速
Vyobrazení na přebalu Cover illustrations Přední strana: Obytné domy v Poundbury, jihozápadní Anglie. Ve výstavbě od roku 1993. Front cover: Residential houses in Poundbury, South-West England. Construction began in 1993. Přední záložka: Milan Špulák, obytný soubor Na Palásku, Otín (Jindřichův Hradec), 2004–2005. V současné české architektuře unikátní příklad, kdy byl obytný satelit postaven v tradičním regionálním stylu, zde v jihočeském selském baroku. V roce 2006 obdržel cenu regionálního Spolku za obrodu architektury Slunečnice. Front flap: Milan Špulák, residential development Na Palásku, Otín (Jindřichův Hradec), 2004–2005. In contemporary Czech architecture, this is a unique case of a satellite neighborhood built in the traditional regional style of the South-Bohemian peasant baroque. In 2006, the town was awarded the prize of the Slunečnice Club for the Regeneration of Architecture. Zadní strana: Guzè (Joseph) D’Amato, kostel sv. Jana Křtitele, Xewkija, ostrov Gozo (Xewkija Rotunda), 1951–1978. Novostavba nahradila starší barokní kostel, jehož velikost přestala dostačovat rostoucí farní obci. Obyvatelé financovali stavbu ze sbírek a velkou část provedli svépomocí. Konstrukce je ze železobetonu, obklady a dekorativní články z maltského pískovce. Kupole má vnitřní průměr 24,5 m, celková výška kostela je 75 m. Umělecky cenné části ze starého kostela byly přeneseny do chrámového muzea v míst-
nosti vedle chóru. Novou sochařskou a malířskou výzdobu provedli maltští umělci v klasickém stylu. Architekt D’Amato (1886–1963) byl průkopníkem železobetonového stavění na Maltě. K jeho nejvýznamnějším stavbám patří – vedle rotundy v Xewkiji – kostel Krista Krále v Paole a karmelitánský kostel ve Vallettě, všechny v precizním renesančně-barokním slohovém podání. Back cover: Guzè (Joseph) D’Amato, Church of St. John the Baptist, Xewkija, island of Gozo (Xewkija Rotunda), 1951–1978. The new building replaced the old baroque church, which had become too small for the growing parish. The inhabitants collected money to fund the construction and built a large part of the church themselves. The framework is made of reinforced concrete, the siding and decorative details from Maltese sandstone. The inner diameter of the dome is 24.5 m, the height of the church 75 m. The aesthetically valuable parts from the old church were moved to the church museum in the room next to the choir. Maltese artists created new sculptures and paintings in the classical style. D’Amato (1886–1963) was a pioneer of reinforced concrete architecture in Malta. Apart from the rotunda in Xewkija, his most important buildings are the Church of Christ the King in Paola and the Carmelite Church in Valletta, all built in a wellmastered renaissance-baroque stylistic tradition.
MARTIN HORÁČEK
ZA KRÁSNĚJŠÍ SVĚT TOWARD A MORE BEAUTIFUL WORLD TRADICIONALISMUS V ARCHITEKTUŘE 20. A 21. STOLETÍ TRADITIONALISM IN ARCHITECTURE OF THE 20TH AND 21ST CENTURIES
Publikace vznikla s finanční podporou Grantové agentury ČR (postdoktorský grant 408/08/P167). Recenzoval: Prof. PhDr. Jan Michl
Anotace Kniha Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století jako první svého druhu v české literatuře a jako jedna z mála ve světové odborné produkci rozebírá fenomén tradicionalismu v novější architektuře v nejširších souvislostech teoretických a praktických. V pěti navazujících částech (I) zkoumá uměleckohistorickou rozpravu o architektuře a její metodologii, (II) vysvětluje teorii, zasazující rozpravu o architektuře do hierarchického systému vědy a objasňující přitažlivost tradičně strukturovaných staveb pomocí poznatků neurověd, (III) shrnuje na jejím základě dějiny tradicionalistické architektury 20. a 21. století ve světě a (IV) v českých zemích a (V) případovou studií ze současnosti ilustruje vztah péče o památky, muzealizace umění a tvorby esteticky hodnotného životního prostředí. Klíčová slova Architektura – teorie architektury – dějiny architektury – estetika – památková péče – tradicionalismus – strukturální řád – 20. století – 21. století Key words Architecture – theory of architecture – history of architecture – aesthetics – heritage conservation – traditionalism – structural order – 20th century – 21st century
© Martin Horáček, 2013 Translation © Hana Logan, 2013 Cover and typography © Jakub Konečný, 2013 © Barrister & Principal, o. s., 2013 © Vysoké učení technické v Brně – Nakladatelství VUTIUM, 2013 ISBN 978-80-7485-002-8 (Barrister & Principal) ISBN 978-80-214-4586-4 (VUT v Brně)
Obsah / Contents Editorial Note for English Readers
9
Předmluva / Introduction 11
Ediční poznámka / Editorial Note 24
Poděkování / Acknowledgements 25 I Historik umění a jeho vkus: Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott a krása v architektuře 27 Art Historians and Their Taste: Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott and Beauty in Architecture
I.1 Umění a dějepis umění
28
Art and Art History
I.2 Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott a teorie vcítění
34
Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott and the Theory of Empathy
I.3 Modernistický dějepis umění
39
Modernist Art History
I.4 Dějepis umění ve sjednocené vědě
42
Art History in the Integrated Science
II
Vědecká teorie architektury, její možnosti a limity: Nikos Salingaros a strukturální řád
47
Scientific Theory of Architecture, Its Possibilities and Limits: Nikos Salingaros and the Structural Order
II.1 Architektura a teorie architektury
48
Architecture and the Theory of Architecture
II.2 Vědecká teorie architektury podle Nikose Salingarose
50
Scientific Theory of Architecture according to Nikos Salingaros
II.3 Christopher Alexander a nalézání řádu v architektuře, přírodě a lidské mysli
59
Christopher Alexander and the Search for Order in Architecture, Nature and the Human Mind
II.4 Možnosti vědecké teorie architektury
66
The Possibilities of a Scientific Theory of Architecture
II.5 Otázky pro další výzkum
71
Questions for Further Research
III
Světová architektura ve 20. a 21. století: Nepřerušená tradice
75
International Architecture in the 20 and 21 Centuries: An Uninterrupted Tradition th
st
III.1 Leitmotiv dějin novější architektury
76
Leitmotif of the History of New Architecture
III.2 Strukturální řád v tradiční architektuře
79
Structural Order in Traditional Architecture
III.3 Architektura v 19. století Architecture in the 19th Century
86
III.4 Americká renesance a hnutí za krásné město 94 American Renaissance and the City Beautiful Movement
III.5 Tradicionalistická reforma na přelomu 19. a 20. století v Evropě
99
Traditionalist Reform in Europe at the Turn of the 20th Century
III.6 Rudolf Eitelberger a Camillo Sitte
104
Rudolf Eitelberger and Camillo Sitte
III.7 Urbanistická syntéza a Werner Hegemann
107
Urban Synthesis and Werner Hegemann
III.8 Secese
115
Art Nouveau
III.9 „Nová tradice“, hnutí za ochranu domoviny a Paul Schultze-Naumburg
122
“New Tradition,” the Heimatschutz Movement and Paul Schultze-Naumburg
III.10 Tradicionalismus v britské a španělské architektuře první poloviny 20. století
131
Traditionalism in British and Spanish Architecture in the First Half of the 20th Century
III.11 Tradicionalismus ve slovinské a italské architektuře první poloviny 20. století
141
Traditionalism in Slovenian and Italian Architecture in the First Half of the 20th Century
III.12 Tradicionalismus v architektuře socialistických zemí
147
Traditionalism in the Architecture of Communist Countries
III.13 Triumf modernismu po druhé světové válce, dezurbanizace a postmoderna
152
Modernism’s Post-World War II Triumph, Suburbanization and Postmodernism
III.14 Kritika negativních projevů modernismu a návrat k tradici
156
Critique of Modernism’s Negative Effects and the Return to Tradition
III.15 Současná tradicionalistická architektura v USA a Nový urbanismus 161 Contemporary Traditionalist Architecture in the USA and New Urbanism
III.16 Obnova památek a tradiční styly v evropské architektuře padesátých až osmdesátých let 20. století
168
Renovation of Monuments and Traditional Styles in European Architecture, from the 1950s to the 1980s
III.17 Současná tradicionalistická architektura v Evropě
176
Contemporary Traditionalist Architecture in Europe
III.18 Současná tradicionalistická architektura v Africe a Asii, rekonstrukce památek
183
Contemporary Traditionalist Architecture in Africa and Asia, Reconstruction of Monuments
IV
Tradicionalismus v architektuře českých zemí ve 20. a 21. století: Slova a činy
189
Traditionalism in Architecture of the Czech Lands in the 20 and the 21 Centuries: Words and Actions th
st
IV.1 Strukturální řád v českých zemích a počátky jeho mizení
190
Structural Order in the Czech Lands and the Beginnings of Its Disappearance
IV.2 Tradicionalismus a modernismus v architektuře českých zemí, autorské přístupy Traditionalism and Modernism in Architecture of the Czech Lands, the Architects’ Approach
197
IV.3 Beaux-Arts, krásné město a ochrana domoviny
201
Beaux-Arts, City Beautiful and Heimatschutz
IV.4 Friedrich Ohmann, Jan Vejrych, Kamil Hilbert a Ladislav Skřivánek
212
Friedrich Ohmann, Jan Vejrych, Kamil Hilbert and Ladislav Skřivánek
IV.5 Žáci Otty Wagnera, Nová tradice a kubismus
224
Otto Wagner’s Students, New Tradition and Cubism
IV.6 Tradiční styly na venkově a v malých městech v první polovině 20. století
230
Traditional Styles in the Country and in Small Towns in the First Half of the 20th Century
IV.7 Ochrana tradičního městského obrazu a syntetická památková péče
240
Preserving the Traditional Image of the City and Synthetic Heritage Conservation
IV.8 Sebekritika avantgardy
246
The Avant-garde’s Self-Critique
IV.9 Jiří Kroha
255
Jiří Kroha
IV.10 České země za socialismu
261
Czech Lands during the Communist Era
IV.11 Architekti za socialismu
267
Architects during Communism
IV.12 Památková péče, chalupářství a postmoderna
271
Heritage Conservation, Chalupa Movement and Postmodernism
IV.13 České země po roce 1989
281
Czech Lands after 1989
IV.14 Architekti po roce 1989
289
Architects after 1989
IV.15 Současná architektura mezi modernismem a tradicionalismem
292
Contemporary Architecture between Modernism and Traditionalism
IV.16 Státní památková péče a novotvary ve starých sídlech
297
State Heritage Conservation and New Buildings in Old Towns
IV.17 Zahradní umění, péče o industriální a modernistické dědictví a rekonstrukce památek
303
Garden Art, Industrial and Modernist Heritage Protection and the Reconstruction of Monuments
IV.18 Tradiční styly v současné české architektuře
313
Traditional Styles in Contemporary Czech Architecture
IV.19 Obnova venkova
319
Revitalization of the Countryside
IV.20 Občanská společnost Civic Society
324
V Muzeum umění versus město jako umělecké dílo: Nové muzeum Akropole v Athénách a Středoevropské forum v Olomouci
331
Museum of Art vs. the City as a Work of Art: The New Acropolis Museum in Athens and the Central European Forum in Olomouc
V.1 Dvě muzea, dva příběhy
332
Two Museums, Two Stories
V.2 Názory
337
Opinions
V.3 Umění v rezervaci
341
Art on the Heritage Site
Doslov / Afterword 347
Poznámky / Notes 349 Literatura / Bibliography 377
Summary 401
Jmenný rejstřík / Index of Names 421
Místní rejstřík / Index of Places 433
Vyobrazení / Illustration Credits 446
Editorial Note for English Readers Toward a More Beautiful World: Traditionalism in Architecture of the 20th and 21st Centuries was written between 2009 and 2012. It offers a history of twentieth- and twenty-firstcentury traditionalist architecture. Because it is the first such history in the Czech context and the most comprehensive to date in an international context, we thought it was necessary to add accompanying texts in English in the form of summaries for each of the book’s 50 chapters. These summaries are placed at the end of the book (pp. 401–419). The reader can read them as individual essays or simply use them as a context for the bibliographic references and illustrations. Captions accompanying the illustrations are in Czech and English. Words that indicate a type of place, such as a street, square, suburb, or mountain range are translated and preceded or followed by the proper name of the place in Czech (for example Hálkova Street, Jiřího z Poděbrad Square, Jeseníky Mountains). Some names are anglicized, while others are left in original, depending on which usage is more common (Horní náměstí is translated into English as Upper Square, while Malá Strana is left in its Czech form). The same applies to names in other languages.
