Předmluva Fritjofa Capry

NARODIL JSEM SE 9. srpna 1936 v domě pod slivoní uprostřed pouští Rádžasthánu v Indii. Nebyla tam elektřina, rádio, televize, telefony, auta ani počítače. Zato se tam pásli velbloudi a krávy, rozkládaly farmy a pole, zněly písně a příběhy, provozovala umění a řemesla a vydatně se tancovalo a hrálo. Vyrostl jsem v péči své laskavé maminky. Otec zemřel, když mi byly čtyři roky. Matka zdrcená žalem ve mně nacházela útěchu a nijak se tím netajila. Jenže ačkoli se mi od ní dostávala spousta lásky a teskného toužení, zlomené srdce přede mnou ani nikým jiným zakrýt nemohla.

Tatínka ve věku padesáti let skolila srdeční příhoda, a veškerá péče o mě a mých sedm sourozenců tudíž připadla na mou o deset let mladší maminku. Přestože se jí často po tvářích koulely slzy, starala se o nás s nesmírnou odvahou, i když ani jako malé dítě jsem si nemohl nevšimnout jejího zármutku, pocitu ztráty a osamělosti.

Ovšem jak šel čas, začal jsem vnímat jistou změnu. Matka se pustila do praktikování meditace. Slýchal jsem ji, jak prozpěvuje mantry o smíření, o přijetí štěstí i bolesti, nabytí i ztráty, narození i smrti jako součásti reality. Když byla pohroužená do meditace, temný stín žalu jí z tváře vymizel a z celé její bytosti náhle sálala silná aura nezdolnosti. Ony meditace ji uváděly do hlubšího stavu bytí. Namísto slz se jí v očích leskla vlídná jasnost.

Brávala mě na naši skromnou usedlost a za chůze mi povídala o stromech, včelách a motýlech. Hovořila o léčivé moci přírody a o přírodě coby naší učitelce. Pamatuji si, že

ty úžasné vycházky byly vždy nesmírně zábavné a fascinující. Maminka mi dlouze vyprávěla a zpívala.

Moc se mi líbilo, jak chodila, jak mluvila a jak se smála. Obdivoval jsem, jak si dokáže vybavit všechny ty sáhodlouhé příběhy, při kterých jsem jí visel na rtech. Když se šlo na statek, pokaždé jsem ji chtěl doprovázet. Hřálo mě u srdce, že je moje máma, že si toho tolik pamatuje a tolik věcí ví. Měl jsem velké štěstí, že jsem se narodil zrovna jí: byla mi rádkyní, učitelkou, guruem i hrdinkou. Ztělesňovala krásu jednoduchosti.

Když se ohlédnu a zamyslím, vždy mě ohromí, jak se její život proměnil ze stavu ztráty a osamění do stavu poklidu, vyrovnanosti a spokojenosti. Svou matku si pamatuji jako krásnou ženu, zručnou zahradnici a šťastnou hospodyni. Pamatuji si ji jako člověka, který ze sebe setřásl své strachy, který velebil přítomnost, každičký okamžik, a který bez sebemenších pochyb a vlastních přání důvěřoval budoucnosti. Sotvakdy ji ovládl vztek.

Matka se s úmrtím otce smířila, zato já byl čím dál smutnější. Jako sedmiletý a osmiletý chlapec jsem nedokázal zapomenout na dny, kdy se maminka tolik soužila. Dny, kdy znenadání propukala v pláč a já se sám sebe ptal: „Proč táta umřel? Co je smrt? Umře i máma? Umřu i já?“ Nikdo mi na ty otázky neuměl uspokojivě odpovědět, ani máma. „Ano, jednoho dne taky umřu, i ty jednou umřeš, všichni umřou. Točíme se v nekonečném kruhu narození a smrti.“ Tak se mi to matka pokoušela vysvětlit. Ale takové odpovědi mě neuspokojovaly a bylo mi z nich úzko.

