ZRK2319 Nejslavnější odložené případy

odloženéNejslavnějšípřípady

Více než 50 neobjasněných zločinů

Nejslavnější odložené případy

Více než 50 neobjasněných zločinů

JOHN WRIGHT

Famous Cold Cases

More Than 50 Major Crimes from Murders and Assassinations, to Kidnappings, Robberies and Fraud

Copyright: © 2019 Amber Books Ltd.

© 2023 Zoner a.s., Zoner Press

This translation of Famous Cold Cases first published in 2023 is published by arrangement with Amber Books Ltd. All rights reserved.

Nejslavnější odložené případy

Více než 50 neobjasněných zločinů

John D. Wright

Šéfredaktorka: Ivana Vrajová

Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová

Překlad: Petr Kovařík

DTP: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace)

Obálka: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace)

Copyright © ZONER a.s.

Vydání první v roce 2023. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press

Katalogové číslo: ZRK2319

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: knihy@zoner.cz

www.zonerpress.cz

www.facebook.com/Zonerpress

www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-579-8

Vraždy

Nejzávažnìjším zloèinem byla odjakživa vražda. Vrahové dodnes používají nadèasové metody, jako jsou nože a arzenik, ale osvojili si i moderní zpùsoby zabíjení, jako jsou radioaktivní látky èi výbušné kapaliny. Forenzní vìdy sice pøinášejí každým rokem nové technologie zkoumání místa èinu i dùkazù, ale pøesto zùstává mnoho nechvalnì proslulých vražd nevyøešeno.

ROSE HARSENTOVÁ

VRAŽDY VE VILLISCE

HALL A MILLSOVÁ

WILLIAM DESMOND TAYLOR

HARRY OAKES

ČERNÁ DAHLIA

SESTRY GRIMESOVY

MARILYN SHEPPARDOVÁ

ZODIAC

RICHARD „DICKIE“ HOVEY

JIMMY HOFFA

BOB CRANE

DANA BRADLEYOVÁ

PEGGY HETTRICKOVÁ

JULIE WARDOVÁ

MINDY TRANOVÁ

JONBENÉT RAMSEYOVÁ

BILLIE-JO JENKINSOVÁ

NOTORIOUS B.I.G.

RENÉE SWEENEYOVÁ

JILL DANDOVÁ

NATALEE HOLLOWAYOVÁ

Peasenhall byla klidná, nábožensky založená vesnice v hrabství Suffolk, o které se dlouhá léta mluvilo jako o místě jedné z nejzáhadnějších nevyřešených vražd v britské historii.

ROSE HARSENTOVÁ

Vesnice Peasenhall v malebném údolí anglického hrabství Suffolk byla na počátku dvacátého století semknutým společenstvím nábožensky založených lidí. Právě v této době přišla do Providence House, domu Williama a Georgeanny Crispových, pracovat jako služebná Rose Harsentová. V neděli 1. června 1902 jí otec přivezl vyprané prádlo. U zadního vchodu do kuchyně pod schody vedoucími do místnosti pro služebnictvo ji však našel mrtvou. Ležela na zádech v tratolišti krve. Třiadvacetiletá žena měla podříznuté hrdlo, na ramenou a rukou hluboké rány, noční košili a části těla měla ohořelé, jako by se někdo pokusil její ostatky zapálit. Přivolaný lékař konstatoval, že je mrtvá čtyři až šest hodin.

Vyšetřování a podezřelý

Policie se zpočátku domnívala, že Harsentová zakopla na schodech a upustila svíčku a olejovou lampu, čímž se pořezala a způsobila si popáleniny. Poblíž těla ale našli parafín v rozbité lahvičce a také noviny použité k založení požáru, což byl evidentní pokus o zničení důkazů. Při prohlídce pokoje našli oplzlou báseň a lechtivé dopisy.

William Gardiner. Jeden dopis byl poslán Harsentové s cílem domluvit si s ní v sobotu půlnoční schůzku. Nebyl podepsaný, ale policisté ztotožnili písmo s rukopisem pětatřicetiletého Williama Gardinera, tesaře, který žil nedaleko se svou ženou Georgií a šesti dětmi. Byl to pracovitý muž a velmi uznávaný lektor, sbormistr a učitel nedělní školy v místní metodistické církvi. Gardiner chodil do kostela a byl členem pěveckého sboru.

Tajný poměr. Pitva zjistila, že neprovdaná žena byla v šestém měsíci těhotenství. Vyšetřovatelé brzy dospěli k závěru, že šlo o důsledek milostného poměru s Gardinerem. Rok předtím zahlédli dva mladí muži dvojici vcházet do prázdné chaty a slyšeli, jak se spolu milují. Tato informace se rychle rozšířila, takže policie přišla s teorií, že Gardiner

Harsentovou svedl a poté zabil, aby zabránil možným požadavkům

nebo obviněním z její strany.

Dne 3. června, pouhé dva dny po

odhalení vraždy, policie Gardinera

zatkla, což vyvolalo ve zbožné

komunitě zděšení.