In some cases, depending on the context, italics are used to mark important expressions or less common terms. Quotations are also italicized. Terms that a specific author coined are treated as quotations. The notes contain only bibliographic re ferences and original text of the quotations that appear in Czech translation throughout the book. The first reference shows the complete bibliographic information, subsequent references are abbreviated. The full bibliographic information can also be found in the bibliography at the end of the book. The bibliography is detailed but not complete; it is understood primarily as a list of works the author actually worked with. That is why some sources are cited according to their later editions. All accompanying illustrations are published in agreement with the authorship law no. 121/2000 of the law collection, paragraph 31 concerning citations, valid in the Czech Republic. Most of the photographs were taken by the author, the rest published with the consent of their authors or taken from sources that enable free distribution of images. The publisher thanks all copyright owners for allowing the reproduction of their images.
1. François Spoerry, Port Grimaud, 1963–2009. Zcela nové město v mediteránním stylu vyrostlo na místě bažin nedaleko Saint-Tropez podle projektu architekta-vizionáře. A completely new city in Mediterranean style built on the site of a former marshland near Saint-Tropez according to the design by the visionary architect.
Editorial Note / 9
Předmluva Cíle knihy, metodika, otázky, pojmy – Nový výzkum, multidisciplinarita, význam internetu – Tradicionalistická architektura jako architektura se strukturálním řádem – Modernistická architektura jako architektura bez strukturálního řádu – Shrnutí obsahu
Tato kniha o tradicionalismu je dítkem internetového věku. Stalo se to, tuším, někdy v roce 2003: chystal jsem – jako historik umění – přednášku o staré architektuře a do webového vyhledávače obrázků zadal heslo Classicism. Mezi nalezenými fotografiemi se objevila nízká budova s pěkně profilovanými detaily v korintském stylu, která měla v kladí vstupního portálu vepsán letopočet 1986. To mě dost zaskočilo. Další kliknutí mě přesměrovalo na stránky britského architekta Quinlana Terryho, o němž jsem do té doby měl jen velmi matné povědomí. Zjistil jsem, že jde o Howard Building, součást Downing College v Cambridge [obr. 3]. V tom období jsem se zabýval architekturou renesančního revivalu a různými motivy, které vedly lidi v 19. století k tomu, že své stavby oblékali raději do renesančního kabátu než třeba do gotického. Český a obecně středoevropský materiál hodně sváděl hledat v těchto motivech politické pozadí: italská renesance jako styl liberálů, česká renesance jako styl českých nacionalistů, gotika jako styl klerikálů a podobně. Tento způsob výkladu přejal mnoho z obecné atmosféry oživení politického ruchu po roce 1989. Současně se opíral o metodiku tzv. nových dějin umění, jež
v určitých polohách, v postkomunistickém světě věrohodně znějících, nabádaly spatřovat ve formálních atributech tvorby prostředky k manifestaci autority objednavatele, kterým byl myšlen prioritně objednavatel kolektivní (strana, třída, církev) a časově omezený. Dvě komplikace se nicméně takovému vysvětlení stylové volby stavěly do cesty. První spočívala v tom, že zachované dobové texty, nejen české, nabízely málo zdůvodnění, jež by se dala zobecnit. Často si protiřečily: stylově totožný výsledek byl jednou obhájen konzervativním, podruhé progresivním programem. Druhá potíž, závažnější, vyplývala z každodenní zkušenosti: lidé, kteří si staví nebo zařizují dům, se v drtivé většině případů řídí vlastním vkusem a lokálními zvyklostmi a není důvod nevěřit, že tomu tak bylo i v minulosti. Jiné motivy mohou v individuálních případech získat na závažnosti (například když jste vládce velké říše, stavitel chrámu nového náboženství nebo sociální inženýr), obvykle ovšem zůstávají podružnými. Obklopí se snad někdo dobrovolně formami, jež by se mu nelíbily? Přes dva tisíce let staví lidé budovy s klasickými proporcemi a korintskými sloupy – co tedy mají všichni
2. Cheb, pohled od hradu ke kostelu sv. Mikuláše. Starobylé centrum západočeského města bylo v padesátých a šedesátých letech 20. století plošně obnoveno podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Některé bloky historických domů nahradily zelené plochy nebo tradicionalistické novostavby (na snímku). V letech 2007–2008 byly obnoveny helmice kostelních věží, zničené v roce 1945. Cheb, view from the castle toward the Church of St. Nicolas. In the 1950s and the 1960s, the old core of this West-Bohemian town was fully renovated by the State Institute for Reconstruction of Historical Towns and Buildings. Green spaces or new buildings in traditional style replaced some of the blocks of historical buildings (in the photograph). The helm roofs of the church towers destroyed in 1945 were reconstructed in 2007–2008.
Předmluva / 11
3. Quinlan Terry, Howard Building, Downing College, Cambridge, 1986–1989. Klasické umění v průběhu staletí – Terryho novostavba z konce 20. století (na snímku vpravo) navazuje na stavby z první poloviny 20. století (vlevo, architekt Herbert Baker) a z první poloviny 19. století (uprostřed, architekt William Wilkins). Classical art over the course of the centuries – Terry’s late twentieth-century building (in the photograph on the right) draws on buildings from the first half of the 20th century (on the left, architect H. Baker) and the first half of the 19th century (in the middle, architect W. Wilkins).
