ZRK2219 Vesmírný posel

VESMÍRNÝ POSEL

Pohled na civilizaci z hvězd

Neil deGrasse Tyson

Starry Messenger

Cosmic Perspectives on Civilization

Copyright © 2022 by Neil deGrasse Tyson

Vesmírný posel

Pohled na civilizaci z hvězd Neil deGrasse Tyson

Šéfredaktorka: Ivana Vrajová

Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová

Překlad: Mgr. Radomír Beneš

DTP: Mgr. Petr Bernát

Obálka: Mgr. Petr Bernát

Copyright © ZONER a.s.

Vydání první v roce 2023. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press

Katalogové číslo: ZRK2219

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: knihy@zoner.cz

www.zonerpress.cz

www.facebook.com/Zonerpress

www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-532-3

PRVNÍ KAPITOLA

PRAVDA A KRÁSA

Estetika v životě a ve vesmíru

Témata pravdy a krásy zaměstnávají již od starověku naše největší myslitele – zejména filozofy a teology, příležitostně i básníky, jako je John Keats, který ve své básni „Óda na řeckou urnu“ z roku 1819 poznamenává:1

V kráse je pravda, v pravdě krása. Není třeba víc poznat z naší země širé.

Jak by se tato témata mohla jevit mimozemšťanům, kteří by za námi přiletěli přes celou galaxii? Nebudou mít žádné z našich předsudků. Žádné z našich preferencí. Žádné z našich předpojatostí. Nabídli by nám nový pohled na to, čeho si jako lidé vážíme. Možná by si dokonce všimli, že samotný pojem pravdy na Zemi je plný protichůdných ideologií a zoufale potřebuje vědeckou objektivitu.

Výhradními objeviteli toho, co je ve vesmíru objektivně pravdivé, jsou vědci, vybaveni metodami a nástroji zkoumání zdokonalovanými po celá staletí. Objektivní pravdy platí pro všechny lidi,

místa a věci, stejně jako pro všechna zvířata, rostliny i nerosty. Některé z těchto pravd platí napříč veškerým prostorem a časem. Jsou platné, i když v ně nevěříte.

Objektivní pravdy nejsou výplodem žádné zavedené autority, ani výsledkem jediného výzkumného článku. Vezměme různé tiskoviny, které ve snaze co nejvíce zaujmout mohou veřejnost mylně informovat o tom, jak věda funguje, když jako pravdivý uvedou jediný právě publikovaný vědecký článek, a neváhají se přitom zaštítit řadou slovutných vědeckých jmen. Skutečnost je však taková, že pravda zrozená na samé hranici poznání ještě nemusí být definitivní. Výzkum mnohdy bloudí, dokud jej experimenty nezavedou správným směrem – nebo žádným směrem, což je důkazem, že žádný hledaný fenomén neexistuje. Takovéto stěžejní kontroly a bilance běžně trvají roky, což pochopitelně neodpovídá modernímu pojetí „převratné novinky“.

Objektivní pravdy zjištěné opakovanými experimenty, které dávají konzistentní výsledky, se později neukážou jako nepravdivé. Není třeba se znovu zabývat otázkami, zda je Země kulatá, zda je Slunce horké, zda lidé a šimpanzi sdílejí více než 98 % identické DNA nebo zda vzduch, který dýcháme, obsahuje 78 % dusíku. Éra „moderní fyziky“, která se zrodila s kvantovou revolucí na počátku dvacátého století a revolucí relativity přibližně ve stejné době, neodmítla Newtonovy zákony pohybu a gravitace. Místo toho popsala hlubší skutečnosti přírody, které se díky stále dokonalejším metodám a nástrojům zkoumání staly viditelnými. Těmito většími pravdami pak moderní fyzika obklopila klasickou fyziku, stejně jako větší panenka známé matrjošky pojímá tu menší. Jediné okamžiky, kdy věda nemůže zajistit objektivní pravdy, pocházejí z předkonsenzuální hranice výzkumu. Jediná doba, kdy věda nemohla zajistit objektivní pravdy, existovala před sedmnáctým stoletím, kdy byly

jediným nástrojem, který jsme měli k dispozici pro poznávání světa přírody, naše nedostatečné a zkreslené smysly. Objektivní pravdy existují nezávisle na vnímání reality pěti smysly. A s vhodnými nástroji si je může ověřit kdokoli, kdykoli a kdekoli. Objektivní pravdy vědy nejsou založeny na systémech víry. Nejsou založeny na autoritě vůdců ani na síle přesvědčení. Nejsou ani naučené opakováním nebo získané magickým myšlením. Popírat objektivní pravdy znamená být vědecky negramotný, nikoli ideologicky zásadový.

