Umění, mysl, neuroscientismus a humanitní vědy L K I. Obrovský pokrok ve výzkumu mozku patří nesporně k velkým intelektuálním triumfům současné doby a poprávu učinil z neurověd velmoc mezi vědeckými disciplínami. To je dáno nejen novými možnostmi diagnostiky a terapie širokého spektra poruch a nemocí, ale především skutečností, že objasňováním biochemických a genetických procesů v lidském mozku na molekulární, buněčné a systémové úrovni neurovědy stále více přesahují z oblasti biologie a medicíny do sféry sociálních věd. Jednu z nejvýraznějších poloh současné neurovědy představuje využití technologií zobrazování mozku ke zkoumání kognitivních funkcí. Formálně je tento vývoj viditelný ve vzniku nových oborů (vedle tradiční kognitivní neurovědy kupř. sociální neurověda) a „neuro“ přístupů v takových oblastech jako ekonomika a marketing, právo či etika. Neurovědy se však stále více zabývají i těmi aspekty mysli, jimž přisuzujeme klíčové místo v de�nování lidské podstaty a kultury – tedy oblastí, kterými se tradičně zabývají humanitní vědy, �lozo�e a teologie. V některých oblastech humanitního myšlení je vliv a přínos nových poznatků neurověd nepochybný, což jistě nejvíce platí o �lozo�i, především �lozo�i mysli. Produktivní uvažování o takových otázkách jako vědomí, identita, reprezentace, intence, svobodná vůle apod. se dnes v zásadě nemůže obejít bez integrace a re�exe nových neurovědních poznatků. Dvojitý doktorát – z �lozo�e a neurověd – a pevné ukotvení v obou disciplínách je stále běžnější výbavou �lozofů mysli. Neurovědy se však také stále asertivněji angažují ve sféře umění, tedy ve studiu jevů, považovaných za vrcholné projevy lidské mysli, a zde je jejich přínos mnohem méně zřejmý než v případě �lozo�e. Takový vývoj vyvolává řadu otázek. Představuje rozvoj
42
neurovědního výzkumu a jeho zájem o lidskou mysl jako zdroj kulturních hodnot zásadní výzvu a příležitost pro humanitní obory? Nebo je spíše okrajovou a přechodnou módou, které si humanisté nemusí příliš všímat? Proměňuje (či měl by proměňovat) „neurální obrat“ vztah humanitních oborů k jim tradičně bližším disciplínám – jako je psychologie? Zaznamenejme hned v úvodu, že na rozdíl od mezinárodního prostředí v domácích humanitních a sociálních vědách takové otázky dosud leží stranou zájmu. V tomto eseji se pokusím naznačit možné odpovědi, s ohledem k vymezenému místu však budou samozřejmě limitované a z praktických důvodů zúžené na vztah neurovědy a vizuálního umění. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že tvorba i vnímání umění jsou obecně považovány za jeden z nejkomplexnějších produktů a projevů lidského ducha, problémy aplikace neurovědního poznání na umění mohou sloužit i jako jakýsi lakmusový papírek obecnějších a zásadních otázek o tom, zda neurovědy drží v ruce pomyslný klíč k poznání lidské mysli. II. Jednou z mnoha nových neuro-disciplín,1 které se v posledních dvaceti letech vynořily a u jejichž kolébky stál boom zobrazování mozku, je neuroestetika. Pole její působnosti bývá vymezováno jako studium neurálních základů estetické tvorby a recepce;2 jak však vzápětí uvidíme, v podání některých jejích stoupenců sahají ambice nové disciplíny mnohem dále – k samotnému objasnění podstaty umění a umělecké tvorby. Neuroestetika se prezentuje jako sebevědomý teenager, šířící optimistická prohlášení o možnosti postavit studium estetických jevů na vědeckou bázi. Tuto rétoriku vyvažuje menšina názorů, které v ní nevidí o moc více Kontexty 6/2011