„Musíme tvořit vlastní život, stejně jako tvoříme umělecké dílo“ Gabriele D’Annunzio
Kateřina Hloušková Vydáte-li se z centra Florencie do turisticky vděčného Settignana, pravděpodobně půjdete či spíše pojedete po Viale Gabriele D’Annunzio, tedy florentském bulváru pojmenovaném po Gabrielu D’Annunziovi. Přibližně ve třetině jej kříží jiná významná městská tepna – Viale Eleonora Duse. Snad je to náhoda, mnohem spíše však záměr, Florenťané tak neobvyklým způsobem otiskli do těla svého města životní cesty dvou mimořádných osobností přelomu 19. a 20. století. Milostný vztah Gabriela D’Annunzia a Eleonory Duse byl plný citů a vášně, ale také nezměrné bolesti a utrpení. Fascinoval jejich současníky a fascinuje dodnes. Je příznačné, že Eleonořin bulvár protnutím s D’Annunziovým končí, dále nepokračuje, stejně tak jako v jejím životě již nebyl žádný další osudový muž. Naopak bulvár Gabriela D’Annunzia spěchá dál, projde mnoha proměnami, až nás dovede do zmiňovaného Settignana, do míst, kde si kdysi oba pronajali pohádkové domy, aby mohli naplno prožívat svoji lásku. Pro D’Annunzia jako by Eleonora byla jen epizodou jeho nesmírně rozmanitého života, jednou z mnoha žen, jednou z cest, které se načas setkaly. Cílevědomě pracoval na svém věhlasu, na tom, aby jeho životní pouť byla již pro současníky obdivuhodným „uměleckým dílem“ – „vita come opera d’Arte“ (nechtěně mnohdy na pomezí mezi tragédií a fraškou). Nejde však jen o jedno „dílo“, je to celý soubor, seriál, román na pokračování plný zvratů, neobyčejných zápletek, dobrodružství a vzrušení.
Pozoruhodný vztah básníka, spisovatele, dramatika, proslulého dandyho, legendárního svůdce, válečného hrdiny, letce, Commandante z Fiume, knížete z Montenevoso, inspirátora fašismu, abychom vyjmenovali alespoň některé jeho životní role (obr. 1), a slavné herečky, hvězdy první velikosti své doby (obr. 2), můžeme dodnes znovuprožívat na stránkách do značné míry autobiografických D’Annunziových románů, z nichž mnohé jsou přeloženy i do češtiny. Především román Oheň (Il Fuoco) obsahuje celé autentické pasáže z dopisů, které si milenci posílali. „Všeho jsem se zřekla, vše zmizelo. Nežila jsem, nemilovala, z ničeho se netěšila, netrpěla. Jsem znovuzrozená. Neznám nic než tuto lásku. Jsem čistá. Chci zemřít rozkoší, kterou mi odhalíš. Roky a události mě míjely, aniž se dotkly té části Texty
mé duše, kterou jsem uchovávala pro tebe, to tajné nebe, které se nyní znenadání otevřelo a zvítězilo nad jakým koliv stínem a zůstalo jen proto, aby jej naplnila síla a sladkost tvého jména. Tvoje láska mě spasí; objetí mé lásky tě učiní božským…“1 Eleonora zveřejněním dopisů nesmírně trpěla, ale opakovaně i odpouštěla: „Má bolest, jakkoliv je nesmírná, není ničím, když mluvíme o dalším mimořádném díle italské literatury. Navíc, je mi čtyřicet jedna let… a miluji ho.“2 Jejich vztah vlastně také začal románem, konkrétně dílem Triumf smrti (Trionfo della morte), který inspirovala jiná z D’Annunziových milenek, Elvira Leoni (D’Annunziem překřtěná na Barbaru). Když v roce 1894 tento na svoji dobu neobyčejně erotický, dekadentní a značně provokativní román vyšel, stal se
31