Mary Pipherová: Ofélie podruhé

Pro rebelky a stydlivky, aktivistky a básnířky, velké a malé sestry, dcery a romantičky.

Věříme ve vás.

Mary Pipherová • Sara Pipherová Gilliamová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Pipher, Mary Bray, 1947-[Reviving Ophelia. Česky] Ofélie podruhé : záchrana já dospívajících dívek / Mary Pipherová a Sara Pipherová Gilliamová ; překlad Bětka Vargová. -- První vydání. -- Praha : Alferia, 2022. -315 stran Přeloženo z angličtiny -- Vydala Grada Publishing pod značkou Alferia. -- Obsahuje bibliografii ISBN 978-80-271-3211-9 (brožováno) * 316.346.2-055.25-053.6 * 159.922.8 * 159.923.35:364.622 * 159.923.2 * 316.356.2 * (078.7) – dospívající dívky – psychologie adolescentů – psychická krize – identita – rodinné vztahy – případové studie 159.92 - Vývojová psychologie. Individuální psychologie [17]

© 1994 by Mary Pipher, Ph.D. © 2019 by Mary Pipher, Ph.D. and Sara Pipher Gilliam

Obsah Úvod: Mary

/7

Úvod: Sara

/ 14

1 Stromky v bouři

/ 18

2 Falešné já, pravé já 3 Vývojové faktory

/ 33 / 52

4 Tehdy a teď: 1959–2019 5 Rodinné kořeny 6 Matky

/ 123

7 Otcové

/ 146

8 Rozvod

/ 164

/ 79

/ 96

9 Deprese a sebepoškozování 10 Úzkost

/ 182

/ 201

11 Uctívání hubenosti 12 Drogy a alkohol 13 Sex a násilí

/ 207

/ 226

/ 239

14 Co mi dalo naslouchání 15 Ať rozkvete sto květů 16 Plot na skále

/ 268 / 279

/ 300

Doslov: Jak prosperovat ve věku chaosu Doporučená literatura

/ 314

/ 309

Úvod: M a ry

Ofélie podruhé byla mým pokusem pochopit, co jsem prožívala jako matka dospívající dcery a terapeutka adolescentek. Napsala jsem ji v roce 1994 a jejím prostřednictvím jsem chtěla bít na poplach kvůli jedovatému prostředí, které dívky obklopuje. Mé cíle možná působily poněkud velikášsky: vzdělat terapeuty, učitele a rodiče, pomoci dívkám k uzdravení a změnit společnost. Přesto mám dnes pocit, že se mi jich jistým způsobem podařilo dosáhnout. Knihu četly a milovaly mnohé dívky a jejich rodiče. Psychologové se postupně odklonili od svádění problémů teenagerů na dysfunkční rodiny a místo toho začali jim a jejich rodičům pomáhat orientovat se v náročném společenském prostředí. Vychovatelé vyvinuli metody povzbuzování a udržování zájmu dívek o matematiku a přírodní vědy. Organizace, jako je Ophelia Project, skautky nebo YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen), usilovaly po celé zemi o posílení mladých žen.

Jsem nesmírně vděčná všem čtenářům a komunitám, které mě zvaly na přednášky, i mnohým, kdo se mnou sdíleli své reakce na knihu. Největší odměnou mi bylo slýchat o všech těch pozitivních změnách, ke kterým Ofélie inspirovala.

Nyní, po pětadvaceti letech, mám tu čest spolupracovat se svou dcerou Sarou na aktualizovaném vydání. V něm se budeme zamýšlet nad tím, co se pro dívky změnilo a co zůstalo stejné, a budeme zkoumat dopad americké kultury na životy dnešních adolescentek. Doufáme, že toto vydání bude užitečné nejen pro ně, ale i pro dospělé, kteří jim chtějí pomoci vyrůst v odvážné, laskavé, schopné a sebevědomé ženy.

V devadesátých letech do mé kanceláře proudily dívky s vážnými, dokonce život ohrožujícími problémy, jako je anorexie a touha fyzicky si ublížit nebo se zabít. Problémy jiných se pohybovaly na škále od záškoláctví a záměrného zanedbávání školy po ustavičné provokování hádek s rodiči. Tyto věci nebyly tak vážné jako sebevražda, ale o to více mě mátly. Mnohé z mých klientek byly oběťmi sexuálního násilí. Když jsem si s nimi povídala, docházelo mi, jak málo toho vím o dospívání v devadesátých letech. Sama jsem dospívala na počátku let šedesátých a má zkušenost z této doby mi příliš nepomáhala. V devadesátých letech žily dívky v docela jiném světě, plném stále násilnějších a sexualizova-

7

Ofélie podruhé

nějších televizních programů, hudebních videí a nápadně sexualizované reklamy.

Jako terapeutka jsem byla často frustrovaná a zmatená, a proto jsem si kladla následující otázky: Proč tolik dívek chodí na terapii? Co znamená piercing v nose, ve rtu a na obočí (v té době novinka)? Jak mám pomoci třináctiletým, které chytily genitální herpes a bradavice? Proč jsou zážitky dětí ze sedmé třídy plné drog a alkoholu? Proč tolik dívek tvrdí, že nenávidí rodiče?

Sara a její kamarádky byly mezitím jako na horské dráze. Někdy byly šťastné a všechno je zajímalo, jindy vypadaly úplně zničeně. Byly přísné na své rodiny a sebe navzájem. Druhý stupeň základní školy byl zkouška ohněm. Ze sebevědomých, vyrovnaných holčiček se staly smutné, rozhněvané trosky.

Když jsem si o našich dospívajících dcerách povídala s přáteli, měli jsme vztek a nevěděli, co si počít. Mnohé dcery své rodiče dlouhodobě trápily a zlobily se na ně za každou maličkost. Vychovali jsme je, aby byly asertivní a sebevědomé, ale teď byly nejisté a dělaly si starosti o svůj vzhled a ženskost. Znovu a znovu se vracela tatáž dilemata: jak vést dcery k nezávislosti a autonomii a přitom je chránit? Jak je inspirovat k dobývání světa, který je plný únosců a násilníků? Jak jim nabízet rady a podporu a přitom je nerozčílit? I na našem malém městě s vesměs středostavovskou populací dívky často prožívaly traumata. Jak jim pomoci je překonat? Co udělat, aby k nim nedocházelo?

Jako matka i terapeutka jsem nevěděla, co si mám o tom všem myslet. Mé přítelkyně a já jsme si také prošly telecími lety, ale většinou jsme přitom netrpěly poruchami příjmu potravy, nevyhrožovaly sebevraždou, neřezaly se a neutíkaly z domova. Proč měly dívky v devadesátých letech více problémů?

Na první pohled se zdálo, že v roce 1994 by to dospívající dívky měly mít snazší. Bylo tu přeci ženské hnutí. Copak to nepomohlo? Ukázalo se, že ano i ne. Mnohé z mých přítelkyň – ženy středního věku a střední třídy, jako jsem byla i já – měly štěstí, o jakém se ženám v historii ani nesnilo.

Měly jsme příležitosti, které by našim matkám nepřipadaly vůbec možné.

Dívky se přesto cítily jistým způsobem utlačovanější. Dospívaly v nebezpečnější, sexualizovanější a mediálnější kultuře. Čelily neuvěřitelnému tlaku být krásné a sofistikované, což znamenalo už na druhém stupni základní školy užívat drogy, alkohol a být sexuálně aktivní. V nebezpečnějším světě, jímž si razily cestu, byly méně chráněné. Čím více jsem se rozhlížela kolem sebe, čím více jsem poslouchala

8

Úvod: S ARA

Úvahy původní Ofélie Pokud mou generaci adolescentek – dívek, které skončily střední školu na počátku a uprostřed devadesátých let – charakterizovala rebelie a riskování, mohla bych být jejím maskotem. Byla jsem tak drzá a vzdorovitá, jak jen to středostavovská holka z Nebrasky dokáže. Tím chci říct, že jsem nejen riskovala, ale také se dobře učila a nezapomínala babičce písemně poděkovat za dárky k narozeninám a k Vánocům. Mou arénou byl Lincoln, příjemné vysokoškolské město přímo uprostřed centrálního státu.

Několik mých blízkých kamarádek se objevilo v původní Ofélii a matka mě tehdy vyzvala, abych upravila dialogy podle „mluvy teenagerů“.

Mezi zlaté hřeby mého dospívání patřily experimenty s vegetariánstvím a aktivismem za práva zvířat, piercing v obočí, který jsem si nechala udělat v sedmnácti, pozoruhodně nepřirozené barvy vlasů, grungeové oblečení a tajné návštěvy večírků a koncertů ve městech několik hodin od domova. Ušklíbala jsem se nad mainstreamovou kulturou a svým konvenčním vrstevnicím, které dělaly roztleskávačky, říkala „nátřasky“. Byla jsem zároveň netypickou i typickou představitelkou dívek na počátku devadesátých let a jejich prohřešků. Vzpomínám na jeden černohumorný zážitek z prvního ročníku vysoké, kdy jsem v obchodě zaslechla, jak jedna škarohlídská sousedka mumlá mým směrem: „Ofélii nejde zachránit, spíš utopit.“ Dnes se tomu můžu zasmát, ale faktem je, že té šťouralce něco důležitého uniklo. My adolescentky jsme se netopily, skákaly jsme do vody po hlavě z toho nejvyššího můstku. Ofélie devadesátých let – alespoň ty, které jsem znala – byly buřičky, riot grrrls, začínající feministky a odpůrkyně konvenčnosti. Poslouchaly jsme ženské punkrockové skupiny, jezdily na festival Lilith Fair a oblékaly se androgynně. To poslední, po čem jsme toužily, bylo, aby nás chválily členky knižního klubu, které pečou domácí sušenky a nosí rozepínací svetry.

Jistě nikoho nepřekvapí, že nám matky tak docela nerozuměly. Dospívající dívky budou mít vždycky svá tajemství, a to je nejen v pořádku, ale i vývojově vhodné. Své první lásky, experimenty s drogami a alkoholem a porušování pravidel jsme držely pod pokličkou. Byly jsme sprosté jako

14

Úvod: SARA

dlaždič a slova píča a kunda nám připadala povzbuzující a mocná. Svou matku jsem skutečně milovala, ale kdykoli se pokoušela mluvit s mými kamarádkami, umírala jsem trapností. Usilovně jsme se snažily distancovat od svých rodin a vybudovat si novou identitu jako nezávislé mladé ženy.

Mně a mým kamarádkám toho hodně prošlo, především díky bílé pleti, středostavovským výhodám, rodinným konexím a inteligenci. I když jsem strávila mnoho hodin v domácím vězení za nedodržení večerky, také jsem hrávala sóla v mládežnickém orchestru a dělala dobrovolnici v azylovém domě pro bezdomovce. V prvním ročníku střední školy jsme s kamarádkou měsíc nechodily na zkoušky orchestru a místo toho se poflakovaly v centru, hrály kulečník a srkaly limonády v kavárně. Jsem si dost jistá, že jsem ten rok stejně dostala áčko. Mně a mým vrstevníkům na škole záleželo a automaticky jsme předpokládali, že půjdeme na vysokou. V naší domácnosti se rozhovory netočily kolem otázky zda, ale kam.

V roce 1994 už některé z nás s někým spaly a jiné ne. Sex nebyl měřítkem toho, jak moc byl člověk cool, a v mé skupině k němu obvykle docházelo v kontextu dlouhodobých vztahů. Kamarádkám, které sex provozovaly, jsem záviděla – především proto, že mají někoho, kdo s nimi půjde na maturitní ples a kdo se s nimi drží za ruce ve školní jídelně. Nepochybuji o tom, že docházelo k sexuálním napadením, ale já o nich neslýchala. Všechny jsme žasly nad těmi prvními, kdo přišly o panenství, a také vnímaly společenský dvojí metr, kdy dívky jsou děvky a chlapci chlapáci (a vzájemně se proto podporovaly).

Po večerech jsme si mezi hudebkou a domácími úkoly nacházely čas na Beverly Hills 90210. Byly jsme generace MTV. Nařizovaly jsme si budík podle toho, kdy dávali nová videa, kdy běžely pořady Total Request Live a Headbanger’s Ball. Chtěly jsme mít nohy jako Julia Roberts, styl jako Winona Ryder a schopnost kvílet jako Tori Amos. Chtěly jsme kluka, který by byl dokonalou, zádumčivou kombinací Patricka Swayzeho, Eddieho Veddera, Lukea Perryho a našeho krásného učitele filozofie pana Jundta.

Temnota číhala na okrajích našich pohodlných nebraských životů.

Když jsem byla v prvním ročníku střední školy, místní vysokoškolačka ­Candice Harmsová byla unesena, mučena a zavražděna. V děsivém období po jejím zmizení, než byli únosci dopadeni, nás učitelé nabádali, abychom ke svým autům nikdy nechodily samy a baterkou si posvítily na zadní sedadla, než večer kamkoli vyrazíme. Bylo to poprvé, co se nás dotklo takové násilí, a já i spolužačky jsme byly vyděšené. Zhruba tou dobou jsme s mou nejlepší kamarádkou Sarah objevily lokální, prastarou chatovou místnost,

15

K a pitol a 2:

Falešné já, pravé já Cayenne (15) Na domácím videu z doby, kdy bylo Cayenne deset let, bylo vidět šlachovitou, odhodlanou holčičku, která se plnou silou svých třiceti kilogramů řítí za míčem na fotbalovém hřišti. Její zrzavý culík poskakoval nahoru a dolů a tvář se jí leskla potem, zatímco se vyhýbala ostatním hráčům, vždy v pohybu. Když dala gól, vítězně zdvihla paže nad hlavu. Vrhla na rodiče pyšný úsměv a připravila se na místo, aby hra mohla pokračovat.

Cayennini rodiče obdivovali její ochotu poprat se se světem. Jeden den se převlékla za břišní tanečnici a druhý za astronautku. Měla ráda dospělé i miminka, kluky i holky, psy i vrabce. Cayenne, absolutní demokratka, se ke každému chovala s respektem a totéž očekávala i od ostatních.

Když zuřila, nebála se si to se světem rozdat. Jednou přišla domů s monoklem, protože se poprala s klukem, který tvrdil, že holky nemůžou hrát fotbal. Když měli školní piknik u jezera, hodila do vody mnohem staršího chlapce, který házel kameny na malou želvičku. Dětem, které řekly něco rasistického nebo šikanovaly spolužáky, hrozila, že je praští. Protože se dokázala postavit sama za sebe a záleželo jí na spravedlnosti, učitelé říkali, že určitě půjde na práva.

