J
Kdybych já byl krásný jako Dionysos
Setkání s Janem Zrzavým
Miloš Doležal (ed.)
Jan Zrzavý: Dionysos 17
Miloš Doležal, Martin Herold: Kdybych já byl krásný jako Dionysos 19
Yves Luginbühl: Apollinský a dionýský živel překlad Petr Turek 43
Miloš Doležal: Nemusíte marně nechat svítit světlo v připraveném večeřadle K některým duchovním zdrojům tvorby Jana Zrzavého 55
Johannes Urzidil: Nostalgie (Janu Zrzavému) překlad Věra Koubová 90
Otakar Aleš Kukla: Vždycky jsem se svého kraje bál Jan Zrzavý, Bohuslav Martinů a Vysočina 93
Johana Bronková: Zrzavý a Itálie 125
Texty © Johana Bronková, Miloš Doležal, Martin Firon, Martin Herold, Ladislav Jackson, Otakar Aleš Kukla, Yves Luginbühl, Jaroslav Seifert, Johannes Urzidil, Jan Zrzavý, 2024 © Nadační fond 8SMIČKA, 2024 ISBN 978-80-908957-3-7
Ladislav Jackson: „Pro odlišnost mého sexu“: Spektákl šatníku Jana Zrzavého 143
Miloš Doležal: Dobré kuchařince Nohové Márince… Rozhovor s Marií Nohovou z Okrouhlice 165
Jaroslav Seifert: Říkám vám, pane Zrzavý 184
Martin Firon: Z Vodňan do Okrouhlice
Stěhování Jana Zrzavého ve vzájemné korespondenci s Boženou Heritesovou 187
Jan Zrzavý: Můj strýc Jan – malíř Z rukopisných vzpomínek malířova synovce 245
Miloš Doležal: Nelekněte se tohohle bubáka, je pohnutej K vlastním fotografiím Jana Zrzavého z padesátých a šedesátých let 263
Výstava – vyobrazení 281
Architektura výstavy 358 Summary 361
Seznam vyobrazení 367
Jan Zrzavý: Útěcha duše 373
Jan Zrzavý
DIONYSOS
Kdybych já byl krásný jako Dionysos, šel bych na Václavské do Alhambry, celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy, zatančil bych Dionysův tanec.
To by nebylo hopkování a poskakování, jako to dělá ta blondýna, miss Odis, ani kroucení a krkolomné přehyby těla, v jakých si libují sestry Baudinovy, ani vídeňský valčík slečny Jou‑jou!
Kladl bych nohy před se lehce a radostně, paže bych zved’ a rozepjal půvabně v prostor, pod kůží napjal bych krásné a pružné svaly. Hlavu bych nesl hrdě jako mladý jelen, nádheru zlatých kadeří shrnoval bych v týl, na rty a zrak bych rozestřel zářící úsměv.
A pak by pánům před jejich drahými víny pohasnul na rtech přihlouple smilný úsměv.
Nalíčeným a unuděným dámám žádostí nevylhanou zaplál by zrak.
Krásu a zdraví slunečného boha vnesl bych na chvilku v otrávená srdce.
Kdybych já byl krásný jako Dionysos
Miloš Doležal & Martin Herold
Ⅰ.
Mladý vousatý elegán si vykračuje přes večerní Václavské náměstí v Praze a vchází do hotelu Ambassador, přesněji do varieté Alhambra, vyhlášeného pražského nočního podniku s kabaretním programem, které sídlí v suterénu. Rotundovitý tvar, oddělené kóje, balkonky, lucerničky, červené sametové potahy, taneční parket, jeviště a ochotná obsluha umožňují prožití horké, elektrizující noci s hudbou, moderním tancem, skečemi, alkoholem a příjemnou společností. Kabaret byl otevřen ještě před první světovou válkou a určen pro vyvolené hosty, kteří chtějí zahánět nudu. Název odkazoval ke komplexu paláců a pevností maurských panovníků v Granadě v jižním Španělsku. V arabštině znamená alhambra červeň či červenou. Barvu, která byla podobná odstínu sluncem vypálených cihel zdí granadského komplexu nebo záři pochodní, jež v nocích osvětlovala pokračující stavbu. Do pražského podniku na pozvání přátel několikrát zavítal také onen mladík, který nebyl majetným světákem. Toužil však od dětství po kariéře herce či kabaretiéra a naléhavě hledal své místo ve světě. Venkovan, syn přísného otce, stále ještě zakřiknutý začínající umělec. Jmenuje se Jan Zrzavý a my víme, že v podniku obdivoval tanečnici miss Odis, sestry Baudinovy, Joe Jenčíka i slečnu Jou-jou. Na několika plátnech z roku 1917 (Akrobaté, Kejklíř se sklenicí aj.) zachytil krkolomné akrobatické výjevy, nepochybně uviděné v tomto podniku. V té době píše báseň, ve které toužebně, naivně i narcistně sní: „Kdybych já byl krásný jako Dionysos, / šel bych na Václavské do Alhambry, / celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy, / zatančil bych Dionysův tanec.“1 A dále vysvětlí, jak by svůj tanec zatancoval – radostné kroky, zvednuté rozepjaté paže, hlava vypnutá jako „mladý jelen“ a zářící úsměv. Projevuje tím jistý druh exhibicionismu, ale už tehdy je si vědom svého poslání, neboť chce předávat poznání, které nazývá krásou. „V otrávená srdce“ by rád, alespoň na chvíli, vnesl „krásu a zdraví slunečného boha“.
Onen mladík měl v té chvíli před sebou celý dlouhý život, naplněný pracovitostí a tvořivostí, ale také pochybnostmi a prohrami. Hledal, učil se, v rozhodujících chvílích potkával dobré rádce-anděly, sváděl řadu „soubojů“ s nepřejícnými okolnostmi, s nemocemi a vlastními sebeomezujícími danostmi; dokázal však neutuchající silou, kterou nacházel ve své sveřepé povaze, samotě i v duchovních zřídlech, povstat a pokračovat. S malbou nepospíchal, byla mu podstatou (sebe)vyjádření i životodárnou
„Z původního titánského řádu božstev byl oním apollinským pudem krásy v povlovných přechodech rozvíjen olympský řád božstev radosti – tak jako růže vyrážejí z trnitého křoví.“
Friedrich Nietzsche1
Ponor
Všichni známe ony dvě denní doby, kdy zrak zachycuje všechny nerovnosti povrchu země, lesklé a ostré tvary rostlin, skal a staveb, kdy nám vůně opřádají tělo shlukem par, kdy se z veškeré hmoty stává živoucí zlato. Když šikmé sluneční paprsky ráno a večer zkrášlují středomořskou krajinu, skýtá Středomoří úžasnou a radostnou podívanou; jsou to úchvatné chvíle pro lidský zrak.
Líbezné světlo svítání odhaluje tvary a pohyby člověkem přetvářené přírody, zabarvené vlhkým zlatým prachem, paprsky zapadajícího slunce odkrývají na zemi lidské výtvory v dokonalých ohnivě zbarvených plochách a sceneriích. Uprostřed dne pak Apollon se svým světelným vozem drtí krajinu oslnivým jasem. Z nejvyššího bodu své dráhy bůh krásy a světla ničí krajinu žhnoucími paprsky. V těchto chvílích se lidé ukrývají do svých domů, aby unikli oslepujícímu světlu a sálajícímu horku.
