84 SATIŠ KUMÁR ZA DÁVNÝCH ČASŮ se lidé v Indii učili mnohým ze čtyřiašedesáti umění života, ne-li všem. Patřilo mezi ně například umění rozestlat si postel, omývat se, zkrášlovat, milovat (Kámasútra), pečovat o rodinu, zapalovat oheň, klanět se ve svatyni, dýchat, meditovat, zpívat, tancovat, malovat, postavit dům, pěstovat jídlo, vařit, vyrábět nábytek a spousta dalších. Rozvíjením těchto umění a dovedností zdatného zacházení se světem získávali žáci schopnost naplňovat své tělesné, jakož i emoční, duševní a duchovní potřeby. Mezi dovednostmi, které uspokojují potřeby duše, a těmi, které uspokojují potřeby srdce a těla, se nečinil žádný rozdíl. Když vytváříme džbán nebo sochu, vytváříme sebe. Když obděláváme půdu, obděláváme i duši. Když na poli pěstujeme plodiny, pěstujeme při tom v sobě trpělivost. Vnitřní a vnější umy představují dvě strany téže reality. Umění tvořit a umění žít se doplňují a poskytují nám pocit naplnění, uspokojení a radosti. Být umělcem znamená být tvůrcem a naopak. Oprávněni ke spotřebě jsme jedině tehdy, když jsme se podíleli na procesu výroby. V takovém modelu, v němž se zaměstnanci a spotřebitelé stanou tvůrci a umělci, budou lidé pracovat v malých komunitách nespoutaných hierarchií. Tehdy přírodní zdroje nebudou ve vlastnictví člověka. Budou darem Země. My lidé budeme ony dary přijímat s vděčností, využívat je s péčí a sdílet nejen s dalšími členy lidského společenství, ale i se všemi živými bytostmi patřícími ke společenství Země.