Satiš Kumár: Krása jednoduchosti

KRÁSA JEDNODUCHOSTI umění dobrého života

SATIŠ KUMÁR Překlad Vojtěch Ettler

V bydlení žijte blízko zemi.

V myšlení ctěte prostotu.

V neshodě prokazujte spravedlivost a vřelé srdce.

Ve vládnutí se střežte ovládání.

V práci čiňte, co vás těší.

V rodině buďte zcela přítomní.

LAO-C‘

OBSAH Vděčnost a poděkování 9 Předmluva Fritjofa Capry 11 Úvod: Krása jednoduchosti 21

1. Můj příběh: začátky 26 2. Jednoduchost chůze 40 3. Život je pouť 62 4. Krása jednoduchosti 70 5. Společnost umělců 83 6. Jóga činu 94 7. Učit se a žít 105 8. Zdravé vztahy: všichni jsme spojeni 127 9. Bezmezná láska 138 10. Síla odpuštění 151 11. Tanec protikladů 171 12. Hluboké zření 181 13. Jednota vědy a spirituality 191 14. Půda, duše a společnost 198 O autorovi 212 Seznam poznámek pod čarou 213

20 SATIŠ KUMÁR domy i oblečení. Z půdy vyrůstají naše těla a zase se do ní navracejí. Půda je zdrojem života.“ Musíme si půdy vážit a občerstvovat ji, připomíná nám Satiš. A pokračuje: „Stejně tak musíme občerstvovat i svou duši […] Musíme hledat cesty, jak duši, psýché, osvěžit a uzdravit […] Jednu takovou techniku představuje meditace […] Při meditaci se vnější a vnitřní svět setkají. Půda a duše splynou v jedno.“ A nakonec: „Zdravá půda a zdravá duše se musejí rozšířit ještě o zdravou společnost. K tomu dojde jedině tehdy, když společnost vystavíme na pilířích lidské důstojnosti, rovnosti a sociální spravedlnosti.“ Někomu mohou Satišovy vzletné vize připadat příliš idealistické. Dobře si to uvědomuje a dává na to pádnou odpověď: „Možná mě máte za idealistu. Ano, jsem idealista. Ale ptám se vás: ‚Čeho dosáhli realisté? Válek? Chudoby? Klimatické změny?‘ Realisté v čele tohoto světa už dlouho přesluhují […] Dejme pro změnu šanci idealistům.“ Krása jednoduchosti, kterou Satiš popisuje a vyznává, se odráží i v jeho jazyce. Používá jednoduché, ale úderné metafory a vždy mluví od srdce. Četba jeho slov působí téměř jako meditace. Když jsem se do nich pohroužil, zakoušel jsem hluboký klid a vyrovnanost. Za ta léta, co Satiše znám, jsem se v jeho přítomnosti pokaždé cítil dobře a tentýž pocit duševní pohody ve mně zanechala i tato nádherná kniha.

Fritjof Capra

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 21

ÚVOD: KRÁSA JEDNODUCHOSTI Darem jest nám prostota, darem jest nám volnost […]

Tak začíná píseň křesťanské odnože shakerů, kterou v roce 1848 napsal jejich představený Joseph Brackett. Shakeři byli dokonalým příkladem krásy jednoduchosti, zosobňovali její krásu. Vyznávali minimalismus jako způsob života. Dlouhou dobu mi byli inspirací.

Semínko jednoduchosti v mém životě zasela chvíle, kdy jsem se v devíti letech stal džinistickým mnichem. Džinismus se přesvědčení shakerů v něčem blíží. Džinisté věří, že předpokladem maximálního duchovního života je minimum materiálních statků. Čím více času trávíte starostmi o světské záležitosti, tím méně ho máte na meditaci, studium posvátných spisů a prozpěvování manter.

Takové učení hlásal můj džinistický guru.

V osmnácti jsem se šťastnou náhodou setkal s dílem Mahátmy Gándhího, dalšího velkého zastánce jednoduchosti v duchu shakerů a džinistů. „Prostý život a vytříbené myšlení,“ znělo jeho motto. Žil ve skromné chýši, kterou si sám postavil, a vlastnoručně si upředl bederní roušku i svůj velký šál. Zatímco vedl Indické hnutí za nezávislost a pracoval jako šéfredaktor týdeníku, pěstoval vlastní zeleninu a vařil si z ní jídlo. Tím dokázal, že prostým

22 SATIŠ KUMÁR způsobem života lze uspokojit lidské tělesné potřeby a zároveň být společensky, politicky i intelektuálně aktivní.

Kromě toho Gándhí jednoduchost považoval za přitakání sociální spravedlnosti. Hlásil se k ideálu, že člověk má „žít prostě, aby ostatní mohli prostě žít“. Ziskuchtivý a konzumní životní styl vyžaduje zneužívání slabších a přírody. Jako konzumenti plýtváme přírodními zdroji a mrháme časem i energií v honbě za věcmi, které nepotřebujeme. Stavíme zištnost nad potřebu, pozlátko nad krásu a vykořisťování nad záchovu. Nezřízené žití má za následek odpad, znečištění a chudobu.

Můj život džinistického mnicha a později gándhíovského ášramity byl životem ve jménu ryzí jednoduchosti.

Proto se ideál prostého žití stal mou druhou přirozeností.

V roce 1962 jsem se ve věku šestadvaceti let rozhodl vyrazit na pouť za mír. Chtěl jsem hovořit s obyvateli a politiky čtyř velmocí, které tehdy disponovaly jadernými hlavicemi. V duchu jsem si říkal, co může být složitějšího, hloupějšího a krutějšího než vynález a vlastnění takových zbraní hromadného ničení. Usoudil jsem, že hojivou protiváhou k těmto komplikovaným zbraňovým systémům bude protestní pouť toho nejprostšího ražení: pěší pochod do čtyř jaderných metropolí světa.

A tak jsem se od hrobu Mahátmy Gándhího v Novém Dillí vydal do Moskvy, Paříže, Londýna a nakonec Washingtonu, D. C. Dohromady jsem ušel (společně se svým přítelem E. P. Menonem) bezmála třináct tisíc kilometrů. Aby pouť byla ještě jednodušší, neměli jsme v kapse ani vindru. Putovali jsme bez peněz, bez jídla a pěšky.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 23

Na cestě jsme strávili asi osm set dní. Bylo to těch nejjednodušších a nejlepších osm set dní v mém životě. Naprosto proměnily můj náhled na bytí.

Zcela mě utvrdily v tom, že abychom vedli dobrý, nápaditý a podnětný život, co do průmyslově vyráběného zboží si vystačíme opravdu s málem. Můžeme žít ze slunce, půdy a vody, což jsou všechno dary štědrého vesmíru. Můžeme žít ze vzájemnosti a důvěry, což jsou dary lidství. Můžeme žít z práce svých rukou a nohou, jejíž plody vůbec nemusíme nakupovat v supermarketech a obchodních domech. Život plný lásky a štědrosti také lásku a štědrost plodí. Žít jednoduše znamená žít svobodně a věřit, že „všechno se obrátí k dobrému a všechny věci budou k dobru“, jak hlásala svatá Juliána z Norwiche. Jednoduchost nás přibližuje k nejzazší pravdě, neutuchající dobrotě a jemné kráse. Žít jednoduše nemá nic společného s leností ani pasivitou. Apatické lenochy mrhající svým potenciálem z nás naopak dělá náš konzumní styl života. Stáváme se závislými na mechanizaci, industrializaci a masové výrobě. Ideál krásy jednoduchosti se pojí s uměním a řemesly, procesem tvoření a dovedností vystačit si s málem. Jednoduchost cílí na hloubku života, ne množství majetku. Slovy Erica Fromma, důležitější je být než mít.

Když vedu jednoduchý život, vyzdvihuji vnitřní hodnotu tvorby a upouštím od lpění na výsledcích, závěrech, úspěších a výkonech. Prostřednictvím umění a řemesel dokážu naplnit své potřeby, a přitom se nestat obětí vlastní chamtivosti. Když přijmu roli tvůrce, stvořitele a výrobce, otevírám se radosti, uspokojení a požitku.

24 SATIŠ KUMÁR Prostý způsob života je sám sobě odměnou. A navíc je to dobrý způsob života – učí nás používat nejen hlavu a ruce, ale také posilovat v srdci hlas lásky, odpuštění a vědomí, že veškerý život je v jednotě. Jak nám připomíná Lao-c‘: „Jednoduchost, trpělivost a soucit jsou našimi největšími poklady.“ Jednoduchost však nekončí tím, že se zbavíme zbytečných věcí. Musíme také pěstovat jednoduchost ducha.

Materiálních zbytečností se vzdáme snáze než psychologických zátěží. Pýcha, ego, strach a hněv zanášejí naši duši a mysl úplně stejně jako kupy oblečení, nábytku a dalšího haraburdí náš domov. Z toho důvodu shakerovský, džinistický i gándhíovský náhled na jednoduchost míří mnohem hlouběji než k pouhému uskromnění se a odhození nepotřebného vlastnictví.

Tato kniha předkládá ucelený a všeobjímající ideál jednoduchosti. Koncepcí krásy jednoduchosti se v textu zabývám jak na metafyzické, tak na fyzické rovině. Prostota bytí je zrovna tak důležitá jako prostota žití. Proto jsem zařadil i kapitoly o zdravých vztazích a bezmezné lásce.

Upřímné a autentické vztahy stojící na pevných základech pravé lásky odstraňují nedorozumění a svár v rodině, mezi přáteli i sousedy. Pokud už se dostaneme do záštiplných a zraňujících situací, je jednodušší odpustit a zapomenout než vláčet balvan nevraživosti a msty.

Ztěžujeme si život tím, že se necháváme lapit do pasti duality dobrého a špatného, bolesti a požitku, zisku a ztráty. Mnohem jednodušeji se nám bude žít tehdy, když v našem srdci zavládne mír a připojíme se k tanci protikladů.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 25

Pak zvládneme v poklidu procházet jak depresí a zoufalstvím, tak radostí a blahem.

Krása jednoduchosti představuje zároveň duchovní cestu i praktický přístup k životu. Je poslem harmonie a pilířem sociální struktury. Zachovává životní prostředí, a přitom chrání kulturu a společenství. Krása jednoduchosti prospívá zrovna tak vnější krajině ekosféry jako vnitřní krajině duše.