Okamžiky svítání a zapadání slunce vyjevují apollinský charakter středomořské krajiny, který je vyvažován její dionýskou silou v podobě úsilí lidí, snažících se uprostřed titánské přírody vytvářet si stále prostředí pro kratochvíle a radovánky. Pouze v oněch dvou úchvatných chvílích pro lidský zrak, kdy Apollon, bůh světla, spojuje síly se silami Dionýsa, boha slavností a vína, nabývá středomořská krajina své proslulé krásy. Jakmile pak slunce dosáhne nejvyššího bodu své dráhy, Apollon svou silou překoná Dionýsa i lidi pod jeho vlivem. Jeho jas je příliš silný na to, aby přijal dílo, které člověk na zemi vytvořil, tj. krajinu, jež má dvojí kvalitu: jednak je vyústěním úporné snahy uspořádat přírodu a prostor tak, aby se jich dalo radostně užívat, a zároveň skýtá v záři světla nádhernou podívanou.
Jak ukázal Friedrich Nietzsche,2 středomořské civilizace jsou civilizace apollinské. Jejich úkolem je pobít netvory a rozdrtit titánské mocnosti sídlící v přírodě. Středomořská příroda je totiž
příroda titánská; může být i agresivní. Zemí tu leckde otřásají ničivé záchvěvy; někdy tato země i pukne a na dílo člověka se pak vyvalí proudy ohně. Vegetace je tu agresivně pichlavá, ostré hrany bortících se vápencových skal i zářivě načervenalé porfyry na pobřeží jsou výbojné, tvary mořských břehů i obrysy špičatých a strmých hor jsou ostré; miasmatické zátoky, do nichž ústí bahnité řeky a močály, jsou nehostinné stejně jako hlubiny propastí slovinského Krasu i jako náhlé a prudké mořské bouře. Je to příroda barbarská, jak ji viděl Homér a staří Řekové i Římané, a přece je tolik přitažlivá tím, že může cestovateli nabídnout poklidný vlahý stín a pokojnou svěžest ovocných plodů.
Středomořské apollinské civilizace jsou však rovněž dionýské. Pocházejí z barbarského světa Titánů a chtějí tvrdošíjně a nespoutaně pokračovat ve svém vítězném zápasu s netvory z temnot. Hodlají ze zemského povrchu učinit zahradu slavností a smyslnosti. K tomuto snu o ideální a krásné přírodě přispěl Apollon svým světlem, jež vedlo národy Středomoří k uvážlivému a uměřenému hledání způsobu, jak uspořádat přírodní zdroje a prostor tak, aby uspokojovaly jejich tužby. Jejich dohoda nabyla plné platnosti právě za svítání a za soumraku, kdy slunce ozářilo lidské dílo a předalo mu svou estetickou sílu. Vytvářením hry stínů, které se prodlužovaly účinkem paprsků, klouzajících těsně nad povrchem, slunce zvýrazňovalo obrysy lidského díla a předvádělo lidstvu, jakou má jeho konání poznávací hodnotu. Tehdy mohli lidé v úlitbách bohům, doprovázených Apollonovou lyrou, vyjádřit svou radost z toho, že krajina, dílo jejich důvtipu, je povýšena na úroveň umělecké tvorby. Právě ono dílo důvtipu středomořských národů, vytvořené s cílem přežít neklid titánské síly přírody, byť zkrášlené apollinským světlem, chce návštěvníkům poslední Světové výstavy druhého tisíciletí předvést expozice „Středomořská krajina“. K tomuto účelu se znamenitě hodila Sevilla3 jakožto město, kde se setkávalo několik středomořských civilizací – zejména křesťanská, židovská, arabská, i jako město ležící v blízkosti antické Italicy, jež byla rodištěm Hadriána, římského císaře, který Středomoří procestoval až do nejzazších míst. Sevilla byla rovněž místem, odkud se Starý svět vydával objevovat nové obzory, jiné druhy přírody a jiné kraje, místem, kterým se do Středomoří dostávaly mnohé rostliny, považované dnes za místní původní rostlinstvo. Jakkoli však události jako počátek renesance nebo zavádění obrazů tropických rajských krajin či dosud neznámých rostlin znovu a znovu poháněly tvůrčího ducha středomořských národů k aktivitě a povzbuzovaly
Nemusíte marně nechat svítit světlo v připraveném večeřadle
K některým duchovním zdrojům tvorby Jana Zrzavého
Miloš Doležal
„Tvořivý umělec nehledá nikdy krásu, nýbrž něco podstatně jiného a v podstatě vždy to: víc života, víc poctivosti, víc pravdy, víc síly, rytmu, víc zákona a logiky, víc bolesti a rozkoše, než jich posud bylo v umění.“
F. X. Šalda
Nová krása: její genese a charakter, 1903
„Věří v božskou jiskru, kterou všechny pozemské zjevy v sobě nosí a vyzařují […]. Je malířem pozemské osamělosti všech bytostí, hluboké melancholie lidí i předmětů, ale zároveň těmto samotám a melancholiím otevírá nebeský Jeruzalém.“
Johannes Urzidil Jan Zrzavý, 1935
Prvotní Adam a propast očí Gaugína
Jsou to přímo ikonicky známé snímky Jana Zrzavého – národní umělec v baretu či pletené čepičce, s šedivým, přesně zastřiženým plnovousem, v černém plášti a s holí (po Juliu Zeyerovi), na procházce po Malé Straně, v Benátkách nad vodním kanálem či v útulně zaplněném ateliéru. Existuje však také řada jeho méně známých fotografických autoportrétů, kdy se malíř snímá u sebe doma, sám a obnažený, v nahosti a zranitelnosti. Variuje různé pokrývky hlavy, odívá se průsvitnou záclonou, tvář apollonsky nastavuje světlu a slastně přivírá oči, připomíná smělého a okázalého fauna či hosta parních lázní. Na jednom snímku je dokonce oděn do bílých ženských šatů, s bujarou korunou, tmavým plnovousem a rozpaženýma rukama – připomíná prvotního Adama, androgynní bytost, ještě nerozdělenou na muže a ženu.
A jsou tu i portréty z mládí – dvacetiletý samotář a snivec, s divokým ostrým knírem, s vlasy zastřiženými na mikádo, silným obočím a s propastně smutnýma očima. Blízcí kamarádi mu v té době přezdívají „Gaugín“. Ocitl se tehdy v existenciální soutěsce. Byl svírán a pronásledován složitou minulostí, vnitřními zraněními, hledáním vlastní identity a sexuální orientace. V jeho mladickém pohledu je však cosi umanutého, pronikavého, jemně planoucího a nebojácného, odhodlaného se nevzdat. Nebát se svého složitého nastavení a doufat v naději znovuzrození. Bylo mu zřejmé, že to bude namáhavá cesta, na které ztratí mnoho sil, ale současně správně tušil, že umění, které tolik miloval, se mu stane oporou a průvodcem.
