ZRK2211 - 50 bitev, které změnily svět

50 Battles That Changed the World

The Conflicts That Most Influenced the Course of History Text copyright © 2022 by William Weir

50 bitev, které změnily svět

Od bitvy u Marathónu po ofenzívu Tet William Weir

Šéfredaktorka: Ivana Vrajová Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová Překlad: Renata Šerek DTP: Petr Bernát (dle originálu publikace) Obálka: Marek Bílý

Copyright © ZONER a.s. Vydání první v roce 2023. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2211

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/ ISBN 978-80-7413-526-2

OBSAH

Marathón, 490 př. n. l. ..................................................................9

Povstání Níká, 532 ......................................................................16 Bunker Hill, 1775 .......................................................................23 Arbela, 331 př. n. l. .....................................................................31 Hattín, 1187 ...............................................................................38 Díu, 1509 ...................................................................................46 Bitva o Británii, 1940 ..................................................................55 Cařihrad, část I., 1203 .................................................................61 Cušima, 1905 ..............................................................................69 Saratoga, 1777 ............................................................................75 Valmy, 1792 ................................................................................83 Adrianopol, 378 ..........................................................................87 Midway, 1942 .............................................................................93 Hastings, 1066 ..........................................................................101

Tenochtitlán, 1520–21 ..............................................................108

Stalingrad, 1942 ........................................................................125 Busta Gallorum, 552 .................................................................135 Lech, 955 ..................................................................................144 Dublin, 1916 ............................................................................150 Emauzy, 166 .............................................................................164 Jarmúk, 636 ..............................................................................170 Bitva o Atlantik, 1939–1945 .....................................................176 Kann, 216 př. n. l. .....................................................................187 Malplaquet, 1709 ......................................................................200

Karrhy, 53 př. n. l. .....................................................................209 Cařihrad, část II., 1453 .............................................................217 Armada, 1588 ...........................................................................225 Marna, 1914 .............................................................................234 Rhodos a Malta, 1522 a 1565 ...................................................242 Tours, 732 .................................................................................257 Tanga, 1914 ..............................................................................264 Chalons, 451 .............................................................................274 Las Navas de Tolosa, 1212 .........................................................282 Gupta, 1180 ..............................................................................291 Chickamauga,1863 ...................................................................299 Lepanto, 1571 ...........................................................................314 New Orleans, 1814 ...................................................................322 Petrohrad, 1917 ........................................................................337 Francie, 1918 ............................................................................342 Alamo a San Jacinto, 1836 ........................................................352 Wu-Sung, 1862 .........................................................................361 Waterloo, 1815 .........................................................................372 Al-Qâdisiyya, 637 .....................................................................380 Kazaň, 1552 ..............................................................................387 Lützen, 1632 .............................................................................397 Mamala Bay, 1898.....................................................................411 Ofenzíva Tet, 1968 ....................................................................421 Řím, 390 př. n. l........................................................................429 Sedan, 1870 ..............................................................................435 Poltava, 1709 ............................................................................448 Seznam dalších bitev, které stojí za zmínku ................................455 Biografický slovníček .................................................................461 Chronologické řazení ................................................................471 Seznam použité literatury ..........................................................476 O autorovi.................................................................................488

PŘEDMLUVA

Každý pokus vyjmenovat padesát nejdůležitějších bitev v dějinách je nutně velmi subjektivní. Navíc seřadit je podle jejich významu již překračuje hranice opovážlivosti. Přesto se lidé snaží řadit důležité bitvy již od dob právníka sira Edwarda Creasyho, který vyučoval historii již před více než půl druhým stoletím. Dalších pokusů se ujali profesionální vojáci, generál J. F. C. Fuller a kapitán B. H. Liddell Hart, který byl zraněn plynem již v rané fázi své kariéry, a proto musel opustit armádu a stal se novinářem, a Fletcher Pratt, spisovatel z povolání. Každý z nich měl svůj nezaměnitelný přínos. Fuller se velmi dobře vyznal v pozemních bitvách. Příliš se nezajímal o námořní bitvy a téměř vůbec se nevěnoval bitvám vzdušných sil. Liddell Hart zase prosazoval svoji strategickou teorii, a to výhodnost nepřímého přístupu. On a trochu také Fuller oslavují a prosazují spíše malé a vysoce vytrénované armády než armády masové, jaké známe z každé velké války až do Velké francouzské revoluce. Prattova kniha The Battles that Changed History má výrazný nádech slaného vzduchu, přestože většina bitev, o kterých v ní píše, byla pozemních. Také se otevřeně hlásí k prozápadnímu přístupu.

„Jedna z nejpozoruhodnějších vlastností západní kultury je schopnost dosahovat velkých válečných úspěchů. Může to být rozhodující faktor a důvod, proč nakonec tato kultura ovládla celý svět. Ne proto, že by Dálný východ nebo Afrika chyběly ve velkých bitvách nebo neměly

velká vítězství, ale jejich výsledky měly daleko menší trvání v běhu dějin.“

Může být náročné přesvědčit Rusko, že Čingischánovo vítězství a následné podrobení a izolace jeho území po dobu tří století nemělo velký dopad na běh dějin. A pokud uvážíme, že vítězství Mongolů přineslo do Evropy čínské inovace, jako je levný papír, písmo, astroláb a střelný prach, bude těžké přesvědčit i kohokoli dalšího. V této knize se snažím vyvarovat takových zjednodušení. Přesto je důležité zvážit, kdo jsme a kde se nacházíme. Co je důležité pro autora, Američana žijícího na přelomu 20. a 21. století, a jeho čtenáře, zajisté nebude důležité pro Číňana ve 13. století.

Bylo jednoduché vyvarovat se zjednodušení u kteréhokoli vojenského tématu. Jsem synem důstojníka amerického námořnictva a otcem důstojníka amerického letectva, sám jsem zapřisáhlý civilista. To, že jsem sloužil jako válečná zpravodaj a plukovní informační poddůstojník pro veřejnost v korejské válce, mi umožnilo získat daleko širší záběr, než má mnohý pěšák, avšak hlavní věc, kterou jsem se naučil, bylo bezpečně poznat, kdy sklopit hlavu. Něco málo z armády ve mně ale určitě zůstalo. Velké množství článků, které jsem napsal, se týkalo vojenských dějin a zbraní. Jedna z mých dřívějších knih, Fatal Victories (Osudová vítězství), byla celá o dějinách vojenství. Další, Written With Lead (Psáno olovem), je o slavných amerických přestřelkách a zahrnuje události jako bitvu u Saratogy nebo Custerův poslední boj. A ta poslední, A Well Regulated Militia (Dobře řízená milice), se věnuje dějinám americké milice.

Každá bitva má svůj vliv na dějiny. Jak tedy vybrat ty, jejichž vliv byl největší?

Pro výběr těch nejdůležitějších jsem zvolil tato kritéria: Jak velkou změnu bitva způsobila a jak hluboce nás tato změna zasáhla?

V podstatě to znamená – co je pro nás skutečně důležité a jak jsme se rozhodli to využít. Mnozí budou klást svobodu a demokracii

vysoko na seznam vytoužených věcí. Proto si Marathón, který jako první udržel demokracii, zaslouží první místo. Pořádek oproti chaosu je také velmi žádaný. Justinián, Narses a Belisarius potlačili povstání Níká a umožnili vznik nejpoužívanějšího právního řádu na světě. Bitva u Bunker Hill a v poněkud menší míře i bitva u Saratogy zajistily nezávislost Spojeným státům americkým. Stejně tak nepřímo přispělo Jacksonovo vítězství v New Orleansu. Vítězství Spojenců ve 2. světové válce, a zvláště v bitvě o Británii, bylo na dlouhou dobu posledním bojem o zajištění demokracie. Druhou možností je sledovat dějinné proudy. Staří Řekové viděli široce pojaté dějiny jako neustálý souboj Západu s Východem. To je jistě zajímavý pohled. Na světě máme v podstatě dvě hlavní kultury: kulturu Západu a kulturu Východu. Do té první patřilo vše od pravoslavné kultury Ruska až po sekulární kulturu Spojených států. Do druhé zase náleží vše patřící k Dálnému východu, tedy kultury Číny a Japonska, které jsou navzdory modernímu nátěru hluboce nezápadní, a různé další kultury, které patří k islámskému světu. Ani jedna z těchto odlišných kultur nebyla schopna pohltit tu druhou, i když se o to v minulosti pokoušely. Tyto pokusy začínají u Marathónu a pokračují přes Alexandra, Crassa až k zjevně nekonečným konfliktům mezi křesťanstvím a islámem. Západ nepohltil Východ, ale ovládl ho. Napomohla tomu řada rozhodujících bitev. U portugalské kolonie Díu v Indickém oceánu portugalští námořníci zničili v roce 1509 muslimské loďstvo. Oslabilo to vzkvétající arabský obchod s Indií a Čínou. Islámský svět začal ekonomicky upadat. O 10 let později se Hernán Cortés vylodil v Mexiku. A po dvou letech dobyl Evropan poprvé od dob Alexandra Velikého mimoevropskou říši a otevřel obchodní cestu na Dálný východ přes Tichý oceán. Dobytím Kazaně ruskými vojsky v roce 1552 započaly evropské kontinentální výpravy na Dálný východ. O generaci později porážka španělského vojska inspirovala Angličany k expanzi směrem na západ přes Atlantik až do severní Ameriky.