Cesta k udržitelnosti vede přes jednoduchost. Ani sebevětší technologický pokrok nestačí. Musíme zjednodušit své domovy, pracoviště a životy. Jedině tak dosáhneme udržitelného světa hned a navždy.

Jednoduchost je také cestou ke spiritualitě. Ani sebevětší počet chrámů, kostelů, mešit či svatých knih nás nespasí, pokud nezačneme myslet jednoduše a neodhodíme závaží strachu, zloby, ega a nenasytnosti. Zásluhou vnější i vnitřní prostoty můžeme vést život, který zaručuje environmentální stabilitu, spirituální naplnění a sociální spravedlnost. Krása jednoduchosti v sobě spojuje životní styl i světonázor.

Právě tomu se tato kniha věnuje.

Satiš Kumár Hartland, Devon

1.

MŮJ PŘÍBĚH: ZAČÁTKY

Lidské štěstí pramení ze spokojenosti.

MAHÁTMA GÁNDHÍ

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 27

NARODIL JSEM SE 9. srpna 1936 v domě pod slivoní uprostřed pouští Rádžasthánu v Indii. Nebyla tam elektřina, rádio, televize, telefony, auta ani počítače. Zato se tam pásli velbloudi a krávy, rozkládaly farmy a pole, zněly písně a příběhy, provozovala umění a řemesla a vydatně se tancovalo a hrálo. Vyrostl jsem v péči své laskavé maminky. Otec zemřel, když mi byly čtyři roky. Matka zdrcená žalem ve mně nacházela útěchu a nijak se tím netajila.

Jenže ačkoli se mi od ní dostávala spousta lásky a teskného toužení, zlomené srdce přede mnou ani nikým jiným zakrýt nemohla.

Tatínka ve věku padesáti let skolila srdeční příhoda, a veškerá péče o mě a mých sedm sourozenců tudíž připadla na mou o deset let mladší maminku. Přestože se jí často po tvářích koulely slzy, starala se o nás s nesmírnou odvahou, i když ani jako malé dítě jsem si nemohl nevšimnout jejího zármutku, pocitu ztráty a osamělosti.

Ovšem jak šel čas, začal jsem vnímat jistou změnu.

Matka se pustila do praktikování meditace. Slýchal jsem ji, jak prozpěvuje mantry o smíření, o přijetí štěstí i bolesti, nabytí i ztráty, narození i smrti jako součásti reality. Když byla pohroužená do meditace, temný stín žalu jí z tváře vymizel a z celé její bytosti náhle sálala silná aura nezdolnosti. Ony meditace ji uváděly do hlubšího stavu bytí. Namísto slz se jí v očích leskla vlídná jasnost.

Brávala mě na naši skromnou usedlost a za chůze mi povídala o stromech, včelách a motýlech. Hovořila o léčivé moci přírody a o přírodě coby naší učitelce. Pamatuji si, že

28 SATIŠ KUMÁR ty úžasné vycházky byly vždy nesmírně zábavné a fascinující. Maminka mi dlouze vyprávěla a zpívala.

Moc se mi líbilo, jak chodila, jak mluvila a jak se smála. Obdivoval jsem, jak si dokáže vybavit všechny ty sáhodlouhé příběhy, při kterých jsem jí visel na rtech. Když se šlo na statek, pokaždé jsem ji chtěl doprovázet. Hřálo mě u srdce, že je moje máma, že si toho tolik pamatuje a tolik věcí ví. Měl jsem velké štěstí, že jsem se narodil zrovna jí: byla mi rádkyní, učitelkou, guruem i hrdinkou. Ztělesňovala krásu jednoduchosti.

Když se ohlédnu a zamyslím, vždy mě ohromí, jak se její život proměnil ze stavu ztráty a osamění do stavu poklidu, vyrovnanosti a spokojenosti. Svou matku si pamatuji jako krásnou ženu, zručnou zahradnici a šťastnou hospodyni.

Pamatuji si ji jako člověka, který ze sebe setřásl své strachy, který velebil přítomnost, každičký okamžik, a který bez sebemenších pochyb a vlastních přání důvěřoval budoucnosti. Sotvakdy ji ovládl vztek.

Matka se s úmrtím otce smířila, zato já byl čím dál smutnější. Jako sedmiletý a osmiletý chlapec jsem nedokázal zapomenout na dny, kdy se maminka tolik soužila. Dny, kdy znenadání propukala v pláč a já se sám sebe ptal: „Proč táta umřel? Co je smrt? Umře i máma? Umřu i já?“ Nikdo mi na ty otázky neuměl uspokojivě odpovědět, ani máma. „Ano, jednoho dne taky umřu, i ty jednou umřeš, všichni umřou. Točíme se v nekonečném kruhu narození a smrti.“ Tak se mi to matka pokoušela vysvětlit. Ale takové odpovědi mě neuspokojovaly a bylo mi z nich úzko.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 29

Chtěl jsem, aby mi někdo řekl: „Ano, je tu něco, co můžeš udělat, aby lidé umírat přestali. Ano, můžeš žít život bez smrti.“ Nikdo, vůbec nikdo takový se nenašel.

Až jednoho dne, když jsem si povídal se ctihodným džinistickým mnichem jménem Tulsi. To jméno znamená bazalka, bazalka posvátná, bylo naprosto jednoduché a obyčejné – ale na tom muži nebylo obyčejného nic. Tulsi byl matčin guru a guru celé naší rodiny. Guru desetitisíců žáků, kteří hledali spásu. Lidé mu říkali Gurudév, božský Guru. Zbožňovali ho, uctívali.

Když jsem ho poznal, bylo mu teprve třicet. Byl pohledný a usměvavý. Lidé ho měli za osvícenou bytost. Stejně jako všem ostatním i mně učaroval, viděl jsem v něm otce, kterého jsem ztratil. Ale nebyl jen tím, byl zosobněním vyrovnanosti a míru. A kromě toho všeho právě on vyslovil to, co jsem si tak dlouho přál slyšet: „Ano, můžeš rozetnout kruh narození a smrti, můžeš dosáhnout nirvány, konečně se osvobodit a vymanit se ze světských příchodů a odchodů. Ano, můžeš se oprostit od ztráty, osamělosti a veškerého dalšího utrpení.“ Tato slova vyšla ze rtů muže, který nahlédl pravdu a jemuž všichni věřili. „Co musím udělat, abych dosáhl nirvány?“ zeptal jsem se ho. „Musíš se zříct světa a nastoupit cestu mnicha. Zbavit se pýchy a hmotných statků. Vyvázat se z rodinných pout a lpění na majetku. Musíš vést mnišský život,“ odpověděl Gurudév nesmlouvavým, věcným tónem. „Chci být s tebou, Gurudéve! Udělám cokoli, abych porazil smrt. Chci být mnich!“ Vyhrkl jsem to bez jakéhokoli

2.

JEDNODUCHOST CHŮZE

Všechny skutečně převratné myšlenky se rodí za chůze.

FRIEDRICH NIETZSCHE

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 41

MÝCH DEVĚT LET v kůži džinistického mnicha představovalo devítiletý výcvik ve vnitřním míru. Džinismus mír chápe v co nejširším a nejhlubším významu, džinisté byli – a do značné míry stále jsou – původními a nejskalnějšími pacifisty v Indii: vždy zastávali takovou praxi míru, že si čas od času vysloužili nálepku vyznavačů krajního nenásilí – nezabijí dokonce ani komára, natož zvíře nebo dokonce člověka! Džinisté mají povoleno světit mnichy a mnišky už od útlého věku. Já sám cítil natolik hluboké a silné pouto k našemu džinistickému guruovi Áčárjovi Tulsimu, že jsem přemluvil maminku, aby mi dovolila odejít z domu, připojit se k džinistickému řádu a žít v souladu s principy míru, když mi bylo sotva devět let.

Džinistickým mnichem jsem zůstal devět let. Po tu dobu jsem se cvičil v míru. Nejvýznamnější lekcí byla chůze naboso. Po devět let jsem nejel na žádném zvířeti, necestoval žádným autem ani vlakem, nenasedl na žádnou loď, jízdní kolo ani do letadla. Přesto jsem nachodil tisíce kilometrů – pouští i pralesem, po horách i planinách, v horku i chladnu. Neměl jsem domov ani žádné peníze, skladovací prostor či majetek. Jednou denně jsem žebral o jídlo a snědl všechno, co jsem dostal, žádné zbytky jsem si do druhého dne nenechával. Vlastnil jsem pouze to, co jsem zvládl nosit při sobě. Chůze nebyla pouze prostředkem, jak se dostat z bodu A do bodu B, jak se někam dopravit. Byla sama o sobě duchovním cvičením: tréninkem jednoduchosti, minimalismu a meditace.

Mnišství mě tedy připravilo k tomu, abych mír rozvinul ve svém nitru. „Jak můžeš šířit mír ve světě, když nemáš

42 SATIŠ KUMÁR mír v srdci?“ hlásal můj guru. „Mír není jen to, co si myslíš nebo co říkáš, ale jaký jsi. Šířit mír začíná tím, že sám budeš v míru – není rozdílu mezi tekutostí mléka, bělostí mléka a výživností mléka. Skupenství, barva i vlastnosti mléka tvoří jeden celek. Stejně tak musejí jít ruku v ruce myšlení, mluvení a bytí v míru. Pak z tebe bude mír vyzařovat stejně přirozeně, jako světlo vyzařuje ze slunce.“ Když jsem v osmnácti život mendikanta opustil a připojil se k mírovému aktivistovi a následovníkovi Mahátmy Gándhího jménem Vinoba Bháve, doplnil jsem duchovní rozměr míru, který jsem si osvojil jako mladý džinistický mnich, o rozměr sociální. „Ve světě nezavládne mír, dokud majetní vládnou nemajetným a bohatí zneužívají chudé,“ říkával Vinoba. „Indie už není Britským Rádžem a zbavila se koloniální nadvlády, ale svobodná stále není.

Dokud majitelé půdy žijí v přepychu a bezzemci dřou za mrzkou almužnu, nemůže nastat mír, i když panuje zdání klidu.“ Vyzbrojený tímto přesvědčením chodil Vinoba od majitele k majiteli a žádal je, aby nečekali na násilné povstání ani vládní nařízení, ale konali z dobroty srdce a v odpověď na politickou výzvu k sociální spravedlnosti. Říkal jim, ať se bez dalšího otálení usmíří se svými sousedy i rolníky a darují jim část své půdy. Jednalo se o takzvané Land Gift Movement (Hnutí za dar půdy), které usilovalo o politický smír.

