Devoluce: Očité svědectví o útoku seskvečů u Mt. Rainier by Zoner Press

Účelem faktů je příšery zapudit. Ne je pozvat ke svým dveřím.

MAX BROOKS

Když se popel z oživlého Mount Rainier konečně usadil, příběh greenloopského masakru zmizel pod ním, k veřejnosti se žádné informace nedostaly. Až nyní. Sopka Mount Rainier vybuchla a malá obec vybavená nejmodernější technologií, usazená hluboko v horách je odříznuta od civilizace i dodávek potravin. Zima se blíží a z lesa se ozývá záhadné vytí. V deníku nalezeném v zakrvácených troskách Greenloopu Kate Hollandová popisuje události tak hrůzné a tak šokující, že by měly být zapomenuty. Max Brooks přepsal zápisky Kate slovo od slova a podpořil její vyprávění vlastním vyšetřováním husí kůži nahánějícího masakru a historkami od táborových ohňů o chlupatých netvorech. Obrovití a odporně páchnoucí predátoři nejsou překvapením – podtitul o jejich přítomnosti v příběhu dává jasně vědět – ale to neznamená, že napětí mezi stránkami by se nedalo krájet. A právě přítomnost seskvečů poskytuje Brooksovi zábavný rámec, prostřednictvím kterého pokládá složitou, ale příhodnou otázku, kdy je lepší být optimistou a kdy by se měl člověk připravit na nejhorší.

Celou nejnovější knihou Maxe Brookse protéká spodní proud napínavý tak, že je schopen čtenáře rozervat ve dví. Postavy tak reálné, že až na ně budete křičet, aby se utíkaly schovat, použijete jména lidí z vašeho skutečného života.

ER U

ISBN 978-80-7413-459-3

T BES SELL

¹é3Æ é ‫ۄ‬ é ro

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 360 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2105

Další úspěšný román spisovatele Maxe Brookse, autora bestselleru Světová válka Z, který byl také zfilmován s hercem Bradem Pittem v hlavní roli.

- David Sedaris, autor bestselleru Calypso

Mistrovská směs společenské satiry, nad kterou se vám chce hlasitě smát, a hrůzy, ze které se vám ježí vlasy.

MAX BROOKS

- Josh Malerman, autor bestsellerů V pasti a Malorie.

BESTSE

OČITÉ SVĚDECTVÍ O ÚTOKU SESKVEČŮ U MT. RAINIER 9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 5 9 3

Devoluce Očité svědectví o útoku seskvečů u Mt. Rainier Max Brooks Šéfredaktorka: Iva Šišperová Odpovědná redaktorka: Mgr. Ivana Vrajová Překlad: Bc. Veronika Nohavicová DTP: Mgr. Petr Bernát Obálka: Mgr. Petr Bernát Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2021. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2105 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-459-3

MAX BROOKS

OCITÉ SVEDECTVÍ O ÚTOKU SESKVECU U MT. RAINIER

Henrymu Michaelu Brooksovi: Kéž porazíš všechny své strachy.

Jak odporné zvíře je opice a jak je nám podobná. Marcus Tullius Cicero

Úvod

Bigfoot ničí město. Tak zněl titulek článku, který jsem dostal nedlouho po erupci Mount Rainier. Myslel jsem, že jde o spam, nevyhnutelný výsledek přemíry online průzkumu. V té době jsem právě dokončoval snad stý úvodník o Rainieru a analyzoval jsem každou stránku toho, co mělo být předvídatelnou kalamitou, a tudíž se jí mělo dát i zabránit. Stejně jako zbytek země jsem potřeboval fakta, ne senzace. Zůstat nohama na zemi bylo cílem spousty úvodníků, protože ze všech lidských selhání týkajících se Rainieru – politických, ekonomických, logistických – to byl právě psychologický aspekt, ta zveličováním poháněná hysterie, která nakonec zabila nejvíc lidí. A tady to bylo znovu, přímo na obrazovce mého notebooku: Bigfoot ničí město. Prostě na to zapomeň, řekl jsem si, svět se přes noc nezmění. Nadechni se, smaž to a jdeme dál. A téměř jsem to i udělal. Až na to jedno slovo. „Bigfoot“. Článek zveřejněný na obskurních kryptozoologických webových stránkách tvrdil, že zatímco se zbytek země soustředil na hněv Rainieru, odehrávala se menší, ale neméně krvavá katastrofa jen pár mil od něj v izolovaném, bohatém a vysoce vyspělém eko-městečku Greenloop. Autor článku, Frank McCray, popisoval, že