Od Antikrista po Krista
Máme před sebou rozsáhlé malířské, kreslířské i ilustrátorské (a částečně i fotografické) dílo Jana Zrzavého (5. listopadu 1890 –12. října 1977), umělcovy stati a úvahy, zveřejněnou i neznámou korespondenci, v pozůstalosti uložené poznámky, zápisky a skici, v rozhlasovém archivu deponované záznamy malířova vyprávění z rozličných besed; autor těchto řádků také poznal některé jeho blízké přátele a vyslechl jejich svědectví. Jaký byl či mohl být „příběh duše“ malíře Jana Zrzavého? Co všechno na té cestě od Já k Ty, tedy od obrazu Antikrista z roku 1908 (1909) až po Krista Krále z roku 1970, malíř potkal, co pomohlo k uzdravení,
1 Rodina Zrzavých v Okrouhlici, asi 1903. Vpředu zleva: Jarmila, Jaromír, otec Jan, Boleslav, matka Viléma, budoucí malíř Jan a Jiří, vzadu zleva: Vladimír, Marie, Zdeněk
2 Viléma Zrzavá, rozená Kaizlová, matka Jana Zrzavého
3 Nejmladší Vilémin syn Boleslav, řečený Bolša, který zemřel v červnu 1912 za tragických okolností
4 Dopis Vilémy Zrzavé z 9. 9. 1904, ve kterém popisuje svoji tíživou situaci po boku despotického manžela. Obyčejnou tužkou dopsáno 12. 5. 1913: „K Bolšovi mne položte. Toužím již po tom velice!“
Vždycky jsem se svého kraje bál
Otakar Aleš Kukla
Jan Zrzavý, Bohuslav Martinů a Vysočina
Nokturno, Dům u tonoucí hvězdy, Pouť krkonošská, pastely, motiv z Olešnice, Karlachovy sady – zvláštní těla našich žen, my jsme zvyklí vidět naše ženy krásné, s hlavama, ne vysoký! Ten jeho způsob malby stromů, květin exotických, ty jeho loďky, jeho modré sluníčko, to tedy si nedovedeme představit! On to vidí – a my to nevidíme.
Mistr Jan Zrzavý, jako jeden z předních umělců, patří k těm několika tvrdošíjným impresionistům snad, „kumštýřům“, a já bych mu byl vděčný, kdyby nám vysvětlil, proč tak maluje, a proč my, obyčejní lidé, obyčejní smrtelníci, kteří jsme sem dneska přišli se nechat informovat, to nedovedeme chápat – a pak, když jsem se chtěl trošku zeptat, tak tady přítomný pan F. T. mi říkal, že nemám mluvit. To by byla beseda? Byla by to demokracie?
JZ: Proč byste to nemoh říct? Proč ne? Ale vždyť já už jsem tady povídal něco, ne? Já nevím, jestli jste tomu rozuměl. Já si myslím, že když se vám líbí Štafl, tak se vám naprosto nemůžou líbit moje obrazy, to je vyloučeno. Poněvadž Štafl je právě prototyp toho – to je ta fotografie. To nemá formu žádnou… Von dělá, co vidí, ale nic neví. Já nevim, jak bych vám to řek…
B: Já už jsem s vámi, mistře, mluvil vo těch pěti vočích, víte, jak jsou tam namalovaný ty tři ženy – pět vočí je vidět –jedna je krytá, vy jste řek, že to jsou strašidla ženský… (Poznámka autora: tazatel má na mysli ilustraci k Domu u tonoucí hvězdy Julia Zeyera.)
JZ: A jo, vo tom Zeyerovi, ne?
B: Ano!
JZ: No jo, to jsou strašidla, vždyť vony ho strašily. Jen si to přečtěte! (smích v obecenstvu) No vopravdu!
B: (ironicky) A to právě chci, aby naše mládež viděla, co vlastně je umělec!
JZ: Snad byste si měl napřed něco přečíst vo těchhle věcech.
B: Já čtu.
JZ: Vono toho vyšlo málo… vo těch… věcech.
OAK: Nedávno vyšla v edici Otázky a názory knížka Josefa Čapka Moderní výtvarný výraz.
JZ: Čapek také psal o umění africkém…
OAK: …Umění přírodních národů.
JZ: To je psaný pro lidi, kteří už vědí, o co jde. Ten pán by právě potřeboval to nejzákladnější vědět… – Jenže to je těžký vysvětlovat. (k tazateli B.) Myslím, že vy tomu
nemůžete porozumět – podívejte se, co jsem tady říkal o tom, že umělec maluje asi jako děti, ne to, co vidí, ale co ví – to, co neví, tak i když to vidí, to tam nenamaluje.
B: Mistře, promiňte, ale dítě toho mnoho neví.
JZ: Ví hodně, to hlavní ví. Ví, že má pán dvě nohy a že má hlavu a že má oči – a to tam udělá. A můžete vidět obraz takovýho nějakýho akademickýho pseudoimpresionisty, je to tam všecko a není tam nic.
B: Já jsem byl na jedné výstavě v Praze, tam bylo napsáno Panna v lázni a beztvará hmota to byla.
OAK: Já myslím, že bychom měli přejít k dalším otázkám. (do diskuse se hlásí další účastník besedy)
FP: Já bych chtěl taky jenom k panu B. podotknout, to, co on tvrdí, že snad zdejší návštěvníci z devadesáti procent, jak říkal, že snad se nedovedou podívat na současnou tvorbu, nebo speciálně na tvorbu mistra Jana Zrzavého, že to není tak docela pravda.
JZ: Já bych chtěl něco říci, než to zapomenu, tomu pánovi…
B: B…!
JZ: Podívejte se, jsou lidi, který myslej, že maj rádi obrazy –a maj je rádi, že jo – a viděj na takovým obraze: Jé, to je krásná krajina, to je krásnej obraz, a opravdu: ta krajina je moc krásná, ale obraz je matlanina… […] A podívejte se, jsou některý obrazy, je to taky krásná krajina – když už jsem to začal vo tý krásný krajině – každej řekne: jé, to je krásná krajina, to je krásnej vobraz – a je to opravdu krásnej obraz, ale ne proto, že je to krásná krajina, nýbrž proto, že je krásně namalován. Anebo řekněme Rembrandtův obraz, taková Zuzana v lázni… vona to byla třeba mladá dívka nějaká, a vona vypadá jako baba, příšerně břichatá, ale je to krásnej obraz! A vy byste řek: to je šerednej vobraz! Ne – je to šeredná ženská, ale obraz je krásnej…
B: Já jsem rád, že jsem vás tak pěkně rozproudil, že se teď pěkně debatuje. (v obecenstvu smích)
JZ: Já nejsem proti tomu. Jen kdyby vám to něco přineslo… Vám se líbí Štafl?
B: Štáfl! Rodák německobrodský!
JZ: Ano, ano, ty jeho, ty Vysočiny jeho – nebo Tatry! Tak – dneska jsou fotografové, který vám udělaj barevný fotografie mnohem lepší ještě než Štafl.
B: Ale byl to tehdy kumštýř!
1. Jan Zrzavý: Česká krajina (18. 4. 1939), časopis Život, XVII, 1941.
2. Z přednášky Jana Zrzavého v Československém rozhlase, 15. prosince 1934.
3. Zvukový záznam besedy s Janem Zrzavým v Pardubicích 1961 na magn. pásku.
4. Výtvarná práce 1970, č. 4, 24. listopad, s. 8.
5. Jan Zrzavý vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Svoboda, Praha 1971, s. 77.
6. Zvukový záznam z besedy s Janem Zrzavým v Poličce 5. května 1961, cívka II, stopa 1.
7. Rue de Vanves č. 172; pozemek patřil výrobci sádrových odlitků M. Chéronovi; přítelem, pomocníkem a „ochráncem“ umělců, kteří se tam usadili, byl pařížský bohém Vautier, jemuž se říkalo „otec Gogo“ (připomíná jej ve svých vzpomínkách Miloš Šafránek).
