě zorganizovat takovou soutěž, která bude mít smysl. Bez nedostatků některých jiných soutěží.

To, co teď máte před sebou, byl smělý nápad mého zástupce, Martina Cahy. Já bych řekl šílený nápad, ale ono se to podařilo. Sborník toho nejlepšího ze soutěže O Dračí řád 2011 a k tomu úžasné ilustrace finalistů výtvarné soutěže O dračí oko, to je další krok na naší cestě za vytvořením dokonalého zločinu… ehm, soutěže.

Cesta sem nebyla jednoduchá a dík patří všem, kdo se na obou soutěžích podíleli. Hlavně statečným soutěžícím a ještě statečnějším porotcům, kteří dobrovolně obětovali svůj čas a někdy také nervy. Mimochodem, pokud někdy budete organizovat podobnou soutěž, přeji vám především hodně štěstí s hledáním poroty a jejím následným popoháněním k odevzdání posudků. Ale nebuďme na ně zlí. Hodnocení povídek je těžká a nevděčná práce, a proto tomu odpovídá i zájem o účast na této organizované altruistické sebevraždě. Ještě jednou díky všem, kdo si na trošku tohoto psychického sebepoškozování našli čas. A někteří se v tom i vyžívají. Vážně.

Kromě toho, že snad naše snažení pro soutěžící znamená určitý posun

„

N

v jejich tvorbě, doufáme, že se všichni zúčastnění hlavně dobře baví. Ať už psaním samotným, čtením vítězných povídek nebo sledováním našich improvizovaných vyhlášení výsledků. Obzvláště to v roce 2012 se zajímavě vyvedlo. Ať už záměrně, nebo spíše nechtěně, pobavili jsme celý sál a to je, myslím, to hlavní.

Přestože každému dává tato soutěž něco jiného, zdá se, že to funguje a ještě nějakou dobu fungovat bude. A to je podle mě úžasné. Takže děkuji za vaši přízeň a těším se na naše další setkání v nadcházejících (samozřejmě ještě lepších!) ročnících. A nyní už vám pouze popřeji příjemné chvíle strávené při četbě toho nejlepšího, co nám ten dračí chřtán za rok 2011 vychrlil.

Ondřej „Hawk“ Páleník, šéfredaktor MFantasy

Povídky Cena svobody

9

(5. místo: Jana Poláčková)

Tma není jen černá

27

(7. místo: Petra Slováková)

Času navzdory

43

(1. místo: Růžena Písková)

Mágův nástupce

61

(10. místo: Alžběta Bílková)

Metamorphosis

75

(9. místo: Anna Ekyelka Mudrochová)

Modlitba k dračímu bohu

93

(4. místo: Kateřina Růžičková)

Ohnivá horečka

113

(2. místo: Monika Leová)

Pohádka na dobrou noc

131

(6. místo: Tomáš Heveroch)

Posledné želanie

145

(3. místo: Jan Gálik)

Samota (8. místo: Johan Justoň)

159

Ilustrace Času navzdory a Ohnivá horečka

43, 113

(1. místo: Kateřina Perglová)

Cena svobody a Metamorphosis

9, 75

(2. místo: Jitka Šenkeříková)

Mágův nástupce a Pohádka na dobrou noc

61, 131

(3. místo: Zuzana Botková)

Samota a Tma není jen černá

159, 27

(4. místo: Petra Slováková)

Modlitba k dračímu bohu a Posledné želanie

93, 145

(5. místo: Hana Pilná)

Bonus Zaslíbený (autor: Karolina Francová, ilustrace: Martin Málek)

177

Času navzdory Autor: Růžena Písková | Ilustrace: Kateřina Perglová

C

estou k Tachovu možno jest spatřiti na obzoru směrem k Bavorům vrch, ježto slove Přimda. Jako koruna dávného krále vroubí jeho vrchol trosky zpustlého hradu téhož jména. Nebývalo tomu tak vždy. Mocný a skvělý vypínal se hrad na skále, střeže zemskou stezku, pod ním do zemí Koruny české vstupující, nevelký rozlohou, leč významný svým postavením. A nebylo jest možno stéci těch hradeb, neb skály neschůdné ochranu jeho zdem poskytovaly ze všech světa stran.

