1. Můj příběh: začátky

ZA DÁVNÝCH ČASŮ se lidé v Indii učili mnohým ze čtyřiašedesáti umění života, ne-li všem. Patřilo mezi ně například umění rozestlat si postel, omývat se, zkrášlovat, milovat (Kámasútra), pečovat o rodinu, zapalovat oheň, klanět se ve svatyni, dýchat, meditovat, zpívat, tancovat, malovat, postavit dům, pěstovat jídlo, vařit, vyrábět nábytek a spousta dalších.

Rozvíjením těchto umění a dovedností zdatného zacházení se světem získávali žáci schopnost naplňovat své tělesné, jakož i emoční, duševní a duchovní potřeby. Mezi dovednostmi, které uspokojují potřeby duše, a těmi, které uspokojují potřeby srdce a těla, se nečinil žádný rozdíl.

Když vytváříme džbán nebo sochu, vytváříme sebe. Když obděláváme půdu, obděláváme i duši. Když na poli pěstujeme plodiny, pěstujeme při tom v sobě trpělivost. Vnitřní a vnější umy představují dvě strany téže reality. Umění tvořit a umění žít se doplňují a poskytují nám pocit naplnění, uspokojení a radosti. Být umělcem znamená být tvůrcem a naopak.

Oprávněni ke spotřebě jsme jedině tehdy, když jsme se podíleli na procesu výroby. V takovém modelu, v němž se zaměstnanci a spotřebitelé stanou tvůrci a umělci, budou lidé pracovat v malých komunitách nespoutaných hierarchií. Tehdy přírodní zdroje nebudou ve vlastnictví člověka. Budou darem Země. My lidé budeme ony dary přijímat s vděčností, využívat je s péčí a sdílet nejen s dalšími členy lidského společenství, ale i se všemi živými bytostmi patřícími ke společenství Země.

6.

JÓGA ČINU

Život je proces, ne produkt.

BRIAN GOODWIN

JEDNÍM Z NEJPŮSOBIVĚJŠÍCH učení hinduismu je učení o karma józe, které nás nabádá jednat, aniž bychom toužili po plodech svých činů. Západní mysli, která bývá tolik orientována na výsledky, se to může zdát jako něco zhola nemožného, ale když pronikneme hlouběji, zjistíme, že v tom tkví velká moudrost a prostota. Tato nauka má dalekosáhlé důsledky a převratný dopad na běžný život. Vyvíjela se tisíce let a k jejímu vývinu přispělo mnoho hinduistických filozofů, mudrců a vyznavačů. Pokládali ji za myšlenku, která stojí v základu všeho.

Než se pustíme do výkladu o józe činu, dovolte mi napsat několik řádek o hinduismu, abych nauku zasadil do souvislostí. Hinduismus své jméno získal podle řeky, kterou místní znají jako Hindu (Indus). Tatáž řeka dala jméno celému státu, Indii v češtině a Hindustánu v hindštině, jejímu početnému obyvatelstvu, Hindům, a jejich jazyku, hindštině. Je pokládána za posvátnou a pramení na hoře Kailáš uprostřed Himálaje. Protéká Ladakem, Kašmírem a poté Pákistánem, odkud teče jižně do Arabského moře. Před několika staletími řeku překročili lidé ze Západu a objevili zemi šestatřiceti tisíců božstev, jejíž obyvatelé uctívali bohy a bohyně řek, hor a lesů. Cizinci onen způsob uctívání pojmenovali „hinduismus“.

Hinduismus tvoří šest oficiálních proudů a celá řada neoficiálních. Některé nejhlubší myšlenky hinduistického uvažování shrnují upanišady, což doslova znamená „sedět u nohou duchovního mistra a rozmlouvat“. Šlo o ústní tradici. Texty se učily zpaměti. Proto upanišady bývají krátké. Jedna z nich, Íšópanišad, má pouze osmnáct veršů.

První mantra vyjadřuje víru, že přírodní živly – země, vzduch, voda a oheň – jsou posvátné. Neexistuje jiný bůh než ten, který přebývá v každé živé bytosti. Žádný oddělený bůh kdesi v dalekých nebesích mimo Zemi, vesmír a kosmos není.

Všechno, co vnímáme zrakem, hmatem, čichem, sluchem, chutí nebo srdcem, je posvátné. Vše ve vesmíru je božské. Upanišady velebí štědrost Země. Připomínají nám, že semínko banyánu je droboučké, ale přesto z něj vyroste obrovský strom. V botanické zahradě v Kalkatě roste obří fíkovník banyán s tisíci větvemi. Je tak košatý, že mu lidé přezdívají „les o jednom stromu“. Pokrývá bezmála dva hektary půdy. Jde o nádherný příklad zemské hojnosti a posvátné přírody.