Zdá se, že nejnovějším trendem ve světových dějinách je konec politické nadvlády Západu. V roce 1940 existovala v Africe pouze jediná nezávislá země. Zbytek kontinentu ovládala Evropa. V dnešní době už v Africe nejsou žádné kolonie. Evropané také vlastnili většinu ostrovů na Dálném východě kromě čínských, japonských a japonské kolonie Koreje. V dnešní době už nevlastní žádné. Americká válka za nezávislost svým způsobem započala ve světě určitý trend. Spojené státy se staly první nezávislou zemí v Novém světě a ostatní Američany postupně následovali. V roce 1905 ukázal japonský admirál Tógó, že příslušníci jiné než bílé rasy vybavení moderní technologií dokážou porazit i příslušníky bílé rasy s podobným vybavením. V roce 1915 černí afričtí vojáci pod velením podplukovníka von Lettowa-Vorbecka dokázali, že se v boji muže proti muži vyrovnají bílým vojákům. Žádná z koloniálních zemí si však nemohla dovolit vojenské vybavení v takové kvalitě, v jaké si ho mohli dovolit Japonci. Ze všech zemí až evropské Irsko všem ukázalo, jak může menší a slabší národ získat nezávislost na větším a silnějším. A podobných zvratů jsou dějiny plné.

BITVA 13

MIDWAY, 1942

JAMAMOTO

Kdo bojoval: Američané (Raymond Ames Spruance a Frank Jack Fletcher) proti Japoncům (Isoroku Jamamoto a Čúiči Nagumo) O co šlo: O přežití statutu velmoci Spojených států „Když mi řeknou, že mám bojovat bez ohledu na následky, budu šest měsíců běhat jako divý, ale nevěřím, že bych to zvládl i druhý nebo třetí rok,“ řekl admirál Isoroku Jamamoto princi Konoye Fumimarovi, tehdejšímu premiérovi Japonska. Jamamoto byl velitelem japonského spojeného loďstva a operačním velitelem japonského námořnictva. Teoreticky byl mužem zodpovědným za provedení plánů vypracovaných generálním štábem námořnictva. Ve skutečnosti ale také sám plánoval. Jeho nejznámějším plánem byl útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Prosadil ho přes nejrůznější překážky, v nichž nemalou roli hrál generální štáb námořnictva. Zavedl nové druhy výcviku pro japonské letce, inspiroval vývoj nových typů bomb a torpéd a vyhrál první námořní bitvu, v níž se soupeřící lodě nikdy nepřiblížily k pobřeží na vzdálenost menší než 160 kilometrů. Zvítězil drtivě. Všechny bitevní lodě tichomořské flotily amerického námořnictva byly vyřazeny.

Kvůli Pearl Harboru a kvůli šéfovi námořní pěchoty admirálu Ernestu Kingovi, který shromáždil všechny nejnovější americké bitevní lodě na východním pobřeží, kotvilo největší námořnictvo na světě na druhé straně největšího světového oceánu. Jak předpovídal, Jamamoto řádil jako utržený ze řetězu. Jeho lodě přepravovaly japonské vojáky na Filipíny, do Malajsie, Barmy a do Nizozemské východní Indie. Britové vyslali bitevní loď a bitevní křižník Prince Wales a Repulse na Dálný východ, a jakmile dorazily, Japonci je potopili. Singapur, „Gibraltar Východu“, kapituloval 13. února 1942 po týdenních bojích. 5. května Japonci obsadili Corregidor, čímž dokončili dobytí Filipín. V Port Moresby na Nové Guineji, který dělila od pobřeží Austrálie jen velmi úzká úžina, byly přípravy na vylodění v plném proudu. Zdálo se, že Jamamoto byl příliš pesimistický, když informoval Konoyeho. Japonsko mohlo vyhrát válku dřív, než se obrovský americký průmyslový gigant odhodlal převážit misky vah. Jenže pak se na cestě k vítězství objevilo několik trhlin. Jedna z nich byla nepatrná, americký nálet na Tokio vedený Jimmym Doolittlem, slavným americkým leteckým závodníkem. Nezpůsobil téměř žádné škody, ale v Japonsku vyvolal zděšení. Druhá byla mnohem větší, japonské a americké letadlové lodě se střetly v Korálovém moři. Američané přišli o jednu velkou letadlovou loď, Japonci o jednu malou. Japonsko si připsalo další vítězství. Ale jedna velká japonská letadlová loď byla tak vážně poškozena, že byla na několik měsíců vyřazena z provozu. Druhá přišla téměř o všechna svá letadla. Operace v Port Moresby byla odložena, jak se ukázalo, na neurčito.

Neúspěch na jihu pomohl, stejně jako bombardování Tokia, Jamamotovi prosadit svůj záměr na zničení amerického námořnictva. Jamamoto plánoval přivést Američany do bitvy ve středním Pacifiku, poblíž ostrova Midway. Japonci si totiž mysleli, že se na Midwayi nacházela Doolittleova letadlová základna. Ve skutečnosti však letadla vzlétala z lodí a přistávala v Číně.

Jamamoto chtěl obsadit ostrov Midway, ze kterého by ovládal moře. Jedna operační skupina měla zaútočit na Aleuty. Měla bombardovat americkou námořní základnu na Dutch Harbor a obsadit ostrovy Attu, Kiska a Adak. Tento útok by přitáhl zbytky americké tichomořské flotily na sever. Po odplutí amerických lodí se japonské jednotky, které připluly v konvoji z jihu, vylodí na Midway a zřídí leteckou základnu. Americké lodě by se vrátily z Aleut, aby se postavily útoku na Midway, a japonské ponorky, číhající v záloze, je přepadnou. Poté by na ně zaútočila letadla z flotily, které velel admirál Nagumo Čúiči. Měl k dispozici všechny velké japonské letadlové lodě schopné služby (chyběly mu jen dvě poškozené v Korálovém moři). Nagumo byl starý admirál bitevních lodí, který velel flotile, jež bombardovala Pearl Harbor. Před tímto útokem byl skeptický ohledně letecké síly. Nyní byl nadšeným zastáncem vzdušných sil.

Jamamoto, který vypracoval plán útoku na Pearl Harbor, byl kupodivu méně nadšený. Velel hlavnímu loďstvu, které zahrnovalo téměř celý zbytek japonského námořnictva. Jeho vlajkovou lodí bylo Jamato, vyzbrojené osmnáctipalcovými děly (460 mm). Spolu se svou sesterskou lodí Musaši to byly největší bitevní lodě na světě. Nagumo měl oslabit nepřítele a Jamamoto ho měl dorazit. Jamamoto se nehodil do žádné škatulky. I když byl vášnivým apoštolem vzdušné síly, stále se při finální fázi bitvy spoléhal na dělostřelectvo. Vynalezl letadlovou loď, ale jeho vynález převzali a využívali hlavně Američané. Byl otevřený návrhům podřízených a při plánu na útok na Pearl Harbor se hodně spoléhal na velitele Gendou Minoru. Jindy byl zase neústupný jako samurajský meč. Měl pečlivě naplánované nejen pohyby svých lodí, ale i Američanů. Nikdy se nestalo, že by se Američané odchýlili od jeho scénáře.