V tuto chvíli si možná pomyslíte, že na světě by tedy měla existovat jen jedna definice pravdy, ale tak tomu není. Převládají zde přinejmenším dva další druhy pravd, které jsou hnacím motorem těch nejkrásnějších i nejbrutálnějších projevů lidského jednání. Osobní pravdy mají moc poroučet vaší mysli, tělu i duši, ale nejsou založeny na důkazech. Osobní pravdy jsou to, o čem jste přesvědčeni, že je pravda, i když to nemůžete – a zejména když to nemůžete – dokázat. Některé z těchto myšlenek vycházejí z toho, co chcete, aby bylo pravdivé. Jiné mají podobu charismatických vůdců nebo náboženských doktrín, ať už starověkých, nebo současných. Pro některé, zejména v monoteistických náboženstvích, jsou Bůh a Pravda synonyma. Ostatně křesťanská Bible to říká jasně:2

Ježíš mu řekl: „Já jsem ta cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Osobní pravdy jsou to, co vám může být drahé, ale kromě vášnivých argumentů, nátlaku nebo síly nemáte žádnou reálnou možnost přesvědčit ostatní, kteří s nimi nesouhlasí. Jsou to základy názorů

většiny lidí a obvykle jsou neškodné, když si je necháte pro sebe nebo se o nich pohádáte u piva. Je Ježíš váš spasitel? Byl Mohamed

posledním Božím prorokem na Zemi? Měla by vláda podporovat chudé lidi? Jsou současné imigrační zákony příliš přísné, nebo příliš benevolentní? Je Beyoncé vaší královnou? Který kapitán ve Star Treku jste vy? Kirk, Picard nebo Janewayová?

Rozdíly v názorech obohacují rozmanitost národa a měly by se v každé svobodné společnosti cenit a respektovat – za předpokladu, že si každý zachová svobodu nesouhlasit a hlavně, že každý zůstane otevřený racionálním argumentům, které by jeho názor mohly změnit. Chování mnoha lidí na sociálních sítích se bohužel zvrhlo v pravý opak. Jejich receptem je najít si názor, se kterým nesouhlasí, a rozpoutat vlnu hněvu a rozhořčení, protože se vaše názory s těmi jejich neshodují. Společenské, politické nebo legislativní pokusy domoci se toho, aby všichni souhlasili s vašimi osobními pravdami, jsou diktaturou.

Mezi milovníky vína existuje latinské rčení „In vino veritas“, neboli „Ve víně je pravda“. To je odvážné u nápoje, který obsahuje 12–14 % etanolu, tedy molekuly, jež narušuje mozkové funkce a která se (bezvýznamně) běžně vyskytuje v mezihvězdném prostoru. Známé sousloví nicméně naznačuje, že skupina lidí popíjejících víno bude k sobě navzájem zcela bez okolků upřímná. Možná se to na určité úrovni děje i u jiných alkoholických nápojů. Přesto jen málokdo z nás viděl, že by se v baru poprali dva lidé popíjející víno. Možná gin. Whisky určitě. Chardonnay ne. Představte si absurditu takové věty ve filmovém scénáři: „Nakopu ti zadek, jen co dopiju svůj Merlot!“ To samé bude pravděpodobně platit o marihuaně, vždyť doupata kuřáků trávy také nebývají typickými místy, kde se strhávají rvačky. Je to důkaz, byť filmově anekdotický, že upřímná pravda může vést k porozumění a usmíření. Možná proto, že upřímnost je lepší než neupřímnost a pravda je krásnější než nepravda.

Daleko za pravdami, jež dřímají ve víně, a blízkými příbuznými osobních pravd jsou pravdy politické. Tyto myšlenky a ideje již rezonují s vašimi pocity a díky neustálému opakování ze strany

médií, která by vás ráda přiměla jim uvěřit – což je základní rys propagandy – se stávají pravdami nezpochybnitelnými. Takové systémy téměř vždy naznačují nebo výslovně prohlašují, že to, kdo jste, nebo co děláte, nebo jak to děláte, je nadřazené těm, které si chcete podmanit nebo podrobit. Není žádným tajemstvím, že lidé položí život nebo připraví o život jiné, aby podpořili to, čemu věří. Často platí, že čím méně skutečných důkazů na podporu nějaké ideologie existuje, tím je člověk spíše ochoten pro ni zemřít. Árijští

Němci 30. let 20. století se nenarodili s myšlenkou, že jsou rasově nadřazeni všem ostatním lidem na světě. Museli projít indoktrinací. A také prošli. Účinnou, promazanou politickou mašinérií. V roce

1939 a na začátku druhé světové války byly miliony lidí připraveny za svou pravdu zemřít – a také zemřely.