10 ∙ úvod

erupce nejen odřízla Greenloop od záchrany, ale také jej zanechala na pospas tlupě hladových, lidoopům podobných stvoření, která sama prchala před toutéž katastrofou. Detaily útoku byly zaznamenány v deníku obyvatelky Greenloopu Kate Hollandové, sestry Franka McCraye. „Její tělo nikdy nenašli,“ napsal mi McCray v následném e-mailu, „ale pokud dokážete zveřejnit její deník, možná si ho přečte někdo, kdo ji mohl zahlédnout.“ Když jsem se zeptal, proč zrovna já, odpověděl: „Protože jsem sledoval Vaše úvodníky o Rainieru. Nepíšete o ničem, co jste si napřed pořádně neověřil.“ Když jsem se zeptal, proč si myslí, že by mě vůbec měli zajímat bigfooti, odpověděl: „Četl jsem Váš článek ve Fangorii.“ Zjevně jsem nebyl jediný, kdo si věci uměl ověřovat. McCrayovi se nějak podařilo vypátrat můj desítky let starý seznam „Top pětky klasických filmů o bigfootech“ pro ikonický hororový časopis. V tom článku jsem psal o tom, jak jsem vyrůstal „během špičky šílenství ohledně bigfoota“, a vyzýval jsem čtenáře, aby se na ty staré filmy podívali „očima šestiletého dítěte, očima, které neustále přelétají od hrůzy na obrazovce k temným, šumějícím stromům za oknem“. Přečtení tohoto článku muselo McCraye přesvědčit, že nějaká moje část není zcela připravena zanechat dětskou posedlost v minulosti. Musel také vědět, že můj dospělácký skepticismus mě přinutí pečlivě si jeho příběh prověřit. Což jsem udělal. Než jsem McCraye znovu kontaktoval, zjistil jsem, že skutečně existovala silně medializovaná komunita známá jako Greenloop. Existoval rozsáhlý mediální soubor vztahující se k jeho založení – a k jeho zakladateli Tony Durantovi. Tonyho manželka Yvette také až do okamžiku erupce pořádala několik online kurzů jógy a meditace přímo ze Společenského domu v tomto městě. Toho dne ale vše ustalo. To nebylo neobvyklé ve městech, která ležela v cestě vřících bahnotoků z Rainieru, jenže rychlá kontrola oficiální FEMA mapy ukázala, že Greenloop nikdy zasažen nebyl. A zatímco poničené

Kapitola 11 Když došlo k této události, byl Bauman ještě mladíkem a se společníkem líčil pasti v horách rozdělujících soutok ramen řeky Salmon od prameniště řeky Wisdom. Neměli moc štěstí, a tak se on i jeho společník rozhodli vydat nahoru do zvlášť divokého a opuštěného průsmyku, kterým protékal potok, o němž se říkalo, že v něm žije mnoho bobrů. Průsmyk měl špatnou pověst, protože rok předtím zde byl, nejspíše divokým zvířetem, zabit osamělý lovec, který se tam zatoulal a jehož napůl sežrané zbytky byly poté objeveny prospektory, kteří jeho táborem procházeli jen jednu noc předtím. Prezident Theodore Roosevelt, Wilderness Hunter

ZÁPIS V DENÍKU #11 9. RÍJNA

Asi tu máme medvěda. To je závěr schůze HOA z dnešního rána. Obešla a zaklepala jsem na všechny ještě před snídaní. Znovu jsem to zkusila i u Durantových. Stejný výsledek jako minule. Slabá záře televize zevnitř, zzzzp-zzzzp eliptického trenažéru. Tentokrát ale žádné hlasy a jsem na sebe hrdá, že jsem zkusila i zvonek. A když se nic nedělo, dokonce jsem dům obešla na zadní dvorek. Okna v kuchyni i dveře byly zatažené závěsy. Zabubnovala jsem na sklo. Zavolala je jménem. Opět bez odpovědi. Mostar mě varovala, abych v nic moc nedoufala. „Oni Elbu neopustí.“ Jenže mi neřekla proč a upozornila mě, abych zbytečným přemítáním nemarnila čas.