Američané

Japonci měli celkem 162 lodí. Američané jich měli sedmdesát šest a třetina z nich patřila k severopacifickým silám, které se nikdy

nedočkaly akce. Americký velitel, admirál Chester Nimitz, měl však více lodí, než Japonci očekávali. Jamamotovi bylo řečeno, že japonská letadla potopila v Korálovém moři Yorktown. Tato velká letadlová loď však byla narychlo dopravena zpět do Pearl Harboru a urychleně opravena. Posádky loděnic zvládly za tři dny práci, která běžně trvala devadesát. Loď byla schopná vyplout na moře, ačkoli by za normálních okolností nesměla opustit přístav. Opravy byly velmi spěšné. Yorktown byl domovem staršího ze dvou havajských admirálů podléhajících Nimitzovi, Franka Jacka Fletchera. Druhý kontradmirál Raymond Spruance měl jako základ své operační skupiny č. 16 k dispozici další dvě letadlové lodě, Enterprise a Hornet. Křižníky a torpédoborce samozřejmě podporovaly obě operační skupiny letadlových lodí. Na aljašské cestě měl kontradmirál Robert „Fuzzy“ Theobald dva těžké křižníky, tři lehké křižníky, devět torpédoborců, šest ponorek a několik kutrů pobřežní stráže. Severní tichomořské síly byly právě založeny, jejich lodě byly značně rozptýlené a Fuzzy Theobald měl své vlastní představy, jak bránit Aleuty, které se neshodovaly s těmi Nimitzovými.

Proto první japonský úder nenarazil na jakýkoli námořní odpor. Žádná americká loď nebyla schopna čelit útoku na Aleuty. Japonci bombardovali Dutch Harbor a vylodili se na Attu a Kiska. Dutch Harbor však zdaleka nebyl vyřazen z provozu a stíhačky amerického armádního letectva z Unmaku dělaly japonským pilotům mnohem větší potíže, než očekávali. Proto japonské jednotky nepřistály na Adaku. Byl příliš blízko Unmaku.

A samozřejmě nápor na Aleuty nevylákal hlavní americkou flotilu na sever. To proto, že Američané měli výhodu, o které Jamamoto ani Naguno neměli ani tušení, prolomili totiž několik japonských námořních a diplomatických kódů. Věděli, že hlavní útok je zaměřen na Midway, nikoliv na Aleuty.

Nedokázali však přesně určit umístění japonských flotil. Námořnictvo mělo své velké, pomalé hlídkové letouny PBY, které prohledávaly moře v okruhu 1000 kilometrů kolem Midwaye,

ale nedokázaly odhalit japonské lodě kvůli počasí. Nagumo vyslal průzkumná letadla, ale ta také Američany neviděla. Vlastně vůbec neočekávali, že nějaké uvidí. Domnívali se, že Američané jsou v severním Pacifiku.

První údery

Nagumovým prvním krokem byl útok na Midway. Dne 4. června ve 4.30 se dvaasedmdesát bombardérů a šestatřicet stíhaček odlepilo od paluby Nagumových čtyř letadlových lodí. Pouhých deset minut před startem japonských pilotů vzlétlo jedenáct obojživelných letounů PBY na další hlídku. Na Yorktownu začalo deset střemhlavých bombardérů další pátrání. Necelou hodinu po startu jeden z PBY spatřil japonskou letadlovou loď skrz hustou oblačnost. O několik minut později hlásil druhý hlídkový letoun: „Mnoho letadel míří k Midwayi, opakuji, Midwayi…“ Všechna americká letadla na Midwayi vzlétla dříve, než stihla dorazit japonská letadla. Stíhačky námořní pěchoty se snažily zastavit útočníky, ale prastaré stíhačky Buffalo nepředstavovaly pro japonská Zera žádný velký odpor. Nicméně americká protiletadlová palba byla silná a přesná. Třetina útočníků byla sestřelena. Mezitím bombardéry z Midwaye útočily na Nagumovy letadlové lodě. Šest námořních torpédových bombardérů Avenger a čtyři armádní B-26 vyzbrojené torpédy zaútočily na Japonce. Torpédové bombardéry nemohly prorazit japonskou stíhací clonu a těžce prohrávaly. Ani jeden nezaznamenal zásah. Pak se objevilo šestnáct B-17, zázračných armádních bombardérů. Před válkou byly B-17 vybavené zaměřovačem Norden, který měl být schopen ničit nepřátelské lodě daleko dříve, než se přiblíží ke Spojeným státům. V tomto případě se nepodařilo ani jedné z jejich pum nezasáhnout japonskou loď. Navzdory přesnému Billymu Mitchellovi za celou válku žádná B-17 nikdy nepotopila nepřátelskou válečnou loď. Zasáhnout nepohyblivou, rozlehlou továrnu není totéž jako zasáhnout loď, která se pohybuje

rychlostí mezi třiceti a pětačtyřiceti kilometry za hodinu a může se bez problémů otáčet. Americká ponorka Nautilus se také dostala do akce. Vypálila jedno torpédo, které minulo cíl, a následně se stáhla pod hrozbou japonských hlubinných bomb.

Nagumo si nechal v záloze několik letadel vyzbrojených torpédy a protipancéřovými leteckými pumami pro případ, že by se objevily nepřátelské lodě. Nyní nařídil jejich přezbrojení zápalnými a tříštivými pumami pro další úder na Midway. A nařídil vyklidit paluby pro letadla vracející se z Midwaye.

Na palubě Enterprise už Spruanceův náčelník štábu, kapitán Miles Browning, tušil, že Nagumo nařídí druhý úder na Midway. Kdyby americká letadla vzlétla nyní, zastihla by Japonce s letadly na zemi doplňujícími palivo na druhý úder. Spruance souhlasil. Povolil start všem svým stíhačkám, střemhlavým bombardérům a torpédovým bombardérům. Bylo to riskantní. Palivo by bylo na hraně. Ale když se dostanou k cíli, měli by Japonci sedět jako kačeny. Bohužel se Nagumo právě v tomto okamžiku rozhodl změnit taktiku.

Šest osudových minut

Stíhačky, střemhlavé bombardéry a torpédové bombardéry letěly v oddělených skupinách. Fletcher odkládal start svých letadel pro případ, že by se objevily další japonské lodě, ale o dvě hodiny později letadla vypustil.

Mezitím Nagumo obdržel velmi nemilou zprávu. Americké lodě se nacházely v blízkosti, nikoli na Aleutách. Musel letouny, které připravil k bombardování Midwaye, přezbrojit, aby se mohly vypořádat s loděmi.

Stíhačky a střemhlavé bombardéry z Hornetu Naguma kvůli jeho změně kurzu úplně minuly. Torpédová peruť 8 z letadlové lodi Hornet, zpozorovala nepřátelské letadlové lodě. Torpédový bombardér musí letět nízko a udržovat přímý kurz. Nejlepší torpédové letouny nejsou stíhači a Devastatory (Douglas TDB Devastator) z amerických

letadlových lodí nebyly nejlepší ani zdaleka. Torpédo 8 neměla žádné stíhací krytí, ale její velitel, nadporučík John Waldron, přesto zaútočil. Všechna letadla byla sestřelena a přežil jen jeden letec. Jako další se objevila torpédová eskadra z Enterprise. Sestřeleno bylo deset ze čtrnácti letadel. Poté zaútočila torpédová letadla z Yorktownu a také přišla o deset letadel. Třetí útok torpédových letadel byl zlikvidován v 10.24. V této chvíli Nagumova flotila odrazila útoky pozemních letounů, ponorky a všech torpédových letadel americké tichomořské flotily, aniž by byla zasažena. Vypadalo to, že by mohli brzy slavit v San Francisku. V 10.26 si nadporučík Clarence McClusky, který vedl střemhlavé bombardéry z Enterprise po bezvýsledném pátrání po nepřátelských letadlových lodích zpět, všiml letadlové lodi Kaga. McCluskyho letounům docházel benzín, ale on neváhal. Dal signál jedné ze svých dvou letek, aby ho následovaly, a střemhlav se vrhl přímo na Kagu. Poručík W. E. Gallaher, který vedl druhou letku, okamžitě zaútočil na Akagi, Nagumovu vlajkovou loď. Všechna japonská Zera byla v malé výšce, kde právě dokončila sestřelování torpédových letounů. Jedna bomba pronikla až k hangáru Akagi a odpálila její torpéda. Další vybuchla na palubě a odpálila letadla, která doplňovala palivo. Nagumo opustil svou vlajkovou loď, která byla později potopena torpédoborcem. Kaga hořela od přídě až po záď a vnitřní exploze ji poslala ke dnu. Střemhlavé bombardéry z Yorktownu pod velením nadporučíka Maxwella Leslieho přiletěly právě ve chvíli, kdy třetí japonská letadlová loď Soryu připravovala start svých Zer. Tři přímé zásahy proměnily Soryu v peklo. Pak se objevila ponorka Nautilus a vystřelila na ni tři torpéda. Soryu se rozlomila napůl. Obě hořící části letadlové lodi šly ke dnu v syčícím oblaku páry. Útok střemhlavých bombardérů trval tři minuty. Vyřadil tři ze čtyř těžkých operačních letadlových lodí japonského námořnictva.

