Rozporuplný Kirchner Malíř, jenž chtěl stvořit nové a silné německé umění F M V letošním roce jsme si připomněli stotřicáté výročí narození německého malíře Ernsta Ludwiga Kirchnera (1880–1938), zakládajícího člena drážďanské skupiny Brücke a průkopníka německého expresionismu. Při této příležitosti se na jaře ve Frankfurtu konala velká Kirchnerova retrospektiva doprovázená výpravným katalogem,1 v říjnu začala v Hamburku další výstava Kirchnerových děl, zaměřená mimo jiné na metody umělcovy tvůrčí práce,2 a v Hannoveru právě probíhá výstavní projekt dokumentující tvorbu umělců skupiny Brücke inspirovanou jejich dvěma nezletilými drážďanskými modelkami Fränzi a Marcellou.3
V Kirchnerově osobnosti a životních postojích bylo mnoho rozporů, které se odrážejí – jak dále uvidíme – v jeho rozsáhlém díle. Přestože se stylizoval do pozice umělce stojícího mimo společnost, vytrvale a systematicky pracoval na své kariéře. Tvrdil například, že ho nezajímají umělecké kritiky, ale neustále žárlivě sledoval a kontroloval, co se o jeho díle píše. A pokud se mu to nelíbilo, což bylo často, uměl tvrdě zasáhnout. Jako člověk byl neomalený a nekompromisní, skutečný „primitiv“, jak o něm říkali současníci.4 Stejně tak však byl vzdělaný a inteligentní, a když chtěl, uměl být kultivovaným a duchaplným společníkem (obr. 1). Jako umělec byl nepochybně originální, ale i poplatný zahraničním uměleckým vlivům a dobovým módám, byť to vždy vehementně popíral. Kom-
Obr. 1: Ernst Ludwig Kirchner, 1913–4. Eberhard W. Kornfeld Collection, Bern-Davos. Repro: Ernst Ludwig Kirchner. The Photographic Work, s. 269.
Texty
pozice mnoha jeho děl, na první pohled tak spontánních a bezprostředních, je důmyslně vykalkulovaná. Skutečně, Kirchnerův život a dílo jako by byly dokladem správnosti Gombrichovy teze, že jakkoli urputně moderní umělec usiluje o bezprostřednost, „primitivnost“ či autentičnost své tvorby, nikdy jí nemůže úplně dosáhnout. Nikdy se nemůže oprostit od toho, co ví a umí, nikdy nemůže zcela vystoupit ze své doby ani ze „zrcadlové síně“ západní umělecké tradice a kultury.5 Kirchner byl egocentrik a nedůvěřivý člověk, jenž se s většinou přátel rozešel ve zlém kvůli malichernostem. Své dopisy prokládal jízlivými a nespravedlivými komentáři na adresu ostatních a neustále naříkal na svůj osud. „Výtvarníci a autoři mají za to, že je se mnou těžké vyjít,“ píše v roce 1929 v jednom ze svých četných dopisů, „protože po nich požaduji, aby o mém díle psali správně a rozumně, a dělám všechno pro to, abych je k tomu přinutil.“6 Na katalogu z frankfurtské retrospektivy je sympatické, že se jeho editor Felix Krämer nesnaží zastírat či přecházet mlčením problematické rysy Kirchnerovy osobnosti, naopak na ně v úvodní stati upozorňuje, neboť mysti�kace, jež tento hyperaktivní umělec vytrvale šířil, svedly v minulosti na scestí mnoho uměleckých kritiků a kunsthistoriků. Kirchner rád psal a publikoval, především o sobě. Za účelem sebeprezentace dokonce stvořil �ktivní postavu francouzského lékaře a znalce umění Louise de Marsalle, pod jehož jménem mezi lety 1920 až 1933 bezostyšně publikoval texty o svém díle. Domnělý
23