Když jsem Vinobu poznal, natolik mě inspiroval, že jsem se – jelikož žádné pozemky, kterých bych se pro dobrou věc mohl vzdát, jsem nevlastnil – rozhodl věnovat dar

3. ŽIVOT JE POUŤ

Víra není prodléváním ve svatyni, ale nekonečnou poutí srdce.

ABRAHAM JOSHUA HESCHEL

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 63

KDYŽ JSEM PUTOVAL na svatou horu Kailáš v Tibetu, šel jsem po kamenitém, strmém a skalnatém terénu. Vystoupal jsem do nadmořské výšky více než pět a půl tisíc metrů, cestou jsem musel zdolat kluzké ledovcové svahy.

Pravá pouť se zakládá na tom, že jen máloco je naplánováno, jasně dáno a předjímáno. Když se vyskytnou obtíže, jedině dobře. Když čelíme problémům, přijmeme je. Problémy představují příležitost k zapojení tvořivosti, představivosti a důvtipu. Zkoušejí naši odolnost. Vyzývají nás důvěřovat vesmíru.

Pokud je všechno nalinkováno a zařízeno, pokud máme předem zarezervované hotely a domluvené průvodce i taxikáře, představivost ani důvtip nedostanou žádný prostor.

Zůstanou pod zámkem. Jestliže například máme kufr plný svátečního oblečení, ale chybí nám příležitost si ho obléct, k čemu nám ty šaty jsou? Stejně tak když nemáme kdy se obrátit na svou houževnatost a důvěru, o něco důležitého přicházíme. Tváří v tvář těžkostem se poutník ptá: „Jak si s touhle potíží poradím? Vesmír mi do cesty poslal hádanku, tak ji pojďme v klidu vyřešit. Problémy jsou vítané, kamenitá zem je vítaná.“ Poutníci nechtějí šlapat po hladkých asfaltových silnicích, obzvlášť jdou-li pěšky. A pěší pouť je vždycky tou nejlepší variantou.

Pouť si běžně představujeme jako výpravu do nějaké svatyně nebo na nějaké posvátné místo. Sám jsem takové poutě vykonal. Ale postupně jsem zjistil, že pravým významem putování je život bez lpění, návyků a předsudků.

Bez tělesného i duševního smetí. Putování vnějším světem člověka upomíná na vnitřní pouť a já si uvědomil, že jsem

64 SATIŠ KUMÁR na cestě vlastně pořád. Život je cesta. Chci životem projít jako poutník.

Dva lidé, kteří můj ideál poutníka naplňují, jsou Mahávíra, zakladatel džinismu, a Mahátma Gándhí, otec národa. Vedli jednoduchý život par excellence. Ani jeden se nebál obtíží. Věřili, že obtíže a strasti slouží k očištění ducha.

O Mahávírovi se traduje známý příběh, který to názorně dokládá. Mahávíra se narodil jako princ a později se stal mnichem. Vzdal se veškerého hmotného majetku. Jeho následovníci ho však neustále zvali do svých domovů – pokládali za výsadu, že jej mohou pohostit. Jelikož pro něj bylo žebrání tak snadné, Mahávíra přemýšlel: „Jak si mohu obstarávání jídla ztížit?“ Věřil, že strach z nesnází lze překonat pouze tím, že se jim člověk vystaví a bude je zažívat.

Rozhodl se proto podniknout experiment a podle legendy složil následující přísahu: „Přijmu potravu pouze tehdy, když ji dostanu od princezny, jejíž otec utrpěl porážku v bitvě. Ta princezna bude muset být prodána na tržišti jako otrokyně. A až mi jídlo nabídne, musí se jednat o vařenou čočku, nic jiného. Nadto bude její noha připoutaná řetězem a v očích bude mít slzy. Teprve až budou všechny tyto podmínky splněny, pak si vložím potravu do úst.“ Dokážete si takovou zkoušku představit? Takovou kamenitou pláň, kterou je nutné přejít? Nechtěl, aby se mu kameny klidily z cesty – chtěl, aby se naopak vršily na sebe a komplikovaly mu život. S tím chodil od domu k domu, od vesnice k vesnici, od města k městu a hledal vybájenou princeznu. Uběhly týdny. Kráčel hladový. Tehdy se to

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 65

náhodou seběhlo tak, že v kraji, kde Mahávíra žebral, svedli dva králové bitvu. Jeden z ní vyšel jako poražený. Vojáci vítězné armády vtrhli do paláce, uloupili šperky, zbraně i oblečení a unesli princeznu. Mnuli si ruce: „Tu princeznu prodáme a přijdeme si na velké peníze.“ A tak ji dovlekli na tržiště a prodali jako otrokyni. Koupil si ji jeden kupec.

Jednoho dne musel odjet za obchodem, a protože nechtěl, aby mu princezna utekla, nasadil jí na kotník okovy a řetězem ji připoutal ke dveřnímu rámu. Na rozloučenou jí řekl: „Když budeš mít hlad, tady je trocha vařené čočky. Zítra se vrátím.“ Mahávíra do té vesnice doputoval a dříve či později kolem kupcova domu procházel. Poznal princeznu v řetězech a ona v něm poznala Mahávíru. Zvolala: „Při mém neštěstí jsi za mnou přišel alespoň ty, nejsvětější Mahávíro. Samo nebe mi tě seslalo! Přijmi ode mě trochu vařené čočky.“ Princezna se zalykala štěstím. Mahávíra na ni pohlédl.

Byla to princezna, jejíž otec prohrál bitvu, prodali ji na tržišti, jednou nohou byla připoutaná ke dveřím a k nabídnutí měla pouze vařenou čočku. Všechny podmínky byly splněny, až na jednu jedinou: usmívala se. „Nemohu to jídlo přijmout,“ pomyslel si Mahávíra.

Jakmile se odvrátil, princezně z očí vytryskly slzy. Vykřikla: „Tak i ty, Mahávíro, mě v mém trápení opouštíš.

Doufala jsem, že alespoň ty ke mně budeš milostivý a poctíš mě tím, že z mých rukou přijmeš skromný pokrm.“ Mahávíra se otočil zpátky a spatřil její slzy. Všechny podmínky byly splněny. Nastavil princezně dlaně a ona mu do nich nasypala čočku. Vtom se nebesa otevřela. Andělé

4.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI

Něco zkomplikovat umí každý hlupák, ale jedině génius to umí zjednodušit.

E. F. SCHUMACHER

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 71

JEDNODUCHOST ZNAMENÁ všímavý způsob života.

Na rovině myšlení, na rovině pocitů a vztahů i na rovině domácnosti, oblečení a jídla – na všech rovinách – si musíme klást otázku: Jak svůj život mohu zjednodušit?

V současnosti jsme si v obchodní, politické i ekonomické sféře život velice zkomplikovali. Nakládá nám to na bedra tolik tíhy, že se dusíme úzkostí a starostmi. Tím pádem je nezbytné se ptát: Jak si mohu život zjednodušit?

Už jen tím, že si takovou otázku budeme každý den opakovat, můžeme nalézt odpověď, která nás k jednoduchosti dovede. Spletité a nepřehledné myšlenky, které nám neustále víří hlavou, v nás vytvářejí zmatek. Potřebujeme se uklidnit a zeptat se sami sebe: Opravdu se musím prodírat tímhle vším, nebo je možné proniknout přímo do podstaty? Když s někým hovořím, můžeme jít rovnou k věci?

Můžeme se vyjadřovat jasně a jednoduše? Jednoduchost mysli, mluvy a jednání na sebe navazují. Jednoduchý život je životem duchovním.

Materiální prostota neznamená chudobu. Když žijeme jednoduše a bez zbytečného harampádí, neznamená to, že přicházíme o pohodlí. Zbavování se majetku a prohlubování pohodlí má v sobě přirozenou eleganci. Když jsme zavaleni věcmi, upadáme ve zmatek, když žijeme jednoduše, vidíme jasně. Jednoduchost představuje dobrovolné omezení. V Japonsku existuje nádherná filozofie nazývaná wabi sabi. Vyjadřuje neokázalost, přirozenost a prostotu. Nemusíme se obklopovat věcmi, které jsou uhlazené, oslnivé, křiklavé a na efekt. Mohou být neopracované a účelné. Nevyumělkované a minimalistické. Wabi sabi

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 81

zázrakům zeď. Pokud je všechno naplánované, nemůže se objevit nic nového. Jednoduchost si osvojíme snáze, když půjdeme cestou minimálního plánování a maximální improvizace.

Smysl krásy jednoduchosti sahá hluboko a nemá nic společného s přísným uskrovňováním, nouzí, nedostatkem ani útrpným sebezapíráním. Může to vypadat jako paradox, ale dar jednoduchosti je ve skutečnosti darem hojnosti. Když poznáme, kdy už máme dost, máme více než dost.

Jednoduchost skýtá dostatek namísto rozhazovačnosti, pohodlí namísto přepychu, spokojenost namísto chtivosti, smíření namísto zatrpklosti.

Richard Gregg, přítel Mahátmy Gándhího, tomu říkal dobrovolná skromnost. Myslel tím, že nastolíme upřímnost a poctivost uvnitř a protřídíme hmotné zbytečnosti venku, že se vyvarujeme všech těch věcí, které jsou pro hlavní účel života nepodstatné, že se v určitých směrech omezíme, abychom v jiných pocítili bohatost života, jako třeba při hraní na hudební nástroj, skládání poezie, práci na zahradě, trávení času s přáteli a tak dále.

Tuto všeobjímající vizi krásy jednoduchosti můžeme v životě naplnit tím, že se budeme vyhýbat masové výrobě a masové spotřebě. William Morris tuto vidinu promítl do Hnutí uměleckých řemesel a vyjadřoval ji zhmotňováním svých představ v jednoduchých, ale elegantních výrobcích denní potřeby. Na tuto stránku jednoduchosti se zaměřím v další kapitole.

82 SATIŠ KUMÁR Jsou jen tři věci, kterým je třeba se naučit: jednoduchost, trpělivost a soucit.

Tyto tři klenoty vám budou největším bohatstvím.

LAO-C‘

5.

SPOLEČNOST UMĚLCŮ

Svět je pouze plátnem naší představivosti.