Během pěti minut se to, co vypadalo na úplné japonské vítězství, změnilo v nejhorší porážku, jakou kdy císařství utrpělo. A to nebylo všechno.

Poslední vzdechy

Nagumo se nevzdal. Poslal letadla na přeživší letadlovou loď Hiryu, aby zaútočila na Yorktown. Dopadly na ni tři bomby a dostala dva zásahy torpédy, což bylo i pro tak velkou loď příliš. Fletcher přesunul svou vlajku na křižník a kapitán Yorktownu Elliot Buckmaster vydal rozkaz k opuštění lodi. Opraváři se zoufale snažili loď zachránit a zdálo se, že se jim to podařilo. Yorktown vlekla zpět do Pearlu minolovka, když ji spatřila japonská ponorka a potopila obě lodě. Krátce před útokem na Yorktown vyslal Fletcher deset střemhlavých bombardérů, aby pátraly po dalších japonských letadlových lodích. Našli Hiryu právě ve chvíli, kdy její letouny útočily na jejich loď. Americká letadla se vrátila na Enterprise, doplnila palivo a připojila se ke čtrnácti dalším střemhlavým bombardérům vedeným Gallaherem, aby zaútočily na Hiryu. Američtí letci vypálili čtyři přímé zásahy a ztratili pouze tři letadla. Hiryu byla ochromena a pomalu se potápěla. Šla ke dnu s kontradmirálem Jamagučim, skvělým důstojníkem považovaným za nejpravděpodobnějšího Jamamotova nástupce.

Když se Jamamoto dozvěděl o katastrofě, rozhodl se pokračovat v boji. Nagumo se proti tomuto kroku ohradil a Jamamoto ho bez okolků odvolal z velení. Ale o něco později si to rozmyslel. Američané měli naprostou převahu ve vzduchu. Neochotně nařídil svým lodím, aby se vrátily na základny. Jeho šest měsíců „divokého řádění“ právě skončilo.

Japonsko čekalo ještě hodně tvrdých bojů, ale jeho postup se trvale zastavil. Japonský průmysl nebyl schopen držet krok s Američany ve výrobě letadel a letadlových lodí a jeho zastaralé výcvikové metody nedokázaly dostatečně rychle vycvičit dobré piloty. A americká letadla a ponorky pomalu dusily zásobování japonských vzdálených jednotek. Předtím, než vybuchla atomová bomba nad Hirošimou, Japonsko nemělo ropu, obchodní loďstvo, továrny na výrobu letadel ani velká města.

BITVA 22

BITVA O ATLANTIK, 1939–1945

OHROŽENÍ Z MOŘE

Kdo bojoval: Spojenecké námořní síly a lodní doprava proti německým ponorkám

O co šlo: O přežití Británie a spojeneckého válečného úsilí (a tedy i přežití demokracie)

„Jediná věc, která mě během války opravdu děsila, bylo nebezpečí, které představovaly ponorky,“ vzpomínal Winston Churchill po skončení druhé světové války. „Nemělo podobu plamenných bitev a zářných vítězství,“ dodal. „Projevovalo se prostřednictvím statistik, diagramů a křivek, které nebyly národu předloženy a které byly pro veřejnost nesrozumitelné.“

Přestože se toho mnoho veřejnost nedozvěděla, boj známý jako bitva o Atlantik nebyl žádnou nudnou šedivou záležitostí. Zahrnoval tolik úderů a protiúderů a tolik technických prostředků a vynalézavosti, kolik jich bylo třeba při jakékoli pozemní nebo vzdušné operaci. Žádný boj nevyžadoval tolik odvahy na obou stranách a v žádné jiné bitvě nebylo tolik v sázce. Hustě osídlené britské ostrovy musely dovážet polovinu svých potravin a veškerou ropu. Pokud by byla

Británie odříznuta od zbytku světa, její letadla by nemohla létat, její lodě by nemohly plout a její lidé by hladověli. Německo mělo poměrně malé námořnictvo a Adolf Hitler se zdráhal riskovat své hladinové lodě tím, že by je používal jako nájezdníky. Několik málo pokusů o takový čin obvykle skončilo katastrofou, jako například potopení lodí Graf Spee a Bismark. Němci měli také řadu motorových hlídkových člunů s krátkým dosahem („Schnelboote“), které způsobovaly určité škody na lodní dopravě, především kladením min v okolí britských ostrovů. Německá letadla, jak jsme již viděli, útočila na lodní dopravu v britských vodách, ale i tato letadla měla krátký dolet. Téměř veškeré německé úsilí stálo na ponorkách. Během dvou světových válek si Američané začali ponorky spojovat s Němci. Ale na začátku války, a ostatně i na konci roku 1941, mělo Německo méně ponorek než Spojené státy. Na začátku války, v září 1939, admirál Karl Dönitz, velitel ponorkového loďstva německého námořnictva, disponoval padesáti sedmi ponorkami Unterseeboot, z nichž třicet bylo určeno pouze pro použití v pobřežních vodách. Dönitz řekl, že k řádné blokádě Británie bude potřebovat 300 zaoceánských ponorek. Hitler si nemyslel, že by blokáda byla nutná. Ostatní válečný materiál dostal vyšší prioritu. Dönitz své lodě nedostal. Několik dalších faktorů bránilo tomu, aby ponorky byly vážnou hrozbou, a to až do pádu Francie a německé porážky v bitvě o Británii (viz str. 55). Jedním z nich bylo, že Britové byli schopni téměř úplně uzavřít Lamanšský průliv. Jakákoli ponorka, která chtěla doplout do Atlantského oceánu, musela plout na sever kolem cípu Skotska. Pouze osm Dönitzových ponorek mělo dosah 19 000 kilometrů, což z nich činilo skutečné oceánské lodě. Dalších osmnáct mohlo plout až k Gibraltaru a zpět. Zbytek nemohl opustit Severní moře. Dalším problémem byly samotné ponorky. Ponorky roku 1941, a vlastně všechny ponorky druhé světové války, byly naprosto odlišné

od těch dnešních. Moderní jaderné ponorky jsou navrženy tak, aby působily většinu času pod vodou, a jsou nejúčinnější, když jsou ponořené. Ponorka z druhé světové války byla hladinové plavidlo, které se mohlo příležitostně potápět. Používala dieselové motory na povrchu a byla rychlejší než průměrná nákladní loď, ale pomalá na poměry válečného plavidla. Při ponoření používala elektrické motory poháněné bateriemi, které se musely často dobíjet. Pod vodou byla bolestně pomalá, nebyla dost rychlá ani na to, aby udržela krok s rychlou nákladní lodí.

Pád Francie vyřešil jeden problém: Němci převzali vládu nad francouzskými přístavy v Biskajském zálivu, ale ten nemohl být odříznutý tak jako Lamanšský průliv. Jakmile se tam nastěhovali Němci, Hitler ihned nařídil vybudovat na francouzském pobřeží ponorkové bunkry. Němečtí stavitelé lodí zuřivě pracovali na zlepšení kvality a množství ponorek. Před koncem války operovaly německé ponorky ve všech koutech světa a německé loděnice vyráběly plavidla v obrovském množství ohromující rychlostí. Na druhou stranu metody odhalování ponorek v roce 1941 nepřekročily úroveň z roku 1918. Nejspolehlivější metodou byl zrak. Naslouchací zařízení mohla odhalit ponořené ponorky. Někdy bylo možné zachytit zvuk motoru nebo vrtule. Lovci ponorek mohli také vysílat zvukové vlny a poslouchat ozvěnu, pokud se zvuky odrazily od ponorky. Tento systém Američané nazývali sonar a Britové asdic. Problém byl v tom, že sonarový technik musel být umělec. Jen odborník dokázal rozeznat rozdíl mezi ozvěnou ponorky a ozvěnou velryby nebo korálového útesu. V každém případě byl dosah odposlouchávacích zařízení poměrně krátký, jen asi 900 metrů.