Představa toho, co je krásné a žádoucí, se obvykle mění z jednoho ročního období na druhé, od sezóny k sezóně, z roku na rok a z generace na generaci, zejména pokud jde o módu, umění, architekturu a lidské tělo. Podle velikosti kosmetického průmyslu a širšího kosmetického průmyslového komplexu by si návštěvníci z vesmíru jistě mysleli, že sami sebe vnímáme jako nenapravitelně ošklivé a neustále potřebujeme „vylepšovat“. Vytvořili jsme přístroje k narovnání kudrnatých vlasů a na vytvoření kudrlin na vlasech rovných. Vynalezli jsme metody, jak nahradit chybějící vlasy a odstranit nežádoucí ochlupení. Používáme chemické barvy na ztmavení světlých vlasů a zesvětlení tmavých vlasů. Netolerujeme akné ani vady pleti jakéhokoli druhu. Nosíme boty, které nás dělají

vyššími, a používáme parfémy, po kterých lépe voníme. Používáme make-up, abychom zdůraznili dobré a potlačili špatné prvky našeho vzhledu. Nakonec toho na nás nezůstává mnoho skutečného. Krása, kterou jsme si vytvořili, není trvalá. Smývá se ve sprše.

To, co je objektivně pravdivé nebo upřímně autentické, zejména na zemi nebo na nebi, má tendenci mít svou vlastní krásu, která přesahuje čas, místo a kulturu. Západy slunce zůstávají fascinující, i když je vidíte každý den. A nadto víme vše o termonukleárních zdrojích energie v jádru Slunce. Víme o strastiplné cestě fotonů, které stoupají ven ze Slunce. Víme o jejich rychlé cestě vesmírem, dokud se jako světelný paprsek nezalomí v zemské atmosféře a neskončí na sítnici mého oka. Mozek pak zpracuje a „uvidí“ obraz západu slunce. Tato přidaná fakta – tyto vědecké pravdy – mají moc prohloubit vše, co bychom jinak mohli přisuzovat pouhé kráse přírody.

Snad nikoho z nás nikdy neomrzely vodopády nebo Měsíc v úplňku stoupající nad horizontem hor či města. Při pohledu na výjimečnou podívanou, jakou je úplné zatmění Slunce, se nám nedostává slov ani dnes. Kdo by dokázal odvrátit svůj zrak od srpku Měsíce a od Venuše, společně zavěšených na soumračné obloze? Islám určitě ne. Toto spojení „hvězdy“ s půlměsícem zůstává posvátným symbolem jejich víry. Sílu odvrátit se neměl ani Vincent van Gogh. Dne 21. června 18893 ji zachytil na obloze před úsvitem ve francouzském Saint-Rémy a vytvořil tak svůj snad nejznámější obraz Hvězdná noc. A určitě se nám jen tak neokoukají ani panoramata vesmírné krajiny pořízená z planetárních vozítek nebo snímky, které nám zprostředkovává Hubbleův vesmírný dalekohled a různé

kosmické sondy. Pravdy přírody oplývají krásou a budí úžas, bez ohledu na prostor a čas.

Není divu, že bohové, které uctíváme, mají tendenci zaujímat nejvyšší místa, ne-li přímo samu oblohu. Možná také vnímáme vysoká místa jako místa bližší Bohu – od vrcholků hor přes nadýchaná oblaka až po nebesa. Noemova archa přistála na vrcholu hory Ararat, nikoli na okraji jezera nebo řeky. Mojžíš nepřijal Desatero přikázání v údolí nebo na planině. Přišla k němu na vrcholu Sinaje. Sion a Olivová hora jsou posvátnými místy Blízkého východu, stejně jako hora Blahoslavenství, pravděpodobné místo Ježíšova slavného Kázání.4 Vysoko nad oblaky ční i majestátní Olymp obývaný řeckými bohy. Na vysokých, nikoli nízkých místech se obvykle stavěly i významné oltáře, zatímco Aztékové přinášeli lidské oběti bohům na vrcholech mezoamerických pyramid.5