Na prvním stupni ji moc nezajímalo, jak vypadá. Vážila se jednou ročně u doktora a pokaždé měla radost, že vyrostla. Pokud ji nikdo nenutil, aby se vyšňořila, nosila džíny a trička. Matka ji musela prosit, aby s ní šla nakupovat, a připomínat jí, aby se učesala.

Každý den chodila do školy pěšky se svou nejlepší kamarádkou Chelsea. Společně jezdily na kole, hrály ve stejných týmech a pomáhaly si s povinnostmi. Povídaly si o všem – o rodičích, škole, sportech a domácích mazlíčcích. Sdílely spolu své sny. Chelsea chtěla být pilotkou a Cayenne lékařkou. Vymýšlely si složité příběhy, v nichž Chelsea odlétala s Cayenne do vzdálených aljašských vesnic, aby tam pomohla s porodem nebo amputovala nohu rybářovi.

Cayenne měla ráda školu. Učila se dobře a milovala školní projekty,

33

Ofélie podruhé

zejména ty z přírodních věd. Byla kapitánkou školního týmu „Cílová zastávka Představivost“, skupiny, která se zábavným a kreativním způsobem učila o vědě a technologii. Většinu dětí ze třídy znala od školky. Hrála si s nimi s míčem a chodila k nim domů na narozeninové oslavy.

S rodiči také vycházela dobře. Její starší sestra Marla byla náladovější a neposlušnější. Během dospívání se často tajně vytratila z domu, aby mohla s kamarády pít alkohol. Cayenne bylo líto rodičů, když na ně Marla křičela nebo jim dělala starosti, a slibovala, že se tak nikdy chovat nebude.

Cayenne samozřejmě nebyla dokonalá. Nechtěla si uklízet pokoj a byla neposedná v kostele. Dávala přednost nezdravému jídlu před ovocem a zeleninou. Zhruba dvakrát ročně měla den, kdy byla nevrlá a protivná, ale většinou byla pohodová. Špatné dny se vyskytovaly tak vzácně, že z nich byla událost, něco jako pátek třináctého. Rodiče začali časem na Cayenne spoléhat jako na svou citovou kotvu a z legrace jí říkali „naše pevná skála“.

Ve dvanácti letech dostala Cayenne první menstruaci. Její tělo rapidně rostlo, bylo nemotorné a nepředvídatelné. Přibrala, zejména v oblasti boků, a začala trpět akné. Ze školy v sousedství se přesunula na druhý stupeň ve škole, kam chodilo dva tisíce žáků. První den byla nervózní, protože slyšela historky o tom, že tam sedmákům strkali hlavu do záchodu a že kluci práskali dívky za podprsenky. To se naštěstí nedělo, ale přesto přišla domů ve špatné náladě, protože si z ní někteří chlapci dělali legraci a dívky měly na sobě make-up a drahé oblečení. Kritizovali ji za její obyčejné džíny a dokonce i Chelsea ji prosila, aby s ní místo fotbalu šla v sobotu nakupovat.

Cayenne začala být tišší a méně energická. Poprvé ji museli přemlouvat, aby trávila čas s rodinou. Přestala rodiče objímat, a když se k ní blížili, odstrkovala je. Jen zřídka se smála a mluvila s nimi.

Rodiče to částečně očekávali. Když se Cayenne začala stydět za to, jak vypadá, byli z toho smutní, ale věděli, že je to „normální“. Více je znepokojilo, když přestala hrát fotbal a zhoršily se jí známky – dokonce i v přírodních vědách, které jí teď připadaly těžké a nudné.

Chelseini rodiče se mezitím rozvedli a Chelsea se dala ke špatné partě.

Zvala Cayenne, aby se k nim připojila, a když Cayenne váhala, nazvala ji zbabělcem. Cayenne se nakonec stala součástí skupiny. Rodiče tušili, že parta pije a užívá drogy. Pobízeli Cayenne, aby se více přátelila s jinými dívkami, ale Cayenne si stěžovala, že už mají utvořené skupinky. Snažili se ji nasměrovat ke sportu a školním aktivitám, ale Cayenne měla pocit, že je to jen pro šprty.

34

k a p i to l a 2 : Fa l e š n é j á , p r av é j á

S Cayenne jsem se potkala v zimě, když byla v deváté třídě. Byla jsem přesvědčená, že ona i její rodiče potřebují pomoc. Na první schůzce se krčila mezi rodiči v tričku s nápisem JESTLI TI VADÍ HLASITÁ HUDBA, TAK JSI KURVA MOC STAREJ. Její výraz jako by říkal: „Rodiče mě můžou donutit tu být, ale nikdo mě nepřinutí mluvit.“ Když jsem jí nabídla limonádu, obrátila oči v sloup a prohlásila: „Skáču nadšením.“ Její matka řekla: „Cayenne se chová, jako by na nás měla alergii.

Všechno, co uděláme, je špatně.“ Otec mluvil o jejích známkách, přátelích, genitálním herpesu, který chytila, a depresi, ale většinu času truchlil nad ztrátou vztahu, který spolu kdysi měli. Cayenne k nim kdysi měla tak blízko a byla s ní zábava. Teď už to nebyla jejich „pevná skála“ – špatné dny byly častější než ty dobré. Otec si myslel, že dokonce i se starší Marlou to bylo snazší. Ta alespoň nechytila pohlavní nemoc. Když dopovídal, co ho trápí, zeptal se: „Měli by Cayenne zavřít do nemocnice, nebo se chová jako normální patnáctiletá?“ „To je dobrá otázka,“ pomyslela jsem si.

Později jsem se s Cayenne setkala o samotě. Pod načechranými zrzavými vlasy jí svítily ledově modré oči. Zírala na mě, jako by mě vyzývala, ať se ji pokusím rozmluvit. Vycítila jsem, že i když se chová vztekle a odtažitě, pod povrchem skrývá bolest. Hledala jsem způsob, jak začít.

Nakonec se mě zeptala: „Analyzujou cvokaři sny?“ „Máš nějaký?“ Řekla, že se jí často zdává, že usnula ve svém pokoji v patře. Ve snu slyší na schodech kroky a ví, kdo přichází. Je vyděšená a poslouchá, jak kroky znějí stále hlasitěji. Do jejího pokoje vchází starý muž, který vede kozu. Má dlouhý, ostrý nůž. Cayenne leží v posteli a nemůže se hýbat.

Muž jí začíná odřezávat prsty na nohou. Řeže ji na kousky a dává je koze.

Cayenne se většinou probouzí, když se muž dostane ke kolenům. Je celá zpocená a srdce jí divoce buší. Potom se bojí znovu usnout, aby se muž nevrátil.

Když přestala vyprávět, zeptala jsem se, co si myslí, že sen znamená. Řekla: „Znamená, že se bojím, že mě rozřežou a snědí zaživa.“ Během následujících měsíců mluvila Cayenne útržkovitě, téměř šifrovaně. Někdy mluvila tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. Na druhém stupni nebyla šťastná a stýskalo se jí po staré škole. Stýskalo se jí i po Marle, která odjela na vysokou. Měla za to, že se nezměnila ona, ale ostatní. Chyběla jí blízkost, kterou kdysi prožívala s rodiči.

Cayenne vystupovala ostražitě a mluvila v hádankách, ale přesto pokračovala v terapii. Nesnášela svůj vzhled. Myslela si, že její vlasy mají moc

35

K a pitol a 3:

Vývojové faktory Charlotte (15) Na okno mé kanceláře bubnovaly kapky deště a stékaly po jeho rámu.

Uvnitř seděli Rob a Sue a vyprávěli mi o své dceři. Vypadali unaveně.

Charlotte bylo patnáct, ale pod nánosem make-upu a v upnutých šatech vypadala mnohem starší. Ve tváři se jí zračila tvrdost, kterou nevidím ráda u nikoho, natožpak u někoho tak mladého.

Sue vyprávěla, že Charlottiny problémy začaly ve třech letech, když se Sue rozvedla. Charlotte se nestýskalo po otci, který byl alkoholik a tyran, ale po Sue, která si okamžitě našla práci na plný úvazek v obchodě se smíšeným zbožím. Sue se dívala na své nehty se skvrnami od nikotinu a řekla: „Po rozvodu jsem měla všeho méně. Času, peněz, trpělivosti. Myslím, že to Charlotte ublížilo.“ Zatímco Sue mluvila, Charlotte seděla ztuhle a její rty tvořily pevnou, úzkou linku. Rob změnil téma: „Se Sue jsme se poznali na skupině pro nezadané a chodili spolu deset měsíců. Vzali jsme se, když bylo Charlotte osm. Šla nám za družičku. Byla opravdu roztomilá.“ „Charlotte byla v pořádku až do druhého stupně základky, ale pak to šlo rychle z kopce,“ řekla Sue. „Začala být drzá. Kouřila a oblékala se jako coura. Chodila tajně ven pít se staršími dětmi.“ „Není jediná, kdo má problémy,“ řekl Rob. „Tři její kamarádky mají děti. Naše město má tisíc obyvatel a tři obchody s alkoholem. Děti nemají jiné vyžití než dělat potíže.“ Sue dodala: „Neposkytovali jsme Charlotte ten nejlepší dohled. Rob je manažerem supermarketu a do práce musí dojíždět a já vedu obchod šest dní v týdnu.“ Charlotte měla snad všechny potíže, jaké mohou dospívající dívku potkat. Vypadalo to, že propadne devátou třídu. Kouřila cigarety a trávu a pila whiskey. Měla staršího přítele. S rodiči téměř nemluvila a měla záchvaty vzteku, kdykoli se ji snažili chránit. Před měsícem, když rodiče trvali na tom, že ji otestují na alkohol a drogy, utekla z domova.

52

k a p i to l a 3 : V ý vo j o v é fa k to r y

Rob a Sue se tři týdny strachovali, že byla unesena nebo zabita. Sue řekla: „Nevíte, co je to strach, dokud nemáte dceru, která jezdí stopem.“ Potom jim Charlotte zavolala ze Seattlu a řekla, že se chce vrátit domů. Zněla vyděšeně a slíbila, že udělá cokoli, co budou rodiče chtít.

Tehdy zavolali mně a domluvili si schůzku.

Zeptala jsem se Charlotte, jestli je ochotná se mnou chvíli pracovat.

Předstírala podráždění a dramaticky pokrčila rameny. Ale v příštích několika měsících jsme spolu na něco přišly. Charlotte byla skutečně v pořádku, když byla na prvním stupni. Každé léto hrála baseball, dokud městu nezrušili pojištění a Malá liga musela skončit. Ráda trávila čas v obchodu, kde pracovala její matka. Popíjela tam limonádu a četla časopisy. Měla radost, když se Rob stal jejím novým otcem. Bral ji tábořit a koupil jí nové kolo. Matka s ním byla šťastná.

Ale puberta všechno změnila. Nejprve to byly běžné věci: hádky s děvčaty a provokování od kluků. Brzy jí narostla prsa a kluci se na ni často lepili, chytali ji za zadek a nadávali jí. Byla trochu silnější než většina spolužaček a váha jí dělala starosti. Koupila si pilulky na hubnutí a rychle shodila kila. Líbil se jí ten pocit lehkosti, které v ní pilulky vyvolávaly.

Začala kouřit cigarety, aby zhubla ještě víc. Kradla slimky z matčina obchodu.

Robovi a Sue se nelíbilo, že Charlotte kouří, ale sami kouřili také, a tak nemohli dceři v tomto ohledu nic vyčítat. Nelíbili se jim její přátelé, ustavičné diety, hudba, kterou poslouchala, špatné známky a drzost.

Rozhovory doma začaly být napjaté a hněvivé. Charlotte většinu času buď nevylézala z pokoje, nebo byla venku.

V létě osmé třídy začala „pařit“, což byl eufemismus pro nalévání se s přáteli. Setkávala se s nimi u řeky na jižní straně města, kde u táboráku pili pivo a levné víno až do setmění. „Ožralost mi vymazala život,“ řekla Charlotte.

Jednou ji tam šel hledat Rob, ale schovala se za topol a kamarádi mu lhali, kde je. Sue a Rob několikrát volali policii, aby jim ji pomohla najít.

Charlotte dostávala domácí vězení, ale utíkala oknem. Nakonec dostali „emoční záchvat“, jak to popsala Charlotte. Vzdali to a dovolili jí dělat si, co chce.

Až do doby, kdy začala chodit s Melem. Bylo mu dvaadvacet a měl zaměstnání, které mu vynášelo tak akorát, aby si mohl kupovat pivo a losy do loterie. Byl hezký, ale působil podezřele a Rob a Sue vehementně protestovali proti tomu, aby s ním jejich dcera chodila.

Naneštěstí je Charlotte už neposlouchala. Nosila svůdné oblečení,

53

Ofélie podruhé

obarvila si vlasy na platinovou blond a dělala, co se jí zlíbilo. S muži byla tichá, poddajná a snažila se jim zavděčit – přesně taková přítelkyně, jakou Mel chtěl. Čím urputněji Rob a Sue protestovali, tím lákavější bylo zakázané ovoce, takže nakonec prohráli i tuto bitvu.

Když mi Charlotte vyprávěla o Melovi, překvapilo mě, jak realisticky ho viděla. Uvědomovala si, že je to břídil, a nesouhlasila s tím, jak pije a hraje hazardní hry. Dokonce přiznala, že se s ním občas nudí. Jediné, co dělali, bylo, že si půjčovali filmy z videopůjčovny a pili u Mela doma.

Občas spolu lovili sumce a kapry, ale jak řekla Charlotte, „rybaření byla jen záminka k tomu, abychom byli celou noc venku a chlastali“.

Mel dokonce neměl ani takový zájem o sex. Ale Charlotte byla naprosto loajální. Ze všech kluků, s nimiž kdy chodila, byl Mel první, kdo s ní chtěl být ve vztahu. „S ním to nebylo jen rychlovka a čau,“ řekla.

Mel se jí svěřil, v jak obtížné rodinné situaci vyrůstal. Jeho otec byl alkoholik, který žil v jiném státě. Mel jednou přišel ze školy a zjistil, že otec prodal veškerý nábytek, aby si koupil pití. Vzpomínal na Vánoce bez dárků, na košíky s jídlem, které jim církve posílaly po jeho spolužácích, a na to, že hodné děti měly zakázáno si s ním hrát.

Charlottiny oči měkly, když mluvila o Melovi. Předsevzala si, že ho zachrání a učiní šťastnějším, než kdy byl. Uznala, že teď moc šťastně nevypadá, ale myslela si, že časem by se jí to mohlo podařit.

Mel byl jediný, komu věřila. Nesnášela kluky ze střední, kterým „šlo jenom o jedno“. Většina dívek ze školy jí připadala snobská. Kamarádky, které měly děti, byly podle ní v pohodě, ale měly plné ruce práce s vlastními problémy a nemohly se jí věnovat. Rob a Sue se často hádali a „nebyli takový neviňátka, jak předstírají na terapii“.