Kanovník vyšehradský, pokračuje v díle, jež bratr Kosmas dříve byl započal, píše, že hrad Přimda léta páně 1126 vznikati začal k obraně země České. Leč osud brzy mu přiřkl smutný úděl. Pro svou nepřístupnost, pro osamělost těch končin v nekonečných lesích se stal žalářem, aby odsouzence na smrt ve svých ponurých zdech hostil.

Na jaře roku 1161 se hvozdem ubíral na Přimdu smutný průvod. Zrána slunce pohladilo zachmuřené čelo vězně, jenž ramena v sedle skláněje, s družinou zbrojnou ku Přimdě spěl. Nic nebylo platno Soběslavovi, že je princem z krve královské z rodu přemyslovského. Proradnost bratrancova poslala ho do těchto končin a s ním i družinu, jež tu o něj měla pečovat.

Vládlť tou dobou v českých zemích Vladislav z rodu Přemyslovců. Byl zvolen mezi mocnými knížaty radou stařešinů, jak bývalo zvykem. Teď však, vida, že jeho roky konečného počtu brzičko dosáhnou, sám chtěl dosadit na český trůn svého prvorozeného syna Bedřicha a bez souhlasu 43

DRAČÍ ŘÁD

stařešinů vládu mu předat právem dědičným. Proti tomu Soběslav, prvorozený syn knížete Soběslava I., vystoupiv, s bratrancem vádu začal, bezpečně věda, že stařešinové králem by zvolili jeho. Vladislav slíbil, že bratranci vlas na hlavě nezkřiví, ani ruku na hrdlo nevztáhne, a pozval Soběslava na Pražský hrad, aby spolu rokovali o právech a nástupnictví.

Tam však jinocha jal a na Přimdu poslat nechal. Prohlásilť ten slizký plaz, že slib, jenž Soběslavovi dal, nikterak neporušil, neboť vlas na hlavě mu nezkřivil a na hrdlo nesáhl a nikdy toho ani potřebí nebude, jelikož Soběslav na Přimdě bez cizího zavinění sám jistě brzo skoná. Obecná byla povědomost, že žádný z vězňů déle než dvě zimy na Přimdě nevydržel.

A tak princ Soběslav, projížděje pomalu ponurým hvozdem, se životem se trudně loučil. S nepřízní osudu by se býval snad i smířil, kdyby mu do mysli nepronikala jako šíp vzpomínka na dívku, již před časem poznal na Levém Hradci a jíž své srdce zaslíbil.

Bianka, zrcadelnice z Benátek, dcera tamního skláře a zrcadláře. Se svým otcem na Levý Hradec přibyla, aby spolu studovali umění českých sklářů. Biančin otec byl v Benátkách váženým sklářem. Jeho praděd na daleké cestě, při níž mnoha nebezpečími prošel, objevil nový způsob tavby a broušení, štípání i jiného zdobení zrcadel a mistrem nad mistry se stal. Proto bylo od té doby v onom rodu zvykem, že dříve než nejstarší syn sklárnu po otci převezme, vypraví se do světa studovat u cizích mistrů, aby k domácí tradici přidal nějakou novou vědomost a dílnu jí obohatil.

Biančin otec za cíl jejich putování zvolil Čechy. Na Levém Hradci zrcadla připravoval, jak z domova uměl, a na oplátku se od českých mistrů učil jejich umění. On tavil a Bianka nádhernými ornamenty zdobila rámy zrcadel.

Jednou měl Biančin otec odnést hotovou práci princi Soběslavovi.

Bianka prosila, aby ji vzal s sebou. Chtěla prince aspoň jedinkrát spatřit.