Soudní procesy

První soudní proces začal 7. listopadu

1902 u Suffolk Assizes (nejvyššího

soudu) v Ipswichi, hlavním městě

hrabství. Gardiner vypověděl, že se s Harsentovou onoho večera vůbec

nesetkal, protože v době vraždy byl

doma v posteli se svou ženou, která

tuto výpověď potvrdila. Gardinerovi

však byli během silné bouřky na

návštěvě u sousedů a do postele se dostali až kolem druhé hodiny ranní. Jeho manželka usnula až kolem páté a vstala o tři hodiny později. Asi v sedm ráno zahlédl soused Gardinera vycházet z prádelny, kde byl v kotli vidět velký oheň. Zaměstnavatelka Harsentové, paní Crispová, vypověděla, že mezi jednou a druhou hodinou ranní zaslechla tupou ránu a křik, ale neudělala nic, protože ji manžel uklidnil, že kdyby by se něco stalo, Rose by jim určitě dala vědět.

Nerozhodná porota. Obžaloba uvedla, že rozbitá lékovka nalezená na místě činu byla od léků předepsaných

Gardinerovým dětem. Na Gardinerově zavíracím noži se našla krev, on to ale vysvětlil tím, že nůž používá k porcování králíků. Vzhledem k silným nepřímým důkazům v podobě vzkazu a Gardinerova vztahu k oběti většina poroty jeho alibi neuvěřila. Jeden porotce však ano. Evan Edwards tvrdohlavě trval na verdiktu nevinen proti zbylým jedenácti. Protože byl nutný jednomyslný verdikt, vynutila si tato nerozhodná porota další soudní proces.

Opakovaný proces. Proces se konal 21. ledna 1903 ve stejné soudní budově. Veřejné mínění začínalo Gardinerovi v případu, kterému se nyní říkalo „záhada Peasenhall“, fandit

Tento dopis údajně poslal William Gardiner Rose Harsentové, aby si s ní domluvil půlnoční schůzku. U soudu popřel, že by k ní nakonec došlo.

Rose Harsentová vypadala jako nevinná venkovská dívka, která byla svedena a kvůli tomu otěhotněla, ale policie u ní objevila intimní dopisy od několika místních mužů.

POLITICKÉ ATENTÁTY

Atentáty nejednou zmìnily dìjiny. O vìtšinì útoèníkù není pochyb. Víme, kdo ubodal Julia Caesara, kdo zastøelil Abrahama Lincolna, a navzdory nìkterým pochybovaèùm

víme i to, kdo zabil Johna F. Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Nìkteøí atentátníci však používají anonymní bomby, skrývají se v ochranných režimech nebo prostì se štìstím zmizí.

FRANCISCO „PANCHO” VILLA

GEORGI MARKOV

BENIGNO AQUINO JR.

OLOF PALME

TOM WALES

RAFÍK HARÍRÍ

ANNA POLITKOVSKÁ

ALEXANDR LITVINĚNKO

BÉNAZÍR BHÚTOVÁ

IMÁD MUGNÍJA

Pancho Villa (třetí zprava) hrdě pózuje se svými vojáky. Jeho gang v době, kdy je v roce 1916 pronásledovalo 56 amerických kavaleristů z Nového Mexika, čítal asi 500 lidí.

FRANCISCO „PANCHO“ VILLA

Mexický revoluční generál Francisco „Pancho“ Villa (1878–1923), který se v mládí živil jako bandita, se stal národním hrdinou a pomohl armádě Venustiana Carranzy porazit Victoriana Huertu. Villa poté bojoval proti Carranzovi a v roce 1915 byl poražen

generálem Álvarem

Obregónem. Když se Spojené státy postavily na stranu Carranzy, Villa v roce 1916 vtrhl s jednotkou asi 500 mužů do Nového Mexika a zabil 18 amerických občanů. Expedice americké armády ho v Mexiku bezúspěšně pronásledovala 11 měsíců. Poté, co byl Carranza v roce 1920 zavražděn a prezidentem se stal Obregón, uchýlil se Villa na opevněný ranč v Canutillu v mexickém státě Chihuahua.

Dne 20. července 1923 se Villa stal kmotrem dítěte svého přítele a vracel se ze křtin spolu se svým doprovodem autem domů. Když projížděli městem Parral, zvedl nějaký muž ruku se zvoláním „Viva Villa“. To byl signál pro atentátníky v nedalekém bytě, aby ve chvíli, kdy auto zpomalilo před zatáčkou, zahájili palbu. Villa byl na místě mrtvý; zasáhlo jej devět kulek s dutým hrotem, které se při kontaktu roztrhnou. Auto zasáhlo čtyřicet kulek a na místě v něm zemřeli tři další cestující, další o něco později. Střelci ujeli na koních.

Podezřelí

Brzy po přepadení obdržel prezident Obregón zprávy, podle nichž Villu zabili jeho vlastní lidé. Obregón svůj štáb a generály informoval, že o tom pochybuje. Ačkoli telegrafní linky z Parralu byly před útokem

Přetrvávající pochybnosti

• Byla administrativa prezidenta Obregóna do atentátu zapletená? Když Villovi nabídl, že mu pomůže ukončit spor s Herrerou, kalkuloval s tím, že Villa poleví v ostražitosti? Zasvětil do spiknutí Herreru?

• Pokud Obregón sdělil Barrazovi, že je vůči trestnímu stíhání za přiznání se k atentátu imunní, proč se Barraza pokusil uprchnout do Spojených států? Proč mu byl po odsouzení dlouholetý trest zmírněn?

• Využili Villovi bohatí nepřátelé k přepadení místní lidi? Jak věrohodné jsou nové údaje, které poskytla vnučka Josého Sáenze Parda?