HENRY DAVID THOREAU

84 SATIŠ KUMÁR ZA DÁVNÝCH ČASŮ se lidé v Indii učili mnohým ze čtyřiašedesáti umění života, ne-li všem. Patřilo mezi ně například umění rozestlat si postel, omývat se, zkrášlovat, milovat (Kámasútra), pečovat o rodinu, zapalovat oheň, klanět se ve svatyni, dýchat, meditovat, zpívat, tancovat, malovat, postavit dům, pěstovat jídlo, vařit, vyrábět nábytek a spousta dalších.

Rozvíjením těchto umění a dovedností zdatného zacházení se světem získávali žáci schopnost naplňovat své tělesné, jakož i emoční, duševní a duchovní potřeby. Mezi dovednostmi, které uspokojují potřeby duše, a těmi, které uspokojují potřeby srdce a těla, se nečinil žádný rozdíl.

Když vytváříme džbán nebo sochu, vytváříme sebe.

Když obděláváme půdu, obděláváme i duši. Když na poli pěstujeme plodiny, pěstujeme při tom v sobě trpělivost.

Vnitřní a vnější umy představují dvě strany téže reality.

Umění tvořit a umění žít se doplňují a poskytují nám pocit naplnění, uspokojení a radosti. Být umělcem znamená být tvůrcem a naopak.

Oprávněni ke spotřebě jsme jedině tehdy, když jsme se podíleli na procesu výroby. V takovém modelu, v němž se zaměstnanci a spotřebitelé stanou tvůrci a umělci, budou lidé pracovat v malých komunitách nespoutaných hierarchií. Tehdy přírodní zdroje nebudou ve vlastnictví člověka. Budou darem Země. My lidé budeme ony dary přijímat s vděčností, využívat je s péčí a sdílet nejen s dalšími členy lidského společenství, ale i se všemi živými bytostmi patřícími ke společenství Země.

6.

JÓGA ČINU

Život je proces, ne produkt.

BRIAN GOODWIN

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 95

JEDNÍM Z NEJPŮSOBIVĚJŠÍCH učení hinduismu je učení o karma józe, které nás nabádá jednat, aniž bychom toužili po plodech svých činů. Západní mysli, která bývá tolik orientována na výsledky, se to může zdát jako něco zhola nemožného, ale když pronikneme hlouběji, zjistíme, že v tom tkví velká moudrost a prostota. Tato nauka má dalekosáhlé důsledky a převratný dopad na běžný život.

Vyvíjela se tisíce let a k jejímu vývinu přispělo mnoho hinduistických filozofů, mudrců a vyznavačů. Pokládali ji za myšlenku, která stojí v základu všeho.

Než se pustíme do výkladu o józe činu, dovolte mi napsat několik řádek o hinduismu, abych nauku zasadil do souvislostí. Hinduismus své jméno získal podle řeky, kterou místní znají jako Hindu (Indus). Tatáž řeka dala jméno celému státu, Indii v češtině a Hindustánu v hindštině, jejímu početnému obyvatelstvu, Hindům, a jejich jazyku, hindštině. Je pokládána za posvátnou a pramení na hoře Kailáš uprostřed Himálaje. Protéká Ladakem, Kašmírem a poté Pákistánem, odkud teče jižně do Arabského moře. Před několika staletími řeku překročili lidé ze Západu a objevili zemi šestatřiceti tisíců božstev, jejíž obyvatelé uctívali bohy a bohyně řek, hor a lesů. Cizinci onen způsob uctívání pojmenovali „hinduismus“.

Hinduismus tvoří šest oficiálních proudů a celá řada neoficiálních. Některé nejhlubší myšlenky hinduistického uvažování shrnují upanišady, což doslova znamená „sedět u nohou duchovního mistra a rozmlouvat“. Šlo o ústní tradici. Texty se učily zpaměti. Proto upanišady bývají krátké. Jedna z nich, Íšópanišad, má pouze osmnáct veršů.

96 SATIŠ KUMÁR První mantra vyjadřuje víru, že přírodní živly – země, vzduch, voda a oheň – jsou posvátné. Neexistuje jiný bůh než ten, který přebývá v každé živé bytosti. Žádný oddělený bůh kdesi v dalekých nebesích mimo Zemi, vesmír a kosmos není.

Všechno, co vnímáme zrakem, hmatem, čichem, sluchem, chutí nebo srdcem, je posvátné. Vše ve vesmíru je božské. Upanišady velebí štědrost Země. Připomínají nám, že semínko banyánu je droboučké, ale přesto z něj vyroste obrovský strom. V botanické zahradě v Kalkatě roste obří fíkovník banyán s tisíci větvemi. Je tak košatý, že mu lidé přezdívají „les o jednom stromu“. Pokrývá bezmála dva hektary půdy. Jde o nádherný příklad zemské hojnosti a posvátné přírody. Íšópanišad hlásá: „Těšte se z plodů Země.“ Nejen lidé, ale každý tvor je zván užívat darů zeměkoule, ovšem pod jednou podmínkou: vezmi si pouze svůj díl a zbytek nech pro ostatní, aby z nich měli užitek i oni.

Když dozrávají jablka, jabloň je jimi natolik obsypaná, že se z nich najedí ptáci, včely, vosy, a dokonce i žížaly.

Půda nejprve vyživuje a sytí jabloň a pak spadaná jablka dodají živiny půdě. To je posvátný koloběh přírody.

Hinduismus na život a přírodu nepohlíží lineárně, ale cyklicky. Jak už jsme si ukázali v kapitole o putování, život představuje věčnou pouť, bez cíle, bez konce. Tím pádem bychom se neměli zaměřovat na výsledky svých činů, ale na činění samotné.

Další význačnou upanišadou je Bhagavadgíta. Mnoho sanskrtských učenců se ji učí zpaměti. Mezi ně patřil i můj

7.

UČIT SE A ŽÍT

Vzdělávání není přípravou na život – je to život sám.

JOHN DEWEY

106 SATIŠ KUMÁR JEDNODUCHOST MUSÍ zapustit kořeny hned na začátku.

Musí začít už v dětství. Dítě je jako semínko. Za správných podmínek má semínko potenciál vyrůst v to, co se skrývá uvnitř. Ze žaludu vyroste dub, z jablečného jadérka jabloň.

Prací zahradníka, lesníka či farmáře není předělat dub na jasan nebo jabloň na hrušeň. Když tedy dítě nastupuje do školy, učitelé musejí porozumět, z jakého je těsta: „Je tohle dítě jabloň, nebo hrušeň?“ V současných školách naneštěstí učitelé málokdy rozpoznají, jaké má dítě vlastnosti. Od dětí se očekává, že se přizpůsobí ekonomickému systému. Musejí se stát tím, co diktuje ekonomika. Vláda oznámí: „Potřebujeme inženýry, bankéře, ekonomy, účetní a lékaře.“ Školy pak formují děti tak, aby vyhověly požadavkům trhu, a připravují je na to, aby si sehnaly dobré zaměstnání, vydobyly úspěch a vydělávaly co nejvíce peněz, takže budou moci nahromadit co nejvíce materiálních statků a zbytečností. V ideálním a řádném vzdělávacím systému by se děti nevychovávaly tak, aby se přizpůsobily nárokům hospodářství, ale hospodářství by se přizpůsobovalo potřebám dětí. Nadto by se děti připravovaly na život, který bude naplňující a šťastný.

Stávající model vzdělávání se mi nelíbil, a tak jsem v roce 1982 v Hartlandu v Severním Devonu založil vlastní školu. Mé dvě děti byly ve věku středoškoláků a nejbližší vhodná instituce se nacházela ve městě pětadvacet kilometrů daleko. Musely by dennodenně každé ráno a každý večer hodinu trávit v autobuse. V pouhých jedenácti letech by je čekal život plný dojíždění! Nechtěl jsem je takovým cestám vystavit. Spolu se ženou jsme se přestěhovali

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 107

na vesnici, protože jsme chtěli žít ve venkovské komunitě a přáli jsme si, aby naše děti vyrůstaly co nejblíž přírodě.

Přáli jsme si, aby se od přírody učily, od lesa, zvířat i květin. Přáli jsme si, aby poznaly život farmářů, stavitelů, malířů a básníků. Kdyby musely každé ráno v osm hodin z venkova odjíždět do vzdáleného města a vracet se až večer celé znavené, nevybudovaly by si k místnímu společenství vztah a neměly by pro něj pochopení. Ze střední školy by pokračovaly na univerzitu, která by je vycvičila tak, aby byly ekonomicky užitečné. Pak by si vyhlédly nějakou dobře placenou práci někde v Londýně, Paříži, New Yorku nebo Novém Dillí. To by znamenalo, že stejně jako další mladé lidi by to i naše děti zaválo pryč z jejich obce a vytrhlo z komunity.

Nechtěli jsme, aby se naše ratolesti vzdělávaly daleko od zdejšího společenství. A tak jsem ve vesnici svolal poradu. Potěšilo mě, že přišlo asi třicet lidí. Po několika minutách úvodní diskuze jsem se jich zeptal: „Co si myslíte o tom, že naše děti musejí za školou dojíždět autobusem do města?“ Rodiče odpověděli: „Některé děti v autobuse kouří. Jiné tam šikanují. Jsou bez dohledu. Potřebujeme školu přímo tady u nás.“ Po další hodině rokování rodiče devíti dětí prohlásili: „Jestli v Hartlandu založíte školu, svoje děti do ní pošleme.“ Podle britských zákonů škola získá oficiální status, když má alespoň pět žáků – a my jich měli devět! A tak vznikla The Small School.

Hned první den, kdy se do školy dostavilo všech devět dětí i se svými rodiči, jsme jim položili otázku: „V čem bude

108 SATIŠ KUMÁR naše škola jiná?“ Odpověď zněla: „Většina dětí bude na vyučování chodit pěšky. Bude se učit i v kuchyni. Každý den budou žáci pomáhat s vařením. Obědy se budou připravovat z opravdových a čerstvých surovin. Děti si denně upečou čerstvý chleba. Venku bude zahrada, kde se naučí pěstovat zeleninu, bylinky i okrasné květiny. Proč mají školy hřiště na fotbal a kriket, ale nemají zahradu? Každá škola by měla mít zahradu a kuchyni.“ V mnoha britských školách platí, že jídlo připravuje smluvní dodavatel kdesi kilometry daleko a pak ho do jídelny dováží. Proč? Všechny děti by se měly naučit vařit zdravé a výživné pokrmy. Měly by se dozvědět o dějinách, chemii a matematice jídla. Řekli jsme si: „Nebudeme učit jenom o Shakespearovi, Darwinovi, Newtonovi a Galileovi — kromě matematiky, přírodních věd a angličtiny budeme vyučovat i vaření, zahradničení, stavitelství, šití, látání, dřevořezbu, fotografování a hudbu.“ Takové jsme měli osnovy. Naše škola neměla být továrnou na zkoušky, měla být místem sebepoznání.