Obzvlášť nesnášela školu a učitele. Učitelka matematiky ji podle ní záměrně ponižovala. Španělštinář se jí při každé příležitosti díval na prsa. Žádný předmět nijak nesouvisel se skutečným životem. Děti, které učitelům lichotily, dostávaly dobré známky. Obědy byly šlichty. Když jsem se zeptala, jestli má na škole vůbec něco ráda, zamyslela se. „Měla bych ráda biologii, kdyby učitelka nebyla taková mrcha.“ Jednoho dne začala Charlotte mluvit o sexu. „Než jsem začala chodit s Melem, musela jsem se opít, abych to mohla dělat. Jinak mi to připomínalo minulost. Ale když jsem byla sjetá, tak to bylo jedno.“ „Byla jsi znásilněná?“ zeptala jsem se něžně.

Charlotte si z tváře odhrnula své hnědé vlasy a bezvýrazně řekla: „Měla jsem problémy, jaký si ani nedovedete představit.“ Chvilku jsme jen tiše seděly a Charlotte vypadala mladší a zranitel-

54

k a p i to l a 3 : V ý vo j o v é fa k to r y

nější. Nesnažila jsem se z ní dostat další informace. Věděla jsem, že mi poví víc, až bude připravená.

Charlotte měla problémy, s nimiž se v devadesátých letech setkalo mnoho dívek. Měla násilnického otce-alkoholika, s nímž se její matka rozvedla, když byla Charlotte ještě malá. Rodina byla mnoho let chudá a přetížená. V dospívání měla Charlotte spoustu potíží: pila, kouřila trávu a cigarety, hubla a propadávala ve škole. Utekla z domova a byla znásilněna. Distancovala se od rodičů a neměla nikoho než svého staršího přítele.

Zejména s muži se chovala tak, jak si myslela, že by měla, aby jí přijímali.

Charlotte učinila mnohá rozhodnutí, která obětovala její pravé já a podpořila to falešné. Zračilo se jí to ve tváři. Z jejího vystupování čišela jistá zmrtvělost, která byla známkou toho, že promarnila příliš mnoho ze sebe samé. Charlotte svědčila o ztraceném dětství. To, co ho nahradilo, se sice třpytilo, ale nebylo to zlato. Doufala jsem, že jí terapie pomůže nalézt samu sebe. Bude si muset vzít svůj život zpátky.

Lori (12) Lori jsem znala od narození. Teď začala chodit na druhý stupeň do velké školy, která byla pověstná bohatými, soutěživými žáky. Navštívila jsem ji doma, abych viděla, jak se jí na nové škole daří. Setkaly jsme se v jejím nově vyzdobeném pokoji. Měla úhledný bílý stůl vybavený papíry, tužkami a slovníkem, růžové sedací pytle a velké terárium pro svého pískomila jménem Melasa, kterému říkala „Mo“.

Zarazilo mě, jak svěže a vesele působila. Měla na sobě zelené tříčtvrteční kalhoty a náušnice ve tvaru stříbrných hvězdiček, kolem nichž se jí vlnily krátké hnědé vlasy. Poskakovala po pokoji a ukazovala mi knihu, která se jí líbila, trofeje svého plaveckého týmu a triky pískomila Mo. Lori mě přenesla do jiné doby a místa. Jako bych se ocitla v padesátých letech v domově se spoustou peněz, rodiči ve šťastném manželství a dětmi, které nejsou bojácné ani napjaté. Cynický hlásek mi našeptával, tak kde máte toho kostlivce ve skříni? Kdybych Loriinu rodinu neznala již dvacet let, byla bych vůči jejich štěstí ještě podezřívavější.

Lori to na druhém stupni milovala. Na prvním stupni se jí líbilo také, ale řekla, že z něj už vyrostla. Nová škola byla vzrušující, chodby tam byly plné dětí. Lori měla devět různých učitelů, spoustu kamarádů, kteří s ní seděli na obědě, a bazén v tělocvičně.

55

Ofélie podruhé

Lori měla co dělat ve škole i mimo ni. Několikrát týdně chodila plavat a tančit, a kdykoli dostala příležitost, ještě k tomu zpívala a hrála divadlo.

Letos chodila na univerzitu na kurz zacházení s hlasem. Její matka byla v domácnosti a měla čas vozit ji na všechny lekce, zkoušky a plavání. Otec byl advokát, který mohl Lori všechny aktivity zaplatit. Chodil na její sportovní akce a představení.

Loriina mladší sestra Lisa také plavala a tančila. Lori byla společenská a temperamentní, Lisa tišší a introvertnější. Zatímco se Lisa choulila nad knihou nebo hrála na klavír v obývacím pokoji, Lori celé hodiny protelefonovala. Po nástupu na novou školu jí zůstala většina starých přátel, a navíc si udělala nové. „Jsem oblíbená tak akorát,“ řekla. „Aby byl člověk extra oblíbený, musí vypadat jako modelka a nosit drahé oblečení.“ Lori řekla, že ji ostatní považují za nezávislou a zábavnou. „Vím, kdo jsem, a někdy přemýšlím jinak než ostatní.“ Neobvyklé bylo i to, že si nedělala hlavu s tím, jak vypadá. Na rozdíl od kamarádek, které vstávaly časně, aby se mohly připravit do školy, Lori vstávala deset minut před tím, než byl čas odejít, a hodila na sebe cokoli, co našla. Jedla, co chtěla, a nestarala se o váhu. „Hodně kamarádek si přeje mít stejný přístup ke vzhledu jako já,“ řekla.

Zeptala jsem se na alkohol a drogy. „Myslím, že jsou hloupý, nikdy bych nad tím ani nepřemýšlela.“ „A co kdyby tě do nich tlačili na večírku?“ „Řekla bych ‚ty si dělej co chceš, já budu dělat, co chci já‘.“ Zasmála se. „A pak bych odešla.“ Znala děti, které pily, ale nikdo z jejích blízkých přátel to nedělal.

Když jsem se zeptala na sexuální obtěžování, Lori se podrbala na hlavě. „Některým kamarádkám se to stalo, ale mně ne. Vím, komu se mám vyhnout. Ve škole je jedna chodba, kudy nechodím.“ Povídaly jsme si o vztazích, což bylo téma, nad nímž Lori důkladně přemýšlela. Chtěla s chozením s chlapci počkat až na střední a i pak by nechtěla vážný vztah. Věřila, že sex patří až do manželství. Zeptala jsem se, co si myslí o písních a filmech v televizi, v nichž mají teenageři nezávazný sex. „Vypínám to. Stejně nemám na televizi čas,“ řekla. „A když poslouchám určitou muziku, tak se nesoustředím na texty.“ „Takže vypouštíš všechno, co ti vadí,“ poznamenala jsem. Lori nesouhlasila. „Všechno ne, jen věci, co nemůžu změnit.“ Rozzářila se, když jsme začaly mluvit o tanci. Byla pyšná, že ji učitelka

56

K a pitol a 1 1:

Uctívání hubenosti Heidi (16) S pohlednou blondýnkou Heidi jsem se setkala v devadesátých letech.

Dorazila do mé kanceláře po gymnastickém tréninku, oblečená v lesklé červenobílé teplákové soupravě. Povídaly jsme si o gymnastice, které se věnovala od šesti let. Právě ji vybrali, aby pracovala s trenéry naší místní univerzity. Cvičila čtyři hodiny denně, šest dní v týdnu. Nemyslela si, že pojede na olympiádu, ale čekala, že dostane sportovní stipendium na jedné ze škol z takzvané „Big 10“.

Heidi zářila, když mluvila o gymnastice, ale všimla jsem si, že má zarudlé oči a malou jizvu na ukazováčku pravé ruky. (Když si opakovaně strkáte prsty do krku, mohou být zjizveny kyselinami v ústech.) Nepřekvapilo mě, když řekla, že přichází kvůli bulimii.

Heidi řekla: „Tento problém mám už dva roky, ale poslední dobou to ovlivňuje mé výsledky v gymnastice. Jsem moc slabá, hlavně na koze, kde musíte mít sílu. Nemůžu se soustředit.

Za to může můj trénink,“ pokračovala. „Náš trenér nás každý týden váží a máme si vzájemně počítat žebra. Když jdou těžko spočítat, máme problém.“ Nesouhlasně jsem se zamračila. Heidi vyprávěla, že od začátku puberty pro ni bylo těžké udržet si nízkou váhu. Po jídle bývala nervózní, že toho snědla moc. Počítala kalorie. Měla hlad, ale bála se jíst. V hodinách se štípala do tuku na bocích a panikařila z toho.

Poprvé zvracela po gymnastické schůzce. Trenér je vzal do steakové restaurace. Heidi si objednala dvojitý cheeseburger a cibulové kroužky. Po jídle se trápila myšlenkami na vážení, které proběhne následující den, takže se rozhodla, že se jídla zbaví, jen pro tentokrát. Vyklouzla na záchod a vyzvracela se.

Začervenala se. „Bylo to těžší, než byste řekla. Moje tělo se bránilo, ale já to dokázala. Bylo to tak nechutné, že jsem si říkala, že už to nikdy v životě neudělám, ale za týden jsem to udělala znovu. Nejdřív to bylo jednou

207

Ofélie podruhé

týdně, pak dvakrát. Teď zvracím skoro každý den. Zubař říká, že kyseliny mi rozežírají zubní sklovinu.“ Heidi se rozplakala. „Připadám si jako takový pokrytec. Lidé ve mně vidí drobnou, zdravou osobu. Já vidím někoho, kdo se cpe jídlem a nedokáže se ovládnout. Nevěřila byste, kolik toho sním. Strkám si jídlo do pusy tak rychle, že se až dusím. Mám potom pocit, že mi úplně praskne břicho.“ Vysvětlila jsem jí, že bulimie je závislost, které se těžko zbavuje. Člověk musí mít neuvěřitelnou sílu vůle, aby vzdoroval nutkání přejídat se a zvracet. A na rozdíl od lidí s jinými závislostmi, jako je alkohol nebo kokain, bulimička se nemůže své droze vyhnout. Heidi se bude muset naučit, jak jíst umírněně. Boj s nutkáním přejídat se je jen jedna část léčby. Heidi bude potřebovat také nový způsob, jak se vyrovnat s psychickou bolestí.

Jako všechny závislosti, i bulimie je útěk před bolestí. Heidi se bude muset naučit čelit svým pocitům. Navrhla jsem, aby zaznamenala, jak se cítí při přejídání. Později budeme zkoumat její zápisky.

Heidiin otec byl pediatr. Matka byla v domácnosti a angažovala se v ženské dobrovolnické organizaci. Heidi byla nejstarší ze tří dětí a tvrdila, že měla krásné dětství. Rodina jezdila každé léto na výlety – jednou na pobřeží Maine, jindy na Sanibel Island na Floridě a pak zase na Aljašku.

Milovala základní školu. Věnovala se rodině, církvi a gymnastice. Byla ten typ dívky, který je mezi dětmi oblíbený – pohodová a energická. Heidi se odmlčela. „Měla jsem dokonalý život – skvělé rodiče, dobré kamarády a vlastní pokoj s balkónem a postelí s nebesy. Mé zdi byly plné cen a trofejí.“ „A kdy to přestalo být dokonalé?“ zeptala jsem se. „Po třináctých narozeninách to začalo být drsné. Dokončila jsem školu v naší čtvrti a přešla do konsolidované školy. Učení bylo těžší a stejně tak i gymnastika. Když jsem začala menstruovat, přibrala jsem. Trenér mi nařídil dietu.“ Heidi si povzdechla. „Společenský život začal drhnout. Holky spolu soupeřily. Nesnášela jsem drby. U kluků začalo být všechno sexuální. Dřív jsem se kamarádila s kluky ze sousedství, ale přestali jsme se stýkat. Už jsme nevěděli, jak k našemu přátelství přistupovat.“ Zeptala jsem se jí, co si myslí o svém vzhledu, a nepřekvapilo mě, že si na druhém stupni připadala ošklivá. „Jediné, o čem jsme mluvili, byl vzhled. Snažila jsem se tomu nepodlehnout, ale nemohla jsem si pomoct.

Chtěla jsem být hezká jako všichni ostatní.“ Jak tomu často bývá, Heidiina bulimie začala úzkostí z přibrání. Byla

208

k a p i to l a 1 1 : U ct í vá n í h u b e n o s t i

v rizikové skupině žen, které se živí tím, že jsou hubené, nebo na tom zakládají svou identitu. Patří sem gymnastky, tanečnice, herečky a modelky.

Pro mnohé z nich je porucha příjmu potravy rizikem povolání. Ale jakmile bulimie zapustí kořeny, funguje – podobně jako alkohol a jiné návykové látky – jako prostředek ke snížení stresu.

První sezení jsme ukončily rozhovorem o nárocích. Heidi řekla, že cítí tlak na to, aby byla atraktivní, sportovní a oblíbená. Dosahovala v tom neuvěřitelného úspěchu, ale cena, kterou za něj platila, byla vysoká. Perfekcionismus si vybíral daň na jejím fyzickém i psychickém zdraví. Neměla by na sebe být tolik přísná. Pokud si neporadí s bulimií, tak nakonec sportovní, atraktivní a oblíbená být přestane.

Na další sezení si Heidi přinesla pečlivé poznámky o své bulimii. Večer se přejídala, když měla po práci. Většinou šla do postele a pokoušela se usnout, ale téměř vždy pocítila přílišnou úzkost a nemohla se uklidnit, dokud se nepřejedla a nevyzvracela. Potom usnula, ale ráno se probudila s kocovinou a pocitem hanby.

Heidi napsala, že před přejídáním se cítila unavená a dělala si starosti kvůli testům, nebo byla rozrušená z tréninku či kvůli svému klukovi.

Probíraly jsme, jak by mohla tyto pocity zvládnout jinak – mohla by si s někým promluvit, udělat zápis do deníku, poslechnout si hudbu nebo se naučit nějakou relaxační techniku. Heidi souhlasila, že před přejídáním udělá zápis do deníku. Nemyslela si, že ji to zastaví, ale možná ji to zpomalí a pomůže jí to dozvědět se něco o sobě.

Povídaly jsme si o tom, jak jí bulimie změnila život. Přestaly ji těšit rodinné večeře a společenské události, na nichž se podávalo jídlo. Znervózňovalo ji pobývat s lidmi, kteří jedli normálně. Sama se dokázala v jídle nimrat nebo se přejíst, ale ztratila schopnost jíst jako běžný člověk. Bála se, že se přestane ovládat na nedělních večeřích u prarodičů, takže se jim raději vyhýbala. Stýskalo se jí po babičce a dědovi a věděla, že jim se po ní také stýská.

