„Mrtvá těla jsou neosobní“ Nelítostný Otto Dix a brutalita Velké války František Mikš Významný německý malíř Otto Dix (1891–1969) je v českém prostředí téměř neznámý a až na několik drob ných překladových textů o něm nebylo nic publikováno.1 A to i přesto, že zejména v souvislosti s první světovou válkou, jejíž sté „výročí“ si nyní průběžně připomínáme, nabývá jeho dílo na aktuálnosti. Osobitého malíře představíme ve dvou samostatných článcích. Následující text se zabývá Dixovou uměleckou reflexí Velké války, v příštím čísle představíme jeho nemilosrdné „záznamy“ dekadentní kultury výmarské republiky a jeho umělec ké zrání k osobité a u nás stále nedoceněné malbě „nové věcnosti“.
Otto Dix byl mimořádně talentovaný a především rozporuplný umělec, a to hned v několika směrech. Nejznámější z jeho rozsáhlého díla jsou kresby, grafiky a obrazy zachycující hrůzy první světové války. Z mno ha těchto děl, vytvořených během nasazení na frontě, ale někdy i s desetiletým odstupem, by se mohlo zdát, že byl pacifista, člověk válečnými hrůzami hluboce šokovaný a otřesený. Pravdou byl spíše opak. Do ar mády narukoval jako dobrovolník, aby nepromeškal „zásadní zkušenost války“, a jako kulometčík patřil k nejvražednějšímu typu vojáků, již masově rozsévali smrt v nepřátelských řadách. Na frontě strávil tři roky, většinou v předních liniích. Válku chápal nejen jako východisko z nejisté a nudné reality, ale především, jak později prohlásil, jako uměleckou inspiraci: „Všechny ty věci jsem prostě musel zažít. Zažít, jak někdo vedle mě padne k zemi, mrtvý, s dírou po kulce. Potřebo val jsem tu zkušenost. Chtěl jsem ji. Takže vůbec nej sem pacifista… Víte, jsem takový realista, že musím všechno vidět na vlastní oči, abych se ujistil, jaké to opravdu je.“2 Silný vliv na Dixe v té době mají zejmé na myšlenky Friedricha Nietzscheho, jehož Radostnou vědu si nese v torně do Velké války. Válečná zkušenost Dixovu malbu proměnila, vnesla do ní prvky krutosti, násilí, tělesného znetvoření, vraž dy a prostituce, jež ovládly poválečný život v Němec Portrét
ku. Namísto katarze a očištění, jak si mnozí namlou vali, vynesla válka na povrch to nejhorší, co v člověku dřímalo. Dixovou ambicí bylo věrně zachytit všech ny temné stránky lidství, od zrození po smrt – vášeň a chtíč, zvrhlost, odcizení i utrpení. Vyvinul vlastní „ikonologii“ prostitutek, válečných kriplů a sexuál ních vrahů, z nichž se mnohdy zvedá žaludek. Pokud jsou němečtí meziváleční modernisté líčeni (nikoli neoprávněně) jako umělci posedlí zobrazováním oškli vosti a temných stránek lidství, pak byl mezi nimi Dix (spolu s Georgem Groszem) nedostižným mistrem. Dixův dělnický původ, jeho kritická a nelítostná díla, ale i fakt, že se od konce války pohyboval v le vicových kruzích, to vše svádělo k tomu, že byly jeho obrazy pokládány za angažované a politické, ačkoli to vždy popíral. Na rozdíl od Felixmüllera, Grosze, Heartfielda a dalších německých modernistů, kte ří byli členy komunistické strany, Dixe politika ne zajímala. Pěstoval si image neangažovaného člověka, o němž bylo známo, že dá přednost návštěvě nevěs tince před stranickou aktivitou. „Nechci slyšet o tvé blbé politice – raději utratím pět marek stranických poplatků za kurvu,“ odsekl malíři Felixmüllerovi, když ho přemlouval ke vstupu do komunistické stra ny.3 „Vy a vaše zatracená politika,“ utrousil na adre su svých kolegů, „…proč si místo toho nesednete na
37