146 ∙ Max brooks

Jenže jak bych mohla? Stydí se snad, že je sesadili z trůnu? Schovávají se v dobrovolném exilu, protože jejich fasádu někdo roztříštil? Myslím, že to dává smysl. Modelka a bílý límeček. Kouř a zrcadla. Přemýšlím. Všichni ostatní ale reagovali. Setkali jsme se ve společenském domě, abychom probrali, co se stalo minulou noc. Perkins-Forsterovy také něco viděly z okna své ložnice. Nebyly si ale jisté, co to bylo, tmavá masa na okraji světla z jejich verandy. A Bobbi si myslí, že zahlédla, jak se něco pohybuje mezi stromy. Reinhardt neviděl nic. Spal jako dřevo. Stejně tak Mostar. Alespoň jsme měli pravdu, když jsme ji nechtěli budit. Na schůzi mě šokovala tím, že mluvila o medvědovi. Dřív, u dveří, když jsme zaťukali, abychom ji požádali o shromáždění, jsem jí řekla, co jsem viděla. Použila jsem to slovo. Byla jsem velice konkrétní. A ona to vzala na vědomí, alespoň podle řeči těla. Podle jejího kývnutí a tónu jsem myslela, že mi věří. Takže si dokážeš představit, jak mi bylo, když jsem slyšela, jak všem říká: „No, zní to, jako by nám tady čmuchal medvěd.“ Než mohl kdokoli reagovat, pokračovala a dodala, že nic jiného to být nemohlo. Je to jediné zvíře, které je dost vysoké, aby dosáhlo na vrcholek jabloní. Nevšimli si snad všichni, že jejich zbývající jablka (ta, která nedostali jeleni) jsou fuč? Já ano a poznala jsem, že pár dalších taky. Spousta ovocných stromků vypadala „zvandalizovaně“. Vím, že pro to existuje lepší pojem, ale tolik horních větví bylo ulámaných a ovoce z nich bylo obrané dohola. Veverky by je takhle poškodit nemohly a jelen dokonce ani na zadních tak vysoko nedosáhl. To byla Mostařina logika. Poukázala taky na to, že pokud by snad někdo uvažoval o mývalech, ti by mohli být dost chytří, aby si otevřeli kompostér, ale určitě neměli dost síly, aby ho urvali ze základů. Všichni vypadali, že se s tím spokojí. A ano, jenom na vteřinku, jsem i já sama o tom všem uvažovala. Myslím tím, medvědi jsou velcí a chlupatí. A nemají krk. A když si stoupnou na zadní, nejsou pěkně vysocí? Všechno to tak trochu dávalo smysl, a když to říkala Mostar, tak jsme možná s Danem vyšilovali zbytečně. Vlastně jsem byla

Devoluce ∙ 147

jediná, kdo něco viděl. Úplně jsem čekala, že Dan bude s Mostar souhlasit. Ale pak promluvil on a zeptal se na ty stopy. Copak medvědi nemají drápy nebo tak něco? Všimla jsem si Vincentova výrazu a toho, jak sklopil oči. Myslel snad sám na něco podobného? Reinhardt tu myšlenku odbyl mávnutím ruky. „Copak někdo z nás opravdu ví, jak v divočině vypadají medvědí stopy? A není snad normální, že otisky zvířat mění v čase tvar, rostou a mění se, když se stopy rozpustí a pak zase zamrznou? Vzpomínám si na jeden incident v Connecticutu, kde jsem viděl týden staré jelení stopy, které vypadaly jako by mi přes trávník předusalo stádo slonů.“ Tohle zafungovalo. Bootheovi i Perkins-Forsterovy souhlasně přikyvovali. Všimla jsem si, že Palomino se dívá na Mostar, která, opět k mému překvapení, otevřeně lichotila Reinhardtovi ohledně jeho „přesného vysvětlení“. Palomino vypadala přesně tak zmateně, jak jsem se já cítila. Střelila jsem po Danovi pohledem „co to má sakra být“ a on odpověděl tím, že se obrátil na ostatní. „Jo, ale my tady nemluvíme o sněhu. Popel netaje a nemrzne. A dokonce i kdyby je čas nebo vítr nebo něco mohlo nějak proměnit, tyhle stopy jsou tak čerstvé, že je vidět každý…“ A najednou se odmlčel. Napřed jsem nechápala proč. Podívala jsem se na něho. Pak jsem si všimla, že se dívá přímo na Mostar. Oči měla možná o milimetr širší než obvykle a toho zavrtění hlavy si podle mě nikdo jiný nevšiml. Všechny oči se pořád upíraly na Dana. Jenom si vzdechl, pokrčil rameny a prohlásil: „Ale…jo… když to teď vlastně říkám všechno nahlas, máte pravdu, nemám tušení, jak vypadají medvědí stopy. Omlouvám se, jsem jenom strašně unavený.“ Reinhardt mu věnoval blahosklonné: „Jistě, jistě,“ a v posměšné velkorysosti sklonil hlavu. Mostar okamžitě navázala zachichotáním: „Takže tu máme chlupatého návštěvníka,“ a s gestem směrem k linii stromů prohlásila, „a taky jsme možná vyřešili záhadu, kdo zabil tu poraněnou pumu.“ Na to Vincent rozhodil rukama v tichém gestu