Později řadu let dostával vojenské zakázky a vojenský doprovod, což naznačovalo, že se s prezidentem Obregónem nějak dohodl.

Pokud jde o žádost vnučky, velvyslanectví USA v Mexico City uvedlo, že rezoluce schvalující odměnu 50 000 dolarů byla sice kdysi v Kongresu předložena, ale nebyla schválena.

GEORGI MARKOV

Devětačtyřicetiletý bulharský disident Georgi Markov, novinář BBC v Londýně, byl 7. září 1978 napaden na cestě do sídla stanice BBC World Service. Při čekání ve frontě na autobusové zastávce poblíž mostu Waterloo ucítil Markov ostrou bolest v pravém stehně. Ohlédl se a spatřil podsaditého muže zvedat deštník. „Promiňte,“ zamumlal muž cizím přízvukem a spěchal přes ulici na taxi. Navzdory bolesti novinář událost dál neřešil a pokračoval v cestě do kanceláře.

K večeru dostal Markov vysokou horečku. Odjel do nemocnice, kde mu zjistili otravu krve. Když se jeho zdravotní stav zhoršil, řekl své ženě Annabel, že si je jistý, že ho deštníkem s otráveným hrotem bodl komunistický agent. 11. září 1978 zemřel.

Vyšetřování

Jed pitva v Markovově těle sice nenašla, ale lékaři mu ve stehně objevili malou platinovo-iridiovou kuličku. Byla velká jako špendlíková hlavička a byly do ní vyvrtány dvě dírky v pravém úhlu. Vyšetřovatelé si byli jistí, že v nich byla toxická látka, která Markova zabila. V lednu 1979 dospěl koroner při vyšetřování k závěru,

Romanopisec Georgi Markov emigroval z komunistické země. V roce 1970 se usadil v Londýně a následující rok začal pracovat v bulharském oddělení stanice BBC.

NEHLEDÁM VRAHA, ALE OSOBU, KTERÁ SI VRAŽDU OBJEDNALA A ZORGANIZOVALA. A KDO JE VINEN?

SYSTÉM. CHCI SVĚTU UKÁZAT, JAKÝ KOMUNISTICKÝ SYSTÉM SKUTEČNĚ

že byl „nezákonně usmrcen“ ricinem, jedem, na který neexistuje protijed. Jeho příznaky připomínají jiná onemocnění, takže lékaři mohli otravu jako příčinu Markovovy nemoci a smrti snadno přehlédnout. Úmrtí na otravu ricinem bývají často připisována přirozeným příčinám.

„Neosoba“. Scotland Yard zahájil vyšetřování Markovovy minulosti. V Bulharsku byl uznávaným spisovatelem a rozhlasovým a televizním politickým komentátorem s kontakty v politbyru. V roce 1969 přeběhl na Západ, čímž bulharské úřady ztrapnil. Začal pracovat v BBC a jako nezávislý autor pro Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a natočil přes 130 pořadů. Bulharské úřady ho označily jako „neosobu“.

Další oběti. Britští detektivové věděli, že Vladimir Kostov, jeden z Markovových přátel a rovněž bulharský emigrant a komentátor Rádia Svobodná Evropa, se stal obětí podobného útoku o tři týdny dřív ve stanici metra Étoile v Paříži. Náhle ucítil prudkou bolest v zádech a na několik dní onemocněl, ale přežil. Lékaři mu v zádech našli stejný typ granule. A měsíc po Markovově smrti byl pod schody nalezen mrtvý další z jeho přátel, Vladimir Simeonov, bulharský emigrant, který pracoval pro BBC v Londýně.

Technické vychytávky jako od Jamese Bonda. Scotland Yard usoudil, že vyvinout a používat bondovská technická zařízení, jako je deštník vystřelující nebo vstřikující otrávené kuličky, mohla pouze státní zpravodajská služba, jako je KGB nebo bulharská Državna sigurnost (DS). Měli podezření, že zařízení bylo vyvinuto v přísně tajné laboratoři KGB známé jako Komora.

Kopie deštníku

použitého jako

vražedná zbraň

proti Georgii

Markovovi

byla v červenci

2002 vystavena

v Mezinárodním

muzeu špionáže ve Washingtonu.

—NIKOLA MARKOV, GEORGIHO BRATR

Únosy

Únosy dìtí vyvolávají strach u rodièù i široké veøejnosti.

Ať už k nim dochází kvùli výkupnému, sexu nebo zotroèení, výsledkem èasto bývá smrt obìti. Stejný osud mùže potkat i dospìlé, kteøí byli uneseni z uvedených dùvodù nebo z politických pohnutek.

JUNE ROBLESOVÁ

MEHDI BEN BARKA

VIRGINIA PIPEROVÁ

CARY SAYEGHOVÁ

SHERGAR

SUZY LAMPLUGHOVÁ

„PAN KRUTÝ“

MICHAELA JOY GARECHTOVÁ

SABRINA AISENBERGOVÁ

MADELEINE MCCANNOVÁ

NATALIA ESTĚMIROVOVÁ

June Roblesová

(v první řadě zcela vpravo) se po záchraně setkává s novináři a svou rodinou. Po 19 dnech strávených v bedně byla zachráněna bez zranění, rodiče se ale obávali, že se únosci vrátí.

