ZRK2209 - Atentáty na Hitlera

Atentáty na Hitlera

The Hitler Assassination Attempts:

The Plots, Places and People that Almost Changed History

Copyright © John Grehan, 2022.

Atentáty na Hitlera Spiknutí, místa a lidé, kteří téměř změnili dějiny John Grehan

Šéfredaktorka: Ivana Vrajová Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová Překlad: Petr Kovařík DTP: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace) Obálka: Mgr. Petr Bernát

Copyright © ZONER a.s. Vydání první v roce 2022. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2209

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press

ZONER a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/

Atentáty na Hitlera

Spiknutí, místa a lidé, kteří téměř změnili dějiny

John Grehan

Obsah

Úvod 8

Kapitola 1 Pivnice Hofbräuhaus, Mnichov, socialističtí a komunističtí aktivisté, 4. listopadu 1921 24

Kapitola 2 Durynsko, 1923, osoby neznámé; Tübingen, 1923, osoby neznámé; Feldherrnhalle, Mnichov, 9. listopadu 1923, bavorská policie 28

Kapitola 3 Hotel Kaiserhof, Berlín, leden 1932, osoby neznámé 36

Kapitola 4 Vlak z Mnichova do Výmaru, 15. března 1932, osoby neznámé; Kurt Lutter, 4. března 1933, Königsberg; čeští nacionalisté, 20. března 1933, Tiergartenstraße, Mnichov 40

Kapitola 5 Chicago, Illinois, 19. prosince 1933, M. X. Kimball; Washington, 23. března 1933, Daniel Stern; Palaiseau, Francie, 18. února 1933, Ludwig Assner 46

Kapitola 6 Říšské kancléřství, jaro 1933, Josef Römer; Mnichov-Bad Wiessee, 30. června 1934, členové SA 54

Kapitola 7 Berghof, Obersalzberg, 1935, Heinrich Grunow; Berghof, Obersalzberg, 1935, Gruppenführer Kraus; Frankfurt, 1935, Helmut Mylius 59

Kapitola 8 Železniční most v Mannheimu, březen 1936, Franz Steinberg a Wolfgang Eberle; Norimberk, 21. prosince 1936, Helmut Hirsch; Berlínský sportovní palác, 1937, neznámá osoba

Kapitola 9 Mnichov, Maurice Bavaud, listopad 1938; Curych, Švýcarsko, Wilhelm Abegg, 1938 72

Kapitola 10 Říšské kancléřství, Berlín, Friedrich Heinz / Hans Oster, září 1938 77

Kapitola 11 Wilhelmshaven, čeští nacionalisté, 1. dubna 1939; britské velvyslanectví, Berlín, Plukovník Mason-MacFarlane, 20. dubna 1939 89

Kapitola 12 Restaurace Osteria Bavaria, Mnichov, Alexander Foote, srpen 1939 92

Kapitola 13 Vatikán, papež Pius XII, 1939–1940; Říšské kancléřství, Erich Kordt, listopad 1939; Švýcarsko, Ulrich von Hassell, 22. února 1940 96

Kapitola 14 Kolín nad Rýnem, Kurt Hammerstein-Equord, září 1939; Varšava, polská armáda, 5. října 1939 110

Kapitola 15 Bürgerbräukeller, Mnichov, Georg Elser, 8. listopadu 1939 114

Kapitola 16 Venlo, Holandsko, Sigismund Best & Richard Stevens, 9. listopadu 1939 119

Kapitola 17 Champs-Élysées, Paříž, RAF, 27. července 1940; Champs-Élysées, Paříž, Schwerin von Schwanenfeld & Hans von Voss, 21. května 1941; Lokalita neurčena, Helmuth von Moltke, 1941; Paříž, Hans-Victor von Salviati, 1942 126

Kapitola 18 Lympne, Anglie, Hans Baur, 25. března 1941 136

Kapitola 19 Moskva, Lev Knipper, říjen 1941; Orša, Bělorusko, sovětské letectvo, 13. listopadu 1941 142

Kapitola 20 Železnice z Dirschau do Konitz, polský odboj, 9. června 1942; Bydhošť, Bernard Drzyzga, 22. května 1943 150

Kapitola 21 Smolensk, Henning von Tresckow, 13. března 1943 156

Kapitola 22 Zbrojnice, Berlín, Rudolf von Gersdorff, 21. května 1943 168

Kapitola 23 Heinrich Himmler, Stockholm, 1943; Egon Hanfstaengl, Berghof, 1943 171