8. Lístek Bohuslava Martinů z Paříže do Poličky z 26. května 1932.
9. Lístek Jana Zrzavého z Prahy do Poličky 20. srpna 1932: „Dnes ke mně přijde p. Jenčík na první poradu o vašem baletu – bude to těžká práce, ale doufám, že to svedu pěkně.“
10. Scénografické návrhy baletu Bohuslava Martinů Špalíček připomíná Miloš Šafránek v monografii o Bohuslavu Martinů a v knize Divadlo Bohuslava Martinů (Supraphon, 1979), kde jsou některé z realizovaných výprav reprodukovány na s. 367 a 370.
11. O velmi častých návštěvách Zrzavého u Martinů a v Rotondě se zmiňuje také paní Charlotte, viz Můj život s Bohuslavem Martinů (Supraphon, 1978), s. 28.
12. Osobní zápisky Vítězslava Nezvala z roku 1933.
13. Vítězslav Nezval: Sbohem a šáteček, sbírka básní z roku 1933, poprvé vydána tiskem v roce 1934, kdy byla také poctěna státní cenou. Návštěvou u Martinů, kde se autor setkal i s Janem Zrzavým, je inspirována báseň „Domek u Plaisance“; v 5. vyd. v Československém spisovateli z roku 1949 (91. sv. Českých básní), s. 39.
14. Vítězslav Nezval: Z mého života. Československý spisovatel, Praha 1959, s. 238–239.
15. Tamtéž, s. 98.
16. Tamtéž, s. 97–98: „Zrzavého jsme měli upřímně rádi a jeho umění zbožňovali. Byl pro nás malířem geniálním, neboť byl svůj, jeho svět byl kouzelný a jeho magická obrazotvornost byla zakleta s mistrovstvím, které bylo téměř bez obdoby.“ – Na Nezvalovo označení „světový malíř“ se Zrzavý díval odmítavě. Svědčí o tom m. j. záznam jeho hlasu na magnetofonovém pásku z besedy v Pardubicích. Řekl tam doslova: „…Mně je hrozně nemilé, když mi někdo říká: velikej malíř, světovej malíř. Já nevím, jestli jsem velikej malíř, doufám, že jsem dobrej malíř, ale jestli jsem velikej nebo malej, na tom nesejde. Světovej malíř rozhodně nejsem… Jsem českej…“
17. Jaroslav Mihule: Bohuslav Martinů, profil života a díla. Supraphon, Praha 1974.
18. Ladislav Langpaul: Chvilky s Janem Zrzavým Melantrich, Praha 1978, s. 108.
19. Zvukový záznam besedy s Janem Zrzavým v Pardubicích 1961 na magn. pásku.
20. Program pardubické vernisáže výstavy Jana Zrzavého ve Východočeském divadle 23. února 1961: Recitace Apollinairových Ocúnů členka VČD Eliška Kuchařová; projev o autorově malířském díle O. A. Kukla (týž proslov v Hradci Králové).
21. Jana Zrzavého doprovodily z Okrouhlice na poličskou výstavu paní Zrzavá-Kučerová a paní Nohová.
22. Část tohoto rozhovoru z poličské besedy – zároveň s písemným prohlášením Jana Zrzavého o autenticitě záznamu (ve faksimile malířova rukopisu) – byla o pět let později publikována v brněnském časopisu Host do domu z června 1966, č. 6, s. 63–66.
23. Dopis Antonína Slavíčka příteli Augustu Švagrovskému z 25. dubna 1904.
24. Nepublikovaný prosečský zápisník Terézy Novákové, rukopisná poznámka ze 14. listopadu 1911.
25. O. A. Kukla: Zápas s Andělem, in: Bohuslav Reynek – Petrkov. Memoria, Havlíčkův Brod 1991, s. 51–55. Úryvek z průvodního slova k Reynkovým veršům v podání Radovana Lukavského na večeru 3. prosince 1988 v Havlíčkově Brodě; ve svazku Petrkov publikováno poprvé.
26. O. A. Kukla: Bohuslav Reynek, předmluva ke katalogu posmrtné výstavy z roku 1972 na Staroměstské radnici v Praze; repríza v Městském muzeu a galerii v Poličce roku 1973.
27. Giorgio de Chirico: Jan Zrzavý, přeložil Miloslav Hégr, Život, XIII. ročník, 1935, s. 38–39.
28. Psaní Jana Zrzavého O. A. Kuklovi z 21. května 1961.
29. Pobyt autora této studie v Poličce (po narození dcery Miriam) v letech 1961–1964.
30. Lístek Jana Zrzavého O. A. Kuklovi z Okrouhlice do Poličky 14. dubna 1966. Na rubu lístku reprodukce umělcova autoportrétu.
31. Výstava obrazů a kreseb Jana Zrzavého z let 1962–1966 se uskutečnila v Havlíčkově Brodě ve dnech 19. února až 19. března 1967; katalog obsahoval úvodní studii O. A. Kukly. Odtud byl výstavní soubor přemístěn ještě do Karlových Varů, Mariánských Lázní a Chebu. Všichni pořadatelé převzali do svých katalogů tutéž Kuklovu studii.
32. Citoval Prokop Hugo Toman v nekrologu Za Janem Zrzavým, Práce, r. XXXIII, č. 243, Praha, pátek 14. října 1977, s. 1 a 3.
33. Daniela Léblová: Květy Janu Zrzavému, Květy, r. XX, č. 43, Praha 31. října 1970, s. 34–36.
34. -ch: Nermutiž se srdce vaše, Výtvarná práce ’70, č. 24, Praha 24. listopadu 1970, s. 8.
35. Otakar Štorch-Marien: U národního umělce Jana Zrzavého, Lidová demokracie, r. XXVI, č. 264, Praha, sobota 7. listopadu 1970, s. 5.
Zrzavý a Itálie
Johana Bronková
„Našel jsem opět sebe, vidím již cestu, jíž je mi dále jíti.“
Jan Zrzavý, V Itálii
Leonardo da Vinci, Giotto, Beato Angelico, Benátky, de Chirico. V žádném uměnovědném ani biografickém pojednání o Janu Zrzavém nechybí italská stopa jeho inspirace a chybět nemůže, protože o ní sám promluvil velmi explicitně a protože se k ní nepokrytě hlásí v mnoha polohách svého díla.
Začněme nepřehlédnutelným textem vydaným v roce 1928 v revue Musaion. 1 Zrzavému bylo 38 let, měl za sebou nemoc a tvůrčí krizi. Esej, napsaná pro Otakara Štorcha-Mariena, vydavatele obnovené revue, který jeho třetí italskou cestu částečně financoval, je pulzujícím vyznáním a chvalozpěvem, místy téměř básní v próze. Líčí setkání s Itálií jako uvolňující vydechnutí zbavující tísně a zároveň nádech vlévající novou tvůrčí sílu.