Chtěl jsem, aby mi někdo řekl: „Ano, je tu něco, co můžeš udělat, aby lidé umírat přestali. Ano, můžeš žít život bez smrti.“ Nikdo, vůbec nikdo takový se nenašel.

Až jednoho dne, když jsem si povídal se ctihodným džinistickým mnichem jménem Tulsi. To jméno znamená bazalka, bazalka posvátná, bylo naprosto jednoduché a obyčejné – ale na tom muži nebylo obyčejného nic. Tulsi byl matčin guru a guru celé naší rodiny. Guru desetitisíců žáků, kteří hledali spásu. Lidé mu říkali Gurudév, božský Guru. Zbožňovali ho, uctívali.

Když jsem ho poznal, bylo mu teprve třicet. Byl pohledný a usměvavý. Lidé ho měli za osvícenou bytost. Stejně jako všem ostatním i mně učaroval, viděl jsem v něm otce, kterého jsem ztratil. Ale nebyl jen tím, byl zosobněním vyrovnanosti a míru. A kromě toho všeho právě on vyslovil to, co jsem si tak dlouho přál slyšet: „Ano, můžeš rozetnout kruh narození a smrti, můžeš dosáhnout nirvány, konečně se osvobodit a vymanit se ze světských příchodů a odchodů. Ano, můžeš se oprostit od ztráty, osamělosti a veškerého dalšího utrpení.“ Tato slova vyšla ze rtů muže, který nahlédl pravdu a jemuž všichni věřili. „Co musím udělat, abych dosáhl nirvány?“ zeptal jsem se ho. „Musíš se zříct světa a nastoupit cestu mnicha. Zbavit se pýchy a hmotných statků. Vyvázat se z rodinných pout a lpění na majetku. Musíš vést mnišský život,“ odpověděl Gurudév nesmlouvavým, věcným tónem. „Chci být s tebou, Gurudéve! Udělám cokoli, abych porazil smrt. Chci být mnich!“ Vyhrkl jsem to bez jakéhokoli

2.

JEDNODUCHOST CHŮZE

Všechny skutečně převratné myšlenky se rodí za chůze.

FRIEDRICH NIETZSCHE

MÝCH DEVĚT LET v kůži džinistického mnicha představovalo devítiletý výcvik ve vnitřním míru. Džinismus mír chápe v co nejširším a nejhlubším významu, džinisté byli – a do značné míry stále jsou – původními a nejskalnějšími pacifisty v Indii: vždy zastávali takovou praxi míru, že si čas od času vysloužili nálepku vyznavačů krajního nenásilí – nezabijí dokonce ani komára, natož zvíře nebo dokonce člověka! Džinisté mají povoleno světit mnichy a mnišky už od útlého věku. Já sám cítil natolik hluboké a silné pouto k našemu džinistickému guruovi Áčárjovi Tulsimu, že jsem přemluvil maminku, aby mi dovolila odejít z domu, připojit se k džinistickému řádu a žít v souladu s principy míru, když mi bylo sotva devět let.

Džinistickým mnichem jsem zůstal devět let. Po tu dobu jsem se cvičil v míru. Nejvýznamnější lekcí byla chůze naboso. Po devět let jsem nejel na žádném zvířeti, necestoval žádným autem ani vlakem, nenasedl na žádnou loď, jízdní kolo ani do letadla. Přesto jsem nachodil tisíce kilometrů – pouští i pralesem, po horách i planinách, v horku i chladnu. Neměl jsem domov ani žádné peníze, skladovací prostor či majetek. Jednou denně jsem žebral o jídlo a snědl všechno, co jsem dostal, žádné zbytky jsem si do druhého dne nenechával. Vlastnil jsem pouze to, co jsem zvládl nosit při sobě. Chůze nebyla pouze prostředkem, jak se dostat z bodu A do bodu B, jak se někam dopravit. Byla sama o sobě duchovním cvičením: tréninkem jednoduchosti, minimalismu a meditace.