Kapitola 24 Poltava, Ukrajina, generál Hubert Lanz, 17. února 1943; „Werwolf“, Vinica, Dimitrij Medveděv, 1942 179

Kapitola 25 Axel Bussche-Streithorst, Vlčí doupě, 16. listopadu 1943 183

Kapitola 26 Berghof, Eberhard von Breitenbuch, 11. března 1944; Platterhof, Wirth, červenec 1944 191

Kapitola 27 Claus von Stauffenberg, Vlčí doupě, 15. července 1944 196

Kapitola 28 Claus von Stauffenberg, Vlčí doupě, 20. července 1944 200

Kapitola 29 Vídeň, „Vilmar“, 1941; Obersalzberg, Oddělení pro zvláštní operace (SOE), 1944 219

Kapitola 30 Zámek Klessheim, SOE, bez stanoveného data 228

Kapitola 31 Zámek Klessheim, Erwin Giesing, 1. října 1944 236

Kapitola 32 Berghof, letectvo USA, červen 1944; Berlín, Rupprecht Gehring, leden 1945 240

Kapitola 33 Vůdcův bunkr, Berlín, Albert Speer, únor 1945 243

Poznámky a odkazy 248 Informační zdroje 262 Rejstřík osob a míst 269

Železnice z Dirschau do Konitz, polský odboj, 9. června 1942; Bydhošť, Bernard Drzyzga, 22. května 1943

Invaze do Polska v roce 1939 udělala kandidáty na atentátníky v podstatě z celého národa. Rozdělení Československa v předchozím roce se setkalo s určitým mezinárodním uznáním, ale útok na Polsko už zašel příliš daleko. Pouhé dva dny poté, co německá vojska překročila polské hranice, vyhlásila Británie a následně Francie Německu válku. Mezinárodní dohody už neměly žádnou morální váhu. Jediné, na čem teď záleželo, bylo vítězství, protože po skončení války mají morální převahu pouze vítězové. Jakmile byly obvyklé morální zábrany pryč, Němci si s Poláky, které považovali za podlidi, dělali, co chtěli. Brutální zacházení, kterého se jim od okupantů dostávalo, vedlo velmi rychle k ustavení podzemnímu hnutí odporu, které se Británie snažila podpořit. Prostřednictvím SOE, britské tajné sabotážní a špionážní organizace, která vznikla v létě 1940, byly Polákům na padácích shazovány zbraně a spolupracující agenti. Uvádí se, že během války bylo do Polska vysazeno celkem 318 tajných agentů, a že bylo uskutečněno 485 výsadků, při nichž bylo dodáno 600 tun zbraní, munice a výbušnin (RAF při těchto misích ztratila sedmdesát pět letadel).1 Právě s částí tohoto materiálu se Poláci bránili. Čím víc Němci na Poláky útočili, tím víc se jim Poláci mstili. Pro německé úředníky všeho druhu se Polsko stalo velmi nebezpečným místem. V roce 1943 byl jen ve Varšavě každý den zabit v průměru jeden policista a tento počet se stále zvyšoval, až jich bylo zabíjeno kolem deseti denně. V první polovině roku 1944 bylo zabito více než 750 agentů gestapa a je zaznamenáno, že Němci v celé zemi utrpěli každý měsíc přes 1000 obětí.2

Mezi tisíci plánovanými atentáty byly nejméně dva, jejichž cílem bylo zlikvidovat Hitlera útokem na jeho vlak. V průběhu války mělo polské

odbojové hnutí vedené polskou Zemskou armádou na svědomí přibližně 6000 vykolejení vlaků a jeden z nich, na podzim roku 1941, mohl být inspirován SOE*. Akci provedla polská skupina, které SOE dodávala materiál, a jejímž záměrem bylo vykolejit všechny rychlíky, ne nutně Hitlerovy, projíždějící bývalým koridorem v Západním Prusku.

Shodou okolností byl polský odboj, že Hitlerův speciální vlak má projíždět místem, kde jeden z jeho oddílů položil několik kilogramů výbušnin. Hitlerův osobní vlak, který měl až do 31. ledna 1943, kdy byl přejmenován na „Brandenburg“, kódové označení „Amerika“, původně darovala Hitlerovi skupina vlivných průmyslníků. Postupem času se vyvinul nejen v prostředek pro přepravu Hitlera při oficiálních návštěvách hlav států ostatních fašistických zemí, ale i jako mobilní štáb při návštěvách na bojištích, kdy se z něj stal Führerhauptquartier.