Kolikrát jsme viděli plakáty nebo dokonce obrazy, na nichž byli vyobrazeni cherubíni, andělé, světci nebo sám vousatý Bůh plující na mohutném kumulonimbu – tedy největším ze všech oblaků. Taxonomie mraků fascinovala skotského meteorologa Ralpha Abercrombyho, který jich v roce 1896 zdokumentoval po celém světě, kolik jen mohl, a vytvořil pro ně číselnou řadu. Hádáte správně. Kumulonimbům bylo přiřazeno číslo 9 – odtud také pochází anglická fráze „nacházet se na mraku číslo devět“, která je metaforou pro stav blaženosti.6 Spojte si mrak devět s paprsky slunečního světla, které zasahují do všech koutů obrazu, a dozajista se neubráníte myšlenkám na božskou krásu.

Animistická náboženství, běžná u původních obyvatel po celém světě od Aljašky po Austrálii, naopak tvrdí, že příroda sama o sobě – potok, stromy, vítr, déšť a hory – je prodchnuta jakousi duchovní energií. Kdyby měly dávné národy přístup k dnešním kosmickým představám, mohla by se jejich božstva nacházet na ještě krásnějších místech, odkud by shlížela na Zemi. Jedna mlhovina

(PSR B1509-58), kterou pomocí rentgenového světla zobrazila kosmická sonda NASA zvaná NuSTAR, připomíná obrovskou zářící ruku ve vesmíru s jasně viditelným zápěstím, dlaní, nataženým palcem a prsty. Přestože je mlhovina zářícím pozůstatkem mrtvé, explodované hvězdy, lidé ji stejně překřtili na „Boží ruku“.

Vedle jejich katalogových identifikačních údajů7 pojmenováváme astrofyzikální mlhoviny obvykle i podle toho, čemu se podobají, a používáme k tomu nejrůznější zábavné pozemské odkazy, jako jsou například mlhovina Kočičí oko (NGC 6543), Krabí mlhovina (NGC 1952), Činka (NGC 6853), Orlí mlhovina (NGC 6611), mlhovina Helix (NGC 7293), mlhovina Koňská hlava (IC 434), mlhovina Laguna (NGC 6523), mlhovina Plátek citronu (IC 3568), mlhovina Severní Amerika (NGC 7000), mlhovina Sova (NGC 3587), Prstencová mlhovina (NGC 6720) a mlhovina Tarantule (NGC 2070). Ano, všechny skutečně vypadají nebo silně evokují

to, jak jsme je nazvali. A je tu ještě jedna: mlhovina Pacman (NGC 281), pojmenovaná podle hladové postavičky z videohry z 80. let minulého století.

Tím celá nádhera nekončí. V naší sluneční soustavě máme komety, planety, asteroidy a měsíce, z nichž každý odhaluje ohromující jedinečnost tvaru a formy. U mnoha z těchto objektů jsme nashromáždili objektivně pravdivé znalosti o tom, z čeho se skládají, odkud přišly a kam směřují. To vše při jejich rotaci a pohybu po určených drahách vesmírným vakuem, kdy připomínají tanečníky v kosmickém baletu, jehož choreografii určují gravitační síly.

V90. letech 20. století měl Bill Clinton na stolku v Oválné pracovně Bílého domu mezi dvěma protilehlými pohovkami vzorek měsíční horniny, který astronauti z programu Apollo přivezli na Zemi ze vzdálenosti čtvrt milionu kilometrů. Vyprávěl mi, že kdykoli se schylovalo k hádce mezi geopolitickými protivníky nebo nepoddajnými členy Kongresu, ukázal na kámen a podotkl, že pochází z Měsíce.8 Toto gesto spolehlivě změnilo směr konverzace a znovu potvrdilo, že vesmírné perspektivy mohou člověka donutit k zastavení a zamyšlení nad smyslem života a nad hodnotou míru, který jej udržuje.

Krása sama o sobě.

Příroda se však neomezuje na krásu věcí. Objektivně pravdivé myšlenky mohou být samy o sobě krásné. Dovolte mi vybrat několik

oblíbených příkladů:

Jedna z nejjednodušších rovnic v celé vědě je zároveň tou nejhlubší: Einsteinova rovnice o poměru energie (E) a hmotnosti (m):

E = mc2. Malé c znamená rychlost světla – konstantu, která se objevuje na nesčetných místech, když odhalujeme kosmické zákony

řídící vesmír. Kromě milionu dalších míst, kde se objevuje, je tato malá rovnice základem toho, jak všechny hvězdy ve vesmíru generují energii od počátku věků.