Mnišství mě tedy připravilo k tomu, abych mír rozvinul ve svém nitru. „Jak můžeš šířit mír ve světě, když nemáš

mír v srdci?“ hlásal můj guru. „Mír není jen to, co si myslíš nebo co říkáš, ale jaký jsi. Šířit mír začíná tím, že sám budeš v míru – není rozdílu mezi tekutostí mléka, bělostí mléka a výživností mléka. Skupenství, barva i vlastnosti mléka tvoří jeden celek. Stejně tak musejí jít ruku v ruce myšlení, mluvení a bytí v míru. Pak z tebe bude mír vyzařovat stejně přirozeně, jako světlo vyzařuje ze slunce.“

Když jsem v osmnácti život mendikanta opustil a připojil se k mírovému aktivistovi a následovníkovi Mahátmy Gándhího jménem Vinoba Bháve, doplnil jsem duchovní rozměr míru, který jsem si osvojil jako mladý džinistický mnich, o rozměr sociální. „Ve světě nezavládne mír, dokud majetní vládnou nemajetným a bohatí zneužívají chudé,“ říkával Vinoba. „Indie už není Britským Rádžem a zbavila se koloniální nadvlády, ale svobodná stále není. Dokud majitelé půdy žijí v přepychu a bezzemci dřou za mrzkou almužnu, nemůže nastat mír, i když panuje zdání klidu.“

Vyzbrojený tímto přesvědčením chodil Vinoba od majitele k majiteli a žádal je, aby nečekali na násilné povstání ani vládní nařízení, ale konali z dobroty srdce a v odpověď na politickou výzvu k sociální spravedlnosti. Říkal jim, ať se bez dalšího otálení usmíří se svými sousedy i rolníky a darují jim část své půdy. Jednalo se o takzvané Land Gift Movement (Hnutí za dar půdy), které usilovalo o politický smír.

Když jsem Vinobu poznal, natolik mě inspiroval, že jsem se – jelikož žádné pozemky, kterých bych se pro dobrou věc mohl vzdát, jsem nevlastnil – rozhodl věnovat dar

3.

ŽIVOT JE POUŤ

Víra není prodléváním ve svatyni, ale nekonečnou poutí srdce.

ABRAHAM JOSHUA HESCHEL

KDYŽ JSEM PUTOVAL na svatou horu Kailáš v Tibetu, šel jsem po kamenitém, strmém a skalnatém terénu. Vystoupal jsem do nadmořské výšky více než pět a půl tisíc metrů, cestou jsem musel zdolat kluzké ledovcové svahy. Pravá pouť se zakládá na tom, že jen máloco je naplánováno, jasně dáno a předjímáno. Když se vyskytnou obtíže, jedině dobře. Když čelíme problémům, přijmeme je. Problémy představují příležitost k zapojení tvořivosti, představivosti a důvtipu. Zkoušejí naši odolnost. Vyzývají nás důvěřovat vesmíru.

Pokud je všechno nalinkováno a zařízeno, pokud máme předem zarezervované hotely a domluvené průvodce i taxikáře, představivost ani důvtip nedostanou žádný prostor. Zůstanou pod zámkem. Jestliže například máme kufr plný svátečního oblečení, ale chybí nám příležitost si ho obléct, k čemu nám ty šaty jsou? Stejně tak když nemáme kdy se obrátit na svou houževnatost a důvěru, o něco důležitého přicházíme. Tváří v tvář těžkostem se poutník ptá: „Jak si s touhle potíží poradím? Vesmír mi do cesty poslal hádanku, tak ji pojďme v klidu vyřešit. Problémy jsou vítané, kamenitá zem je vítaná.“ Poutníci nechtějí šlapat po hladkých asfaltových silnicích, obzvlášť jdou-li pěšky. A pěší pouť je vždycky tou nejlepší variantou.

Pouť si běžně představujeme jako výpravu do nějaké svatyně nebo na nějaké posvátné místo. Sám jsem takové poutě vykonal. Ale postupně jsem zjistil, že pravým významem putování je život bez lpění, návyků a předsudků. Bez tělesného i duševního smetí. Putování vnějším světem člověka upomíná na vnitřní pouť a já si uvědomil, že jsem

na cestě vlastně pořád. Život je cesta. Chci životem projít jako poutník.