Tyto myšlenky jsme samozřejmě několik měsíců pilovali a do debaty přizvali i rodiče, učitele a potenciální studenty. Když jsem je pak onen první den přednesl, všichni s nimi byli spokojení.

Znalosti rozhodně pokládáme za důležité, ale měly by jít ruku v ruce s osobními prožitky. Fyzika, chemie, matematika, biologie, filozofie, psychologie, teologie – to jsou jenom slova. Skutečné vědění slova přesahuje. Přesahuje všechny teorie a abstraktní koncepce. Opravdové porozumění vychází ze zkušenosti. Naše škola tedy znalosti

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 109

propojila s živou zkušeností. Osnovy The Small School zahrnovaly vědu a matematiku stejnou měrou jako umění, řemesla, příběhy i mýty.

Coby plnohodnotná vzdělávací instituce fungovala The Small School šestatřicet let, ale nedávno se v oblasti otevřela nová státní škola s podobnou filozofií. Rodiče teď mohou své děti poslat tam a ušetřit na školném. Nicméně my budeme zázemí The Small School používat i nadále pro vzdělávací kurzy ve večerním, víkendovém a prázdninovém režimu.

Když byla The Small School už několik let v provozu, lidé se mě začali ptát: „Proč nezačneš i něco pro dospělé?“ A tak se zrodila Schumacher College.

V roce 1990, kdy jsem snil o tom, že v devonském Dartingtonu založím Schumacher College, někteří říkali: „Moc si to maluješ. Kdo bude chtít platit za to, aby se učil o ekologii, spiritualitě, umění, řemeslech nebo holistické filozofii?“ Nebylo málo těch, kteří si mysleli, že Schumacher College vydrží maximálně dva tři roky a pak se zavře.

Je povzbudivé a hřeje mě u srdce, že i po osmadvaceti letech škola stále vzkvétá.

Smysl existence Schumacher College byl a stále je velice prostý. Současnou konzumní společnost prosazuje a podporuje konvenční vzdělávací systém. Páteř vojenskoprůmyslového komplexu tvoří univerzity. Mladým lidem je do hlavy vtloukáno ekonomistické a materialistické smýšlení. Je jim předkládáno, že příroda je tu jen pro nás, abychom si ji podmanili a následně zneužili k zachování životního stylu na vysoké noze. Vštěpují jim přesvědčení,

110 SATIŠ KUMÁR že člověk je ostatním druhům nadřazený a může si s přírodou dělat, co se mu zachce. Když pak studenti z univerzit odejdou, často přírodu a ostatní lidi vykořisťují, aby si sami zajistili bohatý, pohodlný a úspěšný život. V dnešní materialistické době se sociální nespravedlnost a ekologická nespravedlnost prolínají.

Tomu jsme chtěli učinit přítrž. Mohli jsme zvolit různé cesty. Mohli jsme o tom dělat přednášky nebo psát knihy. Ale to by nestačilo. Museli jsme přijít s nějakou životaschopnou, proveditelnou a lepší alternativou. Nemusíme mladé lidi podmiňovat k tomu, aby druhé či přírodu zneužívali. Měli bychom je naučit, že příroda jsme my.

S přírodou potřebujeme žít v souladu. Právě kvůli tomu Schumacher College vznikla. Nejedná se pouze o místo, kde se učí ekologie, ale o prostor, kde studenti na vlastní kůži zakoušejí ekologický způsob života.

Na běžných univerzitách se pojem ekologie definuje velice úzce: jako studium konkrétního organismu ve vztahu ke svému prostředí. Na Schumacher College ji chápeme mnohem šířeji. Slovo eco znamená „domov“ – náš domov na planetě stejně jako náš osobní domov. Takže Schumacher College není jen místem, kde se ekologie vyučuje v nejširším slova smyslu, ale i samotným domovem. Tak je College koncipována. Řídíme se Gándhího heslem: „Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.“ Lidé, kteří na naši akademii zavítají, se tam cítí jako doma. Vaří, starají se o zahradu, uklízejí si v pokoji. Když půjdete na obyčejnou fakultu, najdete tam tabuli na stěně, počítač na katedře a učitele, který vám něco vykládá. Po přednášce se

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 111

vrátíte do privátu nebo na kolej, kde žijete. Mezi učením a žitím neexistuje žádná souvislost. A přitom by měly být nerozlučně spjaté. Teorie a praxe by se měly navzájem prostupovat. Taková je vize celostního vzdělávání. Učíme se zkušeností.

Schumacher College představuje domov a zároveň komunitu. Snažíme se žít v harmonii s přírodou, lidmi i okolním prostředím. Učíme se navzájem respektovat, pomáhat si a podporovat se. Tím si vlastně myšlenku domova na planetě a společenství na zeměkouli zkoušíme v malém.

Na College se studenti učí holistické vědy, holistickou ekonomii i holistickou filozofii a jejich vzájemné provázání. Ekologie je spjatá s antropologií, antropologie s psychologií a psychologie se zahradnictvím a zemědělstvím.

Na naší akademii se každý předmět vyučuje v souvislostech a z širší perspektivy. Spojení učení a života tím pádem představuje samotnou esenci školy. Studenti procházejí proměnou, protože získávají zkušenost celostního žití, které zahrnuje studium, práci, kontemplaci i tvůrčí činnosti. Když se sami přetvoří, mohou se pak rozejít do světa a nalézat cesty, jak přetvářet i jej.

Když naši studenti odcházejí, nabádám je, aby nehledali zaměstnání, ale vybudovali si vlastní práci nebo živobytí. Proto mnoho z nich začalo podnikat jako knihkupci, restauratéři či prodejci zaměření na zdravé potraviny, zahradníci nebo spisovatelé. Někteří se uchytili v programu OSN pro změnu klimatu, další založili environmentální neziskové organizace jako třeba Carbon Disclosure Project (Projekt za uveřejnění uhlíkové stopy). Jiní se připojili

112 SATIŠ KUMÁR k ekologickým spolkům, jako jsou Friends of the Earth či Greenpeace, nebo k rozvojovým agenturám typu Oxfam.

Tím či oním způsobem se spousta z nich stala nositeli změn. Zasluhují se o to, aby byl svět lepším místem k žití, kde se každý snaží co nejvíce omezit zneužívání přírody i lidí a naopak nanejvýš prohloubit duchovnost, udržitelnost a jednoduchost. Kde se všichni učí žít lehce, žít z mála a zanechat na planetárních zdrojích co nejmenší stopu.

Charakteristickým rysem studia na Schumacher College je skutečnost, že učitelé a studenti spolupracují jako rovnocenní partneři. Studenti pasivně nekonzumují znalosti, místo toho bádají a rostou společně s učiteli. Jsou si v krajině učení vzájemnými průvodci. Souputníky na jedné cestě. Studenti přišli objevit sami sebe, své místo na planetě Zemi a smysl vlastní existence. Poznání vychází zevnitř ven, nikoli zvenku dovnitř. Rolí učitelů je dodávat žákům inspiraci a zápal, zažehávat jejich vnitřní plamen.

Učitelkou je nám zrovna tak sama příroda jako James Lovelock, Stephan Harding, Vandana Šiva nebo kdokoli další z našich hostujících lektorů. Přinejmenším jednou týdně studenti odjíždí do Dartmooru k moři či do lesa, aby se učili přímo od přírody a zakoušeli její krásu. Za osmadvacet let existence školou prošly tisíce studentů. Na seznamu absolventů figuruje sedmnáct tisíc jmen. Studium je změní a stanou se hybateli změn. Učení si váží a dělá jim radost.

Schumacher College, pojmenovaná po muži, který napsal knihu Malé je milé, potřebuje zůstat malá. Ale všude po světě vznikají další střediska vycházející ze stejné filozofie. Nemusejí se stejně i jmenovat. Nejde o franšízu.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 113

Lidé se chápou vlastní iniciativy s přihlédnutím ke kultuře a povaze své země. Dokud si tyto iniciativy nehledě na jméno udržují celostní přístup a lidé se učí sloužit komunitě, společnosti a planetě Zemi, jedná se o Schumacher College. Tato nová centra vzdělanosti se zakládají po celém světě a budují mezi sebou neoficiální podpůrné sítě.

Schumacherovským studentům často říkám: „Jděte do světa s hlavou vztyčenou, nehledejte zaměstnání, ale vytvořte si vlastní práci, vybudujte si vlastní živobytí. Žijte jako umělci, jako karma jogíni.“ Mít práci a mít poslání není totéž. Práci děláme pro peníze, ať se nám to líbí, nebo ne. Poslání znamená, že děláme to, co skutečně chceme, a bytostně nás to naplňuje. Když nám za to zaplatí, tak dobře. Peníze samozřejmě potřebujeme, ale neděláme to kvůli nim.

Chci po studentech, aby se rozešli do světa a pracovali pro vyšší cíl – aby zapojili představivost, sloužili Zemi a zasazovali se o hodnoty a ideály, které jsou jim blízké.

Měli by profesi a poslání sloučit v jedno. V současnosti se spousta lidí poslání věnuje o víkendech, kdy píší poezii, malují nebo zahradničí. Dělají to, co je baví, ale o všedních dnech dřou v práci. Pracují jenom proto, aby si vydělali peníze. Chtěl bych, aby se tato trhlina mezi posláním a prací zacelila. Studenti by měli jít za svým posláním a zároveň ho dělat profesionálně. Kombinací obojího svou práci povýší na správné živobytí.