Íšópanišad hlásá: „Těšte se z plodů Země.“ Nejen lidé, ale každý tvor je zván užívat darů zeměkoule, ovšem pod jednou podmínkou: vezmi si pouze svůj díl a zbytek nech pro ostatní, aby z nich měli užitek i oni.

Když dozrávají jablka, jabloň je jimi natolik obsypaná, že se z nich najedí ptáci, včely, vosy, a dokonce i žížaly. Půda nejprve vyživuje a sytí jabloň a pak spadaná jablka dodají živiny půdě. To je posvátný koloběh přírody.

Hinduismus na život a přírodu nepohlíží lineárně, ale cyklicky. Jak už jsme si ukázali v kapitole o putování, život představuje věčnou pouť, bez cíle, bez konce. Tím pádem bychom se neměli zaměřovat na výsledky svých činů, ale na činění samotné.

Další význačnou upanišadou je Bhagavadgíta. Mnoho sanskrtských učenců se ji učí zpaměti. Mezi ně patřil i můj

7.

UČIT SE A ŽÍT

Vzdělávání není přípravou na život – je to život sám.

JOHN DEWEY

JEDNODUCHOST MUSÍ zapustit kořeny hned na začátku. Musí začít už v dětství. Dítě je jako semínko. Za správných podmínek má semínko potenciál vyrůst v to, co se skrývá uvnitř. Ze žaludu vyroste dub, z jablečného jadérka jabloň. Prací zahradníka, lesníka či farmáře není předělat dub na jasan nebo jabloň na hrušeň. Když tedy dítě nastupuje do školy, učitelé musejí porozumět, z jakého je těsta: „Je tohle dítě jabloň, nebo hrušeň?“

V současných školách naneštěstí učitelé málokdy rozpoznají, jaké má dítě vlastnosti. Od dětí se očekává, že se přizpůsobí ekonomickému systému. Musejí se stát tím, co diktuje ekonomika. Vláda oznámí: „Potřebujeme inženýry, bankéře, ekonomy, účetní a lékaře.“ Školy pak formují děti tak, aby vyhověly požadavkům trhu, a připravují je na to, aby si sehnaly dobré zaměstnání, vydobyly úspěch a vydělávaly co nejvíce peněz, takže budou moci nahromadit co nejvíce materiálních statků a zbytečností. V ideálním a řádném vzdělávacím systému by se děti nevychovávaly tak, aby se přizpůsobily nárokům hospodářství, ale hospodářství by se přizpůsobovalo potřebám dětí. Nadto by se děti připravovaly na život, který bude naplňující a šťastný.

Stávající model vzdělávání se mi nelíbil, a tak jsem v roce 1982 v Hartlandu v Severním Devonu založil vlastní školu. Mé dvě děti byly ve věku středoškoláků a nejbližší vhodná instituce se nacházela ve městě pětadvacet kilometrů daleko. Musely by dennodenně každé ráno a každý večer hodinu trávit v autobuse. V pouhých jedenácti letech by je čekal život plný dojíždění! Nechtěl jsem je takovým cestám vystavit. Spolu se ženou jsme se přestěhovali

na vesnici, protože jsme chtěli žít ve venkovské komunitě a přáli jsme si, aby naše děti vyrůstaly co nejblíž přírodě. Přáli jsme si, aby se od přírody učily, od lesa, zvířat i květin. Přáli jsme si, aby poznaly život farmářů, stavitelů, malířů a básníků. Kdyby musely každé ráno v osm hodin z venkova odjíždět do vzdáleného města a vracet se až večer celé znavené, nevybudovaly by si k místnímu společenství vztah a neměly by pro něj pochopení. Ze střední školy by pokračovaly na univerzitu, která by je vycvičila tak, aby byly ekonomicky užitečné. Pak by si vyhlédly nějakou dobře placenou práci někde v Londýně, Paříži, New Yorku nebo Novém Dillí. To by znamenalo, že stejně jako další mladé lidi by to i naše děti zaválo pryč z jejich obce a vytrhlo z komunity.