Otec jí nejprve nechtěl vyhovět, ale když prosila a připomínala, že zrcadlo sama zdobila, povolil a vzal ji s sebou. A tak se poprvé mohli setkat. Soběslav a Bianka. Princ na ni vlídně pohlédl a přátelsky s ní promluvil, chvále její zručnost i otcovo umění, a dívka shledala, že Soběslav jest mužem tváře pohledné a srdce rytířského. Také Soběslavovi se srdce rozbušilo prudčeji a do tváří vstoupilo horko, když na Bianku popatřil. Líbila se mu její něžná krása. Od té chvíle myslil jen na to, jak by ji mohl znovu vidět a třeba i o samotě bez otcovy přítomnosti.

Když potom lesem jelena štval, maje po boku svého nejlepšího přítele 44

ČASU NAVZDORY

a druha z dětství Proška, svěřil se mu se svou láskou. Prošek pomoc přislíbil a přísahal, že ničehož nevyzradí. Když se vrátili na hrad, zašel Prošek za Biančiným otcem a tvářil se, že objednává zrcadlo pro svůj dům.

Přitom se Benátčana vyptával na vlast a rodinu, o sklárnu se zajímal a mezi jiným též o Bianku.

Dověděl se, že Bianka je zaslíbena mistru skláři, jenž v Benátkách svou sklárnu vede. Prošek posmutněl, ale nevzdal se naděje. Prosil, že chce Bianku při práci vidět, a vyžádal si setkání s dívkou. Otec mu nebránil, netuše nic zlého, a tak mohl Prošek s Biankou promluvit.

Dívka seděla nad rámem zrcadla, hbitýma rukama do něj vyrývala erb královského rodu Plantagenetů a kousky kovu do něj vkládajíc, tvořila nádhernou mozaiku. „Krásná práce tvýma rukama vzniká, má paní,“ pochválil ji Prošek. „Krásná, leč nešťastná, pane Prošku,“ odvětila s povzdechem dívka. „Jak to, nešťastná?“ „Vyrábím rám, do něhož bude vsazeno zrcadlo, kteréžto bude mít jediný úkol. Obelhávat každý den muže, jenž se do něho na svůj obraz zadívá.“ „Jak je to možné, má paní?“ podivil se Prošek. „Zrcadlo přece pouze to, co se v něm odráží, světu ukazuje. Nemůže lhát, ani podvádět.“ „Málo víš o umění zrcadlářském, milý pane,“ usmála se dívka. „A ještě méně víš o umění nás zrcadelnic. K tajným mystériím naše práce patří a její ovoce již mnohé ošálilo. Záleží na tom, jak se rám zrcadla vyrobí, lze do něj vložit různé amulety a magické předměty, byliny i drahé kameny, a ty pak mění vlastnosti zrcadla do rámu vsazeného.

Pohleď – zde v erbu Plantagenetů jsou úlomky kovu, jimiž jsem ho vyložila. Erb nesou dva lvi a také jejich drápy jsou tím kovem intarzovány.

Ten kov pochází z meče samého Viléma Dobyvatele. Královna Eleanor Akvitánská tajně požádala naši sklárnu, abychom pro jejího syna Richarda takové zrcadlo vyrobili. Jeho srdce jest prosto odvahy. Kdykoli však do zrcadla pohlédne, uvidí se v něm jako odvážný rytíř. Jeho matka věří, že tak dokáže přemoci svůj strach a stane se jednou velkým králem, jenž jako oni dva lvi srdce bude mít hrdinné.“ „Tvrdíš mi, má paní, že toto zrcadlo může ze zbabělce udělat hrdinu?“ „Tak jest, pane Prošku,“ přikývla dívka smutně a znovu sklonila hlavu k práci. Prošek chvilku jen tiše stál. Získat lví srdce jen pohledem do zrcadla, to mu připadalo nemožné. Vždyť dívá-li se na sebe zbabělec, musí 45

Metamorphosis Autor: Anna Ekyelka Mudrochová | Ilustrace: Jitka Šenkeříková

S

trašlivé a nepřirozené ticho zavládlo nad útesem Gir-wahar, když se zřítila poslední věž z mramoru a perleti. Z nádherného paláce nezůstalo nic než ruiny, prach a popel. Síla, která dřímala v kameni od věků, zmizela v okamžiku smrti posledního z dračích vládců a palác se neslyšně zhroutil.