Polská Zemská armáda byla organizována do oddílů po dvanácti mužích, z nichž jeden byl radista, šest odpovídalo za vlastní sabotáže – v tomto případě za kladení náloží – a zbývajících pět zajišťovalo místní ochranu. Oddíly byly vyzbrojeny různými zbraněmi od pistolí po kulomety. Krátkovlnné vysílačky radistů sloužily nejen ke komunikaci s velitelstvím a ostatními oddíly, ale také k odpalování náloží.3

Nálože se kladly přibližně dvacet až třicet minut před plánovaným průjezdem vlaku. Když vlak projížděl kolem, nálože byly odpáleny elektrickým proudem řízeným rádiovým přijímačem, který přijímal signál vzduchem z vysílače vzdáleného přibližně 400 metrů od trati.

Vše bylo tedy připraveno k tomu, aby Hitlerův vlak v předpokládaném místě a čase vykolejil, jenže německý vůdce měl opět štěstí, protože Führersonderzug neplánovaně zastavil na nedaleké stanici a umožnil tak průjezd jiného vlaku. Traduje se, že když vlak zastavil, Hitler hovořil se skupinou dánských dobrovolníků, kteří byli na cestě na východní frontu. Těch dvaadvacet minut, které tam strávil, mu dost možná zachránilo život.

O tom, jak blízko byl Hitler vážnému zranění nebo smrti, svědčí skutečnost, že vlak, který Führersonderzug předjížděl, v rychlosti vykolejil a při

* SOE – Special Operations Executive byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 založená na popud Winstona Churchilla během 2. světové války, zaměřená na vedení boje nestandardními metodami. Pozn. překl.

nehodě, která byla označena za „zničující“, zahynulo 430 Němců. Trvalo dva dny, než byly trosky z trati odklizeny. Konkrétněji zaznamenaný útok na Hitlerův vlak se odehrál v létě 1942. V té době už polský odboj vybudoval velmi účinnou organizaci, ale Hitlerovy návštěvy v Polsku byly krátké a zřídkavé a jeho cestovní plány byly přísně střeženým státním tajemstvím. Přesto se zdálo, že se Zemská armáda o Vůdcově pohybu dozvěděla. Bylo jasné, že večer 8. června 1942 pojede vlakem z Vlčího doupěte do Berlína. Hitlerův vlak nebyl snadným cílem. Amerika byla celá postavena z vysoce kvalitních svařovaných ocelových panelů. Vlak byl poháněn dvěma lokomotivami a jeho součástí byl komunikační vůz a dva protiletadlové vagony. Vždy byl přísně střežen speciálními jednotkami SS, což znamenalo, že na nádraží na něj nebylo možné zaútočit. Jedinou šancí Poláků bylo vykolejit ho, v čemž byla Zemská armáda velmi zběhlá.

Skupina Zemské armády kapitána Stanislava Leslkowského operovala v oblasti, kterou procházel úsek trati z Královce do Berlína. Při akci pod krycím názvem Vídeňská krev měl velet poručík Jan Szalewski dvěma skupinám, z nichž jedna měla přetnout železniční trať, zatímco druhá zajišťovala okolí.

Poláci, oblečení v ukradených uniformách Waffen-SS, se rozmístili poblíž trati a čekali na Ameriku. Bylo známo, že před vůdcovým vlakem vždy jede falešný vlak pro případ, že by na trati byly umístěny překážky. Přibližně ve 02:45 9. června projel kolem vlak, který byl považován za falešný, ale ve skutečnosti to byl obvyklý pravidelný spoj. Poláci pak rychle demontovali trať a stáhli se do nedalekého lesa, když se na dohled objevilo něco, co považovali za Führersonderzug.

Vlak vyletěl z trati a sjel z náspu. Když se konečně zastavil a přeživší němečtí vojáci se vyškrábali ven, Poláci se na ně vrhli. Němci, považovaní za příslušníky SS-Leibstabdarte, Hitlerovy tělesné stráže, se ukázali být pro Szalewského muže příliš silní a ti byli nuceni ustoupit.

Poláci věřili, že akce byla úspěšná a že byl Hitler zabit, ačkoli pro to neměli žádné důkazy. Přestože při havárii a následné přestřelce zahynulo velké množství Němců, Adolf Hitler mezi nimi nebyl.

Co přesně se té noci stalo, není zdaleka jasné. Na trati mezi Dirschau (Tczew) a Konitzem (Chojnice) došlo v inkriminovanou noc zcela jistě

k nehodě. Faktem také je, že Hitler měl tu noc v úmyslu cestovat do Berlína. Měl se zúčastnit státního pohřbu Reinharda Heydricha, který byl shodou okolností napaden českými agenty vycvičenými SOE, kteří na jeho vůz hodili bombu a na následky zranění, která utrpěl 4. června, zemřel.

