Úvod

TRABLE S TECHNOLOGIEMI

Kapitán Kirk byl boží.

To jsem si alespoň myslel, když jsem byl v roce 1974 snadno ovlivnitelným páťákem. Když jsem sledoval reprízy Star Treku, představoval jsem si, že jsem na můstku s drsným kapitánem Kirkem a hustým panem Spockem, cestuji do světů, kam se dosud žádný člověk nevydal, warpovou rychlostí mířím na exotické planety a sebevědomě svádím zelené ženy – co víc by si mohl dobrodružný chlapec přát?

A všechna ta skvělá elektronika! Ten komunikátor, který elegantně otevřel a poručil: „Transportuj mě, Scotty.“ Zoufale jsem chtěl být součástí jeho posádky a vyrobil jsem si stovky papírových komunikátorů, zatímco jsem měl věnovat pozornost naší učitelce, paní Leghartové, která drmolila a drmolila o Otcích poutnících, dělení nebo něčem podobném… ale rozhodně ne o ničem tak vzrušujícím, jako byla moje Star Trekem ovlivněná představivost.

Snil jsem o době, kdy realita dožene má sci-fi přání, a říkal jsem si, že trpělivost růže přináší. Zapomněl jsem ale na moudrost dalšího známého rčení, a to že „není růže bez trní“. Protože ano, Kirkova technologie už je tady, ale za velmi, velmi vysokou cenu.

Věřte mi, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Chtěl jsem – toužil jsem po nevinné technologii. Naneštěstí se zdá, že jsme jako společnost uzavřeli faustovskou dohodu. Ano, máme skvělé digitální technologie,

které se vejdou do dlaně, tablety a chytré telefony, úžasná jasně zářící zařízení, která propojují lidstvo napříč celým světem a díky kterým třímáme v rukou přístup k doslova všemu lidskému vědění.

Ale čím za všechny tyto moderní technologie platíme? Psychikou a duší celé jedné generace. Smutnou pravdou je, že za uspokojivé pohodlí, komfort a vzrušení z těchto lákadel moderní doby jsme nevědomky obětovali celou generaci.

Možná si říkáte: „Ale no tak, nepřeháníte trošku?“ Ale podívejte se okolo sebe. Podívejte se do jakékoliv restaurace, kde sedí rodiny s dětmi. Podívejte se kamkoli, kde se scházejí děti a teenageři, pizzerie, školní nádvoří, domy kamarádů, co vidíte?

Vidíte svěšené hlavy a prázdné pohledy dětských zombie, jejichž tváře jsou ozářené obrazovkami. Vypadají jako lidé z fi lmu Invaze lupičů těl nebo seriálu Živí mrtví, bez duše a bez výrazu. Mladí lidé se jeden po druhém stávají obětí tohoto digitálního moru.

První náznaky této rodící se globální epidemie jsem zpozoroval v létě roku 2002 na Krétě. Jako novomanželé jsme si já a moje žena společně naplánovali výlet do Řecka, země mých rodičů a předků, abychom na chvíli unikli hektickému životu v New Yorku.

Po obligátní návštěvě Mykonosu a Santorini jsme se rozhodli přejet na hornatější Krétu a vyšli jsme si na několikahodinovou túru národním parkem Samaria do odlehlé pobřežní vesnice Loutro. Je to kouzelné místo: nádherná, sluncem zalitá řecká pláž plná smějících se lidí koupajících se v tom nejmodřejším moři. Krásné, klidné, časem zapomenuté místo… Nejsou tady auta, obchody, televize ani blikající světla – pouze tradiční bílé domky a hrstka malých hostinců a hotýlků na nábřeží.

Loutro je také známá jako destinace pro rodiny. Odloučení vesničky bez silničního provozu z tohoto místa dělá ideální hřiště pro děti: kajaky, plavání, horolezectví, hry na honěnou, skoky do vody – pro děti je to ráj.

Během prvního dne, kdy jsme strávili celé ráno na pláži, jsme se zastavili v jedné kavárně na frappé. Uvnitř jsem se zeptal číšníka na toalety, které se nacházely v ponuře osvětleném sklepě s nízkým stropem, kam vedly strmé schody. Z temného rohu tu zářilo podivné světlo. Když jsem přivřel oči, aby se přizpůsobily potemnělé místnosti, odhalil jsem zdroj

tohoto světla: šlo o místní anemickou verzi internetové kavárny . V rohu depresivního sklepa na malém stolku stály dva staré počítače. Když jsem se podíval blíž, uviděl jsem tmavé siluety dvou buclatých amerických dětí, které hrály videohry, a jejich kulaté obličeje osvětlovaly obrazovky, které byly jen pár centimetrů od nich.