Nechtěli jsme, aby se naše ratolesti vzdělávaly daleko od zdejšího společenství. A tak jsem ve vesnici svolal poradu. Potěšilo mě, že přišlo asi třicet lidí. Po několika minutách úvodní diskuze jsem se jich zeptal: „Co si myslíte o tom, že naše děti musejí za školou dojíždět autobusem do města?“ Rodiče odpověděli: „Některé děti v autobuse kouří. Jiné tam šikanují. Jsou bez dohledu. Potřebujeme školu přímo tady u nás.“

Po další hodině rokování rodiče devíti dětí prohlásili: „Jestli v Hartlandu založíte školu, svoje děti do ní pošleme.“ Podle britských zákonů škola získá oficiální status, když má alespoň pět žáků – a my jich měli devět! A tak vznikla The Small School.

Hned první den, kdy se do školy dostavilo všech devět dětí i se svými rodiči, jsme jim položili otázku: „V čem bude

naše škola jiná?“ Odpověď zněla: „Většina dětí bude na vyučování chodit pěšky. Bude se učit i v kuchyni. Každý den budou žáci pomáhat s vařením. Obědy se budou připravovat z opravdových a čerstvých surovin. Děti si denně upečou čerstvý chleba. Venku bude zahrada, kde se naučí pěstovat zeleninu, bylinky i okrasné květiny. Proč mají školy hřiště na fotbal a kriket, ale nemají zahradu? Každá škola by měla mít zahradu a kuchyni.“

V mnoha britských školách platí, že jídlo připravuje smluvní dodavatel kdesi kilometry daleko a pak ho do jídelny dováží. Proč? Všechny děti by se měly naučit vařit zdravé a výživné pokrmy. Měly by se dozvědět o dějinách, chemii a matematice jídla. Řekli jsme si: „Nebudeme učit jenom o Shakespearovi, Darwinovi, Newtonovi a Galileovi — kromě matematiky, přírodních věd a angličtiny budeme vyučovat i vaření, zahradničení, stavitelství, šití, látání, dřevořezbu, fotografování a hudbu.“ Takové jsme měli osnovy. Naše škola neměla být továrnou na zkoušky, měla být místem sebepoznání.

Tyto myšlenky jsme samozřejmě několik měsíců pilovali a do debaty přizvali i rodiče, učitele a potenciální studenty. Když jsem je pak onen první den přednesl, všichni s nimi byli spokojení.

Znalosti rozhodně pokládáme za důležité, ale měly by jít ruku v ruce s osobními prožitky. Fyzika, chemie, matematika, biologie, filozofie, psychologie, teologie – to jsou jenom slova. Skutečné vědění slova přesahuje. Přesahuje všechny teorie a abstraktní koncepce. Opravdové porozumění vychází ze zkušenosti. Naše škola tedy znalosti

propojila s živou zkušeností. Osnovy The Small School zahrnovaly vědu a matematiku stejnou měrou jako umění, řemesla, příběhy i mýty.

Coby plnohodnotná vzdělávací instituce fungovala The Small School šestatřicet let, ale nedávno se v oblasti otevřela nová státní škola s podobnou filozofií. Rodiče teď mohou své děti poslat tam a ušetřit na školném. Nicméně my budeme zázemí The Small School používat i nadále pro vzdělávací kurzy ve večerním, víkendovém a prázdninovém režimu.

Když byla The Small School už několik let v provozu, lidé se mě začali ptát: „Proč nezačneš i něco pro dospělé?“ A tak se zrodila Schumacher College.

V roce 1990, kdy jsem snil o tom, že v devonském Dartingtonu založím Schumacher College, někteří říkali: „Moc si to maluješ. Kdo bude chtít platit za to, aby se učil o ekologii, spiritualitě, umění, řemeslech nebo holistické filozofii?“ Nebylo málo těch, kteří si mysleli, že Schumacher College vydrží maximálně dva tři roky a pak se zavře. Je povzbudivé a hřeje mě u srdce, že i po osmadvaceti letech škola stále vzkvétá.

Smysl existence Schumacher College byl a stále je velice prostý. Současnou konzumní společnost prosazuje a podporuje konvenční vzdělávací systém. Páteř vojenskoprůmyslového komplexu tvoří univerzity. Mladým lidem je do hlavy vtloukáno ekonomistické a materialistické smýšlení. Je jim předkládáno, že příroda je tu jen pro nás, abychom si ji podmanili a následně zneužili k zachování životního stylu na vysoké noze. Vštěpují jim přesvědčení,

že člověk je ostatním druhům nadřazený a může si s přírodou dělat, co se mu zachce. Když pak studenti z univerzit odejdou, často přírodu a ostatní lidi vykořisťují, aby si sami zajistili bohatý, pohodlný a úspěšný život. V dnešní materialistické době se sociální nespravedlnost a ekologická nespravedlnost prolínají.