Heidi byla vyčerpaná z toho, kolik času ji stálo se přejídat a kolik plánování to vyžadovalo. Občas zůstala vzhůru až do půlnoci, aby měla kuchyni sama pro sebe. Někdy se neúčastnila společné aktivity, protože věděla, že dům bude prázdný a ona se bude moci tajně přejíst. „Rodiče se mě nesnaží zastavit, ale stejně to před nimi nechci dělat. Nechci, aby se o tom dozvěděli mladší bratři.

Můj kluk o tom ví a snaží se mi pomáhat, ale ubližuje to našemu vztahu. Nechci s ním chodit ven na jídlo. Někdy ho prosím, aby mě vzal domů, kde se budu moci přejíst. Vymýšlím si výmluvy, abych mohla rande

209

Ofélie podruhé

ukončit dřív.“ Podívala se na mě. „Stydím se to říct, ale radši bych jedla, než se líbala.

Když mi cokoli zasahuje do přejídání, jsem hrozně náladová. Předtím jsem podrážděná a potom zas depresivní. Nikdy nejsem spokojená.“ Pochválila jsem Heidi za to, že vyhledala terapii. „Máš sebekázeň a schopnost vytrvale pracovat, což je pro boj s tvým problémem důležité,“ řekla jsem jí. „Vím, že se z toho dostaneš.“

ZÁVISLOST NA JÍDLE Bulimie byla v devadesátých letech nejčastější poruchou příjmu potravy mladých žen. Zpočátku to byla strategie na udržení váhy, ale brzy začala žít vlastním životem. Bulimičky se neustále zabývaly jídlem, zbavováním se jídla a váhou. Místo potěšení nastoupilo zoufalství, nepříčetnost a pocit viny.

Mladým ženám trpícím bulimií časem hrozí vážné zdravotní potíže: problémy se zuby, protržení jícnu, poruchy trávicí soustavy a někdy i nebezpečná nerovnováha elektrolytů v těle, která může způsobit infarkt.

Následkem toho, že začínají milovat přejídání více než cokoli jiného, se jim začne měnit osobnost. Jsou posedlé a tajnůstkářské, hnané touhou po dalším přejídání, a cítí se provinile. Prožívají ztrátu kontroly, která vede k depresi. Bývají podrážděné a uzavřené, zejména vůči rodině.

Anorexie často začíná na druhém stupni, ale bulimie se obvykle rozvíjí později. Říká se jí nemoc vysokoškolaček, protože řada mladých žen jí podlehne v prostředí dívčích klubů a kolejí. Anorektičky bývají zdrženlivé perfekcionistky, ale bulimičky jsou impulzivní a trpí chronickým pocitem, že se nedokážou ovládat. Více než jejich anorektickým vrstevnicím jim hrozí alkoholismus. A na rozdíl od dívek s anorexií mívají bulimičky různá těla a velikosti.

Bulimičky, stejně jako jejich anorektické sestry, jsou přehnaně socializované do ženské role. Za všech okolností se snaží zavděčit ostatním. Většinou bývají atraktivní a mají dobré společenské dovednosti. Často to jsou roztleskávačky a královny škol, mají výborné známky a jsou pýchou rodiny.

Bulimičky ztratily své pravé já. Ve snaze zavděčit se si vypěstovaly závislost, která ničí jejich jádro. Zaprodaly svou duši za dokonalé tělo. Čeká je dlouhá cesta k uzdravení.

210

K a pitol a 1 2:

Drogy a alkohol Rita (16) Rita vypadala, jako by vypadla z videa na MTV. Hnědé vlasy si ozdobila peříčky a korálky a na sobě měla obepnuté šaty se zvířecím vzorem. Její osobnost však tomuto okázalému vzhledu neodpovídala. Mluvila tichým hlasem, působila plaše a snažila se zavděčit. Váhavě mi řekla, že ji nedávno zadrželi za řízení pod vlivem. To ji zahanbilo a vyděsilo. Její otec byl alkoholik a to poslední, co chtěla, bylo skončit jako on. „Přišla jsem, protože se chci dát do pořádku, dokud jsem mladá,“ řekla. „Nechci si podělat život jako rodiče.“ Rita byla nejstarší ze tří dětí. Její tatínek prodával v obchodním domě s nábytkem a matka byla v domácnosti. V rodině to bylo špatné tak dlouho, kam až sahala Ritina paměť. Matka měla artrózu a nemohla pracovat.

Otec byl sukničkář a gambler. Dlouho pracoval a po práci končil v barech nebo hernách. Doma moc často nebýval, ale když ano, přinášel jen chaos a trápení. „I mě často bil,“ řekla Rita klidně. Ukázala mi jizvu nad levým okem, kam ji zasáhla lahev od piva. „Ale to nebylo to nejhorší. Táta říkal strašné věci, když se opil. Třeba ‚nikdy si nenajdeš chlapa, na to jsi moc ošklivá‘ nebo ‚moc velká mrcha‘ nebo ‚moc velká coura‘.“ Zachvěla se. „Klidila jsem se mu z cesty. Večer jsem ležela v posteli a poslouchala, jak křičí na mámu.

Někdy ji taky uhodil.“ Odhrnula si z tváře své dlouhé vlasy. „Když mi bylo čtrnáct, řekla jsem mu, že jestli se mámy ještě někdy dotkne, zabiju ho. Věděl, že to myslím vážně. Od té doby ji už nepraštil.“ Když jsme si povídaly, poznala jsem, že na svých šestnáct let nese Rita až přílišnou odpovědnost. Jako mnoho dětí s rodičovskými povinnostmi se uměla lépe starat o ostatní než sama o sebe. Až příliš mnoho hodin trávila prací v místním country rádiu. Utěšovala matku, a když se otec ráno nedokázal dostat z postele, volala jeho šéfovi a omlouvala ho. Pomáhala bratrům s domácími úkoly a zanedbávala ty svoje.

226

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

Rita měla přítele, Terryho, který byl už ve svých devatenácti letech těžký piják a gambler. Pracoval na částečný úvazek v herně. S Ritou se seznámil na pouliční taneční zábavě a okamžitě pocítil, že ho přitahuje.

Tu noc s ní tančil a pozval ji na nedělní grilování u něj doma. Rita přinesla koláč a obstarala veškeré vaření. „Je hodnější než táta.“ Pokrčila rameny. „Vím, že má problémy, ale nikdy se na mě nerozčílí.“ Zahanbeně se odmlčela. „Uvědomuju si, že chodit s Terrym je hloupé, takže nemusíte nic říkat.“ Rozhodla jsem se, že si toto téma necháme na jindy. Jako mnoho dcer alkoholiků, i Rita si vybírala muže, kteří se podobali jejímu otci. Láska byla spojená s hněvem, násilím, nepředvídatelností a hanbou. Chodila s Terrym v naději, že tentokrát to možná skončí dobře. Vybrala si ho, protože se cítila dobře v něčem, na co byla zvyklá – i když to něco byl chaotický vztah s alkoholikem.

Ačkoli se považovala za dospělou, dospělá rozhodně nebyla. Nerozvinula si žádnou identitu kromě identity pomocnice. Nepromýšlela otázky vlastní sexuality a neměla plán, co chce v životě dělat. Neměla žádné osobní cíle ani směr. Špatně odhadovala vztahy, ve společnosti byla nejistá a propadala ve škole.

Stejně jako většina dívek, které byly citově nebo fyzicky týrány svými otci, si internalizovala jeho názory. Nemyslela si, že by ji mohl mít rád slušný kluk nebo že si zaslouží milující vztah. Byla přesvědčená, že je pro muže hodnotná především ze sexuálního hlediska. Jako mnohé ženy s tyranskými otci byla trpělivá, tolerantní a dobrosrdečná. Všechny tyto vlastnosti jí pomohly přežít v rodině alkoholika. Byla schopná a zodpovědná, ale hluboko uvnitř věřila, že její hodnota spočívá ve službě ostatním.

Chtěla jsem jí pomoci rozvinout sebepojetí, které bude nezávislé na její rodině. Potřebovala vést k tomu, aby si dovedla alespoň představit dobrý vztah. Rita si nebyla jistá, jak vypadá zdravý muž. Muži pro ni byli jako chlapci: potřebovali trpělivost, péči a uklidňování. Ženy byly buď jako matka, slabé a neschopné, nebo se podobaly Ritě a musely nést všechnu tíhu světa bez jediné stížnosti.

Rita měla genetické sklony ke zneužívání alkoholu, pozorovala pití v rodině, a navíc čelila velkému tlaku a nebyla si jistá sama sebou. S pomocí alkoholu se vyrovnávala s bolestí. Doporučila jsem jí, aby přestala pít a našla si podpůrnou skupinu.

Rita byla připravená na změnu. Musela překonat své problematické zázemí a nedostatek podpory. Byla mladá a přetížená, ale měla energii,

227

Ofélie podruhé

upřímnost a otevřenost. Chovala jsem naději, že si „nepodělá život jako rodiče“. Na konci sezení jsem se jí zeptala, kdy by se chtěla znovu vidět.

Pohodila svými krásnými vlasy a řekla: „Zítra.“ I další dospívající užívali v devadesátých letech alkohol a drogy. Dělali to z různých důvodů, jako byly psychické problémy, společenský tlak nebo rodinné faktory. Některé důvody souvisely se složitými psychologickými procesy a jiné byly prosté, jako například snadná dostupnost. Hlavním faktorem, který určil, jaká omamná látka se bude nejvíce užívat, byli obvykle vrstevníci.

Většina teenagerů si vybrala alkohol. Byl levný, silný a prodával se všude. I jiné drogy však byly mnohem dostupnější, než rodiče tušili. Většina mých klientek se s nimi setkala už v sedmé třídě nebo i dříve. V osmé třídě znaly žáky, kteří drogy užívali pravidelně.

Také můj venkovský stát měl problémy. Mezistátní dálnice, která křižovala Nebrasku, byla národním kanálem pro distribuci drog. Malé komunity podél I-80 měly s drogami problémy. Adolescentky z městeček, jako je Alvo (144 obyvatel) nebo Aurora (3 717 obyvatel), za mnou chodily se závislostí na drogách, jaká se kdysi objevovala jen ve velkých městech.

Jak řekla jedna z těchto dívek: „Obchod s drogami je v naší škole velký byznys.“ Chtěla bych zdůraznit, že ne každé požití alkoholu a drog je patologické. I zdraví a relativně vyrovnaní teenageři občas užívají drogy a alkohol. Jistá míra experimentování je normální. Pití na večírcích je široce rozšířené a nemusí být známkou ničeho jiného než touhy zapadnout a chovat se jako ostatní. Je důležité neoznačovat veškeré užívání alkoholu a drog u teenagerů za závislost. Takové nálepkování může uškodit. Děti a dospělí by se místo toho měli naučit, jak vypadá normální experimentování a jak sebedestruktivní užívání.

Adolescentky láká užívat alkohol a drogy, protože jsou často zmatené, depresivní a úzkostné. Alkohol a marihuana jsou oblíbené proto, že nabízí rychlý a prostý způsob, jak se cítit lépe. Amfetaminy dívkám pomáhají necítit hlad a méně jíst. Popíjení navíc často zlepšuje jejich společenské postavení.

Jak určit, kterým dívkám hrozí závislost? Třicet procent dětí alkoholiků se samo stane alkoholiky, ale nechtěla bych na to klást přehnaný důraz. Také dívky z jiných rodin si mohou rozvinout vážný problém s užíváním návykových látek. Svou roli zde hrají i vrstevníci. Obecně lze říci, že u teenagerů, jejichž přátelé silně pijí nebo užívají drogy, existuje

228

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

větší pravděpodobnost, že to budou dělat také. Některé vzorce, například používat k alkohol k úniku před realitou nebo se pitím naprosto zřídit, jsou nebezpečnější než jiné. Pití o samotě a lhaní o drogách a alkoholu jsou destruktivní návyky. Každou dívku je však třeba hodnotit individuálně. Užívání alkoholu a drog je často symptomem něčeho jiného.

U dospívajících dívek je obzvláště důležité vzít v úvahu kontext jejich návyku. Silné užívání alkoholu a drog je často znamením jiných problémů, jako je zoufalství, sociální úzkost, problémy s přáteli či rodinou, tlak na výkon nebo negativní sexuální zkušenosti. Dívky užívají alkohol a drogy z různých důvodů, a proto je důležité přizpůsobit naši reakci individuální situaci.

Kelli (15) Kevin přišel v zelených polyesterových kalhotách a žluté polokošili a navzdory mezinárodní práci agronoma působil provinčně. Roberta byla zdravotní sestra, měla příjemný obličej a důstojné vzezření. „Našli jsme u Kelli v pokoji trávu,“ řekla. „Že Kelli na něčem jede, víme už měsíce,“ řekl Kevin. „Ona a její kluk Brendan se někdy chovají až moc připitoměle.“ Zeptala jsem se na alkohol a Roberta zavrtěla hlavou: „Kelli by se toho nedotkla. Je to vegetariánka a nesnáší alkohol a tabák. Lákají ji drogy šedesátých let. Má duši hipíka.“ Kelli byla nejmladší ze tří dcer. Starší sestry byly chytré, úspěšné a atraktivní. Carolyn byla vynikající studentka a finalistka soutěže Miss Nebraska. Vzala si advokáta a teď čekala své první dítě. Christina byla v posledním ročníku na Grinnell College, kde se angažovala ve vedení studentů. Brzy měla nastoupit na medicínu.

Roberta řekla, že jsou obyčejná rodina, která má ráda církev, fotbal a komunitní akce. První dvě dcery se vychovávaly snadno. „Většinou jsme je prostě nechali být. Ostatní děti kolem nich pořád poletovaly. Nepotřebovaly pravidla ani večerku. Christině jsme dokonce museli říct, aby se tolik neučila.

Kelli je úplně jiná,“ řekla. „Má ráda jiná jídla, filmy, hudbu a lidi. Láká ji všechno, co je zvláštní. To, co fungovalo na její sestry, na Kelli nezabírá.“ „Naše starší měly motivaci, ale Kelli nezáleží na úspěchu,“ řekl Kevin. „Je těžké pro ni vymyslet nějaký trest, protože nestojí o peníze, televizi

229

Ofélie podruhé

ani nové oblečení. Jednou jsme jí chtěli zakázat stýkat se s přítelem, ale vyhrožovala, že se zabije. Udělala by to.“ „Jsme si jisti, že s Brendanem spí,“ dodala Roberta. „Jsou nerozluční.