společného? Nikoli náboženství, nikoli politickou orientaci, zaměstnání ani majetkové poměry: co spojuje antického vyznavače bohyně Artemis, otrokáře a bojovníka, s vlasteneckým gentlemanem z 19. století anebo se současným profesorem či profesorkou z Cambridge? Mají společnou představu o kráse nebo, méně pateticky řečeno, o tom, co ladí. Co ladí, má styl. Výtvory, které ladí hodně, bývají v posledních staletích zařazovány mezi umění. Panuje představa, že umění od neumění (anebo lepší umění od méně zdařilého umění) rozliší ten, kdo má vytříbený vkus. Dějiny umění tedy potřebují v první řadě vědět, jak funguje vkus. Problém nespočívá jen v tom, že neexistuje odpověď. Ukázalo se totiž, že historikové umění, jejichž texty jsem měl možnost číst, nebyli dokonce zvyklí klást si otázky podobné výše uvedeným. Objev Terryho budovy z roku 1986 přispěl k tomu, že mé tehdejší bádání, omezené časově na takřečené období historismu, skončilo s mnoha otazníky. O něco později mne nové zaměstnání přimělo zabývat se architekturou 20. století a současnou architekturou. Rozhodl jsem se na historismus v architektuře posledních dekád podívat podrobněji. Za hranicemi někdejší monarchie a za obzorem modernismu se objevila pozoruhodná, pestrobarevná a nečekaně plodná úroda klasických, gotických či vernakulárních květů, ba celých nových sídel s tradičním vzhledem. Existují k ní doma paralely? A proč se o ní tak málo píše? V roce 2007 jsem požádal Grantovou agenturu ČR o pod poru výzkumu daného tématu. Žádost byla přijata. Hlavním výsledkem projektu je tato kniha. Grant mi umožnil podívat se do míst, odkud vžitý pohled na dějiny architektury 20. a 21. sto letí jako na dějiny moderní architektury působí mnohem méně
12 / Předmluva
přesvědčivě než z české kotliny. Avšak ještě překvapivější bylo zjištění, že existuje cosi jako paralelní diskuse o umění, která je spojena s výkladem artefaktů tradičního vzhledu a která se nevyhýbá otázkám po podstatě vkusu a krásy, nýbrž na tom staví. Četba, k níž jsem se díky grantu dostal, odhalila dynamiku této debaty a její zakotvení v mezioborovém výzkumu, jenž každým rokem prohlubuje pochopení toho, co setrvačnost velí nazývat uměním architektury. Spojil jsem se s hlavním současným protagonistou tohoto výzkumu, Američanem Nikosem Salingarosem. Díky nehistorickému východisku v exaktních vědách působí Salingarosovy výstupy přesněji, přesvědčivěji a v neposlední řadě srozumitelněji než formulace vyslovené teoretizujícími historiky umění. Ti se mohou přiučit, zároveň však nabídnout to, co dobře umí: totiž uchopení fenoménu historicky. Pokusil jsem se tedy vybudovat dějiny jistého architektonického tématu na základech Salingarosovy teorie. Netvrdím, že je dokonalá nebo jediná možná; vybral jsem ji jako momentálně nejvhodnější nástroj k výkladu zvoleného jevu. Coby historika mě přirozeně také zajímala její geneze. Odhalilo se, že podobně uvažující badatelé sdíleli také Salingarosův vkus, zatímco badatelé, kteří v novodobé architektuře tradičních tvarů viděli jen nečasový relikt nebo kýč, stavěli na úplně jiných teoriích. To zní banálně; ve skutečnosti jde, jak věřím, o zjištění podstatné pro sebereflexi protagonistů uměleckohistorického oboru a pro to, jak by na jejich výkony mělo pohlížet publikum. Projekt, který měl mapovat zdánlivě okrajový jev současné architektonické scény, se proměnil v cestu za pochopením toho, jak lidé uvažují o architektuře a jak se jejich preferované formální styly spojují s určitými myšlenkovými schématy nebo, chcete-li, mentálními styly. Záběr se musel rozšířit a metoda výkladu prohloubit. Kniha nutně musela ztloustnout. O čem tedy je a pro koho je určena? Nejprve k tomu druhému: zajímavé informace a podněty tu, věřím, nalezne každý architekt, historik, teoretik a kritik architektury nebo historik, teoretik a kritik umění obecně, dále památkář a vůbec kdokoli, koho zajímá architektura. Počítá se nicméně s určitou předběžnou průpravou: že bude čtenář zhruba obeznámen s tzv. dějinami moderní architektury, že ví, kdo byli a co hlavního přinesli například Antoni Gaudí, Le Corbusier, Mies van der Rohe, Jan Kotěra nebo kdo je Frank Gehry. Počítá se také s tím, že si čtenář vybaví jisté obvyklé formy, když se řekne klasicismus, secese, vernakulár, funkcionalismus nebo dekonstrukce [obr. 4, 5]. S takovými jmény a vžitými slohovými pojmy se v textu pracuje automaticky a nevysvětlují se. Na pár místech se objevují také termíny z jiných disciplín, například zrcadlové neurony. Ani v takových případech nepřipojuji definice; přerušovaly by výklad, a komu by chyběly, nalezne dnes dobré prameny bez obtíží. Nyní k tomu, co se v knize nachází. Jde o dějiny architektury tradičních – nemodernistických – forem ve 20. a 21. století, první v českém jazyce a jedny z prvních vůbec. Jedna dlouhá část je věnována světové situaci, druhá české, předeslány jsou dvě kratší teoretické části a závěr tvoří srovnávací případová studie dvou konkrétních projektů z posledních let. Každá část se člení na kapitoly, jež jsou pro přehlednost očíslovány
a opatřeny heslovitou anotací. Žánrově se prolínají estetické rozbory staveb, medailony osobností, které významně zasáhly do debaty o architektuře, souhrny a kritické rozbory jejich tezí, vyprávění o událostech a zobecňující teoretické pasáže. S látkou se zacházelo výběrově; psal jsem o tom, co pokládám za podstatné. Zahraniční materiál je ale, po pravdě, až na několik výjimek prezentován nespravedlivě západo(evropo)centricky. Omluvou budiž fakt, že se tím zohledňuje přináležitost českého prostředí do této kulturní sféry, a také skutečnost, že jsem se snažil psát o stavbách, které jsem viděl, a o textech, které jsem četl, což má svá technická omezení. Hodně se zdůrazňují paralely mezi vnímáním nové a staré architektury, mezi tvořením a dějepisem. Některá zjištění budou působit objevně, jinde se opakují známé skutečnosti – důvodem je syntetický charakter práce, která by měla být k užitku českému i zahraničnímu uživateli. Mnoho teoretických i uměleckohistorických zdrojů, odkud přebírám citáty a informace, pochází z poslední doby. V roce 2003, kdy jsem narazil na obrázek Howard Building od Quinlana Terryho, by předkládaná kniha nemohla vzniknout a je otázkou, jak by vypadala, kdyby vyšla o dekádu později. Některá dílčí témata by asi dostala více prostoru. Například německojazyčná rozprava o architektuře v meziválečném Československu, u níž se dá čekat výrazně prohloubenější poznání. Třeba by se však proměnila i výstavba celku. Tam, kde se dějepis umění napojí na základnu z tvrdých věd, bude nutně muset přijmout také jejich svižné inovační tempo. Podle mého názoru to není na škodu. Koneckonců jde o umění v našem nebo vašem životě, ne o historiky umění a jejich spisování, které, až poslouží, má být nahrazeno lepším. V titulu knihy se objevují výrazy krása a tradicionalismus. Oba mají v běžné mluvě zaužívaný význam, jenž se v knize v zásadě nemění. Zpřesňuje se – zvědečťuje – ovšem na základě poznatků geometrie a vědy o mozku. Téměř každý dospělý divák, bez ohledu na školení, zpravidla cítí kontrast mezi tzv. tradiční architekturou a tzv. architekturou moderní, zatímco
4. Vernakulár: hrázděné domy ve čtvrti koželuhů, Štrasburk, 16.–17. století. Vernacular: half-timbered houses in the tanners’ district, Strasbourg, 16th – 17th centuries.
sousedství budov ve dvou různých tradičních stylech (například barokního paláce vedle gotického kostela) v něm pocit kontrastu nebo nesouladu nevyvolá. Tento psychologicko-estetický efekt se vysvětluje pomocí nového Salingarosova geometrického pojmu „strukturální řád“. V knize se pak tradiční architekturou rozumí architektura členěná podle zásad strukturálního řádu, modernistickou architekturou architektura se slabým strukturálním řádem nebo bez něj, tradicionalismem v architektuře snaha o vyjádření strukturálního řádu v architektuře za souběžné existence modernismu, který se naopak o takové vyjádření nesnaží, ani vědomě ani intuitivně. Podrobně to objasňuje druhá část, jež má proto stěžejní význam pro porozumění metodice knihy. Čtenář by ji neměl přeskakovat, i když, obávám se, ho k tomu bude pokušení ponoukat. Jako tradicionalistický a modernistický se označují také uměleckohistorické koncepty ve prospěch prvního či druhého způsobu tvoření (o tom průběžně v celé knize, hlavně v části první a páté). Za leitmotiv tradicionalismu pokládám zápas za krásnější svět – proto je název knihy takový, jaký je. * Vzhledem k tomu, jak je následující text dlouhý, považu ji za účelné poskytnout na tomto místě stručný přehled toho, co obsahuje. Zdůrazňuji, že jde o nástin, respektive shrnutí: podrobnější argumentaci nutno hledat až v příslušných odstavcích jednotlivých kapitol. První část chce čtenáři objasnit pozici historika umění/architektury. Upozorňuje, že dějepis umění byl prakticky od počátku spojen s problémy aktuálního dobového umění. Odkazy na historii měly posílit společenskou prestiž umělců a také vyřadit ze soutěže styly konkurující klasice (třeba gotiku v 16. století v podání Giorgia Vasariho). Čekalo se, že historik se stane arbitrem kvality umění. Od 19. století však vládne nejistota ohledně jejího kritéria. Je jím krása? Jedna skupina
5. Dekonstrukce: Zaha Hadid, dopravní terminál Hoenheim-Nord, Štrasburk, 1998–2001. Deconstruction: Z. Hadid, Hoenheim-Nord Terminus and Car Park, Strasbourg, 1998–2001.
Předmluva / 13
6. Řím, Piazza del Quirinale. Klasické umění v průběhu staletí – vlevo palác Quirinale (rezidence papežů a následně prezidentů, architekt Domenico Fontana a další, 1583–1900), uprostřed fontána Dioskurů (sestavená z antických skulptur, architekt Raffaele Stern, 1818), vpravo palác Consulta (sídlo justice, Ferdinando Fuga, 1732–1735). Rome, Piazza del Quirinale. Classical art over the course of the centuries – on the left: Palazzo Quirinale (papal residence and later on, presidents’, architect D. Fontana and others, 1583–1900); in the middle: Fontana dei Dioscuri (assembled from classical Greek and Roman sculptures, architect R. Stern, 1818); on the right: Palazzo Consulta (the court of justice, F. Fuga, 1732–1735).
badatelů, důvěřující estetice, psychologii a přírodním vědám, tvrdila, že ano. Druhá, kladoucí důraz na historiografickou práci, volala po nalezení jiného, méně subjektivního měřítka a po oddělení od přírodních věd. Podobně se v druhé polovině 19. století rozhodovali též architekti, hledající východisko z tzv. slohových válek. Už tenkrát mezi osobní preferencí určitého tvarosloví a způsobem jeho uměleckohistorické interpretace fungovala nenáhodná vazba. První řešení, vyzdvihující krásu, hájila tzv. teorie vcítění. Analyzuji texty dvou badatelů, kteří na vcítění postavili teorii architektury, Heinricha Wölfflina (Prolegomena zu einer Psychologie der Architektur, 1886) a Geoffreyho Scotta (The Architecture of Humanism, 1914). Oba měli nejraději klasické umění a oba vykládali zalíbení pomocí odkazů na tělesné pochody a primárně biologickou podstatu estetického prožitku [obr. 6]. Podle obou tělo reaguje na prostorový zážitek (dýcháním, grimasami, pocitem úzkosti, bolesti nebo pohody) a rozum se s touto interakcí vyrovnává prostřednictvím „vcítění“. Skrze vcítění se pro nás stává vnější svět srozumitelným: pudově oduševňujeme každou věc, a připodobňujeme ji tak své bytosti. Vkus, biologicky podmíněné potěšení z tvarů, vyplývá z interakce lidského těla a vnějších činitelů, v případě architektury architektonických prostředků. Pro Scotta byl vkus jediným legitimním měřítkem hodnocení architektury, ostatní měl za falešná. Obdobná kombinatorika estetické volby, teoretických pojmů a metodické matrice (tradicionalistické preference, prostor, tělo, řád, vcítění) se shledává u dalších dobových protagonistů rozpravy o architektuře.