Benátky jsou Zrzavému životodárnou krásou probouzející sny mládí, barevnou paletou, „chtěl bych své obrazy Benátek skládati z zářivých ploch barvy, čtverců zlata, barevných mramorů,“ vyznává. Zároveň však na sebe vyzrazuje, že jediné, co jej „z benátského umění zajímá“, jsou byzantské mozaiky z baziliky sv. Marka. Mluví o nich jako o prostřednících zvláštního prozření: „Mé oči se otevírají, jasní se mi. Podezření o zbloudění se potvrzuje. Již vím, proč se mi tak těžce pracovalo, proč mi síly docházely, proč jsem již chtěl navždy přestati malovati. Nacházím znova důvěru i odvahu – teď mi zas bude malba radost, jako bývala v mládí. Budu zas zpívati štětcem… Díky vám, požehnané mosaiky! Ve vašich postavách, stromech a skalinách věčnost se zastavila, ve vašich barvách hoří světy.“
Zastavená věčnost a sálající světy
Setkání s Giottem v padovské Areně je dalším vystupňováním předchozí poklony Benátkám. Tentokrát je to však ryzí setkání s uměním, jehož „dokonalost je neslýchaná“. V Giottových malbách se „chvěje život“, jeho postavy lze „vzíti za ruku… k nim vejíti a posaditi se mezi ně“ a všichni, včetně katanů,
„s úsměvem udělají místo mezi sebou“, neboť „všichni milují Krista“. Proti této malbě, jejíž absolutnost srovnává s antickými freskami, vnější svět bledne, příroda je mdlá, vzduch zastírá barvy, perspektiva zplošťuje. Skrytou sílu fresek dešifruje ve víře a lásce a „bezmezné pokoře“ jejich autora. A Zrzavý Giottovi děkuje, prohlašuje jej za cíl, který hledal, nevěda, co hledá, opěrný bod, díky němuž nevisí již „v hluchém prázdnu“, ba dokonce jej pasuje na zachránce svého života.
Niterný chvějící se život v plasticky budovaných postavách, prodchnutých světlem
Záznam věnovaný Florencii je přehlídkou rychlých asociací a seznamem jmen. Zastavuje se u Botticelliho Zrození Venuše, „nejpodivuhodnějšího spojení prostoty a kultivovanosti“. Konverzuje se starými mistry, od Cimabua po Simona Martiniho, zato Raffaela deklasuje na „umění pro snoby“. A pak už vnitřně souznějící setkání s Fra Angelicem v celách kláštera San Marco. Prostota holých zdí a ticho, Zvěstování v kobce, čtverec „bez symetrie, jak náhoda dala“ a „na něm jeden ze zázraků malby a duše“, „díle ne člověka, ale Ducha sama“. Podivuje se, „jak málo duše potřebovala, aby se zjevila: nic než několik lehkých čar štětcem, sotva se dotekl omítky“. A než vynese Fra Angelica mezi andělské kůry a prohlásí jej bez váhání za Kristu bližšího než sv. František, pronáší další z výroků, z nichž bychom mohli poskládat krédo jeho vlastního umění: „Nejchudší prostředky, nejvyšší účinek. Největší prostota: nejvyšší dokonalost.“
— Co nejprostší prostředky k vyjevení bohatství duše
V popisech krajiny z výletu do Vinci se znovu ozývá, s intenzitou snad ještě větší, jeho prožitek z Padovy, avšak tentokrát opačným směrem. Příroda prochází obrazem, Zrzavý v ní hledá a rozpoznává malířská témata dávných mistrů i svá vlastní: „všechno je azurové a vzduch mezi tím růžový“, „jakoby přes hory přehozený závoj azuru, protkaný stříbrem a duhovými drahokamy“, „jako zvučení vesmíru, jako úsměv věčnosti“. Spatřuje před sebou scenerii pro Noli me tangere a dodává „může být vhodnější krajiny pro Zmrtvýchvstání?“
Nakonec se obrací ve vnitřním dialogu k Leonardovi: „Nebylo větší láskou sledovat cestu tvou, jež nebyla má! Byl bych ti udělal hanbu, zkoušeje dělati, co nikdo nemohl než jenom ty.
třeba sexuologické spisy Richarda von Krafft-Ebinga, Freudovu Vzpomínku z dětství Leonarda da Vinci, básně Sapfó nebo
Platónův Symposion scházeli mladí queer lidé, mezi nimi někdy kolem roku 1907–1908 i Zrzavý. Karásek v roce 1948 vzpomínal: „[…P]řišel, docela mladičký, s prvním svým obrazem ke mně, před více než čtyřiceti lety: inspirován mým Románem o melancholickém princi. V barvách vyjádřil svůj sen melancholie a v tom obraze, dnes nezvěstném, představil se mi takovým, jaký byl v celé své tvorbě další.“16 Karásek ve své novele pojednává o mladém princi ve fiktivním severském království, kterému nezdravě projevuje náklonnost jeho matka – královna. Jedním z pramenů tohoto lpění je to, že ve věku třinácti let princ vážně onemocněl a byla obava o jeho život. To může být motiv, který rezonoval v Zrzavém, vzhledem k tragickému úmrtí jednoho z jeho bratrů v juvenilním věku. Zrzavý vzpomínal na vřelý vztah s matkou i poměrně tyranskou povahu despotického otce, se kterým měl vztah až do dospělosti vlažný. „Samota to byla, již princ tak nezbytně potřeboval. Dva světy byly, v nichž žil. Jeden skutečný, a ten ho nechával bez zájmu. V něm žil strojově, zcela nezúčastněný. Druhý byl svět vysněný. V něm tajemně oživovala jeho duše.“17 Karásek rozvíjí princovo přátelství s jiným princem a ve fiktivní rozpravě obhajuje lásku mezi muži a estetický obdiv mužského těla v antické tradici. S vysněným světem za zavřenýma očima, zvolenou samotou stran chaosu a neupřímnosti dvorského života v opuštěné noční zahradě i ideálem lásky mezi dvěma muži se mohl Zrzavý identifikovat v autoportrétu Princ. Obraz Princ z roku 1907 zakoupila Moravská galerie v Brně v roce 1976. V době, kdy Karásek poskytl svou vzpomínku, byl v soukromém vlastnictví a mohl být považován za nezvěstný: Zrzavý opakovaně vyjadřoval frustraci z toho, že ztrácí přehled o majitelích svých děl po tom, co je první majitelé prodají. Jan Zrzavý už dříve ukončil studia na Uměleckoprůmyslové škole a na jaře roku 1911 měla rodinná podpora jeho života v Praze vypršet. Sám později vzpomínal, že ho příliš nenaplňovala figurální kresba a přestal do školy docházet. Despotický otec z toho příliš nadšen nebyl a rozhodl se Zrzavému naplánovat další život: chtěl, aby se přihlásil na jednoletou obchodní školu a následně mu měl rodinný známý zařídit zaměstnání v bance Slavia v Krakově či ve Lvově. Zrzavého samostatný, možná trochu bohémský život v Praze se tak nachýlil. Měl strávit poslední studentské léto u širší rodiny v Okrouhlici. V této situaci se při pobytu v Čáslavi rozhodl dne 29. května napsat dopis pravděpodobně o tři roky staršímu
Jan Zrzavý odchází od Nohů s výslužkou buchet, Okrouhlice, polovina šedesátých let
Dobré kuchařince Nohové Márince… věnuje Jan Zrzavý
z Okrouhlice
Miloš Doležal
Rozhovor s Marií Nohovou
Malíř Jan Zrzavý se do rodné Okrouhlice začal navracet ve druhé polovině padesátých let 20. století, kdy byl nucen opustit svůj „azyl“ ve Vodňanech. Nad starou okrouhlickou poštou, v podkroví, získal obytný a pracovní prostor. A pevnou, přátelskou oporu tehdy našel v manželech Jaroslavu a Marii Nohových, kteří v Okrouhlici do komunistického převratu 1948 vlastnili malou fabriku na výrobu cementu a bydleli nedaleko Zrzavého bydliště. Nohovi malíři Janu Zrzavému velkoryse a laskavě pomáhali znovu nalézat okrouhlický domov a klid k práci. Marie Nohová (1912–2005) byla navíc výbornou kuchařkou, skvělou hostitelkou a srdečnou ženou, a tak nebylo divu, že malíř-samotář našel u Nohů vlídný, přívětivý prostor. O tom ostatně svědčí vzájemná korespondence. A třeba také Zrzavého vzpomínka na vznik obrazu Král (Korunovaný Kristus) v knize Chvilky s Janem Zrzavým: „Maloval jsem to jednou večer, když jsem chtivostí po práci zrovna hořel a věděl, že musím něco udělat. Byl jsem ale vázán časem. Chodil jsem k Nohům na obědy a večeře, a ten den mně paní Nohová zvlášť kladla na srdce, že musím přijít včas. Už ani nepamatuju, co dobrého tenkrát připravovala, ale bylo to něco takového, co se nedalo ohřívat… Vařila moc dobře… Prostě musel jsem být u Nohů večer v sedm hodin. Tak co? Dělat jsem musel, byla to taková zvláštní chvíle. Začal jsem, sám jsem pořád nevěděl, co z toho bude, no a v sedm z toho byl ten Král…“
S Marií Nohovou, která až do své smrti žila v Okrouhlici, jsem se poznal prostřednictvím kamarádky Lucie, vnučky paní Nohové. Rozhovory s ní jsem při návštěvách v Okrouhlici nahrával a z jednoho z nich, který se uskutečnil na konci roku 2003 (za přítomnosti malíře Jiřího Štourače), jsem sestavil rozhlasový pořad pro Český rozhlas Vltava. Následující rozhovor je doplněn o další vzpomínky a dokumenty.