Ponorková ofenziva

Navzdory nedostatkům zahájili němečtí námořníci sloužící na ponorkách svou válku s velkou razancí. Několik hodin po vyhlášení války ponorka potopila parník Athena a zabila 112 lidí. O dva týdny

později U-29 potopila letadlovou loď H. M. S. Courageous na místě, které Britové považovali za „domácí vody“. Poté, v říjnu 1939, ponorka vplula přímo do přístaviště královského námořnictva ve Scapa Flow a potopila letadlovou loď H. M. S. Royal Oak. Ačkoli ponorky operovaly v roce 1939 a v první polovině roku 1940 pouze ve vodách poblíž Británie, potápěly více lodí, než dokázali Britové nahradit. Bylo to ještě horší. Po pádu Francie německé ponorky zintenzivnily své útoky v Atlantiku západně od Irska a přesunuly se na jih, aby potápěly lodě v Biskajském zálivu, u západního pobřeží Španělska a u západní Afriky. Lodní doprava do Středozemního moře a Afriky těžce utrpěla. Obzvláště vážné byly ztráty lodí převážejících nigerijskou ropu. V dubnu 1941 Němci potopili přibližně 700 000 brutto registrovaných tun (průměrná nákladní loď uvezla 5000 tun), což byl více než dvojnásobek toho, co mohly britské rezervy pokrýt. Podle A. J. P. Taylora: „To byl pravděpodobně okamžik, kdy se ve válce Velká Británie nejvíce přiblížila prohře.“

Konvoje

Po prvních těžkých ztrátách Britové znovuobjevili systém konvojů, který úspěšně používali v první světové válce. Obchodní lodě pluly ve skupinách doprovázených lehkými námořními plavidly. Kapitánům obchodních lodí se nelíbilo, že jsou naháněni jako dobytek, ale postupně začali oceňovat výhody. Schopnost torpédoborců a korvet potápět ponorky nebyla na konvojích to nejefektivnější. V prvních dnech doprovázela snad dvě nebo tři válečná plavidla skupinu čtyřiceti nákladních lodí a doprovodné lodě tak byly nutně daleko od sebe. Konvoje tím snižovaly možnost, že by lodě byly zachyceny ponorkami. Jelikož byly tak pomalé, musely se ponorky rozmístit podél vodních cest a čekat, až se objeví cíl. Pokud lodě jely po své trase jednotlivě a ponorka jednu z nich minula, brzy se objevila další. Když se však lodě seskupily do konvojů, pokud se jeden objevil a kapitán ponorky minul, musel

dlouho čekat, než se objeví další cíl. Nemohl pronásledovat konvoj, protože ten byl rychlejší než ponořený ponorkový člun. Nemohl se vynořit, aby ho pronásledoval, protože námořní eskorta měla větší výzbroj než on. Dvě třetiny všech lodí, které se potopily v roce 1941, necestovaly v konvoji. Rádiové zpravodajství hrálo v konvojové válce velkou roli. Konvoje často měnily své trasy, aby se vyhnuly přepadení ponorkami, které tak čekaly na nesprávných místech. Německá rozvědka proto horlivě sledovala britské vysílání, aby zjistila polohu konvojů a směr jejich plavby. Zároveň britské zpravodajské protějšky poslouchaly německé vysílání, aby zjistily, kde se ponorky nacházejí. To vše samozřejmě zahrnovalo horečné úsilí o dešifrování nepřátelských signálů. Konvoje se nevyhnuly nutným ztrátám. Konvoj pokrývá rozsáhlou oblast a námořní doprovod byl zřídkakdy dostatečně blízko, aby mohl okamžitě reagovat na útok ponorky. Navíc ponorky z druhé světové války byly podstatně odolnější než ty z války minulé. Hloubkové nálože musely vybuchnout velmi blízko ponořené ponorky, aby měly účinek, a vynořené ponorky byly zřídkakdy vyřazeny z provozu jedinou střelou, jako to bylo obvyklé v první světové válce. Navíc ponorky přijaly novou taktiku: místo toho, aby se snažily torpédovat lodě z ponořené pozice, vynořovaly se v noci na hladinu a útočily. V noci byly stejně neviditelné, jako kdyby byly pod vodou, ale mohly se rychleji dostat pryč. Lodní radar je dokázal odhalit, ale narychlo sestrojený radar používaný na začátku války byl příliš primitivní na to, aby je dokázal odhalit rychle a poskytl včasné varování nebo přesné zaměření.

Vlčí smečky

Rychlost ponorek na hladině byla klíčem k Dönitzově strategii, jak čelit konvojům. Před válkou prováděl experimenty s hladinovými torpédovými čluny, které vedly ke strategii „vlčí smečky“. Vlčí smečka se skládala ze skupin ponorek rozptýlených podél lodních tras.

Když ponorka spatřila konvoj, místo okamžitého útoku si udržovala odstup a vysílačkou informovala ostatní členy smečky. Všichni se pak ke konvoji přiblížili. Taktika vlčí smečky ztěžovala konvojům možnost vyhnout se ponorkám a zaručovala, že pokud smečka konvoj spatří, útok bude masivní. Vlčí smečky způsobily v letech 1940 a 1941 velký nárůst počtu potopených lodí. V těchto letech Němci potápěli lodě až třikrát rychleji, než je Britové dokázali stavět. Na druhé straně Britové nebyli schopni potápět německé ponorky tak rychle, jak německé loděnice dokázaly stavět nové. Během roku 1941 Němci postavili 200 nových ponorek a od začátku války ztratili pouze padesát. V červenci 1942 Dönitz konečně dostal do služby 300 ponorek. V té době se však bitva o Atlantik radikálně změnila.

Zapojení USA

V polovině roku 1941 se do hry zapojily Spojené státy. Zpočátku jejich role spočívala v pomoci britské rozvědce při shromažďování informací o pohybu ponorek. Poté prezident Franklin D. Roosevelt vyhlásil „obranné pásmo“, které pokrývalo většinu severozápadního Atlantického oceánu, a nařídil jednotkám amerického námořnictva, aby ho hlídaly. Zpočátku americké hlídky pouze hlásily Britům pozorování ponorek. Od září je už i potápěly. Spojené státy se ke své účasti ve válce nehlásily, ale ve skutečnosti se jí už aktivně účastnily. Ještě předtím Spojené státy zahájily program „Lend-Lease Act“, v rámci něhož poskytly Británii válečný materiál bez nutnosti okamžitého zaplacení. Nejvíce medializovanou smlouvou o půjčce a pronájmu bylo poskytnutí padesáti zastaralých torpédoborců (z nichž pouze devět bylo způsobilých k okamžitému nasazení). Mnohem účinnější než torpédoborce byly bombardéry B-24 a létající čluny PBY, které byly rovněž součástí smlouvy. Tyto letouny s dlouhým doletem umožnily Británii mnohem rozsáhlejší letecké hlídky. Zároveň ožily americké loděnice, které se po dlouhé nečinnosti způsobené

krizí vrátily k životu. V červenci 1941 prudce poklesl počet potopených ponorek, zatímco vzrostl počet spuštěných nákladních lodí na vodu. V roce 1942 Spojenci spustili na vodu třikrát více lodí než v roce 1941. A většina nových lodí byla daleko rychlejší než starší nákladní lodě, tedy téměř stejně rychlé jako vynořená ponorka, což mohlo způsobit problémy budoucím vlčím smečkám.

Pro Hitlera byl Atlantik druhořadý. Jeho hlavním cílem bylo dobytí Sovětského svazu. To byl jeden z důvodů, proč nenechal své ponorky podnikat agresivnější akce v západní části Atlantiku. Dalším důvodem pro zdrženlivost byl fakt, že chtěl zdržet plný vstup Spojených států do války. Spojené státy byly téměř stejně lidnaté jako SSSR, a dokonce průmyslově vyspělejší než Německo. Hitler doufal, že se mu podaří vyřadit Sovětský svaz dříve, než se Spojené státy vrhnou do války celou svou vahou. Když Japonci zaútočili na Pearl Harbor, Hitler byl vázán smlouvou vyhlásit Spojeným státům válku, ať už byl připraven, nebo ne. Ponorky okamžitě přenesly válku na východní pobřeží USA. Americké námořnictvo nebylo na ponorkovou ofenzivu připraveno. Nemělo žádný systém konvojů pro pobřežní lodní dopravu a mělo příliš málo lehkých eskortních lodí. V roce 1942 prudce vzrostl počet potopených lodí. Němečtí námořníci sloužící na ponorkách toto období označovali jako „šťastné období“. Nebylo však šťastné pro jejich oběti. V některých případech Němci dávali jídlo a vodu těm, kteří přežili jejich útoky, a říkali jim, aby „poslali účet Rooseveltovi“. Jindy však do námořníků ve vodě stříleli z kulometů. Počet potopených lodí byl v lednu třikrát vyšší než v předchozím měsíci. V dubnu a květnu jich bylo dvakrát více než v lednu. Poprvé po téměř roce bylo potopeno více lodí, než kolik jich bylo nahrazeno. Tato situace netrvala dlouho. V následujícím roce se počet spuštěných nákladních lodí oproti roku 1942 zdvojnásobil. Americkým úřadům se podařilo přimět přímořská města, aby zhasínala světla navzdory protestům, že to zničí turistickou sezonu. Vzrostla výroba lehkých námořních lodí, začaly se organizovat konvoje a Američané