Hitler opět unikl smrti jen o vlásek díky náhodné změně plánu. Podle všeho na poslední chvíli se rozhodl přerušit cestu v Marienbergu, aby se setkal s gauleiterem (zemským hejtmanem) Gdaňsku Albertem Forsterem.4

Podrobnější informace o této vlakové nehodě poskytl Bruno Zwarra. Krátce po útoku měl jet vlakem do Gdaňsku a šel si k pokladně vyzvednout volnou jízdenku, na kterou měl nárok. Trasa, kterou mu paní v pokladně poradila, vedla oklikou přes Štětín (Szczecin). To znamenalo, že by Zwarra do Gdaňsku dorazil až po půlnoci. Požádal tedy o změnu trasy, ale pokladní „se na mě podívala s poněkud zvláštním výrazem a klidným hlasem mi poradila, abych jel přes Štětín, protože druhá trasa je nebezpečná. Byl jsem naprosto překvapen, ale podle výrazu té mladé ženy jsem usoudil, že asi nežertuje“.

Zwarrovi poté došlo, proč byl varován, aby nejkratší cestou nejel. „Všichni mluvili o atentátu na rychlík, který se odehrál v noci z 8. na 9. června 1942 v obci Strych… Nebyl to jen tak ledajaký útok, nýbrž útok na samotného Hitlera!“

Záhadou ovšem je, jak se Poláci o Hitlerových pohybech dozvěděli. Počet zaměstnanců železnice, kteří znali trasu a časy odjezdů a příjezdů, byl omezen na naprosté minimum a na konci cesty byly všechny písemné rozkazy, jízdní řády a dokumenty, které byly rozdány pověřeným osobám, shromážděny, spočítány a poté zničeny, aby se znemožnilo plánování budoucích útoků na stejné trase.5

Navzdory těmto opatřením tvrdila telefonistka Zofia Ryszkowská z nádraží Koscierzyna, že četla tajnou zprávu, která varovala železniční policii, jež střežila všechny vjezdy a výjezdy z tunelů, podchody, mosty a schodiště, aby byla připravena na průjezd vůdcova speciálního vlaku. Žofie tuto informaci předala Stanislawu Lesikowskému; tím byla past nastražena.

Němci zatkli téměř všechny muže ve Strychu (celkem asi 100 osob) a některé z nich poslali do koncentračního tábora Stutthof, přestože se na incidentu nikdo z obyvatel nepodílel. Den po incidentu nabídla zvláštní komise Hlavního bezpečnostního úřadu Říše za informace o pachatelích velmi vysokou odměnu (různé zdroje uvádějí částky od 100 000

do 250 000 marek). Určitým náznakem vážnosti, jakou Němci incidentu přikládali, může být skutečnost, že v té době stál průměrný rodinný dům kolem 15 000 marek.

K účasti na útoku se Němcům přiznal pouze jediný muž, Maksymilian Drobinski. Přiznal se (pravděpodobně při mučení), že byl jedním z Poláků oblečených do ukradených uniforem Waffen-SS. Byl oběšen. Stejný osud potkal za partyzánskou činnost i Stanistawa Lesikowského, který zemřel na šibenici v létě 1944 ve Stutthofu. Památník vykolejení stojí u trati ve Strychu a na hlavní silnici vedoucí do města.

Uvádí se také, že další plán na zničení Führersonderzugu v Polsku uskutečnila na jaře 1943 poblíž Bydhoště zvláštní složka polské Zemské armády, zvaná Zagra-Lin, jejímž úkolem bylo provádět sabotáže a podvratnou činnost v Německu i na polských územích připojených k Říši. Tato jednotka dosáhla značného věhlasu díky kladení bomb v Berlíně, včetně útoku na nádraží na Friedrichstrasse 10. dubna 1943. Bomba explodovala, když na nástupišti zastavily dva německé vojenské vlaky. Čtrnáct lidí zemřelo a šedesát bylo zraněno. Hitler nařídil Himmlerovi, aby převzal osobní dohled nad vyšetřováním. Za hlavu každého z pachatelů byla vypsána odměna 10 000 marek, nikdo ale nebyl zatčen.