JUNE ROBLESOVÁ

Roblesův ranč, založený v roce 1885 Bernabem Roblesem v Tucsonu v Arizoně, byl jedním z prvních rančů na jihozápadě Spojených států O Roblesově značném bohatství nabytém chovem dobytka se vědělo v celém kraji a díky němu bylo zahájeno vyšetřování, které noviny později označily za „nejrozsáhlejší pátrací akci v dějinách Západu“. Šlo o pátrání po šestileté June Roblesové, Bernabeho vnučce.

Dne 25. dubna 1934 ve tři hodiny odpoledne se June vracela domů ze školy, když vedle ní zastavil ošuntělý ford a řidič ji vyzval, ať si sedne dozadu. Svědek ho popsal jako vyzáblého, špinavého muže se slunečními brýlemi. Dívka neochotně poslechla a auto odjelo.

Později toho dne zaplatil nějaký muž jistému chlapci, aby do Robles

Electric Company odnesl vzkaz otci unesené dívky Fernandu Roblesovi.

Požadoval v něm výkupné 15 000 dolarů a dopis obsahoval i pokyny, jak peníze doručit. Psalo se v něm, že pokud jeho obsah nezůstane v tajnosti, ocitne se June v ohrožení

života. Robles okamžitě napsal odpověď a předal ji čekajícímu chlapci, muž ale mezitím zmizel.

Druhý den byl doručen další vzkaz, tentokrát dědečkovi June. Stálo v něm, že dítě je v bezpečí a bude mu vráceno, pokud zaplatí výkupné, snížené na 10 000 dolarů. „Dodržujte pokyny,“ končil dopis podepsaný písmenem „Z.“.

Vyšetřování

Tucsonská policie začala okamžitě jednat a uzavřela silnice v okolí města, které v té době bylo pouhou malou pouštní obcí. Stovky mužů, včetně 300 ozbrojených členů organizace American Legion sdružující válečné veterány, se spojily s federálními, státními a místními policejními silami a společně prohledali všechny domy ve městě i poštovní schránky pro případ, že by se objevily další požadavky na výkupné. Zatímco poušť prohledávalo letadlo, policie zkoumala opuštěné důlní šachty a jeskyně, v nichž se kdysi skrývali bandité.

Falešné stopy. Vyšetřování zkomplikovala mylná „pozorování“ únosce s dítětem. Během prvních pěti dnů se telefonicky ozvalo téměř 100 lidí. Někteří tvrdili, že June je unášena do Mexika, a tak policie začala za pomoci apačských zvědů prohledávat pohraniční kaňony a hory. Zklamaný šéf tucsonské policie Gus Wollard si posteskl: „Mizela nám jedna stopa za druhou jako pára nad hrncem.“

Mezitím se Junin otec podle pokynů v dopise v tajnosti vydal předat výkupné. Bylo mu řečeno, že má peníze zanechat na určené cestě na místě, kde přes ni bude natažen bílý provázek, ale když na místo dorazil, žádný provázek nenašel. 30. dubna otec únosci veřejně sdělil, že nechává policii odvolat pátrání. Poté požádal o důkaz, že je June stále naživu. V místních novinách zveřejnil otázky, na které mohla odpovědět pouze ona. Jedna z otázek zněla: „Co děláš ráno se svými králíčky?“

Třetí žádost o výkupné. Policie ukončila příměří 7. května, když pod dveře kanceláře okresního státního zástupce někdo nepozorovaně doručil třetí žádost o výkupné. Obsahovala správné odpovědi od June

PŘÍLIŠ MNOHO INFORMACÍ?

Pomáhá rozsáhlé zpravodajství v tisku bezpečnému návratu unesené osoby, nebo mu naopak brání? Příbuzní unesených média často využívají, jako například otec June Roblesové, když zveřejnil otázky, na které mohla odpovědět pouze ona, aby si ověřil, že je stále naživu. Během únosu dítěte letce Charlese Lindbergha v roce 1932 komunikoval prostředník John Condon s údajnými únosci prostřednictvím novin Home News. Únosci posílali do novin dopisy a on v nich zveřejňoval inzeráty. Jeden z nich sliboval: „Peníze jsou připraveny. Žádní policisté. Žádná tajná služba. Přijdu sám jako minule.“ Je také známo, že vydavatelé novin se někdy obracejí přímo na únosce, jako například vydavatel deníku The Las Vegas Sun, když žádal o dohodu, která by umožnila propuštění Caryho Sayegha (viz strana 157).

Pozornost médií může mít na případ bohužel i negativní dopad. Příliš mnoho informací o pátrání po unesené oběti může pomoci únosci vyhnout se dopadení a příliš senzacechtivé titulky mohou z narušeného únosce dokonce udělat vraha. Když se zveřejní nepodložené fámy nebo redakční spekulace, může to vyšetřování nebezpečně zmást. To se stalo během pátrání po únosci Madeleine McCannové v roce 2007 (viz strana 178), když britské a portugalské noviny otiskly fámy, které do případu zapletly rodiče a dalšího klíčového podezřelého.

Pátrači shromáždění

kolem železného vězení, v němž byla držena June Roblesová.