14 / Předmluva
Na příkladu příslušníků vídeňské školy dějin umění z téhož období (přelom 19. a 20. století) se ukazuje, že druhý, protikladný přístup, usilující o vytěsnění teorie vcítění, jakož obecně o vytěsnění estetizujících a biologizujících konceptů z dějepisu umění, souvisí se snahou obhájit a propagovat modernistické umění, kde se s estetickými pojmy jako krása nebo vkus pracuje obtížně. Badatelé, kteří avantgardu akcep tovali jako součást umění, převedli percepci forem z individuálního a biologicky založeného fenoménu na záležitost doby a konvence. Teorie vcítění se stává znovu populární od devadesátých let 20. století. Navazují na ni uměleckohistorické přístupy tzv. neuroarthistory a world art studies. Zapadá to do úsilí o sjednocení poznání v hierarchické vědecké struktuře, vyrůstající ze základny přírodních věd. Protagonisté těchto tendencí z řad historiků umění jsou opět milovníky klasiky. Uzavírá se, že stylová preference a způsob prožívání kontaktu s uměleckým dílem u historika / teoretika / kritika umění nejsou odděleny od jeho preferované odborné metodologie, což nejčastěji nebývá ani reflektováno ani přiznáno. Na obojí lze nazírat jako na projev specifické konfigurace autorova mozku a těla a jeho úsilí o rovnovážnou interakci se světem. Jelikož je vkus primárně založen biologicky, nelze ani zabránit jeho promítnutí do uměleckohistorické práce ani naprosto dekonstruovat nalezené kombinace mentálních vzorců, jen zčásti vědomých. Jejich precizní analýza a racionální rekonstrukce však prohloubí naše poznání toho, jak funguje umění v lidském životě, či obecněji, jak a proč člověk přetváří své životní prostředí. Druhá část pojednává o teorii architektury Nikose Salingarose, původně matematika a fyzika. Shrnuje její podstatné rysy, výhody a rezervy a vysvětluje základní pojmy, s nimiž se bude následně v knize pracovat. Architekturou se rozumí veškeré umělé útvary, vyznačující místo vhodné pro očekávané soukromé nebo sdílené aktivity. Za neobhajitelné se pokládají strategie vylučování, omezující tuto množinu na základě svévolného stylového výběru. Připomíná se Salingarosovo vědecké dílo a zvláštní pozornost se věnuje obsahu knihy A Theory of Architecture (2006). Salingaros vychází z přesvědčení, že architektura se může stát disciplínou, založenou na experimentálně verifikovatelných principech. Stavba má být maximálně emocionálně a fyziologicky výživná. Proto je třeba zjistit, co mají společného objekty z různých epoch a kultur, pokládané shodně za krásné, a proč na druhou stranu vznikají budovy nepříjemné. Fyzika a biologie poučují, že ve světě se na všech úrovních (od mikročástic po makrosystémy) prokazuje existence „strukturálního řádu“. Tento řád závisí na lidském vnímání a rozumí se jím dělení celku podle tří zákonů: řádu malého měřítka, řádu velkého měřítka a přirozené hierarchie měřítek. Tradiční stavby všech stylů obvykle dodržují všechny tři zákony. Hodnocení vyplývá z emocionální odezvy: oceňujeme propojení strukturálního řádu s námi a s přírodou – za krásnou nebo přirozenou se pokládá budova, kde se strukturální řád uplatňuje výrazně ve všech třech zmíněných úrovních, bez ohledu na styl. V modernistických stavbách bývá strukturální řád redukován nebo popřen, a to trojím způso-
bem: zrušením malého měřítka (odstraněním ornamentál- „jazyka vzorců“ a „jazyka forem“. První značí sadu adaptivních vzorců, kombinujících geometrické předpisy se sociální praxí, ního členění), velkým skokem mezi měřítky nebo zrušením druhý sadu forem a způsobů jejich spojení, tedy styl v užším přehledného rozlišení měřítek. Vnímání strukturálního řádu slova smyslu. je mozku vlastní a vyplývá z potřeby organizovat informace V další kapitole se připomíná dílo Christophera Ale(zabránit informačnímu chaosu) a z potřeby propojení se svě- xandera, matematika a architekta, z nějž Salingaros vychází. tem a nalézání významu v něm (nebýt izolován). Strukturální Má dva vrcholy, knihu A Pattern Language (1977) a tetralořád se projevuje ve všech komplexních soustavách, například gii The Nature of Order (2002–2005). První titul pojednává v přírodních ekosystémech. Jednotlivé články se pokaždé navzájem přizpůsobují, podporují a vylaďují k harmonické- o vzorcích pro města, budovy a konstrukce, druhý o „životu“, mu souznění – hovoříme o hierarchické kooperaci a organi- „centrech“ a o „transformacích zachovávajících strukturu“. Žizované komplexitě [obr. 7]. Teorie informace, věda o mozku, vot podle Alexandera není jen vlastností organismů schopenvironmentální psychologie a neuroestetika dokazují, že lid- ných reprodukce. Projevuje se v procesu postupného dělení a slučování, jehož výsledkem jsou pole organizované síly – skému kognitivnímu aparátu, vitalitě a výkonnosti prospívá centra. Vzhled živých struktur podle autora charakterizuje ornament, barvy a fraktální členění s jasným ohraničením patnáct vlastností (např. lokální symetrie, dobrý tvar, silná článků a měřítek. Harmonické prostředí, tedy takové, které centra, okraje). S rostoucí hustotou center a jejich vzájemje sjednoceno strukturálním řádem, napodobuje strukturu nou kooperací („celkovost“) roste intenzita života a současně, inteligentní mysli – Salingaros hovoří o „intelligence-based u vnímajícího, pocit krásy. Přirozený řád světa je dynamický architecture“. Geometrickým fundamentalismem potom označuje prosazování architektury holých těles bez fraktál- a konzervativní zároveň: centra mají tendenci se množit a naního členění (geometrická abstrakce, minimalismus, dekon- vzájem posilovat v účinku, systém se zbavuje chyb a uchovává maximum pozitivního. Takovým centrem je i lidská bytost. strukce). Pomůckou pro projektování má být rozlišení dvou jazyků architektury, jež společně utvářejí „adaptivní design“: Estetické hodnocení jevů v přírodě nebo v architektuře podle
7. Harmonie a hierarchická kooperace: Edinburgh – tráva, stromy, gotická, klasická a vernakulární architektura, kopce a oblaka v perfektní estetické souhře. Harmony and hierarchical cooperation: Edinburgh – Gothic, classical and vernacular architecture in perfect accordance with the grass, trees, hills and clouds.
Předmluva / 15
8. Biofilní architektura: dvůr bekyní, Bruggy, zástavba převážně z 16.–18. století v tradičním místním stylu okolo louky s narcisy a stromy. Biophilic architecture: Beguine’s House in Bruges, buildings, mostly from the 16th – 18th centuries in the traditional local style, surrounded by mead ows overgrown with daffodils and trees.