Velitelem skupiny Zagra-Lin byl Bernard Drzyzga, který žil v Bydhošti. Narodil se v Berlíně, uměl dobře německy a s Němci ve městě, včetně lidí, kteří zde zastávali významné funkce, udržoval řadu společenských kontaktů. V květnu 1943 ho důstojník SS Rudolf Teschke informoval, že za dva dny má Bydhoští projíždět Hitler.

Drzyzga si uvědomil, že pokud chce na Hitlerův vlak zaútočit, musí jednat rychle. Věděl, že pokud bude žádat o povolení k akci proti Hitlerovi velitelství Zemské armády, příležitost bude promarněna, a proto se rozhodl provést útok bez konzultace s nadřízenými.

Vybral si místo osm kilometrů od bydhošťského nádraží, v zatáčce železniční trati těsně před hustým lesem. Dvě silná výbušná zařízení byla zakopána pod kolejemi v hloubce asi čtyřiceti centimetrů, asi šest metrů od sebe. Tato zařízení měla být odpálena na dálku prostřednictvím elektrického proudu. Polský železničář na přejezdu osm kilometrů od hlavního nádraží v Bydhošti a kilometr od místa činu měl dát smluvený signál, jakmile se Führersonderzug6 přiblíží.

V danou dobu a v daný den, což bylo zřejmě 22. května, viděl Drzyzga světla přijíždějícího vlaku, ale železničář nedal žádné znamení. Byl to nákladní vlak. Drzyzga čekal ještě asi hodinu, ale po Hitlerově vlaku nebylo ani vidu ani slechu. Pokud jsou podrobnosti tohoto příběhu správné, Vůdce opět změnil své cestovní plány a obelstil smrt.7

Smolensk, Henning von Tresckow, 13. března 1943

Válka na východní frontě byla barbarská a krvavá, přesně jak předpovídal Hitler a jak se jeho generálové obávali, a obě strany neměly příliš slitování. V této největší vojenské konfrontaci v dějinách mělo přijít o život kolem třiceti milionů lidí, a to v důsledku bojů, hladovění, nemocí a masového vraždění.

Většinu těchto obětí tvořilo civilní obyvatelstvo sovětských států a Polska, které se stalo obětí svévolných deportací a hromadných poprav. Německým velitelům byly vydány rozkazy, že „v boji nebo při pokusech o útěk mají být partyzáni nemilosrdně likvidováni“, a všechny útoky civilního obyvatelstva proti vojákům wehrmachtu měly být „potlačeny armádou na místě za použití krajních opatření až do [zničení] útočníků“. Instrukce vydané vrchním velením Wehrmachtu obsahovaly i toto prohlášení: „Každý důstojník německé okupační správy na východě bude v budoucnu oprávněn provést popravu (popravy) bez soudu, bez jakýchkoli formalit, na každé osobě podezřelé z nepřátelského postoje vůči Němcům.“

Tato opatření a zacházení s nevinnými, neozbrojenými civilisty a bezmocnými válečnými zajatci vyvolaly u mnoha německých důstojníků zděšení. Někteří z nich, kteří s nelibostí snášeli extrémy nacistické strany, teď byli tím, čeho byli svědky, naprosto znechuceni. I obyčejní slušní muži viděli, že jsou spoluviníky těchto excesů.

Příkladem scén, které mnohé Němce tak šokovaly, je svědectví majora Axela von dem Bussche z podzimu 1942, kdy projížděl kolem letiště u vesnice Dubno západně od řeky Dněpr na Ukrajině:

Před jámou stáli nazí lidé, muži, ženy, starci, děti. Seřadili se do naprosto pravidelné fronty, jako když se stojí fronta na mléko a chleba.

Claus von Stauffenberg, Vlčí doupě, 15. července 1944

Teď, když už byly konec války i německá porážka nevyhnutelné, spiklenci uvažovali, zda už není příliš pozdě. Beck si to každopádně myslel a v květnu truchlivě prohlásil: „Nemá to smysl. Nic nás už nezachrání.“ Podobný názor měli i další. Vzhledem k tomu, že porážka byla nevyhnutelná, pochybovali, zda by armáda nebo lid podpořili vzpouru, která by nejspíš zánik Německa ještě urychlila.1 Odpověď poskytl Tresckow:

O atentát je třeba se pokusit za každou cenu. I kdyby se nepodařil, v Berlíně musí dojít k pokusu o převzetí moci. Teď už nejde o praktický účel převratu, ale o to, aby se světu a dějinám dokázalo, že se lidé z hnutí odporu odhodlali k rozhodujícímu kroku. Ve srovnání s tímto cílem nemá nic jiného význam.2