zavedli nový typ válečné lodi, eskortní letadlovou loď. Tyto kapesní letadlové lodě unesly méně než poloviční počet letadel než běžné letadlové lodě a zajišťovaly nepřetržitý letecký dohled. Pod vodou byla ponořená ponorka neviditelná, ale pokud se nenacházela hluboko, mohl ji ze vzduchu zpozorovat letecký pozorovatel a vidět její obrysy. Samozřejmě každá ponorka na hladině byla z letadla viditelná na kilometry daleko. Ponorky byly nuceny trávit většinu času pod vodou a operovaly hlemýždím tempem. Do protiponorkové služby bylo nasazeno více hlídkových letounů, k nimž se přidal další nový typ – vzducholoď. Velké motorové balony byly rychlejší než jakýkoli druh hladinového plavidla a v případě potřeby se mohly nehybně vznášet. Počet potopených ponorek se rychle zvyšoval. Spojenci nyní ničili ponorky stejně rychle, jako Němci dokázali vypouštět nové. Průměrná životnost ponorky se stále zkracovala, dokud nebyla jen asi tři měsíce. Ale vlčí smečky se nedaly tak snadno porazit. Dönitz zavedl cisternové ponorky, které mohly doplňovat palivo svým ponorkám na moři. Přesunuly se od východního pobřeží Spojených států a začaly lovit u pobřeží Jižní Ameriky a Afriky. V březnu 1943 docházelo téměř stejně často k potopení lodí jako v roce 1942. Ve dnech 6.–9. března byl konvoj s názvem SC-121 na cestě z Kanady do Británie třikrát napaden vlčími smečkami a šest z jeho padesáti šesti lodí bylo potopeno. Bezprostředně poté byl konvoj SC-122 napaden stejnými smečkami a přišel o devět lodí. Mezi 8. a 10. březnem jedenáct lodí z konvoje HX-229 padlo za oběť vlčím smečkám v probíhajích bojích ve vodách Atlantiku. V této době jen málo lodí plulo samostatně. Většina z těch, které byly ztraceny, pluly seskupeny v konvojích. Počet potopených lodí zůstával vysoký až do května. Ale válka ponorek dosáhla bodu obratu. Konvoj ONS-5 s dvaačtyřiceti loděmi byl mezi 28. dubnem a 6. květnem napaden nejméně jednapadesáti ponorkami. Třináct obchodních lodí bylo potopeno, ale cenou bylo pět ponorek, tři z nich potopené doprovodnými plavidly a dvě létajícími čluny Consolidated PBY Catalina. Změna se projevila v červnu,

kdy počet potopených lodí prudce klesl. Rok 1943 se stal, jak později napsal německý spisovatel…

„Rokem porážky ponorek“

Důvodů bylo několik. Neutrální Portugalsko vidělo, že neexistuje způsob, jak by Hitler mohl vyhrát válku, a tak dalo Azorské ostrovy k dispozici spojeneckým leteckým základnám. Námořní a letecké hlídky se nadále zintenzivňovaly. Díky americkým výrobním zařízením měli nyní Spojenci dostatek doprovodných letadlových lodí, torpédoborců, eskortních torpédoborců, kutrů pobřežní stráže a fregat, aby mohli provozovat lovecko-zabijácké operační skupiny nezávislé na konvojích. Stará protiponorková zařízení, sonary a lodní radary se dočkaly zdokonalení. V průběhu roku 1942 měli němečtí luštitelé kódů před Spojenci výhodu, dokázali totiž lokalizovat polohu konvojů, zatímco Spojenci o zprávách pro ponorky nevěděli. Nyní byli Spojenci schopni dekódovat signály k ponorkám a z ponorek, zatímco Němci nevěděli o pohybu konvojů. Spojenci mohli směrovat konvoje kolem vlčí smečky a zavedli dvě nové elektronické zbraně.

Jednou z nich byl vysoce přesný vysokofrekvenční směrový radiozaměřovač známý jako Huff-Duff, který dokázal přesně určit polohu ponorek podle jejich rádiových signálů. Druhým byl letecký radar, který dokázal najít ponorku i v té nejčernější noci a zároveň ho nezaměřily radarové detektory ponorek. Letecký radar doplněný novým leteckým pátracím Leightovým světlem učinil z obvyklého ponorkového nočního pátrání v Biskajském zálivu sebevražednou operaci. Proto bylo v květnu 1943 jen v Biskajském zálivu potopeno třicet osm ponorek a třiačtyřicet na celém světě. To byl více než dvojnásobek toho, co dokázaly vyprodukovat všechny loděnice v Německu a na jím okupovaných územích. Dönitz stáhl své ponorky ze severního Atlantiku. Ve svých pamětech později poznamenal: „Bitvu o Atlantik jsme prohráli.“

Válka ponorek však neskončila. Německé ponorky, které dokázaly doplnit palivo z ponorkových tankerů, operovaly až v Indickém oceánu a v Tichomoří. Pak se v roce 1944 objevily první Schnorchel vybavené ponorky. Schnorchel bylo dýchací zařízení zvednuté jako periskop. Umožňovalo používat dieselové motory pod vodou, a proto se ponorka nemusela nikdy vynořit. Vlčí smečky však byly vyřízené. Kvůli zařízení Huff-Duff byla nezbytná rádiová komunikace příliš nebezpečná.

Pak se Spojenci vylodili ve Francii a přístup k atlantickým přístavům byl pryč.

Ruku v ruce

Shrnutí bitvy o Atlantik vypadá, jako by šlo jen o techniku. Pro muže, kteří se jí účastnili, to ovšem nebylo tak jednoduché. Pro námořníky obchodního loďstva to byl den za dnem nervózního napětí a čekání na výbuch torpéda, který oznamoval, že vaše loď byla zasažena a vy, pokud budete mít štěstí, budete brzy plavat v mrazivých vodách severního Atlantiku. Pro námořníky sloužící na ponorce to byl klaustrofobický život ve službách nejsmrtonosnější bojové jednotky druhé světové války. Výše ztrát německých ponorkových jednotek činí 75 procent, z toho 63 procent skončilo smrtí. Tři čtvrtiny všech mužů, kteří se vydali na moře v ponorce, bylo zabito nebo zajato – většina nepřežila. Žádná jiná jednotka se ani nepřiblížila tomuto počtu obětí.

Byly chvíle, kdy bitva o Atlantik připomínala dny Johna Paula Jonese1 nebo možná Dona Juana de Austria2. Starobylý čtyřstěžník torpédoborec U. S. S. Borie byl součástí eskorty letadlové lodi U. S. S. Card. Dne 4. října 1943 eskortní skupina Cardu potopila tři ze čtyř ponorek, které doplňovaly palivo v jižní části Atlantiku.

1 (pozn. překladatele: John Paul Jones byl velitel Námořnictva Spojených států amerických během americké války za nezávislost. Vysloužil si přezdívku Otec amerického námořnictva.)

2 (pozn. překladatele: Don Juan de Austria (1524–1578) byl velitelem flotily Svaté ligy, která bojovala proti Osmanské říši.)

Velitel operační skupiny kapitán Arnold J. Isbell poslal za čtvrtou loď Borie, které velel poručík Charles H. Hutchins. Dne 1. listopadu Borie objevila ponorku a vypustila hlubinné nálože. Ponorka se vynořila. Hutchins zahájil palbu ze čtyřpalcového (102mm) děla a z kulometů. Ponorka palbu opětovala. Hutchins se ji pokusil zachytit do vleku. Starý torpédoborec proplul přímo nad palubou ponorky a americká posádka zahájila palbu z ručních zbraní, pušek, samopalů a pistolí. Jeden námořník hodil kapesní nůž a zasáhl Němce, který se snažil obsluhovat palubní dělo ponorky. Zachycení do vleku nebyl v tomto případě chytrý nápad. Oplechování lodi od začátku nebylo příliš tlusté a za ta léta zrezivělo. Mořská voda začala vtékat do jejího levého boku. Po deseti minutách se ponorce podařilo dostat zpod torpédoborce a uniknout. Asi za 400 metrů se otočila a pokusila se loď chytit do vleku. Hutchins svou loď otočil a vypálil hlubinné nálože ze záďového děla ponorce do cesty. Tři nálože pod ponorkou ji nadzvedly nad hladinu a ta pak přistála pouhé dva metry od Borie. Ponorka couvla a pokusila se o únik. Borie ji pronásledovala a střílela na ni. Jeden čtyřpalcový granát vyhodil německou posádku z můstku přes palubu. Po druhém zásahu se ponorka zastavila a její přeživší posádka se vzdala.