Alexandera závisí na tom, do jaké míry zrcadlí (v ideálním případě zdravé) lidské já. Podobně vykládali estetickou kritiku teoretikové vcítění, evolucionisté, tvaroví psychologové nebo významní historikové a teoretikové umění Ernst Gombrich a Rudolf Arnheim. Zkoumá se hypotéza o „biofilii“, podle níž jsou lidské bytosti geneticky predisponovány k preferenci struktur společných všem živým organismům. Biofilní architektura má terapeutické dopady oproti monotónnímu nebo chaotickému prostředí, jež spouští stresovou reakci, podvazuje rozvoj inteligence, zhoršuje imunitu a prodlužuje hojivé procesy po zranění. Tradiční architektura zásadám biofilie odpovídá, a proto se obvykle líbí [obr. 8]. Následně se probírá potenciál popsané teorie a její věrohodnost. Neurobiologický a matematický výklad přitažlivosti tradičních staveb představuje zásadní výzvu pro projektanty a kritiky architektury, pro památkovou péči a péči o životní prostředí. Jak tvarovat nové, aby ladilo se starým? Metodou má být „algoritmické udržitelné navrhování“, v postupných krocích, vylučujících předvídatelné nedostatky. Salingarosova teorie architektury, respektive revidovaná teorie vcítění, splňuje nároky kladené na vědeckou teorii, na rozdíl od konkurenčních konstruktů, jež nelze zabudovat do hierarchické struktury poznání světa, sdílené ostatními disciplínami. Mezi těmito alternativami zaujímá čelné místo tzv. dekonstrukce, zdůrazňující právo na disharmonii (v architektuře i ve světě obecně). Existenci takových preferencí by mohla teorie vcítění také objasnit, jelikož se nemusí vázat jen na tradicionalistický vkus. Krása, splňující modernistická (dekonstruktivistická) kritéria, je rovněž výsledkem individuálního úsilí o harmonii já a ne-já na základě interakce genetického hardwaru, získané zkušenosti a vnější situace. Jestliže se za krásné pokládá to, co rezonuje s osobním ideálem bezproblémového fungování těla, a hraje-li mezi těmito procesy rytmus a tempo dýchání a přemísťování významnou úlohu, pak nutně zůstávají jemné finesy tradiční architektury automobilistům a stresem sužovaným moderním
16 / Předmluva
lidem nepřístupné. Naopak v detailu úsporná, zatímco v objemu velkolepá forma abstraktně geometrických, minimalistických nebo dekonstruktivistických staveb jako by měla zapůsobit na diváka, jemuž technologie dopřává percepci z přirozeně nedostupných pozic nebo v přirozeně nedosažitelné rychlosti (eskalátor, výtah, letadlo). Navíc objem vizuálních informací, které dokáže lidský mozek zpracovat, není neomezený. Poněvadž je vnímání stále více vytíženo množstvím alternativních manifestací organizované komplexity, například v široké nabídce spotřebního zboží nebo ve virtuální realitě, možná se mozek preferováním primitivismu v architektuře brání před přehřátím. Podle architekta Léona Kriera problém nespočívá v nové kráse geometrického fundamentalismu jako takové, nýbrž v tom, že její protagonisté často nejsou ochotni, či spíš schopni integrovat ji nenásilně do souvislé struktury podoby světa – stejně jako to neumí se svou rétorikou v rámci rozpravy o světě. Snad právě zvládnutí dovednosti vytvářet soudržné a harmonické celky, fyzické i mentální, znamená překročení hranice, za níž se lidská aktivita stává uměním a architektura kvalitní architekturou nebo mínění o architektuře součástí její (vědecké) teorie. Třetí část přechází k historickému výkladu. Navrhují se a zdůvodňují dějiny novější architektury jako dějiny redukce strukturálního řádu a dějiny tradicionalistické architektury jako dějiny vzdoru vůči této redukci. Kdy a proč začala být architektura harmonická, není jasné: nelze, přinejmenším v raných fázích a u primitivních typů kultur, zaměňovat řád vytvořený díky vcítění s vědomou snahou napodobit řád přírody. Sklon ke geometrické abstrakci se nicméně až do 19. století projevoval zřídka, u hrobek, opevnění, rezidencí vladařů nebo sídel mocenských úřadů, a to zejména tehdy, když měla být akcentována silová pozice. Měřítko kultovních staveb humanizovali antičtí Řekové. Na příkladu Dóžecího paláce v Benátkách a paláce Karla V. v Alhambře se dokládá, jak se při dobré vůli dařilo dominantní kvádrové objemy začlenit do tradičně strukturovaných kontextů. Dále se analyzují změny v architektuře od sklonku 18. století, vedoucí k úpadku smyslu pro celek a ke zrychlenému vytrácení strukturálního řádu z běžného stavění. K těmto negativně chápaným změnám se počítá profesionalizace vzdělávání a nárůst nedůvěry mezi odborníky a laiky, typizace a industrializace výstavby, politizace a trivializace debaty, estetický extremismus (krabicovitost vs. pitoresknost), zvýraznění bariér mezi veřejným a soukromým prostorem v důsledku změn v komunitním životě, zavádění horizontálně rozloženého bloku, který narušil zažité způsoby vnímání a rytmus a tempo pohybu po městě. Naopak raná výstavba věžových domů nebo vizualizace nových materiálů se nepokládají za protivy tradičně cítěné harmonie. Následující kapitoly informují chronologicky o významných epizodách tradicionalismu v novější světové architektuře. Začíná se světovou výstavou v Chicagu 1893, kdy v USA triumfovala architektura Beaux-Arts. Rozebírá se styl americké renesance (architekt Richard Morris Hunt, spisovatelka a specialistka na kulturu bydlení Edith Whartonová ad.) a urbanistické hnutí City Beautiful, zacílené na komplexní estetizaci
velkoměst. Zavádí se pojem tradicionalistická reforma a zdůrazňuje se její demokratický charakter. Následně se pozornost přesouvá do Evropy přelomu 19. a 20. století. Připomínají se paralely s děním v Americe: stavby protagonistů americké renesance na starém kontinentu, analogie k hnutí za krásné město (Vídeň, Štrasburk), první mrakodrapy. Specificky evropský přínos pro záchranu strukturálního řádu znamenal výzkum a rehabilitace městského jazyka vzorců. Zdůrazňuje se úloha Camilla Sitteho a jeho knihy Stavba měst podle uměleckých zásad (1889), jakož i význam jeho učitele Rudolfa Eitelbergera. Ze Sitteho vychází koncepce tzv. reformovaného městského bloku, kde se malebná modelace hmot pokouší esteticky uplatnit bez opory v ornamentu. Sitteovské ideje pomohly také organizovat zahradní města, jež jinak směřovala k dezurbanizaci. Se syntézou sitteovské reformy, ideje zahradního města a City Beautiful přišli Werner Hegemann a Elbert Peets v knize Americký Vitruvius (1922). Zde se kontextuální navrhování prohlašuje za vrcholné umění – „civic art“ [obr. 9]. Dále se zkoumají přechodné stylové fenomény – secese a „Nová tradice“. Nové chápání krásy se v secesi projevilo kon-
ceptem stavby jako zvětšené napodobeniny přírodního útvaru či ideálního geometrického modelu anebo koláže takových napodobenin (Antoni Gaudí). Vede se linie od Gaudího po současné architekty Franka Gehryho a Santiaga Calatravu a na ní se demonstruje vzdalování tohoto konceptu od strukturálního řádu. „Nová tradice“ (pojem historika architektury Hen ryho-Russella Hitchcocka) zase zkoušela, nakolik se klasická struktura může obejít bez řádu drobného měřítka. Na základě toho se vymezuje od Beaux-Arts. Probírá se život a dílo Paula Schultze-Naumburga (Kulturarbeiten, 1901–1917), ekologicky argumentujícího průkopníka německého Heimatstilu a hnutí za ochranu domoviny (Heimatschutz), kterou se mínilo životní prostředí jako celek. Jeho pojetí estetické reformy se dává do protikladu s permanentní revolucí avantgardy i s oficiální, purizovanou architekturou nacistického režimu a italského fašismu. Vyvrací se klišé o spojení tradicionalismu s politickou reakcí. Charakterizuje se tvarosloví meziválečného svlečeného klasicismu a poválečného moderního klasicismu. Důsledný tradicionalismus v první polovině 20. století rozmanitě kombinoval Beaux-Arts, vernakulár a podněty
9. Civic art: Florencie – město několik století systematicky zvelebované jako souborné umělecké dílo. Pohled přes most Santa Trinita (Bartolomeo Ammannati, 1567–1570, zničen v roce 1944 a rekonstruován v letech 1952–1958) k Palazzo Vecchio (s věží, Arnolfo di Cambio, 1299–1314). Civic art: Florence – the city that has been systematically cultivated as a total work of art. View across the Santa Trinita Bridge (B. Ammannati, 1567–1570, destroyed in 1944 and reconstructed in 1952–1958) toward Palazzo Vecchio (with the tower, Arnolfo di Cambio, 1299–1314).
Předmluva / 17
10. Giovan Battista Trotta, obytné domy na Piazza Eurosia, zahradní město Garbatella, Řím, 1930. Garbatella, podle konceptu architekta Gustava Giovannoniho originálně kombinující poučení ze starých měst a vilové zástavby, nabídla vysoký hygienický, sociální a estetický standard bydlení i nízkopříjmovým skupinám obyvatel. G. B. Trotta, residential buildings on Piazza Eurosia, the Garbatella garden city, Rome, 1930. Garbatella (plan by G. Giovannoni) combined in an original way inspiration by old cities and villa architecture and offered a high hygienic, social and aesthetic standard of living to diverse groups of inhabitants including low-income families.