148 ∙ Max brooks

„heuréka“. Od Carmen jsem zaslechla souhlasné hmmm spolu se zabručením od Reinhardta. Mostar se lehounce usmála a pokračovala: „Což znamená, že budeme muset být o trošičku opatrnější, nemyslíte?“ Další souhlasné zvuky, další podporující řeč těla. Bylo to šílené; Dan takovým chvílím říká „Bizzaro World“. Mostar jako vůdkyně celé místnosti. A pak se zeptala: „Takže, má někdo sprej proti medvědům?“ Nahrávka se zadrhla. Celou napjatou chvíli nikdo nic neříkal, dokud Bobbi nevyhrkla: „Ne!“ Myslím, že její prudkost překvapila dokonce i ji samotnou. Ale když jsme se na ni všichni podívali, pokračovala: „To je tak kruté! Jenom se snaží najít něco k jídlu a vy ho chcete stříkat slzným plynem?“ Mostařina tvář se nezměnila. Klidná, diplomatická, takže jsem si mohla jenom představovat slova, která polykala. „Jenom jsem přemýšlela o té pumě,“ řekla nevzrušeně, i když jí nejspíš od samé námahy musely praštět kosti, „že nechceme, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo.“ Bobbi namítla: „Překvapila nás. A když budeme od teď prostě pečlivější, budeme si dávat pozor, kam jdeme, kolem kompostérů necháme trochu prostoru…“ Eﬃe vypadala, jako by se chystala s Bobbi nesouhlasit, ale když se zavrtěla, aby se ujala slova, vložila se do toho Carmen. „Nebo… pokud ty kompostéry vyčistíme, přeneseme ty jedlé zbytky do lesa dál od domů, nebudou…“ „Nebudou mít důvod chodit blíž,“ dokončil řetěz myšlenek Reinhardt s velmi samolibým výrazem. Bezpochyby nějakým způsobem k tomuto plánu gratuloval sám sobě. Bobbi vypadala, jako by jí spadl kámen ze srdce. Popadla Vincenta za ruku a obrátila se k Danovi. „Nikdo nečeká, že to uděláš ty, Dane, každý si zařídí ten svůj. To je fér.“ U Mostar opět žádná změna. Dobrá, možná jenom drobounké napětí v jejím hlase? Myslím, že už ji teď znám dost dobře na to, abych poznala, jak vypadá potlačený hněv. „Není to…“ řekla