Řetězy, jimiž byla připoutána, ukazuje Clarence Houston, advokát, který si krabice všiml a zachránil ji.

na otázky z novin a obsahovala ujištění, že holčička bude propuštěna do 48 hodin po doručení peněz. Byla podepsána: „Teď, nebo nikdy. XYZ. POSLECHNI.“

Objev v poušti. Dne 14. května byl arizonskému guvernérovi Benjaminu B. Moeurovi odeslán dopis s chicagským poštovním razítkem. Popisoval místo v poušti 14 km východně od Tucsonu, kde se měla June nacházet, ale obsahoval i mrazivou větu: „Tělo najdete pod spoustou kaktusů.“

Okresní státní zástupce Clarence Houston a jeho zástupce Carlos Robles, strýc June, spěchali na místo a dvě hodiny jej prohledávali. Už to chtěli vzdát s tím, že jde o falešný tip, když Houston zakopl o hromádku hlíny a odhrnul křoví, kde objevil železnou krabici s dívkou uvnitř.

Živá hrobka. Živá hrobka, zahrabaná v písku, byla tak malá, že se v ní nedalo postavit. June, zavřená uvnitř, měla jeden kotník připoutaný k železnému kůlu. Klíč od visacího zámku na řetězu ležel na schránce. Únosci do kovové schránky udělali hřebíky díry, aby se dovnitř dostal vzduch a padacími dvířky podávali dívce jídlo. Vodu měla ve dvou špinavých plechovkách.

Muži odemkli visací zámek a vytáhli June ven – špinavou a pokrytou hmyzem a havětí. Bylo neuvěřitelné, že přestože byla po devatenácti dnech strávených v horké kovové bedně zmatená a zesláblá, jinak byla v pořádku. Řekla, že ji tam nechali dva únosci, kteří se jmenovali Bill a Will, a navštívili ji jen čtyřikrát. Jednou, když plakala, jí vyhrožovali, že pokud nepřestane, bodnou ji do zad.

Podezřelí

Ředitel FBI J. Edgar Hoover pátráním pověřil svého nejvýše postaveného asistenta. Zatčen byl pouze jeden člověk: Oscar H. „Buster“ Robson, 31letý provozovatel tanečního sálu v Tucsonu, kterého agenti amerického ministerstva spravedlnosti zadrželi ve Phoenixu. Jediným důkazem proti němu bylo to, že odborníci považovali jeho rukopis za shodný s písmem na jednom ze vzkazů o výkupném. Přesto Hoover prohlásil případ za vyřešený.

„Údajný

Velká federální porota 11. ledna

1935 Robsona neobvinila, ale nový proces následoval vzápětí. Po vyslechnutí výpovědí třiceti policistů a dalších svědků a po návštěvě místa, kde byla dívka v poušti držena, dospěli porotci k závěru, že k obvinění nemají žádné důkazy. Zmizení June navíc označili za „údajný únos“. Podle tiskových zpráv to znamenalo, že pochybují o dívčině příběhu, protože 19 dní v železné krabici v horké poušti nemohla přežít. Přestože policie slíbila, že spisy k případu zveřejní, později to odmítla. Veškeré důkazy pro velkou porotu byly zapečetěny, protože nebyl nikdo obviněn.

Gang Johna Dillingera. Veřejnost měla o tom, kdo holčičku unesl, zcela jiné představy. Jedna z teorií naznačovala, že ji unesl gang Johna Dillingera. Třicetiletý Dillinger, nechvalně proslulý bankovní lupič, byl se svým gangem dopaden v Tucsonu o tři měsíce dříve, ale později se jim podařilo v Indianě uprchnout. Místní obyvatelé se domnívali, že únos June mohl být pomstou tucsonské policii. Jiná fáma naznačovala, že dívku unesl vzdálený příbuzný z Mexika, aby se pomstil jejímu dědečkovi za dávnou urážku.

Newyorský deník Daily Mirror únosu věnoval celou stránku. Čtenáři se o tomto šokujícím zločinu dožadovali dalších podrobností.

Kolovaly fámy, že do zmizení June byl zapleten i proslulý americký bankovní lupič John Dillinger. Pátrání po důkazech se ale policie příliš nevěnovala.

únos“.

Přetrvávající pochybnosti

• Kdo byli Bill a Will? Byli pachateli pouze tito dva muži, nebo byl do případu zapleten ještě někdo další? Kdo poslal dopis z Chicaga guvernérovi?

• Proč únosci propustili June dřív než její otec, který jim chtěl dát peníze, zaplatil výkupné?

• Byl únos fingovaný? Mohlo dítě přežít 19 dní v železné schránce v písku arizonské pouště?

MEHDI BEN BARKA

Marocký politik Mehdi Ben Barka* byl jedním z politických

představitelů, kteří v roce 1956 pomohli své zemi dosáhnout nezávislosti na Francii. V roce 1959 pak založil levicovou stranu Národní svaz lidových sil. Ačkoli byl učitelem marockého korunního prince, Ben Barka se proti svému bývalému žákovi, který v roce 1961 nastoupil na trůn jako král Hasan II, postavil. Byl obviněn ze spiknutí proti králi, a proto v roce 1963 odešel do exilu do Alžíru. Marocký soud jej v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Muž přezdívaný „Dynamo“ jezdil do Káhiry, Moskvy a Ženevy a podporoval revoluce ve třetím

světě.

Mehdi Ben

Barka na tiskové konferenci v roce 1959 v marocké Casablance.

Jednalo se o jeden z jeho mnoha

útoků na vládu, které předcházely jeho zmizení.