Je to docela milý kluk, ale víme, že spolu fetují. Kelliiny sestry nikdy nepily ani nebraly drogy.“ „Vypadá to, že vašim starším dcerám je těžké se vyrovnat,“ poznamenala jsem. Kelli si zoufale potřebovala najít roli, kterou se odliší od svých sester. Protože si obě vybraly roli krásných a úspěšných, na Kelli zbyla role černé ovce rodiny. „Váš předchozí úspěch s sebou přinesl jeden problém – těžko se vám bude měnit styl výchovy. Vychovávat Christinu a Carolyn bylo snadné, ale u Kelli budete možná potřebovat poradce.“ „Kelli si myslí, že její sestry milujeme více než ji, ale to není pravda,“ řekla Roberta. „Jen je pro nás těžší jí rozumět.“ Následující týden jsem se setkala s Kelli, která byla vysoká, štíhlá a měla dlouhé hnědé vlasy. Přišla v oranžovém tričku, roztrhaných džínách a kanadách, z nichž vykukovaly tlusté olivově zelené ponožky.

Byla zdvořilá, ale působila nepřístupně. Měla jsem pocit, že sezení hodlá jen přetrpět, takže jsem jí chvilku vyprávěla o svém dospívání v šedesátých letech. „Kéž bych to období také zažila,“ řekla. „S dnešními mladými nemám nic společného.“ „Co tě baví?“ zeptala jsem se. „Být s Brendanem. Máme stejné názory. Má mě rád takovou, jaká jsem.“ Vrhla na mě podezřívavý pohled. „Řekla vám máma, že spolu spíme?“ Přikývla jsem. „O nic nejde,“ řekla. „Milujeme se a já beru antikoncepci.“ Zeptala jsem se, o co podle ní „jde“.

Pohodila vlasy a řekla: „O moje rodiče. Rádi hrají bridge a luští křížovky. Dívají se na dokumenty v televizi a poslouchají operu. Mám pocit, že v porodnici se stala chyba a poslali mě do špatné rodiny. Mé sestry se k rodičům perfektně hodí. Jsou ztělesněním středostavovského úspěchu.

Já taková nebudu.“ Když vyprávěla, zeptala jsem se, jak se cítí. „Bolí to. Snaží se mě milovat stejně jako mé sestry, ale nedokážou to. Rodiče jsou šťastní, když dosahujeme úspěchů – v tom spočívá naše hodnota. Neví, za co by mě mohli mít rádi.“ „Čeho bys chtěla dosáhnout ty?“ zeptala jsem se.

230

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

„Osvícení – toho, čemu buddhisté říkají ‚nirvána‘.“ „To je dost ambiciózní.“ „S Brendanem toho o buddhismu hodně čteme. Až budeme mít dost peněz, půjdeme do Náropova institutu v Boulderu.“ Po zbytek sezení jsme si povídaly o buddhismu. Na to, že Kelli bylo teprve patnáct, toho hodně věděla. Téma ji nesmírně zajímalo, a když se náš čas přiblížil ke konci, nechtělo se jí odejít.

Na další sezení přišla ve stejných botách, džínách a ponožkách, ale tentokrát si vzala růžové tričko. Přinesla mi své kresby Buddhy odpočívajícího pod stromem, kde dosáhl osvícení. „Nesnáším alkohol a cigarety,“ řekla. „Ničí vědomí.“ „A co jiné drogy?“ „Čas od času si dáme houbičky a LSD.“ Zamyslela se. „Některé z těch nejlepších chvil, jaké jsem kdy zažila, byly na LSD.“ Líbilo se jí, jak LSD měnilo realitu – hudba zněla jinak, barvy byly živější a pomeranče chutnaly lépe. Měla ohmataný výtisk Psychedelické zkušenosti Timothy Learyho. Přesto řekla: „Mám radši, když se sjedu přirozeně.“ Probíraly jsme další způsoby, jak dosáhnout změněných stavů vědomí. Řekla jsem jí o psychologickém výzkumu prožitků „flow“. Povídaly jsme si o tom, jak vědomí mění meditace a kreativní procesy. Když jsem se znovu setkala s Kevinem a Robertou, shodla jsem se s nimi v tom, že na Kelli budou muset jít kreativně. Například by ji mohli i s Brendanem vzít na výlet do Náropova institutu nebo jim pomoci zapsat se na nějaké přednášky o buddhismu. Kelli musí začít pojímat sama sebe nově: ne jako někoho, kdo se liší od svých sester, ne jako uživatelku drog, ale jako citlivou a filozoficky zaměřenou osobnost.

Když jsem s dospívajícími probírala drogy a alkohol, snažila jsem se mít na paměti, že zvědavost a experimentování jsou v tomto věku normální. I zdraví teenageři experimentovali a nebylo rozumné označit každého z nich za závislého. Až na extrémní případy bylo lepší řešit spíš problémy, které ke zneužívání látek vedly.

Silným hybatelem změny byly vztahy. Snažila jsem se spojovat dívky s rodiči a pomáhat rodičům pochopit dcery, které užívají drogy a alkohol.

Také jsem se snažila najít náhradu jejich návyku, například nový zvyk, který by byl pozitivnější, nebo novou identitu, která by nebyla tak sebedestruktivní. Zahrnovala jsem do tohoto procesu i přátele a pobízela teenagery, aby si pomáhali navzájem.

Výzkum ukázal, že dívky pravděpodobně nezačnou silně pít, pokud se

231

Ofélie podruhé

v rodině setkají s mírným pitím. Může být vhodné nabídnout jim malou sklenku vína při slavnostní večeři nebo o svátcích. Pití jim tak nebude připadat jako něco rebelského a naučí je to, že alkohol má své místo při určitých příležitostech.

V devadesátých letech probíhalo na školách poměrně intenzivní vzdělávání o užívání a zneužívání alkoholu a drog. Žáci se učili znaky problémového pití a užívání. Byly jim vštěpovány zdravé limity. Například Národní rada o alkoholismu doporučovala pravidlo 1, 2, 4: „Nepijte více než jeden drink za hodinu, dva drinky denně a čtyři drinky týdně, a tak vám nebude hrozit problémové pití.“ Většinu dívek toto pravidlo šokovalo. „Každý, koho znám, pije víc,“ říkaly.

Teenageři chtěli pomáhat příbuzným a přátelům, kterých se tento problém týkal, a hodila se jim pomoc. Vrstevnické poradenství a podpora byly u středně těžkého užívání vysoce účinné. Díky programu DARE (z anglického Drug Abuse Resistance Education – výchova ke vzdoru vůči zneužívání drog, pozn. překl.) všichni věděli, kde hledat pomoc, a mohli ji získat bez ohledu na své finanční postavení.

Aby se zásadně změnila míra užívání alkoholu a drog, musela se změnit naše kultura. Pro mnohé adolescenty v devadesátých letech bylo kouření a pití známkou vzdoru a dospělosti. Média k této iluzi přispívala, když spojovala sofistikovanost se sebedestruktivním, nespoutaným chováním, a nikoli s rozumným, promyšleným chováním. Filmové a televizní postavy, jež vykazovaly sebekontrolu, byly často zobrazovány jako nudní šprti.

Americké společnosti pobízely dívky k tomu, aby konzumovaly produkty jako cukr, alkohol a nikotin, a tlumily tak svou přirozenou a pochopitelnou bolest. Výrobci cigaret zjistili, že dospívající dívky jsou dokonalým cílem pro každého, kdo se snaží prodat sofistikovanost. Dospívající dívky byly dokonce tou jedinou skupinou v populaci, u níž kouření mezi lety 1970 a 1990 vzrostlo.

Reklama káže, že s bolestí se lze vyrovnat pomocí kupování a konzumování produktů. Vytvářením tužeb a přesvědčováním konzumentů, že tyto tužby jsou potřeby, a dokonce práva, lze vydělat hodně peněz. Učí nás, abychom těmto tužbám podléhali. Pobízí nás, že když se díky něčemu cítíme dobře, pak to dobré i je. Říkají nám: „Žádné starosti, jen klidně utrácejte.“ Nezdravé hodnoty masové kultury devadesátých let učily dívky, aby považovaly štěstí za něco automatického a bolest za něco neobvyklého.

Reklama tvrdila, že když nejsme šťastní, něco je špatně. Bolesti jsme se

232

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

mohli a měli vyhýbat pomocí těch správných produktů. Bylo s ní zacházeno jako s anomálií, a nikoli jako s něčím, co niterně a nevyhnutelně souvisí s lidstvím.

Amerika klade obrovský důraz na uspokojení každičké potřeby. Nebylo tomu tak vždy. Na počátku století byla dětem vštěpována trpělivost, vytrvalost a stoicismus. Ideální dítě se dokázalo vzdát svých potřeb a potěšení pro nějaké větší dobro. Dospělí věděli, že uspokojení všech tužeb je nemožné a bylo by nebezpečné pro jednotlivce i společnost. Až s příchodem reklamního stylu, jaký produkovala Madison Avenue, se etika sebeobětování začala drolit.

Jako společnost jsme si rozvinuli mentalitu příjemnosti. Musíme přehodnotit své hodnoty a přerušit spojení mezi negativními pocity a užíváním návykových látek. Nejlepší by bylo nabídnout dětem nové definice dospělosti, které nebudou stavět na tom, že dospělí jsou dost staří na konzumaci škodlivých látek, sex a utrácení. Měli bychom je učit nové způsoby odpočinku, užívání si života a vyrovnávání se stresem. Máme zodpovědnost naučit je hledat potěšení v těch správných věcech. To jsem napsala v roce 1995, ale platí to i dnes.

Dobrá zpráva je, že dnes dívkám hrozí menší riziko užívání tvrdých drog a alkoholu než v roce 1994. Míra užívání alkoholu mezi osmáky je oproti roku 1994 poloviční a čtyřicet procent studentů posledního ročníku střední školy alkohol nikdy neochutnalo. Dnes kouří méně dívek než v roce 1994, ale mnohé vapují. Pití, kouření a užívání drog už přestaly být známkou vyspělosti. Tou je místo toho studijní úspěch a zapojení do mimoškolních aktivit, což pro dívky v devadesátých letech nepředstavovalo příliš vysokou prioritu.

K datu voleb v roce 2018 bylo rekreační užívání marihuany v USA legální v deseti státech a Washingtonu, D.C. Dospívající i rodiče jí často dávají přednost před alkoholem. Dívky ji považují za bezpečnější a méně škodlivou a řada současných vědců si skutečně myslí, že veškeré užívání alkoholu je nezdravé. Dívky také uvádějí, že dospívající, kteří kouří marihuanu, nepůsobí problémy, kdežto ti, kdo pijí, ano. Všechny dívky v našich diskuzních skupinách si myslely, že marihuana by měla být legální.

Vapování je nové kouření. Dnes mu holdují zhruba dva miliony teenagerů. Dospívající mohou schovat e-cigarety v oblečení a vapovat dokonce i při hodinách. Je to drahý a nezdravý zvyk. Většina teenagerů vapuje tabák, ale vapovány mohou být i jiné drogy. Jakmile si dospívající uvědomí, že jsou závislí, mívají problém přestat.

Je důležité zmínit, že klesající obliba alkoholu neznamená, že dívky

233

Ofélie podruhé

nevyhledávají otupění. Naopak – v dnešní úzkostné době často zoufale potřebují rychlý prostředek uvolnění. Více dívek dnes bere antidepresiva a anxiolytika na předpis. Našly si novou drogu, která povzbuzuje uvolňování dopaminu: sociální sítě. „V osmé třídě se jedna kamarádka rozhodla, že si vezme pár prášků proti bolesti, které zbyly jejímu tátovi,“ řekla Jada. „Dělala jsem si o ni starost a řekla to své mamce. Povídaly jsme si o tom, jak by mi drogy ovlivnily život, a já hodinu brečela.“ „Já si myslím, že lidé, kteří zneužívají drogy a alkohol, mají větší problémy,“ řekla Izzie. „Znám jednu holku, která nesnášela svého tátu a nechtěla se vracet domů. Kouřila hodně trávy, aby se s tím vyrovnala.“ „Mladí užívají drogy, aby byli součástí party,“ dodala Amalia. „Když si dám trochu trávy, pomůže mi to s úzkostí. U drog mi dělá starosti hlavně to, aby na to nepřišli rodiče.“ „Zvědavost přinesla hodně lidem potíže,“ řekla Jada. „Hodně spolužáků kouří trávu. Některé – hlavně černochy, což je dost nefér – za to zatkli.“ Aspen zmínila, že někteří její přátelé vapují. Dělají to na chodbách o přestávce a učitelé si toho nevšimnou. Marta nám řekla, že její sestřenice krade lorazepam z matčiny lékárničky a před důležitými testy si bere několik pilulek.

Statistiky nám říkají, že tato generace je ohledně alkoholu a drog opatrná, dokud žije doma. Bohužel jakmile dívky odjedou na vysokou školu, často na tuto opatrnost zapomínají a začínají nárazově pít. Mnohé vysokoškolačky pravidelně pijí až do ztráty vědomí. Jak řekla Kendyl: „V tom, co vypijeme na večírcích, by se jeden utopil.“ Samozřejmě i dnes se najde řada středoškolaček, které používají drogy a alkohol jako lék, a pokud nemají externí zdroje a podporu rodiny, je pro ně těžké s tím přestat. Tiana změnila přístup ke svému zdraví a životnímu stylu díky nečekanému těhotenství.

Tiana (17) „Ty nejlepší vzpomínky mám z doby, kdy byli rodiče spolu. Život byl prostě lepší.“ Tiana si smutně povzdechla a utrhla si sousto bagelu. „Nikdy jsme se nemuseli strachovat, kde se večer najíme nebo jak zaplatíme nájem. Dokud byl s námi táta, neměli jsme žádné starosti.

Když mi bylo osm, rodiče se šíleně pohádali a rozešli. Soudce řekl, že

234

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

spolu nemůžou být. Když táta odešel, máma byla na dně. Začala brát K2 a jiné drogy a ze mě se stala hlava rodiny. Bratr a sestra ke mně vzhlíželi.

Byla jsem to já, kdo jim říkal, co mají dělat. Byli ještě miminka, když to šlo všechno do kytek.“ „Kam jste šli?“ zeptala jsem se. „Po rozchodu jsme nejdřív žili v azylovém domě pro týrané ženy a jejich rodiny. Máma pracovala jako sanitářka v nemocnici od šesti do šesti.

Skoro jsme ji nevídali, protože když byla doma, spala. Musela si odpočinout, aby byla v práci co platná. Byla to tak osamělá doba. Snažila jsem se starat o prcky a chodit do školy, ale potřebovala jsem rodiče. Poté, co jsem je uspala, jsem se dívala na American Idol a brečela, dokud jsem neusnula.

Když jsme se vystěhovali z azyláku, bylo to jako mít mámu cirkusačku.