V Schumacher College spolu žije třicet až čtyřicet studentů mnoha odlišných temperamentů, národností a náboženských vyznání. Za ta léta k nám zavítali Brazilci,

114 SATIŠ KUMÁR Japonci, Číňané, Chilané, Mexičané i Malajci, lidé z celkem devadesáti různých zemí. Učí se toleranci a vstřícnosti, štědrosti i spatřování bohatství v klubku rozličných jazyků a kultur. Učí se rozmlouvat sebevědomě a s láskou. Slova mohou zraňovat, nebo mohou léčit. Učí se proto umění mluvit a umění naslouchat. Učí se laskavé řeči, která vzbuzuje důvěru. A v neposlední řadě se učí umění vařit, uklízet, zahradničit a další praktické dovednosti.

Naše ruce jsou obrovský dar. Rukama připravujeme jídlo, pečujeme o zahradu, píšeme. Ruce jsou naším nástrojem transformace. Práce rukou si zasluhuje úctu.

Dnes je nám namlouváno, že pracovat rukama je dobré tak akorát pro nevzdělané, pro ty, kteří neumějí programovat nebo plnit intelektuálně náročné úkoly. Když jste dělníkem, zahradnicí nebo pomocníkem na statku, vaše hodinová mzda bude asi deset dolarů. Zato když pracujete v bance, státním sektoru, byznysu nebo odborné sféře, můžete si za hodinu přijít na stovky dolarů. Tím naše společnost manuální práci zbavila důstojnosti a hodnoty. V Schumacher College si naopak práce rukou velice ceníme.

Při studiu také klademe důraz na otevírání srdce. Nedílnou součást učení představuje péče o druhé, prohlubování empatie a pěstování soucitu. Kdybychom takové vlastnosti nerozvíjeli, vzdělání by nebylo úplné. V rovnováze vzděláváme hlavu, srdce i ruce. Dosahujeme toho tím, že učitelé jdou příkladem, dodávají účastníkům inspiraci a ukazují jim, že důležité je nejen myšlení, ale také cítění a tvoření.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 115

Skutečně se učíme tehdy, když nás zasáhne a ovlivní osobní prožitek, když jsou pro nás nové poznatky užitečné a smysluplné, když si osvojujeme dovednosti a postupy, díky nimž se můžeme projevovat a být hrdými členy společenství.

Učit se neznamená závodit s časem. Znamená to objevovat – a proces objevování probíhá, kdykoli žák naplno prožívá svou aktuální zkušenost. K tomu dochází tehdy, když se nalézá v uvolněné atmosféře, kde na něj není vyvíjen žádný tlak, kde má příležitost postupovat vlastním tempem a kde se cení pozvolný a jednoduchý průběh samotného učení. Při učení nejde o zvládání zkoušek a dobré známky. Jde o poznání sebe samých.

Nesmíme zapomínat, že opravdové učení neprobíhá jen mezi čtyřmi stěnami školních tříd a univerzitních učeben.

Učíme se neustále – oficiální vzdělávání se děje pouze nádavkem k nepřetržitému učení, jež se odehrává v každém okamžiku. Došli jsme do bodu, kdy se na formální vzdělání klade nemístný důraz. Ježíš Kristus neměl doktorát z teologie a Buddha nezískal titul z meditace. Formální vzdělání má své místo, ale měli bychom mu ho jasně vymezit a nedovolit, aby našemu životu vévodilo do té míry, že bez diplomu se na nás ostatní dívají spatra.

Umění učit se znamená pěstovat zvídavost. Mysl žáka je myslí začátečníka. Učíme se na univerzitě života a univerzitě přírody. Podnětný příklad transformativního učení představuje práce Davida Orra a Fritjofa Capry, která se soustředí na koncepci ekogramotnosti. Autoři mají za to, že moderní vzdělání člověku neposkytuje skutečné

116 SATIŠ KUMÁR poznání o životě a přírodě. V americkém Berkeley proto založili Center for Ecoliteracy (Středisko ekogramotnosti). Poukazují na to, že žijeme v městské kultuře. Rostoucí počet lidí se z přírodního a venkovského prostředí stěhuje do měst, kde jsou obklopeni auty a betonem, naprosto odříznutí od světa přírody. Následkem toho lidstvo začíná být ekonegramotné.

Ekogramotnost získáváme pobytem v přírodě. Nemůžeme ji vyčíst z knih ani odpozorovat z televize. V televizi sice běží úžasné přírodní dokumenty, ale ty nás v ekogramotnosti nevzdělají. Za tou musíme do lůna divočiny.

Chceme-li se vrátit ke zdravému vztahu s planetou, musíme o ní smýšlet jako o svém domově. Eko je odvozeno od řeckého oikos, což znamená „domov“. Moudrost starořeckých filozofů přisuzuje oikos neboli domovu mnoho významů. Domov je místo, kde fyzicky přebýváme: tvoří ho ložnice, koupelna, kuchyně a zahrada. Pak máme domov ve své vesnici či městě, domov ve svém kraji a domov ve své zemi. Ale nakonec musíme záběr ještě rozšířit a chápání pojmu ještě prohloubit. Musíme zahrnout i svůj domov na planetě, domov na Zemi. V první řadě je nám domovem sama zeměkoule. Slovo logos mimo jiné znamená „znalost“. Tudíž ekologie neboli ekogramotnost vyjadřuje, že známe svůj domov.

Domov také představuje mezilidské vztahy. Domov je tam, kde žijeme se svými rodiči, bratry, sestrami, manželem, manželkou, přáteli a hosty. Svůj domov známe, když rozumíme svým vztahům.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 117

Ekonomie vychází ze stejného kořene. Nomos se volně překládá jako „správa“. Ekonomie tedy znamená správu domova. Abychom však mohli domov dobře spravovat, musíme ho nejprve znát. Spousta vysokoškolských studentů se učí ekonomii, ale neučí se ekologii. Proto panuje taková všeobecná ekonegramotnost.

Jednou mě pozvali přednášet na Londýnskou školu ekonomie (LSE). Zeptal jsem se jich: „Kde máte katedru ekologie?“ Odpověděli: „Tu nemáme.“ Já na to: „Učíte studenty ekonomii, což znamená spravovat domov, ale neučíte je ekologii, což znamená vědět, jak ten domov vypadá?

Jak se můžete o něco starat, když to neznáte?“ Ekologie by měla ekonomii předcházet, nebo by se alespoň měly doprovázet. Je to jako chodit po obou nohou.

Když budete skákat pouze po jedné – noze ekonomie –, jak daleko doskáčete? Po chvíli se unavíte. Jakmile se unavíte, spadnete na zem. Není divu, že ekonomiky po celém světě se jedna za druhou hroutí.

Potýkáme se s ekonomickými krizemi, ekologickými krizemi, globálním oteplováním, populační explozí, vyčerpáním zdrojů. Proč nás tyto problémy sužují? Protože kulháme po jedné noze, noze ekonomie. Potřebujeme si sednout, odpočinout si a připravit se na chůzi po obou nohou. Když budeme znát svůj domov, lépe se o něj postaráme. Budeme vědět, jaké má limity. Naučíme se žít jednoduše a podle svých možností. Tehdy jsem jim navrhl, ať svou univerzitu přejmenují na LSEE: Londýnskou školu ekonomie a ekologie. Jenže něco takového jim připadalo příliš radikální.

118 SATIŠ KUMÁR Ekonomové a průmyslníci jsou ekologičtí analfabeti.

Zdá se, že limity ekosystému nevnímají. Pokračují v nezřízené těžbě ropy, nerostů a surovin, a po nich ať přijde potopa! Kdyby byli ekogramotní, kdyby znali svůj domov na planetě, uvědomovali by si, že zásoba dotyčných zdrojů je omezená. Nemůžeme a neměli bychom si dělat neomezeně velké nároky na suroviny, které dobýváme z omezeně velké Země. Ekogramotní ekonomové by věděli, že existují přírodní zákony, podle nichž se náš domov – planeta Země – řídí. Jeden elementární zákon přírody, který ekonomové kvůli své ekologické negramotnosti přehlížejí, říká, že všechny přírodní systémy jsou cyklické. Moderní ekonomika je však lineární. Vytěžíme přírodní zdroje, použijeme je a zbytek zahodíme jako odpad. Ale v přírodě nic jako odpad neexistuje. Příroda se pohybuje v cyklech. Cyklicky se střídají roční období, samotná planeta se cyklicky otáčí, všechno v přírodě má cyklickou povahu.

Díky ekogramotnosti pochopíme, že všechno se děje v cyklech, a tudíž je potřeba všechno recyklovat. O žádném odpadu by neměla být řeč! Odpad představuje zločin proti přírodě. Veškerý přírodní materiál, který spadne na zem, se vstřebá do hlíny a promění v zeminu. Na podzim ze stromů opadá listí i plody a opět se stanou půdou, živinami a potravou pro žížaly. Půda zadržuje uhlík. Půda váže, vstřebává a skladuje uhlík, z něhož vyrůstá život.

Uhlík zásobuje kořeny, kmen a větve stromu. Pak příroda na jaře chytí novou mízu a znovu vykvete a daruje plody.

Díky tomuto koloběhu se listí, které popadá na zem, převtělí do nového listí. Pokud nevěříte v reinkarnaci,

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 119

nevěříte v přírodní zákony. Listí na stromě každý rok uhyne a na jaře opět vstane z mrtvých. Rok co rok se rodí čerstvé listí. Život je věčný, duše nikdy neumírá. Díky své cykličnosti se příroda neustále obnovuje. Tělo stromu se recykluje, strom se znovuzrodí jako semínko a semínko jako strom. To je zákon přírody. Porozumění tomuto jevu představuje základ ekogramotnosti.

Většina vysokoškolských absolventů je bohužel ekonegramotná. Když se rozutečou do světa práce, nejenže produkují odpad, ale podílejí se na ekonomice, která přírodní svět ničí a způsobuje řadu environmentálních problémů.

Znečištění vody, znečištění vzduchu, erozi půdy, vyčerpávání zdrojů a klimatickou změnu mají z velké části na svědomí ekologicky negramotní ekonomové pracující pro státní správu, byznys a průmysl.

Vědění samo o sobě může být nebezpečné. Vysoce vzdělaní vědci vyvinuli jaderné zbraně a provozují genetické inženýrství. Nevzdělaní rolníci jaderné bomby ani geneticky modifikovaná semena nevytvářejí. Většinu globálních problémů způsobují vzdělaní lidé, kteří za svou práci dostávají stovky tisíc dolarů. Následkem toho je teď Země v nebezpečí. Ekogramotnost tak představuje morální apel naší doby.