Stejně jednoduchý a neméně hluboký je druhý pohybový zákon Isaaca Newtona, který přesně předepisuje zrychlení objektu (a) působením síly (F): F = ma, kde malé m znamená hmotnost objektu.

Tato rovnice a její pozdější rozšíření Einsteinovou teorií relativity jsou základem veškerého pohybu, který kdy existoval nebo bude existovat pro všechny objekty ve vesmíru.

Fyzika dokáže být krásná.

Pravděpodobně jste už slyšeli o čísle pí – čísle mezi 3 a 4, které má nekonečně mnoho desetinných míst, i když se často zkracuje na 3,14. Zde je pí s takovým počtem desetinných míst, aby bylo vidět všech deset číslic 0 až 9:

3,14159265358979323846264338327950…

Pí získáte jednoduše vydělením obvodu kruhu jeho průměrem. Stejný poměr platí bez ohledu na velikost kruhu. Samotná existence

Ludolfova čísla je hlubokou pravdou euklidovské geometrie, kterou každý rok 14. března slaví všichni matematičtí podivíni světa – datum, které lze (alespoň v angličtině) zapsat jako 3.14.

Matematika dokáže být krásná.

Kyslík podporuje hoření. Vodík je výbušný plyn. Když je spojíte, získáte vodu (H2O), tedy kapalinu schopnou hasit požáry. Chlór je jedovatý, žíravý plyn. Sodík je kov, dostatečně měkký, aby se dal krájet nožem na máslo, a dostatečně lehký, aby plaval na vodě. Doma to ale nezkoušejte, protože ve vodě reaguje výbušně. Spojením obou látek získáte chlorid sodný (NaCl), známější jako kuchyňská sůl.

Chemie dokáže být krásná.

ŠESTÁ KAPITOLA MASOTERIÁNI A VEGETARIÁNI

Nejsme úplně to, co jíme

Vzápadní kultuře se lidé, kteří jedí maso, nesnaží hledat důvody či dokonce filozofii pro svůj výběr potravin. Jednoduše si užívají chutě mrtvých zvířat – pečených, smažených, grilovaných, uzených, opékaných na rožni, sous-vide i uzených. Pro některé je konzumace masa vším, co kdy poznali, a jiný způsob života si představit nedokážou. Vegetariáni, zejména ti, kteří se původně masu nevyhýbali, zase mají potřebu uvádět nejrůznější důvody, které je k tomu vedly. Nejčastěji se za jejich pohnutkami objevuje snaha o lepší zdraví a ochranu životního prostředí. Pro jiné je to odpornost chovu, zabíjení a pojídání vnímajících bytostí. Nebo minimálně potřeba vyhnout se konzumaci forem života, které mohou pociťovat bolest. Vždyť svíjet se v reakci na nepříjemné píchnutí bude i kdejaký červ.

Většina vegetariánů o svém rozhodnutí mlčí, ale vždy se mezi nimi najde nějaký ten samozvaný kazatel, který se jedlíky masa

snaží přivést na svoji stranu. Mezi masoteriány jsou takové typy vzácné, ale zato zde máme kulturní stereotyp chlapáka, co bez pořádné flákoty nedá ani ránu. Na mysl mi přichází reklamní kampaň americké Rady pro hovězí maso, v níž vystupuje herec James Garner v kovbojských botách, doprovázený hlubokým komentářem: „Hovězí maso. Skutečné jídlo pro skutečné lidi.“ V jedné z několika televizních reklam na rovinu odmítá zeleninu na svém šašliku a stěžuje si, že na grilu vždycky spadne, zatímco maso zůstane na špejli. Příště si zeleninu odpusťte. Jamese Garnera později stihla mrtvice a nakonec zemřel na ischemickou chorobu srdeční – ve věku šestaosmdesáti let. Pokud vás mezi masoteriány nevrátí James Garner, pak to možná dokáže Ježíš. Chcete vyvrátit četná tvrzení, že Ježíš musel být vegetarián? Stačí si přečíst knihu What Would Jesus Really Eat: The Biblical Case for Eating Meat (Co by Ježíš skutečně

jedl: Biblický argument pro konzumaci masa), kterou recenzoval, jak jinak, časopis Beef. 1