* Ben Barka byl agentem československé StB a nejméně desetkrát zemi navštívil. (pozn. překl.)

Ben Barka se postavil do čela Třístranné konference, která byla naplánována na leden 1966 v Havaně a na které se mělo probírat a plánovat celonárodní povstání. Mezitím ho v Maroku král Hasan obvinil z lokálních nepokojů proti monarchii, včetně jednoho v Casablance v březnu 1965, který si vyžádal stovky mrtvých.

Dne 29. října 1965 oslovili 45letého Ben Barku před restaurací Brasserie Lipp na pařížském bulváru St. Germain dva francouzští agenti. Jeden z nich mu řekl: „Chtějí s vámi mluvit nějací politici.“ Ben Barka nastoupil do neoznačeného Peugeotu 403 a od té doby ho už nikdy nikdo neviděl. Jeho zmizení vedlo k téměř čtyřletému přerušení diplomatických vztahů mezi Francií a Marokem.

Vyšetřování

Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle nařídil důkladné vyšetření Ben Barkova zmizení. Ben Barkův pětadvacetiletý syn Bašír využil francouzského právního systému a zahájil soudní řízení proti „neznámým osobám“ za vraždu a spoluúčast na vraždě, pachatelé však nebyli nikdy dopadeni.

Podezřelí

Výsledkem vyšetřování bylo 13 podezřelých z trestných činů souvisejících s únosem, většina z nich ale nebyla obviněna. Za „nezákonné zadržení“ Ben Barky byli odsouzeni dva francouzští policisté a odpykali si krátké tresty odnětí svobody. Jeden ze svědků vypověděl, že generál Mohamed Oufkir, marocký ministr vnitra, který ovládal bezpečnostní složky, politika ubodal k smrti. Svědek později zemřel, což bylo oficiálně zaznamenáno jako sebevražda. Oufkir se odmítl vrátit do Francie, v nepřítomnosti byl odsouzen za nezákonné zatčení a uvěznění a dostal nevykonatelný trest doživotí.

Další „sebevrah“. Král Hasan jmenoval po neúspěšném převratu v roce 1971 Oufkira ministrem obrany. O rok později zaútočily na královo letadlo při návratu z Francie marocké stíhačky, ale král přežil. Z přípravy tohoto atentátu byl obviněn Oufkir a předpokládalo se, že se podílel i na předcházejícím útoku na palác. V roce 1972 byl

Jeden ze svědků tvrdil, že generál Mohamed Oufkir (vlevo), marocký ministr vnitra, ubodal Ben Barku k smrti. O sedm let později byl Oufkir nalezen mrtvý.

Adolf Eichmann byl během soudního procesu v Izraeli držen ve skleněné kabině obstoupené strážemi.

nalezen mrtvý v důsledku „sebevraždy“. Jeho dcera Malika však uvedla, že to není možné, protože na otcově těle viděla pět děr po kulkách. Podle jedné verze ho osobně zabil sám král. Po Oufkirově smrti se král Hasan snažil zbavit podezření z vlastní spoluúčasti na Ben Barkově zmizení tím, že obvinil právě Oufkira.

KDYŽ JE ÚNOSCEM VLÁDA

Mehdi Ben Barka je jen jedním z mnoha vysoce postavených lidí, kteří byli v průběhu let údajně uneseni autoritářskými vládami, oběťmi z obyčejných rodin se ovšem titulky novin zabývají jen zřídkakdy. Extrémním příkladem byli „zmizelí“ v Argentině, kdy bylo za vlády vojenské junty v letech 1976–1983 uneseno a zabito podle odhadů až 3000 lidí. Mnoho obětí je pohřbených v neoznačených hrobech. Na jednom hřbitově našli pátrači přibližně 600 „neznámých“ a v roce 2007 úředníci odebrali krev příbuzných, aby ji poslali do Spojených států a pokusili se exhumovaná těla identifikovat pomocí DNA.

Únosy prováděly i demokratické země. V roce 1960 vyslal Izrael do Argentiny zpravodajské agenty, aby unesli Adolfa Eichmanna, muže, který za druhé světové války řídil logistiku deportací a vyhlazování milionů lidí v nacistických táborech smrti ve východní Evropě. Ten uprchl do Argentiny, kde žil a pracoval pod jménem Ricardo Klement. Když se 11. května 1960 vracel domů z práce, izraelští agenti ho omráčili, odvezli na bezpečné místo a v přestrojení ho pod silnými sedativy propašovali ze země. V Izraeli byl postaven před soud, odsouzen a v roce 1962 popraven. Argentina proti porušení svých výsostných práv protestovala, ale příliš dlouho se záležitostí nezabývala.

Je rovněž známo, že vlády v případech únosů často spolupracují s lovci lidí. Když se v roce 1983 významný kanadský developer Sidney Jaffe nedostavil k floridskému soudu kvůli obvinění z pozemkového podvodu, unesli ho dva američtí lovci lidí z domova v Torontu. Odletěli s ním na Floridu, kde ho stát úspěšně stíhal a odsoudil k 35 letům vězení. Když proti aktivitám státu Florida protestovala ve Washingtonu kanadská vláda, byl Jaffe propuštěn a Kanada později jednoho z lovců lidí odsoudila za únos.