Každý student by měl alespoň jeden den týdně strávit v přírodě, prosedět na břehu řeky nebo pod stromem, prochodit po horách, aby se od přírody něco naučil. Sama příroda je nejlepší učitelkou. Jestli chtějí univerzitní studenti získat ekogramotnost, musejí se začíst do knihy přírody.

To je ta nejvznešenější kniha, vznešenější než Bible, Korán

8.

ZDRAVÉ VZTAHY: VŠICHNI JSME SPOJENI

Ve vztazích z povinnosti chybí důstojnost.

WAYNE DYER

128 SATIŠ KUMÁR KRÁSU JEDNODUCHOSTI lze vybudovat pouze na pevných základech zdravých vztahů. Naše krize – psychické, osobní, společenské, hospodářské, ekologické, politické, kulturní i náboženské – mají původ v odcizení a separaci. Jakmile si uvědomíme, že vše je provázáno se vším, že všichni jsme spojeni, že všechno závisí na všem, spatříme řešení. Proč existují konflikty mezi Palestinou a Izraelem, mezi sunnity a šíity, mezi Amerikou a Ruskem, Indií a Pákistánem nebo křesťany a muslimy? Protože se pokládáme za oddělené od ostatních. Když budeme za všech okolností jednat na pozadí přátelských a milujících vztahů, naše činy budou vycházet z trpělivosti, přijetí, tolerance, odpuštění a velkorysosti.

Když mi bylo dvacet sedm, dva a půl roku jsem strávil obcházením světa, jak už jsem popisoval ve druhé kapitole. Ušel jsem přes dvanáct tisíc kilometrů, a jelikož jsem s sebou neměl ani vindru, musel jsem se bezvýhradně spoléhat na pohostinnost lidí. Dokázal jsem to, protože jsem si v mysli nenesl žádné odloučené kategorie. Všechny bytosti jsem pokládal za svou rodinu a přátele. A celou Zemi za svůj domov.

Když jsme s Menonem překročili hranici z Indie do Pákistánu, prohlásil jsem: „Pokud půjdeme jako Indové, setkáme se s Pákistánci, Rusy a Američany. Pokud půjdeme jako hinduisté, narazíme na muslimy, křesťany, buddhisty a židy. Pokud půjdeme jako gándhíovci, budeme potkávat kapitalisty, komunisty a socialisty. Všechny tyhle nálepky nás odtrhují od sebe. Nechci jít jako Ind, hinduista ani gándhíovec. Chci jít prostě jako člověk, protože

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 129

pak budu všude potkávat lidi. Pak se s každým můžu spřátelit.“ Naší skutečnou identitou je, že jsme členy jednoho lidského společenství, a nadto součástí jednoho společenství na planetě Zemi. Stromy jsou naši bližní, ptáci vysoko na obloze, včely i vosy, motýli i hadi, tygři i sloni jsou naši bližní.

Potřebujeme pochopit, že všechny druhy jsou spřízněné, všichni jsme se vyvíjeli společně. Slunce ohřívá půdu, půda vyživuje stromy, stromy sytí ptáky, déšť hasí žízeň stromů. Všechno živé o sebe navzájem pečuje. To je ekologie.

Tuto vzájemnost nejde změřit ani spočítat. Lidé mluví o ekosystémových službách. Chtějí přírodní zdroje ověsit cenovkami. Ale já říkám: „Kolik podle vás stojí vzduch, který jsem právě vdechl?“ Tenhle drobný nádech – jakou mu přisoudíte hodnotu? Mohou ekosystémové služby nacenit vzduch, který dýchám? Vzduchu, který dýcháme, nikdo cenu přiřknout nemůže. Můžeme snad říci: „Maminka mě kojila mlékem. Kolik takové mléko stojí? Pět dolarů?

Deset dolarů?“ Mateřské mléko nelze vyjádřit penězi. Jakmile to pochopíme, přestaneme hledět na peníze a začneme si vážit vztahů.

Jedinou správnou cestou, jak řídit hospodářství, je mít zdravý vztah se všemi živočišnými i rostlinnými druhy v našem pozemském domově. Lidé v současné době vůbec nechápou pravý význam ekonomiky. Když ministr financí rozpráví o ekonomice, ve skutečnosti má na mysli finance, banky a peníze. Ale peníze nejsou ekonomika. To bychom

130 SATIŠ KUMÁR tomu říkali „penězonomika“. Skutečná ekonomika znamená půdu, práci a kapitál. Na této trojici faktorů ekonomika stojí. Půda představuje veškerý přírodní svět. Z půdy všechno pochází a do půdy se vše zase vrací. Základem pravé ekonomiky je moudré hospodaření s půdou – se stromy, řekami, horami, lesy, zeminou, zvířaty a rybami. Jenže vláda tvrdí: „Péče o životní prostředí ekonomiku brzdí.“ Přitom bez životního prostředí by žádná ekonomika neexistovala. Půda tak představuje prvotní princip hospodářství. Ekonomika je dceřinou společností ve výlučném vlastnictví životního prostředí. Základem zdravé ekonomiky je tím pádem zdravý vztah k prostředí.

Druhým pilířem hospodářství je práce, jinými slovy lidé, jejich představivost, kreativita a schopnosti. Opravdové bohatství spočívá právě v lidech. To oni ekonomiku tvoří a udržují v chodu. Proto bude ekonomika prospívat jedině tehdy, když mezi lidmi budou panovat zdravé vztahy.

Třetí oporou je finanční kapitál. Peníze značí měřítko hodnoty. Jsou jako mapa, která se hodí k orientaci v terénu – ovšem opravdovým terénem není. Peníze představují mapu majetku, nikoli majetek samotný. Stavba domu může vyjít na milion liber. Ale ta částka oním domem není a ten dům není onou částkou. V penězích bydlet nemůžeme, bydlet se dá pouze v domě.

Finanční kapitál a peníze mají tedy v ekonomice své místo coby forma směny, která usnadňuje transakce, ale neměly by si nárokovat více, než jim přísluší, a ovládat celý hospodářský systém. Peněžní hospodářství redukovalo

9.

BEZMEZNÁ LÁSKA

Nic nemá takový půvab jako něžné srdce.

JANE AUSTENOVÁ

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 139

NEJRYZEJI A NEJHLOUBĚJI k nám krása jednoduchosti promlouvá, když zažíváme lásku. Láska je jako vítr: nevidíme ji, ale bytostně ji cítíme.

Milovat znamená přijímat druhého, jaký je, nesoudit ho. Stejně tak láska znamená přijímat i sám sebe takového, jaký jsem. Když bezvýhradně přijímáme, podílíme se na procesu evoluce, transformace a změny. Láska znamená plynout s proudem života a růst v záři blahodárné vzájemnosti.

Ze všeho nejdříve se musíme zamilovat do sebe samých. Často se stává, že se toužíme zamilovat do někoho jiného, ale sami sebe rádi nemáme. Jenže milovat druhého člověka budeme schopni jedině tehdy, když dokážeme milovat sebe. Sebepřijetí nás připravuje k přijetí druhých.

Abychom bezpodmínečně přijali jiného člověka, musíme bezpodmínečně přijmout sebe.

Když jdeme na večírek, řádně se na něj přichystáme. Umyjeme si obličej, učešeme si vlasy, oblečeme si něco hezkého a vezmeme si sváteční boty. Teprve potom vyrazíme do víru. V podobném duchu, když se chceme do někoho zamilovat, nejprve se musíme věnovat sobě. Zamiluji se proto, že jsem šťastný, uvolněný a nenucený.

Kristus pravil: „Milujte bližního svého jako sebe samého.“ Zásadní je na tom ono sebe samého. Milujte druhé, jako milujete sebe. Z toho vyplývá, že když druhé nemilujeme, je to proto, že nemilujeme sami sebe. Druzí jsou pouze prodloužením nás samých. Milovat sám sebe není sobectví! Pokud se nedokážeme milovat, jak můžeme

13.

JEDNOTA VĚDY A SPIRITUALITY

Nejenže je věda slučitelná s duchovností, je naopak jejím hlubokým zdrojem.

CARL SAGAN

192 SATIŠ KUMÁR ABYCHOM ZTĚLESŇOVALI filozofii krásy jednoduchosti, musíme se vypořádat se vztahem mezi vědou a spiritualitou. Existují tací, kteří mají vědu a duchovnost za naprosto protichůdné oblasti, ale je tomu skutečně tak? Věda se zabývá tím, co lze změřit, a spiritualita tím, co změřit nelze.

V životě však bývá obojí nedílně provázáno. Podívejme se na lidské tělo. Můžeme přesně stanovit, kolik váží a měří, jakou má strukturu a anatomii. Kromě toho ale oplýváme inteligencí. Jak stanovit inteligenci? Jistě, můžeme provést testy IQ, ale nikdy nedokážeme změřit, „kolik“ inteligence přesně máme. A pak tu jsou emoce a city, jako například láska k přátelům a rodině. Dá se změřit láska?

Spiritualita se tedy zaobírá tím, co se změřit nedá. Je důležité, abychom měřili, co měřit jde, ale zároveň přijali fakt, že některé oblasti zkrátka změřit nelze.

Existují vědecké teorie o komplexnosti, chaosu, Gaie a evoluci, které se duchovní sféře přibližují. Zejména kvantová fyzika překlenuje rozpor mezi smyslem a měřením.

Když kvantitě přisoudíte smysl, stane se z ní kvantum.

Na kvantové úrovni veškeré rozdíly mizí. Na energetické rovině jsme všichni propojeni a spřízněni. Tím pádem je smysl existence neprojevený a neviditelný, a tudíž spirituální. Někteří moji přátelé z řad vědců věří, že kvantová fyzika se podobá vědomí, jelikož na úrovni kvant mají veškeré projevy charakter potenciálu. Taková je i podstata vědomí: než se manifestuje jako realita, vyjadřuje neprojevený potenciál. V duchovním názvosloví to označujeme jako vědomí, ve vědecké terminologii jako kvantovou mechaniku.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 193

Lze měřit hmotu, ale nelze měřit smysl. Když napíši článek, mohu prohlásit, že má osm set slov a vejde se na jednu stránku. Mohu spočítat množství znaků a určit, kolik zaberou místa, ale význam slov ani kvalita psaní se spočítat nedá. Význam je možné prožívat a vnímat, ale změřit nikoli. Slova spadají do fyzické reality, ale jejich význam je metafyzický. I právo má dvě roviny: literu zákona a duch zákona. Všechno obsahuje fyzickou i metafyzickou stránku. Máme tělo a máme duši. Potřebujeme hmotu i ducha. Dohromady tvoří jednotnou skutečnost. Jedno nemůže bez druhého existovat. Mezi fyzickým a metafyzickým neboli mezi materiálním a spirituálním není žádný rozdíl ani dvojakost.