Kunrat von Hammerstein souhlasil s tím, že zabití Hitlera v této fázi války bude pouhým gestem, ale Schulenburgovi sdělil, že to bude „gesto velmi důležité. Očistit se zevnitř je pro nás a naše místo ve světě nejdůležitější, a to i na poslední chvíli“.3

Hrabě Molke a další o vhodnosti zabití Hitlera v této pozdní fázi pochybovali a domnívali se, že by bylo lepší, kdyby si „hořký kalich naprosté porážky a kapitulace Německa“ vypil raději Hitler než nový režim. Velkou překážkou bylo trvání Spojenců na bezpodmínečné kapitulaci. Ať už Hitler žil či ne, výsledek pro Německo byl stejný.

Jediný rozdíl mohl být v tom, že v případě odstavení Hitlera od moci by válka mohla skončit dřív. Německý historik Joachim Fest to viděl tak, že v červenci 1944 bylo jedinou zbývající ambicí spiklenců zachránit před hrozící katastrofou co nejvíce německé „podstaty“.4 Olbricht měl v tomto

ohledu jasno: „Tolik statečných vojáků umírá na všech frontách, nakonec zbytečně. I my musíme být připraveni za Německo zemřít“.5 Pokud však chtěli ve spiknutí pokračovat, museli jednat rychle, zejména proto, že panovaly obavy, že Himmlerovo gestapo všechny zúčastněné nejspíš pozatýká, jakmile se mu to bude hodit (i když bylo pravděpodobnější, že Himmler čekal, až spiklenci Hitlera odstraní, a teprve pak se sám bude ucházet o moc). V berlínské společnosti se totiž již šířily zvěsti o pokusu o svržení režimu – spiknutí se prostě vleklo tak dlouho, že o něm už vědělo příliš mnoho lidí.

Naštěstí pro spiklence byl Stauffenberg 1. června 1944 převelen z Olbrichtova štábu do Frommova a stal se náčelníkem štábu Záložní armády. Jako velitel Záložní armády se Fromm často účastnil Hitlerových vojenských konferencí, kde podával zprávy o stavu vojsk, a náčelník štábu ho obvykle doprovázel. To znamenalo, že Stauffenberg bude mít s Hitlerem úzký a přímý kontakt. Od svého jmenování Stauffenberg věděl, že atentátníkem bude právě on.

Jaké Německo po Hitlerově smrti vznikne, zůstávalo nevyřešeno, jak se ukázalo na schůzce civilních vůdců spiknutí v berlínském hotelu Esplanade 16. června 1944, kde se spiklenci dohadovali o formě vlády a o tom, jakou společnost si po válce přejí. Navzdory velké rozdílnosti názorů bylo do 19. června vypracováno memorandum, které měl Trott zu Soltz, jenž měl být hlavním vyjednavačem se Spojenci, předložit britským zástupcům ve Stockholmu. V něm byla uvedena očekávání odbojářů po chystaném převratu. Obsahovalo deset bodů a jednalo se o snůšku prázdných floskulí, jejichž jediným smyslem bylo vyhovět všem frakcím spiknutí. Klíčovými body, které by Spojenci nikdy nepřijali, bylo: že nový režim „nemůže za žádných okolností spolupracovat se Spojenci na základě „bezpodmínečné kapitulace“; že po dobu několika týdnů nebo měsíců po změně režimu nedojde k invazi spojeneckých vojsk na území Německa, aby nová vláda mohla „stabilizovat svou vnitřní a vnější moc“; a že válečné zločiny musí být souzeny pouze německými soudy na německém území.6

Aby byl plán úspěšný, musel být převrat proveden rychle, protože nový režim musel úplně ovládnout Berlín a další důležitá města dřív, než se na veřejnost dostanou opačné informace o tom, kdo Hitlera skutečně zavraždil. Bylo proto nezbytné, aby byl Hitler zavražděn mimo Berlín. Protože

Stauffenberg nemohl jednoduše přijít s pistolí a Hitlera zastřelit, jak zjistil Breitenbuch, jediným možným způsobem, jak vůdce zabít, bylo nastražit bombu; a nastražit ji tak blízko něj, aby jeho smrt byla jistá.