To je zvláštní, řekl jsem si. Jedna z nejkrásnějších mořských oblastí, kde si místní řecké děti hrají od úsvitu do západu slunce, je jen několik metrů od nich, ale oni jsou tu uprostřed slunečného odpoledne zmáčknutí ve tmě.

Když jsem se do té kavárny ještě několikrát během týdne vrátil, tyhle dvě děti v tom sklepě pokaždé seděly s ozářenými tvářemi. Protože jsem ještě tenkrát nebyl rodič, moc jsem o těch buclatých dětech a jejich ozářených tvářích nepřemýšlel a prostě jsem je, celkem ošklivě, musím se přiznat, odepsal jako nezdravé děti špatných rodičů.

Ale přesto jsem nikdy nezapomněl na hypnotizované výrazy těch hochů, kteří si hráli v hrozném sklepě, když ráj byl hned nad jejich hlavami. Pomalu, jako v rytmu kap, kap, kap vodovodního kohoutku, jsem si začal všímat, že ty hypnotizované, prázdné pohledy se začaly množit. Jako virtuální mor se svítící děti začaly šířit.

Jde pouze o neškodnou zábavu nebo módu – jako nějaká elektronická céčka? Jsou i tací, kteří tvrdí, že obrazovky mohou být pro děti dokonce prospěšné, že jde o interaktivní vzdělávací zařízení.

Ale výzkumy toto tvrzení vůbec nepodporují. Ve skutečnosti neexistuje jediná věrohodná studie, která by potvrzovala, že děti, které jsou vystaveny technologiím už v brzkém věku, mají lepší výsledky ve škole než děti bez technologií. Zatímco existují jisté důkazy o tom, že děti vystavené obrazovkám mají o něco lepší schopnost rozeznávat vzorce, neexistuje žádný výzkum potvrzující, že by byly lepšími studenty nebo se rychleji učily.

Místo toho máme rostoucí hory důkazů o velmi negativních klinických a neurologických dopadech na svítící děti. Výzkumy studující skeny mozku ukazují, že svítící obrazovky, jako například ty u tabletů, stimulují centra potěšení v mozku a jsou schopny zvýšit hladiny dopaminu (primárního neurotransmiteru způsobujícího příjemné pocity) stejně jako sex. Tento mozkový orgasmus je hlavní příčinou toho,

proč jsou obrazovky tak návykové pro dospělé, ale o to víc pro stále se vyvíjející mozky dětí, které se s takovou úrovní stimulace ještě neumí vypořádat.

Navíc neustále roste množství klinických výzkumů, které spojují obrazovky s psychiatrickými poruchami, jako jsou ADHD, závislosti, úzkosti, deprese, zvýšená agrese a dokonce psychózy. Snad nejvíc šokující jsou nedávné studie skenů mozku, které nezvratně prokázaly, že nadměrné vystavení obrazovkám může neurologicky poškodit mozek mladého člověka stejným způsobem jako závislost na kokainu.

Přesně tak – dětský mozek na technologiích vypadá jako mozek na drogách.

Svítící obrazovky jsou tak silná droga, že Washingtonská univerzita používá videohry s virtuální realitou, aby pomáhaly pacientům s popáleninami zvládat bolest během léčby. Zatímco jsou pacienti ponořeni do hry, zažívají pocity úlevy od bolesti, jako by dostávali morfi n, ale přitom žádné léky nedostávají. I když toto je zcela určitě úžasné využití technologií v medicíně, nevědomky tento digitální morfi n dáváme i našim dětem.

Ironické je, že jsme vyhlásili válku drogám, ale této virtuální droze, kterou Dr. Peter Whybrow, vedoucí katedry neurověd na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, nazývá „elektronickým kokainem“, kterou komandér Dr. Andrew Doan, který má lékařský titul i doktorát z oblasti neurověd a řídí výzkum závislostí pro americké námořnictvo, nazývá digitální „pharmakeia“ (z řeckého „lék“), a kterou čínští badatelé nazývají „elektronickým heroinem“, jsme dovolili vklouznout do domovů a tříd těch nejmladších a nejzranitelnějších, aniž se zdá, že máme ponětí o jejích negativních účincích.

Mezitím Čína identifi kovala závislost na internetu neboli netolismus (IAD z anglického „Internet Addiction Disorder“) jako svou nejvážnější zdravotní krizi kvůli víc než dvaceti milionům teenagerů závislých na internetu a Jižní Korea otevřela 400 odvykacích center zaměřených na závislost na technologiích a poskytuje každému studentovi, rodiči a učiteli příručku varující před nebezpečím obrazovek a technologií. V USA zatím hloupí a někdy zkorumpovaní byrokraté tlačí tablety, ano, elektronický kokain, do rukou předškoláčků.