Miloš Doležal: Paní Nohová, jak jste Jana Zrzavého oslovovala?
Marie Nohová: Jednoduše, Mistře.
A jak říkal on Vám?
Po celou dobu mě oslovoval „milostpaní“, i když to bylo za tvrdého komunismu.
Vzpomínáte si, kdy se Jan Zrzavý nastěhoval do Okrouhlice?
On se sem přestěhoval až po válce, kolem roku 1956. Žil předtím ve Vodňanech, ale tam mu to zabrali, nechali mu jednu místnost bez koupelny a dali to, myslím, učitelce školky. A tak Mistr rozzlobeně odjel a v Praze potkal nějakého komunistického papaláše. Už si nepamatuji, kdo to byl. Buď Rudolf Barák, který tehdy působil jako ministr vnitra, sbíral výtvarné umění a v něčem pomohl malíři Otakaru Kubínovi, a nebo básník Nezval, který měl známosti s místopředsedou vlády Kopeckým. Buď jak buď, onen soudruh se ptal: „Jak se máte?“ Mistr odpověděl: „Ale špatně, prosím Vás, vždyť já nemůžu malovat, nemám ateliér.“ Tady v nedaleké Krásné Hoře a Okrouhlici se za první republiky vyráběly fajfky, oficiálně „výroba dýmek a kuřáckých potřeb“, a část fabričky by mu pronajal jeho známý, bývalý majitel pan Ziegler. Jenže to vše už bylo znárodněné komunisty, a tak mu to nedovolili. A tak Zrzavý říkal onomu soudruhovi, že by chtěl něco v tý rodný Okrouhlici, ale že mu to ani tam nechtěj dovolit. A soudruh povídá: „Pojď se mnou.“ – „Ale kam? Já nepůjdu, nechci se doprošovat.“ Dopadlo to tak, že někdo z Ústředního výboru komunistické strany sem do Okrouhlice zavolal, na místní národní výbor, a oni dovolili, aby si Zrzavý tady nad poštou, v bývalém Zieglerově majetku, pronajal půdní prostor. Nejdříve si tam zařídil kuchyň a pokoj. A za pár let poté si tam dodělal ateliér. A jezdily sem za ním jeho věrné kamarádky, sestry Konířovy. Podívejte, tady jsou na fotce na zahradě u ohýnku – to je Zrzavý, to jsou ty Konířky, můj muž a příbuzní. Každopádně ministr Barák pak pomohl Zrzavému získat byt na Nových zámeckých schodech.
za prodej mu přišla v bonech. Tehdy už pro něj bylo únavné cestovat vlakem, a tak se rozhodl ke koupi vlastního automobilu přes Tuzex. Byl to Fiat 128. Nejdříve ho začal vozit pan Výborný z Petrkova, později, když dodělal strojní průmyslovku, náš Cyril. Co my jsme se nastarali, když ztratil klíče. Syn ho třeba vezl z Prahy a on mu říká u Skuhrova, když měli zatáčet na Okrouhlici: „Jaroušku, jeď dál.“ – „No, co se stalo?“ – „Já jsem ztratil klíče a potřeboval bych zámečníka z Brodu, kterej by mi otevřel v Okrouhlici.“ Tak jeli do Brodu k pánovi, který jim přišel otevřít v noci rozespalý v podvlíkačkách. A syn mu říká: „Pan Zrzavý vám slušně zaplatí, prosím vás, pojeďte do Okrouhlice.“ Mistr pak našel klíče zapadlé v křesle. Nebo se také stalo, a to bylo v době, kdy se k nám Mistr chodil koupat, neboť to bylo pro něj pohodlnější, že synovi navrhl: „Jaroušku, pojedeme do lázní. Pojedeš se mnou do Brodu.“ A syn na to: „Jenže já to tam neznám, Mistře.“ –„Neboj se, já ti vše vysvětlím.“ Tak jeli do lázní. Svlékli se, paní jim dala lehká prostěradla a oni vešli do lázní nazí a přítomné ženy začaly křičet: „Jéžišikriste!!!“ Syn jen nešťastně pronesl: „Mistře, proč jste mi to dopředu neřekl? Já to tady opravdu neznám.“ Pak jezdili do lázní do Jihlavy. To už byl myslím bazén. Mistrovi se líbila mužská těla.
Zažila jste ho někdy rozčíleného?
Tady v obci byla špatná voda. My máme sice vlastní studnu, ale v té chvíli do koupelny proudila obecní voda. A on se přišel koupat, obecní voda zrovna netekla, ale on byl celý namydlený.
A zuřivě volal: „Hergot, krucinál, just pudu namydlený domů, ať se nastydnu!“ Tak jsme poprosili syna: „Cyrilku, rychle skoč do sklepa a přepni to na naši vodu. A rychle rychle, Mistr zuří a kleje a neteče mu voda.“ A když Zrzavý vyšel z koupelny, muž mu říká: „Ale Mistře, proč tak nadáváte?“ A druhý den malíř přišel a kajícně říká: „Jdu se omluvit, já jsem nenadával vám, ale vjel do mě vztek a já se neovládl. Přeci vás dobře znám a vím, jací jste dobří lidé.“
Zažila jste ho někdy při práci?
Ne.
Snesl u kreslení vůbec někoho?
Nevím. Já jsem s ním sedávala třeba odpoledne, měl magnetofon a na něm mi pouštěl třeba Rusalku a povídali jsme si. Hned vedle měl lampu se stínítkem z papíru. Dlouho jsme klábosili, ale nikdy
u toho nemaloval ani nekreslil. Až když jsem tam přišla někdy ráno, všimla jsem si, že jsou tam opřeny tři nové obrazy. A pak třeba měsíc nemaloval. Tak jsem mu říkala: „Mistře, vždyť je to tak škoda, namalujte zase něco, pracujte.“ V té době jsem mu domlouvala, aby také někdy zvěčnil Okrouhlici. I když tvrdil, že to zde není moc malířské a že to neumí. A jednou tam k němu přijdu, že mu uklidím a ona tam namalovaná Okrouhlice, a tak mu povídám: „Vidíte, Vy jste říkal, že neumíte, a jak jste ji přesně vystihl.“ Nakonec vzniklo několik obrazů Okrouhlice.