WATERLOO, 1815

JE ZPĚT!

Kdo bojoval: Francouzi (Napoleon I.) proti Britům a Prusům (vévoda z Wellingtonu)

O co šlo: Zda Evropu ovládne Napoleonův diktátorský „republikanismus“, nebo reakční monarchie.

Napoleon se vrátil a žádná zpráva ještě nikdy tak neotřásla vládami Evropy. Všechny korunované hlavy Evropy věřily, že korsický dobrodruh byl bezpečně umístěn na ostrově Elba, on se však vylodil ve Francii. Ludvík XVIII. vyslal maršála Michela Neye, aby sesazeného císaře zajal, jakmile se o vylodění dozvěděl. Ney se vydal na cestu a slíbil přivést svého někdejšího velitele zpět do železné klece. Ale jakmile Ney Napoleona spatřil, zvolal: „Můj císař!“ a padl mu k nohám. Více než dvacet let Napoleon ovládal Evropu a Francouzi ho zbožňovali. Stejně jako prostý lid v mnoha dalších evropských zemích, dokonce i v Anglii. Jeho nejzatvrzelejšími a nejneúprosnějšími nepřáteli byli lidé, kteří v Napoleonovi viděli potenciálního osvoboditele od aristokratického útlaku. Když vtrhl do Ruska, kromě Francouzů byli v jeho armádě i Holanďané, Němci, Italové, Rusové a Poláci. Tisíce Evropanů dychtivě sledovaly počínání tohoto naprostého

autokrata v domnění, že bude šířit ideály Francouzské revoluce – svobodu, rovnost a bratrství. Ještě úžasnější je, že sám Napoleon věřil, že je apoštolem revoluce. Jeho cílem bylo přetvořit Evropu a smést všechny středověké instituce, které podle jeho mínění po generace drtí lidského ducha.

Napoleon snil o sjednocení evropských národů do konfederace, kterou by spojovala „jednota kodexů, zásad, pocitů a zájmů“. V čele této konfederace by samozřejmě stál on, ale pod ním by bylo shromáždění po vzoru „amerického Kongresu nebo amfiktyonie v Řecku“. Vytvořil by nezávislé republiky v Anglii a Irsku, osvobodil Španělsko od pověrčivosti a tmářství a obnovil Polské království jako nárazník proti „barbarům ze severu“, jak nazýval Rusy. Chtěl také rozbít rakouskou mnohonárodnostní říši, osvobodit Uhry a vyhnat Turky z Evropy.

Aby dosáhl svého velkého cíle, což se mu téměř podařilo, využil Napoleon revoluční armádu, kterou vytvořila Francouzská revoluce. Revoluce přinesla všeobecnou brannou povinnost a masové rozšíření vojska. K ovládání těchto obrovských mas mužů vynalezli revoluční generálové systém divizí, tedy malých jednotek zahrnujících všechny druhy vojsk schopných jednat samostatně. Zavrhli taktiku „tenkých linií“, která se používala ve starém režimu a která vyžadovala, aby se z vojáků staly automaty, namísto toho, aby velitelé využili přirozené inteligence svých vojáků. Francouzská taktika byla založena na skupinách bojůvek, které se přesouvaly a kryly se, jak samy uznaly za vhodné. Jezdectvo maskovalo kolony pěchoty, které tak byly méně zranitelné vůči salvám nepřítele a schopné prorazit tenké linie v bajonetových útocích. Napoleon byl původně dělostřelecký důstojník, tak přidal ve velkém počtu děla. Napoleonovou silnou stránkou byla strategie. Francouzská armáda byla mobilnější než její nepřátelé mimo jiné proto, že žila ze zabraného území a nebyla závislá na zásobování na vozech. Napoleon rozprostřel své divize doširoka, takže jeho nepřátelé nikdy neznali jeho skutečný cíl, a rychle je soustředil tam, kde a kdy se to

zdálo nejvhodnější. V bitvě bylo jeho oblíbenou metodou vrazit klín mezi nepřátelské síly (na rozdíl od jiných obvykle čelil více než jedné armádě), soustředit se na jednu část, zničit ji a pak zaútočit na druhou část.

Napoleon se pyšnil tím, že je zastáncem prostého lidu proti aristokratickým utlačovatelům, ale ve Španělsku a Rusku obrátil prostý lid proti sobě. Guerillová válka doplněná pravidelnými armádami na opačných koncích Evropy nakonec vedla k Napoleonově pádu. Nyní se však vrátil do Francie a opět kolem sebe shromáždil prostý francouzský lid.

Sto dní

Napoleon se vrátil do Paříže a znovu jako císař Francie zbudoval novou armádu. O dobrovolníky nebyla nouze, ale měl problémy s výběrem podřízených velitelů. Mnozí z nich, jako například Ney, se stali roajalistickými důstojníky, ale někteří už nechtěli přejít na jinou stranu. Jeho bývalý náčelník generálního štábu Louis Alexandre Berthier se chtěl vrátit ke svému veliteli. Berthierovi se však stala smrtelná nehoda dříve, než se mohl vrátit ke své staré funkci. Na jeho místo Napoleon vybral Nicolase Soulta, vynikajícího polního velitele, který však nikdy nebyl náčelníkem štábu ani velitelem sboru. Napoleon nechtěl přijmout zpět Joachima Murata, který se přidal k císařovým nepřátelům, aby si udržel svůj Napoleonem udělený titul neapolského krále. Murat byl jeho nejlepším velitelem jezdectva. Jako náhradu za něj si Napoleon vybral Emmanuela, markýze de Grouchy, statečného vojáka, který velel jezdectvu bránícímu Francii v roce l814. Když však tažení začalo, Napoleon jej pověřil velením celého levého křídla. Markýz de Grouchy nikdy předtím nebyl na tak důležitém a samostatném postu. Velitelem pravého křídla Napoleon jmenoval Neye, který byl nazýván „nejstatečnější ze statečných“, měl odvahu lva a věrnost psa. Někdy měl také mentální flexibilitu nosorožce.

Napoleon jmenoval svého nejschopnějšího velitele Louise-Nicolase Davouta velitelem Paříže. Řekl, že by se necítil bezpečně s nikým jiným na tomto postu. Davout, který toužil bojovat, marně protestoval. „Ale, pane,“ řekl, „pokud zvítězíme, Paříž bude tvoje, a pokud budeš poražen, ani já, ani nikdo jiný nemůže pro tebe nic udělat.“ Napoleon později litoval všech svých rozhodnutí.

Napoleon se vylodil ve Francii, zatímco probíhal Vídeňský kongres, který měl v úmyslu vrátit Evropě její podobu před Napoleonem. Zasedání okamžitě pracovalo na plánu celoevropského tažení, které mělo ukončit Napoleonovu hrozbu jednou provždy. Anglo-nizozemsko-německá armáda o síle 93 000 mužů se měla v Belgii spojit s pruskou armádou o síle ll7 000 mužů, rakouská armáda o síle 210 000 mužů se shromáždí na Horním Rýně, ruská armáda o síle l50 000 vojáků by táhla přes Německo na Střední Rýn; a rakousko-italská armáda o síle 75 000 mužů by se soustředila v severní Itálii. Armáda v Itálii by táhla na Lyon a ostatní by se sjednotily v útoku na Paříž. Útok by začal mezi 27. červnem a 1. červencem 1815.

Napoleon v čele s 124 588 muži vyrazil jako první. Začátkem června vpadl do Belgie a plánoval porazit Angličany pod Wellingtonem a Prusy pod Blucherem dříve, než se stihnou spojit. Poté se chtěl postavit Rakušanům a Rusům.

Napoleon se přesunul do pozice mezi rozptýlenými armádami Wellingtona a Bluchera. Ney měl Wellingtona zaměstnat, zatímco markýz de Grouchy se zabýval Prusy. Spojenci se opožděně začali soustřeďovat. Císař se rozhodl zlikvidovat nejprve Prusy. Přitlačit Blucherovo levé křídlo (na straně Wellingtona) a pak se pokusit zničit jeho pravé křídlo a střed. Nařídil markýzi, aby zaútočil nejsilněji na pruský střed a pravou stranu. Pak měl Ney přesunout část vojáků, aby obklíčili Blucherovo pravé křídlo a zaútočili na jeho týl. Naneštěstí pro Napoleona Neyovy jednotky, které měly udeřit na Prusy, se ztratily. Když konečně začaly postupovat proti Prusům, přicházely z nečekaného směru a Francouzi se domnívali, že jde

o pruské posily. Než byly správně identifikovány, bylo příliš pozdě na Napoleonův mistrovský kousek. Jak se ukázalo, těžce poražení Prusové se byli schopni stáhnout pod rouškou noci.