Pozorovala předchozí bitvu i nynější zkázu z okraje nádvoří, pohodlně usazená na hřbetě carmoola, ale spokojená nebyla. Konečně porazila svého nepřítele, definitivně zničila jeho samého i celý ten prokletý rod. Místo úlevy nebo radosti však cítila jen prázdnotu. Když viděla umírat pyšné draky, jako by zároveň umíralo i něco v ní.

Hnaná morbidní zvědavostí náhle seskočila na popraskaný kámen nádvoří. Carmool za ní natáhl hadovitou hlavu a naprázdno klapl zobákem, když vyrazila k ruinám. Nechala jeho otázku nezodpovězenou – sama nevěděla, proč to dělá.

Jadeitové schodiště, rozpraskané žárem dechu jednoho z dračích válečníků. Těla lidských obránců i jejich bestií, propletená cynickou smrtí v mileneckém objetí. Krvavé stopy, cáry vnitřností, kde se ke slovu dostaly drápy a zuby. A všude totéž tísnivé ticho: vítr nevál, krkavci mlčky kroužili převysoko v oblacích nad Gir-waharem jako pohřební stráž.

Dostala se skrz hlavní část paláce až k bráně do vnitřních zahrad. Mezi lidmi se vyprávěly legendy o jejich nádheře a kouzlu. I to už bylo pryč, 75

DRAČÍ ŘÁD

nenávratně spálené stejně jako stromy, květiny a ti z bájných tvorů, kteří nestačili uniknout živému ohni.

Pomalu kráčela po skleněné stuze, v niž se žárem ohně proměnila písková cesta. Chlad a šedivá předzvěst svítání se jí usadily v duši. Tak takhle chutná dokonaná pomsta? Jako studený popel a prach zničených snů?

Náhle cosi zaslechla. Zaševelení vánku ve větvích pokrouceného stromu u zdi, který zázrakem unikl ohnivému běsnění? Nebo snad povzdech zbloudilé duše, setrvávající na tomto strašlivém místě? S dýkou v ruce sestoupila do popela a opatrně postupovala mezi pahýly stromů a kostmi uhořelých bytostí – draků, lidí, bestií i zvířat.

Kráčela zničenou zahradou a poprvé za celý dlouhý den si uvědomila, že tohle všechno, celý útes Gir-wahar jí teď náleží. Všechny jeho poklady, legendy a zázraky. Veškerý mrtvý kámen, smutek a ticho.

S prvními slunečními paprsky ho konečně objevila. Špinavého, zakrváceného a téměř mrtvého, přesto stále nepokořeného. S jiskřičkami ohně v modrých zornicích, když ji poznal. „Myslela jsem, že jsou všichni už mrtví,“ hlesla. „Skoro.“ Zarazila se. Necítila z něj nic než únavu a smutek. Žádnou bolest ani vztek. Žádnou nenávist. „Kdo jsi?“ „Leannir dra Karilach.“ Syn jejího úhlavního nepřítele. „A víš, kdo jsem já?“ „Ta, která nás přišla zničit.“ Zmateně potřásla hlavou. V mysli nechala spadnout všechny zábrany, pěstované od prvního okamžiku, kdy si uvědomila svou výjimečnost čarodějky. A znova cítila totéž – jen únavu těla, žal osamocené duše. Střípek pobavení nad její nerozhodností. „Spokojená?“ pohnuly se mu rozpraskané rty. „Já…“ Co odpovědět? Poprvé za celé roky jí došla slova, myšlenky i emoce.