Největší živočišný druh, který kdy na Zemi existoval, žije v dnešní době: masožravý savec plejtvák obrovský, který se živí hlavně několikacentimetrovými korýši zvanými kril – denně jich spořádá tuny. Největšími suchozemskými zvířaty současnosti jsou rovněž savci, k nimž patří slon, hroch, nosorožec, žirafa, buvol a bizon. Všichni jsou býložravci. Na seznamu jsou i lední medvědi, ale ti se pochopitelně řadí mezi masožravce. Medvědi grizzly jsou oportunističtí všežravci schopní spořádat vše, na co přijdou, včetně člověka. Zvířata na světě jsou směsicí masožravců, všežravců a býložravců, přičemž u člověka rozlišujeme masoteriány a vegetariány. Na rozdíl od zvířecích masožravců jedí ti lidští i jiné věci než maso, například mléčné výrobky. Podobně tak vegetariáni, kteří se nezaměřují jen na živé (a mrtvé) rostliny. Zdaleka největší celkový počet vegetariánů na světě má Indie s přibližně 40 procenty populace,2 což

je dáno především hinduistickými náboženskými tradicemi, k nimž patří i posvátnost krav. Ve Velké Británii žije přibližně 20 procent vegetariánů. V USA je to 5 procent. Na základě rychlého nárůstu rostlinných náhražek masa v USA a nárůstu vegetariánských pokrmů na jídelních lístcích restaurací by si člověk myslel, že toto číslo bude vyšší. Pětiprocentní zastoupení zůstává nízké a stabilní

již více než deset let. Jen pro srovnání: v Argentině, kde jsou jinak proslulí tím, že jedí snad jen steaky, bychom napočítali 12 procent vegetariánů.

Pokud jste vegetarián, ale vyřadíte ze svého jídelníčku všechny sýry, vejce, mléko a med, stáváte se veganem. V USA tak žijí asi 3 procenta lidí,3 což je výrazně vyšší číslo než jedno procento z doby před několika desetiletími, byť stále ještě jednociferné. Když k tomu připočteme počet vegetariánů, dostaneme 8 procent obyvatel USA, kteří zavrhují maso.

Většina lidí na Zemi, stejně jako medvědi grizzly, spořádá to, co se jim nabídne. Za posledních padesát let se světová populace zdvojnásobila, zato spotřeba masa se ztrojnásobila,4 což přesně odpovídá růstu bohatství národů, které k této drahé bílkovině v minulosti neměly přístup. Navzdory všeobecným prosbám vegetariánů tak pozemšťané snědí více masa než kdykoli předtím.

Snad nejznámějším masožravcem je vlk. „Velký zlý vlk“ se objevuje v pohádkách, jako jsou Tři prasátka, Červená Karkulka, ale i v ruském příběhu Péťa a vlk. Když chce masožravý vlk sežrat prasátka, Červenou Karkulku nebo Péťu, nebo když smečka ve skutečném světě skolí majestátního losa, nejsou to zlí vlci. Jsou to prostě jen vlci. Zabíjejí bez ohledu na bolest a utrpení své kořisti. Totéž platí pro ryby – pro všechny ryby. Odpovědí na otázku: „Čím se živí ryby v oceánu?“ je i prosté sdělení: „Jinými rybami.“ Kromě nejmenších z nich, které se živí planktonem, není ani jedna býložravá.

Právě to vysvětluje trvalou a systematickou koncentraci těžkých prvků, jako je rtuť a další toxické průmyslové látky, obsaženou ve velkých marlínech a mečounech, kteří se nacházejí na vrcholu rybího potravního řetězce.

Při sledování přírodopisných dokumentů jistě nejsem sám, když fandím bezbranným živočichům živícím se rostlinami, které pronásledují ostrozubí masožravci. Máme radost, když se hbitá impala vrhá do strany, zatímco méně hbitý gepard kolem ní prosviští rychlostí 120 km/h v neúspěšném pokusu zajistit si večeři. Gepardi však také musí jíst.

Navzdory přirozenému stavu vztahů mezi predátory a kořistí je tu pořád ještě argument, že zvířata jsou vnímavá a že my, myslící lidé, máme dost rozumu a prostředků na to, abychom se jejich pojídání vyhnuli a respektovali tak jejich neurologickou výbavu ve (ne)prospěch jiných forem života. Je to poměrně velká přetvářka, i kdyby všechna zvířata, která by díky tomuto postoji přežila, byla po zbytek svých dnů šťastná.