Tomu jsme chtěli učinit přítrž. Mohli jsme zvolit různé cesty. Mohli jsme o tom dělat přednášky nebo psát knihy. Ale to by nestačilo. Museli jsme přijít s nějakou životaschopnou, proveditelnou a lepší alternativou. Nemusíme mladé lidi podmiňovat k tomu, aby druhé či přírodu zneužívali. Měli bychom je naučit, že příroda jsme my. S přírodou potřebujeme žít v souladu. Právě kvůli tomu Schumacher College vznikla. Nejedná se pouze o místo, kde se učí ekologie, ale o prostor, kde studenti na vlastní kůži zakoušejí ekologický způsob života.

Na běžných univerzitách se pojem ekologie definuje velice úzce: jako studium konkrétního organismu ve vztahu ke svému prostředí. Na Schumacher College ji chápeme mnohem šířeji. Slovo eco znamená „domov“ – náš domov na planetě stejně jako náš osobní domov. Takže Schumacher College není jen místem, kde se ekologie vyučuje v nejširším slova smyslu, ale i samotným domovem. Tak je College koncipována. Řídíme se Gándhího heslem: „Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.“ Lidé, kteří na naši akademii zavítají, se tam cítí jako doma. Vaří, starají se o zahradu, uklízejí si v pokoji. Když půjdete na obyčejnou fakultu, najdete tam tabuli na stěně, počítač na katedře a učitele, který vám něco vykládá. Po přednášce se

vrátíte do privátu nebo na kolej, kde žijete. Mezi učením a žitím neexistuje žádná souvislost. A přitom by měly být nerozlučně spjaté. Teorie a praxe by se měly navzájem prostupovat. Taková je vize celostního vzdělávání. Učíme se zkušeností.

Schumacher College představuje domov a zároveň komunitu. Snažíme se žít v harmonii s přírodou, lidmi i okolním prostředím. Učíme se navzájem respektovat, pomáhat si a podporovat se. Tím si vlastně myšlenku domova na planetě a společenství na zeměkouli zkoušíme v malém.

Na College se studenti učí holistické vědy, holistickou ekonomii i holistickou filozofii a jejich vzájemné provázání. Ekologie je spjatá s antropologií, antropologie s psychologií a psychologie se zahradnictvím a zemědělstvím. Na naší akademii se každý předmět vyučuje v souvislostech a z širší perspektivy. Spojení učení a života tím pádem představuje samotnou esenci školy. Studenti procházejí proměnou, protože získávají zkušenost celostního žití, které zahrnuje studium, práci, kontemplaci i tvůrčí činnosti. Když se sami přetvoří, mohou se pak rozejít do světa a nalézat cesty, jak přetvářet i jej.

Když naši studenti odcházejí, nabádám je, aby nehledali zaměstnání, ale vybudovali si vlastní práci nebo živobytí. Proto mnoho z nich začalo podnikat jako knihkupci, restauratéři či prodejci zaměření na zdravé potraviny, zahradníci nebo spisovatelé. Někteří se uchytili v programu OSN pro změnu klimatu, další založili environmentální neziskové organizace jako třeba Carbon Disclosure Project (Projekt za uveřejnění uhlíkové stopy). Jiní se připojili

k ekologickým spolkům, jako jsou Friends of the Earth či Greenpeace, nebo k rozvojovým agenturám typu Oxfam. Tím či oním způsobem se spousta z nich stala nositeli změn. Zasluhují se o to, aby byl svět lepším místem k žití, kde se každý snaží co nejvíce omezit zneužívání přírody i lidí a naopak nanejvýš prohloubit duchovnost, udržitelnost a jednoduchost. Kde se všichni učí žít lehce, žít z mála a zanechat na planetárních zdrojích co nejmenší stopu.

Charakteristickým rysem studia na Schumacher College je skutečnost, že učitelé a studenti spolupracují jako rovnocenní partneři. Studenti pasivně nekonzumují znalosti, místo toho bádají a rostou společně s učiteli. Jsou si v krajině učení vzájemnými průvodci. Souputníky na jedné cestě. Studenti přišli objevit sami sebe, své místo na planetě Zemi a smysl vlastní existence. Poznání vychází zevnitř ven, nikoli zvenku dovnitř. Rolí učitelů je dodávat žákům inspiraci a zápal, zažehávat jejich vnitřní plamen.