Stála před ním zcela bezbranná, odhalená. A on to věděl. „Gir-wahar ti náleží právem, paní. Buď mu dobrou vládkyní.“ Musela vynaložit hodně obratnosti, aby zachytila jeho poslední výdech – a s ním i duši. Svírala ji v konečcích prstů, překvapená vlastním chováním, a čas mezitím plynul…

76

METAMORPHOSIS

„Má paní?“ Karmodius stál v čele oddílu vlčích proměněnců, na čele jedinou tenkou vrásku. Nemusela mít žádné magické nadání, aby poznala, že si o ni dělá starosti. „Ten je poslední.“ „Já vím,“ přikývla. „Zavolej léčitele.“ „Paní?“ Jeho úžas nemohl být hlubší. „Je to tvůj nepřítel! Dovol mi ho dorazit; stejně je skoro mrtvý!“ „Já vím,“ nechala lapenou duši slabě zazářit ve své dlani, tu malou kouli modrého ohně, než ji sevřela v pěsti. Jediné gesto a z prázdné dlaně sfoukla trochu neviditelného prachu. Drakova duše teď byla bezpečně ukrytá v ní. „Ale… proč?“ Karmodius jí sloužil déle než většina zrůd a bestií. Byl jejím generálem, pobočníkem, téměř přítelem. Pamatoval si dávné dny, kdy místo nenávisti cítila lásku. Zasloužil si znát odpověď. „Já nevím. Je… jiný, než bych čekala. Vyvraždila jsem jeho rod, zničila všechno, co miloval, a on ke mně necítil nenávist. Chci vědět proč.“ Velitel největší armády bestií, jaké kdy jediná bytost vládla, se pouze mlčky uklonil. Ano, skutečně strávil po jejím boku už mnoho času a věděl, kdy se ani on nesmí zbytečně vyptávat.

— Malá tanečnice zavířila mezi kapkami vodní tříště a ladně přeskočila na další leknínový list, aby pokračovala v pomalém tanci. Křehká zakrnělá křídla z měsíčních paprsků se jí chvěla touhou vzlétnout, matný lesk v očích však prozrazoval, jak marná je to touha. Stejně jako nemohla přežít nikde mimo hladinu jezírka, příliš drobná a neskutečná pro velký svět, ani její tanec se nedal nazvat životem, spíš nekonečnou spirálou.

Tiše si povzdechl. „Copak tě trápí?“ Dotek chladných prstů na tváři, něžný úsměv, v očích náznak starostí. „Tohle všechno.“ „Nelíbí se ti tu?“ zašelestila hadí kůže a hedvábí, když se jeho hostitelka a zachránkyně usadila na vedlejším lehátku čelem k němu. „Je to tu kouzelné,“ donutil se usmát, „ale jako by nic z toho nebylo 77

Desítka nejlepších fantasy povídek si probojovala cestu soutěží O Dračí řád až do tohoto sborníku, který čtenáře polapí ve spárech tajemných příběhů, napětí a všudypřítomné magie. Uchvátí příběhem o čarovné moci zrcadel. Zavede nás do města stiženého podivnou smrtící epidemií. Pobaví pohádkou o chrupkající princezně a představí technomága na těžké cestě za svobodou. Ukáže nám nebezpečí modliteb ke znuděným bohům, sílu i děsivou cenu nejniternějších přání. Dojme paralelou osudů strašáka a elfího sirotka ve světě parních strojů a magie. Bude vyprávět o snaze zvrátit v zoufalství vyřčenou kletbu i o jednom zvláštním těhotenství. A v neposlední řadě zaujme mystickou legendou o pomstě, lásce a času.

Deset zatím neznámých autorů vám dokáže, že jejich vítězství nebylo náhodné. Dejte jim šanci a nechte se unést proudem jejich fantastických příběhů doplněných o ilustrace finalistů výtvarné soutěže O dračí oko.

A jako bonus zde najdete povídku Zaslíbený od Karoliny Francové, porotkyně soutěže a autorky knih Kainova doba či Zlatý plamen.

KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK1236

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

ISBN 978-80-7413-232-2

9 7 8 8 0 7 4 1 3 2 3 2 2