Každých pár měsíců začala novou práci a tvrdila, že teď to bude opravdu ono a začneme se mít líp. Ale nikdy jsme neměli dost peněz, a když sekla s poslední prací, vykázali nás z našeho domu. Osm měsíců jsme byli bezdomovci a přespávali u různých lidí. Jedna paní vařila ve sklepě perník.“ „Jaká jsi byla, když jsi se musela vyrovnat se vším tím stěhováním a změnami?“ zeptala jsem se.

Tiana pokrčila rameny. „Nedá se říct, že bych si vedla dobře. Šlo to se mnou z kopce. Byla jsem neurvalá, začala jsem fetovat a chodit v noci ven. Snažila jsem se být cool. Nepomáhala jsem sourozencům tolik, kolik jsem měla.

Když jsem byla na druhém stupni, děda nám koupil dům. Bylo to, jako bychom vyhráli ve sportce. Měl pro mámu ale několik podmínek: musela začít pracovat a přestat fetovat, protože jsme byli dva roky předtím bez domova. Ani jsme nemuseli platit nájem. Ale když mi bylo čtrnáct, máma o dům přišla. Nedokázala splnit, co dědovi slíbila. Poté, co jsme přišli o dům, jsem se nastěhovala k příteli. Ztratila jsem kontakt s mámou, protože se z ní stávala troska. To jsem byla v osmé třídě.“ „Jaké to bylo, Tiano?“ „Lawrence pocházel z relativně stabilní rodiny. Jeho máma vlastnila jesle a dovolovala mi hrát si tam s dětmi. Dobré časy vydržely asi pět měsíců a pak jsem začala Lawrenceovi pomáhat prodávat drogy. Byl v domácím vězení za dealování, takže jsem si ilegálně brala jeho auto – bylo mi teprve patnáct – a rozvážela. Věděla jsem, že to je špatný nápad, ale chtěla jsem peníze na oblečení a hračky pro bratra a sestru.

Jednou večer jsme se sjeli a já si pak ráno skoro nic nepamatovala.

Když jsem na Lawrence naléhala, přiznal, že mi do bluntu rozdrtil Xanax.

Ten večer jsem otěhotněla.

235

Ofélie podruhé

Po pár měsících zavolala doktorka po sportovní lékařské prohlídce.

Na máminu žádost (Tiana mezitím opět začala mluvit s matkou) udělali těhotenský test a byl pozitivní. Byla jsem v sedmnáctém týdnu.“ „Jaká byla tvá první reakce?“ zajímalo mě. „Doktorka zavolala a řekla to mámě. Ta mi zavolala do školy a řekla, abych šla hned domů. Doma jsme o tom mluvily celé odpoledne a noc.

Byla jsem v šoku… Nemohla jsem uvěřit, že jsem těhotná. Máma mi dala tři možnosti: potrat, adopce nebo nechat si to. Řekla jsem jí: ‚Tys taky otěhotněla mladá. Bylo to pro tebe těžké a pro mě to bude těžké taky, ale chci si to dítě nechat.‘ Hned jsem začala žít jinak. Přestala jsem se stýkat s jistými lidmi.

Začala jsem pracovat v Taco Bell a šetřila peníze na věci pro miminko.

Dělám tam už tři roky a čtyřikrát jsem byla zaměstnanec měsíce. Dospěla jsem, přestala se strachovat o sebe a začala myslet na to, co ve mně rostlo.“ „Jaké byly tvé hlavní pocity během těhotenství? Strach? Vzrušení?“ ptala jsem se. „Ehm, to všechno.“ Tiana se zasmála. „Když máma čekala mě, psala mi krátké dopisy. Tak jsem je začala psát i pro něj. Některé byly až moc emotivní a nikdy mu je neukážu.“ Tiana se rozesmála, když si vzpomněla, jak s ní v těhotenství cloumaly hormony. „Přes to všechno se má pravá osobnost vůbec nezměnila. Pořád jsem společenská a veselá, taková, jaká jsem byla vždycky. Jen jsem trochu změnila přístup a začala se pohybovat v mezích zákona.“ „A co Lawrence?“ „Tehdy jsem už nechtěla mít kolem sebe drogy, takže Lawrence byl mimo. Pár měsíců před porodem jsem se začala bavit s jeho nejlepším kamarádem DeAndrem. Stal se z něj můj nejlepší přítel a ochránce.

Během těhotenství jsme si začaly být dost blízké s mámou a teď je z ní moje nejlepší kamarádka. Vím, že to zní šíleně, ale je to tak. Ráno mi volala, aby se ujistila, že jsem vzhůru a jdu do školy. Hned jak jsem řekla, že si to dítě chci nechat, přestala mluvit o dalších možnostech a prohlásila, že mě podpoří. Má dobrý vztah s DeAndrem.“ „Možná jí tvoje těhotenství přineslo něco pozitivního, na co se mohla zaměřit,“ napadlo mě.

Tiana souhlasila. „Snaží se dát do kupy. Přestala kouřit a pracuje v jídelně ve škole, kam chodím. Teď žije v křesťanském azylovém domě. Loni šla na odvykačku poté, co si dala K2. Bratr a sestra se vrátili k pěstounům.

Každý týden jsem ji na odvykačce navštěvovala a snažily jsme se znovu vybudovat náš vztah.“

236

kapitola 12: dROGY A ALKOHOL

„Už se mi z toho točí hlava,“ přiznala jsem. „To je prostě můj život,“ odpověděla Tiana. „S DeAndrem jsme spolu oficiálně začali chodit deset dní po Elijahově narození. Říká mu, že ho miluje, a pomáhá mi, dokonce i v noci. DeAndre ho chce adoptovat, ale ve skutečnosti už je jeho otec. Elijah mu říká tati. Probírali jsme spolu, co by se stalo, kdyby se Lawrence někdy přestal topit ve sračkách a vrátil se na scénu. Shodli jsme se na tom, že bychom náš vztah založili na Elijahovi a soustředili se na to, co bude nejlepší pro něj.“ „Vyprávěj mi o Elijahovi,“ vybídla jsem ji. „Elijah se dostává do věku, kdy rád odmlouvá,“ řekla. Když mluvila o synovi, v hlase jí zněla pýcha. „Je to chytré mimino,“ zazubila se. „Umí znakovou řeč a učíme ho anglicky i španělsky. Má kouzelnou osobnost, ale špatně spí. Pořád se budí několikrát za noc.“ „Jaká jsi jako matka?“ zajímalo mě. „Upřímně, snadno mi rupnou nervy,“ přiznala Tiana. „To batolecí chování mě dohání k šílenství. Ale řekla jsem si, že na syna nikdy nevztáhnu ruce. Někdy zvýším hlas, ale vím, že když si navyknu křičet, budu v tom pokračovat, i když bude starší. Takže se soustředím na to, abych na něj mluvila pozitivně. Snažím se ho za všechno chválit a být laskavá.“ „Jak zvládáš práci, mateřství a ten nejtěžší studijní program ve státě?

Spíš vůbec někdy?“ „Je to šílené. Pracuji třicet hodin týdně, někdy i víc. Úkoly se snažím dělat, kdykoli můžu. Někdy je odevzdám o měsíc později. Učitelé to většinou chápou a umožňují mi to dělat tak, jak potřebuji. Hlavní je pro mě práce a dítě. Občas si vezmu volno, abych dohnala školu, když je to nutné.

Už mě přijali na Nebraskou univerzitu, takže se o známky a testy nemusím strachovat tolik jako spolužáci. Chci být učitelkou na základní škole. Nemám samá áčka a béčka, ale hlavně chci dokončit školu. Nezáleží mi na známkách, ale na tom, abych lidem ukázala, že na to mám.“ „V čem jsi typická dospívající holka?“ „Od druhého stupně jsem slintala nad kluky. Pořád to dělám… Neříkejte to DeAndreovi,“ zavtipkovala. „Chci být v noci dlouho venku. Ne vždycky se mi to podaří, ale občas si můžu dát od všeho pauzu. Většinou si jen vyjedeme autem a poflakujeme se s kamarády. Jo a jsem náladová. To je pro teenagery typické, ne?“ „Řekla bych, že máš nárok na to, být někdy náladová,“ poznamenala jsem. „Nandala sis toho opravdu hodně.“ „Lidi nechápou, jak to dělám, jak to, že se nikdy nezastavím. Vím, že pro některé spolužáky jsem vzorem. Chtějí být tak silní jako já. Myslím,

237

Ofélie podruhé

že mě uznávají proto, že před nimi nic netajím. Každý ví, že máma je bezdomovec, že žiju s přítelem a že mám dítě.

Pro mě se všechno točí kolem Elijaha. Chci, aby viděl, že když o něco usilujete, můžete to dokázat. Aby věděl, že ho nikdy nezklamu. Kdyby máma nepřestala pracovat, nebyli bychom bez domova. Byly dny, kdy jsem nic nejedla, aby se mohli najíst sourozenci. Jsem pevně odhodlaná zajistit, aby Elijaha takové věci nikdy nemusely trápit.“ Tianiny zkušenosti jsou extrémním příkladem problémů dospívání, ale navzdory všem překážkám neztratila smysl pro humor a touhu vybudovat lepší život pro svého syna. Jak se blížila k dokončení střední školy, přestala utíkat před slabými stránkami své matky i sebe a postavila se svému utrpení s odhodlaností a cílevědomostí.

Naše společnost utíká před bolestí. Utrpení, které je nevyhnutelnou součástí života, považuje za problém, jehož se lze vyvarovat. I dnes učí dívky nezdravé hodnoty: nakupuj, buď hubená, a když je ti špatně, něco si kup nebo zkonzumuj.

Je povzbudivé, že dnešní dívky méně často užívají drogy a alkohol ze společenských důvodů, ale osamělost a zranitelnost života na internetu u mnoha z nich připravuje úrodnou půdu pro budoucí závislosti. Dospělí neužívají drogy o nic méně než v devadesátých letech. Sociální sítě sice neničí játra a nehrozí z nich halucinace a předávkování, ale z dlouhodobého hlediska mohou být stejně zhoubné a toxické jako jakákoli droga.

238

kapitola 13: dROGY A ALKOHOL

Politici by měli prosadit zákony, jež omezí produkci a distribuci pornografie dětem. V mnoha zemích existují kontrolní mechanismy, jež omezují přístup k pornografii. Měli bychom zkoumat, jak dosáhnout kombinace cenzury, screeningu a vzdělání, a měli bychom zadat a prostudovat výzkumy, abychom zjistili, co funguje. Proč bychom měli dovolit průmyslu, jemuž jde jen o zisk, aby naše děti učil strašné věci, aniž bychom o tom nejprve vedli seriózní kulturní debatu? Svoboda slova je důležitá, ale stejně důležité je i to, aby dvanáctiletí nebyli vystaveni brutálním a ponižujícím sexuálním obrazům.

Na druhou stranu je pozitivní, že mladé ženy reagují na naši přehnaně maskulinní a agresivně misogynní kulturu bojem a obnoveným zájmem o feminismus. Hnutí #MeToo, které nastartovaly a šířily mladé ženy ze všech socioekonomických, etnických a kulturních vrstev, povzbudilo a podnítilo ženy k tomu, aby svědčily o sexuálním obtěžování a útocích.

Prosperující komunity, rodiny a vrstevnické skupiny pomáhají teenagerům vzkvétat ve všech ohledech, včetně sexuálního vývoje. Hodnoty dívky chrání a stejně tak je chrání i pozitivní vzory. My dospělí jim můžeme pomoci tak, že s nimi budeme sdílet svá přesvědčení a myšlenky, že jim budeme kladnými vzory a že si budeme dávat pozor na to, co dospívající učíme o sexualitě.

Naše dcery odjakživa potřebovaly čas a chráněný prostor, kde by mohly růst a rozvíjet se po společenské, emoční, intelektuální a fyzické stránce.

Totéž potřebují i dnes. Potřebují čas na ztišení, mluvení, čtení a smích.

Potřebují bezpečná místa, kde mohou poznávat sebe i druhé a kde mohou riskovat a chybovat, aniž by se musely bát o svůj život. Potřebují, abychom si jich vážili pro to, že jsou člověkem, nikoli pouze pro jejich těla.

267

K a pitol a 14:

Co mi dalo naslouchání Čtrnáctiletou Brandi vtáhla do mé kanceláře její matka, unaveně vyhlížející krajinářka ze sousedního města, která trvala na tom, aby přišla alespoň na jedno sezení. Brandi mručela a obracela oči v sloup, když mi její matka vyprávěla, že dceru sexuálně napadl soused alkoholik.

Brandi matku přerušila a řekla, že „o nic nešlo“. Řekla, že má jiné problémy, které ji trápí mnohem víc než ten hloupý soused. Stěžovala si, že po ní matka pořád něco chce a otec jí v týdnu nařizuje přísnou večerku.

Největším problémem prý je, že se k ní rodiče chovají jako k malé a ona už toho má dost.

Naznačila jsem, že mluvit o napadení by jí mohlo pomoci. „Možná tak jiným holkám, ale já nejsem ten typ, co by se vypovídal hned tak někomu,“ odpověděla.

Nečekala jsem, že by se Brandi vrátila, ale k mému překvapení požádala o další schůzku. Tentokrát přišla sama se svým plyšovým pandou.

Schoulila se na pohovce a řekla mi, jak to ve skutečnosti bylo.

Shana seděla na gauči mezi svými rodiči, psychology. Na sobě měla džíny a tričko s motivem Jurského parku, takže vůbec nevypadala na svých třináct let. Její otec, mohutný muž v tvídovém saku, který připomínal medvěda, mi sdělil, že Shana nechce chodit do školy. Nejdřív předstírala, že je nemocná, ale potom tam zkrátka nešla. Rodiče nechápali, proč by to dělala – měla dobré známky a přátele a pokud jim bylo známo, nestalo se jí nic traumatického.

Shanina matka, vysoká, sebevědomá žena, která zkoumala závislosti, přemýšlela, jestli nejde o depresi. Její otec spáchal sebevraždu a jeden z jejích bratrů trpí bipolární poruchou. Všimla si, že Shana bývá celou noc vzhůru, celý den prospí a nemá vůbec chuť k jídlu.

Zeptala jsem se Shany, proč nechodí do školy. Chvíli přemýšlela a potom řekla: „Mám pocit, že se udusím nebo přestanu dýchat, když do té budovy vkročím.“ Co se tam asi tak děje? říkala jsem si.

268

kapitola 14: cO MI DALO NASLOUCHÁNÍ

Na prvních setkáních s klientkami jsem vždy hledala něco, co bych na nich mohla ocenit, a způsob, jak se vcítit do jejich situace. Pokud bych nic takového nenašla, nemohla bych jim pomoci. Nevěřila jsem, že by vždy bylo nutné analyzovat minulost klientek, ale zajímaly mě jejich životní okolnosti. Jak vypadal jejich všední den? Kde trávily nejvíce času? Jak dobře se cítily doma a mimo domov?