adaptivního modernismu. Architekt Edwin Lutyens dokázal v Londýně, že stavební boom a přibližně dvojnásobné zvýšení hladiny zástavby nemusí při správné práci s měřítkem vést ani k narušení harmonie celku ani k potlačení tradičních tvarových a významových dominant panoramatu. Ve Španělsku zase nejlépe rozpracovali americká témata kontextuálního mrakodrapu a main street s věžáky, zde Gran Vía (Antonio Palacios). Španělsko vyniká též pestrostí regionálních stylů a jejich osobitých inovací (Josep Puig i Cadafalch, baskický revival), vedle herrerovského stylu, reprezentujícího stát za vlády Francisca Franca. Originálním klasicistou byl též Slovinec Josip Plečnik. Ve svébytné centrum tradicionalistické architektury se v první třetině 20. století proměnil Řím. Reformní úlohu, kterou v Německu sehrál Heimatstil, zde zastalo barocchetto romano, styl odvozený z obyčejných staveb 17. a 18. století, tedy římského vernakuláru. Prosazoval je hlavně Gustavo Giovan noni, významný též jako reformátor plošné péče o historická města, kde razil metodu tzv. „probírky“ („diradamento“), citlivé modernizace formou opatrného vyladění nedostatků. Pro nové obytné čtvrti doporučoval jinde nevídanou formu kompaktního zahradního města (Garbatella) [obr. 10]. Samostatnou epizodu představuje tradicionalismus v architektuře SSSR, obhajovaný ideologií socialistického realismu. Zdůrazňuje se jeho kreativita, humánnost, dvojznačnost ve vztahu k ochraně kulturního dědictví a formální podobnost s City Beautiful. Z vůle vůdce Nikity Chruščova se architekti museli vrátit ke geometrické abstrakci. Tradiční tvarosloví bylo zapovězeno, přežily nicméně neblahé praktiky v rozpravě o architektuře: její politizace, strach řečníků a maskující newspeak. Totéž platilo pro sovětské satelity, kde
18 / Předmluva
se do architektury vkládaly lokálně příznačné motivy (Nationale Bautradition v Německé demokratické republice). Po druhé světové válce triumfoval ve světě modernismus. Omezila se výuka dějin architektury na školách architektury, rozmohla se dezurbanizace: předměstí katalogových domků na Západě, paneláková sídliště na Východě. Praktikovalo se funkční zónování výstavby. Připomínají se dílčí kritiky tohoto vývoje, zaměřené buď proti rozkladu urbánních vzorců a odtud vyplývajícím sociálním deprivacím (Jane Jacobsová), nebo proti formální restrikci slovníku (postmoderna). Upozorňuje se, že oproti tradicionalistům postmodernisté nehledají architekturu krásnější, nýbrž významově bohatější, což se nezřídka dostává do rozporu. Vedle toho se ale objevily komplexní kritiky změn od autorů, kteří viděli spojení mezi geometrickým fundamentalismem a rozkladem tradiční sídelní tkáně a hierarchizované prostorové skladby krajiny (Hans Sedlmayr v Německu a Rakousku, Christopher Tunnard v USA). Rehabilitovat Beaux-Arts chtěl Američan Henry Hope Reed (Zlaté město, 1959). Významný impuls pro oživení tradicionalistické scény přinesl také občanský odpor proti demolicím památek. Tradiční styly se postupně vracely na scénu. V roce 1989 začala systematická výuka klasického designu na Notre Dame School of Architecture v Indianě (USA). Rozvíjí se i celoživotní vzdělávání, vznikly podpůrné nadace, muzea a ocenění. Nejvýznamnější je Cena Richarda Driehause za klasickou architekturu, udělovaná od roku 2003. Dokládá se typologická a stylová pestrost současné tradicionalistické architektury v USA (Robert Stern, Allan Greenberg a další). Popisuje se geneze hnutí Nového urbanismu, jeho Charta, Smart Code a princip designových regulativů (Andrés Duany a Elizabeth Plater-Zyberková, Jaquelin Robertson, modelová města Seaside a Celebration na Floridě). Navazuje výklad o tradicionalismu v evropské architektuře po druhé světové válce. Prosadil se při rekonstrukcích významných památkových solitérů a v plošné obnově některých zničených historických měst cestou funkční a estetické probírky (Varšava, Rothenburg, Bologna). Přijetí Benátské charty (1964), zahrnující zásadu „nefalzifikovat dokument“, umožnilo vykládat oficiální metodiku památkové péče jako vstřícnou vůči disharmonickým intervencím v intencích modernistického požadavku vyjádřit ducha doby. Poukazuje se na následky tzv. druhého zničení a na kritiku ideje ducha doby v modernistickém dějepise umění, vyslovenou britským historikem umění Davidem Watkinem (Morality and Architecture, 1977, 2001). Zdůrazňuje se význam aktivit Charlese, prince z Walesu, (od osmdesátých let) pro rozvoj architektury tradicionalistické, komunitní a respektující zásady trvale udržitelného rozvoje. Prochází se originální tradicionalistická produkce ve vybraných evropských zemích po roce 1945: Španělsko, Francie (městečko Port Grimaud od Françoise Spoerryho), východní Německo (panelákový historismus sedmdesátých a osmdesátých let), Rumunsko (klasicistní přestavba Bukurešti za Nicolae Ceauşesca), paralely k Novému urbanismu (iniciativa A Vision of Europe), aktivity v postsocialistických zemích, dílo bratří Krierů a výstavba města Poundbury a Beaux-Arts
(Quinlan Terry, Demetri Porphyrios, Robert Adam) [obr. 11]. Ve třetím světě se modernismu někdy čelilo coby symptomu západního imperialismu (Hassan Fathy). Závěr třetí části se věnuje problematice exotismů v současné architektuře a kulisovité komerční výstavbě, druhé vlně rekonstrukcí památek po roce 1989 (Moskva, Drážďany, Berlín) a fenoménu rekonstrukcí modernistických památek. Čtvrtá část knihy, nejdelší, se zaměřuje na české země. Konstatuje se, že měly velmi dobré podmínky pro rozvoj architektury strukturálního řádu, nebo – nahlíženo z opačné strany – pro to, aby se geometrická abstrakce neprosazovala snadno, vzhledem k relativní absenci monotónních krajinných partií a přelidněných sídel. Na venkovském a maloměstském charakteru země zprvu příliš nezměnila ani industrializace. S náběhy k estetice geometrické abstrakce se obyvatelé českých zemí mohli setkat teprve u státní výstavby za císaře Josefa II., kdy se razila bloková architektura s redukovaným dekorem, motivovaná více ideologicky než poptávkou vkusu. Tzv. kasárenský styl, na rozdíl od západního klasicismu se „skrytým řádem“,
charakterizovala převrácená hierarchie typů a dekoru, kdy nejjednodušší byly veřejné stavby. Do krajiny středoevropského města tím byl vnesen dezorientující prvek, rozkládající tradiční významové vztahy. Staré umění bylo navíc prezentováno jako symbol útlaku. Vrcholný mecenát místo něj neposkytl adekvátní náhradu. Přerušují se tradiční vazby mezi umělci a publikem, školy architektury podporují importované styly. S urbanizací byla v 19. století ničena česká a moravská dřevěná města (Rožnov pod Radhoštěm), jejichž výtvarnou hodnotu Češi podcenili. Naproti tomu obyvatelé hrázděných měst v západní Evropě (Alsasko, Harz) dokázali své vernakulární dědictví skloubit s novými potřebami. Postupně se probírá čtveřice metod, jež nasadili architekti ve prospěch strukturálního řádu na přelomu 19. a 20. století: (1) kontinuita Beaux-Arts, v první řadě klasicismu; (2) převzetí vernakulárního slohu; (3) vytvoření nového slohu, respektujícího geometrii strukturálního řádu; (4) výzkum, odhalení a použití jazyka vzorců sídel předindustriální éry. Tradicionalisté (a) zpravidla ovládali tyto metody všechny a aplikovali je podle úlohy; (b) pokládali takovou praxi za reformní a pokrokovou;
11. Lindsay Suter, Millennium Belvedere, Poundbury, 1999–2006. Město Poundbury, budované od roku 1993 podle návrhu Léona Kriera v jihozápadní Anglii, představuje klíčový výkon soudobého tradicionalismu v Evropě. The town of Poundbury in southwest England, built according to L. Krier’s 1993 masterplan, represents a key achievement of contemporary traditionalism in Europe.
Předmluva / 19
(c) málo na dané téma teoretizovali; (d) netrpěli předsudky vůči žádnému ze slohů s tradiční geometrií, na rozdíl od svých učitelů. Řada z nich prošla secesní epizodou. Zůstali skeptičtí pouze k popírání významu drobného detailu a k přenášení geometrické abstrakce do architektury, stejně jako pochybovali o racionalitě modernistických argumentů (neoplasticismus, purismus, funkcionalismus jako údajné projevy ducha doby). Čeští tradicionalisté méně dbali na mezinárodní kontakty než modernisté, ohlas mělo hlavně dílo Camilla Sitteho. Modernismus byl v českých zemích relativně úspěšnější než jinde, a to z důvodů, které lze zatím vysvětlit jen zčásti. Styl Beaux-Arts ve formě čistého klasicismu se v českých zemích objevoval zřídka. Téměř úplně pak chybí analogie k City Beautiful s jeho seskupováním reprezentativních veřejných budov kolem monumentálních tříd nebo náměstí (výjimku představují celky socialistického realismu). Hlavní město Praha od poloviny 19. století zaznamenává kontinuální úpadek urbanismu, na rozdíl od Brna, kde se prosazuje schéma okružní třídy a plány sitteovců (Leberecht Migge). Také Beaux-Arts se v Brně lépe daří – vyniká architekt Ferdinand Hrach, významný též jako protagonista hnutí za ochranu domoviny. Připomí-
ná se české národní hnutí za ochranu domoviny a Svaz českých spolků okrašlovacích v království českém. Oceňují se vrcholné ukázky měst podle uměleckých zásad (Liebiegovo město v Liberci, Nové Vítkovice, Hradec Králové), jakož i dílčí realizace – ulice a městské části (Karlovy Vary, Sušice, Praha, Plzeň) [obr. 12]. V samostatných medailonech architektů se analyzují originální tradicionalistické jazyky v české architektuře od konce 19. století do druhé světové války. Nejprve reformovaná česká renesance jako syntéza vycházející z městského vernakuláru, české renesance, vladislavské gotiky a folklorismů (Friedrich Ohmann, Jan Vejrych, Kamil Hilbert, Ladislav Skřivánek). Následují žáci Otty Wagnera, kteří revidovali učitelovu nauku a posunuli se směrem k Nové tradici, k vernakuláru (Alfred Castelliz) nebo k novému stylu, kubismu. Teorie kubismu (Pavel Janák) se konfrontuje s praxí, pracující s principy orientální (indické) optiky a sbližující kubistické povrchy se soudobými technikami restaurování obrazů (retuše). Oproti prvotnímu kubismu byl rondokubismus čili národní sloh schematičtější a přístupnější popularizaci. Podrobně se řeší recepce venkovského vernakuláru mezi domácími architekty slovanského původu v první polovině
12. Jakob Schmeissner a další, Liebiegovo město, Liberec, 1906–1929. Polyfunkční čtvrť chytře využívá kopcovitý terén průmyslového severočeského města. J. Schmeissner and others, Liebieg’s Town, Liberec, 1906–1929. The multifunctional neighborhood cleverly uses the hilly terrain of this industrial North-Bohemian city.