Když se Stauffenberg dozvěděl, že se s ním chce Hitler sejít na Berghofu, aby s ním projednal přesun patnácti nově zformovaných granátnických divizí na východní frontu a pokusil se zadržet ruský postup, věděl, že přišla jeho šance. Dne 11. července odletěl Stauffenberg do Berchtesgadenu s výbušninou v kufříku a oznámil svým spoluspiklencům, že už brzy přistoupí k činu. Následně Olbricht povolal do Berlína polního maršála Joba Wilhelma Georga Erdmanna Erwina von Witzlebena, nejvýše postaveného člena spiknutí, a Ericha Hoepnera, aby byli připraveni převzít své role při převratu. Do „zvláštní služby“ bylo povoláno dvacet spojařských důstojníků.

Vše bylo nachystáno, všichni byli připraveni. Stauffenberg si vzal výbušniny s sebou na Berghof už o pět dní dřív, 6. července, možná proto, aby zjistil, jak je atentát proveditelný. Na této schůzce byla jen hrstka mužů včetně Himmlera a Göringa. Jeho vypouklá aktovka z prasečí kůže nevzbudila žádný zvláštní zájem a nebyla prohledána.

Tentokrát měl v úmyslu úkol, který mu byl předurčen, konečně splnit. Nic se ale nestalo. Stauffenberg se po diskusi s některými dalšími spiklenci rozhodl, že současně s Hitlerem musí být odstraněni také Himmler a Göring, aby nebylo možné, že se někdo z nich bude úspěšně ucházet o vedení země. Ani jeden nebyl přítomen a Stauffenberg se i se svými výbušninami vrátil do Berlína.

Stauffenberg však viděl, že se stal důvěryhodnou osobou a že může nosit výbušniny v kufříku, aniž by byl prohledáván. Věděl také, že další příležitost se časem naskytne. Čas však spiklencům chyběl a v jejich snaze zabít Hitlera byla znát jistá míra zoufalství.

15. července Stauffenberg odletěl na další schůzku s Hitlerem, tentokrát však do Vlčího doupěte. Opět měl u sebe kufřík, v němž byly dvě kilové desky z plastické trhaviny ukryté pod čistou košilí.

Po snídani s polním maršálem Wilhelmem Keitelem se zúčastnil řady krátkých schůzek v Hitlerově konferenčním sále, ale stejně jako 11. července nebyl Stauffenberg schopen atentát provést. Důvodem bylo podle všeho nastavení rozbušky. Před nastavením rozbušky, dalšího zařízení britské výroby, si Stauffenberg musel být nejen jistý, že Hitler bude přítomen, ale že

bude stále přítomen i v okamžiku, kdy bomba vybuchne. Součástí tohoto problému bylo, jak jsme už viděli, že rozbuška pracuje mnohem rychleji v teplejším počasí než v chladu, takže bylo obtížné přesně určit, kdy bomba pravděpodobně vybuchne.

Himmler ani Göring opět nebyli přítomni, a tak se Stauffenberg při vhodné příležitosti vytratil a zavolal do Berlína, kde spiklenci čekali na zprávu o Hitlerově smrti. Jeho hovor přijal plukovník Mertz von Quirnheim, který se Becka a Olbrichta zeptal, co má Stauffenberg udělat. Stauffenbergovi bylo řečeno, aby se stáhl, ale v té době už se tlak opakovaných přerušovaných pokusů ukázal být pro statečného důstojníka příliš velkým soustem, a tak se zeptal von Quirnheima, co si o tom myslí on osobně, a dostal odpověď: „Udělejte to.“

Stauffenberg se vrátil do konferenční místnosti, odhodlaný konečně Hitlera odpálit do horoucích pekel, jenže kufr byl pryč! Horečně se rozhlížel po místnosti, když do ní s kufříkem vešel jeho spoluspiklenec generálmajor Helmut Stieff. Na spuštění rozbušky už nebyl čas a Hitler opustil místnost a získal tak několik dalších dní.

Bylo rozhodnuto, že rozkazy pro Valkýru budou vydány dvě hodiny před předpokládaným atentátem, aby se armádní jednotky dostaly na místo a mohly odříznout Berlín. Spiklenci si byli natolik jisti, že tentokrát k atentátu dojde, že rozkazy pro první fázi Valkýry („Vnitřní nepokoje“)7 byly vydány podle plánu a dávaly pokyn k mobilizaci jednotek Záložní armády. Tyto rozkazy musely být rychle zrušeny, než se o nich dozví některý z Hitlerových nohsledů.