Devoluce ∙ 149

pomalu a zjevně zvažovala každé slovo, „nebezpečné, krmit medvědy?“ V místnosti se rozhostilo ticho. Bobbi hledala podporu u Vincenta. „Myslím, že to platí jenom v turistických oblastech,“ ozval se. „Spíš pro dlouhodobé, sezónní záležitosti, než pro jednorázovou situaci, jako je ta naše.“ Bobbi dodala: „A pokud myslíte ‚nebezpečné‘ pro medvědy, myslím, že to platí, jen pokud přijdou o lovecké instinkty tím, že se stanou závislými na lidech.“ Vincent to dokončil: „Což opět není problém, protože náš kompost pro ně nemůže být víc než přinejlepším jediná porce.“ „Ale,“ zatlačila znovu zlehka Mostar, „copak je to nachystané jídlo… nepovzbudí?“ „K čemu?“ To byla Carmen. „Medvědi nejsou agresivní. Ne, pokud je nepřekvapíte, když mají medvíďata.“ A jako by chtěla dodat svému názoru váhu, natáhla se přes Eﬃe, aby pohladila Palomino po tváři. Je něco z toho pravda? Carmenino vysvětlení toho, proč medvědi útočí, Bootheovic zdůvodnění, proč bychom je jedenkrát mohli nakrmit? Mostar vypadala, že každou chvíli vybuchne. Viděla jsem ten posun, to, jak v ní stoupá pára. Už se nesnažila budovat konsenzus, už si nehodlala hrát hezky. Pamatuju si, jak jsem si jasně říkala – Doprdele, je to tady. Ale pak se stalo něco úplně šíleného. Její tvář. Tenhle výraz jsem nikdy neviděla. Sklíčeně sklopila pohled stranou, jako by přijímala v hlavě něčí telefonát. Tohle bylo úplně nové a nesrozumitelné. Když se znovu soustředila na dění v místnosti, připadalo mi, že její hlas ještě nikdy nezněl tak vzdáleně. „Tak tedy dobrá, dejte se do toho.“ A pak ta její chůze. Pomalá, vlekoucí se. Celkově. Jako by bůh stiskl vypínač. Prošla přímo kolem nás, aniž by zareagovala na Danovo „Mostar?“

150 ∙ Max brooks

Vypadalo to, že si její proměny kromě nás nikdo nevšiml. Proč by měli? Rozběhli se za svým novým, vzrušujícím projektem. Vždycky se starej sám o sebe. Naše komunita. Až na Pal. Když ji rodiče odváděli, těkala vyplašenýma očima od Mostar ke mně. „Mostar?“ Sledovali jsme ji k jejímu domu. Tentokrát jsem na ni zavolala já a ještě jednou, když došla k předním dveřím. „Mostar, co se děje?“ Když sáhla po klice, vzala jsem ji za ruku. To ji zjevně probralo. Oči se znovu zaostřily, podívala se na mě a dala mi ruku na tvář. „Omlouvám se, Katie. A tobě taky, Danny.“ Rychlý pohled na rozcházející se dav, potom nás zahnala dovnitř a skrz její dům až na dvorek. „Omlouvám se, že jsem vás předem neupozornila na tu ‚medvědí‘ taktiku.“ Teď jsme stáli na jejích zadních schodech a dívali jsme se na stopy křižující se na dvorku. „Myslela jsem, že tohle bude nejlepší způsob, jak je oslovit. Zarámovat celou diskuzi něčím, co trochu líp znají.“ Sešla dolů do popela k nejbližší šlápotě. Nebe bylo celý den i noc jasné a tyhle stopy byly stejně ostré, jako když je tu něco zanechalo. Nad první z nich roztáhla ruce a podívala se na nás. „Já vám samozřejmě věřím, ale oni by nevěřili. Příliš mnoho myšlenkových překážek. Museli by věřit neuvěřitelnému.“ Zavrtěla hlavou. „Jako když vás varují, že země, ve které jste vyrostli, se brzy zhroutí, že přátelé a sousedi, které znáte celý život, se vás pokusí zabít…“ Zhluboka si povzdechla, ruce rozpažené k nebi. Záblesk hněvu. „Popření. Komfortní zóna. Příliš silná. A kdo jsme my, abychom je soudili?“ To já rozhodně nechtěla. Dala bych cokoli, abych mohla zůstat ve své komfortní zóně. Dokonce i teď, když Mostar zmínila tajemné trauma ze své minulosti. Mohla jsem se jí na to zeptat, stejně jako jsem se jí mohla zeptat v ty ostatní chvíle, kdy to vytáhla. Ale já to neudělala. Jenom jsem tam tak stála, doufala jsem, že změní téma, a o vteřinu později jsem si přála, aby to byla neudělala.