20 / Předmluva
20. století. Vyzdvihuje se snaha Dušana Jurkoviče o využití lokálních podnětů v návrzích levných a snadno sestavitelných typových domků. Rozebírá se dočasná sympatie avantgardy k tradičnímu venkovskému obydlí a výstavba nových tradicio nalistických vesnic. Rezervovanost modernistů k lidovému umění podporovala nedůvěra vlivných historiků umění (Antonín Matějček a Zdeněk Wirth). Wirth naopak doporučoval poučení v modelaci malých měst. Jmenují se ukázky uplatnění různých tradicionalistických (domácích i importovaných) jazyků v meziválečné venkovské a maloměstské architektuře. Upozorňuje se na oblibu baroka u zámožných podnikatelů židovského původu (Petschkové v Ústí nad Labem a v Praze) a u židovských architektů, což zpochybňuje dobové opakované tvrzení, že židovský vkus má sklon k preferenci geometrické abstrakce. Následující kapitola se zabývá péčí o městský obraz, nesmělým prosazováním věžových domů (ve formě hranolů, nikoli Beaux-Arts) a ochranářskými občanskými iniciativami. Nejvýznamnější z nich, Klub Za starou Prahu, měl dvě tváře: na jednu stranu bránil tradiční struktury, na druhou stranu lobboval za modernistické experimenty s intervencemi do historických kontextů. Samostatné medailony se věnují památkářům kritizujícím avantgardu, Václavu Wagnerovi s jeho konceptem syntetické památkové péče a Břetislavu Štormovi. Další medailony představují avantgardisty, kteří ve čtyřicátých letech promýšleli sebekritiku hnutí zejména z pozice tzv. regionálního plánování (Josef Karel Říha, Ladislav Žák a Karel Honzík). Zdůrazňuje se myšlenková výjimečnost Ladislava Žáka (kniha Obytná krajina, 1947). Architekt Žák požadoval „pannaturalistický socialismus“ a podobu životního prostředí s dokonalým strukturálním řádem, doplněným nenápadnými funkčními vložkami v geometrické abstrakci. Žák by mohl být pokládán za nejoriginálnějšího českého modernistu i tradicionalistu 20. století zároveň. Text pokračuje poukazem na rozporné momenty domácího socialistického realismu [obr. 13]. Do popředí se staví osobnost architekta Jiřího Krohy. Za jeho mnohomluvnou rétorikou se odhaluje zápas o umělecký charakter architektury proti chruščovovskému obratu a ideologům industrializace a typizace výstavby, kterou pokládal za principiálně neslučitelnou se socialismem. Pozdní Kroha se v šedesátých letech proměňuje v ostrého kritika „nehumanistické“, panelákové architektury. Navazuje rozbor české architektury šedesátých až osmdesátých let a rychlého ústupu strukturálního řádu ze země vinou devastace krajiny, chátrání měst, demolic obcí v pohraničí, v důlních revírech a vojenských újezdech a vinou ničení a rozkrádání zabavených artefaktů po aristokracii a odsunutých Němcích. Konstatuje se neefektivita socialistického hospodaření a výstavby. Stavební podniky naléhaly na kvantitu a typizaci a architekti se snažili potlačovanou kreativitu uvolnit v památkové péči (bodové modernistické novostavby v historických centrech – obchodní domy sítě Prior, kulturní domy). Marxismu v teorii se vzdorovalo heideggerianismem. Ve prospěch strukturálního řádu se formálně zasazovala legislativa padesátých let (zákony na ochranu přírody a pamá-
13. Bronisław Firla a další, obytné bloky, Hlavní třída (původně třída Klementa Gottwalda), Havířov, 1953–1954. Havířov je nejmladší nově založené město v českých zemích. Jeho historické jádro tvoří budovy v hybridním, zčásti tradicionalistickém, zčásti modernistickém pojetí, pro které se ujal název socialistický realismus. B. Firla and others, residential blocks, Main Street (originally Klement Gottwald Street), Havířov, 1953–1954. Havířov is the youngest city in the Czech Republic. Buildings in its historical core were designed in a hybrid, partly traditionalist, partly modernist style, which came to be known as socialist realism.
tek, prohlášení městských památkových rezervací). Oficiálně podporovaný tradicionalismus stalinské etapy se promítl do dočasné podpory kontextuálních plošných obnov některých památkových rezervací (Litoměřice, Slavonice, Cheb). Celkově vázla komunikace odborných památkářů s veřejností; sbližoval hlavně odpor proti politicky protlačovaným demolicím oblíbených památek (nádraží Praha-Těšnov). Zdůrazňuje se význam fenoménu chalupářství jako památkové péče zdola – občané svépomocí zachránili před zánikem tisíce domků, zejména roubených. Profesionální architekti se monotónní produkci snažili oživit hledáním stylových alternativ (Sial), četli texty západních postmodernistů a panelákům čelili tradicio nalistickými kresbami, avšak v reálu se postmoderna příliš neprosadila. Za normalizace se mezi architekty rozmohlo rétorické moralizování. Poslední kapitoly čtvrté části se zabývají situací po pádu socialismu v roce 1989. S kapitalismem se efektivita českého hospodářství zvýšila jen částečně, avšak podoba země se změnila hodně. V devadesátých letech se realizují některé neuskutečněné naděje z dřívějška: prohlašují se vesnické památkové rezervace, městské a vesnické památkové zóny a nové národní parky. Později se vrcholná politická podpora ochranářským aktivitám zmenšuje. Krajinu porcují stavebně předimenzované dopravní tepny (dálnice, železniční koridory), trasované dokonce přes chráněné krajinné oblasti (České středohoří). Sílí dezurbanizace, jak se prosazuje trend zastavovat předměstský terén obytnými satelity, nákupními a zábavními centry a skladišti. Stále se používají matoucí maskující označení (například technologické parky pro výrobní areály). Zastupitelstva dbají na přitažlivý vzhled center sídel, některá historická
Předmluva / 21
14. Jan Tesař – František Šenkyřík, rekonstrukce Porčova mlýna, Býkovice, 2008–2009. Mlýn, obnovený z iniciativy soukromé firmy přibližně do podoby z poloviny 19. století, se stal novým centrem setkávání pro obyvatele obce i magnetem pro turisty. J. Tesař – F. Šenkyřík, reconstruction of the Porč Mill, Býkovice, 2008–2009. A private firm initiated restoration of the mill to its 1850s appearance. It became a new community center for Býkovice inhabitants and a magnet for tourists.
jádra byla kompletně renovována (Kadaň, Svitavy). Do zástavby vstupují katalogové domky ve všech stylových variantách. Architektonická elita, personálně provázaná s předchozím režimem, reaguje na nastalou pluralitu opětovným moralizováním („česká přísnost“) a prosazuje krabicovitou geometrickou abstrakci, dokonce proti dekonstrukci nebo skulpturální avantgardě. V terénu se vedle toho pěstují některé formálně přechodné jazyky – postmoderna, „archetypické domy“ a „nová organická architektura“. Čistě tradicionalistická škola architektury v Česku nevznikla. Do jisté míry ji suplují ateliéry obnovy památek. Do ateliérů urbanistických zase pronikají zásady Nového urbanismu. O domácí vernakulár (a možné využití jeho osvědčených vzorců pro navrhování) se zajímají hlavně architekti a etnografové, historikové umění přitom většinou zůstávají stranou. Státní památkovou péči oslabilo administrativní oddělení od ochrany přírody, jež je lépe legislativně zabezpečena a také lépe chápána a přijímána veřejností. Proti syntetické památkové péči vystoupili někteří vlivní architekti a historikové umění v tzv. sporu architektů a památkářů, když doporučovali modernistické vstupy do tradičních struktur. V historických jádrech neustává tlak na výstavbu nákupních center (City Park Jihlava), novou hrozbou se stal fasádismus (kdy se opraví pouze průčelí budovy a útroby se nahradí novými). Pozitivní trend představuje zvýšená údržba veřejných parků, zpřístupňují se také nové, architektonicky invenční zahrady. Badatelé mapují industriální dědictví, ale v praxi se jeho ochrana prosazuje obtížně, stejně jako ochrana památek modernistické architektury. Vznikají kontroverzní rekonstrukce památek (gotická kaple na brněnském hradě Špilberk), avšak velkých akcí toho druhu je málo. Častěji se obnovují zaniklé zdobné fasády nebo pomníky odstraněné z politických důvodů. Pozornost postupně získáva-
22 / Předmluva
