„Buldozerové plánování“ a ničení strukturálního řádu Krajina a architektura v socialistickém Československu M H Proč se nám líbí památky a stará města? Proč nás však překvapují novostavby s klasickými sloupy a ornamenty? Jak se v uplynulém století sympatie ke starým – tradičním – architektonickým formám vyrovnávaly s novými potřebami? Co všechny tyto formy spojuje a jak nám mohou nadále prospívat? Jak a proč docházelo k jejich zavržení a ničení? Cestu k odpovědím na tyto a podobné otázky nabízí obsáhlá kniha Martina Horáčka Za krásnější svět, jež na podzim vyjde v brněnském nakladatelství Barrister & Principal. Předkládá dějiny tradicionalistické architektury ve 20. a 21. století – první takové dějiny v českém jazyce a dosud nejdůkladnější i ve světovém kontextu. Jako ukázku přinášíme čtenářům Kontextů část věnovanou architektuře a architektům v době komunistické totality, kdy došlo k bezprecedentnímu ničení strukturálního řádu našich měst a devastaci krajiny. V příštím čísle přineseme obsáhlý rozhovor s autorem.
Přitom na počátku vypadalo všechno tak růžově! Válečná fronta a bombardování poškodily relativně malé množství nemovitostí. Jen v pohraničí zůstalo volných přibližně milion kon�skovaných bytů, částečně nebo téměř úplně vybavených nábytkem, nádobím, oděvy, někde s luxusními doplňky; odhaduje se například, že se tu nacházelo padesát milionů svazků knih. Přírůstek obyvatel během čtyř dekád socialismu přibližně vyrovnal úbytek odsunutých sudetských „Němců [asi tři miliony], Maďarů, zrádců a kolaborantů“ (citát z Košického vládního programu z 5. dubna 1945). Nová výstavba se tedy hypoteticky vůbec nemusela rozvíjet extenzivně. Stačilo jen doplnit infrastrukturu, zvyšovat hygienický komfort a zkrášlovat. Není divu, že mnozí architekti a památkáři věřili, že nebude třeba radikálních kroků. „Přistupujeme proto z důvodů hospodářských i kulturních k plánované rekonstrukci, asanaci a dostavbě měst a omezujeme zakládání zcela nových sídlišť, kterých v naší hustě obydlené zemi není ve větší míře třeba,“ deklarovali v roce 1956 architekti Vilém Lorenc a Otakar Nový za Státní ústav pro rekonstrukci památko-
28
vých měst a objektů (SÚRPMO), specializovaný útvar vyčleněný vládou ze Stavoprojektu v roce 1954. Spočítalo se, že oproti výdajům za výstavbu na „zelené louce“ (pojem už tehdy užívaný) jsou při rekonstrukci veřejné investice na jednu bytovou jednotku přibližně třetinové (příklad Boskovic a Čáslavi), maximálně mírně nadpoloviční (zchátralejší Cheb). Tento závěr potvrzovali také sovětští autoři, a navíc, podle Jána Svetlíka, „sú tu iné výhody, ktoré sa nedajú peniazmi vyčísliť. Je to výstavnosť města, výtvarná hodnota, ozdravenie štvrtí, prírastok nových bytov a prestavba starých“. Legislativní a exekutivní kroky politické garnitury se zdály být s předloženou vizí �nančně šetrného a esteticky náročného architektonického provozu v souladu. V roce 1950 vláda prohlásila třicet historických jader měst (22 v Čechách a na Moravě, zbytek na Slovensku) za městské památkové rezervace a zavázala se k jejich obnově na státní náklady do deseti let, počítajíc v to rovněž objekty v soukromém držení. Roku 1956 československý parlament přijal zákon č. 40/1956 o státní ochraně přírody a konečně roku 1958 zákon Kontexty 4/2013