A kdy jste se s Janem Zrzavým viděli naposledy?
Tehdy přijela jeho neteř z Prahy a povídá mi: „Paní Nohová, já vás jdu moc prosit, strejček by chtěl umřít v Okrouhlici, a přál by si, abyste mu vařila.“ Já jsem jí říkala: „Božo, to já nemůžu, já chodím do továrny.“ – „Paní Nohová, vždyť byste mu to jenom ohřála.“ –„No, já nemůžu, dyť bych dělala i ošetřovatelku k tomu.“ – „Ne, jenom byste vařila…“ A ona mě tak přesvědčovala, že jsem řekla: „Tak Božo, víte co, tak ať Mistr přijede a já mu uvařím.“ A než se to stalo, Jan Zrzavý zemřel. Poslední rozloučení probíhalo v Praze. Druhé zastavení se uskutečnilo tady v Okrouhlici před jeho rodným domem – školou. A to třetí v Krucemburku, kde si přál být pohřben, s touhou, aby maminka a bratr Boleslav byli přeneseni k němu.
Ještě Vám něco řeknu na závěr. Mistra jste nemohl mít nerad. A jak ho mohli lidé tak zle pomlouvat? Neznali ho!
P. 23. IV. 49
Jan Zrzavý ↳ Boženě Heritesové 23. dubna 1949
Vážená a drahá paní professorko, děkuji Vám srdečně za Vaši velikonoční vzpomínku a pozdrav - a za mazanec, který dle Vašeho lístku soudě byl od Vás? Jen škoda, že jsem to dostal až dnes, po návratu z Okrouhlice. Čekám na zprávy od pana P. o bytu ve V. a pak budu psát více. Byl bych šťasten, kdyby se to přijatelně pro mne urovnalo a já mohl brzo zas přijet si ve V. pobýt - škoda, že to teď je tak nepřijatelné, měl jsem celý měsíc prázdno, mohl jsem ve V. pobýt dlouho.
Srdečně Vás zdraví Váš
J. Zrzavý
Ve Vodňanech 16. října 1951
Slovutný Mistře,
tetička Vám včera psala o změně ve Vašem bytě. Mám obavu, jestli Vám svým dopisem nějaké starosti nezpůsobila.
S tím stěhováním p. Urchse není to tak ještě na den ustanovené. Potkala jsem ho dnes a říkal, přijede‑li Mistr do konce tohoto měsíce, nalezne vše u nás ještě při starém. Je samozřejmé, že paní Skalická nemůže se tam nastěhovat, pokud byt není uvolněn. Náhled pana Šimka je zase ten, kdo ví, kdy p. Urchs se vystěhuje, protože musí napřed mít připravený koupený svůj domek k obývání. Nebude to tak hned, protože musí teprve dávat nové podlahy, nějakou rouru, dát vymalovat všechny místnosti atd. atd. P. Š. dále říká, že stěhování pí Skalické také nemusí být definitivní, ačkoli má v rukou stěhovací dekret, jako měla jej pí Kostomlatská, které nakonec byl určen byt zcela jinde. Bydlí ve Skočicích.
Doufám, Mistře, že jste se již uklidnil po smutné své cestě do Okrouhlice.
Na nás přikvačila letos zima předčasně. Jsou veliké noční mrazy a ve dne pronikavé studené severní větry. Podzimek, který bývá v naší krajině vždy tak krásný, letos nás zklamal, ani babí léto se neukázalo.
Zajisté je dobře, že v Praze vyhledal jste lékaře, který, doufám, Vás uklidnil.
Přijeďte do Vodňan zdráv a vesel, abyste nějakou příjemnou chvíli zde zažil a napravil si dojem z posledního zde svého pobytu.
Přála bych Vám, abyste zde nalezl náladu pro svou práci a duševní svůj klid.
Srdečně Vás zdraví a na shledanou se těší
Božena Heritesová
P. S. Od tetičky vyřizuji mnoho srdečných pozdravů. Máme v domě ještě pacientku z Prahy.
První setkání
Jednou po Vánocích přišel domů tatínek s tím, že do Okrouhlice přijel z Francie strýc Jeník – malíř a že nás následující den navštíví. Návštěvy mých strýců či tet – sourozenců matky nebo otce – byly velmi časté, nicméně návštěva strýce-malíře byla pro mě a mé tři sestry vždy něco mimořádného a vždy jsme se na něj velmi těšili. Přemýšlel jsem, jak bych upoutal jeho pozornost, a napadlo mě, že bych mu mohl zahrát loutkové divadlo. Měli jsme v kuchyni velký stůl, který měl ve výši trnoží židlí plnou desku, na které jsem divadlo umístil. Strýc přišel, byl přivítán mými rodiči, odložil si kabát a hned se nám – dětem – věnoval. Sester se ptal, jak se jim líbí ve škole, a mě požádal, abych mu zahrál divadlo. Měl jsem srdce až v krku a dopadlo to asi dost špatně, strýc se smál, potom si vzal několik loutek a zahrál jimi jakousi scénu z Fausta, jak ji pamatoval ze svého dětství, když do obce přijela potulná loutkářská společnost, jejímž principálem byl pan „Emánek“. Strýc měnil hlas a zahrál scénu obdivuhodně. Potom se mě ptal, zda také už maluji, a tak jsem mu ukázal několik kreseb, z nichž některé si vzal s tím, že „podle nich bude malovat“. Byl jsem přešťastný! Z mých sester měl – tuším – nejraději Zdeňku, provdanou Cajskovou (1921–1945), o kterou se v jejím dětském věku staral, když naše maminka byla tři týdny v lázních. V té době bydlel u nás a Zdeňku krmil, chodil s ní na procházku a večer jí koupal – aspoň tak to vyprávěl můj otec.
Vánoce v dětství
Pro nás, děti, byl Štědrý den snad nejočekávanější den v roce. Ten den jsme byli ráno první na nohou, držel se přísný půst, k obědu byla hrachová polévka a jablkový závin (štrůdl), do setmění byl den nekonečný. Sestry pomáhaly mamince v kuchyni připravovat štědrovečerní večeři, tatínek nebyl odpoledne k nalezení, teprve, když jsem byl starší, jsem náhodou zjistil, že strojí v zadním pokoji stromeček. Abych si ukrátil dlouhou chvíli, chodíval jsem, byl-li led, bruslit na rybník nebo na řeku, byl-li sníh, jezdil jsem na lyžích. Od Vánoc 1934 jsem ale vždy s tatínkem chodíval ve štědrovečerním odpoledni pěšky na krásnohorský hřbitov, kde byla společně se svou kamarádkou Liduškou Pařízkovou pochována naše tragicky zahynulá sestra († 5. 6. 1934) Věnceslava
Nelekněte se tohohle bubáka, je pohnutej
K vlastním fotografiím Jana Zrzavého z padesátých
a šedesátých let
Malíře Jana Zrzavého zachytila a portrétovala řada předních českých fotografů, od Josefa Sudka, Václava Chocholy, Josefa Ehma až po Pavla Váchu, Karla Kuklíka či Jaroslava Krejčího; fotografovali ho také rozliční přátelé, rodinní příslušníci a účastníci vernisáží. Malíři, ač byl založením introvert, nečinilo potíže se nechat fotografovat a rád zapózoval. Patrně se při tom rozpomínal na svoji dávnou mladickou touhu být hercem či vystupovat v kabaretu.