Devoluce ∙ 151

„Lidi vidí přítomnost jenom skrz brýle vlastní minulosti.“ Její úsměv potemněl. „Možná, že to je i můj problém.“ Posadila se na schody a soustředila se na popel. „Násilí. Nebezpečí. To je moje komfortní zóna.“ Znovu k nám zvedla oči. „Nejspíš jste si tu první noc mysleli, že jsem cvok.“ Trhla hlavou k našemu domu a hádám, že k naší zahradě. „Ale já věděla, co dělám. Vím, jak rychle dokáže společnost shořet. Viděla jsem to. Prožila jsem si to. Ale tohle…“ Pohled znovu upřený na stopy. „Tohle může být skutečné.“ Hlava zvednutá ke stromům. „Můžou tam někde být.“ „Oni“? Už ne „to“? „Ale jak můžu vědět, že jsou nebezpeční?“ zavrtěla hlavou. „Nevím. Možná jsou přátelští. Možná jenom procházejí kolem. A ten boj s tou kočkou. Jak můžu vědět, že to nebyla sebeobrana nebo že Vincent neměl pravdu s těmi sběrači odpadků? Já to nevím.“ A pak jsem pochopila, co se to s ní stalo. A přejel mi z toho mráz po zádech. Pochyby. „Medvědí sprej.“ Odfrkla si. „To byl jenom začátek. Netušíte, jak daleko bych vás všechny dneska stáhla, kdyby mě ostatní nezastavili. A možná v tom měli pravdu.“ Její pohled upřený na nás. Omluvně? „Mám snad nějaké důkazy, že jsou nebezpeční, jakékoli důkazy o čemkoli kromě“…rychle zamrkala… „brýlí mé vlastní minulosti?“ Už jsem to dál nesnesla. A pořád nemůžu. Je to už pár hodin, co nás Mostar poslala domů. Od té chvíle jsme ji neviděli. Dan je v práci, ometá střechu Perkins-Forsterovým. Mám se tam s ním potkat, jakmile dokončím práci na zahradě. Není moc co dělat. Všechna semínka jsou zasazená, dokonce i rýže je poházená na půlmetrovém záhonku a přehrnutá trochou hlíny. Kapkovací potrubí funguje skvěle, takže není třeba cokoli ručně zalévat. Ne, že by už něco rostlo. V podstatě mé zahradničení spočívá v dohledu na místnost plnou bláta.

152 ∙ Max brooks

Nejspíš bych měla jít nejdřív mrknout na Mostar. Je mi jí tak líto, a ano, o zbytek z nás se bojím. Závisíme na ní, já i Dan a taky celá vesnice, ať už to vědí nebo ne. Nemůžeme dovolit, aby o sobě pochybovala a skončila stejně ztracená jako my ostatní. Potřebujeme, aby byla silná. Potřebujeme, aby měla pravdu. Jenže v tomhle případě, s těmi věcmi tam venku, co bude pro nás ostatní znamenat, pokud to tak bude?

Z mého rozhovoru s Frankem McCrayem, Jr. Jo, The Sasquatch Companion jsem četl a s většinou oficiálního příběhu o jejich původu souhlasím. Myslím, že ta knížka má pár dobrých postřehů v tom, že pocházejí z Gigantopitheca a že přešli do Ameriky z Asie. Ale společná migrace? Tím si tak jistý nejsem. K podepření toho všeho nemám ani střípek důkazu, takže pokud mě na tom chcete nachytat, poslužte si. Ale pokud uvážíme, co se stalo s Greenloopem, co když… co když… jenom nemigrovali s námi? Co když nás lovili? Není to třeba důvod, proč jsme sem přišli? Sledovali jsme býložravce přes beringský pevninský most? Co když my jsme následovali karibu a oni následovali nás? Nepopíralo by to žádné z těch adaptací, jen by jim to dalo jiný účel. Noční lov by nás zasáhl na nejzranitelnějším místě. Schopnost se skrývat je dokonalá pro přepady ze zálohy. A široká chodidla schopná běhu by jim dala rychlost, aby nás mohli uštvat. A když by nás chytili… pokud jsou ty statistiky správné, tak mluvíme o trojnásobku síly gorily, která je sama o sobě šestkrát silnější než my. A ta velká hlava stejně kuželovitého tvaru, jako vidíme u gorily, ten sagitální hřeben neboli výběžek na lebce, na který se upínají žvýkací svaly. Tyhle svaly dávají gorile jeden z nejsilnějších skusů na světě, to je 90 kilo na čtvereční centimetr. Pro seskveče si to vynásobte třemi a představte si, co by to udělalo s našima kostma. Možná tenhle skus a sílu a rychlost využívali, aby s námi soupeřili o potravu, nebo jsme ta potrava možná byli my. O tomhle