Obrázek Michaely Joy Garechtové s věkovým posunem, který zveřejnilo Národní centrum pro pohřešované a zneužívané děti, ukazuje, jak by mohla blonďatá modrooká dívka vypadat v roce 2008, kdy by jí bylo 29 let.

MICHAELA JOY GARECHTOVÁ

V 10:20 dopoledne, v sobotu 19. listopadu 1988, v Haywardu v Kalifornii, odjela Michaela Joy Garechtová se svou kamarádkou na koloběžce tři bloky od Michaelina domu do Rainbow Marketu, nedalekého obchodu na Mission Boulevard. Devítileté dívky nechaly koloběžky před obchodem, ale když se vrátily ven, koloběžku Michaeliny kamarádky někdo přenesl na parkoviště. Michaela se pro ni vydala, ale když se sehnula, aby ji zvedla, vyskočil z vedle zaparkovaného auta muž. Popadl ji zezadu, přinutil křičící dívku nastoupit a ujel, zatímco její kamarádka běžela do obchodu pro pomoc.

Na místo okamžitě vyrazila místní policie, ale Michaela se už nikdy nenašla a únosce se nepodařilo vypátrat.

Vyšetřování

Vzhledem k tomu, že Michaela byla unesena za denního světla na veřejném prostranství, byla k dispozici spousta očitých svědků. Ti policii řekli, že muž řídil starší model amerického sedanu vínové barvy s otlučeným předním nárazníkem. Naposledy ho viděli, jak se řítí po rušné dálnici Mission Boulevard směrem k Union City.

Namísto okamžitého výslechu Michaeliny kamarádky, která únos viděla, se policie rozhodla vyslechnout zaměstnance Rainbow Marketu, který viděl auto projíždět kolem. Z toho vyplynuly určité neshody, například ohledně barvy vozu a skutečnosti, že pracovník obchodu uvedl, že muž měl knír, zatímco Michaelina kamarádka tvrdila, že ne.

Svědci. Další přihlížející popsali únosce jako štíhlého muže ve věku 18 až 25 let se špinavými blond vlasy po ramena a uhrovitou nebo poďobanou pletí. Na sobě měl bílé tričko. Svědci pomohli policii sestavit jeho podobiznu.

Jedna žena byla svědkem toho, jak se kolem ní v rušném provozu proplétalo auto, jehož poznávací značku se snažila si zapamatovat pro případ, že by způsobilo nehodu. Později se dívala na zprávy a uvědomila si, že to bylo auto únosce, ale tehdy se nepřihlásila.

O tři měsíce později spatřila v obchodě s potravinami muže, který se podobal policejnímu nákresu. V obavě, že ji poznal a půjde po ní, se žena konečně obrátila na policii. Přestože podstoupila hypnoterapii, nedokázala si na poznávací značku vzpomenout.

Otevřený případ. Do vyšetřování se záhy zapojila FBI a za rok měla policie pět kartoték plných stop. Do roku 2008, dvacet let po únosu, obdrželi téměř

15 000 tipů, ale zatím nikoho nezatkli. Případ zůstává otevřený a stále se aktivně vyšetřuje. Seržant Mark Mosier z haywardské policie prohlásil: „Pro nové informace, které by tento případ pomohly vyřešit, se vydáme kamkoli na světě.“

Podezřelí

• Timothy Bindner, 42 let. Ženatý pracovník

čistírny odpadních vod byl již jednou zatčen za pokus o nalákání dvou malých děvčat do dodávky, ale obvinění bylo staženo.

TO AUTO POPSALA JAKO KARAMELOVÉ

BARVY A AŽ POTÉ, CO POLICIE UKLIDNILA A VYSLECHLA DCEŘINU KAMARÁDKU, MNOHEM POZDĚJI TEN DEN, SE

UKÁZALO, že TO BYLA SPÍŠ BORDÓ.

Mladým dívkám také posílal narozeninová přání a dopisy a nabízel pomoc matkám pohřešovaných, přičemž sám sebe označoval za „dobrotivého samaritána“, který oběti únosů považuje za své vlastní děti. Při jedné bizarní příležitosti Bindner požádal reportéra, aby s ním v půl páté ráno udělal rozhovor na hřbitově Oakmont, kde byla pohřbena pětiletá dívka unesená a zavražděná v roce 1983.

Reportérovi vyprávěl, jak by asi reagovaly různé pohřešované dívky během únosu, a zmínil i to, že některé by byly submisivní, ovšem „Michaela by byla tvrdší. Bojovala by.“ Krátce před zmizením devítileté Michaely napsal Bindner policii, že další oběť bude devítiletá. Detektivové nikdy nenašli proti Bindnerovi přesvědčivé důkazy, takže nebyl obviněn, ale úřady se domnívaly, že mohl být nějak zapleten do dalších tří zmizení dívek v okolí. Všechny byly blondýnky s modrýma očima a podobným obličejem. Bindner všechna obvinění popřel a v roce 1999 uspěl proti kalifornskému městu Fairfield se žalobou pro pomluvu.

Teprve poté, co policie vyslechla kamarádku Michaely Joy Garechtové, mohla zveřejnit podobiznu podezřelého, která předchozím popisům neodpovídala.

MICHAELA JOY GARECHTOVÁ

—MICHAELINA MATKA O PRODAVAČCE V OBCHODĚ. Z ROZHOVORU ZE 7. ŘÍJNA 2007

Natascha Kampuschová

koupila dům, kde byla držena v zajetí.