Dva lidé, kteří můj ideál poutníka naplňují, jsou Mahávíra, zakladatel džinismu, a Mahátma Gándhí, otec národa. Vedli jednoduchý život par excellence. Ani jeden se nebál obtíží. Věřili, že obtíže a strasti slouží k očištění ducha. O Mahávírovi se traduje známý příběh, který to názorně dokládá. Mahávíra se narodil jako princ a později se stal mnichem. Vzdal se veškerého hmotného majetku. Jeho následovníci ho však neustále zvali do svých domovů – pokládali za výsadu, že jej mohou pohostit. Jelikož pro něj bylo žebrání tak snadné, Mahávíra přemýšlel: „Jak si mohu obstarávání jídla ztížit?“ Věřil, že strach z nesnází lze překonat pouze tím, že se jim člověk vystaví a bude je zažívat.

Rozhodl se proto podniknout experiment a podle legendy složil následující přísahu: „Přijmu potravu pouze tehdy, když ji dostanu od princezny, jejíž otec utrpěl porážku v bitvě. Ta princezna bude muset být prodána na tržišti jako otrokyně. A až mi jídlo nabídne, musí se jednat o vařenou čočku, nic jiného. Nadto bude její noha připoutaná řetězem a v očích bude mít slzy. Teprve až budou všechny tyto podmínky splněny, pak si vložím potravu do úst.“

Dokážete si takovou zkoušku představit? Takovou kamenitou pláň, kterou je nutné přejít? Nechtěl, aby se mu kameny klidily z cesty – chtěl, aby se naopak vršily na sebe a komplikovaly mu život. S tím chodil od domu k domu, od vesnice k vesnici, od města k městu a hledal vybájenou princeznu. Uběhly týdny. Kráčel hladový. Tehdy se to

náhodou seběhlo tak, že v kraji, kde Mahávíra žebral, svedli dva králové bitvu. Jeden z ní vyšel jako poražený. Vojáci vítězné armády vtrhli do paláce, uloupili šperky, zbraně i oblečení a unesli princeznu. Mnuli si ruce: „Tu princeznu prodáme a přijdeme si na velké peníze.“ A tak ji dovlekli na tržiště a prodali jako otrokyni. Koupil si ji jeden kupec. Jednoho dne musel odjet za obchodem, a protože nechtěl, aby mu princezna utekla, nasadil jí na kotník okovy a řetězem ji připoutal ke dveřnímu rámu. Na rozloučenou jí řekl: „Když budeš mít hlad, tady je trocha vařené čočky. Zítra se vrátím.“

Mahávíra do té vesnice doputoval a dříve či později kolem kupcova domu procházel. Poznal princeznu v řetězech a ona v něm poznala Mahávíru. Zvolala: „Při mém neštěstí jsi za mnou přišel alespoň ty, nejsvětější Mahávíro. Samo nebe mi tě seslalo! Přijmi ode mě trochu vařené čočky.“ Princezna se zalykala štěstím. Mahávíra na ni pohlédl. Byla to princezna, jejíž otec prohrál bitvu, prodali ji na tržišti, jednou nohou byla připoutaná ke dveřím a k nabídnutí měla pouze vařenou čočku. Všechny podmínky byly splněny, až na jednu jedinou: usmívala se. „Nemohu to jídlo přijmout,“ pomyslel si Mahávíra.

Jakmile se odvrátil, princezně z očí vytryskly slzy. Vykřikla: „Tak i ty, Mahávíro, mě v mém trápení opouštíš. Doufala jsem, že alespoň ty ke mně budeš milostivý a poctíš mě tím, že z mých rukou přijmeš skromný pokrm.“

Mahávíra se otočil zpátky a spatřil její slzy. Všechny podmínky byly splněny. Nastavil princezně dlaně a ona mu do nich nasypala čočku. Vtom se nebesa otevřela. Andělé