Devoluce ∙ 153

si musíte promluvit s Josephine Schellovou. O masožravých lidoopech toho ví víc než já. Ale ať už byl důvod jakýkoli, byli jsme to my a ne oni, kdo se nemohl dočkat, až se rozprchne po tomhle rozlehlém novém kontinentu. A co když pro nás, slabý drobný druh, prostě uplynulo dost času, abychom nabrali dostatečné počty i sebedůvěru, a mohli jsme konečně vyzvat větší primáty k boji o dominanci nad Severní Amerikou? Co když je to důvod, proč zůstávají tak skrytí, protože vědí, co by se stalo, kdyby vystoupili ze stínu? Viděli, co jsme provedli s šavlozubými tygry, obřími vlky, obrovským krátkolebým medvědem. Viděli, co jsme udělali s dostatkem z nich na to, aby si uvědomili, že to oni jsou na špatné straně evoluce. Alespoň do Rainieru. Josephine Schellová si myslí, že zacházím příliš daleko. Pořád mluví o ekosystémech a kalorických potřebách a možná má pravdu. Ale možná tu taky byl nějaký latentní gen, který se v těch stvůrách probudil, když narazily na Greenloop a zjistily, že stojí proti hrstce do kouta zahnaných, izolovaných Homo sapiens. Možná jim nějaký instinkt prozradil, že je čas evoluci změnit na devoluci, sáhnout zpět k tomu, co jsou, aby se znovu ujali toho, co bývalo jejich.

Kapitola 12 Násilí, ačkoli vypadá nepříjemně, plní u šimpanzů nezbytnou sociální funkci. Andrew R. Halloran, The Song of the Ape: Understanding the Languages of Chimpanzees

ZÁPIS V DENÍKU #12 10. RÍJNA

Stalo se toho tolik. Kde mám vůbec začít? Ta pitomost s tím kompostem. Rozprostřít ho na hřebeni? Sledovala jsem je celý den. Vincent a Bobbi radostně klábosící nad kbelíky s pomyjemi. Perkins-Forsterovy, kde většinu těžké práce dělala Eﬃe. Carmen s gumovými rukavicemi a bílým papírovým respirátorem. Germofobka. Palomino se držela u nich a podezřívavě se rozhlížela. Alespoň že odebrali jenom horní část, tu, která pořád ještě vypadala jako jídlo. Čerstvou hlínu na dně budeme potřebovat pro zahradu. Možná právě na to mysleli, nebo byli příliš líní, než aby ji odtamtud vytahovali. Vsadím se, že u Reinhardta šlo o to druhé. Přistihla jsem ho, právě když vlekl svůj náklad do popelnice u společenského domu. „Přistihla“ je správné slovo, kvůli tomu provinilému výrazu v jeho tváři. Sledovala jsem ho, jak cupitá s kancelářským košem (copak nemá kbelík?) přes příjezdovou cestu ke Společenskému domu. Kvůli tomu, co jsem udělala, si připadám trochu provinile, ale když on se tak podezřívavě rozhlížel…

Účelem faktů je příšery zapudit. Ne je pozvat ke svým dveřím.

MAX BROOKS

ER U

ISBN 978-80-7413-459-3

T BES SELL

¹é3Æ é ‫ۄ‬ é ro

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

DOPORUČENÁ CENA: 360 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2105

Další úspěšný román spisovatele Maxe Brookse, autora bestselleru Světová válka Z, který byl také zfilmován s hercem Bradem Pittem v hlavní roli.

- David Sedaris, autor bestselleru Calypso

Mistrovská směs společenské satiry, nad kterou se vám chce hlasitě smát, a hrůzy, ze které se vám ježí vlasy.

MAX BROOKS

- Josh Malerman, autor bestsellerů V pasti a Malorie.

BESTSE

OČITÉ SVĚDECTVÍ O ÚTOKU SESKVEČŮ U MT. RAINIER 9 7 8 8 0 7 4

1 3 4 5 9 3