Věda nám poskytuje racionální, logické, empirické, měřitelné a ověřitelné nástroje a postupy, bez nichž bychom v životě nemohli dobře fungovat. Spiritualita nám dává lásku, soucit, štědrost a vědomí vzájemnosti. Ani bez nich bychom se neobešli.

Když vědu nekoriguje duchovní rozměr sestávající z hodnot, vize, etiky a estetiky, můžeme se dostat na scestí. Pokud se věda neřídí podle žádného hodnotového rámce, nakonec vyprodukuje něco jako jaderné bomby. Kdyby vědce usměrňovala duchovnost, desetkrát by si rozmysleli, zda stojí za to vynalézat válečné zbraně nebo jiné prostředky hromadného ničení. Proč se děje globální oteplování?

Protože vědci pracují v zájmu komerčních a průmyslových korporací, a na duchovní hodnoty se neohlížejí – proto jejich vědecké a technologické inovace zapříčiňují krize planetárního rozměru, jako třeba změnu klimatu.

194 SATIŠ KUMÁR Například současné zemědělství se zakládá na vědě, a přitom v celosvětovém měřítku produkuje okolo osmnácti procent skleníkových plynů. Kdyby zemědělství stavělo i na duchovních zásadách, situace by byla diametrálně odlišná.

Duchovní zemědělství typu biodynamického hospodaření, agroekologie nebo permakultury klade důraz na cenu živoucí půdy a biodiverzity. Industriální, „vědecké“ zemědělství si oproti tomu necení ničeho jiného než množství plodin při co nejnižších nákladech. Novodobé zemědělství se spoléhá na kombajny, obří traktory, hnojiva, herbicidy, pesticidy a geneticky modifikovaná semena, protože postrádá duchovní úctu k půdě a živočichům. Vědecké farmaření odepřelo jídlu posvátnost.

Považuje ho za pouhý produkt určený k výdělku. Není divu, že miliony krav, prasat a slepic jsou vězněny v krutých podmínkách velkochovů, kde za celý život nespatří denní světlo. A to je pouze jeden z mnoha příkladů toho, jak věda a technologie okleštěné o étos spirituality vedou k pustošivým výsledkům. Duchovní hodnoty bychom měli do zemědělství neodkladně zavést!

Ačkoli existují vědci, kteří se ke spiritualitě hlásí a pracují pro dobro všech, většina vědy otročí hamižnosti, válkám, plýtvání, znečišťování, zneužívání a nespravedlnosti. To se musí změnit, pakliže má věda sloužit zájmům a potřebám lidstva i celé planety.

Albert Einstein, který patřil k nejvýznamnějším vědcům dvacátého století, prohlásil: „Věda bez víry je slepá, víra bez vědy chromá.“ Kdybychom neměli vědu, kulhali

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 195

bychom na obě nohy. Viděli bychom, co je dobré, ale nedokázali bychom svou vizi naplnit. Duchovní lidé by proto měli vědu otevřeně přijímat.

Ti, kdo v sobě rozvinuli hlubokou duchovnost, se často zdráhají zabývat problémy hmotného světa. Dnes už se ledy pomalu dávají do pohybu, ale dlouho platilo, že některé národy vynikaly v meditaci a józe, filozofii a poezii, ale bez vědeckého výzkumu a metodologie trpěly hlady, chudobou a hmotnou nouzí. Takže spiritualita bez vědy je skutečně chromá.

Ze spirituality – a hlavně náboženství – navíc bez vědecké protiváhy často vyrůstá fundamentalismus. Hinduistický, buddhistický, křesťanský i islámský fundamentalismus bují všude tam, kde věřící odmítají vědecké, racionální, střízlivé a logické myšlení. Spiritualita bez empirismu trpí na slepou víru. Lidé slepé víry mají klapky na očích a nevěří ničemu, co nenajdou ve své svaté knize.

Každičké slovo v Bibli, Koránu, Tóře nebo Bhagavadgítě berou jako slovo Boží. Myslí si, že existuje jediná pravda a že právě oni jsou jejím majitelem. Tudíž se podle ní musejí řídit i všichni ostatní. Upírají pravdě rozmanitost a šíři.

Stávají se z nich misionáři a ze všech sil se jiné věřící snaží obrátit na své náboženství. Ovšemže existují i šlechetní a velkodušní nábožní lidé, kteří vědecký pohled ctí, ale je jich jen nepatrná menšina. Institucionalizovaná náboženství obecně trpí dogmatismem, fundamentalismem a dojmem vlastní výlučnosti, protože nejsou ochotna přijmout a respektovat rozmanitost pravdy a vyznání.

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 197

mysl se zablokovala a přijala určitou víru. Jakmile přijmete víru, přestanete používat inteligenci a smysly, abyste se učili od okolního světa a z vlastních zkušeností. V tu chvíli jste sešli jak z cesty vědy, tak z cesty spirituality.

Prostřednictvím vědy i duchovnosti neustále hledáme nové poznatky a moudrost, které nás osvobodí od dogmat, zkostnatělosti a utkvělých představ. Věda a spiritualita, fyzika a metafyzika, chemie a soucit, hmota a mysl spolu mohou a musejí tančit v těsném sepjetí.

Aby se takový tanec mohl rozehrát, navrhuji pro naši dobu novou trojici principů. Lidstvo bude žít v souladu s přírodou, věnuje péči duši a nastolí celosvětový mír a spravedlnost mezi všemi lidskými společenstvími, když upře pozornost na půdu, duši a společnost. Před jistým časem jsem napsal stejnojmennou knihu, ale jak se mezitím mé názory dále prohloubily, ve stručnosti dotyčné myšlenky představím v závěrečné kapitole.

Život je jednoduchý, to pouze my si ho neustále chceme komplikovat.

KONFUCIUS

14.

PŮDA, DUŠE A SPOLEČNOST

Žijeme v provázaném světě a provázaném čase, takže na své provázané problémy potřebujeme všeobjímající řešení.

NAOMI KLEINOVÁ

KRÁSA JEDNODUCHOSTI 199

KRÁSNĚ JEDNODUŠE budeme žít tehdy, když svou pozornost rozdělíme mezi tři oblasti bytí: půdu, duši a společnost.

Duch doby byl v každé epoše zachycován tříslovnými hesly. Heslo Velké francouzské revoluce znělo: liberté, egalité, fraternité (svoboda, rovnost, bratrství). To vystihovalo podstatu převratu. Jednalo se o dobrou trojici, ale nezmiňovala se o vztahu lidí k přírodě a také se netýkala spirituality. Šlo pouze o společenský a politický manifest.

Křesťanská tradice zase stojí na nejsvětější Trojici: Otci, Synu a Duchu svatém. Tato trojice postrádá sociální rozměr. A rovněž opomíjí rozměr ekologický. Hnutí New Age se také zakládá na trojici pilířů – mysli, těla a duše –, která ovšem vynechává jak náš vztah k přírodě, tak ke světu lidí. Je to osobní trojice – má mysl, mé tělo a má duše – a hlásá, abychom všechny složky udržovali v dobré kondici a rovnováze.

Také existuje americká trojice: život, svoboda a usilování o štěstí. Jenže ta se vztahuje k lidskému životu, lidské svobodě a usilování o lidské štěstí. Když letím do USA, říkám místním: „O štěstí tu usilujete stovky let. Proč už s tím usilováním nepřestanete a místo toho nejste prostě šťastní?“ Tyto trojice vyjadřují potřeby lidí v určitém dějinném okamžiku. Dnes se nacházíme v ekologickém věku. Jednadvacáté století představuje století ve znamení ekologie.

Dvacáté století bylo naopak stoletím ekonomie. Hybnou silou byl volný obchod, Světová obchodní organizace, globalizace, Světová banka, Mezinárodní měnový fond

212 SATIŠ KUMÁR

O AUTOROVI

SATIŠ KUMÁR je celoživotní mírový a ekologický aktivista a také bývalý mnich, který se už více než padesát let pokojně zasazuje o globální změnu. Po mírové pouti o bezmála třinácti tisících kilometrech se usadil ve Spojeném království a stal se šéfredaktorem časopisu Resurgence, který vedl mezi lety 1973 a 2016. Během té doby v Devonu založil Schumacher College, napsal několik knih a uvedl úspěšný dokument BBC Earth Pilgrim (Poutník na Zemi). Žije v anglickém hrabství Devon.

KNIHY PRO VÁŠ DOBRÝ ŽIVOT. Vyhledáváme témata, o kterých se bude mluvit: slow fashion, barefoot, minimalismus, potravinová bezpečnost, péče o tělo a duši, udržitelnost, klimatická zodpovědnost, nepodmíněný základní příjem. Věříme v osobní zodpovědnost, ať při vydávání knih nebo v přístupu k společnosti a k planetě.

Naše Jógová řada přináší kvalitní, obsáhlé učebnice směrů zaměřených na rozvoj těla i duše (jóga, ájurvéda, čchi-kung, shiatsu).

Naše Východní řada se zaměřuje na současnou, živou spiritualitu. Tituly reagují na vynořující se témata a potřeby společnosti: ekologickou a společenskou krizi, udržitelnost, regenerativní kultury, minimalismus, potravinovou bezpečnost, orientaci v dnešním složitém světě, aktivní naději, psychologickou a spirituální podporu současného člověka.

Nakladatelství Alferia je součástí Nakladatelského domu Grada.

Sledujte nás na sociálních sítích!

www.alferia.cz

Satiš Kumár Krása jednoduchosti Umění dobrého života Přeloženo z anglického originálu Elegant simplicity: the art of living well vydaného v roce 2019 nakladatelstvím New Society Publishers, Ltd., Gabriola Island, Britská Kolumbie, Kanada.

Překlad Vojtěch Ettler Design obálky Marta Červáková Sazba Magda Kadlecová Jazyková redakce Zuzana Šťastná Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Počet stran 224 První vydání, Praha 2021 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 8132. publikaci Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. www.alferia.cz ISBN 978-80-271-3085-6