jí architektonická studia, projektující pluralitně v různých stylových jazycích (Marek Štěpán). Důsledný tradicionalismus praktikují architekti zaměření na roubené stavby v regionech s touto tradicí. Výjimečně se objevují exotické a historické styly, populárnější jsou návraty k modernistickým jazykům první republiky (Hradec Králové, Zlín), ojediněle se navazuje na kubismus. Strukturální řád se částečně rehabilituje díky politické podpoře obnovy venkova. V obcích se budují nová centra komunitního života, obvykle spojená s tradičními zvyky a výtvarnými formami (kaple, muzea, skanzeny) [obr. 14]. Za klíčový přínos se pokládá vzrůst občanského zájmu o tradiční hodnoty, a to i v regionech dříve opomíjených (Sudety). Po roce 1989 vznikly desítky sdružení a iniciativ usilujících o kultivaci veřejného prostoru, ochranu památek a krajiny nebo vzdorujících destruktivním záměrům. Zástupci některých z nich vstoupili do politiky, zvláště díky výsledkům komunálních voleb v roce 2010. Závěrečná pátá část je případovou studií, jež mikrosondou do dvou konkrétních kauz doplňuje a zpřesňuje probírané teze. Zároveň zamýšlí ukázat, jak složitou a vzrušující zůstává debata o architektuře na počátku třetího tisíciletí. Na příběhu dvou muzeí – Nového muzea Akropole v Athénách (Bernard Tschumi – Michael Photiadis, 2000–2009) a Středoevropského fora v Olomouci (SEFO, Jan Šépka – Václav Derner, 2009, nerealizováno) ilustruje vztah péče o památky, muzealizace umění a tvorby esteticky hodnotného životního prostředí. Srovnává související odbornou a veřejnou diskusi a analyzuje nejednoznačný vztah instituce muzea umění a jeho architektury k sídelní struktuře, v níž se nachází a která je sama o sobě pokládána za umělecké dílo. Nové muzeum Akropole náleželo k politicky protežovaným projektům několika řeckých vlád. Situováno v těsné blízkosti Akropole, jeho rozměrná a stylově avantgardní architektura měla jednak vyjádřit pokrok a dynamiku řecké společnosti, jednak posloužit jako argument pro návrat soch, v minulosti přemístěných do zahraničních sbírek. Řada archeologů, architektů a laiků kritizovala formu budovy a demolice na pozemku a obávala se o budoucnost zdejšího archeologického naleziště. Zřízení Středoevropského fora v Olomouci jako výstavního a studijního centra pro umění středoevropského regionu po roce 1945 si rovněž dočasně získalo politickou podporu, iniciativu však vyvolali lokální historikové umění. Návrh novostavby, minimalisticky tlumočící dříve asanovanou zástavbu místa, také vzbudil bouřlivou veřejnou debatu. Odpůrcům a zastáncům obou projektů se nepodařilo nalézt společnou řeč a pravděpodobnost, že by se tak mohlo stát, je nepatrná. Obě skupiny pracují s velmi rozdílnou představou o zdařilém architektonickém výkonu, vyplývající z odlišného pojmového a výkladového rámce vnímání světa, z odlišného stylu zpracovávání a vyhodnocování informací. Tradicionalisté a modernisté se tu ukázkově vyhraňují: první nezajímá koncept, pokud nevede k harmonickému výsledku; druzí velebí intelektuální gesto a smělost podniku a posuzování podle fasád pokládají za povrchní a populistické. Jedni žádají elegantně strukturovaný prostor (harmonickou výplň proluky);
druzí přehledně vizualizovaný čas (výraz ducha současnosti). Nestejně je také vnímána úloha profesionální architektonické kritiky: modernistický kritik (často zároveň historik) se pokládá především za vykladače architektova konceptu, kritik nemodernistický se naopak staví do role poučeného návštěvníka s vkusem vytříbeným pomocí historického kánonu. V Athénách i v Olomouci se střetly dvě koncepce muzea: muzea budov (památkové rezervace) a muzea přenosných artefaktů. Obě jsou spojeny s modernistickou teorií zónování: představy, že na jednom místě je možné nebo nutné koncentrovat objekty vybraného typu, zde umění. Novostavba s neadaptivním designem vadí proto, že rozkládá a znejasňuje estetické vazby jednotlivých stavebních součástí historického města, považovaného za kontextuální expozici svého druhu a zároveň za souborné umělecké dílo civic art. Modernistické myšlení takovou představu opustilo, stejně jako modernistické muzejnictví opustilo ideu kontextuálních expozic ve prospěch neutrálního pozadí, aby solitérní exponát lépe vynikl ve jménu pravdivosti. Nicméně, jak se uzavírá, tradiční i modernistické výtvarné umění jsou na tom v jistém ohledu
podobně: také za modernistickým uměním, oceňovaným podle vlastních měřítek, se v moderním světě, jenž by měl být jeho přirozeným domovem, musí vyrazit do muzea. Estetická nouze sbližuje modernistu s tradicionalistou: současný boom novostaveb muzeí i vytyčování všemožných rezervací na jednu stranu motivují snahy o ekonomické profity, na stranu druhou také víra v dobrou věc, poháněná obavou, že skutečné umění se stává stále vzácnějším [obr. 15].
15. Athény, vlevo Akropolis, vpravo Nové muzeum Akropole (Bernard Tschumi – Michael Photiadis, 2000–2009). Muzeum v muzeu? Umění? Jaké, kde a pro koho? Athens, on the left: Acropolis, on the right: the New Acropolis Museum (B. Tschumi – M. Photiadis, 2000–2009). Museum in the museum? Art? What art, where and for whom?
Předmluva / 23
Ediční poznámka Předkládané řádky vznikaly od podzimu 2009 do léta 2011, úpravy či aktualizace proběhly v roce 2012. Pro čtenářovo pohodlí byly do poznámek uloženy jen odkazy na literaturu a originální znění citátů, jež se ve studii objevují v českém (obvykle mém) překladu. Bibliografický údaj se v prvním odkazu uvádí kompletní, v opakovaných odkazech zkráceně. Celý údaj lze dohledat v soupisu literatury na konci knihy. Bibliografie je podrobná, ne však vyčerpávající: je chápána primárně jako soupis použité literatury. Proto též některé knihy, ve stati analyzované coby pramenné, jsou citovány podle pozdějších edic, jež mi byly dostupné, nikoli podle vydání prvního. U internetových odkazů značí datum v hranaté závorce den vyhledání údaje; datum, jež se v hranaté závorce nenachází, udává čas zveřejnění textu. Letopočty u medailonů osobností nebo u staveb se přebírají z renomovaných biografických slovníků a topografií, případně z internetu. Na tyto zdroje se neodkazuje. Rovněž se neuvádějí webové stránky s daty aktivních architektů, občanských sdružení nebo čerstvých projektů, jež lze také pohodlně nalézt přes klíčová slova a vyhledávače. Přesto soudím, že závěrečný seznam literatury poskytne solidní základnu každému zájemci o téma architektonického tradicionalismu. Pravopis ruských jmen rozlišuje, kde je to žádoucí, českou a anglickou formu přepisu z azbuky: v českém textu se uplatňuje česká, v bibliografii a textech v angličtině anglická (například Chruščov a Khrushchev). V rejstříku se uvádějí obě. Jména sídel se v českém textu uvádějí v počeštěném znění, pokud je obvyklé, v anglickém textu v anglickém znění (Řím a Rome, nikoli Roma). Rejstřík eviduje obě verze. Citáty jsou odlišeny kurzívou a vloženy do uvozovek. Názvy publikací jsou vyznačeny kurzívou bez uvozovek. Kurzívou jsou výběrově vysázeny též důležité výrazy nebo méně běžné pojmy. Podle kontextu jsou buď vloženy do uvozovek, nebo nikoli. Tam, kde je vhodné zdůraznit autorství pojmů a nakládá se s nimi jako s citáty, jsou v uvozovkách. Naproti tomu uvozovky chybí, když: (a) zdůrazňuji některá běžná slova, aby si čtenář uvědomil jejich význam (například co ladí v druhém odstavci předmluvy), (b) zavádím (ojediněle) vlastní pojmy (například reformovaná česká renesance ve čtvrté části), (c) p oužívám specifické cizí pojmy přeneseně tam, kde usnadňují porozumění věci (Nová tradice), (d) u výrazů v příslušném kontextu nezáleží na autorství (Heimatstil). Pojmy, které přebírám od Nikose Salingarose a opakuji často, s výjimkou prvního užití kurzívou ani uvozovkami neodlišuji. Typograficky se neodlišují ani běžná slohová označení nebo jiné běžně používané odborné pojmy (secese, Beaux-Arts, mimesis). Žádná část knihy nebyla dosud samostatně publikována. Dílčí výjimky představují část první a část pátá. Část první je doplněnou a podstatně přepracovanou verzí mé studie Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott a krásná klasická architektura, aneb historik umění a jeho vkus, zveřejněné ve sborníku z třetího sjezdu českých historiků umění (Milena Bartlová – Hynek Látal (ed.), Tvarujete si sami? Sborník 3. sjezdu historiků umění, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2011, s. 202–215). Analýza Nového muzea Akropole z páté části byla ve zkrácené podobě otištěna ve Zprávách památkové péče (Nové muzeum Akropole v Athénách a adaptivní design jako recept na novostavby v historickém prostředí, Zprávy památkové péče LXXI, 2011, č. 3, s. 174–179) a v angličtině prezentována na 11. mezinárodní konferenci o dějinách měst, pořádané Evropskou asociací pro dějiny měst (European Association for Urban History) v Praze v srpnu a září 2012.
24 / Ediční poznámka
Poděkování Za náplň knihy přirozeně nesu odpovědnost sám. O její existenci se nicméně zasloužili také ti, kdo mi poskytli čas a klid ke psaní, zapůjčili mi užitečný spis, inspirovali mě kritickým slovem či tvůrčí aktivitou anebo mi pomohli v terénu mezi budovami. Poděkování patří Grantové agentuře České republiky, pracovníkům nakladatelství Barrister & Principal a VUTIUM a poskytovatelům reprodukčních práv k vyobrazením. Za informace, radu, inspiraci nebo podporu nechť přijmou poděkování Ondřej Belšík, Mathias Delrue, Zuzana Dudová, Daniel Gabryš, Dalibor Halátek, Oldřich Hozman, Andrea Jakubcová, Ondřej Jakubec, Jiří Kroupa, Zuzana Kříčková, Michel Leloup, Leon Li, Margarita Manev, Karel Mikeš, Hana Myslivečková, Trui Naeyaert, Jana Nezbedová, Alois Nový, Alan Powers, Filip Řepka, Nikos Salingaros, Thomas Gordon Smith, Franziska Diana Phipps Sternbergová, Šárka Svobodová, Jan Šépka, Robert Šrek, Pavel Štěpánek, Tomáš Vích, Veronika Wolf, Adam Záruba, Martin Zubík a zaměstnanci poutního domu Velehrad v Londýně. Za rejstříky vděčíme Martině Potůčkové, za anglické překlady Haně Logan a za grafickou úpravu Jakubovi Konečnému. Zvláštní poděkování náleží Janu Michlovi, prvnímu – díky Bohu! – čtenáři rukopisu a mistru přesné analýzy pojmů a idejí. Navrhl řadu úprav, upozornil mne na občasné slabiny v argumentaci a na pasáže, kde jsem poněkud zapomněl na čtenáře. Jeho doporučení se promítla především do konečné podoby druhé části. Medaili za trpělivost by zasloužila moje zanedbávaná rodina. Nejen za trpělivost. Má choť Marcela Horáčková je ideální partnerkou do diskuse, korigující a zpřesňující neuspořádané myšlenky, a svým konáním v naší společné domácnosti i mimo ni naplňuje motto knihy za krásnější svět obdivuhodně vitálním obsahem. V Brně-Řečkovicích 5. 1. 2013
Poděkování / 25