Ačkoli jeden incident se dal vysvětlit jako cvičení, které mělo prověřit účinnost skutečných opatření Valkýry, spiklenci věděli, že další podobné selhání nemohou riskovat. Naštěstí 19. července dostal Stauffenberg rozkaz, aby se následujícího dne setkal s Hitlerem ve Vlčím doupěti, tentokrát proto, aby vůdce seznámil se stavem připravenosti patnácti nových divizí, které měl předtím sestavit z klesajícího počtu dostupných jednotek. Po debaklu z 15. července bylo dohodnuto, že atentát se uskuteční bez ohledu na to, zda budou Himmler nebo Göring přítomni. Vzhledem ke krátké lhůtě, kterou Stauffenberg dostal, nebyl v Berlíně čas na důkladné přípravy, které byly k hladkému provedení převratu nutné. Důsledky tohoto kroku by se ukázaly jako fatální, ovšem nikoliv pro Hitlera.

Claus von Stauffenberg, Vlčí doupě, 20. července 1944

Stauffenberg se 20. července 1944 brzy ráno probudil a začal se připravovat na nadcházející významný den. Předchozího dne byla většina vůdců spiknutí upozorněna, že tentokrát se atentát určitě uskuteční, a Stauffenbergův štáb vydal instrukce všem, kdo měli v puči sehrát zásadní roli.

Jakmile se Stauffenberg umyl, oholil a oblékl, přišel za ním jeho řidič, desátník Karl Schweizer, který Stauffenbergovi předchozího odpoledne přivezl ne jeden, ale dva stejné kufříky s bombami z místa, kde je uschoval plukovník Fritz von der Lancken. Tentokrát nemohlo dojít k omylu.

Spolu se Stauffenbergovým bratrem Bertholdem je Schweizer odvezl služebním vozem na letiště v Rangsdorfu, kde se setkali se Stauffenbergovým pobočníkem a spoluspiklencem Wernerem von Haeftenem a jeho bratrem Berndem. Nastoupili do kurýrního letadla generálního kvartýrního velitele armády (Kurierflugzeug des Generalquartiermeisters des Heeres). S nimi do Vlčího doupěte letěli také generálmajor Helmut Stieff a jeho pobočník major Roll, kteří byli na cestě do Mauerwaldu. Letadlo odstartovalo krátce po sedmé hodině ráno.1

Heinkel He 111 přistál v Rastenburgu krátce po desáté hodině a účastníci na palubě byli odvezeni štábním autem do Vlčího doupěte. Stauffenberg poté posnídal s adjutantem velitele tábora, kapitánem Leonhardem von Mollendorffem, v Casinu 2 (jídelně 2). Stauffenberg měl u sebe pouze papíry, které potřeboval pro hlášení, jež měl podat. Obě bomby byly ukryty v Haeftenově kufříku, přičemž plán byl takový, že se oba muži před poradou s Hitlerem sejdou a kufříky si vymění.2

V jedenáct hodin se Stauffenberg zúčastnil první dnešní schůzky s náčelníkem organizačního oddělení Vrchního velení wehrmachtu, generálem

V tom náhle padly od vchodu do sálu směrem k pódiu dva výstřely z pistole a poté se rozpoutala divoká střelba. Srdce skoro jásalo při takovém osvěžení starých zážitků z války. Kdo střílel, to se již nedalo z mého místa zjistit, lze jen konstatovat, že od tohoto okamžiku zběsilost mých krvácejících hochů ještě vzrostla, až nakonec přemohli i poslední narušitele a vyhnali je ze sálu. Hitlerův vlastní popis prvního pokusu o atentát v pivnici Hofbräuhaus, Mnichov, listopad 1921

Znám Hitlerovy každodenní zvyky. Vím například, že staví novou silnici do Berchtesgadenu – vlastně ji už dokončili – a vím také, že v současném stavu neumožňuje rychlou jízdu. Teď je na cestě ostrá zatáčka, v níž Hitlerovo auto zpomalí na patnáct kilometrů v hodině. Člověk ukrytý vedle silnice s puškou nemusí ani být zkušený střelec, pohyblivý cíl trefí snadno. A to je moje strategie. Je to v divočině a následný útěk by nebyl obtížný. Údajné spiknutí Heinricha Grunowa, 1935

Když jsem se probral, viděl jsem kolem sebe kusy dřeva a skla. Vrávoravě jsem se postavil na nohy, vylezl jsem oknem a pak oběhl domek k hlavním dveřím. V hlavě mi hučelo, byl jsem ohluchlý a krvácel jsem z hlavy a krku. Ve dveřích mě přivítal strašlivý výjev. Těžce zranění důstojníci leželi na podlaze, další se motali kolem a padali na zem. Nicolaus von Below, důstojník Luftwaffe a Hitlerův pobočník, Wolfsschanze, 20. července 1944