• Devětačtyřicetiletý pachatel sexuálního deliktu. V roce 1995 se dva detektivové z Haywardu vydali do Oklahomy podruhé vyslechnout jistého odsouzeného sexuálního delikventa. Muž bydlel jen dva bloky od místa únosu malé Michaely a rok předtím byl odsouzen za napadení s úmyslem znásilnit. Policie usoudila, že do případu není zapleten a jeho jméno nezveřejnila.

• James Daveggio, 28 let. Spolu se svou přítelkyní Michelle Lyn Michaudovou byli v roce 1997 odsouzeni za únos, znásilnění a vraždu 22leté ženy z Kalifornie a v současnosti oba čekají v cele smrti. Navzdory policejnímu podezření nebyla žádná spojitost s Michaelou zjištěna.

STOCKHOLMSKÝ SYNDROM

Když policie v Utahu zachránila v roce 2003 Elizabeth Smartovou před náboženským fanatikem Brianem Davidem Mitchellem, vypadalo to, že se od něj zdráhá odejít. Policie už Mitchella s nějakou ženou a Elizabeth jednou zastavila, ale čtrnáctiletou dívku se nepodařilo ztotožnit. Když ji nakonec zachránili, zjistili, že má na sobě paruku, závoj a sluneční brýle a zpočátku dokonce popírala, že je Elizabeth Smartová. Po devíti měsících, kdy Mitchella doprovázela na jeho kazatelské misi, se u ní zřejmě rozvinul Stockholmský syndrom a svého únosce začala mít ráda.

Tento syndrom byl pojmenován v roce 1973, kdy bankovní lupiči drželi šest dní rukojmí v bance ve švédském Stockholmu. Několik obětí začalo se svými únosci sympatizovat, dokonce se bránili pokusům o záchranu a následně proti nim odmítli svědčit.

Nejznámějším americkým příkladem Stockholmského syndromu byla devatenáctiletá dědička Patty Hearstová, kterou v roce 1974 v Kalifornii unesla radikální frakce Symbionese Liberation Army. Brzy se stala jejich komplicem, pomáhala při ozbrojených bankovních loupežích a jednou dokonce vystřílela do výlohy obchodu 27 kulek.

Dala se na útěk a v roce 1975 byla zatčena v San Francisku. Na otázku, jaké je její povolání, odpověděla, že je „městská partyzánka“.

Mezi případy z poslední doby patří Rakušanka Natascha Kampuschová, unesená v roce 1998 Wolfgangem Priklopilem a více než osm let držená v malém sklepě.

Později jí únosce dovolil chodit ven, ona se ale nepokusila vyhledat pomoc. Nakonec se jí v roce 2006 podařilo utéct a její únosce vzápětí spáchal sebevraždu. Když se to Natascha dozvěděla, rozplakala se a prohlásila, že jí ho je líto a že jí během zajetí nic nechybělo, protože ji Priklopil chránil před špatnými návyky a společností.

• Curtis Dean Anderson, 27 let. Byl veden jako možný podezřelý, v roce 2000 byl odsouzen za únos a obtěžování mladé dívky, ale na únos Michaely opět žádný důkaz neukazoval.

• Steven Shane, 21 let. Tento odsouzený zločinec se podobal muži na policejní podobizně a byl krátce zadržen, nepodařilo se ale najít žádné důkazy, které by ho s Michaelou spojovaly.

• Brian David Mitchell, 35 let. V roce 2002 unesl Elizabeth Smartovou a v době zmizení Michaely a dalších tří dívek žil v Kalifornii. Blonďatá Elizabeth, která byla zachráněna nezraněná, se podobala ostatním pohřešovaným obětem, ale s Michaelou se nepodařilo najít žádnou spojitost.

Přetrvávající pochybnosti

• Jak mohl křičící dívku někdo unést na veřejném parkovišti, aniž by svědci auto pronásledovali nebo si aspoň zapsali poznávací značku? Proč jedna ze svědkyň čekala tři měsíce, než oznámila, že auto únosce viděla?

• Vzhledem k tomu, že Timothy Bindner projevoval chorobný zájem o unášené dívky, správně předpověděl, že další oběti bude devět let, a prohlásil, že Michaela bude určitě bojovnice, proč to policie nepovažovala za dostatečný důkaz k jeho obvinění?

SABRINA AISENBERGOVÁ

24. listopadu 1997 zmizela z rodinného domu ve Valricu na Floridě čtyřměsíční Sabrina Aisenbergová. Její matka, osmatřicetiletá Marlene Aisenbergová, uvedla, že kojence zkontrolovala kolem půlnoci, ale že je nezvěstná zjistila až v 6:42. Okamžitě zavolala na tísňovou linku

911. Sabrina, která měla na sobě levandulový spací pytel s květinovým vzorem a spala pod ručně vyrobenou modrožlutou dečkou s obrázky zvířátek, zmizela z dětské postýlky. Začalo rozsáhlé pátrání a navzdory dvěma tisícům tipů se po kojenci nenašla žádná stopa.

Vyšetřování

Aisenbergovi nechali v inkriminovanou noc odemčená vrata od garáže a vyšetřovatelé zjistili, že odemčené byly i dveře z garáže do domu. Rodiče uvedli, že do domu se zřejmě vkradl vetřelec a dítě unesl, ale