Proč ne? Technologie ve třídách je velký byznys, který má v USA do roku 2018 dosáhnout až na 60 miliard dolarů. Ale co jsem sám během svého výzkumu pro tuto knihu odhalil, bylo také, že technologie ve třídách jsou navíc příběhem chamtivosti, skandálů a vyšetřování FBI.

I když nás školy zklamaly, protože neochraňují děti před nebezpečím věkově nevhodných technologií, alespoň rodiče si začínají všímat problémů spojených s obrazovkami. Že? Bohužel, mnoho starostlivých rodičů s dobrými úmysly nechápe, jak škodlivé obrazovky mohou být, a ti, kteří to chápou, to kvůli vlastní pohodlnosti popírají.

Je těžké slyšet, že něco, co jsme si tak zamilovali, je pro nás špatné a ještě horší pro naše děti. Stali jsme se na elektronické chůvě či těch takzvaných virtuálních vzdělávacích nástrojích tak závislí, že ve skutečnosti nechceme slyšet, že naše pohodlné chytré telefony a naše úžasné vševědoucí tablety mohou poškozovat mozky našich dětí! To snad ne!

Ale je to tak, ať se vám to líbí nebo ne.

Jako jeden z předních odborníků na závislosti v USA poznám závislost, když ji vidím. A teď ji vidím v epidemickém rozsahu posedlosti videohrami, kompulzivním textování a v hypnotizovaných tvářích dětí, které léčím. Během posledních deseti let jsem pracoval s víc než tisíci teenagery a všiml jsem si zákeřných a návykových vlivů obrazovek, které vedou k mnoha klinickým poruchám a k digitálně navozené nervozitě adolescentů.

A i když obrazovky hypnotizují děti po celém světě, rodiče buď problém ignorují, nebo jen hází rukama a povzdychnou si: „To je prostě ta dnešní mládež.“ Ale mládež taková vždycky nebyla. Je to jen šest let, kdy byl vynalezen iPad – a už během takové chvilky měl psychologický dopad na celou generaci dětí, které neurologicky přeprogramoval.

Jsem si plně vědom toho, že reakce milovníků technologií a videoher bude v některých případech negativní či přímo agresivní. Ale tato kniha ani já nejsme proti technologiím. Tato kniha má za cíl spíš informovat dospělé, kterým záleží na společnosti, ve které žijí, a varovat rodiče před klinickým a neurologickým nebezpečím, které má na jejich děti dlouhodobé vystavení obrazovkám.

Já elektroniku zbožňuji. Taky rád řídím auto. Jen si prostě nemyslím, že by ho měla řídit i má osmiletá dvojčata. Takže se nerozčilujte,

techno-válečníci, soustředím se na vliv technologií na děti.Nebudu zde volat po odpojení vás všech, kteří už nejste pod zákonem. Ale i tak byste se mohli snažit dostat se jednou za čas ven. Abych citoval skvělého Williama Shatnera v jeho slavné parodii na srazy nadšenců Star Treku v pořadu Saturday Night Live před mnoha lety: „Žijte trochu!“ A tím nemyslím v Th e Sims. Myslím doopravdy. Běžte na procházku, pozorujte svět okolo spolu s přáteli a na čerstvém vzduchu.

Ale věřte mi, opravdu chápu, co je na tom tak skvělého. Nejsem jen expert na závislosti, jsem i vyléčený závislák – vyléčený z úniků z reality. Abych řekl pravdu, i když jsem se ze svých problémů se závislostí léčil mnoho, mnoho let, je stále těžší udržet si zdravý vztah s mým malým lákavým chytrým telefonem.

Jelikož provozuji moderní odvykací centrum a léčím mnoho pacientů, vždy jsem si to omlouval tím, že neustále potřebuji být na dosah pro případ pohotovosti. Pravda je, že je pro mě těžké se odpojit, a to i když mám dovolenou. Stejně jako kouřící kardiolog si uvědomuji, že nejsem imunní vůči návykovým tendencím plížícím se zpět do mého života. Ale také se podivuji: pokud je pro mě tak těžké ukočírovat používání technologií s mým plně vyvinutým mozkem, s mým veškerým vzděláním a uzdravením ze závislosti, jaké šance má impulzivní osmileté dítě?

Ať už si myslíme cokoli o technologiích v rukou dospělých, člověk nemusí být odborník na závislosti, neurovědec ani Luddita, aby viděl nepopiratelné negativní účinky věkově nevhodných technologií jak v nejnovějších výzkumech, tak i v každodenní realitě připojených a nepřítomných dětí.

Zatímco vychytralí pisálci a vtipní bloggeři debatují o plusech a m inusech technologií, stále se zvětšující všudypřítomnost technologií páchá zlo na dětech právě teď.

Rychle se musí něco změnit, než bude příliš pozdě.

– NK leden 2016 v Sag Harboru, stát New York