Markýz de Grouchy měl pronásledovat Prusy, ale jeho zvědové nahlásili jako pruskou armádu houf uprchlíků, který dezertoval od Bluchera. Markýz postupoval špatným směrem, čímž poskytl Prusům čas na reorganizaci.

Ney mezitím postupoval proti Angličanům s nezvyklou opatrností. Věděl, že Wellington umí skrývat své vojáky, dokud není připraven zaútočit. Ale na pozici, kterou Wellington nakonec obsadil u Quatre Bras, nebyly žádné spojenecké jednotky. Kdyby Ney postupoval svou obvyklou rychlostí, musel by Wellington zaujmout obrannou pozici daleko vzadu. Ale bylo to tak, že se Wellington poprvé setkal s Neyem před Quatre Bras. Když spatřil nepřítele, Ney zareagoval jako býk, který vidí mávající červený prapor. Snažil se odvolat sbor, který vyslal proti Prusům, a pak poslal Françoise-Étienna-Christopha Kellermanna, aby zaútočil na anglickou pěchotu s jedinou brigádou těžkého jezdectva. Kellermannovy přemožené jednotky nicméně rozprášily dva anglické pluky a pronikly hluboko do Wellingtonovy linie, dokud nebyly odraženy. Den skončil remízou, přičemž Ney i jeho velitelé a Wellington stále stahovali svá vojska. Napoleon Neyovi nařídil, aby za úsvitu pokračoval v útoku, a vyslal do něj markýzovy vojáky, aby ho podpořili. Ti měli udržet Prusy daleko od Wellingtona.

Ney nezaútočil za úsvitu. Nepohnul se až do 11. hodiny dopoledne, kdy do jeho tábora vtrhl sám císař. Do té doby Wellington mohl v klidu ustoupit. Vojska d’Erlonova sboru, která vyslal Ney, aby zaútočila na pruskou armádu a poté je odvolal, dorazila až ve 14 hodin. Francouze proti ustupujícím Angličanům vedl sám Napoleon a zachránila je obrovská průtrž mračen, která proměnila pole v neprostupné moře bahna.

Déšť pokračoval celou noc. V jednu hodinu ráno Napoleon vyjel v bouři, aby navštívil svá stanoviště. Když se vrátil, našel zprávu

od markýze, že Prusové jsou na ústupu a on je bude pronásledovat. Napoleon pro něj nadiktoval zprávu, aby pokračoval v pronásledování Prusů, ale také, že se zbytek armády chystá zaútočit na Angličany, proto by se měl přesunout blíže k Neyovým pozicím, aby se chránil před pruskou podporou pro Wellingtona. Napoleonův rozkaz, který byl odeslán až v 10 hodin večer, však markýze zmátl. Nechal Prusy uniknout. Někteří tvrdí, že odpovědnost za tento přehmat může nést nezkušený náčelník štábu Soult. Ten později navrhl, aby byl markýz povolán zpět do útoku. Napoleon byl přesvědčený, že de Grouchy žene Prusy na osudný ústup, ne-li přímo do zkázy, a tak tuto myšlenku odmítl.

Waterloo

Napoleon obvykle zahajoval bitvu těžkým ostřelováním místa, které mělo být napadeno. Pěchota seřazená v řadě byla nejméně zranitelná dělovými koulemi, střelami nejúčinnějšími na velkou vzdálenost. Nejzranitelnější byli, když stáli v kolonách nebo čtvercích, pak jediná dělová koule mohla zabít celý oddíl vojáků stojících za sebou. Na druhou stranu se vojáci ve skupinách mohli mnohem snadněji pohybovat jak při útoku, tak při ústupu. Čtverce s řadou bajonetů obrácených do všech čtyř směrů byly potřebné pro střet s jízdou, která mohla zaútočit ze všech stran.

Cílem ostřelování tedy bylo udržet nepřítele v linii, aby na něj kavalerie mohla zaútočit, zatímco ho francouzská pěchota pochodující v kolonách obklíčila. Pokud by se nepřátelská pěchota zformovala do čtverců, aby se setkala s jízdou, byla by zranitelnější pro dělostřelectvo. Když se francouzská pěchota dostala na dostřel mušket, rozestavila se do řady, aby mohla co nejefektivněji využít palbu svých mušket. Vojáci ve skupinách nebo čtvercích mohli střílet jen malým množstvím svých mušket najednou.

Wellington znal francouzskou taktiku. Nechal své vojáky ležet na břiše za vyvýšeninou. Francouzské dělové koule neškodně

prolétávaly nad jejich hlavami. Když se Francouzi dostali k hřebeni kopce, anglická pěchota se zvedla a vypálila salvu, která rozbila čelo francouzské kolony. Tato scéna se opakovala znovu a znovu. Francouzské dělostřelectvo mělo udělat z ležící anglické linie mleté maso, ale nedostatečná koordinace mezi pěšáky a jezdectvem byla jednou z nejevidentnějších francouzských chyb v bitvě, která později vešla ve známost jako bitva u Waterloo.

Na začátku bitvy francouzským vojákům došlo, že Prusové neustupují. Postupovali, aby pomohli Wellingtonovi. Napoleon však věřil, že se mu podaří Wellingtona zahnat z bojiště dříve, než Blucher dorazí v plné síle. Vyslal rozkaz de Grouchymu, aby se okamžitě vrátil. Ale markýz, který se nyní střetával s pruským zadním vojem, neměl šanci postupovat rychle.

Wellington zahájil bitvu s 67 661 muži, což nebylo o mnoho méně než Napoleonových 71 947 mužů, a držel silnou obrannou linii. Přesto se ke konci dne nacházel v zoufalé situaci stejně jako Francouzi. Ney frustrovaný opakovanými údery nařídil obrovský útok jízdy. Útočila na pěchotu v opevněných pozicích, což bylo něco podobného, jako kdybyste se snažili prorazit hlavou zeď. Zoufalý Napoleon vrhl prakticky všechny své vojáky do útoku. Pak se objevili Prusové, spojenci podnikli protiútok a První francouzské císařství skončilo.

Nová éra

Cílem Vídeňského kongresu bylo obnovit v Evropě systém do stavu před Francouzskou revolucí, a dokonce zajistit Francii krále. Ale Napoleonovo uvěznění na ostrově Sv. Helena v jižním Atlantiku nemohlo vrátit čas. Spojenci byli jistě spokojeni. Rusko získalo Finsko a téměř celé Polsko. Německé státy vytvořily konfederaci, která se za dvě generace měla stát říší, která nahradila Napoleonovo císařství a byla hlavní mocností na evropském kontinentu. Británie zvítězila nad Francií a stala se tak jedinou světovou supervelmocí a toto

postavení si udržela po zbytek století. A ideály Francouzské revoluce v podobě svobody, rovnosti a bratrství se nadále objevovaly a získávaly na síle po více než sto let. Dodnes je alespoň nějaká forma demokracie přítomná prakticky všude na světě, kromě Blízkého východu.

Kniha Williama Weira 50 bitev, které změnily svět je určena každému, kdo chce získat základní znalosti o globální vojenské historii.

Jednotlivé konflikty překvapivě nejsou řazeny chronologicky, ale dle významu, a sahají od skutečně dávné minulosti až do dvacátého století. Některé jsou samozřejmě notoricky známé – Marathón, Waterloo, Midway či Stalingrad, některé ale zastřela mlha dějin a my na jejich význam trochu pozapomínáme – povstání Níká, Dublin, Emauzy…

Naučili jsme se vnímat dějiny jako sled jednotlivých dat, ale málokdy je umíme vnímat v souvislostech. Kniha 50 bitev, které změnily svět právě ony významné a pro pochopení kontextu zásadní souvislosti poskytuje. Zjistíme, že žádná bitva nevznikla bez příčiny, že každému ozbrojenému konfliktu, ať už válečnému, nebo civilnímu, předcházela série problémů, nedorozumění, frustrace, či prostě touha po moci, a že vítězství jedné či druhé strany nebylo tak samozřejmé, jak se nám z odstupu času může jevit. A také mám ukáže, že ani ve „velkých dějinách“ není nouze o naprosto nepravděpodobné náhody.