Učitelkou je nám zrovna tak sama příroda jako James Lovelock, Stephan Harding, Vandana Šiva nebo kdokoli další z našich hostujících lektorů. Přinejmenším jednou týdně studenti odjíždí do Dartmooru k moři či do lesa, aby se učili přímo od přírody a zakoušeli její krásu. Za osmadvacet let existence školou prošly tisíce studentů. Na seznamu absolventů figuruje sedmnáct tisíc jmen. Studium je změní a stanou se hybateli změn. Učení si váží a dělá jim radost.

Schumacher College, pojmenovaná po muži, který napsal knihu Malé je milé, potřebuje zůstat malá. Ale všude po světě vznikají další střediska vycházející ze stejné filozofie. Nemusejí se stejně i jmenovat. Nejde o franšízu.

Lidé se chápou vlastní iniciativy s přihlédnutím ke kultuře a povaze své země. Dokud si tyto iniciativy nehledě na jméno udržují celostní přístup a lidé se učí sloužit komunitě, společnosti a planetě Zemi, jedná se o Schumacher College. Tato nová centra vzdělanosti se zakládají po celém světě a budují mezi sebou neoficiální podpůrné sítě.

Schumacherovským studentům často říkám: „Jděte do světa s hlavou vztyčenou, nehledejte zaměstnání, ale vytvořte si vlastní práci, vybudujte si vlastní živobytí. Žijte jako umělci, jako karma jogíni.“ Mít práci a mít poslání není totéž. Práci děláme pro peníze, ať se nám to líbí, nebo ne. Poslání znamená, že děláme to, co skutečně chceme, a bytostně nás to naplňuje. Když nám za to zaplatí, tak dobře. Peníze samozřejmě potřebujeme, ale neděláme to kvůli nim.

Chci po studentech, aby se rozešli do světa a pracovali pro vyšší cíl – aby zapojili představivost, sloužili Zemi a zasazovali se o hodnoty a ideály, které jsou jim blízké. Měli by profesi a poslání sloučit v jedno. V současnosti se spousta lidí poslání věnuje o víkendech, kdy píší poezii, malují nebo zahradničí. Dělají to, co je baví, ale o všedních dnech dřou v práci. Pracují jenom proto, aby si vydělali peníze. Chtěl bych, aby se tato trhlina mezi posláním a prací zacelila. Studenti by měli jít za svým posláním a zároveň ho dělat profesionálně. Kombinací obojího svou práci povýší na správné živobytí.

V Schumacher College spolu žije třicet až čtyřicet studentů mnoha odlišných temperamentů, národností a náboženských vyznání. Za ta léta k nám zavítali Brazilci,

Japonci, Číňané, Chilané, Mexičané i Malajci, lidé z celkem devadesáti různých zemí. Učí se toleranci a vstřícnosti, štědrosti i spatřování bohatství v klubku rozličných jazyků a kultur. Učí se rozmlouvat sebevědomě a s láskou. Slova mohou zraňovat, nebo mohou léčit. Učí se proto umění mluvit a umění naslouchat. Učí se laskavé řeči, která vzbuzuje důvěru. A v neposlední řadě se učí umění vařit, uklízet, zahradničit a další praktické dovednosti.

Naše ruce jsou obrovský dar. Rukama připravujeme jídlo, pečujeme o zahradu, píšeme. Ruce jsou naším nástrojem transformace. Práce rukou si zasluhuje úctu. Dnes je nám namlouváno, že pracovat rukama je dobré tak akorát pro nevzdělané, pro ty, kteří neumějí programovat nebo plnit intelektuálně náročné úkoly. Když jste dělníkem, zahradnicí nebo pomocníkem na statku, vaše hodinová mzda bude asi deset dolarů. Zato když pracujete v bance, státním sektoru, byznysu nebo odborné sféře, můžete si za hodinu přijít na stovky dolarů. Tím naše společnost manuální práci zbavila důstojnosti a hodnoty. V Schumacher College si naopak práce rukou velice ceníme.

Při studiu také klademe důraz na otevírání srdce. Nedílnou součást učení představuje péče o druhé, prohlubování empatie a pěstování soucitu. Kdybychom takové vlastnosti nerozvíjeli, vzdělání by nebylo úplné. V rovnováze vzděláváme hlavu, srdce i ruce. Dosahujeme toho tím, že učitelé jdou příkladem, dodávají účastníkům inspiraci a ukazují jim, že důležité je nejen myšlení, ale také cítění a tvoření.