Zobrazování božského A B A B vydal v roce 1996 monogra�cké dílo s mimořádným záběrem: Zakázané obrazy, s podtitulem Duchovní dějiny ikonoklasmu, které se péčí nakladatelství Barrister & Principal dočkalo v loňském roce také českého vydání. Francouzský �losof sleduje fenomén zakazovaného zobrazování od pohanského a biblického starověku po současnost, v jeho přílivech a odlivech, a především v celém jeho duchovním kontextu. Analyzuje rovněž faktory, které měly za následek to, že současné umění je odděleno od náboženství a od přírody. Zhuštěný výklad obsažený v textu Zobrazování božského může posloužit jako dobré uvedení do problematiky Besançonova stěžejního díla pro ty, jež by mohlo odradit rozpětí i obsáhlý pojmový a faktogra�cký materiál, třebaže autorův styl se vyznačuje klasickou jasností a přímostí. (jfm)
Nezabývám se tu dějinami umění. Spokojím se se zkoumáním duchovních a myšlenkových podmínek, které vedly k tomu, že zobrazování bohů nebo Boha bylo střídavě povolováno, nebo zakazováno. V průběhu výkladu uvidíme, že existuje vazba mezi možností zobrazovat Boha a možností zobrazovat věci, jako kdyby mezi nebem a zemí panovala obapolná vzájemnost. Všimneme si také hluboce náboženského charakteru různých druhů ikonoklasmů. Vycházíme od stavu nevinnosti. Řekové stejně jako před nimi Egypťané a obyvatelé Mezopotámie dávali svým bohům konkrétní podobu: většinou to byla podoba muže, řidčeji podoba ženy, a obě byly dokonalé. Homér a Hesiodos odstranili z pantheonu monstra. Tito bohové se neliší od jejich představ. Umělec pracující pro obec, polis, a řídící se kánony je také „teologem“ boha, kterého zpodobuje. Tento do té míry nevinný a spontánní statut zobrazení boha podrobil radikální kritice jiný směr řeckého náboženství – �loso�e, která nebyla o nic méně zbožná. První �losofové ještě před Platónem zjistili, že ona zpodobení nejsou pro obec odpovídající a vhodná, a to s ohledem na nové důstojenství, které u božstva objevili. Podle Platóna je svět krásný a dobrý a demiurg ho utvářel jako umělecké dílo. Ale lidský umělec je od
44
skutečného božího vzoru příliš vzdálen. Řemeslníka vyrábějícího postel vede idea postele. Umělec, který iluzorně kopíruje něco, co je samo už kopií, je od skutečnosti vzdálen o několik stupňů: nachází se dokonce ještě níže než so�sta. V ještě mnohem větší míře to platí o jím vytvářeném obraze Boha. Je-li možné se přiblížit božskému, děje se tak cestou té nejpřísnější a nejabstraktnější dialektiky, nebo nepříliš spolehlivým prostřednictvím extáze. Přirozenost božského je mimo jakýkoliv obraz: Platón je tak otcem všech budoucích ikonoklasmů, které budou opakovat jeho argumenty. Přesto však v Hostině dává za pravdu nepotlačitelnému přání kontemplace božského. Nepředstavuje tedy Eros tohoto druhu svatokrádež? Z tohoto hlediska je Platón i jedním z otců ikono�lie. Aristoteles, který se sám otázkou nezabývá, vyzdvihuje u Platóna dva body, jimiž budou argumentovat i ikono�lové. Navrací hmotě jistou důstojnost v ontologickém řádu. Vysvětluje dokonce, že hmota tíhne k formě, stejně jako ženský princip tíhne k mužskému. Dále pak důstojnost navrací napodobování. Umělec pracuje stejně jako příroda, stejně jako ona spojuje látku a formu v jedno. Platón umění vylučoval, neboť bylo mimetické. Aristoteles je obhajuje právě jako miKontexty 6/2014