Mluvila jsem raději běžným jazykem než akademickou či populárně psychologickou řečí. Obecně jsem neměla v lásce sebelítost, obviňování a vnímání se jako oběti. Věřila jsem, že psychoterapie by měla dát lidem sílu, pomoci jim získat větší kontrolu nad svým životem a zlepšit jejich vztahy s ostatními.

Snažila jsem se být „šiřitelkou naděje“ (jak tomu říká psycholog Don Meichenbaum). Nepodporovala jsem přidělování negativních nálepek, diagnóz a lékařský model. Souzněla jsem s terapeuty, kteří viděli rodiny v pozitivnějším světle. Uznávala jsem Michaela Whitea a Davida Epstona, kteří tvrdili, že klienti přichází na terapii s „příběhy plnými problémů“. Úkolem terapeuta bylo pomoci jim vytvořit optimističtější a silnější příběhy o sobě samých. White a Epston zdůrazňovali, že problémem není klient­­­– problémem je problém. Raději mluvili o řešeních než o problémech.

White a Epston byli přesvědčeni o tom, že mnohé rodiny mají problémy proto, že o sobě vypráví příběhy, které jsou problémů plné. Odborníci na duševní zdraví k tomu podle nich často přispívají, protože se ptají na selhání a konflikty a ignorují oblasti, v nichž je osoba nebo rodina zdravá a silná. White a Epston dodávali rodinám sílu tak, že jim pomáhali vytvářet příběhy o vlastní odolnosti. Odstranili z terapie patologii a hanbu a místo toho vytvářeli optimismus, důvěru a spolupráci.

U všech klientek jsem se snažila podpořit autentičnost, otevřenost vůči zkušenostem, kompetentnost, flexibilní myšlení a realistické hodnocení jejich prostředí. Chtěla jsem jim pomoci dívat se na věci nově a vybudovat si bohatší a více naplňující vztahy. Psychoterapie je jedním z mnoha procesů, v němž lidé mohou smysluplně zkoumat svůj život. Pomáhá lidem kormidlovat a nenechat se jen unášet proudem. Takový život skutečně stojí za to žít. Ideální život je klidný, zábavný a zodpovědný.

Práce s dospívajícími dívkami a jejich rodiči mě dotlačila k tomu, abych se znovu zamyslela nad tím, co mě učili o rodinách. Mnohá díla našeho oboru v té době nahlížela na rodiny jako na primární zdroj patologie a bolesti. Psychologický jazyk tuto zaujatost odrážel – slova popisující vzdálenost byla pozitivní (nezávislost, individuace, autonomie), kdežto

269

Ofélie podruhé

slova popisující blízkost negativní (závislost, enmeshment). Psychologové tehdy měli tak silné tendence patologizovat rodiny, že jedna humorná definice normální rodiny byla „rodina, kterou ještě nezhodnotil psycholog“.

Před lety za mnou do kanceláře přišla Miranda s rodiči. Před třemi měsíci jí byla diagnostikována bulimie a byla poslána do léčebného centra, které bylo osm hodin od domova. Zatímco se Miranda léčila, rodiče si vzali druhou hypotéku na dům, aby mohli její léčbu zaplatit. Denně jí telefonovali a každý víkend za ní jezdili na rodinnou terapii. O tři měsíce a sto dvacet tisíc dolarů později měla Miranda pořád poruchu příjmu potravy a rodiče byli označeni za kodependentní.

První, na co jsem se Mirandy zeptala, bylo: „Co ses dozvěděla při svém pobytu v nemocnici?“ Pyšně odpověděla: „Že pocházím z dysfunkční rodiny.“ Vybavila jsem si její rodiče. Tatínek byl fyzioterapeut a maminka knihovnice v malé komunitě. Nebyli alkoholici a děti netýrali. Každé léto je brali na dovolenou a šetřili jim na vysokou školu. Hráli deskové hry, četli Mirandě před spaním a navštěvovali její školní akce. A teď, když měla Miranda problémy, si vzali obrovský dluh, aby měli na její léčbu. Za všechnu svou snahu a peníze byli označeni za patologické.

Miranda s touto nálepkou ochotně souhlasila. Není těžké přesvědčit teenagery, že rodiče jim nerozumí a že jejich rodiny jsou dysfunkční. Téměř všechny dívky, které jsem vídala na terapii, měly pocit, že jejich rodiče jsou mimořádně nerozumní. Když jim tyto názory potvrdí odborník, cítí zadostiučinění – alespoň prozatím. Podkopávat rodiče však z dlouhodobého hlediska většině teenagerů škodí.

U Mirandy jsem měla za cíl znovu nastolit rovnováhu v jejím pojetí rodiny. Když jsem naznačila, že si rodiče zaslouží trochu uznání za to, jak se jí snažili pomoci, Miranda se nejprve zatvářila zmateně, ale poté se jí viditelně ulevilo.

Negativní pohled psychologie na rodinu začal u Freuda. Ten věřil, že charakter se plně utváří v raném dětství v prostředí rodiny. Měl pocit, že kvůli patologiím rodičů je charakterová struktura většiny dětí nedokonalá.

Cílem analýzy bylo napravit škody, které na klientovi rodina napáchala.

V devadesátých letech to byl stále obvyklý názor.

Práce s dospívajícími dívkami mi pomohla vidět rodiny v jiném světle.

Většina rodičů, které jsem vídala, své dcery zjevně milovala a chtěla pro ně to nejlepší. Rodiče byli útočištěm před bouří a nejcennějším zdrojem v těžkých časech. Vážila jsem si jejich ochoty vyhledat pomoc, když si

270

kapitola 14: cO MI DALO NASLOUCHÁNÍ

nevěděli rady. Byla jsem poctěna, že mi dočasně umožnili stát se součástí jejich života.

Dobří terapeuti posilují rodinná pouta a dodávají slábnoucím rodinám naději. Snažíme se přinášet harmonii a humor a zvyšovat u členů rodiny toleranci a pochopení jeden pro druhého. Spíše než hledání patologizujících nálepek podporujeme rozvoj vlastností, které John DeFrain nacházel u všech zdravých rodin: vděčnost a náklonnost, oddanost, pozitivní komunikaci, společně trávený čas, spirituální zdraví a schopnost zvládnout stres a krize.

Můžeme dívkám pomoci objevit pozitivní způsoby, jak být nezávislé.

Musíme rodiny zpolitizovat, ne patologizovat. Každá rodina má samozřejmě svou historii, specifické problémy a slabiny, stejně jako specifické silné stránky a mechanismy zvládání stresu. Vhodným cílem je rodinu posílit a dát dcerám moc a svolení být tím, kým skutečně jsou.

Dcery se mohou naučit rozeznat síly, které je utváří, a vědomě se rozhodovat o tom, co budou a nebudou snášet. Potřebují terapii na zvýšení povědomí, které jim pomůže stát se celistvým dospělým ve společnosti, jež je ponouká k tomu, aby byly navždy podřízeny názorům ostatních. To znamená naučit je nový typ sebeobrany.

Dokonce i s těmito obecnými názory na terapii mi adolescentky v devadesátých letech připadaly náročné. Bylo těžké s nimi navázat vztah a častěji terapii končily bez rozloučení. Pokud jsem u nich udělala chybu, bylo to mnohem vážnější. Odpouštěly hůře než dospělí klienti. Jejich povrchové chování mělo často za úkol skrývat niterné potřeby, takže bylo těžké rozeznat, co je skutečně trápí.

Práce obvykle vypadala takto: Na prvním sezení dívky vyzařovaly zmatek a nedostatek sebevědomí. Bylo vidět, že se necítí dobře ve svém těle. Předváděly mi kaleidoskop emocí – strach, lhostejnost, smutek, namyšlenost, rezignaci a naději. Vyjadřovaly zoufalství z vlastní sexuality a zhnusenost svým vzhledem. Očekávaly odmítnutí a zesměšnění. V jejich očích se stále znovu formovaly otázky: Mají si troufnout vyprávět mi o špatných známkách, přejídání, alkoholu, sexu, sebepoškozování a sebevražedných myšlenkách? Budu je soudit? Pochopím je? Nebo, a to by bylo ze všeho nejhorší, jim začnu samolibě radit?

Nové klientky mi často věnovaly úsměv, který říkal: Chci, abyste mě měla ráda, ale nemyslete si, že to přiznám. Pro dívky v tomto věku jsou vztahy vším. Bez vzájemné náklonnosti a úcty bychom se nikam nedostaly.

Prvním krokem je pomoci dívce vybudovat si důvěru: k terapeutce, terapeutickému vztahu i sobě samé.

271

Ofélie podruhé

Dívky umí terapeuta pořádně zkoušet. Nejlepším způsobem, jak zkouškou projít, je naslouchat. Upřímné, naprosté, nekritické naslouchání je pro každého z nás až příliš vzácné. Nejlepší je klást otevřené otázky. Jaký z toho máš pocit? Co si o tom myslíš? Co ti ta zkušenost dala?

Naučila jsem se vzdorovat nutkání radit a litovat. Mnohem užitečnější bylo pomáhat klientce tříbit myšlenky: Co mohla kontrolovat? Jaké názory byly její a jaké ostatních? Co nejdůležitějšího mi ten týden řekla? Co by pro ni mohl být krok správným směrem?

Pro všechny klientky bylo nejdůležitější otázkou, kdo jsou. Nesnažila jsem se ani tak získat odpověď, jako spíš naučit dívku procesu, který mohla využívat po zbytek života. Tento proces zahrnoval zkoumání nitra za účelem nalezení svého pravého jádra, poznání jedinečných darů a přijetí všech pocitů, nejen těch, které jsou společensky přijatelné. Zahrnoval poznání rozdílu mezi myšlením a cítěním, mezi okamžitým uspokojením a dlouhodobými cíli a mezi vlastním názorem a názory ostatních. Do procesu patřilo také objevování osobního dopadu společenských pravidel pro ženy a diskuze o jejich porušování a vytváření nových, zdravých zásad sama pro sebe. Proces dívky učí vyrazit na cestu směrem, který určuje jejich pravé já.

Je nelineární, namáhavý a vyčerpávající. Je také radostný, kreativní a plný překvapení. Často jsem používala metaforu Polárky. Říkala jsem klientkám: „Představ si, že jsi ve člunu, kterým cloumají vichřice našeho světa. Názory rodičů, učitelů, kamarádů a médií tě mohou zavanout na východ, potom na západ a pak zase zpátky. Abys neztratila směr, musíš sledovat svou vlastní Polárku, svůj smysl pro to, kým skutečně jsi. Jedině když najdeš sever, budeš moci vyplout a držet kurz, jen tak můžeš zabránit tomu, aby tě vítr odvál na druhou stranu moře.

Skutečná svoboda spočívá v následování Polárky, a nikoli v tom, že půjdeš, kam tě vítr zavane. Někdy to vypadá, že svoboda je nechat se unášet větrem dneška, ale taková svoboda je ve skutečnosti jen iluze. Tvůj člun se bude akorát točit v kruhu. Svoboda znamená plavit se za svými sny.“ Dokonce i na Středozápadě, kde nemáme žádná velká jezera, mnoho dívek plachtilo. A zejména na Středozápadě dívky milovaly představu moře. Měly rády obrazy hvězd, oblohy, rozbouřených vod a sebe samé v malé, překrásné loďce. Ale většina dívek si také nebyla jistá, jak tuto metaforu vztáhnout na vlastní život. Naříkavě se ptaly: „Jak mám poznat, kdo skutečně jsem a co chci?“ Vybízela jsem je, aby si našly tiché místo a položily si následující otázky:

272

kapitola 14: cO MI DALO NASLOUCHÁNÍ

Jak se právě teď cítím?

Co si myslím?

Jaké mám hodnoty?

Jak bych se sama sobě popsala?

Jak se vidím v budoucnosti?

Jaká práce mě baví?

Jaké volnočasové aktivity mě baví?

Kdy se nejvíce cítím sama sebou?

Jak jsem se změnila od doby, kdy jsem vstoupila do puberty?

Jakých lidí si vážím? Čím se liším od své matky a v čem se jí podobám? Čím se liším od svého otce a v čem se mu podobám?

Jaké cíle mám jako člověk?

Jaké jsou mé přednosti a slabiny?

Na co budu pyšná, až budu ležet na smrtelné posteli?

Navrhla jsem, aby si dívky vedly deník a psaly poezii a autobiografie. Dívky v tomto věku rády píší. Deník je pro ně místem, kde mohou být upřímné a celistvé. Ve svých textech mohou vysvětlit a zhodnotit své zkušenosti a vytvořit si o nich obraz. Sepisování myšlenek a pocitů v nich posiluje vědomí sebe sama. V deníku jsou jejich názory na svět důležité.

Povídaly jsme si o zklamáních, která se pojí s počátkem dospívání – o zradě přátel, zjištění, že člověk není krásný podle společenských měřítek, objevu, že chytrost může být překážkou, tlaku na to, aby byla dívka spíše oblíbená než upřímná a spíše ženská než celistvá. Povzbuzovala jsem dívky, aby samy v sobě hledaly své nejhlubší hodnoty a přesvědčení. Jakmile nalezly své pravé já, říkala jsem jim, aby mu důvěřovaly jako zdroji smyslu a směru. Vedla jsem je k tomu, aby zůstaly soustředěné a cílevědomé, aby se odrážely od vlastního vědomí, kým jsou.

Vyspělost zahrnuje opravdovost a upřímnost k sobě samé, rozhodování založené na vědomém vnitřním procesu, přijímání odpovědnosti za svá rozhodnutí, zdravé vztahy s ostatními a rozvíjení svých skutečných darů. Zahrnuje přemýšlení o svém okolí a určení, co budete a nebudete akceptovat. Říkala jsem dívkám, aby pozorovaly naši kulturu očima antropologa, který se ocitl v nějaké podivné nové společnosti. Jaké tam mají zvyky a rituály? Jaké typy žen a mužů jsou v oné kultuře ceněny? Jak jsou přidělovány genderové role? Jak se trestá porušení pravidel? Jen pokud dívky pochopí pravidla, budou jim moci chytře vzdorovat.

273

Ofélie podruhé

Učila jsem dívky určitým dovednostem. Tou první a nejzákladnější bylo nastolení vnitřní rovnováhy. Doporučovala jsem jim, aby si našly klidné místo, kde by mohly každý den být deset až patnáct minut o samotě. Vybízela jsem je, aby se tam posadily, uvolnily svaly a zhluboka dýchaly.

Potom se měly soustředit na své myšlenky a pocity z celého dne. Neměly je soudit ani se je snažit řídit, jen je pozorovat a respektovat. Ze svých vnitřních reakcí na život se mohly mnohé naučit.