Bez ohledu na to, co jíte, platí, že pokud potraviny získáváte z místních zdrojů, minimalizujete dopravní stopu, což může být z hlediska životního prostředí prospěšnější než vegetariánská strava neberoucí ohled na to, kde byly rostliny sklizeny. I když i tento pohled závisí na mnoha faktorech, jejichž platnost se neustále

mění: Přepravují se potraviny lodí, vlakem, kamionem nebo letadlem? Kolik potravin se po cestě zkazilo? Jsou motory kamionů elektrické, nebo spalovací? Jak vyrábí energii místní elektrárenská společnost? A jak moc je váš region orný?

Odhlédneme-li od těchto otázek, můžeme konstatovat, že výroba masa v USA je ohromně efektivní. Například ve všech padesáti

během prvních dvaceti týdnů přeruší až 15 procent všech zjištěných těhotenství. Mnohem více potratů zůstává nepovšimnuto, protože k nim dochází v prvním trimestru, často ještě předtím, než se dozvíte, že jste těhotná. Dohromady může počet samovolných potratů přesáhnout 30 procent všech těhotenství.18 Pokud tedy za vším stojí Bůh, pak potratí více plodů než lékaři.

Jen několik pohledů k zamyšlení, máme-li se rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Jak důležitá je naše fyziologie pro náš život a blahobyt? Byli byste znevýhodněni, kdyby některý váš fyziologický proces fungoval špatně nebo vůbec? Co to vůbec znamená být postižený nebo invalidní? Slovníky říkají, že náš stav výrazně omezuje naši schopnost fungovat fyzicky, mentálně nebo sociálně. Možná někde existují vzoroví lidé – podobně jako vzorové domy – a všechno v nich funguje dokonale. Mohli bychom se postavit do řady a čekat, až nás s nimi porovnají a řeknou nám, zda nám náhodou něco nechybí. Tyto fyzické vzorky by měly funkční prsty, ruce, paže, nohy a chodidla a také bystré smysly. Byli by průměrně vysocí a všechny jejich orgány by fungovaly přesně tak, jak se píše v učebnicích medicíny. Nemluvě o jejich duševních stavech. Toto cvičení však zavání smyslovým a fyziologickým šovinismem.19 Ať už je ideálem cokoli, vy jím nejste. Ne nadarmo existují celá průmyslová odvětví, jejichž cílem je vyvolat v nás pocit nedostatečnosti a přimět nás investovat bezmezné množství času, peněz nebo obojího, abychom dosáhli normálního stavu. Toto úsilí je do té míry intenzivní, že mu hromadně podléháme a mnohdy si od něho nedokážeme udržet odstup. Ale zkusme to.

Pravděpodobně nejslavnější skladbou v kánonu klasické hudby je „Devátá symfonie“ Ludwiga van Beethovena, kterou dokončil

v roce 1824, kdy už byl zcela hluchý. Byl Beethoven postižený? Slyšel po většinu svého života – až do svých čtyřiceti let – takže to možná není dobrý příklad.

A co třeba dopis napsaný 10. dubna 1930 kapitánu von Beckovi z lodi SS President Roosevelt patřící společnosti US Lines? Kapitán provedl po můstku jednu z cestujících, která později toho dne o svém zážitku básnila:20

Opět jsem stanula s kapitánem na můstku a on byl v přítomnosti „milionu vesmírů“ klidný a vyrovnaný –člověk s mocí boha…V představách jsem ho viděla, jak stojí na můstku a hledí do široširého nebe na temnotu posetou hvězdami, soustavami a galaxiemi.

Tou pasažérkou byla Helen Kellerová, absolventka Radcliffovy univerzity z roku 1904, od svých devatenácti měsíců hluchoslepá.

Byla Helen Kellerová postižená?

Matt Stutzman je mistrem v lukostřelbě, který dokáže porazit většinu lidí, kteří kdy drželi v ruce luk a šíp. Je také nadšenec do aut.

A narodil se bez rukou. Střílí šípy (a opravuje auta) pomocí svých neobvykle hbitých nohou, chodidel a prstů.21

Je Matt Stutzman postižený?

Jahmani Swanson22 miluje basketbal, ale nebyl dost vysoký na to, aby hrál v NBA, kde hráči měří v průměru metr osmadevadesát.