Vlastní médium fotografie si pro sebe malíř objevil v padesátých letech, kdy si pořídil fotoaparát Flexaret, fotografický stojan i zvětšovací přístroj a začal sám fotografovat. Před tím se nechal důkladně poučit o technice, o osvitu a cloně, o práci s přirozeným světlem, o procesu vyvolávání filmů a zvětšování fotografií. Ladislav Langpaul ve své vzpomínkové črtě Jak zaostřoval Jan Zrzavý (v knize Chvilky s Janem Zrzavým) potvrzoval: „Jan Zrzavý se dokonale vyzná nejen v malování, ale i ve fotografování. Ovládá vše od záběru až po zhotovení snímku, nikdy si film nedává vyvolat. Nejraději má snímky matné, lesklé sice uznává, ale sám je nedělá. A fotografie hodnotí stejně přísně.“
V řadě pozůstalostí Zrzavého přátel se dochovaly malířovy snímky, které využíval jako pohlednice a rozesílal přátelům. Často se jedná o autoportréty, pořizované v zákoutí ateliéru, někdy stylizované přes odraz zrcadla. Malíř sošně pózuje, oblečen často v přiléhavých teplácích, v silných ponožkách a nezbytné čepici na hlavě. Existuje také série autoportrétů-aktů, kdy se zachycoval nahý či poloobnažený. Jedním z důvodů byla pracovní potřeba mít zaznamenán model v určité poloze těla, kterou pak přenesl do kresby či ilustrace. Tak například známe malířovu fotografii, na které je smyslně zakryt volně spuštěnou záclonou – fotka se stala pracovní skicou k ilustraci k jednomu ze Shakespearových sonetů. Fotografie mu v tomto a podobných případech sloužila jako pracovní materiál v procesu tvorby.
Existují také skupinové snímky, kdy se malíř, většinou na samospoušť, zachytil se svými přáteli v interiéru bytu. Fotografie se tak stávala důkazem sváteční chvíle, vzpomínkou a posléze i drobným dárkem, neboť je často oněm zachyceným blízkým lidem rozesílal jako výraz přízně.
Jiným Zrzavého motivickým okruhem ve fotografii byla krajina. Fotoaparát brával někdy s sebou na své pravidelné vycházky a výšlapy a zachycoval zanikající svět, především v Okrouhlici: starý most, cesty, stromy, melancholicky proudící řeku Sázavu, rodnou školu a původní domky – zvláště starou Kopicovnu;
na jiných fotografiích poznáváme Lipnici a uličky pod hradem, krajinné výseče u Vodňan a také Benátky.
A pak existují Zrzavého snímky rozličných drobných plastik, často z vyřezávaného betléma a figurek lidového umění, jindy to byl gotický anděl či interiér kostela. Malíř měl fotoaparát s sebou také při svých prvních návštěvách Řecka (v roce 1967 a 1969), kdy fotil v muzeích a galeriích v Athénách.
Zrzavého fotografie neměly ambici stát se samostatným uměleckým artefaktem. Autorovi plnily především úlohu dokumentu. Často jako přípravné skici k obrazu či kresbě, jindy jako intimní záznamy vzácných setkání a chvil. Cestu za požadovanou kvalitou mu navíc komplikoval tehdy dostupný fotografický materiál, především fotopapír. Malíř-fotograf si 25. února 1953 v lístku
Boženě Heritesové stěžuje: „Posílám Vám konečně fotografii
Vašeho oblíbeného koutu vodňanského kostela – bohužel to není dost pěkná kopie, ale na tento papír to nejde lépe, a lepší papír teď není k dostání. Proto také jsem upustil od zvětšování Vaší podobizny ze snímku v salonu – všechny zkoušky daly hrozný výsledek (posílám Vám na ukázku jeden – a to není ten nejhorší!), tak Vy nevypadáte! Až budu mít dobré jemné papíry, snad se mi podaří udělat Vám přijatelnou zvětšeninu.“
Na mnohých fotografických zvětšeninách je patrné, jak malíř-fotograf těžce zápasil se samotnou technikou snímání, s clonou, osvitem, stabilitou přístroje i vyvoláváním. Ale ani rozmazaný snímek nezavrhl a použil s vtipnou glosou jako pohlednici. Tak posílá 7. června 1961 svůj silně rozostřený autoportrét Boženě
Heritesové do Vodňan s vtipným přípiskem: „Nelekněte se tohohle bubáka – to je moje vlastnoruční fotografie, ale pohnutá.“
Výstava
Zvláštní poděkování:
Národní galerie v Praze
Michal Stehlík a Památník národního
písemnictví – Muzeum literatury
Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
Bára a Zdeněk Rýznerovi
Poděkování:
Alšova jihočeská galerie
COLLETT Prague | Munich
Galerie KODL
Galerie moderního umění v Hradci Králové
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě
Galerie Zdeněk Sklenář
Havrlant Art Collection
Kunsthalle Praha
Libuše Jarcovjáková
Marval Collection
Moravská galerie v Brně
Muzeji Ivana Meštrovića, Split
Muzeum umění Olomouc
Národní památkový ústav
Oblastní galerie Liberec
Památník národního písemnictví
Retro Gallery
RIBOT Gallery
Arthouse Hejtmánek
Ivo Binder
Otakar Binder
Vendula Císařovská
Lucie Černá
Zdenka Danková
Jan Havel
Apollo Vangelis Herold
Monika Holá
Alena Jindrová
Tomáš Klička
Karel Kolařík
Miriam Kubičková
Dora Kubíčková
Mariana Kučerová
Jan Lukáš
Milan Mikuš
rodina Nohových
Anna Nová
Petr Turek
…všichni autoři a autorky, soukromí sběratelé a tým 8smičky
Výstavy, publikace, doprovodné programy a všechny další aktivity v zóně pro umění 8smička je možné realizovat díky velkorysému daru Nadace
Rýzner Family Foundation a společnosti HRANIPEX, a. s. Děkujeme!
Publikace vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v zóně pro umění 8smička od 15. 6. do 29. 9. 2024
Kurátoři: Miloš Doležal a Martin Herold Architektura výstavy: O+M STUDIO Ondřej Čech & Monika Matějková
Autor koncepce a editor: Miloš Doležal
Editor výstavní části: Martin Herold
Texty: Johana Bronková, Miloš Doležal, Martin Firon, Martin Herold, Ladislav Jackson, Otakar Aleš Kukla, Yves Luginbühl, Jaroslav Seifert, Johannes Urzidil, Jan Zrzavý
Překlad:
Věra Koubová, Petr Turek Redakční úpravy: Pavlína Klazarová Knižní úprava: Štěpán Malovec, Martin Odehnal Úprava reprodukcí: Michal Janata, Radek Typovský Spolupráce: Bára a Zdeněk Rýznerovi, Martina Hončíková a kolektiv 8smičky
Tisk: Tiskárna Helbich, a. s. Náklad: 808 ks
Písmo: Circular Pro, Self Modern, Typewriter Spool
Papíry: Color Style Fresh, Munken Polar, Munken Print White, Holmen Book, Symbol Tatami White
Vydal Nadační fond 8smička Vydání první, Humpolec, 2024 8smicka.com
ISBN 978-80-908957-3-7
Jan Zrzavý 1918
šel bych na Václavské do Alhambry, celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy, zatančil bych Dionysův tanec.