Další základní dovedností, kterou jsem s klientkami zkoumala, byla schopnost oddělit myšlení od cítění – schopnost, kterou musí mít každý zdravý dospělý. Pro teenagery je to obzvláště těžké, protože jejich pocity jsou velice intenzivní. Podléhají emočnímu uvažování, což je přesvědčení, že pokud něco určitým způsobem pociťujeme, musí to tak být. Když jsme v sezeních zpracovávaly události, ptala jsem se: „Jaký pocit z toho máš? Co si o tom myslíš?“ Dívky se časem naučily, že se jedná o dva odlišné procesy, z nichž oba musí být při rozhodování brány v potaz. Činit vědomá rozhodnutí je rovněž součástí definování svého já.

Vedla jsem dívky k přijetí odpovědnosti za svůj život. Rozhodnutí bylo třeba činit pomalu a pečlivě. Rodiče, partneři a vrstevníci mohli dívčinu volbu ovlivnit, ale konečné slovo měla ona sama. Rozhodnutí zpočátku působila drobně. S kým půjdu o víkendu ven? Mám odpustit kamarádce, která mě ranila? Později se týkala rodiny, školy, kariéry, sexuality a intimních vztahů.

Dívky se mohou naučit stanovovat hranice a trvat na nich. Na nejzákladnější úrovni to znamená, že se rozhodnou, kdo se smí dotknout jejich těla. Také to znamená, že si nastaví limity ohledně času, aktivit a společníků. Mohou říci: „Ne, to neudělám.“ Mohou jasně vyjádřit, co jsou a nejsou ochotny udělat.

S nastavováním hranic úzce souvisí schopnost definovat vztahy. Mnohé dívky „trpí empatií“. Pocity ostatních znají lépe než své vlastní. Dívky se potřebují zamyslet nad tím, jaké typy vztahů jsou v jejich nejlepším zájmu, a strukturovat své vztahy tak, aby byly v souladu s jejich představami.

To je pro ně těžké, protože jsou socializovány tak, aby podobné určování nechávaly na ostatních. Dívkám je nepříjemné určit a vyslovit své potřeby, a to zejména před chlapci a dospělými. Bojí se, že nebudou dost milé a že budou působit sobecky. Úspěch v této oblasti je však něčím opojným. S touto schopností znovu získají vládu nad svým životem. Jakmile jednou prožijí uspokojení z definování vztahů, budou tuto dovednost i dál nadšeně rozvíjet.

Další životně důležitou dovedností je zvládání bolesti. Všechno ší-

274

kapitola 14: cO MI DALO NASLOUCHÁNÍ

lenství ve světě pochází od lidí, kteří se snaží uniknout utrpení. Veškeré pomýlené chování vychází z nezpracované bolesti. Lidé pijí, bijí své partnery a děti, hrají hazardní hry, řežou se žiletkami, a dokonce se i zabíjí, aby bolesti unikli. Učila jsem dívky, aby si se svou bolestí v klidu sedly, naslouchaly, co jim vypráví o jejich životě, uznaly její existenci a popsaly ji, spíše než aby před ní utíkaly. Naučily se mluvit o bolesti a vyjadřovat ji psaním, výtvarnou činností či hudbou. Život v devadesátých letech byl tak stresující, že všem dívkám prospěly předvídatelné metody zklidnění. Pokud neměly žádnou pozitivní metodu – cvičení, čtení, koníčky, meditaci – našly si nějakou negativní, jako přejídání, pití, drogy nebo sebepoškozování.

Většina dívek potřebovala pomoci regulovat emoční reakce. Vedla jsem je k tomu, aby hodnotily svůj stres na škále od jedné do deseti.

Zpochybňovala jsem extrémní výroky. Dívka, která řekla, že „tohle je ten nejhorší den mého života“, nejspíš potřebovala pomoci podívat se na své zážitky v jiném světle a z širší perspektivy.

Dívky byly v devadesátých letech socializovány tak, aby hledaly chválu a odměnu v okolním světě, a proto se orientovaly na ostatní a na všechno reagovaly. Také jim hrozila deprese, pokud se ocitly v prostředí, které jim nevyjadřovalo uznání. Učila jsem je hledat uznání uvnitř. Žádala jsem je, aby zaznamenávaly svá vítězství a sdílely je se mnou. Těmito vítězstvími byly činy, které souzněly s jejich dlouhodobými cíli. Jakmile se dívka naučila uznávat sama sebe, nebyla tolik zranitelná vůči názorům světa. Zjistila, kde leží skutečný sever.

Další schopností, která byla důležitá pro přežití, bylo cestování v čase.

Všichni občas máme špatný nebo promarněný den. Tehdy nám může pomoci navštívit minulost a zavzpomínat na lepší časy, nebo naopak na časy, kdy jsme měli mnohem horší problémy. Někdy pomáhá i návštěva budoucnosti. Připomene dívce, že je na cestě za svými dlouhodobými cíli a že určité prožitky nepotrvají věčně. Cestování v čase je stejné jako cestování v prostoru. Odjet na jiné místo poskytne dívkám širší perspektivu, do níž mohou zasadit zážitky z jednotlivých dní.

Nakonec jsem je učila také radosti z altruismu. Mnohé dospívající dívky jsou sebestředné. To není charakterová vada, ale vývojová fáze. Přesto jsou kvůli tomu nešťastné a mají omezené chápání světa. Povzbuzovala jsem dívky, aby si našly způsob, jak pravidelně pomáhat ostatním. Dobrovolnictví, dobré skutky pro sousedy a politická aktivita pomáhají dívkám stát se součástí širšího světa. Přínos světu jim přináší radost a jejich sebestřednost tak rapidně klesá.

Dospívající dívky mi jako terapeutce a učitelce připadaly svérázné,

275

Ofélie podruhé

křehké a proměnlivé. Připadaly mi i silné, dobrosrdečné a bystré. Když toto píši, vybavuji si některé klientky: dívku s citronově žlutými vlasy, která hrála v rockové skupině Veal a propadala ve škole, dívku v tmavozelených martenskách, která měla piercing v nose a rtu, čtyřicetikilovou mažoretku, která si připadala tlustá, a dívku se sluchovým postižením, která chtěla být sexuálně aktivní, aby dokázala, že je normální.

Všechny se snažily přijít na to, jak být nezávislé na rodičích a přitom s nimi zůstat citově spojené. Zkoumaly, jak něčeho dosáhnout a nepřestat být milované. Přemítaly, jak morálně a smysluplně vyjádřit sexualitu ve společnosti, která je bombarduje umělými, ubohými vzory sexuality. Učily se respektovat samy sebe ve společnosti, v níž je nejdůležitější ženskou vlastností atraktivita. Snažily se být dospělé ve společnosti, v níž byla ženskost definována jako poddajnost, slabost a orientace na druhé. Když nedokázaly naplnit svůj skutečný potenciál, nastupovala deprese. Její léčbou byla podpora v růstu a trénink vzdoru.

Práce s dospívajícími dívkami mě změnila. Začala jsem být pokornější a trpělivější, naučila jsem se více respektovat rodiny a uvědomovat si nástrahy, s nimiž se setkají, když dívky začnou dospívat. Pociťovala jsem větší hněv a odhodlání pomoci dívkám bránit se a usilovat o společenskou změnu.

Dnes je kvůli sociálním sítím ještě zásadnější, aby dívky následovaly svou Polárku. Je životně důležité učit je, jak dosáhnout vnitřní rovnováhy, jak nastavit a držet si hranice a jak rozlišit myšlení od cítění. Dívkám dosud prospívá přistupovat ke společnosti pohledem antropologa, a ještě více jim prospívá trávit čas s lidmi, kteří se od nich liší.

Pokud bych praktikovala dnes, zaměřila bych se také na dýchání a tělo. Pobízela bych dívky, aby vyzkoušely tai chi nebo jógu a aby chodily na masáž stejně často jako na terapii. Pomáhala bych jim najít a lokalizovat citovou bolest v jejich těle. A každé sezení bych začala chvilkou ticha.

Kdybych byla terapeutkou v dnešní době, provozovala bych terapii i venku. Procházela bych se s klientkami nebo si s nimi povídala v parku.

Dávala bych jim za domácí úkol vyjít si na túru po tiché cestě nebo pozorovat hvězdy. Někteří dospívající v městských a předměstských oblastech nemohou vidět hvězdy a venku se necítí dobře. Mnozí teenageři nikdy nebyli na túře a nepoznávali rostliny a ptáky. Přesto si mohou najít způsob, jak navázat spojení s přírodou, ať bydlí kdekoli. Naučit se být doma ve světě přírody je úžasná schopnost. Zklidňuje, formuje a otevírá dívčino srdce štěstí a nádheře.

276

kapitola 14: cO MI DALO NASLOUCHÁNÍ

Aktivně bych se snažila spojit dívky jednu s druhou v osobním setkávání. Říkala bych jim, aby pořádaly pyžamové večírky a zakládaly kluby.

Navrhovala bych, aby se stýkaly se staršími lidmi a dětmi. A radila bych jim a jejich rodičům, aby navázali vztah s komunitou rodin, s níž by se vídali jednou týdně.

Dnešní terapeuti uvádí, že dívky dosud chodí na terapii proto, že se hádají s rodiči nebo trpí rozvodem. Jedna z pozitivních změn, kterých si všimli, je skutečnost, že chytrost přestala být na škodu. Dnešní dívky se více než v roce 1994 stresují ze známek, ale zároveň jsou na ně i více pyšné.

Mnohé bojují s poruchou příjmu potravy nebo traumatem ze sexuálního napadení. Nejčastějšími problémy klientek však bývá sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, záchvaty úzkosti a deprese. Tyto neduhy často mívají přímou souvislost se sociálními sítěmi.

Sociální sítě narušují naše nejzákladnější funkce, včetně spánku. Několik psychologů uvedlo, že všechny dívky, které vídají, mají spánkovou deprivaci. Chronická spánková deprivace ovlivňuje biorytmy a přispívá k úzkosti a depresi. Také zvyšuje riziko obezity.

Terapeutka Gillian Jenkinsová věří, že to nejdůležitější, co může v této souvislosti poradit rodičům, je „nedovolte dětem spát s telefonem“. Tento přístup umožňuje dívkám získat tolik potřebných sedm hodin spánku a odpojit se od vrstevníků a notifikací. „FOMO je skutečné,“ řekla Jenkinsová. „Ačkoli já si myslím, že spíše než strach, že o něco přijdeme, je to strach, že se nevyrovnáme ostatním.“ Podle její zkušenosti je největším problémem dívek ustavičné srovnávání.

Množství a všudypřítomnost fotek a informací je ohromující a smartphony podporují nezdravé myšlení.

Všichni terapeuti, s nimiž jsme udělaly rozhovor pro toto vydání, vyprávěli, jak jsou jejich klientky izolované. Mnohé téměř nikdy nechodily ven s přáteli. Rády zůstávaly o víkendu doma, kde se dívaly na Netflix a psaly si s kamarády. Terapeuti řekli, že dívky se se stresem často vypořádávají pomoci digitálních rozptýlení, místo aby si promluvily s rodiči nebo si vyšly ven s přáteli. „Způsob, jakým dívky využívají sociální sítě, vychází z legitimních cílů, jako je uspokojení zvědavosti a touha po komunitě – ale tyto cíle bývají zřídkakdy naplněny,“ řekla jedna terapeutka. „V dnešních dívkách nacházíme hlubokou osamělost, mnohem hlubší, než když jsme dospívali my.“ Terapeuti poznamenali, že dívky jsou kvůli sociálním sítím závislé na povrchní zpětné vazbě, z níž si berou pocit vlastní hodnoty. Proto dívky

277

Ofélie podruhé

povzbuzují, aby samy přišly na to, za koho se považují, bez ohledu na sociální sítě. Pomáhají dívkám říci, že „můj účet na facebooku není mé pravé já“.

Jedna terapeutka mi řekla, že dívky kvůli sociálním sítím nemají smysl pro kontext, prostor pro nuance a žádnou představu o tom, co jsou drobné významové rozdíly, sarkasmus a humor. Řekla: „Mají pořád raněné city.“ Radí dívkám, aby počkaly alespoň půl hodiny, než odpoví na zraňující zprávu. Doufá, že se pak pokusí být tím moudřejším, předpokládat dobrý úmysl a pamatovat, že jakákoli zpráva, kterou pošlou, se může stát screenshotem, jenž bude posílán dál.

Je evidentní, že terapeuti dnes tráví spoustu času probíráním sociálních sítí. Pomáhají dívkám rozhodnout se, kolik času tam denně stráví, a navrhují jim, jak těchto cílů dosáhnout. Jednu dívku napadlo, že požádá všechny přátele, aby si společně řekli, že si nebudou psát po desáté večer.

Tak si nikdo nebude připadat vyčleněný. Jiná se rozhodla, že si bude vypínat mobil, když bude s kamarády. Další dívka měla jiný přístup. Jednoduše si nastavila denní cíle, jako zahrát si basketbal nebo zavolat babičce. Alespoň v těch chvílích nebude na mobilu.

Mnoho terapeutů se během sezení dívá na internet. Klientky jim ukazují úžasné příběhy, fanfikce (fanouškovské texty, které vychází z již existujícího – často literárního – díla, pozn. překl.) nebo básně. Rodiče by podle nich měli dělat totéž. Někteří rodiče ignorují svět internetu a sociál­ ních sítí, a nechávají si tak ujít příležitost ke skvělé konverzaci s dcerou.

Terapeuti dívkám sice pomáhají zvládat jejich telefony a počítače, ale současně zdůrazňují, jak těžké je mít kontrolu nad jejich užíváním. Proto doporučují být k sobě shovívaví. Vědí, že dospělí bojují s těmi samými problémy. Často se například doporučuje, aby každý člen rodiny odložil v určitou hodinu mobil do zamykatelné schránky a nechal ho tam až do snídaně.

Terapeuti věří, že každá dívka má svou vnitřní krásu a potenciál. Jak mi pověděl jeden soucitný psycholog: „Mám víru v obrovitost a odolnost lidského srdce.“

278

Mary Pipherová • Sara Pipherová Gilliamová

Přeloženo z nového, revidovaného vydání anglického originálu REVIVING OPHELIA 25th Anniversary Edition: Saving the Selves of Adolescent Girls od Mary Pipher, PhD. a Sary Pipher Gilliam vydaného nakladatelstvím Bloomsbury Publishing, New York, NY, USA, 2019.

This edition is published by arrangement with Kaplan/DeFiore Rights through Kristin Olson Literary Agency s.r.o..

Překlad Bětka Vargová Design a sazba Lenka Blažejová Jazyková redakce a korektury Adéla Jiříková Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Počet stran 320 První vydání, Praha 2022 Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 8490. publikaci.

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín.

ISBN 978-80-271-3211-9