Jahmani na sobě přesto tvrdě pracoval a stále se zlepšoval. V roce

2017 ho objevili světoznámí Harlem Globetrotters – tým, za který hraje dodnes. Jeho přezdívka u nich je „Hot Shot“ Swanson. Hot Shot je plně dospělý muž měřící metr čtyřiatřicet. Narodil se s trpaslictvím, tedy genetickým onemocněním, které zpomaluje růst

dlouhých kostí, a dnes je jedním z nejoblíbenějších hráčů týmu Harlem Globetrotters.

Je Hot Shot postižený?

Temple Grandinová nepřemýšlí jako většina ostatních lidí. Ve skutečnosti má myšlenkově blíže k hospodářským zvířatům než farmářům. Tato zvláštní skutečnost ji přivedla k tomu, že se začala věnovat živočišné výrobě, což vyvrcholilo získáním doktorského titulu v oboru zootechniky na Illinoiské univerzitě. Je autorkou více než šedesáti vědeckých prací a tuctu knih, přičemž v roce 2010 byla zařazena mezi 100 nejvlivnějších lidí světa podle časopisu Time. 23 Ve dvou letech byl její opožděný vývoj formálně diagnostikován jako „poškozený mozek“. Temple Grandinová trpí autismem, neurologickým onemocněním, které v jejím případě ovlivňuje a rozvíjí její jedinečný vhled do mysli hospodářských zvířat.

Je Temple Grandinová postižená?

Fyzik Stephen Hawking po většinu svého profesního života nemohl používat své tělo. Ochrnul v důsledku pomalé, časně nastupující verze amyotrofické laterální sklerózy – známější jako ALS neboli Lou Gehrigova choroba. Mezitím jeho mozek stále fungoval a on učinil významné objevy v oblasti kvantové fyziky černých děr a kosmologie. V roce 1988 napsal knihu Stručná historie času, která se stala nejprodávanější vědeckou knihou všech dob. S pomocí přístrojů, jež mu pomáhaly při čtení a psaní, Hawking celý život publikoval a až do své smrti v roce 2018 oplýval břitkým smyslem pro humor.24

Byl Stephen Hawking postižený?

Oliver Sacks byl uznávaným neurologem a průkopníkem celých podoborů své profese. Byl také autorem bestsellerů a lidský mozek popisoval jako „nejneuvěřitelnější věc ve vesmíru“. Vedl

pozoruhodně pestrý život, a přitom trpěl neurologickým postižením zvaným prosopagnosie, známějším jako „obličejová slepota“. Tento stav přispěl k jeho silné plachosti, protože nedokázal rozpoznat tváře, i když na vás poznal všechno ostatní. Občas dokonce nebyl sto identifikovat v zrcadle ani svou vlastní tvář.25 V roce 2012 jsem se ho po přednášce na newyorské univerzitě Cooper Union o halucinacích zeptal: „Kdybyste se mohl vrátit v čase, vzal byste si v mládí kouzelnou pilulku, která by vaši neurologickou poruchu vyléčila?“ „Ne,“ odpověděl bez sebemenšího zaváhání. Celý jeho profesní zájem o lidskou mysl byl inspirován právě poruchami jeho vlastního mozku. Jinak by to ani nechtěl.

Byl Oliver Sacks postižený?

Jim Abbott chtěl být celý život profesionálním hráčem baseballu – sen, který sdílí mnoho amerických chlapců. Jim chtěl být prvoligovým nadhazovačem. Podařilo se mu to, hrál za mnoho týmů, přičemž dosáhl různorodou bilanci výher a proher. Ale 4. září 1993, když hrál za slavný tým New York Yankees, nadhazoval tak, že pálkařům neumožnil jediný úspěšný odpal za celý zápas. Z 220 000 odehraných zápasů v historii první ligy bylo asi 320 takových „no-hitterů“. A přitom se Jim Abbott narodil v důsledku vrozené vady bez pravé ruky.

Je Jim Abbott postižený?

Ludwig van Beethoven, Helen Kellerová, Temple Grandinová, Stephen Hawking a Oliver Sacks – o jejich životech byly natočeny celovečerní filmy, v nichž je ztvárnili známí herci. Dalšími na řadě jsou i Matt Stutzman, Hot Shot a Jim Abbott. Každý z nich je (nebo byl) v tom, co dělal profesionálně, lepší než téměř kdokoliv jiný na Zemi.

Snad všichni dosáhli úspěchu ne navzdory svému postižení, ale právě díky němu.