Poděkování

Tato kniha je výsledkem mnoha let klinické práce, výzkumu a kulturního porozumění. Nic z toho nevzniklo ve vakuu. Během celého procesu jsem měl lásku a moudrost své báječné manželky Luz, učitelky na základní škole, která byla nejenom nedocenitelným zdrojem informací na toto téma, ale také mou neutuchající podporou, přítelkyní a inspirací.

Začal jsem si uvědomovat, jak moc důležité toto téma je, nejdříve díky své klinické práci s dětmi, a později jako otec dvou malých úžasných chlapců, Ariho a Alexiho. Nemůžu říct, že bych byl vždy perfektní rodič, ale vždy jsem dělal, co jsem mohl, abych je naučil v životě ty podstatné věci: lásku, úžas nad světem, soucit k ostatním lidem a soběstačnost. Také jsem se jim snažil co nejlépe vysvětlit, že děti s ozářenými tvářemi tyto věci často ztrácí.

Jednou v noci, když jsem seděl před počítačem a pracoval na této knize, přišel do mé kanceláře můj syn a zeptal se mě, o čem píšu. „Píšu o tom, jak mohou být zářivé obrazovky nebezpečné.“ Na to mi moudře odpověděl: „Tak proč před ní právě sedíš a píšeš knihu?“

Ironie celé situace byla zřejmá.

Ale napsat tuto knihu mi připadalo jako důležitá mise. Věřím, že je zásadní poslat do světa všechny důležité informace a výzkumy, abychom mohli alespoň zpomalit epidemii svítících dětí.

Jsem vděčný svému literárnímu agentovi Adamu Chromymu, který pochopil vizi této knihy a pomohl mi ji zformovat tak, aby se líbila mojí editorce Karen Wolnyové. Karen „to pochopila“ už od našeho prvního

telefonátu a já jsem velmi poctěn, že jsem mohl pracovat s tak výborným týmem. Musím také poděkovat svým rodičům , i když jsem nebyl Svítící dítě, neměli to se mnou vždy lehké. Jejich neodbytná a nepodmíněná láska měla hluboký vliv na to, kým jsem. A upřímně děkuji všem, které jsem tu nezmínil, ale kteří mi také pomohli bojovat. Děkuji vám všem.